MLADÁ PRAVDA

2/2001

 

·         Stanovisko 17 organizací z CENA WFDY k ochuzenému uranu

·         Obsáhlá stať o použití a následcích ochuzeného uranu

·         Analýza krize v České televizi

·         15. Světový festival mládeže a studentstva - zákl. inf.

·         Rudý Berlín, aneb  LLL demonstrace

·         Přiblíží reformy EU dohodnuté v Nice Unii lidem? Ne

·         Stanovisko KSM k současným vztahům ČR - Kuba a jak to jde s Pilipem?

·         Další středisko odporu Davos, antidavos v Brazílii

·         Zpráva o konferenci proti imperialismu, říjen 2000, Berlín

·         Příspěvek Strany akce za jednotu a socialismus Čadu na konferenci

·         Několik slov a  vojenské vládě Pakistánu

·         Setkání komunistických a dělnických stran Balkánu

·         O situaci v Rusku

·         Lidská práva jsou v kapitalismu pouhou fraškou

·         Několik slov  k výročí Vítězného února

·         Krátce z Palestiny

·         Události v lednu - svodka

 

 

 

15. leden 2001

 

Společné stanovisko CENA WFDY

(Evropský a severoamerický koordinační výbor Světové federace demokratické mládeže)

k situaci okolo ochuzeného uranu

 

Agrese NATO proti Jugoslávii pokračuje!

Za tisíci mrtvých a zraněných od humanitárních bomb se nyní objevují otřesné následky způsobené jadernými zbraněmi hromadného ničení, které zločinecké NATO použilo proti lidu Jugoslávie. Série případů vojáků, kteří zemřeli, když byli vystaveni účinkům zbraní s ochuzeným uranem, je pouze prvním projevem destruktivních dopadů použití takových zbraní. Avšak celkové důsledky této destrukce budou nepoměrně větší.

Tyto zločiny podtrhuje barbarství tzv. nového pořádku, reálnou tvář imperialismu, který neváhá použít nukleární zbraně, aby zajistil svou dominanci a zabezpečil zájmy velkého kapitálu.

Vlády zemí NATO a EU odmítají nést odpovědnost. Přitom znaly fakta od prvního okamžiku.  Akceptovaly použití těchto zbraní, a snažily se skrýt pravdu před lidmi a mládeží stejně jako před vojáky, které poslaly do Kosova.

Nyní se skutečné úmysly nové strategie NATO stávají zřejmějšími, stejně tak jako potenciální hrozba  vytvoření Evropské armády.

Voláme mladé k vyjádření solidarity s jugoslávským lidem, který byl první obětí těchto důsledků, voláme mladé k mobilizaci celé Evropy, aby odhalovali tyto nové zločiny imperialismu a požadovali:

-          okamžitou restauraci ekologických škod, právě tak jako škod na zdraví populace vládami, které se podílely na špinavé válce proti Jugoslávii

-          odchod všech jednotek NATO z Balkánu a z Jugoslávie

-          odstranění všech nukleárních zbraní a zbraní, které používají jadernou technologii ze svých zemí

-          zastavení všech nových zbrojních programů  v Evropě a Severní Americe

 

Voláme mladé lidi k posílení boje za odzbrojení NATO, za zastavení vytváření žoldácké Evropské armády. K prosazování nové diplomacie založené na vlastenectví nezávislosti, mírové politice a spolupráci.

 

  1. Komunistický svaz mládeže České republiky,
  2. Komunistická mládež Rakouska,
  3. Socialistický svaz mládeže Bulharska,
  4. Komunistický svaz mládeže Británie,
  5. Přípravný výbor pro Komunistický svaz mládeže při Komunistické straně Kanady,
  6. Sjednocená demokratická mládež Kypru,
  7. Socialistická dělnická mládež Německa,
  8. Komunistická mládež Řecka,
  9. Mládež strany pracujících Irska,
  10. Mladí komunisté Itálie,
  11. Komunistická mládež Norska,
  12. Komunistická mládež Portugalska,
  13. Komunistický svaz mládeže Španělska,
  14. Komunistický svaz mládeže Ruské federace,
  15. Komunistický svaz mládeže USA,
  16. Komunistický svaz mládeže Jugoslávie,
  17. Studentská sekce Strany socialistické síly Turecka.

 

 

 

 


OCHUZENÝ URAN

Nejprve stručně k tomu, co to vlastně ty střely z ochuzeného uranu jsou. Materiál k jejich výrobě je obohacován izotopem uranu 238U. Ten je získáván jako odpad při výrobě paliva do jaderných elektráren a atomových náloží. Použití uranu má dva důvody: jednak je střela díky své váze velmi průrazná, jednak se po roztříštění do zasaženého prostoru uvolní aerosol uranových částeček, který je schopen v krátké době usmrtit osoby nacházející se například v bunkru nebo v tanku. Izotop 238U je velmi toxický - chemicky i radioaktivně. Částice OU jsou při zpracovávání a používání snadno dostávají do ovzduší a vody a jsou volně rozptylovány v prostředí. Snadno se začleňují do potravinových řetězců. Člověk se snadno kontaminuje při vdechování, pitím vody a pozřením kontaminované potravy. Při intoxikaci působí v těle degradaci postižených tkání a jako jiné těžké kovy se usazuje hlavně v játrech, plicích, kostních tkáních, pohlavních orgánech a ledvinách. Je silným emitorem alfa - záření tedy proudu jader Hélia, podobně jako například radon. Dramaticky zvyšuje riziko rakoviny. Ochuzený uran má celkovou aktivitu o 22%, alfa aktivitu o 43% menší než přírodní uran. Celkově je ochuzený uran o 40% méně radioaktivní než uran přírodní. V DU munici jsou navíc obsaženy i jiné, vysoce toxické kovy.

Pro své vlastnosti, vysoké atomové číslo (92), a vysokou hustotu se používá ještě na štíty před gama radiací (DUCRETE od INELu), pro vysokou hustotu a nízké náklady jako letecká protiváha.

V 70. letech se v USA začalo zkoumat použití kovů z ochuzeného uranu na tankovou zbroj a v penetrátorech kinetické energie, do leteckých kanónů.  Vyhovovaly materiály jako tungsten (wolfram) a právě DU (ochuzený uran), tungsten se musel ale dovážet z 50% z Číny a měl některé horší vlastnosti…

Munice z DU se postupně objevila v US Army, US Marine Corps, US Army obsolete, US Aur Force i v US Navy, např. pro tanky M1A1 Abrams, letecké stroje A-10, Harrier II atd. Střely z ochuzeného uranu jsou určeny především k ničení tanků, obrněných vozidel a bunkrů.

Postupně začalo DU munici používat 17 států – Británie, Francie, Rusko, Řecko, Turecko, Izrael, Saudská Arábie, Bahramy, Egypt, Kuvajt, Pákistán, Thajsko, Jižní Korea, Taiwan a další, všichni odběratelé znamenají enormní zisky pro americké zbrojařské koncerny.

První vojenské použití munice z ochuzeného uranu byla v boji poprvé použita během Války v zálivu v roce 1991. Americké letadla A-10, americké tanky M1A1 Abrams a britské Challengery pálily střely z DU se smrtícím výsledkem.  Z 3.700 zničených Iráckých tanků bylo více než 1.400 zasaženo DU municí. Z 2.058 amerických tanků mělo 654 těžkou zbroj z ochuzeného uranu. Celkově se na území Iránu dostalo 305-340 metrických tun ochuzeného uranu.

            Během Války v zálivu se objevilo několik zajímavých incidentů, které dokládají, že oficiální prohlášení o bezpečnosti DU munice nebudou zřejmě úplně v pořádku. Na konci operace Pouštní bouře byly poškozené a zničené dopravní prostředky sesbírány do Saudské Arábie. Po 3 týdnech po příjezdu prvního prostředku byly měřeny všechny umístěné tanky radiologickým týmem Geigerovým počítačem. 29 z 200 vozidel bylo radioaktivních (např. 6 M1A1 Abrams tanků a 15 M2/M3 bojových vozidel Bradley zničených vlastní palbou, 6 M1A1 Abrams tanků zničených municí z ochuzeného uranu hořících v boji atd.). Zkušební tým ignoroval předpisy a pokračoval ve zkoumání bez ochranných prostředků.  Mnohým z tohoto personálu to později způsobilo vážné zdravotní problémy…

            V červenci 1991 začal hořet sklad munice a paliva v Kuwaitu. Během 6 hodin různých explozí a 18 dalších hodin menších požárů bylo poškozeno a zničeno  6400 kg DU penetrátorů a 102 dopravních prostředků. Velitelé byli Radiačním kontrolním týmem varováni před hrozbou hoření ochuzeného uranu, ale varování nedbali a v čistících operacích celý týden jejich vojáci nepoužívali nadále respirační masky ani ochranné oblečení; dokud nepřijel Radiační kontrolní tým. 

Siegwart – Horst Guenther, německý vědec a profesor Infekčních nemocí a epidemiologie na Bagdádské univerzitě, si s sebou do Německa přinesl projektil z ochuzeného uranu, který našel v Iráku. Projektil byl sebrán německou policií a umístěn do olověného kontejneru…

            Jak již bylo řečeno, DU  má sice nižší množství beta a gama radiace než přirozený uran, ale i tak znamená velké ohrožení lidského zdraví, obzvláště pokud je inhalován uranový prach, který vzniká právě při explozích DU munice.

            V manuálu US Army jsou dělníci, kteří s DU pracují, stejně jako dělníci, kteří vyrábějí DU penetrátory, označeni jako radiační dělníci. Jsou přezkoumáváni osobními dozimetry. Avšak personál užívající DU munici jako radiační dělník klasifikován není. Individuálně mají všichni nosit ochranné oblečení chránící kůži před prachem DU a respirační masky, pokud pracují méně než 50 m od vozidel obsahujících DU…

Krátkodobým efektem DU je tedy poškození těžkých kovových  iontů, což znamená likvidaci např. tanků, dlouhodobým efektem je pak však rakovina. Pokud je např. vystavena uranu těhotná žena, má to vliv i na vrozené vady dítěte.

Zprávy světových zdravotních organizací uvádějí, že v jižních částech Iráku byl pozorován přírůstek rakoviny proti předválečnému stavu o 4%, včetně velkých výskytů dětské leukémie a lymficitidy. Výskyt vrozených vad v Iráku vzrostl z 8% před válkou na 28%.  Rakovina vzrostla o 56% v Al Basrahu, o 183% v Al-Qadisyahu a o 350% v Al-Muthannu.

Postupně vyšlo najevo, že 400.000 veteránů z Perského zálivu bylo potencionálně kontaminováno ochuzeným uranem.  67% dětí z 60.000 nejhůře postižených veteránů je podle laureláta Nobelovy ceny míru dr. Sildera těžce nemocných a mnozí trpí vývojovými vadami, jako jsou nevyvinuté čelisti, deformace čelních orgánů, obličeje a deformace končetin. Kalkulace založené na známých faktech o DU munici ukazují, že za 5 dní války, za 20 minut denodenního vystavování se ochuzenému uranu může voják absorbovat značné množství uranu, aby překročila jaderný limit uranové toxicity. 

Nespočetně veteránů trpí za své působení v Iráku od roku 1991 tzv. „Symptomem války v zálivu“, projevující se např. bolestmi svalů a kloubů, špatným imunitním systémem, neurologickými poruchami, ztrátou paměti, chemickou senzitivitou a dalšími symptomy.  V roce 1996 konečně americký Výbor vládních reforem a přehledů potvrdil, že tento symptom vznikl mimo jiné i na základě účinků toxicity DU.

Jak víte, byla v Iráku i česká jednotka. Dovolte mi citovat Jána Való, bývalého velitele československé protichemické jednotky v Iráku, z rozhovoru, který měl s redaktorem Mladé Fronty Dnes 25.  dubna 2000:

„Munice  je nebezpečná, protože se v okamžiku výbuchu uvolňují do vzduchu radioaktivní látky s mnohasetletým poločasem rozpadu. Pokud se někdo těch zplodin nadýchá, může dostat rakovinu plic. Je přesvědčen, že se jedná o zbraň hromadného ničení, munice z ochuzeného uranu lze srovnat s jadernou pumou, která je v milionech kouscích rozdrobena na obrovském území.“

„Z 200 chlapů, kteří tvořili protichemickou jednotku, trpí prokazatelnými zdravotními problémy asi třicet veteránů. Jeden už zemřel na neobvyklý typ rakoviny, druhý onemocněl rakovinou vnitřností.“

„Spojenecké velení nás nevarovalo.“

Další kritika použití uranových střel se ozvala i z místa bývalého vedoucího projektu Pentagonu pro testování uranových střel Douga Rokkea, který v letech 1994 - 97 vedl pokusy s používáním této munice v nevadské poušti. Rokke se domnívá, že radiační dopady používání uranových střel jsou natolik závažné, že by střely neměly být považovány za konvenční munici. Vedení NATO výhrady kritiků odmítlo s tím, že vliv 238U není horší než při použití jiných těžkých kovů a že radiační zátěž je nevýznamná. Tato tvrzení do jisté míry popírají nedávné informace makedonských vědců z Přírodovědecké fakulty univerzity ve Skopje. Podle jejich pravidelných měření se radioaktivita ovzduší zvýšila v Makedonii za poslední měsíc zhruba trojnásobně.

V dubnu 1999, 8 let po Válce v zálivu, navštívil naftová pole severně od Kuvajtských hranic Scott Peterson, americký reportér.Naměřil radiační úroveň 35´  nad pozadím v místě bitev a 50´nad pozadím nad tanky zasaženými DU municí…

V roce 1996 podkomise OSN pro prevenci diskriminace a ochrany minorit schválila rezoluci, v které apeluje na všechny státy, aby byly vedeny cestou omezování používání zbraní hromadného ničení, mimojiné i zbraní z ochuzeného uranu. Bohužel už v roce 1999 se uskutečnila agrese NATO proti Jugoslávii. A také zde použil Severoatlantický pakt DU munici.

30mmm munice z ochuzeného uranu byla sice střílena z A-10 už během války v Bosně a Hercegovině v roce 1995, ale teprve během války v Jugoslávii byla nasazena masově. Tato munice byla positivně testována na radioaktivitu. V 1500 střelách Tomahawk obsahujících až 3 kg ochuzeného uranu se na území Jugoslávie dostalo dalších 4500 kg DU.

