Na cestě územím FARC – zpráva o tom, co jsem zažil

“Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – Armáda lidu (FARC-EP) aplikují základní principy marxismu-leninismu na kolumbijskou realitu…” (Z článku 2 stanov FARC-EP)

Politicko-vojenská situace: Po 37 letech boje dnes FARC-EP kontroluje 450 z 1075 územních okrsků Kolumbie. V dalších oblastech má dominantní postavení ELN, druhá největší guerillová organizace v zemi. Bogotská vláda ve skutečnosti ovládá pouze asi třetinu státního území. Jako “třetí síla”, odlišná od levicových partyzánů i od vlády, se etablovali tzv. paramilitares. Tito kolumbijští stoupenci neofašismu jsou financováni drogovými barony a velkostatkáři. Armáda je podporuje nebo alespoň toleruje. Již dva roky probíhají mezi FARC-EP a vládou přímé mírové rozhovory. Za tím účelem byla vytvořena demilitarizovaná zóna, rozprostírající se na území rozlohou srovnatelném se Švýcarskem. V ostatních částech země však boje nadále pokračují. Administrativa USA se pokouší, udržet situaci pod svou kontrolou. Pod záminkou potírání obchodu s drogami vystoupila americká vojenská pomoc Kolumbii z 680milionů dolarů (1996) na 1,7miliardy dolarů (2000). Evropské vlády Spojené státy získávají pro Plán Colombia. Válka v Kolumbii dosahuje v reálu mezinárodních rozměrů a tento její charakter sílí každým dnem.

Zážitky: Na cestě územím FARC

Cesta potrvá několik hodin. Téměř každou chvíli projíždíme kolem skupin billboardů, na nichž můžeme číst hesla: “ Ne Plánu Colombia! ” nebo “ USA dodávají zbraně, Kolumbijci mrtvé! ” , ale také “ Voda znamená život, proto udržujte soudruzi vodní zdroje čisté! ” Naše cesta končí na kraji hlubokého pralesa, odkud se pěšky dostaneme do jednoho z mnoha partyzánských táborů. Zde strávím svou “ zahraniční dovolenou ”. Přijímá mě Julio, který zrovna koná strážní službu. Ukazuje mi ubytování. Je to tzv. caleta – na prostoru o rozloze 2x1 metr jsou na dvou pilířích položena čtyři dřevěná prkna, ve výšce zhruba 40 centimetrů nad zemí tropického pralesa. Na nich leží deka a umělohmotná stanová folie tvoří střechu, po jejímž obvodu visí moskitéra chránící tak vnitřek “stanu” před obtížným hmyzem. Nejprve si odkládám batoh, po dlouhé cestě od něj mám odřená celá záda. Julio mě provádí po táboře. Procházíme všechna důležitá místa. Kuchyni, jídelnu i shromaždiště, krátce nazývané aula. “ Místnosti jsou na všech stranách odkryté, pouze na hoře se nachází obligatorní stanová střecha. Veškeré mytí ( tedy sebe i prádla) se odbývá u potoka. Toalety se nalézají ve vzdálenosti asi 200 metrů od tábora. Jednotka pěstuje vlastní prasata a drůbež. Rýže, fazole, brambory a yuka jsou dováženy, ryby loveny v potoce – v oddílu je řada zdatných rybářů. Ochranné a spojovací zákopy protínají celý tábor a vedou až do džungle. S ohledem na počet caletas usuzuji, že v táboře se v současnosti nachází jen menší část guerilleros ( partyzánů). Ptám se na to Julia. Ostatní jsou na hlídce nebo na misi, odpovídá Julio na mou otázku. Pojem mise je označením pro všechny aktivity vně tábora. Při večeři poznávám další partyzány. Výstroj i střelné zbraně mají stále při sobě. Žijí ve stavu permanentní bojové připravenosti. Proto mají své zbraně vždy v dosahu, a to i při nevojenských aktivitách. Jsou ke mně zdvořilí a pozorní, i když ještě nevědí, kam si mě mají zařadit. Později jsem se dozvěděl, že v táboře již bylo mnoho cizinců – šlo o novináře, zástupce nejrůznějších občanských iniciativ a samozřejmě také o podporovatele a sympatizanty FARC-EP. Bojovníkům jsem ještě nebyl představen, takže nemohli vědět ke které části zahraničních návštěvníků patřím, tj. zda jsem soudruh nebo jen seňor.

