MLADÁ PRAVDA

1/2001

 

·         Vláda schválila koncepci státních maturit

·         Nový rok znamená zdražování

·         O co jde v České televizi

·         Světová banka zveřejnila zprávu o chudobě a nerovnosti v Evropě a Střední Asii a diktuje ČR

·         Bydlení v ČR – nové možnosti – ze semináře SON

·         Diskusní víkend v Bratislavě

·         Americké volby – co očekávat od Bushe

·         Brazilské hnutí bezzemků

·         Klíčové události roku 2001 podle OSN

·         Setkal jsem se s nepřítelem

·         O sjezdu Ruské komunistické dělnické strany

·         Světové pochody žen skončily

·         Prosinec očima KSM

·         Z historie pokrokového mládežnického hnutí

·         Praha 2000 – S26 – úryvek z 40-ti stránkové výpovědi S. Y. Machové o brutalitě policie

·         Antiglobalistické hnutí a Nice

·         Generální stávka v Řecku a v Polsku

 

 

VLÁDA SCHVÁLILA STÁTNÍ KONCEPCI MATURITY

 

Po čtyřech letech konfrontační diskuse (a nejen diskuse, i rozhodného odporu převážné části studentů), jakou zvolit reformu pro maturitní zkoušky, schválilo ministerstvo školství koncepční záměr reformy, který by se měl promítnout i do nového školského zákona. Jak se bude skutečně od roku 2004 maturovat, už ale  bude na poslancích a senátorech Parlamentu ČR, kteří v polovině příštího roku (pravděpodobně, přesný termín není) budou vládní návrh nového školského zákona schvalovat a tím i skutečnou podobu maturit.

Pohled do historie

Po roce 1989 došlo k určitému přesunu rozhodujících kompetencí v oblasti ukončování studia na středních školách od státu směrem k ředitelům škol. Změna přinesla negativní dopad, který nasměroval diskuse ke změně. V letech 1997-1999 se uskutečnily přípravné kroky značně drahé sondy Maturant 97, 98, 99, které přinesly řadu v podstatě známých poznatků...

„Cíle“ státních maturit

Podle tvůrců jsou cíle reformy objektivnost a transparentnost zkoušky, a tím i porovnatelnost výsledku.  Reforma by měla přispět i k podpoře celoživotního vzdělávání - získání nematuritních certifikátů všemi zájemci bez ohledu na věk či dosažené vzdělání.

Termín zahájení

K prvním maturitním testům by měli budoucí maturanti zasednout 5. dubna 2004. Nový model maturity bude experimentálně ověřován už v roce předcházejícím, v roce 2003. Pravidla experimentu  zveřejní ministerstvo školství do 31. května 2002.

Model nové maturity

Maturita se bude skládat ze dvou rovnocenných na sobě nezávislých složek. Ze společné státní části a školní interní části. K získání maturitního vysvědčení musí student uspět v obou složkách maturity. 

Společná část zkoušky

Společnou část maturity budou tvořit tři povinné testy z českého jazyka a literatury, z cizího jazyka a z volitelného předmětu. Z cizích jazyků bude moci student volit mezi angličtinou, francouzštinou, italštinou, němčinou, ruštinou a španělštinou. Z volitelného předmětu si bude moci vybrat buď matematiku, nebo takzvaný občanský a společenskovědní základ. Při povinných zkouškách si bude moci student vybrat buď základní test, nebo test vyšší obtížnosti. Kromě povinných testů může student vykonat nepovinné testy, jejichž počet není omezen. Bude se zřejmě rozhodovat pro takové předměty, které mají vazbu na přijímací řízení na vysokou školu. Do nabídky nepovinných předmětů jsou pro rok 2004 zařazeny cizí jazyky, matematika, občanský a společenskovědní základ, fyzika, chemie, biologie, dějepis a zeměpis. V případě nepovinných zkoušek budou pouze testy vyšší obtížnosti. Výsledek z nepovinné zkoušky nemá vliv na celkový výsledek maturity, ale na maturitním vysvědčení bude uveden. Propadne-li student u nepovinného testu, a přitom úspěšně složí povinné testy, tak společnou část maturity vykoná úspěšně.

Školní část zkoušky

Druhá část maturity, tzv. školní část, bude též změněna.. V současnosti se skládá ze čtyř povinných zkoušek a z možnosti jedné nepovinné zkoušky. První novinkou bude, že studenti budou povinně skládat zkoušku z českého jazyka a z cizího jazyka, zatímco dnes je maturitní zkouška z cizího jazyka povinná jenom na gymnáziích. Od roku 2004 se bude týkat všech maturantů. Zbývající dvě zkoušky, takzvaně profilové, vykonají studenti z předmětů, které si zvolí z nabídky střední školy. Tyto dvě zkoušky by měly vypovědět nejvíce o odborném profilu studijního oboru i školy.

Testy pro celoživotní vzdělávání

Maturitní testy by měly sloužit i tzv. celoživotnímu vzdělávání. Ministerstvo školství k tomu hodlá využít společné části maturity, které by se mohl podrobit kdokoliv. Výsledkem nebude maturitní vysvědčení, ale M-certifikát, který prokazuje, že znalosti držitele jsou z daného předmětu, v rozsahu testu, srovnatelné s maturantem. Předpokládá se, že M-certifikát bude lákavý tím, že jeho držitelé budou moci prokazovat své znalosti vůči zaměstnavatelům. Jeho využití bude spočívat na tom, že zaměstnavatelé a vysoké školy získají k tomuto ověření vědomostí důvěru.

 

 

 

ZDRAŽOVÁNÍ

Dárek do nového tisíciletí

 

Co se všechno zdraží po Novém roce?
* plyn: nárůst o 24 procent
* elektřina: nárůst o 14 procent
* vodné a stočné: nárůst o 12 procent

* poštovní služby: nárůst o 1,5 procenta
* telekomunikační služby: nárůst o 5 procent
* nájemné: nárůst o 4 procenta
* léky: nárůst o 1 procento
* jízdné v MHD: nárůst o 7 procent

* jízdné v autobusové dopravě: nárůst o 8 procent
* České dráhy-osobní přeprava: nárůst o 10 procent
 
Co se mění na pracovišti
* Přestávky na jídlo nebudou zahrnuty do pracovní doby – snižuje se na 40 hodin týdně
* 4 týdny dovolené pro mladší zaměstnance
* Výrazné omezení přesčasů

Co se mění na silnici
* Zákaz telefonování za jízdy bez hands free

* Chodci mají na vyznačeném přechodu přednost, pokud projeví vůli přejít.

* Končí prodej olovnatého benzinu
* Děti mohou v autě cestovat jen v bezpečnostních sedačkách
* Povinnost upozornit výstražnými světly na překážku v provozu


 

Podraží telefony, nájemné, vodné a stočné, energie (plyn a elektřina), doprava, pošta a léky. Průměrné náklady na běžný provoz jedné české domácnosti stoupnou v příštím roce o 313 korun měsíčně.
V roce 1990 vydala průměrná rodina zaměstnance za střechu nad hlavou 7,6 procenta ze svých čistých příjmů, v příštím roce takto utratí už téměř dvacet procent. Důchodci musejí za bydlení vydat zhruba sedmadvacet procent čistých příjmů a rodiny s malými dětmi ještě o procento více. Hlavní zátěž rodin představují podle ministerstva financí především stále rostoucí ceny energií. Samotné nájemné by mělo narůst v příštím roce o čtyři procenta.

Plyn
Nejvýrazněji porostou v příštím roce ceny plynu - o čtyřiadvacet procent. K tomuto skoku by ale nemělo dojít ihned na začátku nového roku.

Elektřina
V důsledku úpravy cen energií se začátkem roku očekává zdražení elektřiny pro domácnosti o čtrnáct procent. Budou zavedeny nové sazby za elektřinu, v nichž se projeví prodejní ceny výrobců elektřiny. Proud by tak měl být o víkendech levnější než v pracovní dny. Nové sazby za elektřinu mají být rozděleny tak, aby si každý jednotlivý odběratel mohl vybrat takovou sazbu, která bude nejlépe odpovídat jeho předpokládané spotřebě. Určitou slevu mohly dostat ty domácnosti využívající kombinované vytápění elektrickými přímotopy s akumulačními kamny. Pro ně by měl například platit levnější tarif celých šestnáct hodin denně místo současných osmi hodin. Počítá se také s tím, že nízký tarif bude účtován chalupářům, a to od pátečního poledne do neděle deseti hodin večer. V ostatních dnech budou muset chalupáři ale za každou spotřebovanou kilowatthodinu zaplatit více než obvykle. Dlouhodobé bydlení na chatě se tak z hlediska výše účtu za elektřinu vyplácet nebude.

Telekomunikace
 Český Telecom provedl chystané zvýšení cen místních hovorů a zrušilod 1. ledna dosavadních sedmnáct bezplatných impulsů měsíčně. Celkově chce Telecom zvýšit ceny o 0,78 procenta. V místním telefonním styku už nebude hovorné účtováno po dvou minutách, které nyní stojí 2,60 koruny, ale po minutových intervalech. Minuta volání v silném provozu bude za 1,45 koruny a ve slabém za osmdesát haléřů. Za meziměstské hovory budou zákazníci platit ve špičce 3,70 koruny za minutu. Nyní je to 2,60 koruny za čtyřicetivteřinový impuls. Měsíční paušál pro domácnosti bude i po Novém roce za nynějších 175 korun, ale už bez zmíněných bezplatných impulsů. Podraží tak vlastně o padesát korun. O stejnou sumu (na 225 korun) stoupne i paušál pro podniky. Poplatky za telekomunikační služby by se měly podle výpočtů ministerstva financí v příštím roce celkově zvýšit o pět procent.

 

Pošta
Ceny základních služeb České pošty se nemění. Zákazník přesto zaplatí v některých případech přece jenom o pár haléřů více. Pošta totiž po vzoru zemí EU hodlá sjednotit sazbu za posílání psaní a dopisnic do 20 gramů na cenu psaní 5,40 korun. Zvýšení ceny u dopisnic o 40 haléřů by mělo vykompenzovat zavedení více hmotnostních kategorií pro posílání poštovních zásilek.

 

Doprava
Dráhy se chystají od ledna příštího roku zdražit ceny v osobní dopravě, a to zhruba o deset procent. Ministerstvo financí rozhodlo, že železniční jízdné již nebude v příštím roce podléhat cenové regulaci, ale ceny budou pouze věcně usměrňovány na základě prokázaných nákladů a přiměřeného zisku. V městské hromadné dopravě zaplatí cestující průměrně o sedm procent a na linkových autobusech o osm procent více.

Povinné ručení
Minimální sazby povinného ručení vzrostou v průměru o třicet procent výše než letos. V reálných sumách to například pro řidiče nejběžnějšího vozu s objemem motoru od 1000 do 1350 cm 3 činí 558 korun navíc.

 
Novela zákoníku práce

Všichni pracující v ČR se začnou od 1. ledna řídit novým právním předpisem. V platnost vstoupí novela zákoníku práce. Od Nového roku budou zaměstnanci moci trávit v práci o dvě a půl hodiny méně (tedy relativně…). Pracovní týden se totiž zkracuje ze 42,5 hodiny na 40 hodin. Ke zkrácení dojde na úkor půlhodinové přestávky na jídlo, která nebude do pracovní doby zahrnuta. Zaměstnavatel však musí svým pracovníkům třicetiminutový odpočinek po čtyřech odpracovaných hodinách umožnit.
Zvyšuje se rovněž základní výměra dovolené ze tří na čtyři týdny. Tato úprava se týká nejmladší kategorie zaměstnanců, kterým čtyři týdny volna již nezajistil zaměstnavatel či kolektivní vyjednávání. K radikální změně dojde u přesčasové práce. Firma bude moci od nynějška nařídit ročně svým zaměstnancům jen 150 hodin práce navíc. Na dalších 416 hodin (maximálně osm týdně) může pracovník přistoupit po dohodě. Zaměstnavatelé si vymohli výjimku ve srovnání s normami EU - rovněž po dohodě je možné zaměstnanci uložit 400 hodin tzv. pracovní pohotovosti přímo v zaměstnání. Zaměstnanci menších firem, v nichž jejich práva a zájmy dosud nehájily odborové organizace, si mohou sami zakládat vlastní odborové skupiny a zaměstnavatelé je musejí brát jako rovnocenné partnery pro kolektivní vyjednávání.

Nová pravidla pro řidiče
Řidič bude muset chovat ohleduplněji k chodcům na přechodech, měl by své děti vozit ve speciálních sedačkách a odpustit si také telefonování při jízdě bez sady hands free. Řidiči už nebudou smět předjíždět v křižovatkách a budou mít také za povinnost upozornit výstražnými světly na překážku v provozu. V zimním období, tj. po skončení takzvaného letního času, budou smět na silnice vyjet jen s rozsvícenými světly. K zásadním změnám nedojde pouze přímo na silnicích, ale také v dopravní agendě. Vydávání řidičských průkazů, evidence vozidel, dopravních přestupků a výběr pokut za ně přejde do kompetencí okresních úřadů a ministerstva dopravy. Také přezkušování nových adeptů řidičského průkazu přejde z pravomoci policie na příslušné odbory okresních úřadů. Ty mají za úkol zajistit, aby byl dostatek vyškolených zkušebních komisařů, učebnic i testů. Každý žák autoškoly se musí připravit na to, že praktickou zkoušku bude skládat nikoli dvacet minut, ale hned dvojnásobnou dobu. Majitelé starších vozidel zase budou od ledna u čerpacích stanic v České republice marně hledat stojany s olovnatým benzinem. Řidičům, kteří doposud lili do svých automobilů super nebo speciál, nezbude než přidávat k bezolovnatým pohonným hmotám zvláštní aditivum.

Do nového tisíciletí s novou reklamou
 Novela obchodního zákoníku totiž povolí za přesně stanovených podmínek i tzv. srovnávací reklamu, tedy možnost, aby firmy propagovaly své výrobky přímým porovnáním s produkty konkurence. Tento způsob upoutávání pozornosti potenciálních zákazníků byl až dosud v Česku zapovězen. Ani podle nového zákona si ale nebudou moci zadavatelé a tvůrci reklamy dovolit úplně vše. Porovnat bude možné například jen zboží sloužící stejnému účelu, a to ve více než jedné ověřitelné kategorii (např. cena, užitná hodnota či záruční doba).

Platy

Oficiálně stát svým zaměstnancům přidá na platech, a to o 6%. Ještě více si polepší učitelé a lékaři. Zemanův kabinet jim přiznal navýšení tarifů až o pětinu. Lékaři a učitelé si vymohli razantnější zvýšení, které by mělo dorovnat současné podhodnocené platy ve srovnání s průměrnou mzdou. Učitelům stát přidá k základní mzdě dalších osm procent z částky odpovídající nejvyššímu platovému stupni ve třídě, do které je zaměstnanec podle svého vzdělání a kvalifikace zařazen. Lékaři a další zdravotničtí zaměstnanci si podobně přilepší o deset procent. I tato částka se bude vypočítávat z nejvyšší možné sazby dané platové třídy, která obvykle platí pro zaměstnance s nejdelší praxí. V praxi to znamená, že si státní zaměstnanci polepší v průměru o 500 až 600 korun, učitelé o 1400 až 1600 korun a lékaři o 2300 až 2500 korun. O něco lépe se povede i nejhůře placeným zaměstnancům. Minimální mzda, kterou může zaměstnavatel svému pracovníkovi vyplatit, se od ledna zvyšuje o 500 korun na 5000 Kč hrubého. Minimální mzdou jsou v ČR placena asi dvě procenta zaměstnanců.

Ve skutečnosti tomu bude ale trochu jinak. Reálné mzdy např. učitelů ve světle rostoucích nákladů přesto poklesnou. Při posledním zvýšení platů došlo zároveň často ke snižování odměn, takže se nezřídkakdy stalo, že konečná suma příjmu byla dokonce nižší než před zvýšením…


 

Česká televize v zápalu mocenského boje

V posledních dnech se na našem smetišti odehrává velká politická bitva. I když to tak nemusí vypadat. Jsme svědky jakéhosi „spravedlivého rozhořčení“ redaktorů České televize, podporovanými nezkorumpovanými politiky ze čtyřkoalice a Václavem Havlem,  jejichž jediným cílem je „svoboda projevu“, uhájit objektivitu ČT před pokusy proměnit jí v nástroj stranické propagandy. Jenomže pravda je trochu jiná.

Jaká je objektivita České televize?

Česká televize byla celých 11 let v zajetí neobjektivity, cenzury, v podřízení pravicového antikomunistického běsnění.

V poslední době je známa její role na cenzurování informací o policejní brutalitě při zasedání MMF/SB (záběry brutálních zákroků Policie CR odvysílaly pouze zahraniční televize).  A co se týče podřízenosti politickým stranám? Podřízenost partajním sekretariátům je jednostranná - cokoliv levicového, cokoliv etatistického je špatné. Páni Schwarzové, Ševčíci, redaktoři Respektu jsou téměř kmenoví spolupracovníci ČT. Hekrdla či Keller na TV nesmí. Ekonomové nejsou přední univerzitní profesoři a národohospodáři, ale pouze jacísi na ježka ostříhaní "dealeři" burzovních hráčů. Analytika odborů na obrazovce veřejnoprávní televize neuvidíte. Obrovská je korupční síla "nezávislých" producentských center v situaci, kdy titíž lidé dodávají pořady navzájem si konkurujícím televizním stanicím, tytéž postprodukční pracoviště dabují, stříhají či digitálně upravují záběry pro všechny. To je ten největší kartel, který v Čechách existuje. Dostat se na černou listinu tohoto karelu kamarádů, je pro každého smrtelné…

O co tedy vlastně jde, když ne o „svobodu slova“?

Stačí si dát dohromady několik věcí.

V pozadí Hnutí „Televize - věc veřejná“ stojí ti samí lidé, co tak vášnivě odstartovávali Impuls 99, lidé, co se zapojovali do výzvy „Děkujeme, odejděte“, lidé kolem US a Čtyřkoalice podporované hradním křídlem. Cílem tohoto hnutí je mocenský převrat, vyvolaný předčasnými parlamentními volbami. Koryta, koryta, koryta.

Na základě žádosti 29 senátorů z 4K je na 2. ledna svolána mimořádná schůze Senátu, o několik dní (5. ledna) později pak schůze Poslanecké sněmovny. Na 2. ledna svolal Klaus schůzku předsedů parlamentních stran mimo KSČM.

Situace se vyhrocuje a zaměstnanci chtějí stávkovat. Falbr se vyjádřil, že odbory budou stávku podporovat.