Za 78 dnů bombardování bylo na území Jugoslávie shozeno nejméně 30 tun ochuzeného uranu jako komponentu leteckých bomb, jakoby nikdo nedbal zkušeností z Perského zálivu.  Podle jugoslávské armády bylo na 100 hustě obydlených míst vypáleno 50.000 DU střel. 3.500 – 5.000 DU střel bylo vypáleno na 8 míst mimo provincii – 6 z nich v regionu Preševo a Bujanovac. Na těchto místech byla povolená úroveň radiace překročena 1.100 krát.

Ani v Jugoslávii oficiálně NATO nepřiznalo nebezpečnost ochuzeného uranu. Poprask vzbudil až finský prezident Martti Ahtisaar, který otevřeně prohlásil, že ekologická situace je tak nebezpečná, že se ani jeden finský voják nestane členem mírových sil.

Naproti tomu náčelník generálního štábu Armády ČR Jiří Šedivý v červenci 1999 uvedl, že i vedení české armády o použití uranem obohacené munice v Kosovu vědělo a že čeští vojáci situaci monitorují denně. Tiskový mluvčí českých průzkumníků v Kosovu Tomáš Koutník však týž den uvedl, že vojáci české roty KFOR se doposud s informacemi o možném zamoření nesetkali, že neprovádějí žádné měření radioaktivity a že rota není na něco takového ani vybavena… 22. července 1999 Šedivý uvedl, že zdravotní stav českých vojáků není vlivem uranu ohrožen…

Teprve 22. března 2000 NATO oficiálně potvrdilo, že při loňské agresi používalo uranovou protitankovou munici s radioaktivními účinky. Na zasedání  Komise pro lidská práva to oznámil představitel UNEP (Program OSN pro životní prostředí) P. Haavisto. Tuto informaci dostali od NATO až po roce po žádosti… Letadla NATO shodila podle Wesley Clarka v této zprávě při asi 100 akcích kolem 31.000 kusů této munice.

A teprve v srpnu 2000 vydalo americké ministerstvo obrany zprávu o zahájení bezpečnostního výcviku amerických vojáků pro zacházení s ochuzeným uranem. Tím po letech dohadů nepřímo potvrdila jistou míru nebezpečnosti této látky…

 


 

 CO SE DĚLO V ČESKÉ TELEVIZI?

 

ČT nebyla nikdy objektivní, již od svého vzniku. Zejména se to týkalo redakce zpravodajství a publicistiky. O určitou nápravu se pokusil na jaře roku 1998 I. Kytka, krátkodobý šéf zpravodajství v ČT. Chyby ve zpravodajských pořadech však nahrály jeho soupeřům a tak ještě téhož roku Kytka odchází… V prosinci 1999 předčasně rezignuje neschopný generální ředitel ČT J. Puchalský. Rada České televize v čele s J. Jirákem jmenovala v lednu 2000 novým šéfem ČT D. Chmelíčka. Poté byla rada rozpuštěna a v březnu byla jmenována rada nová. ODS jmenovala do Rady ČT na jaře roku 2000 mimo jiné J. Dědečkovou, která začala kritizovat Českou televizi, že se stala majetkem pražské mediální mafie. V lednu 2000 publikovala J. Dědečková svou analýzu, předloženou Radě ČT, na jejímž základě byl Chmelíček v polovině prosince 2000 odvolán. 

Financování České televize je neprůhledné. ČT stále ještě vyrábí velký počet zábavných pořadů a poskytuje příjem velkému množství soukromých výrobců filmů a televizních pořadů. Tyto finanční toky však nejsou pod žádnou veřejnou kontrolou. Nikdo ani neví, jak jsou udělovány kontrakty. Až padesát procent rozpočtu na televizní pořad musí být prý jeho výrobcem proplaceno osobě, která návrh na výrobu pořadu schvaluje. Chmelíček odmítl spolupracovat s Radou ČT na jejím úsilí zprůhlednit finanční toky uvnitř ČT.

Požadavek profesionalizace Chmelíček také kvůli hrozbě rebélie novinářů nesplnil. Od neúspěšného pokusu Ivana Kytky zreformovat zpravodajství ČT na jaře roku 1998 se žádný vedoucí pracovník redakce zpravodajství neodvážil dotknout. Novináři ze zpravodajství si proměnili zpravodajské pořady v osobní vlastnictví a prosazovali ve vysílání vlastní politické a i jiné zájmy. Zpravodajství České televize otevřeně sympatizovalo s Unií svobody,

Na jaře 2000 jmenoval Dušan Chmelíček do nově vytvořené funkce "ředitele zpravodajství" bývalého novináře BBC J. Hodače. Ani tento pokus „shora“ omezit moc dosavadního vedoucího zpravodajské rubriky Zdeňka Šámala nevyšel – Došlo znovu k ostrým konfliktům a Hodač byl nucen z ČT odejít v srpnu 2000.

Na jaře roku 2000 byl natočen půlhodinový pořad o korupci Sazky, která ovlivňuje na mnoha úrovních českou společnost. Sazka je pro ČT tedy významným zdrojem příjmů. Ředitel Chmelíček po kontaktech s ředitelem Sazky Alešem Hušákem se pokusil pořad zakázat. Na základě těchto a dalších důvodů se Rada České televize rozhodla Chmelíčka v polovině prosince odvolat. Ten nestačil podepsat smlouvu o šíření digitálního signálu (zajistí pro držitele miliardové zisky), což zaktivizovalo také lobbistické skupiny.

Zaměstnanci ČT byli nespokojeni s tím, že byl Chmelíček odvolán: měsíců přenechal rozhodovací moc neformálním interním mocenským strukturám, které vždycky Českou televizi řídily.

Nepříjemně překvapen odvoláním Dušana Chmelíčka byl také Havel. Havel měl vliv na Českou televizi až do března 1998 (ředitelem byl jeho spojenec Mathé). Ale v druhé polovině roku 2000 se začal v České televizi znovu projevovat Havlův vliv, neboť tam získali znovu moc Mathého kolegové.

Situace se přiostřovala. Čtyřkoalice a Havel tušili, že půjde o jejich moc v ČT a neváhali využít situace k pokusu o puč.

Nového generálního ředitele jmenovala Rada místo tříkolového konkurzu prakticky přes noc. Důvodem bylo, že se Rada octla pod silným politickým tlakem. Obávala se, že dlouhodobé výběrové řízení by bylo zneužito lobbyistickými zájmy. Rada ČT rozhodovala ve stresu: pod okny její kanceláře na Kavčích Horách se shromáždil dav asi tří set zaměstnanců České televize, vydávajících se za "platící členy veřejnosti" , jako ostatně několikrát potom.

Rada ČT se nakonec shodla na Jiřím Hodačovi. Když se dověděla o Hodačově jmenování redakce zpravodajství ČT, rebelovala (několik redaktorů až o tři dny dříve – odmítali jiného ředitele – za podpory 4K). Bylo totiž zjevné, že Hodač by nutně ukončil pracovní poměr celé řady neprofesionálních zaměstnanců redakce. Ke vzpouře se připojili i někteří televizní baviči a filmoví režiséři, kteří pracovali pro ČT a měli přímý finanční prospěch z neprůhledných peněžních toků.

Televizní rebelové prezentovali svůj interní pracovněprávní spor jako otázku svobody projevu. Využili rozčarování české veřejnosti s vládou opoziční smlouvy a navodili dojem, že se Klausovci pokusili veřejnoprávní televizi pučem ovládnout. Čtyřkoalice chtěla svůj vliv prosadit zapojením Senátu a prezidenta do rozhodovacího procesu Rady a pojistit si tak své místo před volbami 2002. O to samé šlo i ODS.

Česká veřejnost nevěděla nic o vývoji, který předcházel televizní rebelii.

Vzbouřenečtí novináři ukradli zpravodajské pořady ČT a začali vysílat místo zpráv vlastní propagandu. Hodač se proti tomu pokusil zasáhnout tím, že vypnul vysílání ČT a požádal Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, aby rozhodla, čí vysílání je legální. RRTV dospěla k závěru, že je legální Hodačovo vysílání, ale policie a soudnictví mu odmítly pomoci. Hodač použil titulků, jimiž se pokusil zablokovat vysílání rebelských "zpravodajských" relací, ale česká veřejnost to paradoxně interpretovala jako cenzuru.

ČSSD se bála ztráty mocenských pozic a Gross zamítl použití síly při řešení konfliktu.

Dojem veřejnosti, že se Klaus a jeho ODS pokusili zmocnit se České televize, byl posílen pokusy Bobošíkové vysílat kontrapropagandu. Bobošíková ovšem pracovala pod neobyčejným tlakem, dostávala výhrůžky, že bude zavražděna, že jí budou uneseny děti, atd. Šest či sedm osob, které pro vytváření zpravodajství získala, však rozhodně nebyli profesionálové a dělali, stejně jako vzbouřenci - propagandu.

Většina českého televizního průmyslu byla zastrašena, aby s Hodačem a s Bobošíkovou nespolupracovali. Nedokonalé a nevyvážené zpravodajství Bobovize potvrzovalo dojem puče ODS.

Zaměstnanci ČT dostali podporu odborů ASO i ČMKOS a vstoupili do stávky.

Především v důsledku vyčerpání skončil Hodač v nemocnici a poté i rezignoval..

Čtyřkoalici se podařilo proměnit krizi v celostátní politický protest. Ve středu 3. ledna přivedla 4K, pracující v součinnosti s rebely 100 000 lidí na Václavské náměstí. Akce byla pečlivě režírována. Kdo to financoval (jde o statisíce)?

10. ledna se vzdala Bobošíková pokusů vysílat vlastní zpravodajství.

11. ledna se konala další demonstrace na Václavském náměstí. Té se však účastnilo už jen cca 60 000 osob. ČT reportáž zmanipulovala tak, aby byl vytvořen dojem, že i tentokrát je náměstí plné.

V pondělí 15. ledna odvysílala Česká televize černou propagandu - pořad Fakta, v němž zveřejnila důvěrné záznamy o mobilních telefonech některých členů Rady ČT a zřejmě tím porušila zákon. Další pokus o důkaz, že za pučem stála ODS.

Český parlament v polovině ledna rychle schválil novelu zákona o ČT - i nadále budou členy Rady ČT jmenovat poslanci parlamentních stran.

Ve středu 17. ledna pronikli vzbouřenci z ČT do kanceláře generálního ředitele České televize a nastolili tam svého vlastního šéfa, bývalého finančního ředitele Ladislava Palusku, jehož interní struktury vnucovaly Radě ČT jako kandidáta už před celou rebelií.

Zákon nakonec skončil v Senátu, kde byl vrácen zpět Poslanecké sněmovně, která novelu potvrdila...

Ve světle uvedených faktů se ptám: * Byla tato stávka stávkou sociální jako v Dole KOHINOOR?

* Šlo v krizi o svobodu slova a nebo o vliv, peníze a moc (a to již od zaměstnanců či odborů)?

* Byla by podobná stávka dávno ukončena (s policejním zásahem), kdyby to nebylo v České televizi?

* Jaký je rozdíl mezi Českou televizí a jinými podniky (např. ČT přispíváme koncesionářskými poplatky)?

* Bylo by možné vyvolat podobné akce bez reklamního a finančního zázemí? A kdo to platil?

Odpovězte si sami. Otázek je celá řada, ale odpovědí zase tak moc ne.

O co jim jde

Nálepka

Pozn.:

ZaměstnanciČT apod.

* o mocné zdroje příjmů (Rada totiž nejen jmenovala Hodače, ale neschválila ani rozpočet) (např. Jan Kraus si dohodl s ČT projekt za 9 mil. Kč, když se nepohodl s Primou, kde za pořad Další, prosím, inkasoval 7 milionů, Břetislav Rychlík přišel o své projekty v Brně, podobně vztah Rejžka – Katovna - a aktivistky vzbouřenců Múllerové)

* o možnosti osobně se obohacovat na využívání techniky a studií ČT pro jinou činnost (např. pro konkurenční televize apod. (řada zaměstnanců si mastila kapsy právě na „nezávislých producentských centrech) (pozn. zaměstnanci jsou vázáni na šéfa týmu)

 

Svoboda slova, nezávislost médií

V ČT vládla za jejich „panování a přispívání tuhá cenzura, propaganda plná lží a polopravd, diskriminace levice – neplnila tedy svou objektivní úlohu, ale byla nástrojem pravice, zejména čtyřkoalice. Při vysílání „zpráv vzbouřenců“ je neobjektivita taktéž potvrzena v řade případů.

Další herci

* o zachování „černého spolku“ herců, bavičů a zaměstnanců, do kterého se jen tak nikdo nedostane (tato skupina se např. zve vzájemně do svých pořadů a tak si zajišťuje opět mocné finanční zdroje)

Svoboda slova, nezávislost médií

Předchozí ředitel Chmelíček nakonec podporoval pochybné praktiky, radila mu (jistě ne zdarma) spousta „nestranných“, ale nyní aktivních herců.

Falbr – odbory

* o osobní vliv ve sdělovacích prostředcích (vděčnost stávkujících)

Obhajoba práv zaměstnanců

Když stávkovali horníci v Dole Kohinoor či v Zetoru, Falbr jim podporu nedal. Přitom jejich stávka byla sociální, existenční.

Čtyřkoalice (+ prezident)

* o ovládnutí sdělovacích prostředků (veřejnoprávní televizi ovládala před nástupem Hodače)* mocenský puč, zajištění vítězství v příštích (nebo mimořádných) volbách* získat vliv v radě ČT prostřednictvím Senátu a prezidenta

Svoboda slova, nezávislost médií

Ve skutečnosti podporuje omezování svobody slova (Payne). Chce získat vliv prostřednictvím tzv. „nezávislých osobností“, které však nikdy nezávislými nejsou.

ODS

* o ovládnutí sdělovacích prostředků (po sarajevském atentátu se ČT stala nástrojem US a čtyřkoalice)

Právo, dodržování zákonů

Hodač a Bobošíková byli provázáni s ODS, ODS tak chtěla převzít štafetu v ČT.

ČSSD

* o získání mocenského vlivu v TV a udržení současné pozice na politické scéně* Buzkové a kol. o udržení image nejoblíbenější političky

A + práva zaměstnanců, …

předchozí ředitel Chmelíček byl sice ČSSD personálně nakloněný, ale jinak to skřípalo. Kdyby se nyní postavili proti vzbouřencům, mohlo by jít o konec jejich vlády.