Nechávám si ukázat kalašnikov, rozebírám ho a pak znovu skládám dohromady. Není to nic těžkého, vždyť tyto zbraně byly standardní výbavou našich ozbrojených sil. Soudruzi mi ukazují ještě dva modely, které jsou ve výzbroji jednotky. Izraelský Gail a americký AR. U těchto zbraní jde o kořist získanou na kolumbijské armádě.

Mé otázky soudruhy viditelně znervózňují. Ale nějakým způsobem chápou, že patřím ke skupině soudruhů. Jedna soudružka mi dává do ruky Stanovy. Jedná se o základní dokument FARC-EP a upravuje otázky vztahující se k uspořádání organizace a jejím normám. Podrobně je studuji. Zajímají mě především otázky struktury. Základní jednotka se nazývá escuadra (skupina) a skládá se z 12 mužů. Dvě skupiny vytvářejí guerillu (četu) s 26 muži. A zrovna tak dvě čety tvoří companii (rotu) s 54 muži. Dvě roty pak columnu (batalion) se 110 muži. Nejbližší vyšší jednotkou je front, který musí mít nejméně dvě columny. Alespoň pět frontů se spojuje do bloku. Bloky jsou přímo podřízeny nejvyššímu velení a sekretariátu. Podle svého pozorování soudím, že tábor v němž se právě nacházím, je domovem jedné roty. Bojovníci FARC-EP se považují za profesionální revolucionáře, členy organizace se stávají na celý život. Nedostávají žold. Neexistují zde vojenské hodnosti, pouze označení služebního stupně (např. velitel skupiny, velitel roty). Je odhadováno, že FARC-EP má asi 20-30 000 příslušníků.

Je 20 hodin a začíná noční klid. Mně to ale nevadí. Předcházející dny byl totiž dosti náročné, proto jsem rád, že si mohu odpočinout. V půl páté je budíček, v pět začíná hodinu trvající rozcvička. Sestává z americké gymnastiky, směsi sportu a procvičování vojenských pohybů. Pro cizince je to zajisté velmi působivé. V 6.00 je snídaně. Bojovníci dostávají třikrát denně teplé jídlo. Ráno, vpoledne a večer s obměnami jíme rýži, fazole, čočku a několik druhů masa (hlavně ryby, drůbež a vepřové). Jedna soudružka mi vrazila do ruky obrovskou kovovou nádobu, až po okraj naplněnou jídlem. Protestuji, doma by mi tolik jídla stačilo na celý den. “Žádné odmlouvání, všechno sníst”, zní rezolutní odpověď. Po noži a vidličce se neptám, tady, v polních podmínkách, jedí lžící všichni. Kuchyňská služba se mění denně, nejsou jí zproštěni ani nejvyšší velitelé.

Ranní nástup. Rozdělují se úkoly na den. Dnes je na řadě pracovní služba zahrnující údržbárenské práce a další rozšíření ochranných a spojovacích zákopů. Ještě předtím však jdeme do auly na politické vzdělávání. Mužstvo se rozděluje do skupin, vždy dva bojovníci mají připravenou přednášku a ostatní je doplňují. Nikdo přesně neví, co si mají počít se mnou. Připojuji se k jedné skupině. Tím se sblížíme. Brzy se to rozkřiklo i v ostatních skupinách. Při obědě jsem již pro každého “compa” (pozn. překladatele – zkratka slova companero – soudruh).

V tu dobu doráží do tábora většina jednotky. Bojovníkům roty je 17-25 let. Ani velitel roty si se mnou neví rady. Pomohla mi náhoda. V jednotce působí již delší dobu zahraniční spolubojovník. Hovoří velmi dobře německy. Ve svém vyprávění ho budu dále nazývat “překladatel”. Teď je to mnohem snazší. Dozvídám se, že jednotka u níž právě pobývám, je vyňata z běžné bojové struktury FARC-EP a je dána k dispozici jednomu veliteli (comandante, pozn. překladatele: k odlišení od jiných velitelů ho budu pro příště označovat termínem komandant), který patří ke zkušeným členům Sekretariátu. Má na starosti “speciální operace”. Veliteli roty proto není co závidět. Jeho kompetence jsou omezené, vztahují se pouze na plánování služeb a výcvik roty. Bez komandanta tu nic nejde.