Rozhodnutí Rady ČT o volbě nového ředitele ČT - Hodače, člena ODS (který byl zvolen 7 z devíti členů Rady), je jen záminka…

Dvě verze zpravodajství, i když Rada pro rozhlasové a televizní vysílání konstatovala, že ze dvou verzí Událostí lze považovat za legální pouze verzi kontrolovanou novým vedením České televize, černá obrazovka v dalších dnech, to vše jsou jen některé projevy boje o politickou moc. My, lidé, kteří platíme povinně koncesionářské poplatky, bychom si to však neměli nechat líbit.  Média musí být objektivní, musí plnit svou pravou úlohu. Tudíž musí být demokratická a pod kontrolou.

 

Jak bude situace pokračovat?

Nový ředitel může učinit razantní kroky. Pokud ne, bude smeten. Případná pokuta od Rady za hrubé porušení veřejnoprávnosti a manipulativní nevyváženost ve "vzbouřeneckém" vysílání, nemůže být placena námi – veřejností, ale budou se muset o ní podělit vzbouřenci.V úvahu přichází i policejní zákrok – násilné vyklizení budovy…  Ředitelka zpravodajství České televize Jana Bobošíková uvedla, že v době, kdy se bude pražská redakce zpravodajství pokoušet dostat do programu, bude na obrazovku vždy umístěn text vyzývající "orgány ČR" k zásahu proti vzbouřencům. Zda to znamená výzvu policii k vyklizení redakce na Kavčích horách, ale neupřesnila. Řekla pouze, že další kroky v této věci podniká ředitel Jiří Hodač. Stanovisko ministerstva vnitra tlumočila jeho mluvčí Bártíková: "Pokud se obrátí ředitel Hodač s naléhavou žádostí, ministerstvo vnitra bude konat. A bude konat striktně podle zákona." Hodač pravděpodobně počká na rozhodnutí Sněmovny po Novém roce.

 

 

 

Světová banka zveřejnila zprávu “Aby transformace přinášela užitek všem: chudoba a nerovnost v Evropě a Střední Asii” a diktuje ČR

 

Evropské a středoasijské státy v procesu transformace zaznamenaly prudký nárůst úrovně chudoby a v některých státech Společenství nezávislých států (SNS) došlo také k nárůstu nerovnosti, píše se ve zprávě Světové banky. Zpráva Aby transformace přinášela užitek všem: Chudoba a nerovnost v Evropě a Střední Asiiinformuje o nejnovějších zjištěních ohledně povahy a vývoje chudoby a nerovnosti ve výše zmíněném regionu, a to na základě dat z nedávného průzkumu domácností a rozhovorů s chudými lidmi. Zpráva také hodnotí opatření, která jsou potřebná ke snížení chudoby a vybudování otevřenějších společností.

Ve Východní  Evropě došlo k nárůstu chudoby ze 2 procent v roce 1988 na 21 procent v roce 1998, což je mnohem větší rozsah a trvání, než mnozí očekávali. Klíčovým vysvětlujícím faktorem tohoto bezprecedentního nárůstu chudoby je rozsáhlý ekonomický propad, který byl prý průvodním jevem prvních let transformace: státy SNS zaznamenaly celkový pokles hospodářství téměř o polovinu, zatímco státy střední Evropy, státy jihovýchodní Evropy a baltské státy zažily nižší pokles, zhruba o 15 procent.

Míra chudoby – určena na základě kritéria příjmů 2 USD na den (2,15 USD na den v roce 1996 podle parity kupní síly), které Světová banka běžně používá pro mezinárodní srovnání – se v jednotlivých zemích regionu velice výrazně liší. V nejchudších středoasijských zemích – Tádžikistánu a Kyrgyzské republice – žije s příjmy pod touto hranicí většina obyvatel, naopak v Rusku je to 19 procent. Ve Střední Evropě – Maďarsku, Polsku, České republice a Slovenské republice – pod touto hranicí žije jen minimum lidí.

Studie dochází ke zjištění, že celkově se daří lépe starším osobám a důchodcům než rodinám s větším počtem dětí. Ve Střední Evropě penzijní systémy sociální ochranu starším občanům poskytovaly celkem úspěšně, zatím co v kavkazské a středoasijské oblasti byly efektivnější méně. Venkovské oblasti jsou zpravidla mnohem chudší než oblasti městské, a to zejména ve Střední Evropě. Nicméně vzhledem k vysoké míře urbanizace žije v mnoha zemích většina chudých právě ve městech. A přestože vysokému riziku chudoby čelí nezaměstnaní, mnoho chudých se rekrutuje i z domácností, jejichž členové pracují.

V ohrožení jsou, zejména pro chudé obyvatele, vzdělání a zdravotní péče. V některých chudších zemích regionu Evropy a Střední Asie děti z chudých rodin nechodí do školy – velká část z nich buď docházku ukončí nebo školu navštěvuje jen sporadicky kvůli nákladům na ošacení, učebnice a dopravu. Nejchudší rodiny jsou kromě toho finančně závislé na práci svých dětí. Ve zdravotnictví i ve školství existují přebujelý systém úplatků. Chudí si jejich placení mohou dovolit ze všech nejméně, a proto je jejich přístup k těmto základním veřejným službám omezený. Na povrch se dostávají také znepokojivé zdravotní problémy jako například snížení očekávané délky života mužské populace, opětovný nárůst výskytu tuberkulózy, dramatický nárůst počtu případů pohlavních onemocnění, rýsující se hrozba epidemie HIV/AIDS a růst počtu případů podvýživy. Informace z posledního mezinárodního průzkumu gramotnosti dospělých ukazují, že v některých zemích evropského a středoasijského regionu dospělí postrádají vzdělání a schopnosti, které potřebují k účinnému zapojení se do vznikajícího tržního hospodářství.

Dopad hospodářského propadu na chudobu byl také znásoben výrazným nárůstem míry nerovnosti v průběhu období transformace. Koeficient Gini – standardní ukazatel míry nerovnosti – se v mnoha zemích Společenství nezávislých států zvýšil o více než 50 procent, a v Rusku dokonce o 80 procent. Naproti tomu ve středoevropských zemích byl jeho nárůst mnohem nižší. Míra nerovnosti ve středoevropských státech zhruba odpovídá míře nerovnosti ve skandinávských a severoevropských zemích, zatímco mnohé státy SNS se blíží spíše podmínkám Jižní Ameriky.

Zpráva odhaluje řadu faktorů, které k ekonomickému kolapsu a nárůstu nerovnosti přispěly. Největší propady se vyskytly v zemích, které měly na počátku transformace největší makroekonomickou nerovnováhu, byly nejvíce přeindustrializované, měly nejmenší zkušenosti s tržními institucemi a provedly pouze omezené reformy relativně málo efektivními způsoby. Rozdíly ve zjištěních ohledně chudoby a nerovnosti v různých zemích regionu lze přičíst také na úkor nedokončených tržních reforem, vysoké úrovně byrokratické korupce a ovládnutí státního aparátu silnými podnikatelskými elitami.

 

 

Světová banka zveřejnila i svou studii o České republice. Studie se týká možnosti restrukturalizace a revitalizace českého bankovního a podnikového sektoru; o tuto „nezávislou“ analýzu požádalo Světovou banku před více než rokem ministerstvo financí. Autoři srovnávají alternativní možnosti privatizace bank s vysokým podílem špatných úvěrů a analyzují jejich důsledky. Všechny tři standardní možné způsoby privatizace -- s očištěním od špatných úvěrů, "nastojato", tj. bez očištění, nebo se zárukou za špatnými úvěry -- byly v CR postupně použity. Studie dochází k závěru, ze způsob privatizace "nastojato", který byl u nás použit v případě IPB, se neosvědčil v žádné transformační ekonomice (což víme, a víme i, kdo ty pokusy zaplatil.) a že koncepce použité v případě privatizace České spořitelny a Komerční banky, resp. při reprivatizaci IPB, vedly všude v transformujících se ekonomikách k lepším výsledkům (ale my také víme, kdo sanace opět zaplatil…).

SB doporučuje především  dále zprůchodnit a urychlit proces mimosoudních vyrovnání a konkurzu a posílit práva věřitelů. Studie byla představena ve středu 29. listopadu v Praze.

Po říjnové inspekci, která doporučila ČR omezit sociální dávky, zvýšit hranice pro odchod do důchodu, zvýšit DPH, spoluúčast pacientů na zdravotní péči, školné,privatizaci – tedy propouštění, další restrukturalizaci - tedy další požadavky na utahování opasků. Ale tak dlouho se opasky utahují, až se odepnou…

 

 

 

Problematika bydlení

aneb setkání mladých příznivců SON na Želivce

 

     Ve dnech  8.- 10. 12. se v krásném prostředí rekreačního střediska  Želivka u Humpolce  uskutečnil seminář  o problematice  bydlení nejen mladých, kterou pořádalo Sdružení nájemníků ČR (SON).

Na setkání  se sjelo okolo 30 mladých lidí z různých koutů  republiky. K historii SON a současným problémům bydlení hovořili  M. Taraba a K. Hanauer ( místopředsedové SON), k mezinárodním zkušenostem v práci sdružení  nájemníků vystoupil zástupce švédské partnerské organizace Hyresgasternas.

     SON jakožto nadstranická organizace hledá podporu u všech parlamentních stran k řešení bytové problematiky.  Dosud se podařilo navázat účinnou spolupráci pouze s KSČM a ČSSD, o jednání a spolupráci mají zájem i někteří střízlivě uvažující poslanci KDU – ČSL. ODS a US se k problémům bydlení staví v tom smyslu, že hájí malou  skupinku vlastníků domů, nikoli nájemníky. Inu,  Klause a Rumla novým kouskům nenaučíš a Česká republika se bez nich jistě v budoucnu dost dobře obejde…

     SON  mimo jiné klade důraz na změnu podmínek  v ČR tak, aby  bylo možné zakládat bytová  družstva, kde by  počáteční vklad jednotlivých družstevníků do výstavby bytu nepřevyšoval částku 90 000 Kč, což je  reálné v souvislosti s fungováním stavebního spoření naspořit. Dotace státu  na jednu bytovou jednotku by měla činit  500 000 Kč. Dalším důležitým zdrojem pro  družstevní výstavbu bytů by byl úvěr garantovaný státem se   splatností  25 let.

     V současnosti je již vybráno   pět lokalit, kde  se budou realizovat první projekty družstevní výstavby. Pokud se  skutečně  podaří rozjet družstevní bytovou výstavbu, je to  šance pro mladá manželství, poněvadž v současném systému  je získání bydlení pro mladé rodiny ve většině případů nereálné. Pozitiva spojené s rozvojem bytové výstavby jsou i v dalších rovinách, jako je zlepšení demografického vývoje, nehledě k tomu, že investice do výstavby bytového fondu přinesou pracovní příležitosti a v neposlední řadě i ekonomický růst, který ČR potřebuje jako sůl.

     Výsledkem setkání na Želivce bylo  ustavení Rady mladých SON, která bude  řešit řadu námětů pro vládu a Parlament v oblasti bydlení.  Dohoda o spolupráci Rady mladých ČMKOS a Rady mladých SON jistě také přispěje  k dalšímu pokroku v prosazování práva na bydlení mladých.  Potěšující skutečností je i to, že v Radě mladých SON  se  rozhodli pracovat zástupci KSM, kteří se setkání  účastnili, takže jim přejeme hodně zdaru v práci.  Všem mladým  třeba popřát do příštích let, aby se podařilo postavit minimálně tolik bytů jako před listopadem 89, které budou na úrovni doby a bude tak  zajištěno jedno ze základních práv člověka  - právo  důstojně bydlet, jenž patří mezi stěžejní  požadavky KSM.

     Setkání  na Želivce  však   nebylo pouze pracovní, ale bylo  i významnou příležitostí  vzájemně  se poznat a pobavit při společném večerním programu.Naše poděkování patří všem organizátorům, kteří se na přípravě setkání podíleli - bylo to super.

 Těm, co  nepřijeli, je třeba vzkázat: pokud vás trápí podobné problémy, stačí se ozvat na známou adresu KSM a naši zástupci  rádi pomohou i ve vašem regionu zorganizovat podobné setkání.

 

     Ještě snad jednu poznámku na závěr. Když  mladý kolega  ze Švédska na setkání demonstroval nutnost spojení lidí k obraně svých práv na špejlích, a to tak, že jednu či deset špejlí zlomíš, stovku už nikoli, dejme si předsevzetí, že učiníme  vše  proto, aby to nové tisíciletí bylo ve znamení spojování lidí, ku prospěchu jednotlivce i celé společnosti.

                       

                                                                                                           J.

 

 

Diskusní víkend v Bratislavě

Ve dnech 9. – 10. prosince zorganizovala bratislavská skupina Socialistického zväzu mladých (SZM) společně s redakcí časopisu Reflektor SZM a oddělením pro studium m-l při Ústředním výboru SZM diskusní víkend v Bratislavě. S příspěvky kromě aktivistů SZM vystupovali také členové rakouské a české sekce LRKI, hosté z KSM i někteří starší soudruzi z Komunistické strany Slovenska.

V prvním dnu víkendovky byly hlavními tématy struktura a činnost MMF a boj proti němu. Projevil se zde i rozpor v názorech organizací zapojených do kampaně STOP MMF! na spolupráci, která formou této kampaně probíhala. Diskuse poté postupovala úplně jiným směrem než bylo dané téma a skončila rozpravou, zda minulý režim byl či nebyl socialismem. Večer jsme pak mohli, díky soudružce Necpalové z KSS, v diskusi společně neformálně pokračovat. Na druhý a poslední den tohoto semináře byly naplánovány dvě témata – protiromský rasismus na Slovensku a trockismus. O výborný úvod do první problematiky se postaral místní romský aktivista, který vyprovokoval velmi zajímavou diskusi. Poté jsme si my, členové KSM, poslechli ještě úvodní referát o trockismu a z časových důvodů jsme museli vyrazit na cestu domů a opustit Bratislavu.

Přestože to byla první akce podobného typu, o kterou se naši slovenští soudruzi pokusili, byla zorganizována na vysoké úrovni (až na drobné technické problémy, kterým se však nelze vyhnout prakticky nikdy). Věřím, že i nadále bude SZM prohlubovat spolupráci s KSM a pořádat podobné diskusní a vzdělávací akce.

Milan Krajča

 

A o poslední části víkendu referuje e-mailem Martin ze SZM:

Rozvinula sa zaujimava debata o trockizme. Pravdupovediac nikto od nas okrem Maria nebol dobre pripraveny, nevedeli sme, ani sme nestudovali trockizmus. Napriek tomu vsak sa nam zdali byt v ich vyjadreniach urcite nezrovnalosti. Ked sme o nich diskutovali, dostavali sa trockisti niekolkokrat do uzkych. Hovorili sme napr. o vyvoze revolucie, tak ako to obhajuju oni. Nepozdavalo sa nam to a ked sme sa vratili k ruskej revolucii, trockisti nevedeli ako argumentovat. Pri dalsom ich postulate, ze hoci proletariat prevzal ekonomicku moc ale burzoazia si nechala politicku moc, nam to uspokojujuco nevedeli vyjasnit. Michaelovo prirovnanie, ked po francuzskej revolucii opat feudali prevzali politicku moc, ale ekonomicka uz bola v rukach burzoazie, je dost mechanicke. socialisticka revolucia je predsa nieco ine. Neustale sa vracali k Stalinovi, vytiahli citaty Lenina a citat Stalina, ktory uz udajne nehovori nic o svetovej revolucii. Tieto citaty vsak boli dost vytrhnute z kontextu, teda sme upozornili na to, ze Lenin vyzyval do revolucie v case, ked bola v Europe rev. vlna na vzostupe, zatial co Stalinove citaty boli z cias jej upadku. Michael (z Rakuska) dokonca vytiahol, ze vo Vychodnej Europe sovietske vojska po 2. sv. vojne zakladali narodne vybory a ze u nas vobec nebola rev. vlna. To uz bolo viac menej smiesne, ale debata sa tym uz aj chylila ku koncu. Zavrsil to Michael, ked videl, ze nechceme akosi polavit, zacal nam "dohovarat" "ved predsa vravite, ze neviete dovody krachu socializmu a my vam ich tu ponukame, co este chcete? Nemozte predsa vysvetlit krach socializmu agentami CIA" (nie je to samozrejme doslovny citat). Vtedy sme ho upozornili, aby nebol arogantny. Nikto na seminari nehovoril o agentoch CIA ako dovode krachu socializmu. Michael sa ospravedlnil, ale obranoval sa, ze my nie, ale L.Martens to vravi. Usmiali sme sa a vysvetlili mu, ze to nie je pravda. (v sukromnom rozhovore sa mi potom mimochodom priznal, ze este len teraz zacal citat Martensa!!!  Kde potom berie odvahu hovorit o niecom, o com nema ani sajn?)

Martin

 

 

 

Americké volby  (v americkém stylu) a co dál

Dlouhodobý povolební zápas o to, kdo bude konečně prezidentem USA, skončil. Oficiálně se jím stal G. Bush, který sice získal celkově méně hlasů, ale více volitelů… I přes řadu dalších sporných situací (hlasovaly např. mrtvé duše, nebožtíci, ale I to je v USA možné).

Stále větší množství obyčejných Američanů je znepokojeno  americkým kapitalismem, úpadkem a sociálními poměry. Klesá podpora pro trest smrti. Stoupá podpora pro omezování vlastnictví zbraní. Co se dá ale od Bushe očekávat? Komentátoři světových periodik uvádějí např. toto

·         Bush bude ignorovat všechny mezinárodní dohody proti globálnímu oteplování atd., bude proti omezování amerického vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší.

·         Bush bude proti odepsání dluhy nejchudších zemí

·         Bush zosobňuje novou americkou ideologii, v jejímž čele stojí „podnikatelství“. Bushův hrdina je bohabojný, zbraně vlastnící malý zemědělec či podnikatel, tvrdý a samostatný. Jeho "soucit" nezahrnuje „neamerické“ vydávání peněz na odstraňování chudoby či na rozšiřování příležitostí pro vzdělávání.

·         Bush a koalice Business Roundtable, National Rifle Association (Národní asociace majitelů zbraní) a křesťanské pravice, která ho podporuje, uzavírají oči před hrubou nerovností, která poškozuje americký život: vznik milionů luxusních komunit, uzavřených za hlídanými ploty, a tvrdou nejistotou dole. Ani nejsou znepokojeni ekologickým ničením své země, násilím ve městech či hrubou komercializací, která proniká do všech koutů amerického života. Chtěli by dál prohloubit nerovnost daňovými škrty, které dávají přednost bohatým, potvrdit a posílit vlastnictví zbraní, oslabit to, co ještě zbývá ze všeobecného zdravotního a daňového pojištění, a osvobodit podnikatelské zájmy od posledních zbytků regulace.