Železný (NOVA)

* o možnost ovládnout digitální síť – technologii budoucnosti – právo šířit digitální signál (Chmelíček sice připravil smlouvu ČT s Telecomem, ale nestačil ji podepsat, bude nové výběrové kolo)

Objektivita vysílání, diváci

Ve svých pořadech (Volejte řediteli) podporoval Hodače

Lidé a část zaměstnanců (nižší)

* o nezávislost a objektivnost televize

* o nepřerušované vysílání ČT

 

část protestuje proti opoziční smlouvě, část proti systému, část proti „komunistům“

 

 

 

 

15. SVĚTOVÝ FESTIVAL MLÁDEŽE A STUDENTSTVA

 

Alžír, 8. – 16. srpen 2001

 

Globalizujme boj za mír, solidaritu, rozvoj, proti imperialismu

 

5 diskusních sekcí:

Sekce č.1: Mír a Bezpečnost ( Svět bez atomových zbraní, Vojenské aliance, vojenská výstavba, expanze NATO, vojenské intervence, Nový světový řád, úloha Spojených národů, demokratizace Spojených národů, Embarga a blokády, Rezoluce k oblastním, náboženským, etnickým konfliktům, Světový mír a mezinárodní spolupráce, Národní nezávislost a sebeurčení, Cizí okupace a národní osvobození) 

Sekce č. 2: neoliberální globalizace a rozvoj (Globální obchod, Privatizace a její dopad na společnost, Světový ekonomický řád, Světová Obchodní Organizace, MMF, SB a boj mládeže, Tobinova daň a globální ekonomické reformy, Regionální ekonomická spolupráce a integrace, Zrušení zahraničních dluhů pro vysoce zadlužené chudé země, Strukturální vyrovnávací programy, Právo na přírodní zdroje, Věda technologie a rozvoj, Volný pohyb pracovních sil, Potravinová bezpečnost, Geneticky modifikované organismy, Trvalý rozvoj, ekologická krize a klimatická změna, Vodní konflikty, Životní prostředí: Damping, exploatace přírodních zdrojů, zodpovědnost TNC, atd., Řízení a koncentrace kapitálu, úloha mezinárodních společností, Chudoba a rostoucí propast mezi bohatými a chudými, Kulturní hegemonie, spolupráce jihu s jihem, hnutí mino aliance, Právo na zem, odpor vykořisťovaných, farmářů a zemědělských dělníků)

Sekce č.3: Demokracie, lidská práva a sociální spravedlnost (Práva uprchlíků na azyl, vzdělání, zaměstnání a návrat domů, Migrující lidé, migrující pracovníci, Sexualní orientace, homofóbie, Mezinárodní a národní mechanismus diskriminace, Trest smrti, Otroctví a obchodování s lidmi, Represe proti lidovému boji, Rovnost pohlaví, rovnost zaměstnání, sexuální zneužívání žen a násilí, Náboženský fundamentalismus, Rasová diskriminace, neofašismus, xenofobie, Etnické menšiny a Okrajové národy, Domorodci, Media a Demokracie)

Sekce č.4: Práva mládeže a studentstva (Právo na vzdělání pro všechny, nezávislost vzdělávacích institucí, Mladí pracující a jejich práva, nezaměstnanost a studující večerních škol, Zdraví mládeže: AIDS, drogy, a reproduktivní zdraví, zemědělští dělníci a mladí farmáři, Dětská práva, dětská práce, dětská prostituce a válkou postižené děti, Spoluúčast mládeže při rozhodování, Přístup k informacím a komunikačním technologiím, Přístup k volnému času, kultuře a sportu)

Sekce č. 5: Mezinárodní mládežnické a studentské hnutí (Shromáždění Mezinárodní Studentské Unie a dalších studentských organizací, Posílení festivalového hnutí, Boj mládeže a studentstva ve středomoří za mír, Vytvoření sítě pro akční shromáždění: Mladých farmářu a venkovské mládeže, Mladých novinářů, Mladých žen, Mladých odborářů, Mladých domorodců, Mládeže s různým postižením, Diskriminované mládeže v oblasti sexuální orientace, Boj Mládeže a nové technologie, V výměna a spolupráce, Cesty výstavby struktury proti imperialismu)

Protiimperialistický tribunál (zločiny spáchané imperialismem proti lidstvu ve 20. století – Války a vojenské agrese, Ekonomické blokády a embarga, Ničení životního prostředí)

Mezinárodní fórum solidarity s lidmi z celého světa

Diskuse(Mladí umělci a spisovatelé, parlamentáři, věřící, vědci, Mladí atleti,... )

Sportovní přátelské turnaje (Maratón solidarity, Šachy, Fotbal,...)

Mezinárodní kulturní festival (politických písní, moderní, tance, folklór,...)

Mezinárodní centrum médií a mnoho dalšího!!!

 

Účastnický poplatek 200 dolarů na delegáta.

KONTAKTUJTE NÁS!

 

 

 

 

 

RUDÝ BERLÍN

O víkendu mezi 13. a 14. lednem se v Berlíně konala tradiční demonstrace k uctění památky R.Luxemburgové a K. Liebknechta. Letos jela bohužel pouze dvoučlenná delegace KSM v mikrobuse výpravy SA Budoucnost.

Ačkoliv samotná demonstrace se konala až v neděli, vyjížděli jsme už v sobotu v 8:00. SA Voran -německá sekce VDI (Výbor za dělnickou internacionálu) totiž v sobotu odpoledne pořádala přednášky, kterých jsme se měli zúčastnit. Naší první zastávkou v Berlíně bylo sídlo VDI. Byli jsme poměrně vřele uvítáni, ale jedna členka SA Voran, působící nyní v ČR, nás (zástupce KSM) představila s natolik pohrdlivým výrazem, že už to nebylo možné považovat za pouhou ironii a tímto svým extempore mě trochu rozhodila.

Po několika minutách odpočinku jsme odjeli přímo na místo konání přenášky. Akce měla poměrně bohatou účast a mezi lidmi, kteří přicházeli na přednášku, jsme tam potkali i několik našich známých ze zářijových protestů proti MMF. Samotná přednáška se skládala ze dvou částí: první o Rose Luxemburgové a druhé na téma revizionismus. Ta první část přednášky byla perfektní. Přednášející ve svém vystoupení rozebral osobnost Rosy Luxemburgové z hlediska historických faktů a připojil výklad díla a myšlenek.

Druhá přednáška mě ovšem zklamala. Nikdy bych neřekl že přednáška na téma revizionismus může být tak „opatrná“. Přednášející se totiž vyhnula kritice PDS a bylo nám řečeno, že asi proto, že se pořadatelé chtěli vyhnout ostrým diskusním střetům mezi účastníky mítinku. Přednášející kritizovala prakticky jenom SPD, což už je tak trochu od věci. Celkově na mě tyto přednášky ale udělaly dobrý dojem.

Druhý den jsme se vydali na místo, kde se měli setkat všichni účastníci průvodu. Cestou jsme potkávali lidi, na kterých bylo podle oděvu i vybavení (transparenty, megafony…) vidět, že mají namířeno stejným směrem. Na cílové stanici nás přímo u východu z metra kontrolovali těžkooděnci, jestli s sebou náhodou nemáme nějaké zbraně.

Na náměstí už byl čilý ruch. V době, kdy jsme přišli se už na náměstí shromáždilo několik tisíc lidí z různých zemí a národností s transparenty a různými ozvučovacími prostředky. V davu se pohybovali také kolportéři letáků a novin, prodejci odznaků a jiných propagačních materiálů a mezi tím vším množství novinářů.. Velmi aktivní policisté prohlíželi každého, kdo šel na náměstí a pečlivě kontrolovali i obsah zavazadel. Tak se například stalo že si dlouho prohlíželi tiskovinu, kterou našli u jednoho soudruha kamaráda z SA Budoucnost. Jednalo se o časopis této organizace a mě osobně by docela zajímalo, co si na něm tak dlouho prohlíželi, když tomu nemohli vůbec rozumět.

Když dorazili všichni účastníci české výpravy, odešli jsme k ostatním lidem z VDI a přibližně deset minut před zahájením pochodu jsme se zařadilo do průvodu, který čítal několik tisíc lidí. Účastníci minulého ročníku ale tvrdili, že letos bylo lidí méně než loni.

Těsně před tím, než se dal průvod do pohybu došlo k něčemu co donutilo kadící policejní koně k aktivitě; z blízké budovy někdo vystřelil několik červených světlic a nad náměstím na téže budově zavlál rudý prapor. Tento čin byl přivítán bouřlivým potleskem a křikem účastníků demonstrace.

Chvilku potom se dal průvod konečně do pohybu. Byl rozdělen na několik kontingentů podle zemí a názorových směrů. Celý průvod byl doprovázen kordony policistů a zároveň s nimi se po celé délce spolu s novináři pohybovali kolportéři tiskovin, kteří vůbec nepolevovali ve své aktivitě. Některé kontingenty měly vlastní ozvučení a jiným stačily i pouhopouhé megafony. To ale vedlo k něčemu, co na takovou akci, alespoň podle mého názoru, nepatří – jednotlivé kontingenty skandovaly různá hesla a to mě docela zmátlo a překvapilo, protože například na pražských protestech proti MMF a SB jsem byl zvyklý na to, že se lidé snaží alespoň v heslech sjednotit. To se tady nedělo, ba dokonce naopak, lidé nejen, že nekřičeli stejná hesla, ale velká většina neskandovala vůbec. Zajímavé je, že se to týkalo především domácích organizací a tak se stalo, že neaktivnějšími a s tím samozřejmě i nejhlasitějšími byli turecké organizace.

Pokud už jsem zmínil vyvolávání hesel, pak nemohu opomenout další extempore, ke kterému došlo v průběhu pochodu a jehož hlavní protagonistkou se stala stejná osoba, která nás představovala na centrále VDI po příjezdu do Berlína.

Hesla, která se vyvolávala nám byla až na výjimky neznámá a většině z nich jsme nerozuměli a tak jsme požádali, aby byla použita i hesla nám známější nebo alespoň hesla jednodušší. Ona již zmíněná osoba nám však odpověděla, že tohle je německá akce a oni potřebují, aby jim němci rozuměli. Tak se krásně projevilo pokrytectví, s jakým vyvolávala už klasické heslo: „Za mezinárodní solidaritu!“ Toto její prohlášení mne otrávilo natolik, že jsem se od kontingentu VDI odpoutal a radši jsem sledoval okolní dění.

Jinak průvod proběhl až na malé výjimky bez problémů. Tou první výjimkou byl moment, kdy se anarchisté snažili naprosto nesmyslně dostat na most, který ale vedl směrem od památníku kde měl průvod končit. Tou druhou byla rvačka, ke které prý došlo mezi jednotlivými bloky Turků, kteří byli až do té doby ozdobou celé akce.

Na závěr - Akce v Berlíně mě zklamala. Bylo to ovšem způsobeno hlavně samotným pochodem, protože co se týká sobotní přednášky a ubytování, není si téměř na co stěžovat. Můj špatný dojem však pravděpodobně znásobilo i chování členky organizace, která nás přizvala do svojí výpravy.

-VHU-

 

 

Výsledky summitu EU v Nice

Pokud se někdo domníval, že summit probíhající v prosinci (do 11. 12.) roku 2000 v Nice přinese nějaké převratné změny, že vytvoří demokratizační prvky charakteru Evropských společenství a nahradí mocensky hierarchické vztahy mezi velkými a malými členskými státy (i státy, které se o členství uchází), nacházel se zcela mimo realitu.  Od počátku totiž jasně šlo o pouhé přerozdělení mocenských pozic v hlavních orgánech společenství, za účelem, aby i po případném vstupu všech "kandidátských" zemí, si dosavadní západní vládci unie udrželi svou nadřazenost. V tomto směru dopadl summit (česky konference) k plné spokojenosti oněch výše zmíněných. Dohoda v Nice (což předznamenávají i některé serioznější oficiální sdělovací prostředky - viz Hospodářské noviny 12. 12. nebo Ntv 12. 12.) znovu posílila vliv velkých zemí v EU (především Německa, dále Velké Británie, Francie a Itálie), které vidina 27-členné EU (resp.ES) složené převážně z malých zemiček vedla k nelítostnému boji za upevnění vlastního postavení. Výsledkem je dohoda umožňující budoucí rozšíření a zároveň podřizují Společenství daleko více než dosud nadvládě velkých členských států. (Političtí představitelé ČR jsou s tím ale srozuměni, neboť jak řekl V. Havel: "Proces zahájený sametovou revolucí nebude dokončen, dokud se nestaneme členy EU.") Nyní konkrétně. Největší "reformy" bylo dosaženo v organizaci a rozhodování Rady ministrů - hlavního rozhodovacího orgánu Ev. společenství:

* Aby se vyrovnal tzv. demokratický deficit, byla v 27 případech nutnost jednomyslného hlasování (bez záporného hlasu) nahrazena hlasováním kvalifikovanou většinou. Tento trend, výrazně se prosazující od Amsterodamské smlouvy, je jasným výrazem oddemokratizování. Při hlasování kvalifikovanou většinou totiž má každý stát určitý počet hlasů odpovídající počtu obyvatel, takže tři velmoci mohou zablokovat jakýkoli návrh (ČR má v Radě při kvalifikovaném hlasování 12 hlasů, což je 3,47% z celkového počtu). Při jednomyslném hlasování naproti tomu má každý stát bez ohledu na svou velikost jeden hlas a může jej vcelku rovnoprávně použít s ohledem na své zájmy.

* Dříve mohly kterékoli tři velké země zablokovat jakékoli rozhodnutí. Nové rozložení hlasů v Radě výrazně posiluje roli Německa jako nejlidnatějšího (a tím nejsilnějšího) státu v EU. Jakékoli rozhodnutí budou moci napříště zablokovat tři velké země, pokud mezi nimi bude SRN, nebo Německo a státy na něm hospodářsky závislé.

* Jak rovnoprávné bude postavení nových členů, tedy zemí střední a východní Evropy, v Ev.společenství ukazuje i nové rozdělení hlasů v Evropském parlamentu, kdy západoevropské státy s 10 miliony obyvatel (Řecko, Portugalsko,Belgie) budou mít o dva poslance více než středoevropské státy se stejným počtem obyvatel (ČR, Maďarsko). Navíc SRN bude mít nejméně o 1/4 více poslanců než kterýkoli jiný stát (např.dosud bylo 99 německých poslanců na 87 francouzských, 87 italských a 87 britských, podle nového počtu bude 99 německých na 74 francouzských, 74 italských a 74 britských).