FARC-EP se v současnosti nalézá ve stavu transformace z guerillového vojska v regulérní armádu. Zde mohu být užitečný. Proto jsem přijel. To, co jim chci vštípit je pro takovou transformaci nutné, ale pro mnoho soudruhů v táboře jsou tyto běžné postupy novinkou. Moje návrhy jsou komandantem vřele přijaty. Ukládá mi úkol, v tomto smyslu jednotku vycvičit.

Výcvik připravuji s “překladatelem”. Má španělština není rozhodně perfektní a především při úvodním proslovu jsem na svém “překladateli” plně závislý. Naštěstí je tento soudruh mým plánem nadšen a stává se mi neocenitelnou pomocí.

Chvíli se neděje nic. Dokonce to vypadá, že na mne komandant zapomněl. Nadřízení milují písemnosti. Proto vypracovávám písemný plán výcviku ve španělštině. Přizpůsobuji ho služebnímu režimu jednotky. Večer plán předkládám komandantovi. Pouze lituje, že na výcvik vychází tak krátký čas. Vysvětluji mu, že to při současném rozložení služeb jinak nejde. Rozumí. Pro jednu skupinu zvedá výcvikový čas na dva dny. Nechápu. To je skoro dvojnásobek doby původně navržené, jak toho při současném služebním režimu dosáhneme? Komandant se usmívá. Příští den se dovídám, že dosavadní režim služeb byl změněn, aby vyhovoval dvoudennímu výcvikovému času na jednotku. To je víc, než jsem se odvážil doufat. Nyní začíná nejdůležitější část mého pobytu. Nejprve proběhne úvodní přednáška v aule. Mnoho soudruhů si nedělá poznámky, zato opisuje schéma zakreslené na tabuli. Problém je v tom, že řada z nich se začala učit číst a psát teprve v 16letech (vstupní věk do FARC), dříve si tento na kolumbijské poměry nadstandard nemohli dovolit, neboť měli existenční problémy. “Takže soudruzi! Nejprve si poslechněte přednášku, pak vzneste otázky a posledních 15minut je vyhrazeno pro obkreslení tabule.” U ostatních skupin toto pronesu hned.

Praktický trénink v terénu. Jednou vysvětlit, dvakrát předvést a stokrát zopakovat. To je má stará zásada, kterou nyní plně využiji. Vůle a připravenost soudruhů je vysoká, jejich výkonnostní schopnosti enormní. Není rozdíl mezi muži a ženami. Brala by je armáda kteréhokoliv státu světa. Ale do takových by kvůli svým komunistickým názorům velká většina z těchto bojovníků džungle nechtěla.

Pro dosti z nich je dodržení času a normy při plnění jednotlivých cviků i celého komplexu výcviku nové. Potřebují vysvětlit, proč mají dělat a proč támhleto? Cvičíme jednotlivé prvky, dokud nejsou perfektně zvládnuty. Když to šlo na můj vkus příliš pomalu, použil jsem následující větu: “Jste přece bojovníci FARC a ne domov důchodců. Ještě jednou a pořádně.” Druhý den opakujeme prvky, které se soudruzi předchozího dne naučili. Úmyslně neustále střídám velitele skupin, aby se do této funkce zacvičilo co nejvíce soudruhů. Odpoledne zkoušíme poprvé secvičit celý komplex jako celek. Velitelem skupiny se stává Humberto, jehož výsledky jsou nejlepší. Na počátku jde všechno dobře. Ale najednou se pohyby skupiny stávají nekoordinovanými, nastává chaos. Ve snaze dodržet předepsaný čas na sebe strhlo velení několik soudruhů, každý si jede podle svého. Tato, pro boj nevhodná “decentralizace” vede nutně k chaosu a tím i k porážce.