·         Bush a jeho stoupenci mají lživý postoj k vlivu peněz na americkou politiku. Toto byla dosud nejnákladnější americká prezidentská kampaň v celé historii USA. A dárci finančních prostředků - investiční banky, které požadují větší finanční deregulaci, Národní asociace majitelů zbraní, která chce, aby se neměnily zákony o zbraních, farmaceutické společnosti, které jsou proti tomu, aby byly léky k dispozici na lékařský předpis, ropné společnosti, které chtějí vrtat v panenské divočině - ti všichni si chtějí koupit podnikatelské výhody na úkor veřejného zájmu. Za poslední čtyři týdny před volbami vydali Republikáni a jejich sítě dvojnásobek financí na prezidentskou kampaň než Demokraté. Stát by podle Bushe neměl překážet těm, kdo chtějí dávat do politiky peníze.

Jaký model bude Bush uplatňovat, se dá zjistit i podle Texasu, kde byl Bush guvernérem.

Texas je stát obrovských sociálních rozdílů, které se pod vedením Bushe ještě zvětšily. Texaské hospodářství kvete a rozpočet státu zaznamenává rekordní přebytky. Bushovi podnikatelští spojenci vydělali obrovská jmění lukrativními soukromými kontrakty na služby, které poskytují státu. 45 procent obyvatel v oblasti údolí Rio Grande však žije pod hranicí chudoby a modlí se, aby nikdy nepotřebovali zdravotní péči, kterou si nemohou dovolit.

Na rozdíl od svých předchůdců Bush nikdy nenavštívil zdejší brlohy, v síti nevyasfaltovaných cest a kůlen a zřejmě neměl možnost ani čichat zápach tisíců suchých latrin a septických tanků, který se zvyšuje, kdykoliv začne pršet. V Texasu žije 1,4 milionu dětí, které nemají zdravotní pojištění. Je to více dětí než všude jinde ve Spojených státech, protože Texas pod vedením Bushe ztěžuje občanům získání přijatelné lékařské péče. Bushova vláda zablokovala přijetí celostátního programu zdravotního pojištění pro děti (Chip), který poskytuje nenákladnou zdravotní péči rodinám těsně nad hranicí chudoby. I když je program plně financován federální vládou, Bush argumentoval, že 20 procent žadatelů sice bude požadovat program Chip, ale nakonec skončí u programu Medicare, a ten bude on sám muset financovat z rozpočtu texaské vlády. Obával se, že by chudí Texasané mohli zjistit, na jakou zdravotní péči zadarmo mají nárok. Bush také zavedl deregulaci soukromého podnikání a omezil pravomoce soudů trestat podniky, které se dopustí z nedbalosti chyby. V oblasti ekologie má George W. Bush ve Washingtonu absolutní moc. Bush jmenuje všechny tři členy Texaské rady pro ochranu přírodních zdrojů. Bushovu volební kampaň sponzorovaly v roce 1994 především ropné a petrochemické společnosti. Jmenoval takové tři členy Rady pro ochranu přírodních zdrojů, kteří mají těsné styky s místními průmyslovými podniky. Předsedou rady je bývalý lobbista pro firmu Monsanto, která se zabývá genetickým inženýrstvím. V radě nezasedají žádní činitelé ekologických organizací. Stane-li se Bush americkým prezidentem, ekologické organizace se obávají, že učiní totéž i z federálním americkým Úřadem na ochranu životního prostředí, jehož zásahy v Texasu ho silně iritovaly…

 

 

 

Brazilské hnutí bezzemků

Ekonomika Brazílie je už po padesát let takřka kompletně řízena imperialismem USA. Její nesmírné přírodní zdroje by z ní mohly učinit jednu z nejbohatších zemí na světě i tempo ekonomického růstu Brazílie patřilo k největším. Ovšem díky vlivu USA a mezinárodních kapitalistických institucí, které USA ovládají na brazilský sociální a ekonomický systém, zaujímá Brazílie stejné jako Albánie a Paraguay, pokud jde o životní podmínky, dětskou úmrtnost atd. Katastrofální je zejména situace v zemědělství – ze 400 milionů akrů půdy, která je v Brazílii v soukromém vlastnictví, se na zemědělské potřeby používá pouze 60 milionů. Na nejkvalitnější půdě se pěstují monokultury na export jako např. káva, sója, bavlna nebo pomeranče, přičemž 32 milionů Brazilců trpí hladem a 65 milionů jich je podvyživených. Není proto divu, že se Brazílie stala místem vzniku v současnosti největšího sociálního hnutí v Latinské Americe – hnutí bezzemků.

Když brazilská vláda na nátlak Mezinárodního měnového fondu a Světové banky zahájila podporu velkovýroby plodin pro export (např. sóji používané jako krmivo pro zemědělská zvířata v západní Evropě, která se v Brazílii začala pěstovat na pětině orné půdy), znamenalo to pro drobné rolníky tragédii. Velcí vlastníci půdy (latifundisté) začali, i s pomocí vlády a státních represivních složek, vyhánět malé zemědělce z jejich políček, často za použití výhrůžek, násilí nebo žhářství. Z více než pěti milionů rodin malorolníků se tak stali  bezzemci. Vyhrocenou sociální situaci se vláda snažila vyřešit odlesňováním amazonského deštného pralesa a využíváním půdy pro zemědělské potřeby. Toto odlesňování začalo v roce 1970 původně stavbou transamazonské dálnice (financovanou z půjčky Světové banky, která si vyžádala vykácení pralesní plochy na území větším než Česká republika), až později bylo používáno k získávání orné půdy. Situaci bezzemků to ale nezlepšilo, půda navíc díky špatnému způsobu získávání (vesměs vypalování pralesa) brzy erodovala.

V roce 1984 více než milion bezzemků založilo organizaci „Movimento (dos Trabakhadores Rurais) Sem Terra“ (MST) – „Hnutí (rolníků) bez půdy“, která si dala za cíl realizovat zemědělskou reformu pod heslem „Okupuj, odporuj, produkuj!“ a která od svého vzniku organizuje masivní okupace půdy. MST je v současnosti největším sociálním hnutím v Latinské Americe a někteří intelektuálové (např. Noam Chomsky) dokonce tvrdí, že MST je nejdůležitější sociální hnutí v dějinách vůbec. V popředí zájmu MST stojí půda, sociální spravedlnost a vzdělávání: MST usiluje o vyvlastnění obrovských ploch půdy z rukou nadnárodních korporací a místní privilegované elity ve prospěch drobných rolníků. Zakládá lokální potravinová družstva a navazující malý zemědělský průmysl. Cílem MST je také poskytovat bezplatné vzdělání a tak prostřednictvím stovek aktivistů vychovává a pracuje s mládeží i dospělými. Ve svých osadách a komunitách po celé zemi provozuje MST více než tisíc základních škol.

MST mezi chudými rolníky a bezzemky rychle získává popularitu a jen v roce 1999 se k MST přidalo a zabralo půdu přes 25 000 rodin. Na pracující ve městech se MST snaží působit demonstracemi, pochody, hladovkami. MST také uspořádalo tábor tisíců aktivistů před kancelářemi brazilského vládního pozemkového úřadu, prostřednictvím něhož upozornili na katastrofální situaci rolníků. Nedílnou součástí aktivit MST je okupace půdy bohatých latifundistů a její přerozdělování mezi bezzemky. První úspěšné pokusy obsazovat hromadně a organizovaně půdu latifundistů proběhly v roce 1985 na jihu Brazílie. Od zformování MST zabralo již víc než 250 000 rodin okolo 15 milionů akrů zemědělské půdy. K poslední velké okupaci půdy došlo v létě 2000 ve státě Paraná, které se zúčastnilo na 60 000 bezzemků.

MST se snaží působit i mezi městskými dělníky a tak stála u zrodu 400 dělnických asociací a 7 dělnických výborů, zorganizovalo také okupaci několika továren. Tímto postupem vydobylo zvýšení minimální mzdy, zlepšení pracovních podmínek a snížení nezaměstnanosti. MST nemá a nikdy nemělo klasické členství, má jen strukturu založenou na aktivistech a statisících stoupencích, což je důsledek mnohdy nedostatečného politického uvědomění. S tímto problémem se ale potýkají všechna podobná hnutí – Filipínské mírové hnutí bezzemků, Asociace farmářů Kamataky a další.

Členové hnutí MST jsou ze strany brazilského státu i velkých vlastníků půdy vystaveni nepředstavitelným represím. Rukama vrahů z policejních složek a fašistických „soukromých ochranek“ bylo za posledních 10 let zavražděno již více než 1600 bezzemků. V květnu 1998 přečetl brazilský ministr zemědělství v televizi seznam jmen 40 údajných vůdců MST. Několik z nich již bylo zabito. Kromě fyzického boje používá vláda také hádek a rozepří, které v řadách bezzemků úmyslně vyvolává. Je třeba zdůraznit, že tuto metodu má vláda velmi dobře vypracovanou a je v ní i velmi úspěšná.

I přesto, že se Movimento Sem Terra občas dopouští politických chyb, musíme jeho boj podporovat, protože toto hnutí je dnes nejmasovější a nejrevolučnější silou brazilských bezzemků a rolníků nejen za pozemkovou reformu, ale také za svobodu a socialismus.

Milan Krajča.

 

 

 

 

Klíčové události během roku 2001


SVĚTOVÁ KONFERENCE MEZINÁRODNÍ ASOCIACE PRO DOBROVOLNICKOU PRÁCI - IAVE
14.-18. ledna 2001, Amsterdam, Nizozemsko

PARLAMENTNÍ ZASEDÁNÍ RADY EVROPY
leden 2001, Štrasburk, Francie

KOMISE OSN PRO SOCIÁLNÍ ROZVOJ
únor 2001, New York

45. ZASEDÁNÍ KOMISE PRO POSTAVENÍ ŽEN
březen 2001, New York

MEZINÁRODNÍ SYMPOSIUM OLYMPIJSKÝCH DOBROVOLNÍKŮ
duben 2001, pořádá Olympijský výbor

SVĚTOVÁ KONFERENCE O CIVILNÍ OBRANĚ A DOBROVOLNICTVÍ
duben 2001, Benátky, Itálie

SVĚTOVÝ DEN ČERVENÉHO KŘÍŽE A ČERVENÉHO PŮLMĚSÍCE
- zvláštní zaměření na témata Mezinárodního roku dobrovolníků
8. května 2001, Ženeva a další akce po celém světě

30. VÝROČÍ DOBROVOLNÍKŮ OSN
červen 2001

KONFERENCE OSN PROTI RASISMU
srpen 2001, Durban, Jihoafrická republika

SVĚTOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ CIVICUS
Občané středem zájmu: Posílení dobrovolnické činnosti a participační demokracie
9.-23. srpna 2001, Vancouver, Kanada

VALNÉ SHROMÁŽDĚNÍ OSN O DĚTECH
v návaznosti na Světový dětský summit
září 2001, New York, USA

ŽENEVSKÉ SYMPOSIUM O DOBROVOLNICTVÍ
listopad 2001, Poučení ze zkušeností národních výborů, Ženeva, Švýcarsko

LOĎ SVĚTOVÉHO PROGRAMU MLÁDEŽE
říjen 2001, Japonsko a Singapur

MEZINÁRODNÍ KONFERENCE O DOBROVOLNICKÉ ADMINISTRATIVĚ
3. října 2001, Anglie


Více informací: http://www.iyv2001.org/iyv_eng/calendar/calendar.htm

 

 

 

 

Setkal jsem se s nepřítelem

Po skončení písemné práce na mé vysoké škole jsem se rozhodl jít se svými spolužáky do restaurace. Po čase se k nám přidali dva muži, které jeden z mých spolužáků znal z posilovny. Po vzájemném představení jsem zjistil, že jeden z těch dvou je policista. To by mi ani nevadilo, pokud by se nepochlubil tím, že zasahoval v září v Praze proti odpůrcům globalizace.

Za názory, se kterými se mi svěřil, by se nemusel stydět ani sám Pinochet.

To, že se mi snažil tvrdit, že dlažební kostky nechal na paletách v ulicích pražský magistrát, protože prý přebyly při dláždění Prahy a to, že punkeři, kteří se legitimovali policejními odznaky, je prý odcizili, to bych ještě nějak přežil. Dále však následoval smršť výroků, které by zvedly žluč snad každému normálnímu člověku. Tento "strážce zákona" začal vykřikovat, že by všechny tyto demonstranty pobil a ještě by přibral i rodinné příslušníky, aby si to zapamatovali. Obhajoval střelbu do demonstrantů (dokonce ostrými náboji, ne gumovými), popravy, mlácení, mučení a spoustu dalších fašistických metod. Perličkou večera bylo, že prohlásil, že to, jak policisté zasáhli, bylo "moc demokratické", že by měli zasáhnout tvrději.

Další inteligentní výroky jsem už neunesl a musel jsem zařízení opustit, abych neměl na krku napadení veřejného činitele.

Myslím si, že nenásilného postupu policistů na demonstracích se prostě nedočkáme a proto bychom měli přehodnotit naši taktiku a už na sto procent počítat s tím, že policisté zaútočí.

Filip Zatloukal

 



 

Setkání ruských komunistů

 

V prosinci proběhl v Čeljabinsku na Urale 10. kongres Ruské komunistické dělnické strany. Delegáti a účastníci kongresu vyslechli zprávu ÚV o politické situaci a úkolech, které před stranou stojí.

Zpráva se zvláště zmínila o tom, že „trvající krize kapitalistického ekonomického systému v Rusku, stejně jako v dalších zemích SNS, nutí vládnoucí třídu rušit i ty omezené buržoazní svobody a parlamentní principy, aby se udržela u moci“.

„Nezodpovědným výkladem Ústavy Ruské federace a porušováním lidských práv nastoluje Putinův režim absolutní prezidentskou moc se zcela specifickým složením kádrů.“ „Připravuje se tvrdý zákoník práce a přísné zákony o politických stranách a o volbách,“ upozorňovala zpráva.

Delegáti přišli s úkolem převést všechny nezávislé dělnické organizace do boje za základní třídní zájmy – moc pracujících a socialismus. Současně s pomocí při budování dělnických odborů Zaščita mají stranické pobočky propagovat jednotu akcí odborových svazů a získávat řadové členy oficiální Federace nezávislých odborových svazů Ruska pro přechod odborových svazů na třídní bázi. S ohledem na prohlubování problémů v zemědělství vydal kongres instrukce ke zintenzivnění stranické práce mezi rolníky. Kongres zastává nezbytnost odporu proti absolutismu směřujícímu k omezení buržoazní demokracie a navrhl zvláštní opatření na přípravu strany k práci ve složitějších a represivnějších podmínkách, které lze očekávat.

-NP-

 

 

Světové pochody žen skončily

 

Přes 30000 žen z celé Evropy a Blízkého východu uposlechlo výzvy k pochodu na Brusel proti chudobě a násilí, jehož závěr byl v New Yorku. Podle místopředsedkyně Komunistické strany Rakouska Heidi Ambroschové (a účastnice pochodu) byl tento pochod silným projevem žen a je skandální, že masmédiím nestál ani za řádek. Tento pochod byl také důležitým krokem ve směru ženských organizací, které představují protisílu, a vyžádá si slyšení u evropských organizací a vlád zemí. Pochod dal Evropě jasně najevo výsledky feministického kongresu hnutí odporu.

„My ženy v Evropě pochodujeme za vytvoření světa, ve kterém jsou ženy a muži rovnoprávní, světa, kde je odstraněna nadvláda mužů se vším, co to pro ženy znamená, pokud jde o marginalizaci a násilí. My ženy v Evropě pochodujeme, abychom pranýřovaly a potíraly dramatické důsledky zákona zisku; pochodujeme za vytvoření světa, který je založen na rozdělení bohatství, na rovnoprávnosti, spravedlnosti a solidaritě.“ stálo ve výzvě k tomuto pochodu.

 

 

 

 

Události  prosinec

 

1.12.

KSČM obhajuje zájmy kampeličkářů, proto podporuje vládní návrh zákona na výplatu klientů zkrachovalých kampeliček prostřednictvím státních dluhopisů.Okradení kampeličkáři se konečně dočkají peněz.

ČSSD si již umí představit vládu bez Zemana.

Zkrachovalý H-Systém vyplácel mzdy lidem z ČSSD.

Do sporu o guvernéra ČNB vstoupila i prezidentova žena. Vzkázala Zemanovi, že mu už nikdy nepodá ruku.

4.12.

Antikomunista Špidla, jediný kandidát na předsedu  ČSSD, se vyjadřuje stále  proti spolupráci s KSČM.

Genadij Zjuganov byl znovu zvolen  předsedou KSRF.

5.12.

Ruský prezident Putin navrhl, aby se Rusko vrátilo k sovětské hymně a rudé vlajce.

Esesák Viel obžalovaný z válečných vražd v Litoměřicích stanul před soudem.

6.12.

ODS pomohla vládě ve Sněmovně  schválit  rozpočet.

Plyn pro domácnosti zdraží o čtvrtinu. Další zvyšování cen lze očekávat už v dubnu.

Armáda se o platy soudí s generály, jimž byly vypláceny náhrady, na které neměli nárok.

NATO zvyšuje náklady na zbrojení.

7.12.

Počítačoví piráti poškodili stránku Ministerstva vnitra.

Od nového roku podraží poplatky za distribuci tisku. Analytici   tvrdí,  že i přes růst výdajů by se  neměly zvyšovat mzdy.

V Nice začalo jednání  EU. Summit připomíná handlování trhovců .V ulicích protestovaly  tisíce odborářů. K reformě EU  se přistupuje v pojetí  „o nás bez nás“!

8.12.

ČR smějí chránit letadla NATO. Sněmovna PČR přes odpor KSČM schválila, že  v případě ohrožení země nebo vojenského konfliktu budou  území ČR  chránit letadla NATO.

Při o jmenování guvernéra ČNB bude rozhodovat Ústavní soud.

Odbory protestují proti propouštění. Několik stovek zaměstnanců automobilky Daewoo Avia Letňany protestovalo proti chystanému  propouštění zaměstnanců závodu. Areálem Avie  znělo „Komunisté, vraťte se!“

Strážníci zřejmě porušili zákon při vyklízení squatu Ladronka.

Dánský student Mads Traerup, zadržený v souvislosti s protesty proti MMF tvrdí, že jej dozorci na Pankráci  bili.

9.12.

Státní duma, dolní komora ruského parlamentu, schválila nové státní symboly. Ruskou hymnou se stala melodie bývalé hymny  SSSR a rudá zástava bude oficiální vlajkou ozbrojených sil.

11.12.

Lidovci navrhli na lídra Čtyřkoalice Kopřivu.

Ve druhém kole prezidentských voleb v Rumunsku  vyhrál Iliescu.

Vydavatel knihy Mein Kampf Michal Zítko byl odsouzen k tříletému trestu s podmíněným odkladem na pět let a pokutě 2 mil. korun.

13.12.

Ředitel České televize Chmelíček byl odvolán.

ČR má prvního ombudsmana, stal se jím bývalý ministr spravedlnosti Otakar Motejl.

Ve stavebnictví ČR se i přes předpokládaný růst očekává zánik šesti tisíc pracovních míst.