* Co se týká Komise, i při počítaném rozšíření počtu členů téměř na dvojnásobek (z 15 na 27) zůstane počet komisařů nezměněn (v počtu 20 - tzn. jeden komisař = jakýsi evropský zástupce 25 milionů obyvatel EU), čehož se dosáhne také tím, že velmi malé státy nebudou mít vlastního stálého komisaře.

Nakonec nelze než ujistit ty, kteří by měli obavy, že by nás snad do EU nechtěli. Rozhodující roli v EU hraje a nadále bude hrát SRN. A Německo již nyní se zeměmi střední a východní Evropy přebytky zahraničního obchodu (které s rozšířením EU ještě vzrostou) ve výši 13 miliard euro. EU celkově má v obchodě s těmito zeměmi přebytek (tzn. zisk) 26 miliard euro ročně, zatímco na vstup (resp. jejich připojení) vydává - do programu PHARE, různých investic aj. - jen 3 miliardy euro ročně. P. S.


 

 

 

 

Stanovisko KSM k vztahům ČR a Kuby

KSM ostře odmítá politiku vměšování se do vnitřních záležitostí suverénního státu, jako to dělá Česká republika v případě Kuby. Ostře odmítá přípravu rezoluce o “porušování lidských práv” na Kubě, kterou ČR spolu s Chile a Švédskem jako prodloužené ruce mocenské politiky USA chtějí předložit na letošním zasedání Komise pro lidská práva v Ženevě.

Zároveň vyjadřují plnou podporu kubánskému lidu v boji proti americkému agresorovi, který má na svědomí genocidu kubánského lidu, ztráty lidské i materiální. Dva zadržení čeští občané, včetně poslance Ivana Pilipa, se podporou tzv. “demokratické opozice” na Kubě, která je ve skutečnosti částí zločinecké organizace mající na svědomí mnoho lidské krve a utrpení (CIA včetně kubánské emigrantské kliky z Miami), dostali do střetu nejen s právem kubánským, ale také mezinárodním. Musí být připraveni nést za to důsledky.

Kuba není porušovatelem lidských práv a svobod. Naopak, je zemí mnohem demokratičtější než jsou země kapitalistické. Je jednou z mála zemí, kde je uplatňováno právo na bezplatnou zdravotní péči, vzdělání, práci, na účast ve věcech veřejných. Kuba bývá kritizována především za to, že odmítá respektovat "právo vykořisťovat", "právo hlásat proamerické protirežimní postoje". Tato "práva", tolik vyzdvihovaná v kapitalistické společnosti, však skutečnými právy nejsou, jsou jen nástroji, které vedou vždy k dalšímu zbídačování společnosti.

KSM požaduje po vládě České republiky v souladu s duchem a literou mezinárodního práva

V Praze, 16. ledna 2001

Pozn: Odesláno ČTK, všem celoplošným deníkům (nikde nezveřejněno mimo úryvku v Haló novinách), prezidentovi a vládě ČR, odpověď došla zatím z vlády.

 

 

Ivan Pilip, bývalý ministr financí, nyní poslanec Parlamentu. Jan Bubeník, člen tzv. “České prodemokratické nadace”, jeden z vůdců protisocialistického hnutí v býv. Československu.

Pilip a Bubeník přicestovali do New Yorku v prvních lednových dnech, 6. ledna se při večeři setkali s Robertem Ponticherou, programovým ředitelem Freedom House, který jim sdělil, že osoby, s nimiž se setkají na Kubě, jsou oponenty kubánské vlády, a že s nimi mají hovořit a získat informace o politické, hospodářské a sociální situaci na Kubě. Pontichera jim předal seznam se jmény a adresami těchto osob a 1 400 dolarů na úhradu výdajů na ubytování, pronájem vozu a stravování, které měli vyúčtovat stvrzenkami.

Zástupce Freedom House vybavil oba české občany přenosným mikropočítačem s řadou přídavných zařízení, disket a kompaktních disků, které měli předat osobám, s nimiž se v naší zemi setkají.

Rovněž jim dal pokyn, aby při návratu z Kuby kontaktovali znovu ve Spojených státech zástupce Freedom House a seznámili ho s výsledkem návštěvy a získanými informacemi. Proto měli na zpáteční cestě letět po trase Havana-Cancún-Miami-Washington, kde měli zůstat několik dnů.

Rovněž je instruoval, že jména osob, které mají na Kubě kontaktovat, mají být zapsána do elektronického diáře se soukromým klíčem, aby se zamezilo nalezení této informace úřady v případě zadržení.

Oba pak přicestovali na Kubu 8. ledna z mexického Cancúnu na Mezinárodní letiště José Martího.

P příjezdu do naší země si pronajali automobil pro turistické účely SPZ T-005267, jímž odjeli do provincií Matanzas, Cienfuegos a Sancti Spíritus jako běžní turisté cestující na západ země, 11. ledna pokračovali do provincie Ciego de Ávila, prvního místa kontaktu s osobami žijícími v centrální a východní oblasti země, podle seznamu předaného jim ve Spojených státech.

Ve zmíněné provincii navštívili dva známé kontrarevolucionáře, s nimiž hovořili o otázkách, které jim byly uloženy Robertem Ponticherou, a pokusili se získat informace k předání Freedom Housu. Seznam jmen a adres byl chráněn elektronickými prostředky.

12. ledna byl Pilip a Bubeník zadržen inmigračními a cizineckými orgány provincie Ciego de Ávila.

 

FREEDOM HOUSE

Zapojení organizace Freedom House do nejnovějšího programu Kuba, vytvořeného USA v souladu s odd. 109 Helms Burtonova zákona schváleného v roce 1996, započalo v roce 1997 projektem “Přechod”, jenž obdržel od Agentury USA pro mezinárodní rozvoj 500 000 dolarů, poté v roce 1999 275 000 dolarů, a v roce 2000 byla tato částka zvýšena na dvojnásobek 550 000 dolarů. První program vedl k ustavení protikubánského “Centra pro svobodnou Kubu”, v čele s agentem CIA a bývalým ředitelem projektu Kuba organizace Freedom House Frankem Calzónem, které obdrželo přes milión dolarů od Agentury USA pro mezinárodní pomoc (USAID), sledující stejný cíl.

K hlavním oblastem činnosti v rámci současného programu Freedom House patří vyhledávání a verbování politiků, žurnalistů a aktivistů ze středo a východoevropských komunit se zkušenostmi z tzv. “demokratického přechodu”, tedy formy, s níž počítají pro svržení revolučního režimu, kteří jsou poté posíláni na Kubu s destabilizačními a podvratnými cíli.

USAID veřejně přiznala, že v červnu 2000 Freedom House zorganizovala návštěvu 4 žurnalistů, 4 poslanců parlamentu, 2 ekonomů a akademika z východní Evropy na Kubu. Ti všichni byli financováni a vyškoleni z fondů vlády Spojených států k podvratným účelům, přesně stejně, jako zcela nedávno učinili Ivan Pilip a Jan Bubeník, jak jsme se mohli přesvědčit.

 

 

 

 

 

 DAVOS - DALŠÍ ZASTÁVKA

 

Od 25. ledna se v Davosu uskutečnilo zasedání Světového hospodářského fóra.

Jak již bývá zvykem, i Davos se stal další zastávkou sílícího protiimperialistického protiglobalizačního hnutí.

Švýcarská policie proti demonstrantům, jejichž protesty kulminovaly v sobotu, použila vodní děla, slzný plyn a dokonce i gumové projektily. Policie byla podporovaná i příslušníky armády

Přes protiprávní zákazy demonstrací se tisíce odpůrců globalizace shromáždily na okraji města. Policie za podpory armády a s použitím vodních děl a slzného plynu zabránila demonstrantům v přístupu ke kongresovému středisku. Také v nedalekém Landquartu došlo k přímým potyčkám mezi demonstranty a policisty. Proti demonstrantům, z nichž několik bylo ozbrojeno holemi, použily policejní jednotky slzný plyn a gumové projektily.

Při demonstraci odpůrců globalizace v sobotu večer v Curychu bylo zadrženo sto demonstrantů. Také zde „pořádkové síly“ použily slzný plyn a gumové projektily. Tři policisté byli při potyčkách zraněni. Hmotné škody se odhadují na více než 100 000 švýcarských franků (asi 2,45 miliónu Kč). Demonstranti, jejichž počet se odhaduje na 800 až 1000, do Curychu dorazili vlakem a autobusy z Landquartu, kde jim policie z východošvýcarského kantonu Graubünden zabránila v cestě do Davosu. K menším incidentům došlo také v Ženevě a na dvou místech byly dočasně zablokovány dálnice. Řada demonstrantů z Itálie se do Švýcarska vůbec nedostala, protože hraniční přechod Chiasso byl již od pátku úplně uzavřen. I zde policie použila vodní děla. Celý Davos je téměř neprodyšně uzavřen a všechny přístupové cesty jsou přísně kontrolovány.

Na deset hodin byla přerušena i železniční doprava do města. Nedaleký hraniční přechod do Itálie v Chiassu je již od pátku zcela uzavřen. Švýcarská policie pohrozila i použitím gumových projektilů.

Hlavním tématem dosavadních jednání v Davosu jsou podle agenturních zpráv úvahy o stavu americké ekonomiky, které vyvolal již v úvodní den šéf centrální banky USA Alan Greenspan svým prohlášením, že americký hospodářský růst se v současné době rovná prakticky nule. Jeho slova vzbudila značné znepokojení, protože vývoj konjunktury v USA je do značné míry určující pro celou světovou ekonomiku. Bublina tvořená spekulativním kapitálem tak může co nevidět splasknout a nastane krize. Celosvětová. Komisař EU pro otázky jejího rozšíření Günter Verheugen na zasedání Světového hospodářského fóra v Davosu odmítl ideu předloženou Bulharskem, podle níž by měla být do EU naráz přijata velká skupina uchazečů o členství. Účastníci letošního Světového hospodářského fóra ve švýcarském Davosu hledají odpovědi na obavy světové veřejnosti z příliš rychlých zvratů v ekonomice. Všichni účastníci včerejší diskuse uznali nutnost jednat s organizacemi a hnutími, které se staví proti globalizaci. Podle předáka americké odborové ústředny AFL-CIO Johna Sweenyho je nezbytné »najít prostředek, jak vyslechnout tento hlas v rámci Světového hospodářského fóra«...

-STE-

Brazílie – „Antidavos“

Desetitisíce levicových aktivistů se 26. - 30. 1. 2001 zúčastnily v Portu Alegril (Brazílie) pětidenního summitu nazvaného „Anti-Davos". Účelem summitu bylo nabídnout alternativu proti fundamentalistickému liberalismu ovládajícímu světové ekonomické vztahy. Akce, jejímiž organizátory byla celá řada organizací (mimo jiné také obě velké brazilské komunistické strany), byla protipólem souběžně probíhajícího Světového ekonomického fóra a zahrnovala celou řadu konferencí, přednášek, manifestací a výstav.

Petr Skála

 

 

 

Z KONFERENCE O IMPERIALISMU

 

Příprava konference začala již v předvečer zakázané demonstrace Liebknecht – Luxemburg - Lenin v lednu 2000. Tehdy jsme seděli v Berlíně s 20 soudružkami a soudruhy a radili se, jakou další akci uskutečnit po úspěšné konferenci o DDR. Tak vzniklo téma i jistý obsahový rámec.

V průběhu jara se nám podařilo navázat důležité kontakty a získat některé přednášející. Jako velmi přínosné se ukázalo, že se tentokrát téměř od počátku na přípravách podílela organizace Berlín Severovýchod Německé komunistické strany (DKP) a časopis „RotFuchs" (česky Rudá liška pozn. překladatele), takže výsledkem nakonec byla konference společná.

Po prázdninové přestávce pak vyšla první tisková prohlášení (která nebyla až na výjimky otištěna), pozvali jsme vedení PDS, Německé komunistické strany (DKP), Komunistické strany Německa (KPD), komunistické platformy PDS i KAZ, udělali jsme první letáky (které kolovaly po celém Německu a dostaly se dokonce do Francie a do ČR) a se začátkem horkého podzimu jsme finišovali. Stravování, ubytování, doprava, technika i překlad, to vše muselo být konkrétně a spolehlivě zabezpečeno, kromě toho jsme ještě jednou prodloužili veřejnou kampaň s letáky, tiskovými prohlášeními, telefonáty aj.

Týden před konferencí se rozhodl Junge Welt zveřejnit článek o naší konferenci. Za to redakci děkujeme, neboť ostatní „oficiální" média o akci mlčela.

A pak nastal dlouho očekávaný okamžik. Sami jsme byli překvapeni, jak velké množství velmi dobrých přednášejících, včetně zahraničních, se nám podařilo získat, a tak jsme konferenci s nadějí a hrdostí zahájili.

Abych trochu předběhl, naděje i hrdost byly zcela na místě - byli jsme, i když jsme samozřejmě věděli, kdo asi tak vystoupí a jaké zhruba budou referáty po obsahové stránce, skutečně uchváceni množstvím informací, teoretickou jasností a obsahovou hloubkou. Atmosféra byla velice uvolněná, pozorná a přátelská - i když nejprve trochu hektická, protože byly problémy s vízem s. Abo Wassise z Konga, některá letadla měla zpoždění a elektrické zařízení kuchyně se zhroutilo. Průběh konference ale nebyl naštěstí problémy nijak ovlivněn.

Přítomno bylo 20 zahraničních hostů např. ze Svazu polských komunistů - Proleteriát, z KS Řecka, KSČM, Afrického národního kongresu z Jihoafrické republiky, z Belgické strany práce, Francouzské komunistické strany, KS Rakouska, ze Švédské komunistické dělnická strany marxisticko- leninské , z KS Lucemburska, z italské Nadace Nina Patiho, z konžského listu Debut Congolaise, ze Socialistické dělnické strany a Odborů indických dělníků ve Velké Británii a dokonce také z guerrillové Organizace íránských lidových fedžadínů.