Vytočilo mě to. Jsem trochu naštván a zklamán, protože to nejprve šlo tak dobře. Takové zakončení tréninku si skupina vskutku nezasloužila. Humberto navrhuje, aby byla nášivka FARC na uniformách nahrazena nápisem “důchodci”. Náhle se ozve hlas z masy: “Zkusíme to ještě jednou.” Souhlasím. Začne se od situace, kdy nastal chaos. Přitom mi ale není vůbec dobře. Čas vymezený pro výcvik uplynul, už šest hodin cvičíme pod paprsky pražícího slunce, jednotce mihu číst na tvářích únavu. Ale všichni touží uspět. Tentokrát to vyjde. Moje první slovo při hodnocení je “gut”. “Gut znamená dobře”, šeptají si soudruzi. Rovněž mně spadl kámen ze srdce. Na zpáteční cestě se ptá Humberto: “A co bude s nášivkami?” “Napiš školka.” Všichni se pobaveně smějí.

Večer jsou vždy přednášky. Dnes je na řadě Manuel. Hovoří o těch zdrojích a základech marxismu. Jeho výklad je velice srozumitelný, hovoří totiž normální člověk a ne nějaký “filozof”. Nakonec nechává Manuel celou jednotku nahlas ony tři zdroje opakovat. Napodobuje tak moji praktickou výcvikovou metodu.

Příští den se spíše z legrace ptám soudružky Marly: “Co jsou tři zdroje marxismu?” “Marxistická filozofie, politická ekonomie a teorie vědeckého socialismu”, odpovídá bez zaváhání. Další skupiny začínají s výcvikem.

“Překladatel” se mě ptá: “Ty máš něco proti ženám?” Trochu nechápavě se ptám proč. “Protože jsi ještě žádnou nejmenoval velitelkou skupiny.” Teď rozumím, inu nejsem zvyklý na “smíšenou” armádu. Tak dobře. Novým velitelem skupiny se stala Adriana. Odvádí skvělou práci, což při hodnocení oceňuji. V budoucnu již “ženskou kvótu” dodržuji. Ve FARC tvoří ženy a dívky zhruba 40% bojovníků, v jednotce u níž jsem 25%. V ničem za muži nezaostávají, v ničem jim není ulehčováno. Obdivuji, jak mistrně vše zvládají. Příští den mne Adriana zdraví při nástupu německy: “Dobrý den soudruhu (křestní jméno)”. Odpovídám ji také v němčině: “Dobrý den soudružko Adriano!” Okamžitě se tento pozdrav v němčině stává naším každodenním “rituálem”.

Bojová připravenost jednotky roste každým dnem. Ke zvýšení úsilí bojovníků organizuji “stachanovské” soutěžení. Výsledky výcviku jsou denně vyvěšovány na nástěnce. Soudruzi mě prosí, jestli by směli cvičit i v jiných skupinách, aby se ještě zlepšili. Revoluční disciplína a bojový pořádek jsou nyní běžné i u těch nejmenších drobností. Skupiny navíc ze své iniciativy trénují o volném čase prvky výcviku, které jim šly nejméně. Jednotku s vyšší morálkou, s vyšším sebevědomím jsem doposud nevedl. Vědí za co bojují a bojují dobrovolně.

Všiml jsem si, že shromáždění probíhá dnes nějak odlišně než normálně. Na začátku jako vždy Internacionála. Dnešním tématem je internacionalismus. Pak jsou vyvolány tři jména, mezi nimi i moje. Teprve teď jsem pochopil, že soudruzi chtějí oslavit mé narozeniny, na něž jsem v tom shonu dočista zapomněl. Soudruzi mi gratulují. Dárek pro mne je zabalen do palmového listu. Je jím stranická legitimace Komunistické strany Kolumbie. Na tyto narozeniny nikdy nezapomenu, člověk přeci není každý den citován vedle Bolívara a Che Guevary.

Neděle, volný den. Ke snídani je coca-cola, v táboře jde o skutečný luxus. Pojem výdobytek imperialismu je tady sice soudruhům také znám, avšak diskuse, zda je levicové tento “americký” nápoj pít se nevedou. Jejich nepřítel je totiž zcela konkrétní. Ale i v tomto případě bojovníci FARC vyzývají prosté vojáky kolumbijské armády, aby zastavili boj proti vlastnímu lidu. Ti se také většinou vzdají, jakmile jsou jejich důstojníci vyřazeni z boje. V kolumbijské armádě dodnes platí staré heslo buržoazních armád, že voják se má bát víc vlastního velitele než nepřítele. Kolumbijskými důstojníky FARC pohrdají, zvláště těmi, kteří byli vycvičeni v USA. To je pravý nepřítel. Hluboká nenávist je proti polovojenským ultrapravicovým jednotkám tzv. paramilitares. Řada příslušníků jednotky, u níž jsem, měla příbuzné, kteří byli ultrapravicovými bojůvkami brutálně zavražděni. Při jejich vyprávění si přeji, aby zde s námi byli ti soudruzi mojí (německé) strany, kteří odmítají jakékoliv násilí.