Vlastník ruského mediálního impéria Gusinskij byl na žádost Moskvy  zatčen  ve Španělsku.

14.12.

Odboráři požadují  zvýšit mzdy o desetinu.

USA mají  příštího prezidenta, stal se jím Bush.

16.12.

Řada osobností z kultury apeluje na Poslaneckou sněmovnu, aby odvolala Radu České televize.

Ministři zahraničí členských zemí NATO rozhodli, že příští summit NATO bude v Praze v roce 2002.

19.12.

Pravice v krajských zastupitelstvech postupuje proti vůli voličů, koryta jsou hlavní starostí ČSSD a ODS.

20.12.

Staronovým předsedou Senátu se stal  Petr Pithart a místopředsedou  J. Ruml. Myšlenka Čtyřkoalice hledat nové tváře  se zřejmě nepovedla.

21. 12

Se značnou nevolí se setkalo  rozhodnutí Rady České televize – volba  Jiřího Hodače  generálním ředitelem. Souboj  politických stran o vliv ve veřejnoprávní televizi se rozjel na plné obrátky.

Komunistický senátor J. Doubrava se stal místopředsedou mandátového a imunitního výboru Senátu.

23. 12.

Slovenský ministr obrany Kanis bude muset kvůli aféře s výstavbou rodinné vily v Bratislavě odstoupit z funkce. Nepomohl mu ani obdiv  k NATO. Inu, kdo se tváří jako levičák, podporuje NATO či EU a ještě k tomu neumí prokázat, kde nabyl peníze na vilu, musí skončit v propadlišti dějin. Nechť je to poučením pro ty, kteří chtějí moc za každou cenu, nakonec nemají nic, než z ostudy kabát!

27. 12.

Kavčí hory stále ovládá tzv. krizový štáb vzbouřenců.

V Srbsku zvítězila  Demokratická opozice Srbska, socialisté jsou druzí.

 

 

 

 

 

 

Významná jubilea pokrokového mládežnického hnutí

Pokrokové organizace mládeže Československa v roce 1936

 

V roce 2001 uplyne 65 let od vzniku Svazu mladých v Československu. Mladí komunisté v době ohrožení republiky fašismem přispěli k uplatňování linie jednotné a lidové fronty. Ústřední výbor Čs. Komsomolu se přebudováním Komsomolu v masovější organizaci zabýval již koncem roku 1935. V orientaci na masovější organizaci bylo tehdy řečeno: „V organizaci musí se dostati mladým lidem nejen hájení jejich zájmů a výchovy, nýbrž také odpovědi na všechny jejich životní zájmy a všestranného vzdělávání, musí být vyhověno jejich zájmům, dána jim zábava i radost.“ Tyto snahy podporoval i VII. Sjezd KSČ (duben 1936), který v provolání k mládeži konstatoval: “Potřebujeme organizaci, v níž mládež sama může rozhodovat, v níž se učí, bojuje a jež se může zastat všech jejích zájmů. Potřebujeme organizaci, která mládež nestranicky sdružuje, ve které nerozhodují zájmy jedné strany, ale demokratický, kamarádský život a dorozumění a železná vůle v boji proti fašismu a válce.“

Mladí komunisté za spolupráce pokrokových sociálních demokratů, národních socialistů, odborářů a dalších stáli v čele ustavení Svazu mladých. Byl založen 23. června 1936. Ve stejné době se sešel naposledy i Ústřední výbor Komsomolu, aby předal bojovou štafetu proti fašismu nové organizaci. V programovém prohlášení této organizace pod názvem „Chceme žít“ bylo mimo jiné zdůrazněno: “Proklamujeme jednotu mladého pokolení za svobodu, štěstí a budoucnost. Chceme se všemi organizacemi mládeže usilovat o práci a chléb mládeži, nevýslovně trpící dnešním svým postavením, chceme společně  nimi usilovati o udržení míru… Chceme, aby mládež byla vždy pohotova bránit republiku před reakčními válečnými silami, kterým je demokracie a svoboda lidu trnem v oku. Chceme, aby pro člověka nebylo neštěstím býti mladým… Svaz mladých bude hlasatelem jednoty mladého pokroku a svobody svého lidu a bratrského soužití všech národů.“

Podpory v činnosti Svazu mladých se dostalo od mnoha pokrokových politických a kulturních činitelů. Do roku 1938, do doby, kdy svaz mladých existoval, bylo v něm organizováno na 12.500 členů. Tato organizace vyvíjela všestrannou politickou, výchovnou, kulturní a zájmovou činnost. Významné přispěla i k získávání dobrovolníků do bojujícího Španělska proti fašismu.

Obdobné organizace jako Svaz mladých vznikly i na Slovensku – Svaz slovenské mládeže, pro pokrokovou maďarskou mládež v ČSR – Magyar fiatalok szóvetsége, pro německou mládež v ČSR – Deutscher Jugendbund, na Zakarpatské Ukrajině – Sojuz karpatoruskich molodych.

Činnost těchto svazů mládeže, zejména Svazu mladých, má své místo v historii pokrokového hnutí mládeže v Československu.

František Kovanda.

 

 

 

 

 

Protesty proti MMF a SB v zářijové Praze jsou již sice věcí minulého tisíciletí, ale I tak zůstávají a ještě hodně dlouho zůstanou aktuálním tématem. Nejen kvůli několika rozbitým výkladním skříním a násilným projevům 200 demonstrantů, ale také kvůli otřesné brutalitě Policie a chováním „demokratických“ sdělovacích prostředků a odpovědných orgánů, kteří jakékoliv snahy o vyšetřování brutality zahrály do kouta. Mimo brožurku Občanských právním hlídek o násilí Policie (vydalo ji také KSM) přinášíme v dnešní příloze svědectví Sylvie Yolandy Machové, kterou si budete jistě pamatovat podle skoku z policejního okna

Praha 2000: Mýma očima

Šokující svědectví Sylvie Yolandy Machové o jejích zážitcích z české policie a české nemocnice - svědectví o lidech, kteří to snad nemysleli špatně, ale jejichž činy měly ve svých důsledcích drasticky nelidské důsledky

(překlad vybraných částí čtyřicetistránkového svědectví Sylvie Yolandy Machové, uveřejněný v Britských listech, kde je k dispozici i anglický originál)

26. září 2000 mělo dojít ke konečné konfrontaci. Skoro jsem ve dnech před tím nespala a byla jsem na pokraji kolapsu. Mým úkolem bylo odjet s mikrobusem (se svým mikrobusem) za růžový blok demonstrace, abych, kdyby situace začala být nebezpečná, mohla odvézt organizátory a jižní mluvčí "bezpečně" zpět do bytu.

Ano, pro mě osobně to bylo docela nudné, jet s vozidlem, které se přehřívalo a řvalo na jedničku, barevnou promenádou, kde bych daleko raději bývala pěšky, tancovala bych a hrála hudbu se skupinou samba...

Ale protože jsem byla s mikrobusem v Praze, v podstatě to znamenalo, že jsem byla každému k dispozici, všechno a všechny jsem pořád musela někam vozit či doprovázet. Z toho důvodu jsem se neúčastnila většiny akcí, ani vyrábění uměleckých děl v konvergenčním středisku, ale poskytlo mi to bláznivá dobrodružství po celé Praze. Taky to znamenalo, že jsem byla pod neustálým dohledem obyčejné i tajné policie, přičemž "tajní" byli úplně stejně zjevní jako obyčejní policisté. Neustále byl přítomen jeden automobil, jako osobní doprovod, pečlivě na mě čekal a pak za mnou pořád jezdil, ve dne v noci, ne méně než 30 metrů za mnou. Chovali se tak otevřeně, že mi připadalo, že je možná jejich cílem mě zastrašovat a nikoliv zjišťovat, co dělám.

Ať tomu bylo jakkoliv, 26. září, když náš šílený průvod dorazil (co nejblíže mohl) ke Kongresovém středisku, zaparkovala jsem mikrobus na místě, o němž jsem doufala, že bude bezpečné, a konečně jsem se mohla volně pohybovat mezi lidmi. Demonstrace byla FANTASTICKÁ!

Byly tam nejrůznější pulzující barvy (vedle růžové a stříbrné) a senzační, senzační hudba, všechny ty fantastické kostýmy, loutky, transparenty a umělecké vizuální konstrukce, bylo to dokonalé představení tvůrčích schopností a podivuhodně uvolněný pocit "jednoty v mnohosti" ... navzdory tomu, že v pozadí vznikalo napětí od hrozivě rostoucího počtu policistů v kordonech. Bylo to také toto napětí, které podtrhlo onen silný pocit nepředpověditelné SPONTÁNNÍ JEDNOTY V CHAOSU...

Po dlouhé době, během níž pokračoval mejdan, v přípravě nějaké strategie a podle různých zpráv zvědů a také podle toho, kolik jsme dokázali dát dohromady lidí, se dal náš šílený průvod konečně do pohybu ke Kongresovému středisku. Masa lidí se rozešla do některých vedlejších ulic ve snaze najít místo, kde by bylo méně policistů. Nakonec existoval jediný "přístupový bod" a téměř okamžitě tam došlo k velmi ostrému střetu.

Policie co nejrychleji posilovala kordony, přijeli s tanky a s vodními děl, velmi rychle docházelo k explozím a všude byl slzný plyn a celé se to proměnilo v totální válečnou zónu.

Spousta lidí (černý blok, provokatéři, atd.) zahájili přímou konfrontaci, zaútočili kamením, Molotovovými koktejly a různým hořícím materiálem, bojovali proti policistům klacky a kovovými trubkami a lecčím jiným, zatímco jiní stavěli blokády a ještě jiní tančili v růžových kostýmech a hráli hudbu samba. Vznikl z toho naprosto šílený scénář. Dokonalé inferno.

Spousta lidi na druhou stranu se snažila přiblížit se co nejblíže, aby si scénu mohli NAFILMOVAT, a já jsem byla mezi těmito lidmi. Jenže jsem neměla na sobě onen červený převlek tisku, ani jsem nevypadala, jako že jsem od tisku, a právě proto jsem asi na demonstraci příliš dlouho nevydržela .. protože jsem to filmovala celé... VŠECHNO.

Tento pásek, který zázrakem přežil všechno to, co mělo následovat, obsahuje důkazy, že jsem se sama nechovala násilně (dokazuje to skutečnost, že jsem během střetů v podstatě nepřetržitě filmovala) stejně jako důkazy, že mé zatčení bylo zcela neopodstatněné a ilegální ... protože jsem natočila i to.

Situace na ulici eskalovala a začínalo to být opravdu šílené. Policisté začínali vybíhat z kordonů a honit lidi. Vodní děla byla zaměřována na zraněné lidi, ležící na zemi (stejně jako na všechny ostatní) ... všude by plyn ... dav se rozdělil do tří postranních uliček ... a byl velmi rychle rozehnán.

Začalo to být trochu děsivé, protože se zdálo, že všechno vrcholí v situaci, která se vymkla jakékoliv kontrole. Policie ovládla ulici a já jsem se rozhodla, že by bylo nejlepší z celé oblasti odejít a najít jen bezpečné místo, alespoň až do chvíle, než šílenství, které, jak se zdálo soustřeďovalo v této konkrétní ulici, se přesune do nějakého jiného místa (protože mi to zabraňovalo vrátit se k mikrobusu.)

Podlezla jsem pod plotem a dostala jsem se do prostoru školy pro invalidní děti, kde se všechno zdálo být tiché a bezpečné. Myslela jsem, že bude nejlepší tam počkat, až bouře pomine, pak se pokusit dostat se zpět k mikrobusu a najít ostatní lidi (lidi od PGA), vzhledem k tomu, že někteří organizátoři asi potřebovali odvézt zpět do bytu, vzhledem k tomu, jak tady vypadala situace...

A pak nadešlo to velké překvapení: proti mně vyběhl velký policista, plně vybavený proti nepokojům a v ruce držel tyč, jako kdyby měl vážně v úmyslu na mě zaútočit. Byla jsem tím naprosto překvapena a šokována, protože jsem nechápala, PROČ na mě útočí ... vzhledem k tomu, že jsem byla sama (proto) na oploceném, soukromém školním hřišti, úplně sama, naprosto jsem se nechovala konfrontačně, či násilným způsobem anebo způsobem, jímž bych vyvolávala problémy... Naopak jsem se problémům snažila vyhnout ... a vůbec jsem nebyla v blízkosti demonstrace. Což naprosto protiřečí policejnímu vylíčení mého zatčení (zjevně policie nevěděla, že se zachoval videozáznam), které tvrdí, že jsem byla "zatčena během potyček na ulici, protože jsem se protivila policejním rozkazům".

Nejprve jsem vůbec nemohla uvěřit, že to tento policista myslí vážně, že mě chce zatknout. Hned jsem před ním nezačala utíkat (dodnes toho lituji, chci si za to nakopat, ale ono by to nebylo tak lehké, vzhledem k tomu, že i za mnou byl plot). Namísto toho jsem zvedla obě ruce - i obočí - formou otázky a abych dala najevo, že jsem naprosto neškodná a že jsem sama. Z mého hlediska to bylo tak zjevné, že nic špatného nedělám, že jsem si opravdu myslela, že mě nebudou zraňovat. Ano, můžete mi říct, že jsem byla hloupá.

Okamžitě se mě pokusil mě chytit a dělat mi bezdůvodně bolest a já jsem reagovala slovy jako: "Prosím vás, co to děláte? Vždyť se chovám mírumilovně. Nechte mě JÍT," atd. Ale policista se daleko víc zajímal o videokameru, křičel na mě znovu a znovu, abych mu ji dala, což jsem samozřejmě neučinila. Pak se snažil mi ji odebrat tím, že mě vzal za jednu ruku a zkroutil ji a přitom se snažil dostat se k druhé ruce, která ochraňovala kameru jako ragbyový míč. Začal mě tahat, začal mě bít a všechno možné, ve snaze získat kameru, ale kroutila jsem se tak, že se mu nepodařilo mě nikde pořádně chytit. Tak mě začal ještě víc působit bolest, ale já jsem byla rozhodnuta mu tu kamery NIKDY nevydat, ať udělá cokoliv. (Moje kamera je mým nejneuvěřitelněji cenným majetkem.) Tato scéna je zachycena na videopásku a je to nepopíratelný důkaz, že jsem byla zatčena (v naprostém rozporu vůči tomu, jak to popisovala policie) v situaci, kdy jsem zjevně nedělala nic nezákonného ani ničím jsem nic neohrožovala a tak bylo zatčení tedy naprosto nevhodné a protizákonné.

Když jsem se bránila před jeho hrubým zacházením a odmítala jsem mu dát svou kameru, záležitosti začaly být velmi rychle daleko brutálnější. Jak se mě snažil odtáhnout ze školního dvora, zakopl a upadl na mě, a tak jsem hlavou silně narazila na beton pod ním (snažila jsem se před rozbitím chránit tu kameru, a tak jsem si nemohla rukama chránit hlavu), a už v té chvíli jsem začala vidět spoustu červených skvrn a začala se mi silně točit hlava. Skrze ty červené skvrny jsem viděla, jak přibíhají další policisté a všichni najednou na mě začali fyzicky útočit. Měla jsem obrovský strach, protože jsem byla úplně beze svědků a oni mě kopali a házeli mě sem a tam a já jsem nevěděla, jak daleko až zajdou...

Ale i když už jich teď bylo tolik, stále jsem vlastním životem ochraňovala tu kameru. Měla jsem ji zastrčenou oběma rukama v embryonální pozici, až na to, že jednu ruku jsem měla zkroucenou za zády. Po většinu této bitvy trpěla především moje hlava. Odtáhli mě až k policejnímu antonu - bylo to dost daleko, protože jsem nebyla nablízku toho, kde docházelo ke konfrontacím - a stále jsem pevně držela tu kameru. Když jsme dorazili k antonu, začal znovu boj, protože asi sedm policistů tam mnou házelo a cítila jsem mnoho tvrdých ran na všech částech svého těla. Ano, asi by bývali méně brutálnější, kdybych s nimi plně spolupracovala, ale stále ještě jsem jim odmítala dát kameru i ruce, které ji ochraňovaly.

Už jsem byla téměř otupělá deliriem od té doby, co jsem začala vidět červené skvrny, a tak jsem naštěstí nepociťovala příliš mnoho bolesti a i můj strašlivý strach se ztratil v mlze unikajícího vědomí.

Pamatuji si docela jasně, že mi něčí koleno tlačilo hlavu na betonovou zem, kameru mi odebrali z rukou, ruce mi byly bolestivě zkrocen dozadu. Pak mě zvedli a hodili mě do policejního antonu - měla jsem pouta, hodili mě tam zezadu a hlavou dopředu ... znovu jsem dostala ránu do hlavy... Tentokrát bylo přítomno alespoň osm svědků, všichni to byli zatčení v antonu, kteří byli šokováni tím, jakým způsobem jsem do vozidla "vstoupila". Kromě toho, že tam byli svědci, měla jsem také vzadu na hlavě a na rameni roztržené modřiny, od toho, jak jsem plnou silou narazila do kovové lavičky v policejním antonu.

Poté jsem zůstala ležet se zavřenýma očima, aby se mi přestala točit hlava, a také proto, že jsem se nemohla dost dobře pohybovat, protože jsem ležela na zádech a měla jsem kablíkovým páskem svázané ruce pod sebou. A byla jsem nesmírně vyčerpána. V tuto chvíli jsem skutečně chtěla zůstat nehybně leže a spát, spát, spát...

Ostatní lidé, kteří ode mne seděli jen ve vzdálenosti asi jeden metr, chtěli něco udělat, ale nemohli, protože seděli za další uzamčenou klecí a byli také spoutáni. Chtěla jsem se pohnout, abych jim nedělala starosti anebo aby si nemysleli, že jsem v bezvědomí, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se skutečně nemohla pohnout, do té doby, než mě policisté zvedli a dali mě dovnitř s ostatními... Seděla jsem tam, strašně se mi točila hlava a snažila jsem se něco říkat, ale nepamatuji se co...

Během cesty na policejní stanici jsem se stala velmi apatickou, byla jsem tak unavená a bolela mě hlava. Vypadalo to, jako že je mi to všechno jedno, protože jsem jen chtěla někam přijet, kde bych si mohla lehnout a zavřít oči. Potíž ale byla, že kablíkový pásek byl tak strašně těsně utažen, že HROZNĚ bolel a ani ve svém pohodlně tupém delirium jsem NEMOHLA ignorovat tuto ošklivou bolest ... (pulzujících, téměř explodujících rukou a pálících zápěstí).

Když jsme dorazili na policejní stanici a byli jsme umístěni do cel podle pohlaví, strašně mě bolela hlava a oni POŘÁD JEŠTĚ odmítali rozepnout mi pouta. Alespoň to bolelo tolik, že to trochu odvádělo pozornost od mé bolesti hlavy. Ostatní dívky měly buď normální pouta, anebo méně utažené plastické kablíkové pásky. Myslím, že to bylo proto, že jsem se strašně kroutila, když mě dávali ta pouta, ale nemohla jsem to SNÉST a ruce jsem už měla modré ... a JÁ POTŘEBUJU ruce (na kreslení a všechno).