Referáty a krátké příspěvky

Konference byla zahájena úvodním referátem Rolfa Vellaye, ve kterém popsal strategii imperialismu, která se snaží ochromit všechny antiimperialistické síly vývozem kontrarevoluce, zřizováním úslužných pseudolevicových stran a působením médií. Poté následoval Michael Opperskalski s tématem navazujícím na předchozí referát: Ke strategii amerického imperialismu a tzv.„Novému pořádku". Poukázal také na nebezpečí z toho vyplývající. Po něm následoval Christian Christians, jenž hovořil o imperialistické politice dezinformování veřejnosti v minulosti i v současnosti. Dieter Popp zaměřil svou pozornost na úkoly rozvědčíků DDR v imperialistických centrálách. Klaus Steiniger nás, jakožto očitý svědek, uvedl do problematiky „karafiátové" revoluce v Portugalsku se zaměřením na tamější sociálně demokratickou kontrarevoluci. Odpolední část konference zakončil referát Gerharda Nieblinga o aktivitách MfS proti imperialistickým diverzím, především proti nepřímé strategii.

V sobotu večer se hovořilo především o Africe. Khwesie Kadalie z Jihoafrické republiky referoval, jak zůstaly, v důsledku specifik závěrečné fáze boje proti apartheidu, nevyřešeny sociální problémy a proč je nyní nezbytné se rozpomenout na Marxe. S. Khadalie je vedoucím Marxistické dělnické školy v Johannesburgu. Schungu Tunda Nonga z Konga podal konkrétní zprávu o situaci v Kongu a politice L. Kabily a položil zajímavé otázky týkající se mezinárodní solidarity. Jeho vývody byly pak následující den doplněny a rozšířeny dalším Konžanem - Denisem Malasim, který pracuje jako redaktor časopisu „Debut Congolaise". S. Malasi hovořil především o imperialistickém vměšování a o třídním složení konžské společnosti. Večer byl uzavřen kulturním programem zahrnujícím též zpěv písní mezinárodní solidarity.

Nedělní část konference pak začala ekonomickou teorií. S.Harpal Brar z Anglie provedl na konkrétních příkladech důkaz, že leninská teorie imperialismu nejen, že není současným globalizačním procesem popřena, ale naopak je naprosto potvrzena. Uvedl obsáhlý faktický materiál, procházel leninské teze jednu po druhé, srovnával je se současnou situací a potvrdil tak jejich pravdivost. Po této „troše teorie" následoval referát Ulricha Huara o teorii a organizaci politických stran, v němž dokázal, že neexistuje libovolná odpověď na kapitalismus, ale že marxisticko-leninské stranické pojetí je jedinou organizační formou, která odpovídá stávající historické situaci. V souvislosti s tím následovalo představení KPD Wernerem Schleesem a časopisů Offen-siv a RotFuchs Frankem Fleglem a Klausem Steinigerem.

V neděli odpoledne jsme se dostali k druhému vrcholu konference, šest zástupců komunistických stran ze šesti evropských zemí se připravilo představit aktuální problematiku komunistických stran v těchto státech. Teddy John Frank ze Švédska pojednal o obtížích komunistické politiky za sociálně demokratické vlády, Anneke Ionnatou z Řecka informovala o vytváření široké antiimperialistické fronty, Jo Cottenier z Belgie referoval o dělnických bojích v Clabecqu, Robert Kandel z Rakouska hovořil o úloze Rakouska v celoevropských imperialistických snahách a o úpadku KPÖ, Paolo Pietti vysvětlil situaci komunistů v Itálii, René Lefort z Francie poukázal na problém účasti FKS ve vládě a její „mutaci". Tato vystoupení byla doplněna příspěvky Roberta Medernacha z Lucemburska, Zbigniewa Wiktora z Polska a Karla Intery (K. P.) z České republiky. Přes všechny odlišnosti se ukázalo, že všude dochází k reorganizaci komunistů, že se všude něco děje, že všechny nás trápí podobné problémy a že je velká potřeba lepší spolupráce.

První hodnocení a ohlasy

Konference byla kvalitní s příspěvky na velmi vysoké úrovni, zúčastnilo se jí přes 200 soudruhů a soudružek, byla velkým krokem kupředu při spolupráci časopisů Offen-siv a RotFuchs a významně přispěla k dalšímu sjednocení antirevizionistické levice.

Potěšeni jsme byli zvláště obrovským mezinárodním ohlasem. Z toho vyplývají zlepšené možnosti spolupráce v Evropě, především také proto, že my komunisté jsme téměř všichni ve stejné nebo obdobné situaci. Konference byla ale především neocenitelným impulzem pro upevnění proletářského internacionalismu. Byli bychom bývali byli rádi, kdyby se mohl konference zúčastnit též zástupce FARS (Revolučních ozbrojených sil Kolumbie - pozn. překladatele), ale bohužel se to nepodařilo uskutečnit.

F. Flegel, přeložil JŠO

 

 

 

  

 

Příspěvek generálního tajemníka Strany akce za jednotu a socialismus Čadu s. Leye-Ngardigala zaslaný Konferenci

 

Drazí soudruzi a soudružky, účastníci konference, dámy a pánové. Jménem čadské Strany akce za jednotu a socialismus vám předávám nejsrdečnější antiimperialistické pozdravy. Lituji, že nemohu být na konferenci o imperialismu a antiimperialistickém boji v 21. století, zorganizované redakcemi Offen-siv a RotFuchs, osobně přítomen. Chtěl bych přesto poděkovat za pozvání. K usneseným rezolucím se připojujeme.

Drazí soudruzi a soudružky, měsíc říjen vyvolává u nás komunistů vzpomínku na velký rudý říjen, resp. vzpomínku na říjnovou revoluci roku 1917, kterou vedl Lenin. Tato socialistická revoluce donutila imperialistickou a kapitalistickou hydru na celém světě k ústupu. Dělníci SSSR, vedeni stranou bolševiků a Stalinem, uskutečnili největší a nejvznešenější sen lidstva: vybudovali socialistický stát pracujících. Tento pozitivní pokus byl brutálně přerušen stoupenci Chruščova po roce 1953, když zemřel soudruh Josef Stalin. Jak lze zdůvodnit nesmírnou nenávist kapitalistů vůči Stalinovi, trvající 47 let bez přestávky? Popel Stalina vyvolává ještě dnes u kapitalistů nespavost a noční můry. Odporné a groteskní pomluvy proti Stalinovi se objevují, když se pracující domáhají svých práv, když národy zahájí osvobozenecký boj nebo také, když se některý vlastenecký představitel státu odmítne podřídit diktátu kapitalistů. Každý, kdo se pokusí postavit tomuto diktátu, je označen za stalinistického dogmatika. Stalin totiž udělil imperialismu i kapitalismu nezapomenutelnou lekcí.

Všem revizionistům a reakcionářům, jako např. Gorbačovovi, který pádu socialismu napomohl, se naproti tomu dostává od kapitalistů velkého uznání a obdivu. Pokud je tento pán (rozuměj Gorbačov, pozn. překladatele) svým lidem tak uznáván, jek je možné, že v posledních prezidentských volbách získal jen 0,1% hlasů? Jaký to políček imperialismu! Ukázalo se, že ruský národ nezapomněl na dobrodiní socialistického zřízení a uznává nadřazenost socialismu nad kapitalismem. Vycházeje z těchto faktů, musíme konstatovat, že naše analýzy se nikdy s analýzami kapitalistů shodovat nebudou.

Skutečně, v okamžiku, kdy se kapitalistická média stávají obhájci některého z tzv. pokrokových, komunistických či vlasteneckých proudů, takového "vůdce" je nutno považovat za agenta imperialismu, který byl do hnutí nasazen, aby zradil věc národní a demokratické revoluce nebo zničil socialismus. Naproti tomu, když kapitalistická média pokrokovou osobnost napadají a uráží, znamená to, že ohrožuje zájmy kapitálu.

Z výše řečeného vyplývá, že označení nás jako stalinistů je poklonou a ctí. Protože takové pojmenování ukazuje, že skutečně úspěšně bojujeme proti etablovanému kapitalistickému řádu. Není náhodou, že po smrti Stalina nabyl imperialismus znovu navrch. Pád SSSR a socialistického tábora antiimperialistický boj výrazně oslabil. Národně osvobozenecká hnutí se bez internacionální podpory socialistického bloku dostal do enormních těžkostí. Imperialismus zahájil tažení k ovládnutí světa, kde nyní vládne "Pax americana". Stejně jako Kuba takový vývoj odmítáme.

Jak už řekl Lenin, imperialismus je vrcholné stádium kapitalismu. Tento výrok je zvláště v současnosti, stále aktuální a nemůže nechat lhostejným žádného bojovníka proti imperialismu - rakovině 21. století, jenž je hlavní překážkou osvobození zemí "Třetího světa", ale i dělníků "Severu". Nebudeme dělat žádné vyčerpávající rozbory imperialismu ani vyvozovat pro masy závazné závěry, pouze konstatujeme fakta: Na počátku 20.století se větší část afrického kontinentu nacházela pod koloniální nadvládou evropských obchodních společností a to s využitím národních koloniálních armád. Evropské firmy v Africe hledaly nové trhy, zdroje nerostných surovin a levnou pracovní sílu. Tato imperialistická okupace vyvolala samozřejmě různé formy odporu. Důsledkem sílícího odporu byla vlna národně osvobozeneckých revolucí v 60. letech. Řada charismatických osobností a revolučních představitelů, např. Lumumba, Nkrumah, Samora Machel, Almicar Cabral, byla zavražděna, neboť si dovolili bojovat proti imperialismu.

Od 60. do 80.let dosazovaly imperialistické mocnosti do čela mladých nezávislých afrických států své pohůnky - respektive tzv. "africké guvernéry", aby tak mohly nové národní státy lépe kontrolovat. Většina těchto "guvernérů" pocházela z řad bývalých koloniálních armád. Jako příklad lze uvést císaře Bokassu I. ve Středoafrické republice, generála Eyadému v Togu, Mallouna v Čadu, Taorého v Mali, Hahyarimanu ve Rwandě, Mobuta v Demokratické republice Kongo (dříve Zairu, pozn. překladatele), Nimeryho v Súdánu nebo Achomponga v Ghaně. Tato epocha, tak bohatá na imperialistické vojenské státní převraty, ale k potlačení antiimperialistického národně-osvobozeneckého vědomí lidových mas nestačila. Naopak. Ekonomická krize, znehodnocování národních měn a občanské války jen zvýšily chudobu a nespokojenost.

Od 80. a 90. let pak neokolonialisté, za účelem oslabení nespokojenosti a posílení vlastního vlivu a při použití všech svých prostředků např. Světové Banky a Mezinárodního měnového fondu, vynutili na afrických státech další znehodnocení národních měn. To umožnilo zesílení obrovského vytěžování nerostných zdrojů, jejichž ceny klesly na polovinu. Vedle tohoto monetárního tlaku si Mezinárodní měnový fond na afrických státech vynutil také provedení tzv. Plánu na přizpůsobení struktur (v originále PAS - Plan d ajustement structurel pozn. překladatele, anglicky SAP, pozn. red.). Tento plán vyžaduje omezení veřejných výdajů (které již tak byly zanedbatelné). Redukcemi nejvíce zasaženými oblastmi jsou: zdravotnictví a školství, kde bylo propouštění i předčasný odchod do důchodu tisíců pracovníků vynucováno skutečně drastickými metodami. Přijímání nových zaměstnanců bylo naopak zmraženo. Na druhou stranu dochází k masovému nabírání do armády a nákupům zbraní, což nadnárodním zbrojním koncernům přináší bilionové zisky. Mezistátní oboustranně imperialistické války zažívají novou konjunkturu.

Znemožnění zdravotní péče a vzdělání znamená snížit psychickou a následně i fyzickou schopnost odolávat vražedným dopadům kapitalismu. Omezení vzdělání dále znamená vyloučit možnost každého dopátrat se zločinecké podstaty etablovaného koloniálního systému. Také privatizace státních podniků v klíčových sektorech jako je energie, doprava, zdravotnictví či školství podporuje imperialistickou logiku neokolonializace Afriky. Tato politika je nejprecizněji prováděna právě Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. SB financovala dokonce v posledních letech projekty nadnárodních koncernů. Tak např. 6. června 2000 schválila dotaci ve výši 1,5 miliardy dolarů k vybudování soukromých ropných těžebných vrtů v Čadu a ke stavbě ropovodu z Doby (jižní Čad) do Kirbi (Kamerun). Imperialismus tedy stále disponuje prostředky určenými nikoliv pro investování do životní úrovně obyvatelstva, ale k tomu, aby byli bohatí diktátoři Jihu i nadnárodní monopoly stále bohatší. Výše zmíněné těžebně dopravní ropné konsorcium tvoří firmy Exxon, Shell a Petronas, které vytěžují ropu Čadu a přitom jsou na 10 let osvobozeny ode všech výdajů. Pokračováním této logiky kapitalistického ovládnutí Afriky je snaha nadnárodních koncernů prostřednictvím jednání se Světovou obchodní organizací a uzavřením všeobecných smluv o obchodu se službami privatizovat lidem jejich školství a vědomosti.

Jak se ukázalo v Seattlu a v Praze v roce 2000, aby byl boj proti imperialismu úspěšný, musí se lidé sjednotit a společně se mu postavit. V Africe sílí protesty proti loutkovým vládám. Nová strategie imperialistů k zabezpečení svého vlivu spočívá v organizování národních konferencí a tzv. „demokratických" voleb, v nichž jsou ale výsledky stanoveny vládci předem. Přes volební urny tak získávají legitimitu různí diktátoři (např. Déby v Čadu, Bongo v Gabunu, Eyadéma v Togu, Mainassara v Nigeru aj.).

Tato nová strategie má však své meze a tak antiimperialistický lidový odboj získává znovu na síle. Tak byla lidovým povstáním Konžanů (z Demokratické republiky Kongo) spojených v AFDLC a vedených Kabilou svržena tzv. „národní konference", která umožnila diktátoru Mobutovi, prodloužit vykořisťování země o více než sedm let. Nespokojeni s vítězstvím národně osvobozeneckých sil a se svržením mobutovských reakcionářů, zahájily Spojené státy a jejich spojenci (Uganda a Rwanda) v Kongu kontrarevoluci, když podpořily vzbouřence proti Kabilovu režimu. Jde o zjevnou agresi proti Demokratické republice Kongo, kdy je tento stát rozbit a kontrolován Rwandou ovládající severovýchod a Ugandou okupující nížiny. Rada OSN, která je ovládána USA, nepožadovala od těchto států porušujících Chartu OSN žádné ospravedlnění. Zatímco zuří válka, v oblastech obsazených Rwandou a Ugandou je konžské zlato, diamanty a další přírodní bohatství plundrováno nadnárodními monopoly.