Vzpomínám si na mnoho veselých příhod. Například, když jsem se šel jednoho dne k řece vykoupat, objevil jsem v ní krokodýla. Okamžitě jsem to šel ohlásit Patricii, jež měla v ten den strážní službu. Vždyť by se krokodýl mohl přiblížit k místu, kde se koupeme a pak by byly v ohrožení lidské životy. “Jde o plaché zvíře, měří jen 2 metry a váží pouhých 40 kilo. To opice u řeky jsou mnohem nebezpečnější.” “Ty malé opičky”, ptám se nevěřícně. “Žijí zde ale ještě jiné”, říká Patricia a živě mi ukazuje jejich rozměry. No prima, říkám si, v řece krokodýl a cestou k ní možná natrefím na rozzuřeného King-Konga. Ale těší mě, že si Patricia myslí, že bych si poradil s dvoumetrovým krokodýlem.

Výcvikem jsem plně vytížen. Večer mnohdy přemýšlím o tom, co by zde dokázalo 100 či snad i pouhých 50 kolegů, s nimiž jsme společně sloužili DDR. Komandant garantuje hladký průběh výcviku. Jsem ale na něj trošičku rozzloben. Mohl by se aspoň někdy ukázat. Je to sice jistě velmi zaměstnaný muž s velkou odpovědností – většinou plní s komandem nejlepších úkoly mimo tábor. Přesto je výborně informován. Často se ptá velitele roty i vojáků, kteří ho doprovázejí na úroveň a výsledky výcviku. Odpověď je stále stejná: “Muy bien!”

Já i “překladatel” si děláme starost o to, zda budeme schopni dodržet časový rozvrh výcviku. Nakonec se nám podařilo vyškemrat na komandantovi “audienci”. Hodnotím výcvik, navrhuji zevšeobecnění a kritizuji, co nás zdržuje. Komandant je nejen zdvořilý, ale též chápavý muž. Se zájmem nás vyslechl a udělal si poznámky na dvě stránky. Souhlasí s námi ve všech bodech a vyzývá nás, abychom všechny požadavky předložili písemně. Předloží je na nejbližším zasedání sekretariátu. Když jsme komandanta opustili, prohodil jsem k “překladateli”: “Dokázali jsme pořádný kus práce.”

Můj poslední den v táboře. Komandant se se mnou loučí před nastoupenou jednotkou. Řeknu také pár slov. Nakonec proběhne výměna stráží. Ve zbývajících dvou hodinách balím batoh, odevzdávám uniformu a výstroj a ještě jednou se vykoupu. Autobus přijíždí přesně. Náhle jsou všichni krom stráží, znovu kolem mě. Komandant, “překladatel”, bojovníci. Za tu kratičkou chvíli absolvuji desítky stisků rukou a obětí. Komandant říká: “Soudruhu, získal jsi v Kolumbii spoustu přátel.” Soudruzi se ptají: “Kdy přijedeš znovu?” nebo jen vyzývají: “Přijeď znovu!” A tak loučíc se se srdečnými lidmi, soudruhy ve zbrani, opouštím tábor a odjíždím.

Závěry a úkoly

  1. FARC-EP je komunistickou stranou vedená vojensko-politická organizace, která vede úspěšný zápas za lepší budoucnost Kolumbie. Ukazuje, že boj proti kapitalismu je nejen nutné, ale dokonce i možné úspěšně vést. To je potřeba propagovat.
  2. FARC-EP je otevřena všem formám mezinárodní podpory. Úkolem je zorganizovat v tomto smyslu solidární hnutí, obdobné hnutí proti vietnamské válce.

Compa

Článek je přeložen z časopisu Offensiv č.7/2001, kterou vydává komunistická platforma PDS Hannover, přeložil PSK