Pokaždé, když se otevřely dveře, jsem prosila policisty, aby mi sundali, nebo alespoň uvolnili pouta, a české dívky vysvětlily, že jsou příliš utažená, že se mi ruce proměňují v purpurové míče, ale policisté jen křičeli sprosté poznámky a práskli zase za sebou dveřmi.Také, jak se zdálo, české dívky překládaly policejní výraz pro "ženy" jako "kurvy".

Konečně, po době, která se zdála jako věčnost, jeden policista, který viděl, v jakém stavu jsou mé ruce, laskavě pásky otevřel (nahradil je pouty). Byla to OBROVSKÁ úleva, protože alespoň mohl začít fungovat krevní oběh. Ostatní jsme zůstali v celách.

Ráda bych bývala hovořila víc s ostatními dívkami, ale měla jsem pocit tuposti, jako kdybych byla opilá a hlava mě pořád bolela, tak jsem si jen chtěla lehnout, a to jsem udělala. Dala jsem si ruce v poutech pod zadek (abych si je dostala zezadu dopředu) a pak jsem se na zemi stočila do klubíčka.

O něco později přišli policisté a drželi nám před obličejem obálky se jmény lidí a asi se nás ptali, jestli ty lidi známe, ale nikdo z nás je neznal.Vždycky dávali tyto obálky, s viditelným jménem, k oknu (které bylo mezi námi a policejní kanceláří), jako kdyby chtěli, abychom je viděli. Někdy probírali obsah těchto obálek, což byly zjevně osobní věci těchto lidí - vždycky těsně před oknem - a v jednu chvíli se zdálo, že pár předmětů spletli a vrátili do jiné obálky, ale možná se pletu. Zmiňuji se o tom jen proto, že to bylo trochu podivné a přemýšlela jsem, kdo ti lidé asi jsou a co se jim děje a proč chtěli policisté vědět, jestli je známe.

Nevím za jak dlouho mě vzali k prohlídce, kde jsem se v přítomnosti policistky musela svléknout donaha. Policistka mi vyndala všechno z kapes, ale dovolila mi nechat si v cele peníze i tkaničky od bot. Tak, předpokládám, nám bylo dovoleno podplácet, případně se oběsit. Po prohlídce jsem byla vrácena do cely bez pout a znovu jsem si lehla na zem, kde jsem zůstala několik dalších hodin. Snažila jsem se spát, ale nešlo to a bolela mě hlava. Ostatní dívky byly na mě velmi hodné, ale já jsem s nimi nebyla ve stavu komunikovat.

(Byla tam jedna naprosto zděšená belgická rozhlasová reportérka, která měla TAK obrovský strach, že brečela a pořád opakovala, že nikdy v životě neviděla takovéto "Prague-live" a že se do této země už NIKDY nevrátí. Řekla, že nemůže uvěřit, jak hloupí byli ti policisté, že ji takto zatkli (řekla jsem jí, že belgická policie taky není moc přátelská). Ano, bylo to podivné, protože to byla malá žena, konzervativní, elegantně oblečená a vypadala křehce. Vypadala jako člověk, který mohl být uvnitř Kongresového střediska a v žádném případě NEVYPADALA jako demonstrantka. Ale o několik hodin později ji propustili. Ostatní dívky měly také zajímavé příběhy ale musím to vyprávět trochu stručněji, než jak mi to zatím jde.

Já jsem tam jen ležela a čekala jsem, až mi policie nakonec položí nějaké otázky. Poprvé, kdy jsem byla vyvedena z cely - až po celé řadě hodin - jsem si myslela, že to bude k výslechu, ale odvedli mě do umývárny a tam mi dali mýdlo, abych si umyla ruce. Pak mě odvedli do jiné místnosti, kde mě vyfotografovali (třikrát) a sejmuli mi otisky prstů, a také mi sejmuli otisky celých rukou. Strašně se mi v tuto chvíli točila hlava a bylo mi špatně od žaludku (hlavně z toho, že jsem musela náhle vstát a chodit, což nebylo lehké), jinak bych si asi stěžovala, proč to dělají, když jsem nespáchala nic trestného.

Ale nebyla jsem ve stavu, kdy bych mohla mluvit. Ani jsem nebrečela, protože mě strašně bolela hlava. Myslím, že zaznamenali nějaká osobní data a pak mě odvedli zpět do cely. Skoro vůbec jsem nemohla jít a musela jsem se přidržovat zdi. Policisté z toho měli legraci a ptali se mě, jestli jsem si vzala příliš mnoho drog, na což jsem se ani nesnažila odpovědět, protože jediné, co jsem chtěla udělat, bylo se vrátit zpět a lehnout si a nevšímat si neustálých provokací.

Po mnoha dalších hodinách - už bylo venku tma - se mi to celé začínalo zdát divné, protože POŘÁD JEŠTĚ se mě nikdo na nic nezeptal, ani ode mne nikdo nechtěl žádnou výpověď. Nakonec jsem se jich dokonce zeptala, jestli zapomněli, že mají udělat protokol, anebo jestli jim stačí si jen udělat fotografie a odebrat otisky prstů od lidí, kteří jsou zadržováni pro nic a oni řekli, že je to proto, že není k dispozici anglický tlumočník. Ale když jsem byla nakonec odvedena nahoru k výslechu, tlumočníkem byla přesně tatáž žena, která v kanceláři seděla po celou dobu (a uměla anglicky...!)

Souhlasila jsem, že budu vypovídat, a nikoliv mlčet, protože jsem chtěla mluvit, chtěla jsem říci, že jsem neudělala absolutně NIC ŠPATNÉHO a chtěla jsem, aby mi sdělili, proč mě tam zadržují. Ptali se mě, co jsem věděla o demonstraci a co jsem tam dělala, atd. Řekla jsem jim pravdu: že jsem filmoval a že jsem se na žádném násilí nepodílela, že jsem byla sama a chovala jsem se pokojně, že jsem se v době svého zatčení snažila vyhnout se oblastem násilností, atd.

Když jsem se zmínila o tom, že jsem filmovala, chtěli vědět, kde je kamera. I když jsem si myslela, že ji dali po mém zatčení do mé tašky, prostě jsem řekla, že nevím, kde je, což bylo taky pravda, nemohla jsem si být jista. Nesnažila jsem se tehdy získat ji, dříve, než se policisté dostanou k filmu.

Řekla jsem také, že jsem studentka umění a sdělovacích prostředků, že je mé filmování projekt pro mou univerzitu (což všechno bylo pravda) a že nemám moc času, protože je začátek semestr. Řekla jsem také, že jsem plánovala projet Prahou cestou do Berlína, kde jsem si chtěla v jiných školách vyhledat semestr na výměnu... to všechno bylo pravda. Nepopřela jsem, že jsem byla záměrně na demonstraci, ale jasně jsem vysvětlila, CO jsem tam dělala. Ptali se mě, jestli jsem byla v Seattle a na to jsem odpověděla, že ne.

Ale během výslechu se mi tak strašně točila hlava a tak mě hlava bolela, a světlo v místnosti bylo tak oslepující a mně bylo tak špatně, že jsem je požádala, abych si mohla zase dole lehnout, protože jsem jim už řekla všechno, co bylo pravda ... abych nemusela znovu a znovu odpovídat na stále tytéž otázky.

Ptali se mě, jestli chci, aby mě prohlédl lékař, a řekla jsem, že ano, ale že to závisí na to, jak dlouho mě budou zadržovat, protože pokud mě má prohlížet lékař, nechtěla jsem, aby to prodloužilo mé zadržení. Bylo mi řečeno že za dvě, možná tři hodiny budu propuštěna. Řekla jsem, že v tom případě bych raději počkala a navštívila až nezávislého lékaře, jakmile budu propuštěna. Nechali mě odpotácet se zpět do cely a neřekli mi, že tam budu dalších 24 hodin a nikoliv jen dvě hodiny...

Ostatní dívky mi byly velmi nápomocné a byly na mě všechny velmi hodné. Kdyby nebylo jich, zbláznila bych se velmi rychle (nesnáším uzavřené prostory). A i když se policisté nestarali o to, jak se cítíme, tyto dívky byly svědky mého stavu v těch prvních dlouhých hodinách. Naštěstí jsem neměla nic v žaludku, to by mě bývalo ještě víc špatně, protože jsem dlouho nejedla a tady nám nedávali nic k jídlu .. leda jen jednou salám v igelitovém obalu, kdy mě napadlo jen to, sníst před nimi ten igelitový obal a nechat salám, abych ukázala, co si o něm myslím.

Celou dobu jsme požadovali právo hovořit s právníkem a telefonovat, ale nereagovali na nás, opakovali, že "V Čechách se mluví česky" a nenabídli nám překlad. Ale jsem ráda, že jsme nerozuměli všem těm macho nadávkám, které neustále vypouštěli z pusy (podle dvou českých dívek, které je poslouchaly).

Za dalších mnoho hodin (teď už to bylo uprostřed noci z 26. září) nakonec přišli a donutili nás, abychom ZAPLATILI (!) 500 Kč za "službu", slíbili nám, že nás propustí, jakmile zaplatíme. Samozřejmě jsme byly skeptické ohledně toho, že bychom měli platit za zadržení bez obvinění, ale 500 Kč se zdálo jako nic, pokud byste si za to koupili svobodu - i když víte, že vám svoboda právoplatně patří. Chtěli jsme se tam odtud dostat co nejrychleji, a tak jsme zaplatili. Policisté nám řekli, že budeme propuštěni za hodinu. (Jedna zvláštní věc byla, že policisté, kteří nás požádali, abychom zaplatili, najednou začali být velmi "přátelští" a vtipkovali s námi, jako že všechno bude v pořádku a skutečně se jim podařilo nás přesvědčit, že to tak bude...) I když nám řekli totéž už před dvanácti hodinami, tentokrát se to zdálo být reálné, protože nás přiměli, abychom jim "zaplatili účet". Měli jsme naději, že se konečně dostaneme ven, ale byli jsme naivní - byla to jen další lež.

Některé z nás nakonec usnuly na studené podlaze. Byla jsem už taky nemocná - měla jsem onen chřipkový virus, kašel a sinusitidu, který měla celá řada lidí a i když normálně takové nemoci nedostávám, v důsledku všeho toho stresu jsem se nebyla schopna toho zbavit. A teď se to začínalo proměňovat v něco jako horečku (měla jsem zimnici), ale nedali nám pokrývky, ani nic. Snažila jsem se spát, navzdory zimě, bolesti hlavy a frustraci.

Jedna dívka z Německa se velmi rozčílila, protože nedokázala pochopit, jak je možné, že oni nám slíbí, že nás propustí, a pak nám vezmou peníze a dál nás zadržují. Takže začala mlátit na všechny zdi a na podlahu a na kovové mříže. Vzbudilo nás to všechny, které jsme zrovna trochu usnuly, ale chápaly jsme její zoufalství a hněv až příliš dobře. Pak jsme se k ní přidali ze solidarity s námi všemi a brzo jsme vytvořili skutečně FANTASTICKÁ bicí. Znělo to velmi dobře. Alespoň v cele byla velmi dobrá akustika, i když všechno ostatní stálo ZA HOVNO.

Náhle se otevřely dveře, vtrhl dovnitř policista, chytl německou dívku a připoutal ji k lavici oběma rukama - byly jsme všechny šokovány! Zatleskala jsem mu za jeho odvahu a ukazovala jsem pantomimicky, jak má velké svaly, jako cynické gesto ohledně toho, co si myslím o jeho síle ... a tak mě k lavici připoutal taky.

Když se dveře zabouchly, dostala jsem se z pout (obyčejně je to lehké) a dál jsme muzicírovali, ale tentokrát jsme už jen zpívali a dělali zvuky zvířat. Bylo to opravdu dobré. Znělo to jako džungle. Všichni se přidali, nejrůznější druhy zvířat se mísily s nejdivočejší operou (měl jsme tam části čínské státní hymny), kovový zvuk pout na ocelových lavicích, železným prstenem jsem dělala zvuk kulometu po mřížích - vždycky jen občas, aby to šlo do rytmu s bitím lahví z umělé hmoty o podlahu.

Hudbou jsem se vzchopila a najednou jsem zase měla pocit, že jsem silná. Předtím mi byla zima a bylo mi na podlaze špatně a teď jsem měla téměř pocit euforie, navzdory hrozivé situaci. Uvědomila jsem si, že mě nemohou zastrašovat svými mocenskými hrami, ať se děje, co se děje, chci jen zpívat a hrát hudbu a jednat úplně a fantasticky ŠÍLENĚ (všechny jsme to cítily, myslím)...

Ale tu se rázem otevřely dveře znovu. Tentokrát na nás byla policie velmi hrubá. Znovu mě přivázali pouty k lavici, tentokrát jsem byla zkroucená do klubíčka, takže jsem se nemohla pohnout. Když nás opustili, vyndali sprej se slzným plynem, který všichni mají na pásku, a pohrozili nám, že ho na nás použijí UVNITŘ cely, pokud uděláme ještě hluk...

Všechny jsme tomu naprosto nemohly UVĚŘIT, tomu, co se děje tady v naší okamžité, osobní skutečnosti - asi jen to, že jsme to všechny zažívaly společně, nám umožnilo si uvědomit, že se to skutečně DĚJE!

Je obtížné popsat tento druh násilí, který na nás používali, protože nestačí hovořit jen o fyzickém násilí ... Když je člověk uzavřen v kleci těmito totálně nelidskými tak zlovolně bolest působícími a brutálními jedinci, dochází také k značnému psychickému násilí, které je jemnější a méně zjevné než fyzické rány, ale jsou to POCITY...

(...) Poté, co nám vyhrožovali plynem, už jsme nechtěli dál dělat hluk, ale pozice, v níž jsem byla, ruce a nohy svázané do uzlu a přivázaná k lavici, aniž bych se mohla pohnout, to začalo být velmi brzy nesnesitelné. Ale když jsem si do určité míry z kloubů vymkla zápěstí a odřela jsem si kůži a za pomoci ostatních dívek, které táhly (i když říkaly, že to nepůjde) se mi nakonec podařilo uvolnit alespoň jednu ruku z pout a mohla jsem se pohodlněji narovnat.

Ale okamžitě se policisté vrátili do cely (bylo tam okno, jímž jsme byly pozorovány jako v zoologické zahradě, tak se skoro nic nedalo udělat tajně). Tentokrát mě připoutali ke zdi, roztáhli mi ruce do stran a nahoru (takže mi krev stekla dolů) a pouta VELMI SILNĚ utáhli. Bolelo to tak strašně, že jsem to nemohla vydržet. Ale tentokrát se utéct nedalo.

Nevím, jak dlouho jsem to vydržela, než jsem začala OPRAVDU STRAŠNĚ ŘVÁT. Křičela jsem velmi zuřivě do tváře dvou policistů, AŤ SI DAJÍ POZOR! Protože to, co dělají v této cele, bude sděleno vnějším právním službám a budou se muset připravit NA HODNĚ PROBLÉMŮ - a mnohokrát jsem opakovala "DOSTANETE SE DO VELKÉHO PRŮŠVIHU, DO VELKÉHO PRŮŠVIHU, SLYŠÍTE MĚ?"

A pak se stalo neočekávané. Odvázal mě ode zdi. Možná že rozuměl slovu "průšvih". Bylo to malé vítězství.

Zůstali jsme po zbytek noci v cele. Nevím, možná že jsem trochu spala, ale nemyslím si to. (...)

Ráno 27. září asi v osm hodin jsem požádala o to, abych směla jít na záchod. Zapomněla jsem se zmínit o tom, že cestou z dívčí cely jsme vždycky museli jít kolem cely chlapců, která měla zcela jinou atmosféru. Zaprvé byli chlapci pořád naprosto viditelní, neměli vůbec soukromí, protože byli v otevřené kleci. Také byli v daleko menším prostoru, i když jich bylo uvnitř daleko víc. Ale mohli jsme si lehce vyměňovat informace, když jsme šli kolem. (...) Ráno byli chlapci všichni na jedné hromadě, asi 15-20 z nich, leželi většinou na sobě, protože pro ně v té malé cele nebylo dost místa. (...)

Když jsem se vracela ze záchodu, vznesla jsem šokující požadavek, řekla jsem že JEŠTĚ JEDNOU ŽÁDÁM o právo na telefon. Když jsme šli kolem kanceláře, kde byly všechny telefony, udělala jsem pohyb, jako že chci dovnitř, a řekla jsem: "Promiňte, ale OPRAVDU si potřebuji zatelefonovat..." avšak policisté se na mě okamžitě vrhli.

Pokusili se mě vymanévrovat zpátky do "mé" cely, ale rozhodla jsem se tohle gesto učinit opravdu jasně, využila jsem příležitosti, kdy jsem byla mimo celu, že jsem jim dala najevo, že už odmítám trávit další čas v jejich vazbě, vzhledem k tomu, že jsme už oficiálně "zaplatili", a bylo nám řečeno, že budeme propuštěny. Neviděla jsem důvodu, proč bych já nebo kdokoliv jiný měli být dál tady zadržováni.

A pokud mají skutečně důvod nás dál zadržovat, pak mám já právo se spojit s právníkem. Prostě jsem ODMÍTLA se vrátit do té smradlavé cely s vydýchaným vzduchem, dokud mi nebude umožněno spojit se s právníkem. Řekla jsem to všechno, samozřejmě, ale bylo marné v tuto dobu se snažit s nimi komunikovat. Dvě české dívky, které s námi byly, od nás už byly odděleny. Řekly nám, že budou propuštěny, a že budou muset zaplatit pokutu 15 000 Kč (což si prý nemohly dovolit), ale kdo ví, kde teď byly. Takže už pro nás nikdo nemohl překládat. A policisté se naprosto nezajímali o dialog, všichni se zajímali jen o jedno, totiž jak mě dostat zpět do cely - bez kompromisu, bez telefonátu.

A tu došlo k onomu nechvalně známému incidentu, ve kterém jsem byla v policejních zprávách a tiskových prohlášeních ministerstva vnitra charakterizována jako naprosto divoká a zuřící, šílící nezvládnutelná cizinka. (byla jsem charakterizována jako "alien", "vetřelec"), která, podle jejich verze kopala do všeho, všechno rozbíjela a útočila na všechno a na každého, kdo byl na dohled.

Moje skromná verze je možná méně dramatická, ale alespoň je to pravda...

Zaprvé chci objasnit jednu konkrétní věc: policisté kopali a rozbíjeli a dělali všechno, co se dá charakterizovat jako útok. Všechno, co jsem dělala já, byla navzdory výše uvedenému, jehož cílem bylo přimět mě, abych se dala do pohybu. Všechno co jsem dělala já, bylo toto: NEPOHNULA JSEM SE Z MÍSTA.