Pod záminkou osvobození Kuwaitu od obsazení režimem Saddáma Husseina zničila imperialistická koalice 28 států Irák a rozdělila jej na dvě části (sever Iráku kontroluje USA a jeho spojenci). Irák je už 10 let podroben embargu, v důsledku nějž umírají desetitisíce dětí kvůli nedostatku léků. NATO, ozbrojená ruka imperialismu, rozbila podobným způsobem též Jugoslávii. Kosovo, bývalá provincie jugoslávské federace, bylo anektováno a přeměněno na základnu NATO, určenou pro budoucí agrese. Kuba, malý ostrov vzdálený jen kousek od imperialistické pevnosti USA, je již 30 let podrobena embargu Spojených států amerických. Důvodem je neposlušnost a odboj proti kapitalistickému modelu. Kubánský lid pod vedením Fidela Castra zvolil socialistickou cestu rozvoje. Tyto výše uvedené příklady ukazují snahu imperialismu zlomit jakýkoli odpor proti etablovanému kapitalistickému pořádku. Pro imperialisty se každý národ, který zvolil socialistickou cestu vývoje, dopustil nejtěžšího zločinu a má být potrestán bombardováním. Nové heslo imperialismu zní: „Podrobte se kapitalistickému a imperialistickému řádu nebo obsadíme vaši zemi násilím."

Milí soudruzi a soudružky, Strana akce za jednotu a socialismus Čadu z těchto příkladů vyvozuje, že boj proti imperialismu je v první řadě bojem proti kapitalistickému systému, který zbídačuje lidi a rozdmýchává války. Na jeho místě musí být celosvětově dosazena socialistická společnost. V první etapě musí náš boj nutně zahrnout vytvoření široké pokrokové antiimperialistické a antikapitalistické lidové fronty (složené z různých spolků, polit. stran, odborů, pokrokových osobností aj.). Příklady Prahy a Seattlu ukázaly, že takováto koalice, namířená proti kapitalistickému pořádku a nadosobním monstrům - Světové obchodní organizaci, Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu je může donutit k ústupu.

Druhým ponaučením z těchto úspěchů (rozuměj antiglobalizačních akcí, pozn. překladatele) je, že proletářský internacionalismus je stále aktuální, tváří v tvář „Sjednocení" diktátorů a zástupců nadnárodních monopolů se my, vykořisťovaní celého světa, musíme sjednotit za aktivní solidaritu v boji proti kapitalismu a imperialismu. Čadská Strana akce za jednotu a socialismus se domnívá, že se imperialistický parazit dobrovolně svých privilegií nevzdá. Utlačované masy Třetího světa proto proti němu musí bojovat všemi prostředky, včetně ozbrojeného boje, jakékoli formy, neboť jde o legitimní sebeobranu. Odpovědí na každou imperialistickou agresi musí být revoluční a militantní akce. Imperialismus nám všude vnucuje válku. Necháme se, milí soudruzi, my, utlačovaní celého světa, postřílet jako králíci? Já tomu nevěřím, neboť na akci závisí naše přežití. Revoluční války iniciované Che Guevarou, Ho Chi Minhem a Maem, jsou jen spravedlivým bojem odporu proti kapitalismu, který masy vykořisťuje a zabíjí.

Ať žije internacionální antiimperialistická solidarita! Ať žije marxismus-leninismus, aby mohl žít komunismus! Ať žije revoluční boj, aby mohli žít lidé!

Gen.tajemník strany ACTUS Ley-Ngardigal

Přeložil SrP, Přeloženo z časopisu Offen-siv č.8/2000, časopisu pro socialismus mír, Komunistické platformy PDS Hannover

 



 

 

Několik slov o vojenské vládě Pákistánu

 

Zatímco dříve jsme z našich i světových kapitalistických médií slýchali o Pákistánu jako o demokratické islámské zemi, tvořící poklidný ostrůvek a pilíř americké vojenské strategie v oblasti, kde se nachází "fundamentalistický" Írán, "komunistická" Čína a "národnědemokratická" Indie, poté, co se v této bývalé anglické kolonii dostala k moci vojenská vláda generála Parvize Mušarafa, stal se náhle Pákistán státem potlačujícím lidská práva, v němž "zlá vojenská junta svrhla" prozápadně orientovanou, "lidem zvolenou" vládu. Nechci jednostranně tvrdit, že Pákistán je za vlády důstojníků bezproblémovým demokratickým státem. Je ale dobré uvést některé aspekty politiky současné palestinské vlády, které dokládají nejlépe, zda vojenský převrat byl skutečně reakcí nastolující diktaturu.

Zatímco za vlády tzv.demokratů (rozuměj Naváze Šarifa a jeho Muslimské ligy) byly všechny pokrokové strany, včetně Pákistánské lidové strany bývalé premiérky B.Bhuttuaové či komunistické strany, zakázány a jejich představitelé byli uvězněni, zavražděni nebo museli odejít do exilu, generál Mušaraf ihned po převzetí moci propustil desetitisíce politických vězňů, povolil dosud zakázané opoziční politické strany a po určitém přechodném období uskutečnil pluralitní volby 1.1.2001 (zvláště poslední volby za prozápadniků v r.1996 byly v podstatě fraškou). Prvního ledna 2001, poprvé od vzniku samostatného pákistánského státu ve volbách mohli kandidovat chudí, nemuslimové a svobodné ženy, což je i oproti zaběhlým tzv.demokratickým islámským režimům (Egypt,Tunisko aj.) pokrok. Zároveň se vojenská vláda pokusila o rozsáhlou laicizaci, namířenou proti militantnímu islámu zavedenému proamerickou bývalou vládou. Gen. Mušaraf uzavřel hranice s Afgánistánem a zrušil podporu fundamentalistickému afgánskému hnutí Taliban (které se k moci dostalo díky americké a pákistánské podpoře proti proíránským nábožensky umírněnějším mudžahedýnům. Pákistán byl také v podstatě jediným státem, jenž za vlády "demokratů" talibanský režim uznal a nezakrytě mu dodával zbraně - i USA to dělá skrytě) a zrušil platnost středověkého islámského práva šáría na autonomních kmenových územích na SZ země (zavedeno 1994), čímž zastavil krvavé srážky, k nimž kvůli šáríe docházelo zejména v údolí Svát od listopadu 1994. Velkou zásluhou Mušarafova vojenského vedení je také snížení napětí s Indií, omezení podpory kašmírským separatistů a navázání kladných vztahů s Čínou. Velmi přísně se vláda gen. Mušarafa vypořádala s korupcí, která pronikla do nejvyšších kruhů a v níž šlo hlavně o upřednostňování amerických dodávek zbraní a vojenské techniky Pákistánu a nelegální exploataci a vývozu surovin a jiných zdrojů z Pákistánu západními nadnárodními koncerny. Nová přechodná pákistánská vláda také podporuje rozvoj vědy a techniky a šíření informačních technologií. Např. jen za rok 2000 bylo na 296 měst v Pákistánu napojeno na internet. Nechci tvrdit, že Pákistán je za vlády vijenské junty demokracií. Vzhledem k historii, situaci v regionu a existujícímu politickému systému, jakož i navázaní na nadnárodní kapitál, lidovláda ani dost dobře možná není. Je ale dobré si uvědomit, že ne vždy znamená prozápadní tzv. demokratický režim zlepšení lidských práv, životní situace obyvatel, menší totalitarizaci země než vojenská vláda; příkladů je více než dost. Často je dokonce "prozápadní demokracie" méně demokratická než jiný systém vlády. Také si je v současnosti velmi důležité nepřebírat slepě teze a rádobyinformace předkládané médii či vládními strukturami, ale je nutné se dobrat pravdivějšího obrazu skutečností. 

- Petr Skála -

 

 

Ze 3. setkání  komunistických a dělnických stran Balkánu

 

V roce 1999 se v Bělehradě uskutečnilo 3. setkání komunistických a dělnických stran Balkánu. Této akce se zúčastnily: Komunistická strana Bulharska, KS Bulharska „Jiří Dimitrov", marxistická platforma Bulharské socialistické strany, Nová komunistická strana Jugoslávie, NKSJ v Bosně a Hercegovině, NKSJ v Černé Hoře, NKSJ v Makedonii, NKSJ ve Slovinsku, NKSJ v Chorvatsku, KS Řecka, komunistické odbory z Makedonie a KS Rumunska.

Tyto strany se rozhodly podniknout společnou akci, aby zmařily plány imperialistů na zasetí nenávisti mezi národy a rozdělení zemí balkánského poloostrova. Společné komuniké schválené na setkání znovu odsoudilo imperialistickou intervenci v Jugoslávii a špinavou imperialistickou válku, která je jedním z prostředků této intervence. Stejně tak odsoudily akce NATO a EU namířené k desintegraci Federativní republiky Jugoslávie, okupaci balkánských zemí jednotkami NATO a terorismus v Kosovu. Vyzvaly též ke zrušení sankcí vůči Jugoslávii a k zastavení snah Západu o vměšování do jejích vnitřních věcí.

Účastníci odsoudili novou vojenskou doktrínu NATO a odmítli podpis tzv. Stabilizační dohody pro jihovýchodní Evropu, neboť tato opatření vyžadují vytvoření regionální imperialistické mašinérie, díky níž mohou EU, USA a NATO zasahovat do všech oblastí života v balkánských zemích, od formy vlády přes hospodářskou politiku až po možnosti národní obrany a bezpečnosti.

S arogancí sobě vlastní kapitalistické vlády balkánských států, prý v zájmu ochrany „lidských práv", která „přece není pouze vnitrostátní záležitostí států", legalizují a institucionalizují cizí intervence vůči každému státu, každému národu a každé vládě, která by se snažila, postavit se imperialistickým plánům.

Tyto plány, hněv dělníků a jiných lidových vrstev, který tyto plány vyvolávají a související zintenzivnění třídního boje, činí boj za socialismus a jednotnou akci komunistů a jiných antiimperialistických sil nezbytnější než kdy jindy.

Účastníci se rozhodli zvýšit své úsilí s cílem:

- dostat okupantské jednotky NATO z Balkánu a zastavit imperialistickou intervenci

- odstranit pronásledování a diskriminaci komunistů a dělnického hnutí v balkánské oblasti

- organizovat boj národů proti „Stabilizačnímu paktu" a přispět k upevnění přátelství a spolupráce mezi balkánskými zeměmi bez cizího zprostředkování

- posilovat společné iniciativy k urychlení růstu komunistických a dělnických hnutí v balkánské oblasti

Nakonec vyzvali účastníci mírová a dělnická hnutí, mládež a všechna další lidová hnutí v oblasti, aby pokračovaly ve svých akcích proti plánům imperialismu.

AIK/Klaus v. Raussendorf, Bonn, přeložil Petr Skála z OFFEN-SIV č.1/2000.

 

 

 

 

 

Z diskuse o Rusku 

Dne 15. 1. 2001 se uskutečnila beseda klubu mezinárodní politiky při ÚV KSČM. Ústředním jejím tématem byla situace v současném Rusku ve vazbě na její nedávnou – jelcinovskou minulost. Ústředním přednášejícím byl místopředseda KSČM Miloslav Ransdorf.

Jeho obsáhlý referát vyzníval poměrně optimisticky z hlediska ekonomické i politické situace v zemi, z hlediska možností a perspektiv komunistického hnutí v Rusku i postavení Ruska na mezinárodním kolbišti.

Snad nejzajímavějším bodem diskuse byl popis správní reformy v Rusku, kdy tato země byla současným Putinovým vedením rozdělena na 7 částí a v čele každého tohoto okrsku stojí státní úředník s poměrně rozsáhlými pravomocemi. Je zajímavé, že území těchto okrsků se často překrývá se sférami působnosti bezpečnostních složek a že tito úředníci jsou často vojáci z povolání – generálové. Tato reforma údajně směřuje k jedinému cíli: překonat obrovskou regionální roztříštěnost Ruska, zavést v zemi efektivní a výkonnou státní správu a umožnit vládě účinně a citlivě přerozdělovat výnosy z HDP mezi bohaté a chudé oblasti.

K dalším kladům současné situace v zemi lze připočítat i pozvolný přechod k centrálnímu hospodářskému plánování, byť zatím v orientační a nepříliš zavazující podobě, dále pak každoroční růst HDP o 6 – 7 % a zatím poměrně bojeschopnou a dobře vyzbrojenou ruskou armádu. Není bez zajímavosti, že v současné době Rusko vlastní až 55 % nukleárních vojenských zařízení světa. V neposlední řadě mohu jmenovat i pevnější pohraniční režim, jež má postupně zabránit úniku majetku a kapitálu ze země a učinit přítrž mezinárodně organizovanému zločinu, jež stále ponižuje zemi i její obyvatele. Nelze opominout ani mnohem důstojnější a sebevědomější vystupování nového ruského vedení na mezinárodní scéně, než tomu bylo za báťušky Jelcina.

K těm záporům v první řadě možno připočítat obrovské zadlužení Ruska a prakticky nemožnost se z něho vymanit v současné situaci a současnými prostředky. Jen na splácení úroků z dluhů musí Rusko každoročně vynakládat 6 /7 mld. USD. Je to obrovská částka, zvláště když si představíme, v jakém stavu je ruské hospodářství a jak nákladná je rekonstrukce ruských průmyslových podniků a jejich znovuuvádění do provozu. Ještě více alarmující je však až 40% ruského obyvatelstva na hranicích bídy, rozsáhlá populační krize, 32 000 Rusů každoročně zabitých organizovaným zločinem a 28 000 každoročních obětí alkoholismu. Naproti tomu jen 10% obyvatelstva země se může řadit k bohatým. Je to obrovská polarizace ruské společnosti, jež může vésti k nepředvídatelným následkům. Velice neblahou skutečností je i téměř nekontrolovatelný únik ruského kapitálu do zahraničí, jež se však pohybuje řádově v desítkách mld. USD a jež velice komplikuje Rusku jeho cestu k „prosperitě a blahobytu.

Pro komunistické hnutí v zemi toto vše znamená dva zásadní zvraty. Doposud Komunistická strana ruské federace (dále jen KS RF), jakožto nejsilnější komunistická strana v zemi, ve svém programu preferovala nejvíce institucionální státoprávné a mocenské prvky, jež by jí umožnily provádět „revoluci shora. Tento přístup však vzal za své po dvou porážkách předsedy KS RF s. Gennadije Zjuganova v prezidentských volbách – v roce 1996 od Jelcina a o čtyři roky později od Putina. Ukázalo se, že prostí Rusové čekají od politických stran především řešení své nelehké ekonomické a životní situace a teprve potom mocenské čachry. KS RF na tento vývoj zareagovala především změnou svých politických priorit a masivním příklonem k sociálním otázkám, potřebám prostých lidí a k práci s masami.