Jestliže je tohle, podle německé definice, "Widerstand gegen die Staatsgewalt" (odpor proti státní moci), pak, ano, musím říci, že jsem takto projevila odpor proti jejich státnímu, nesmyslnému a tupému násilí. Byla jsem přece osoba (ať už vetřelec nebo ne), která sem byla přivedena a zadržována den a noc, neustále jsem byla vystavována jak se zdálo nekonečnému proudu zbytečné brutality, ať už fyzické či psychologické a bylo se mnou velmi vážně špatně zacházeno (jistě o nic hůř než s ostatními). Byla jsem ponížena, dehumanizována, urážena. Byla mi odmítnuta nejzákladnější práva. Bylo mi vyhrožováno a stala jsem se terčem opatření, která zacházela za základní práva policie.

Ano, protivila jsem se tomuto zbytečnému a nespravedlivě násilnému chování, a to tak, že když se mě pokusili vrátit zpět do cely, znovu protizákonně, prostě jsem se NEHNULA Z MÍSTA a nedovolila jsem jim, ABY SE MNOU HNULI. To se rychle vyvinulo ve velmi intenzivní "bitvu" mezi dvěma velmi odlišnými motivacemi. Pro ně bylo, jak se zdálo, nesmírně důležité, dostat mě zpět do cely. I když opravdu nerada vyvolávám konflikty anebo způsobuji, aby se lidé stávali agresivními, v tuto chvíli jsem zaprvé neměla možnost volby, protože NEDĚLÁM KOMPROMISY ohledně své svobody, ani ohledně svých základních práv. A zadruhé, zdálo se, že jen těmto negentlemanům pomáhám, protože byli, jak se zdálo, nesmírně šťastní, že jsem jim umožnila, že dělali, co dělají nejradši...

Pokusím se popsat celou sekvenci co nejpřesněji, s tím, že mé osobní pole vidění bylo trochu omezené, když se mě snažilo ze všech stran rvát několik velkých mužů. Měkké to nebylo.

Nejprve se jen snažili mě strkat, tahat, všechno možné, ale já jsem se nehnula z místa. A toho jsem dosáhla, že jsem se držela různého nábytku, dveřních rámů, atd. A držela jsem se PEVNĚ museli by bývali mi urvat ruce, useknout je anebo je umlátit. Jsem ráda, že se jen pokusili je uvolnit mlácením. Také se myslím snažili uvolňovat jeden prst po druhém, ale v tomto případě jsem se většinou pustila a rychle se chytila něčeho jiného. Ale, věřte mi, navzdory všemu tomu stresu dané situace jsem neudělala chybu, že bych se chytila policisty i když kolem mě skoro nic jiného nebylo) prostě protože bych nemohla zůstat na místě.

A přece, jestliže jsem podle líčení policie na ně údajně "útočila" - pak nevím, to si tedy počínali velmi neobratně, když se jim nepodařilo zvládnout - a bylo jich hodně - jedinou mladou dívku. A pak jí dokonce dovolili, aby je "několikrát kopala" a "ničila jim uniformy" a dokonce je "zraňovala", jak se to uvádí v některých zprávách. (A z čehož mě původně obviňovali, ale asi si to rozmysleli, když začal být celý případ tak známý, asi z obavy, že by to bylo příliš neuvěřitelné.)

I kdybych z osobní zkušenosti nevěděla, že se to nestalo, nebyla bych věřila, že by se to mohlo stát. Ani kdybych byla plně vycvičený a supernásilný "cizinec-vetřelec", nemyslím si, že by to bylo možné. A jsem přesvědčena, že policisté jsou zvyklí zvládat daleko tvrdší kalibr lidí, než jsem já, tak se zdá být absurdní, že by najednou nebyli schopni zabránit jediné dívce, aby do všeho nekopala a aby všechno nerozbíjela. (...)

Žádným konfrontačním způsobem jsem na ně nezaútočila, ani jsem se jich nedotkla - až na to, že jsem se snažila odkrýt jejich ilegálně přikrytá policejní čísla, která jsem chtěla vidět z dobrého důvodu.

(...)

Snažila jsem se ale odhalit jejich čísla. Protože touto dobou se mnou zacházeli tak hrubě, že dívky v mé cele na ně křičely, chtěly znát jejich policejní čísla. Tyto dívky byly také svědkyně, alespoň části té bitvy, kdy jsem už byla nakonec blízko dveří cely (ano, nakonec se jim podařilo mě přesunout).

(...) V tuto chvíli to začalo být téměř surreálné. Navzdory tomu, že mi z prstu visel kus masa a stříkal z něho krev, necítila jsem bolest. (...) Uvědomila jsem si, že jedním rychlým pohybem zápěstí můžu všude nacákat krev. A bylo to dost uspokojivé nacákat svou krev na policajty, protože i když jsem jim jinak nemohla způsobit žádné potíže, alespoň jsem je mohla znervóznit natolik, aby si nechali udělat test HIV. Začali před tou krví trochu panikařit, a tehdy mě konečně prokopali zpět do dveří cely. Nechala jsem jednu nohu venku, aby nemohli zavřít dveře.

Samozřejmě, bylo to trochu riziko, nechat si nohu venku, protože pokud mě chtěli opravdu zranit, mohli to udělat zabouchnutím dveří, což skutečně učinili, ale zase, ze začátku jsem necítila žádnou bolest. Ale pak začali silně kopat do "uprchlé" nohy a nakonec v bolesti ustoupila. (...)

Divadlo skončilo a já jsem byla zpátky v cele, srdce mi bušilo a krev se mi hnala do uší a tekla mi z pořezaných prstů. Nebylo to jen kapání: byl to téměř nepřetržitý proud tmavěčervené krve, velmi hustý a tmavý a během několika minut byly na podlaze celé kaluže krve.

Přítelkyně v cele byly velmi znepokojeny a poprvé jsem měla možnost se blíže podívat na zranění. Pod vytékající fontánou krve jsem viděla, že tam visí velký kus masa, který byl jen volně vázán kusem kůže. Přítelkyně mi nabídly kusy šatstva, na zastavení krve, ale bála jsem se dát něco nepříliš čistého na tak hlubokou ránu, aby se to nezanítilo. Policisté mi nepřinesli nic, ani toaletní papír.

(...)

Teď bylo nejdůležitější využít situace a tak jsme použili krve k tomu, abychom napsali všechna identifikační čísla, která jsme dokázaly přečíst. Skrze okno jsme se také snažily ta čísla číst, ale bylo to velmi obtížné, protože jsou vytištěna tak, aby bylo obtížné je identifikovat z větší vzdálenosti. Ale podařilo se nám napsat některá jejich čísla na kus balení od sušenek. Se zbytkem krve jsme namalovaly zprávy na okno do "zoologické zahrady", jako například "TELEFON!" (napsaly jsme to zrcadlovým písmem, aby to pro ně bylo čitelné, a chtěly jsme opravdu napsal Fuck the police, ale rozhodly jsme se to neudělat, protože jsme nevěděly, k čemu by to mohlo vést. Zbytkem krve jsem začala malovat obrazy, abych trochu relaxovala. Zraněnou levou ruku jsem držela nahoře, aby přestala krvácet, ale úplně krvácet nepřestala.

Mezitím policisté psali velmi energicky něco na psacím stroji. Zřejmě sepisovali o celé záležitosti nějaký protokol. Samozřejmě jsem nevěděla, co to má znamenat pro mě a pro mou budoucnost, ale vůbec jsem si s tím nedělala starosti, protože jsem věděla, že jsem neudělala nic trestného. Netušila jsem, že sepisují naprosto absurdní zprávu o tom, že jsem "na ně zaútočila, kopala je a všechno rozbíjela" a všechno, co se dá čekat od takové "mimořádné události" - útoku vetřelce/cizince. V podstatě bylo všechno, co napsali, úplně pravda, až na to, že jedinou chybou bylo, že si MNE spletli sami se sebou.

Seděla jsem a docela šťastně jsem malovala krví, byla jsem překvapena, jak dobré médium to je. Chuchvalce hluboké, tmavé, usychající krve byly tak nabity barvou že se s nimi daly krásně dělat dlouhé čáry prstem nebo koncem tkaničky (tkaničky nám nechali, abychom se mohly oběsit.) Namalovala jsem policistu, jak drží ceduli (jako na policejních fotografiích) s nápisem Veřejný nepřítel číslo jedna a s titulem "Já jsem skutečný zločinec" a zrovna jsem to chtěla dát do okna, aby to mohli obdivovat...

...když se rozletěly dveře a do cely vpadli tři policisté s dlouhými obušky a křičeli: "Sylvie Machová! Půjdete s námi!" Myslela jsem, že teď mě zmlátí do krvava, a tak jsem ustoupila do roku místnosti a chránila jsem si hlavu oběma rukama.

Velmi brutálně mě z cely vytáhl. Zdálo se, že je to obrácený scénář, protože teď jsem se velmi obávala z cely odejít. V panice jsem pohlédla do očí přítelkyním a jedné jsem zašeptala cestou ven "Kameru!"

Zapomněla jsem se tady zmínit o jedné důležité věci. V jednu chvíli, kdy jsem požádala o lék na bolení v krku (věřili mi, protože jsem byla nemocná, kašlala jsem a sotva jsem mohla mluvit), dovolili mi, abych prohledala svůj ruksak mimo celu. Samozřejmě jsem nehledala žádná lék, ale snažila jsem se najít způsob, jak propašovat z tašky kameru a přinést ji do cely - zdálo se to nemožné, ale podařilo se to! (...)

Pro mě bylo velmi důležité najít kameru kvůli filmu, který byl v ní. Bylo VELMI DŮLEŽITÉ, aby se policie nemohla zmocnit toho filmu. Ani jsem tehdy ještě NEVĚDĚLA, jak důležité to je! Netušila jsem, jak důležitým důkazem se tento film stane. (...)

Vytáhli mě z cely a teď jsem se opravdu bála, protože jednali, jako že mě někde skutečně pořádně ztlučou anebo mě zamknou na samotku, což by pro mne bylo také mučením. Před celou mě hodili proti zdi a rozkopli mi od sebe nohy. Když jsem se pokusila otočit hlavou, přitlačili ji silně ke zdi a pak mi bolestivě zkroutili ruce nahoru a dali mi na ně pouta - tentokrát velmi pevně, takže jsem se nemohla dostat ven.

(V další části vypráví Sylvia Machová, jak ji vezli do nemocnice.)

Nakonec jsem byla přivedena do ordinace. Navzdory tomu, že to byla ordinace, plná lékařského náčiní a maskovaných chirurgů, byl nepopsatelný pocit ulehčení, že jsem v místnosti, kde museli policisté čekat venku. (....)

Snažila jsem se využít tohoto času a bombardovala jsem chirurga vysvětlováním, co se mi a ostatním zadržovaným děje a jak s námi ve vězeních zacházejí. Zoufale jsem ho prosila, aby mi dovolil použít telefonu, ale nechtěl se angažovat. Řekl, že je Praha nyní válečnou zónou a nedá se očekávat, že by byla respektována lidská práva. Žádala jsem ho tedy alespoň, prosím, poznamenejte si telefonní číslo, které jsem si napsala na nohu a zavolejte lidem, že jsem na Praze 4. Nechtěl mi pomoci, ale opravdu nevím proč. Připadala jsem mu skutečně tak nebezpečná? Opravdu nevěřil tomu, co jsem mu říkala? Byla jsem velmi zmatená. Sešili mi všechny prsty (na jednom prstu jsem měla devět stehů!) Měla jsem několik dalších minut, kdy jsem se snažila přesvědčovat lékaře a sestry, aby mi PRO VŠECHNO dovolili použít telefonu. Bylo neuvěřitelné, že to mohli odmítnout, ale oni to odmítli. Zdravotní sestry byly zvlášť nepřátelské, obviňovaly mě ze škod v Praze, atd. Dokonce mě udali policii, řekli jí, že jsem je žádala o to, abych si mohla zatelefonovat. (...)

Nakonec fungovalo to, když jsem řekla, že je velmi důležité, abych si zatelefonovala, protože mám v autě kočku (policisté už teď byli v místnosti, a proto jsem řekla auto a nikoliv mikrobus), která už dva dny nedostala vodu. Jedna zdravotní sestra vykřikla: "Chudák kočka!" hlasem, jímž mě obvinila z hrozného zvěrstva, že mám kočku a pak se nechám zavřít. Ale alespoň se zajímali o mou kočku a dovolili mi zatelefonovat. Byla jsem velmi překvapena, že to policisté dovolili. Asi chtěli před zdravotními sestrami (s nimiž předtím hojně flirtovali) vypadat lidsky.

Zavolala jsem Sergiovi a nemohu ani popsat, jak senzační to bylo slyšet, jak se ptá: "KDE jsi?" Řekla jsem, že jsem v této chvíli v nemocnici a zeptala jsem se ho na kočku a na mikrobus. Řekl, že kočka je v bezpečí v bytě a vozidlo je stále na svém místě, má dvě prořezané pneumatiky a rozbité okno, které Sergio musel rozbít, aby dostal kočku ven. (...) Policie řekla "Jenom KOČKU" a mohla jsem jen dodat "berou mi telefon" než mi ho vytrhli z ruky.

Po návratu z nemocnice si Sylvia Machová myslela, že už ji musejí brzo propustit, ale situace byla jiná.

(...)

Byla jsem odvezena zpět na policejní stanici. Když jsme přijeli a mě vytáhli ze zadního sedadla, měla jsem velmi nepříjemné podezření, že ostatní už nejsou přítomni a že se STALO NĚCO NEBLAHÉHO.

Mé obavy se potvrdily, jakmile jsme minuli klec, v níž bývali chlapci, a já jsem viděla, že je prázdná. Vzali mě do cely dívek, a taky - ostatní byli pryč! Samozřejmě, uvnitř jsem zpanikařila, protože jsem věděla, že se stalo něco špatného a také jsem nemohla v cele zůstat sama. (..)

"Kde jsou moji přátelé? Proč mě pořád zadržujete? Už je to 24 hodin, ostatní lidé jsou taky pryč proč mě pořád zadržujete?"

Zasmáli se (ošklivý smích jako obvykle) a řekli, že moji přátelé jsou u imigrační policie. (...) Vytáhli mě nahoru po schodech a řekli: "Výslech! Protokol!" Znovu? Nevěřila jsem vlastním očím.

Nahoře mě strčili do místnosti. Uvnitř byli tři muži, jeden za psacím strojem jeden velký oficiálně vyhlížející chlap a jeden starší muž. (...)

Policejním žargonem jsem byla obviněna: "Jste obžalována z útoku na tři policisty, z nichž jste dva zranila." (...)

Řekli mi, že mám tři možnosti: buď odpovídat na jejich otázky v přítomnosti právníka, nebo odpovídat sama anebo neodpovídat. Zaprvé jsem řekla, velmi jasně, že netuším, co se děje, že jsem naprosto nevinná a že řeknu totéž před právníkem. Pak jsem se zeptala, proč mi nebylo dovoleno zatelefonovat právníkovi po dobu posledních 24 hodin a ano, ráda bych se s ním nyní spojila. Řekli, že zatelefonují za mě a že jim mám dát jméno a číslo právníka. Přečetla jsem jim číslo z modrého papírku Občanských právních hlídek. Chtěli ten papír vidět.

Řekli: "Na tom papíře není žádné jméno, to nejsou kvalifikovaní právníci, to jsou Občanské právní hlídky, ty nespolupracují s policií."

"Ale oni tam MAJÍ kvalifikované právníky, jen jim zavolejte."

"Ale vy neznáte jméno?"

"Tento právní servis zastupuje tisíce lidí, mají MNOHO právníků. Jen jim zatelefonujte, jméno DOSTANETE."

"To udělat nemůžeme, musíte znát jméno svého právníka, jinak zatelefonovat nemůžeme, ..."

Znovu jsem opakovala, že klidně mohou najít jméno právníka, pokud učiní jediný telefonní hovor, ale oni nechtěli ZNÁT jméno a nechtěli, abych měla právníka. Bylo neuvěřitelné, jaké hrají hry.

(...) Výslech pokračoval několikrát jsem znovu požadovala, abych si směla zatelefonovat, ale odmítli to. Namísto toho mi dávali spoustu papíru napsaných česky a chtěli, abych je podepsala. Řekla jsem, že nemohu podepsat něco, co si nemohu přečíst, a v žádném případě nepodepíšu, co není pravda. Vyvíjeli na mě velký nátlak, tvrdili, že když odmítnu podepsat, jen tím "prodloužím policejní procedury". (...)

Nakonec řekli, že mám podepsat jen papír, na němž je napsáno, že jsem byla INFORMOVÁNA o obvinění vzneseném proti mně. Nakonec jsem tento papír podepsala, měl několik kopií, a jasně jsem tam napsala: "Nemohu si přečíst nic, co je tady napsáno, ale byla jsem informována o těchto FALEŠNÝCH obviněních proti mě. Podepisuji jen za svou NEVINU." (...)

Ptali se mě, proč předpokládám, že lžou, a já jsem jim odpověděla, že mě obviňují z útoku a ze zranění tří policistů a že to v žádném případě NENÍ PRAVDA. Řekli, že o tom rozhodne soud.

Ptala jsem se jich, proč se mě snaží dostat do průšvihu, co jsem jim kdy udělala. Odpověděli, že jsem byla informována o obviněních proti mé osobě. Řekla jsem, že jsou jejich obvinění FALEŠNÁ, že jsem se jen bránila před útoky policistů, kteří zaútočili na MĚ - a využila jsem této příležitosti, abych vypočítala (na prstech jedné ruky) alespoň několik protizákonných akcí policie. Řekla jsem také, že na rozdíl od nich mám svědky z cely, kteří alespoň nepřímo se podíleli na údajném útoku, a ptala jsem se, kde jsou.

Odmítli odpovědět na mé otázky, že jsou oni tady od toho, aby se ptali, a já má jen odpovídat. Potom mi přečetli další množství policejního žargonu o procedurách proti mně. (...) Zaměřila jsem se na otevřené okno za třemi žalobci předem mnou a na klíče od automobilu a na svůj pas na stole.

Na stole bylo všechno, co jsem měla v tašce v době zatčení. Kromě pasu a klíčů od vozu to byla: plynová maska, praskací kuličky, kusy papíru a jojo. Ptali se mě, proč mám plynovou masku, a řekla jsem, že je to na mou vlastní ochranu před JEJICH plynem, že bych ráda žádnou neměla. Ale byla jsem informována, že v Seattle použili nervový plyn. (...)

Požádala jsem, abych se mohla probrat papír na stole, jestli tam není někde jméno mého právníka. Když jsem ty papíry probírala levou rukou, pravou rukou jsem si nasunula klíče od vozu do rukávu. Teď už jsem potřebovala jen získat pas a byla jsem připravena odtamtud zmizet.

(...) Začínala jsem kapitulovat v naprostém zoufalství - a v největším strachu, jaký jsem kdy pociťovala za celý svůj život. Protože jsem věděla, že prostě NEDOKÁŽU přežít uzavření v malých prostorách, ať už to jsou mentálně nebo fyzicky malé prostory... (...)

Nevěřila jsem, že to je všechno tak vážné. Zdálo se to všechno zcela nereálné ... jako snad nejhorší a velmi živá noční můra, ale nebylo probuzení, to bylo nejhorší.

(...)

Věděla jsem, že MUSÍM utéci. Věděla jsem, že to je moje poslední šance. Viděla jsem venku vrcholek stromu, ale byl příliš daleko, abych o něj mohla zastavit svůj pád (...)

Vzala jsem svůj pas, který ležel na stole a rychle jsem vyskočila z okna. Nikdo nereagoval tak rychle, aby mě zastavili.

Jak jsem skočila - myslím že jsem ještě běžela ve vzduchu - pohlédla jsem dolů a doufala jsem, že spadu na něco měkkého. Bylo tam pár keříčků a prosila jsem je, aby trochu zbrzdily můj pád, ale nebyly dost husté.

Po krátkém, ale intenzivním letu jsem plnou silou narazila na VELMI tvrdou kamennou zemi. Byla to nejtvrdší věc, jakou jsem kdy pocítila v životě.

Bylo to tak tvrdé, že se okamžitě rozložila noha, na kterou jsem dopadla. Měla jsem pocit, jako že mi jsou nohy natlačeny do prsou, jako bych byla nucena vyplivnout vnitřnosti. Cítila jsem ochromující ostré prasknutí. Okamžitě se po celém mém těle rozšířila bolest a věděla jsem, že se něco stalo s mou páteří. V danou chvíli jsem mohla jen křičet a KŘIČET a schovat si pas pod košili v klíčových chvílích, než police vyběhla z budovy. Bolest byla tak silná, že jsem téměř omdlévala. V tuto chvíli mi na ničem nezáleželo. Jen jsem se snažila co nejvíce opustit nesnesitelný pocit ve svém těle.

Velmi rychle dorazili policisté a shromáždili se kolem mne, sešlapali keře, aby získali přístup. (Byla jsem v příkopě, který se svažoval k domu. Proto byl také dopad tak intenzivní, protože se země svažovala - špatným směrem.) Všichni vypadali naprosto šokováni, ale zdálo se, že si jsou vědomi, že se se mnou nesmí hýbat. Tak stáli kolem mě a nikdo nevěděl, co dělat, ale předpokládala jsem, že je záchranka na cestě.

Dívala jsem se na ně, zejména na vyšetřovatele, přímo jim do očí (bezpochyby s velmi rozšířenými zornicemi, jako kdybych se chystala uniknout ze svého těla) a říkala jsem tónem hlasu, který přece nemohl být lhaním: "Jsem nevinná, jsem nevinná, jsem nevinná. Věřte mi, jsem NEVINNÁ."

Pro některé nervózní policisty, kteří tam stáli, to bylo tak legrační, že se tomu začali smát,ale alespoň JEDEN policista poklekl a vzal mě za ruku. A i když se pokusil ji pohladit, jako by to byla mrtvá ryba, byl to uklidňující pocit jemného dotyku a musím říci, hodně mi to pomohlo. I když jsem viděla, že je z toho dost nervózní. (...)

Přijeli jsme do nemocnice. Je obtížné si pamatovat VŠECHNY podrobnosti, protože téměř každou vteřinu jsem omdlévala bolestí a léky proti bolesti. Ale nezapomenu na své zoufalství, když se otevřel dveře sanitky a čekal mě tam přivítací výbor policie. Nemohla jsem věřit vlastním očím. A nemohla jsem věřit, že mě nenechají o samotě, když... Byli tam každou vteřinu, pořád kolem mne. Mnozí z nich se téhle neobyčejně zábavné situaci smáli. A pak začalo mučení...

Odvezli mě do ambulantní místnosti, kde všechno zrentgenovali. Byla jsem fascinována, jak hrubě a nepřátelsky se mnou všichni zacházeli, protože jsem se domnívala, že jakmile jednou budu v rukou nemocnice, bude profesionální povinností jejích zaměstnanců se o mě lékařsky postarat. A to znamenalo také při léčbě šoku, která obyčejně poskytuje nejzákladnější podporu pro psychicky stabilizující a lidskou kapacitu. Ale od nikoho nepřišla žádná útěšná slova. Nikdo mi neprojevil VŮBEC ŽÁDNOU LASKAVOST a ZÁJEM. Hýbali mi nohou, jako by to byl kus masa na řezníkově stole ... působili mi tím obrovskou bolest a já jsem ŘVALA, jak jsem neřvala nikdy v životě. Nikdo neprojevil nejmenší soucit.

Jen jediná osoba, která se zdála být lidská, byla ta paní doktorka ze sanitky. Mluvila se mnou, jako bych byla normální osoba a ne terorista. I když tam nebyla dlouho, byla velmi znepokojena mým zraněním páteře a myslím, že měla starost i o mne. V panice jsem jí prosila, aby zatelefonovala na číslo, které jsem měla napsané na noze a řekla jsem jí, čím vším jsem prošla na policejní stanici a PROČ jsem z toho okna vyskočila. Prosila jsem ji úpěnlivě, aby mi věřila, že jsem nevinná, ať už jí policie o mně řekla cokoliv (muselo to být asi něco strašného, soudě podle toho, jak se mnou zacházeli zaměstnanci nemocnice). Její přítomnost byla krátká, ale možná mi to strašně pomohlo. Protože NĚKDO skutečně zatelefonoval Sergiovi, aby rozšířil, kde jsem, a mohla to být jen osoba, jíž jsem natolik důvěřovala, že jsem jí svěřila telefonní číslo. Ať už to byl kdokoliv, DĚKUJU VÁM!

Přišel lékař a vzal mi nohu do obou rukou a točil jí a natahoval jí tak, že všechny zlomené kusy uvnitř o sebe dřely a drtily se. Nemohla jsem UVĚŘIT tomu, co dělá. Znovu a znovu jsem křičela, aby mi PROBOHA dali nějaké léky proti bolesti. Musela jsem to opakovat alespoň třistakrát, ale nedali mi nic. Říkali mi, ať držím hubu, někdy mi zacpávali pusu, aby mě nemuseli poslouchat. Uráželi mě, říkali, proč jsem byla tak blbá, že jsem vyskočila z okna a že je to všechno jen moje vina a tedy můj problém. A vůbec, přijela jsem do Prahy zničit město, tak tohle jsou následky. Nechápala jsem, že se zaměstnanci nemocnice tak přátelí s policisty. Cožpak tahle noční můra neměla nikdy skončit?

Dali mě do místnosti se starými lidmi, ale bolest byla tak strašná, že jsem pořád křičela, a tak na mě zdravotní sestry a policisté řvali, ať držím hubu. Řekli, že ti staří lidé mají také bolesti a musejí spát. Snažila jsem se k těm starým lidem mluvit zdvořile, chtěla jsem se jim omluvit, ale bolest byla příliš silná, nemohla jsem přestat křičet.

Pak se stala neuvěřitelná věc. Najednou se posadila jedna stará Češka a začala velmi hněvivě mě česky nadávat a proklínat mě. Nemohla jsem tomu věřit. Cožpak to nikde nebylo normální?

Znovu jsem se snažila omluvit se za všechno a mluvit k lidem kolem mě jemně a mezi záchvaty křečovité bolesti jsem je prosila, aby mě poslouchali, že jsem nevinná a znovu a znovu jsem prosila, abych si mohla zatelefonovat.

Opakovali mi pořád jen: "Buď zticha, buď zticha!" Ale protože jsem moc křičela, nakonec mě dali do malé příruční místnosti. Mí strážci a nemocniční zaměstnanci si dali práci, aby odstranili všechno od postele, abych se nemohla ozbrojit ničím, čím bych mohla na někoho zaútočit (!?!) Pak mi dali na postel mříže, asi abych nemohla utéct, se zlomenou páteří, rozbitou nohou a se vším. Pořád jsem požadovala právo, abych si mohla zatelefonovat, ale jen se tomu ošklivě smál. Slibovala jsem, že jen zavolám rodičům... (Slíbila jsem policii, že nebudu volat právníkům.) Ale ani to nefungovalo.

Snad nejneuvěřitelnější věc byla to, když jedna agresivní zdravotní sestra (velká s rudými vlasy), která mi pořád říkala, abych byla zticha, a násilně pohybovala mou postelí, takže ty vibrace způsobovaly, že jsem křičela ještě víc, v jednu chvíli vzala mou rozbitou, zlomenou nohu, zvedla ji za chodidlo a třásla jí dokola jako TREST za to, že křičím! Byla jsem TAK blízko mdlobám z šílené bolesti, které pronikla celým mým tělem, (...) ale zůstala jsem plně při vědomí, v hrůze, a také jsem si uvědomovala, že nesmím provokovat ty dvě šílené ženy, tuto zdravotní sestru a policistku, která se zplna hrdla smála potěšením, jak křičím, když ta zdravotní sestra třásla mou nohou. (...)

Jednou přišel lékař si se mnou promluvit. Jako všichni, velmi se na mě zlobil. Představil se jako můj lékař, který mi léčí nohu a nic jiného. Naprosto ho nezajímala ta všechna ta senzační publicita kolem mne ani "MMF". (To, jak vyslovoval MMF, znělo, že je to pro něho naprosto neznámý pojem a asi vůbec nevěděl, o co v protestech jde.) (...) Poprvé jsem se tak dozvěděla, že je kolem mě "senzační publicita".

Prosila jsem ho, abych si mohla zatelefonovat, zoufale jsem ho prosila, aby mi dovolil setkat se s někým alespoň na pár minut, prosila jsem ho, ať mi dovolí spojit se s právníkem. Řekl, že nemůže telefonovat, protože "Tohle je nemocnice a stejně, máme už toho všeho dost, s tím, jak je tady všude tisk a policie, nechceme tady vaše přátele. Jste tady kvůli vašemu zdravotnímu stavu a o ten se mám starat a o NIC jiného." Zeptala jsem se ho, proč by to mělo vadit, kdyby sem přišel na několik minut "přítel", aby mi zařídil právního zástupce, což je přece základním právem každého člověka....

A on mě přerušil a začal na mě řvát, že moji "přátelé" zničili půl Prahy "VÍŠ, CO TVOJI PŘÁTELÉ UDĚLALI PRAZE?"

A já jsem řekla, "Ne, to nevím. Já jsem byla pořád zavřená. Ale prosím vás, prosím vás osobně, věřte mi. Jsem nevinná. Nic jsem neničila a nikdy jsem neměla nic v úmyslu ničit. Naopak jsem tady proto, jako mnozí ostatní, abych ničení zabraňovala.

(...)

Protože jsem byla dezorientovaná a protože jsem se pořád strašně bála, nemohu si být jista chronologickým sledem událostí, ale jsem přesvědčena, že někdy uprostřed tohoto všeho mi byly podány utišující prostředky. Pamatuji se, že jsem byla nesmírně překvapena, ale také pozoruhodně apatická, možná že to byla apatie způsobená šokem - protože jsem byla plně při vědomí, když jsem viděla, jak mi lékař píchá místní umrtvení do obou stran paty a pak mi do paty začal vrtat velkou vrtačkou jako ze železářství. Do díry pak dali kovovou tyč, nevím přesně kdy, ale buď jsem prostě omdlela anebo mě osvobodili od vědomí ... pamatuji se jen, že jsem se probrala a byla jsem v sádře až po pás. (Ale nepamatuji se, KDY se to všechno stalo. Jestli to bylo předtím, než tam přišel soudce, nebo potom.)

Zdálo se mi naprosto neuvěřitelné, JAK JE MOŽNÉ že mi upírají tak prosté lidské právo, jako je právo na telefon, v údajně lidské infrastruktuře nemocnice, a k tomu ještě velmi zraněnému člověku. Řekli mi, že jestliže se pohnu, mohla bych ochrnout na celý život, ale zároveň mi nedovolili zatelefonovat rodičům, zdálo se to absurdní. Také se mi zdálo neuvěřitelné, že nikdo, jimž jsem se podívala do očí a řekla upřímně, přímo a s hlubokým přesvědčením, že jsem NEVINNÁ, NIKDO tomu nevěřil. Zdálo se mi to neuvěřitelné.

Opravdu jsem jim připadala jako tak strašně nebezpečná, násilná a destruktivní osoba? Navzdory veškeré brutalitě jsem se všemi mluvila zdvořile (kromě té doby, kdy mi třásli nohou, to jsem nadávala, protože to bylo k nesnesení). Dokonce i nepříjemné policistky, která tam byl neustále a hlídala mě, jsem se zeptala: "PROČ mě tolik nenávidíte? Vždyť mě ani neznáte. Copak vám to o mě napovídali ... vy věříte všemu, co se vám řekne?" Ale jen se na mě podívala s prázdným výrazem a chladnu tváří. Možná že nerozuměla pořádně anglicky.

Ale nakonec, když už jsem nevím kolikrát trvala, že jsem neškodná a prosila jsem opakovaně jen o jeden telefonát, lékař konečně začal být trochu příjemnější. Dokonce přiznal, že není zapotřebí nikomu telefonovat, protože PRÁVĚ TEĎ je před nemocnicí mnoho lidí a že všichni chtějí mluvit se mnou a že už tam jsou dlouho. V tuto chvíli jsem opravdu téměř omdlela, ale ne bolestí, ale štěstím. "Mohu s nimi mluvit, prosím? Mohu s nimi mluvit? PROSÍM, mohu s nimi mluvit?" Řekl mi, že musím počkat. "Nejprve se musí konat slyšení soudkyně." - "Kdy to bude?" - "Teď."

Náhle vešli tři lidé a přinesli si tři židle a psací stroj, které rozmístili v malém prostoru kolem mé postele v příruční místnosti. "CO se děje?" ptala jsem se zpod své jediné ochrany, peřiny. Představili se něco jako vyšetřující soudkyně, právník - který řekl, že je MŮJ právník, muž, který psal na stroji a běžná brigáda stráží, kteří hlídali, abych najednou nevyskočila z postele a náhle na někoho nezaútočila. Rovnou jsem právníkovi řekla, že nemám VŮBEC ŽÁDNÉ PENÍZE, abych mu mohla zaplatit, ale odpověděl, že je z OPH a že je to všechno zařízeno. Zeptal se měl, proč dělám takové hlouposti. "Jako co?" odpověděla jsem. "Jako skákání z oken."

Pak jsem měla mluvit k soudkyni. Řekla jsem jí VŠECHNO, a bylo to pro mě velmi lehké, protože to stejně všechno muselo ven. Řekla jsem jí o tom, jak to vypadalo ve vězení, o hrůzném výslechu, vypočítala jsem všechny protizákonné činy, jichž se dopustila policie. Řekla jsem jí své důvody, proč jsem přijela do Prahy a důvod, proč jsem vyskočila z okna. Řekla jsem jí o tom, jak nelidsky se mnou zacházeli v nemocnici a o porušování mých základních práv od chvíle, kdy jsem byla zatčena, až do tohoto okamžiku ... a bylo to velmi emocionální, protože jsem byla naprosto zničená. Ale bylo to lehké jí říct všechno, protože to bylo tak bolestně pravda. "A jsem NEVINNÁ!" řekla jsem jí a podívala jsem se jí přímo do očí.

(...) Nakonec výrok, který se mi zdál nejdůležitější, zněl "... a z důvodů jejího zranění, soudkyně rozhodla obžalovanou osvobodit ... a obžalovaná je tedy svobodná, až do dalších právních kroků."

(...)

Právník (...) vysvětlil, že jsem stále obžalovaná a že stále budu muset jít k soudu. Ale teď se mě rozhodli propustit, protože nemohu v tomto stavu utéci a také údajně proto, že je přítomen on a tisk a všichni ti lidé, obléhající nemocnici. (A protože měli obrovský strach.) (...)

Z nějakého důvodu ke mně pořád nechtěli nikoho pustit. Řekli, že mám počkat do druhého dne. (...)

Z okna jsem viděla množství policejních automobilů. Je ironické, že to bylo dobré znamení. Přítomnost mnoha policistů znamenala, že mi přišlo na pomoc mnoho lidí. (...)

Vím, že druhý den bylo najednou všechno úplně jinak. Nikdo už na mě nebyl sprostý. Dokonce i policistka, která mě pořád hlídala, se ke mně začala chovat skoro normálně. V jednu chvíli dokonce sama vynesla můj nočník, což by před tím nikdy neudělala. A vyvezli mě z té malé příruční místnosti dali mě samotnou! do velké místnosti s třemi postelemi a výhledem na borovice! Všichni byli na mě najednou tak nerealisticky hodní, smáli se se mnou, vtipkovali se mnou, navzdory tomu, že jsem se na ně dívala s úplně zmatenou tváří. Jeden lékař mi řekl s velkým úsměvem: "Jste v České republice hvězda."

Celé dopoledne jsem čekala ve svém luxusním velkém pokoji, než konečně přijdou přátelé, ale pořád chodili jen lidi z nemocnice a další lidi, o nichž jsem nevěděla přesně, kdo to je, kteří se o mně teď strašně pečlivě starali a pořád se ujišťovali, že je všechno perfektní. A pak řekli s velkým úsměvem: "Ve dvanáct hodin bude tisková konference!" a odešli a já jsem měla dojem, že se všichni zbláznili. (...)

Pak jsem slyšela za dveřmi zmatek a hluk a když se dveře konečně otevřely, vešlo naprosto obrovské množství lékařů, úplně naplnili celý trojlůžkový pokoj a CIVĚLI na mě naprosto překvapeně. Ptali se mě na spoustu otázek, o tom, jak se cítím, na můj otřes mozku a "zda jsem byla znásilněna policisty". Samozřejmě, že jsem řekla "Ne" a možná jsem i dodala: "NIKDY bych jim to nedovolila." Nezůstali dlouho, ale bylo to velmi intenzivní (...) a všichni byli na mě velmi hnusní a vůbec se nezajímali, jestli je mi dobře (...)

Ale pak, po celých těch třech strašných dnech, se otevřely dveře a dovnitř vešel PŘÍTEL!! Bylo to TAK neuvěřitelné, že bohužel nemám slova, jimiž bych byla skutečně schopna tuto chvíli popsat. Nejprve jsem viděla, jak přichází Wolfgang a hned pak Sergio - byl nanejvýš rozčílen a viděla jsem, že má o mě starost. (...)