Další změnou v životě KS RF je především postoj oficiálního ruského politického i státního vedení ke straně. Ukázalo se totiž, že nový ruský prezident Vladimír Putin je – na rozdíl od svého předchůdce Jelcina – leccos, jen ne zavilý antikomunista a že je schopen velice účinné a efektivní spolupráce s KS RF a to i na nejvyšší úrovni. Namátkou uvádím, že ministrem v Putinově vládě, odpovídajícím za ekonomiku je komunista, že nejvyšším představitelem ruské státní banky je komunista a že komunisté mají většinu i ve vládním výboru pro zahraniční styky, odpovídajícím za jmenování velvyslanců v jiných zemích.

V podobné linii pokračuje prezident Putin i na mezinárodní scéně. Oficiálně navštívil Kubu, KLDR, ČLR a Indii. S Čínou dokonce podepsal smlouvu o hospodářské a vojenské pomoci, vzájemně výhodnou pro obě země. Je to dáno tím, že čínská ekonomika je oproti ruské mnohonásobně výkonnější, avšak Číně chybí nejmodernější vojenská technologie, hlavně strategické letectvo, což je pro zemi, hrající si na supervelmoc 21. století, nepříjemné zjištění. Tyto zbraně však Rusko vlastní. Prezident Putin dokonce prohlásil, že Rusko by mělo v budoucnosti jít korejskou cestou (KLDR). Ruské vedení zároveň přehodnotilo své priority v Evropě a klade nyní největší důraz na spolupráci se zeměmi bývalého sovětského bloku. Kupř. ČR byla za Jelcina až na 18. místě v Evropě z hlediska ruských zájmů na kontinentě a v Putinově éře postoupila až na šesté. Celkově lze z toho všeho udělati závěr, byť trochu předčasný, že Putinovo vedení směřuje k obnově bývalého socialistického společenství, k bipolárnímu světu a k mohutné protiváze vůči americkému hegemonismu. Trochu však jako černé svědomí současné ruské věrchušky tu působí veřejné akce neparlamentní Ruské komunistické dělnické strany a jejího odborového sdružení Pracující Rusko, nekompromisně až nátlakově bojující proti zbídačování ruského lidu a za jeho základní ekonomická a sociální práva.

Bieronski

 

 

 

 

 

Lidská práva jsou v kapitalismu pouhou fraškou

Je třeba si uvědomit omezenost základních práv v kapitalistických zemích, kde despoticky vládne kapitál a nadnárodní monopoly a kde platí jediné právo - právo soukromého vlastnictví, právo vykořisťovat za účelem co největších zisků. To je vlastní podstata buržoazního práva, přestože kapitalisté předkládají občanům státu své buržoazní právo jako právo celé společnosti, jako právo nadtřídní. Buržoazní právo jen zdánlivě zakotvuje svobodu a rovnoprávnost. Slouží především jako nástroj udržení kapitalistického řádu. Faktická nerovnost, diskriminace, nereálnost - to jsou principy ovládající kapitalistické právo, a to nehovoříme o diktátorských režimech dosazených a tolerovaných z vůle nadnárodních koncernů. Pro právní postavení občana v kterémkoliv státě na světě je vždy základním určujícím faktorem ekonomický základ státu. Jestliže v kapitalistických zemích je tímto základem kapitalistický výrobní způsob, je heslo formální rovnosti vše, co buržoazní stát může svým občanům nabídnout, protože kapitalistický výrobní způsob obrací formální rovnost občanů ve skutečnosti v pravý opak. Charakteristická je pro občanská a obecná lidská práva v kapitalistických státech jejich formálnost, individuálnost a egocentrický charakter těchto práv, jimž jako hlavní chráněné právo vévodí právo soukromého vlastnictví - stojící i nad lidským životem. Navíc se v řadě buržoazních zemí projevuje čím dál větší odklon od tzv. buržoazní demokracie a parlamentarismu ke skutečné reakci, mnohé nově přijímané předpisy (ať už odůvodňované veřejným pořádkem či nutností pohotově a rychle reagovat na urč. situace) směřují k omezování činnosti všech pokrokových sil nebo vůbec k jejich likvidaci. (Tyto předpisy např. posilují orgány výkonné moci, přenášejí svrchovanost na nadnárodní orgány ovládané koncerny nebo nově přerozdělují volební obvody podle vůle pravice aj.) S tím je spojeno pojetí lidských práv a svobod, k nimž kapitalistické státy přistupují (včetně mezinárodních smluv o lidských právech) z pozic svých třídních buržoazních zájmů. Zejména dochází k účelovému vykládání i aplikaci základních práv a svobod soudními a i jinými orgány moci, které se tím odkrývají jako pouhé nástroje vládnoucí buržoazní diktatury. Znovu je třeba si uvědomit, že určujícím faktorem společenského a tedy i právního postavení každého občana je ekonomická politika společnosti i státu. Buržoazie si legalizací práva na soukromé vlastnictví výrobních prostředků otevřela cestu k moci a k rozvoji vykořisťovatelského řádu, jehož existence a vývoj sebou zákonitě přinášejí pošlapávání deklarovaných lidských a občanských práv a nerovnost šancí ve společnosti. Buržoazní formulace práv "člověka a občana" zakrývá skutečný stav v kapitalismu, kde tato práva má prakticky zase jen vlastník výrobních prostředků, neboť práva a svobody jsou v kapitalistickém systému podřízena honbě vládnoucí třídy za ziskem a jsou pojmově oklešťována donucovacími opatřeními na pouhé udržení buržoazního politického systému.

Podle buržoazní koncepce lidských práv se do základních lidských práv nezahrnují sociální práva (např. právo na práci), zatímco např. vlastnické právo do nich spadá. Celosvětově existující ekonomická nerovnost má nevyhnutelně za následek nerovnost v oblasti lidských práv. V americkém časopise Business Week (který je mluvčím amerických obchodních kruhů) bylo dokonce poukázáno na to, že pouze jedno procento všech držitelů majetku v USA vlastní přes 30% veškerého osobního majetku a kapitálu - což je něco kolem jednoho bilionu dolarů. Tento fakt dokazuje, že deklarace jakéhokoliv druhu rovnosti mezi občany ve Spojených státech amerických nemá smysl, respektive dokonce hraničí se lží. Obdobné poměry v držení majetku a kapitálu pochopitelně platí i v ostatních kapitalistických státech. Neustálý nárůst cen za lékařské služby, který je celosvětovým trendem, znamená, že zdraví každého občana je závislé, vedle jeho imunitního systému, především na výši jeho bankovního konta. Rovněž deformované pojetí a uplatňování vědeckotechnické revoluce v kapitalismu ještě více prohlubuje oddělení výsledků práce od subjektů, které jej vytváří, což zintenzivňuje proces odcizení jednotlivce vůči státu. S tím související proces politického odcizení je dán soustředěním státně mocenských funkcí v rukou úzkých skupin osob, jednoznačně spjatých s monopolním kapitálem, jejichž zájmy se ostře rozcházejí se zájmy naprosté většiny společnosti. Tato skutečnost vede k politickému odcizení neprivilegovaného občana, k tomu, že se pro něj politický život stává něčím zcela vzdáleným, což - jak si stále více uvědomuje - nemůže podstatněji ovlivnit výkonem svých politických práv, které mu kapitalistický režim milostivě ponechává - Ejhle tak v samé podstatě kapitalistického zlořádu má příčinu tzv. blbá nálada! Kapitalistický režim nemá vůli ani zájem zajišťovat blahobyt pro všechny členy společnosti, a proto ani právo nemá sloužit a měřit všem stejně. Nerovnost se nejvíce odráží v dominantním postavení a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Vzhledem k tomu, že právo jednotlivce nemůže existovat v abstraktních společenskoekonomických vztazích, akcentuje buržoazní pojetí lidských práv kapitalistu a jeho ekonomický zájem, který je chráněn politickou mocí v rukou buržoazie. Proto také ohrožení soukromého vlastnictví chápe toto právo jako ohrožení základních práv, zatímco sociální práva jsou spolu s kulturními odsunuta až na třetí kolej za tzv. základní práva a práva občanská. Takto pojatá koncepce lidských práv dokazuje, že lidská práva a právo jako celek má v kapitalistických státech silně třídní charakter. Třídní podstata buržoazního práva se projevuje především v rovině jeho realizace státními a jinými veřejnými orgány. Sociálekonomické rozdíly v kapitalismu totiž způsobují neschopnost státu poskytnout adekvátní podmínky pro sociálně materiální zajištění základních principů rovnosti (natož, aby byl schopen zajistit rovnost šancí).

Základní otázkou je bezesporu zajištění základního a nejdůležitějšího sociálně ekonomického práva člověka, kterým je právo na práci. Realizace tohoto práva je nevyhnutelnou podmínkou pro zajištění nejen ekonomické svobody občanů, ale i pro realizaci ostatních práv a svobod. Bez účinného zajištění práva na práci se právo na život, právo na svobodnou volbu povolání a řada dalších práv stávají jen holými bezobsažnými frázemi. Nezaměstnanost a chudobu lze ve skutečnosti zlikvidovat jen odstraněním nerovnosti a především nerovnosti ekonomické. Avšak v kapitalismu tuto nerovnost nelze odstranit, neboť žádný buržoazní parlament ani vláda by nepřijaly dostatečně radikální opatření proti soukromému vlastnictví a vykořisťování, na nichž je kapitalistický režim založen a které jsou zároveň zdrojem nerovnosti. Právě naopak už samotné daňové a poplatkové systémy kapitalistické ekonomiky přerozdělují prostřednictvím státních rozpočtů vládní příjmy tak, že preferují nejbohatší příslušníky společnosti. Nejvyšší daně jsou totiž uvaleny přímo na platy pracujících, zatímco zisky podnikatelských subjektů (zejména velkých firem) jsou od poplatků co nejvíce osvobozovány. Nejčastěji je tato praxe zdůvodňována s argumentací, že "budou-li mít podnikatelé nižší daně, vytvoří se příznivé investiční podmínky a vzniknou nová pracovní místa" - ve skutečnosti nová místa nevzniknou a daňové úlevy jsou kapitalisty pouze využity k růstu jejich zisků. Rovněž tíhu nepřímých daní nesou široké vrstvy pracujících, neboť tato položka se promítá do prodejních cen zboží a služeb - Zisk prodejce či poskytovatele služeb se mu pak nezmenší.. Kapitalisté neopomenou žádnou příležitost, kdy mohou lidských práv využít ve svůj prospěch a obviňují (často lživě) své oponenty, že tato práva porušují. Přitom je to právě kapitalismus, jehož sama podstata spočívá v posilování nerovností mezi lidmi - Ekonomická a společenská nerovnost samozřejmě znemožňuje rovné postavení ve všech ostatních oblastech života, ve vztahu k právu i ve vztahu k lidským právům.

-PSk-

 

 

 

 

 

Několik slov k výročí Vítězného února

V historii českého (i slovenského) národa došlo k mnoha významným událostem, které natrvalo ovlivnily společenský vývoj země. Mezi takové události patří také Vítězný únor 1948. Vítězství pracujícího lidu nad reakcí v únoru 1948 je nejvýznamnějším předělem v dějinách bojů dělnické třídy a pracujícího lidu Československa. Vítězný únor 1948 úspěšně dovršil dlouholetý zápas o svržení buržoazního (a nejen buržoazního) vykořisťovatelského řádu a otevřel cestu k budování socialismu v naší vlasti. Význam Února není časově ani prostorově ohraničený. Zdroje slavného únorového vítězství se staly základními pilíři poměrně dlouhé (bohužel pouze dočasné) vlády lidu v Československu. Přestože při budování lidově demokratického zřízení a posléze první historické formy socialismu mezi lety 1948-1989 též k řadě (někdy i hrubých) chyb, nesmíme zapomínat na to, že toto budování nebylo výsledkem subjektivního přání komunistů (pokud by tomu totiž tak bylo, k řadě pochybení by zcela jistě nedošlo), ale probíhalo v určitých historicky determinovaných společensko-ekonomických podmínkách. Zejména pak pod neustálým tlakem nepřátelských kapitalistických zemí, které využily každé příležitosti, kdy se mohly stát agresory, aby se jimi staly. V třídních zápasech proti kapitalismu se komunistická strana od svého vzniku zocelovala, očisťovala a bolševizovala. Historickým předělem v jejím vývoji ve stranu leninského typu, která by byla schopna splnit své historické poslání vedoucí organizace pracujících, se stal V.sjezd KSČ v roce 1929. V bojích za dosažení vytyčených cílů si Komunistická strana Československa osvojovala nové metody a formy práce s masami, rozšiřovala své sepjetí s pracujícími, kteří se postupně sami přesvědčovali o správnosti její politiky. Vítězství československého pracujícího lidu bylo možné díky mistrovskému spojování revoluční teorie s revoluční praxí. Mimořádný význam pro úspěch revoluce mělo i to, že český a slovenský lid po trpkých zkušenostech z Mnichova a z krutovlády německého i domácího fašismu pochopil, že obnovu samostatnosti suverénní republiky a demokracii není možné dosáhnout v kapitalistickém společenském řádu. Když totiž všemu Slovanstvu a celé Evropě, včetně českého a slovenského národa hrozila zkáza ze strany německého nacismu, stejně jako již mnohokrát zradila vládnoucí třída a její zahraniční spojenci a ve chvíli nejvyššího nebezpečí se buržoazie spojila s nepřítelem proti vlastnímu lidu. Naopak komunistická strana dokázala přes nesčíslné oběti pevně a odhodlaně hájit zájmy národa a lidových mas a získala si tím podporu i obdiv obyvatelstva. KSČ v čele s K.Gottwaldem nekopírovala, ale tvořivě uplatňovala marxismus-leninismus v konkrétních historických podmínkách, využívajíce zkušeností vlastních i mezinárodních. Již v roce 1945 dosáhli komunisté toho, že se obnovený stát začal budovat na lidově demokratických zásadách. Výkonnou moc převzaly vedle vlády Národní fronty a slovenských národních orgánů zejména národní výbory, které se staly základními články lidové moci. Lidově demokratická státní moc podřizovala státní aparát každodenní kontrole a značně omezila vliv staré buržoazní byrokracie. Postupně se zostřující třídní boj o ovládnutí státního aparátu (včetně spekulací buržoazie o využití armády jako své mocenské opory) začal ohrožovat fungování lidově demokratické státní moci. Tento boj probíhal ve všech oblastech politického, hospodářského a kulturního života a byl odrazem úporné snahy buržoazie zastavit revoluci. Únorovou vládní krizi v r.1948 svou demisí záměrně vyvolali ministři národně socialistické, lidové a Demokratické strany. Tímto krokem se kapitalisté pokusili obrátit vývoj ve státě, aniž by se mohla projevit vůle občanů ve svobodných volbách. Vůle lidu se však projevila v masových shromážděních, a také na sjezdu závodních rad a na sjezdu rolnických komisí. Revolučním prvkem v únorových událostech byl vznik Lidových milicí. Právě vystoupení Lidových milicí a bojová pohotovost Státní národní bezpečnosti společně s rozhodným postojem armády v čele s armádním generálem L. Svobodou zabránilo zneužití armády ve spikleneckých záměrech reakce. Ale hlavní důvod vítězství pracujících spočíval v revoluční aktivitě širokých vrstev obyvatelstva, které jednoznačně vyjádřilo podporu KSČ. Tužby a naděje pravice, stejně jako to s čí pomocí antikomunisté v únorových dnech počítali, vyjádřil generální tajemník národně socialistické strany Dr. Krajina, jenž vykřikoval, že v západním Německu je na hranicích s Československem připraveno 40 divizí, "které nám přijdou na pomoc, jakmile boj začne". Tato jeho slova jasně vyjadřují atmosféru oněch dní. Prokázalo se, že dobrovolné nenásilné předání moci ze strany buržoazie není nikdy možné - naopak, kdyby se komunisté nebyli připravili na odpor kapitalistů, kdyby nebyly vybudovány Lidové milice a SNB (jako bezpečnost nového lidového typu), nebyl by "Únor" proběhl tak nekrvavě. Spoléhat na odpovědnost a "státotvornost" buržoazie v případě, kdy se má vzdát své moci a svých privilegií se prostě nevyplácí. I dnes je nám historická zkušenost Vítězného února dobrým ponaučením a bude tomu tak i v budoucnu.