Vím, že přišla vlna reportérů z novin, a Sergiovi a Wolfgangovi se podařilo je dostat z místnosti. Připadalo mi velmi znepokojující, opravdu mě to iritovalo, že zaměstnanci nemocnice, zejména ta zdravotní sestra s červenými vlasy, která na mě byla TAK zlá, se najednou ÚPLNĚ před tiskem a všemi těmi lidmi obrátila. Najednou lezla do zadku všem těm aktivistům, kteří mě přišli navštívit a pořád se na mě zeširoka smála, jako by byla mou největší přítelkyní. Opravdu se mi chtělo jí dát pár facek, že je tak falešná a jsem ráda, že jsem nebyla svědkem toho, jak lidé jako ona venku hovořili se sdělovacími prostředky, protože bych to asi nevydržela.

Když byla většina lidí v místnosti donucena odejít, poskytla jsem rozhovory jen několika málo lidem, kterým bylo povoleno zůstat. Bylo přítomno několik videokamer a fotoaparátů a pamatuji se, že jsem mluvila, mluvila, jako vodopád, jako exploze, ale nepamatuji si to, jako bych tam ani nebyla (je to všechno na videu). V podstatě jsem líčila nesoustavně celou tu noční můru (...)

Během rozhovoru, kdy jsem byla v euforii, jsem neměla skoro žádné bolesti, ale bolest se pomalu začínala vracet. A brzo byla tak nesnesitelná, že jsem propadla křečovitým, téměř epileptickým záchvatům agonie, až jsem pak dostala obrovskou dávku nějakého syntetického morfia, kterou doporučil jeden přítel, který o ně šel požádat. Tentokrát mě už nemohli odmítnout poskytnout utišující prostředky proti bolesti, jak to odmítali po celou dobu. Zmizela jsem tedy do polštáře mraků, byla jsem přítomna, ale ve vzduchoprostoru...

(...) Společně s mou matkou přišel konzul, který byl neobyčejně rozčilený. Přiměl všechnu, aby opustili místnost, takže zůstali jen má matka, Sergio a on. Hodně mluvili. Konzul, stejně jako Sergio, byl naprosto rozhořčený tím, co se tady děje. Řekl, že se dověděl z novin nebo televize - to si už nepamatuji - že "Rakušanka vyskočila z okna policejní stanice" a že ho ministerstvo vnitra vůbec neinformovalo, což ho pěkně naštvalo.

Nyní tady byl proto, aby vyjednal s policií můj odjezd ze země, abych mohla být odvezena do nemocnice v Rakousku. (...)

(Pak Sylviina matka kritizovala Sergia, že Sylvii do této věci zatáhl.)

Sergio mé matce velmi racionálně vysvětloval (...) celou historii, co se dělo venku a uvnitř této šílené nemocnice v nejostřejších podrobnostech. Sdělil ji všechno, co lidé venku během předchozích dní dělali, a jak to vyprávěl, muselo to být pro všechny absolutně strašné. Byl daleko emocionálnější, než jsem ho kdy zažila. Vyprávěl spoustu věcí, které zněly opravdu drasticky. (...)

Sergio konstatoval, že ohledně mě existovalo naprosté informační embargo. Nemocnice, která je pod kontrolou ministerstva vnitra, popřela, že v ní leží osoba mého jména. Snažil se vysvětlit, že zaměstnancům nemocnice se NEDÁ DŮVĚŘOVAT a že se na tom všem podílely temné a zlovolné síly, jejichž cílem bylo zamést celou historii pod koberec. Řekl, že je pravděpodobné, že jsem byla v ohrožení života, kdyby nebylo došlo k tomu, že JEDINÁ ŽENA, navzdory embargu na informace, kde jsem, prozradila, že jsem vyskočila z okna a že jsem v nemocnici. Jinak by se pokusili nechat mě zmizet, a bylo by to docela lehké, protože NIKDO nevěděl, kde jsem.

Sergio pokračoval, že když mě nakonec lidi našli, byl jim odepřen přístup do nemocnice a byli dokonce zatčeni před filmujícími televizními kamerami, když se snažili do nemocnice proniknout. Řekl mé matce, že jsem byla protizákonně zatčena a brutalizována ve vězení, že jsem byla obviněna z trestných činů, které jsem nespáchala a to mě vyděsilo natolik, že jsem vyskočila z okna. Řekl jí, že nemocnice, do které jsem byla přivezena, byla pod kontrolou ministerstva vnitra, které nejenže pokračovalo v informačním embargu o mně, ale dál se mnou zacházelo brutálně a dokonce mě mučilo.

Ale moje matka interpretovala všechno, co jí Sergio řekl, jako "radikální konspirační teorie, přehánění a manipulaci". (...)

Pak se vrátil konzul a řekl, že existují určité právní formality a policejní procedury, které mi zabraňují, abych odjela ze země. (...) Policie jednala, jako obvykle, iracionálně. Vtrhli náhle dovnitř, když jsem byla v oblacích polovědomí a jako ze vzdáleného prostoru jsem je slyšela, že mám podepsat nějaké dokumenty. (...)

Pak se policisté vrátili s nějakou ženou, která se představila jako dr. Lipská, lékařka, která je za mě odpovědná. Otevřela jsem v polovědomí jedno oko a všimla jsem si, že jsem ji V ŽIVOTĚ předtím neviděla. Přišla, aby učinila prohlášení, že NEJSEM POD OCHROMUJÍCÍM VLIVEM LÉKŮ a JSEM DOSTATEČNĚ ZDRAVÁ NA TO, ABYCH PODEPSALA. Jak mohla nějaká osoba, kterou jsem v životě předtím neviděla, vědět, jak se cítím, bylo pozoruhodné.

(...) Nevím, co přesně vlastně policie chtěla, ale pořád něco ode mě vyžadovala. Snad chtěli zajistit, že se vrátím k soudnímu řízení. (...) V jednu chvíli udělala moje matka zvláštní věc. Zeptala se dvou policistů, jestli viděli film "Nesnesitelná lehkost bytí". To je přimělo, že se zarazili a na okamžik přestali recitovat svou ceremonii paragrafů, podívali se na mou matku v naprosté nechápavosti a řekli: "Co??" Překladatel byl trochu intelektuálnější než ti policisté, film viděl, a tak o tom začali mluvit a já jsem (v duchu) blahopřála matce, že se jí podařilo převést hovor na jinou kolej.

(...) Bylo velmi důležité, abych se co nejdříve podrobila operaci. V podstatě říkali, že "za normálních podmínek" by bývali tyto rozdrcené kosti operovali okamžitě, ale neučinili to, protože "jsme nevěděli, co se s ní bude dít". (...)

Pak přijela sanitka, aby mě odvezla do Vídně. Vyvezli mě ven. Jak mě vezli na parkoviště, vibrace mi způsobily po celém těle znovu strašlivou bolest a zase jsem, ještě jednou, začala řvát. Moje matka se velmi hněvivě stavěla proti všem, kdo mě nechtěli pustit do Vídně.

V sanitce jsem dostala zvlášť velkou dávku morfia, což mě poslalo do mraků až do chvíle, kdy jsem dorazila do operační místnosti ve všeobecné nemocnici ve Vídni - jak jsem později zjistila, za rekordní dobu tří hodin, s policejní eskortou a zvláštním povolením na hranicích. Kdo by si to býval pomyslel, poté, co nám trvalo čtyřiadvacet hodin dostat se do země, že budu ze země odjíždět na zádech ve velkém stylu...

Z té operační místnosti si nepamatuji skoro nic, byla jsem pořád ještě v polobezvědomí. Pořád mě vyšetřovali a byla jsem tam celou řadu hodin. Vím, že nakonec mě neoperovali, přestože mi nakreslili přes kotník modrou čáru, kde chtěli udělat první řez. Nakonec se rozhodli od operace ustoupit, z důvodů, které jsem se dověděla až další den..

Bylo příliš pozdě. Moje noha už vůbec nevypadala jako noha. Byla modrá a purpurová a byla napuchlá asi do pětinásobné velikosti. Chodidlo vypadalo jako míč, s ostře červenou kůží, s texturou tak pevně napjatou, že o vypadalo jako povrch míče. U kotníku způsobil otok, e kůže praskla zevnitř a na povrchu se objevovaly velké černé bubliny a puchýře, které pak praskaly a z nich teklo tekuté maso v pramíncích tmavěčerveného slizu.

Řekli mi, že mohou operovat teprve, až noha přestane explodovat zevnitř a že je nemožné cokoliv učinit, když je noha takto opuchlá. Avšak, uvedli, jakmile otok splaskne a puchýře uschnou, budou operovat, ale musím to vydržet ještě tak týden. Jinou zprávou byla, že kloub v kotníku je neopravitelně zničený a že zůstane už po celý život v úhlu 90 stupňů.

Otok začal pomíjet až po několika týdnech. (...)

Lékaři mi v prvních týdnech neprozradili, že se obávali že budou muset nohu amputovat. Tkáň byla natolik zničená, že by neregenerovala, nebyla by schopna odolávat infekci a to by znamenalo okamžitou amputaci. Proto bylo jedinou možností, a lékaři byli velmi skeptičtí, počkat a nechat kosti, rozbité na mnoho kousků, aby si nalezly cestu zpět samy. Dalo se čekat, že to bude dlouhý proces, vzhledem k tomu, že mi do nohy vsunuli kovovou tyč. A pak bude pravděpodobné, že bude noha do určité míry zdeformována, ale alespoň ji budu mít.

Trvalo mi chvíli, než jsem si to řádně uvědomila, a když jsem si to uvědomila, byl to pro mě šok, protože pro to bylo jediné vysvětlení. Kdyby bývaly ty svině [v ČR, pozn. JČ] si se mnou nehrály ty svoje hry, mohla jsem z nemocnice odejít za tři týdny jen v sádře. Teď musím zůstat v nemocnici až tři měsíce a čekat, jestli se rozbité kosti samy postupně navzájem nenajdou, abych nakonec mohla chodit alespoň trochu normálně.

Ať žijí ty svině. Nejenže jsem byla dohnána k takovému strachu a zoufalství, že mě to přimělo, abych vyskočila z okna a zlámala si kosti v těle, ale pak, navzdory kritickému stavu, v němž jsem byla, mi bylo odepřeno právo komunikace s vnějším světem a vnějšímu světu byly odepřeny informace o mně - ale zároveň mi bylo TAKÉ odepřeno právo na normální a nutné lékařské procedury, což drasticky dlouhodobě poškodilo mé zdraví, mou pohyblivost a mou svobodu - drasticky to omezilo můj život...

Ale chci říct jednu věc jasně, na konec tohoto všeho, že ať se stane cokoliv, ať už mám dvě nohy nebo jednu, ať jsem částečně mrzákem, ať mě i dál bolí páteř tak strašně, jako teď - chci, aby všichni věděli jednu věc: Nebudou ŽÁDNÉ ZÁPORNÉ DŮSLEDKY na můj život, ani na mou pohyblivost a už vůbec ne na mou svobodu!

 

 

 

 

 

Zasedání hlav států EU v Nice

Summity EU čelí hnutí proti globalizaci od června 1997, kdy její odpůrci projevili svůj názor
v nizozemském Amsterodamu. Velikost hnutí potvrdilo v americkém Seattlu na přelomu listopadu a prosince 1999 při zasedání WTO, letos při dubnovém zasedání MMF ve Washingtonu i v červenci v jihofrancouzském městečku Millau u příležitosti procesu se
zemědělským předákem Josém Bovém. V živé paměti zůstává i letošní zasedání MMF a SB v Praze. Rozsáhlá bezpečnostní opatření provázela neformální summit EU v Biaritzu ve francouzském Baskicku letos v říjnu. Zatímco baskické skupiny upozorňovaly na baskickou otázku, odpůrci globalizace pod heslem "svět není zboží a Evropa také ne" pořádali v Bayonne "kontrasummit" požadující "skutečnou sociální Evropu". Demonstranti narušili i zahájení třídenní konference  pořádané Světovým hospodářským fórem (WEF) a svolané v září do
australského Melbourne. Odpor vůči WEF dali najevo již na konci ledna v centru švýcarského horského střediska Davos.
Nátlakové skupiny proti globalizaci organizují pravidelné protesty také při summitech G7 (G8). V červnu 1996 na 40.000 lidí ve francouzském Lyonu protestovalo proti liberalismu. V květnu
1998 demonstrovalo za urychlené oddlužení obzvláště chudých rozvojových zemí v centru anglického Birminghamu zhruba 55.000 lidí.  Bez větších rušivých momentů se uskutečnily v červnu 1999 protestní akce spojené s vrcholnou schůzkou skupiny G8 v německém
Kolíně nad Rýnem. Většina z více než 50.000 účastníků demonstrací požadovala větší pomoc chudým zemím světa a úplné prominutí jejich dluhů. Na letošním červencovém summitu G8 na japonském ostrově Okinawa úřady zadržely pouze čtyři aktivisty ekologického
hnutí Greenpeace a blokovaly jeho vlajkovou loď Rainbow Warrior.
Protestům proti své existenci a globalizaci čelily i další světové organizace. Na únorovém zasedání Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) v thajské metropoli Bangkoku manifestovalo asi tisíc osob. Terčem útoku se zde stal bývalý šéf MMF Michel Camdessus. Byl zasažen šlehačkovým dortem právě v okamžiku, kdy se chystal pronést oficiální řeč.
Při konferenci Mezinárodní obchodní komory (ICC) na začátku května v hlavním městě Maďarska Budapešti dav asi 200 lidí požadoval "vzájemně výhodné obchodování", "civilní kontrolu byznysu" a odsuzoval budování "nových kolonií".
V kanadském Windsoru na začátku června policie užila slzného plynu a obušků k rozehnání menších skupin lidí odsuzujících globalizaci v místě, kde zasedala Organizace amerických států (OAS).
V polovině června v italské Boloni během konference Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která jednala o dopadu globalizace na malé a střední podniky, demonstranti organizaci vytýkali, že přispívá k prohlubování škodlivých následků celosvětového kapitalismu.
Při nedávném miléniovém summitu OSN v New Yorku, který byl největší akcí svého druhu v historii, policie registrovala na 90 ohlášených manifestací. Přísná bezpečnostní opatření ale udržela stovky protestujících z různých skupin v dostatečné vzdálenosti od budovy OSN a průběh summitu nebyl nijak narušen.
Francie zažívala protesty proti globalizaci v souvislosti se summitem EU v Nice na počátku prosince již od víkendu před zasedáním. Konaly se například v Paříži, v Nantes a v Bordeaux.
Celkově účastníků protestovalo proti zasedání hlav států EU v Nice asi 80.000. Mezi organizátory protestů patřily Evropská odborová konfederace, francouzská nevládní asociace ATTAC, Francouzská komunistická strana, Zelení, Liga revolučních komunistů, baskické organizace, anarchisté z Národní konfederace práce, Zemedělská konfederace, Hnutí nezaměstnaných atd. Zatímco odboráři požadují vylepšení chystané evropské Charty základních práv, převážná část protestujících skupin tuto Chartu přímo odmítá s tím, že naprosto nedostatečně zakotvuje sociální práva (včetně komunistů – viz stanovisko z minulého čísla MP).

První den vrcholné schůzky EU použila policie proti demonstrantům granáty se slzným plynem a nad konferenčním střediskem visely mraky štiplavého dýmu. Demonstranti házeli na policii rachejtle a nábytek. Policie reagovala salvami granátů se slzným plynem a zřejmě používala také granáty s paralyzujícím plynem.  Přesto se demonstranti dostali velmi blízko k hlavnímu konferenčnímu středisku.

Poblíž kongresového paláce hlasitě demonstrovalo několik tisíc lidí, na něž dozírá za bariérami jen o něco menší počet policistů vyzbrojených přilbami, štíty a granáty se slzným plynem.
Před kongresovým palácem Acropolis v prvních liniích demonstrují zástupci LCR vedené poslancem Evropského parlamentu Alainem Krivinem, o ulici dál byly nejpatrnější baskické vlajky, pod nimiž demonstrují mladí baskičtí separatisté - podobně jako při říjnovém neformálním summitu v Biarritzu. Viditelné zde jsou i členové francouzská antiglobalizační organizace ATTAC, radikální zemědělské odbory Confédération paysanne (Zemědělská
konfederace) a anarchisté z Národní konfederace práce. Představitelé ATTAC uspořádali ve středu navečer na místní pláži happening, během něhož se navzdory chladnému a deštivému
počasí koupali s vlajkami své organizace.

Postupem času roztříštěné skupiny několika stovek španělských anarchistů, členů radikálních odborových svazů a baskických a korsických separatistů bojovaly proti policii a snažili se prorazit kordon, který obklopoval Akropolis. V jednu chvíli se demonstranti dostali na blízkost 100 metrů od konferenčního střediska. Dva bloky od Akropolis byla zapálena banka a někteří maskovaní aktivisté zaútočili na hasicí stříkačku, která se požár pokoušela uhasit, ale podařilo se to rychle. Banky a podniky byly popsány nápisy - s hesly od "Ať žije Eta" (tj. baskická separatistická teroristická organizace) až po "Smrt penězům!" Zraněno bylo asi dvacet policistů. Přestože naprostá většina akcí demonstrantů byla nenásilná, média jako obvykle, opakovala Pražský syndrom…

Asociace Nice 2000 pořádala manifestaci na podporu přijetí evropské ústavy, jíž se zúčastní mj. evropský poslanec za francouzské Zelené Daniel Cohn-Bendit. Další akci, z opačných pozic, zorganizovali i stoupenci francouzské fašistické Národní fronty.

 

 

 

 

 

Generální stávka vyvolala v Řecku chaos


Celostátní stávka, kterou na dnešek vyhlásily řecké odbory na protest proti vládní reformě pracovního trhu, vyvolala všeobecný chaos zejména ve veřejné dopravě, ale i ve školství a mnoha vládních úřadech.
K přerušení práce na 24 hodin vyzvala největší odborová centrála v zemi, Všeobecná konfederace řeckých pracujících (GSEE), která zastupuje na dva milióny lidí.
Nejvíce postižena je doprava v Aténách, kde jezdí pouze vozy taxislužby a tvoří se velké zácpy. V Aténách jsou také během dne očekávány demonstrace a protestní pochody.
Na letištích se očekává značné zpoždění a zrušení některých letů. Železničáři přerušili v 06:00 hodin ráno dopravu z aténského přístavu Pireus. Pracovníci justice budou pokračovat ve
stávce až do pátku. Banky jsou zavřeny a ve státních nemocnicích poskytují péči
jen akutním případům. Zaměstnanci protestují proti vládnímu návrhu na zavedení
"flexibility" pracovního trhu, ale také proti reformám v sociálním a důchodovém pojištění a požadují zavedení 35hodinového pracovního týdne.
Odborová organizace státních zaměstnanců ADEDY vyzvala k zastavení práce na čtyři hodiny, aby se zaměstnanci mohli zúčastnit pochodu k parlamentu v Aténách.
Další generální sávka se konala 13. prosince v Polsku. Stávkovali zdravotní sestry a další pracovníci ve zdravotnixtví, za podpory 4500000 odborářů organizace Celopolské porozumění odborových organizací v závodech.



 

 

(Zpět)