SrP

 

 

 

Krátce z Palestiny

Ani přes vánoce neopustila palestinský lid vůle hájit své národní i sociální zájmy a to i přes rostoucí brutalitu izraelských ozbrojených sil. Zatímco předseda izraelské vlády Barak rezignoval, aby tak zcela průhledně předal moc ortodoxním válečným štváčům a zbavil se tím i své odpovědnosti za nastalou situaci, boje mezi židovskou armádou a Palestinci pokračují. Izraelci ani za použití tanků, obrněných transportérů a další těžké vojenské techniky nebyli schopni zlomit hrdinný odpor palestinského lidu (zejména pak palestinské mládeže), který se snaží dosáhnout svého národního osvobození od desetiletí trvající židovské okupace. J. Arafat se svou ústupkářskou politikou tentokráte neuspěl - zejména pro odpor ze strany izraelské moci, jež se snaží využít jí vyvolanými nepokoji k zabrzdění mírového procesu a k tzv. konečnému řešení palestinské otázky. Počet mrtvých Palestinců již přesáhl 370, z nichž řada je mladších 18 let. Naproti tomu nepadlo ani 10 Izraelců (všichni mrtví jsou vojáci) - to je slušný statistický výsledek pro židovkou ozbrojenou moc a tajnou službu Mosad. Klasickým příkladem postupu izraelských ozbrojenců je krvavý incident z 2. 1. 2001, kdy židovští vojáci zahájili střelbu do palestinských rolníků, jdoucích na pole, jen proto, že blízko jejich stanoviště údajně vybuchla bomba. Výsledkem byli tři mrtví palestinští zemědělci. Přes toto zřejmé porušování lidských práv i mezinárodních úmluv týkajících se zásad vedení válečných konfliktů (a to v Palestině není válka) mezinárodní společenství pod taktovkou USA mlčí. Řada kapitalistických médií dokonce haní a vyhrožuje Palestincům a označuje je za hlavní agresory, vrahy aj. Manipulace s lidským myšlením dosáhla vrcholu v okamžiku, kdy se shromáždili ultrapravicoví militantní židé a vyvolávali hesla od bombardování území palestinské samosprávy až po vyvraždění Arabů. Toto shromáždění, které by se dalo bezmála označit jako fašistické, např. NOVA nazvala oprávněně rozhořčenými osadníky a naopak sprostě napadla pohřební průvod Palestinců. Vzpomeňme hrdinných obětí národněosvobozeneckého boje palestinského lidu. Jejich památka žije dál. - Enver -

 

 

 

 

 

Události v lednu 2001

1.1. Odboráři z ČT vyhlásili stávku

2.1. Politici chystají novelu zákona o České televizi

3.1. Exvelvyslanec v ČR Stank dnes přebírá ministerstvo obrany SR po Kanisovi

4.1. Ředitel ČT Hodač zkolaboval, ČT vede kolegium

5.1. Gross tvrdí: Pouze dvě stížnosti na policii kvůli MMF byly oprávněné. Organizace z USA však viní policii ČR z brutality. Portorická guvernérka chce odstranit americkou střelnici. Po válce v JSR je stále víc rakoviny.

6.1. V PČR se svádí bitva o ředitele ČT. Média viní Američany z tajení pravdy o ochuzeném uranu.

7.1. Propast uvnitř pravice se kvůli ČT obnovila. Policie zatkla podnikatele Šrejbra, který byl sponzorem ODS. Důvodem zatčení je nezákonné obohacování.

9. 1. Ministr Grégr žaluje Jihočeské matky o půl milionu kvůli papírové bustě.

10.1. Dočasného ředitele ČT chtějí poslanci i stávkující. V prosinci v ČR přibylo patnáct tisíc nezaměstnaných. Za potraviny se zase platilo víc.

11. 1. Rebelové v ČT vysílají sami, Bobošíková ukončila vysílání z provizorních prostor. Demonstrace kvůli televizi však pokračují.

12. 1. Generální ředitel ČT J. Hodač odstoupil z funkce ze zdravotních důvodů.

13. 1. Syndrom z války v Perském zálivu postihl i bývalého velitele Jana Valo.

15. 1. Kubánská policie od pátku zadržuje poslance I. Pilipa společně s J. Bubeníkem. USA přiznaly 50 let starý masakr civilistů v Koreji.

16. 1. Iniciativa ČT věc veřejná požaduje odchod poslanců Dostálové, Langra a Kučery. Vláda ČR v loňském roce zadlužila zemi o 46 miliard. Irák chce finančně pomoci chudým Američanům.

17.1. Německo prohlašuje, že hranice s ČR jako členem EU uvolní až po letech.

18.1. Paluska samozvaně převzal vedení ČT. Jeho „šéfování „ vydrželo skoro celý den. Od rebelů v ČT se začínají odvracet političtí příznivci. Senát vrátil Poslanecké sněmovně zákon o ČT, řešení krize se oddaluje. Armádě ČR chybí peníze, utrácí totiž za nefunkční rakety. Švejk by měl jistě radost.

19. 1. Sněmovna PČR se chystá vyslat delegaci na Kubu, aby jednala o případu I. Pilipa a J. Bubeníka. Důkazy o tom, že oba občané ČR porušili zákony Kuby, jsou stále jasnější. Zeman píše Castrovi. Nejbohatšímu státu USA Kalifornii dochází proud.

20. - 22. 1. Kuba udělí víza poslancům i příbuzným českých vězňů Pilipa a Bubeníka.

23. 1. Kuba: Čechům hrozí pět a deset let vězení. Na Pilipa a Bubeníka byla uvalena vazba. Zahraniční obchod ČR se rekordně propadl téměř o 130 miliard korun.

24. 1. M. Grebeníček řekl, že se poslanec Pilip setkal s disidenty na Kubě pro peníze.

25. 1. Ústavní soud rozhodl o zrušení sporných paragrafů nového volebního zákona. Pravice napadla důchodový systém – budou ztížené podmínky pro předčasný odchod do důchodu.

26. 1. Anna Šabatová bude zástupkyní O. Motejla, prvního veřejného ochránce práv. Občané mohou dávat tipy na ředitele ČT. Světové ekonomické fórum v Davosu očekává mohutné protesty odpůrců globalizace.

 

 

 

Yahoo donucena stáhnout hákové kříže

 

O tom, že internetová firma Yahoo! na svém vyhledávacím portálu umožňovala propagaci fašismu a rasismu, jste se již na stránkách Mladé Pravdy mohli dočíst v říjnu 2000. Situace se ale od té doby velmi změnila a začátkem roku 2001 přešla celá kauza do dalšího stadia.

Aukční stránky Yahoo! obsahovaly nabídku nacistických vlajek, medailí, časopisů z druhé světové války, triček s hákovým křížem, plakátů náborových středisek SS či fotografií fašistických pohlavárů. Do prodeje nabídla Yahoo! i akvarel namalovaný nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem. Takováto propagace fašismu není ve Spojených státech, kde firma Yahoo! sídlí, trestná a americké zákony považují podobné obchody za zcela legální. V Evropě se ale proti ní postavila francouzská justice. Francie je totiž zemí, kde je trestné vystavovat i obchodovat s předměty propagujícími nacismus a rasismus.

V červnu minulého roku vydal francouzský soud (pod tlakem různých protirasistických a antifašistických organizací) požadavek, aby firma Yahoo! zabránila přístupu francouzských uživatelů na stránky, kde se obchoduje se symboly nacistického teroru. Požadavek soudu na zrušení přístupu k takovýmto stránkám (jejichž prostřednictvím si můžete koupit mimo jiné vězeňské oděvy z koncentračních táborů a dokonce i repliky s plynem používaným v plynových komorách) označili tehdy představitelé Yahoo! za „naivní“. Francouzský soud poté začal svůj několikaměsíční vyčkávací manévr, v němž „čekal na odborné posudky svých pracovníků“.

Toto vyčkávání ještě více zaktivizovalo antirasistické aktivisty. Je třeba poznamenat, že antifašistické a protirasistické hnutí je ve Francii dost silné, převážně díky dlouhému boji proti Le Penově ultrapravicové Front Nationale. Organizací, která se boji proti Yahoo! věnovala nejvíce, bylo Hnutí proti rasismu a za přátelství mezi národy (MRAP), které vyzvalo všechny internetové surfaře a státní instituce k nepoužívání služeb společnosti Yahoo!. MRAP ve svém prohlášení mimo jiné uvedla, že je povinností operátorských firem najímat vlastní kontrolory, kteří vyhledávají protizákonné položky.

Tlak veřejnosti na francouzský soud byl tak velký, že loni v listopadu dal soudce společnosti Yahoo tři měsíce, aby rozhodnutí soudu o zabránění přístupu uposlechla, nebo ji bude hrozit pokuta 13 tisíc amerických dolarů denně (to je přibližně 480 tisíc korun denně). Soud tímto odmítl hlavní argument obhajoby, podle kterého se mezinárodní aktivity firmy Yahoo! vymykají kompetenci francouzské justice.

Dne 3. ledna 2001 mluvčí Yahoo! Brian Fitzgerald neočekávaně prohlásil, že firma Yahoo! od 8. 1. 2001 zakáže přímý prodej i aukce předmětů s nacistickou symbolikou a se symboly rasistického Ku Klux Klanu. Seznam věcí, které je zakázáno prostřednictvím aukčních stránek Yahoo! dražit, zahrnuje např. i cigarety, živá zvířata nebo použité spodní prádlo. Fitzgerald ale dodal, že tento krok není reakcí na soudní rozhodnutí. Yahoo! současně prohlásila, že bude pokračovat v souboji s francouzskou justicí, protože zásadně odmítá „pokusy o omezování svobody projevu“.

Jak bychom tedy měli celý problém chápat? Na jedné straně stála obří firma Yahoo!, která za každou cenu hájila prodej relikvií s nacistickými symboly. Yahoo! byla poražena, ale stejně si nechala zadní vrátka – stále přece bojuje proti francouzským soudům „za svobodu projevu pro všechny“. Na druhé straně byla francouzská buržoazní justice, jenž neformálně zvítězila a která byla do boje proti Yahoo! tlačena především francouzskou protirasistickou veřejností, ale pravděpodobně rovněž evropskými imperialisty. Je totiž otázkou, zda kauza Yahoo! byla další bitvou, i když jen zástupnou, v roztržce mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Hlavní spor přece byl o tom, které zákony (USA nebo Francie) jsou v takových případech směrodatné. Musíme si také uvědomit, že tento konflikt může v budoucnu sloužit jako příklad při možném potlačování prezentace komunistických a pokrokových názorů na internetu např. vyškrtnutím určitých „nevhodných“ stránek z vyhledávací sítě s odvoláním na to, že již přece úplně stejně zabránili k přístupu na stránky fašistů.

Je špatné se dívat na kauzu Yahoo! zjednodušeně. Zdůrazněme ale, že přes velkou komplikovanost tohoto sporu, kterou jsem se snažil alespoň částečně nastínit, jsme v našem boji proti Yahoo! zvítězili.

Milan Krajča

 

 

A. Hitler premiérem Británie?

 

Z úst pravicových (a nejen pravicových) politiků a "odborníků" denně slýcháme o tom, že by se mělo české školství přiblížit západoevropské úrovni, neboť systém a metody současného českého vzdělávání jsou prý na daleko nižší úrovni. To je podle těchto pravicových "odborníků" zapříčiněno minulým režimem, který umožnil studovat zadarmo, což údajně "dostatečně nemotivovalo" žáky a studenty k usilovnější studijní aktivitě. Jak vysoké jsou ale znalosti na Západě ve skutečnosti (a z toho vyplývající fakt, že formální tituly a potvrzení nevyjadřují úroveň vědomostí) prokázal poslední test mezi 200 vybranými studenty ve Velké Británii, jenž měl ověřit jejich vědomosti týkající se 2.světové války. Na otázku ve kterém století se 2.světová válka odehrála, odpovědělo špatně 70%. Každému šestému dotázanému nic neříkalo jméno W.Churchilla. Tři procenta dotázaných označila za premierku Velké Británie v době 2.světové války "železnou lady" Margaret Theatcherovou a 4% na tu samou otázku odpověděla ještě "lépe". Podle nich totiž předsedou vlády Jeho veličenstva za 2.světové války nebyl nikdo jiný než sám Adolf Hitler.

-2ŠO-

 

Do diskuse k Sjednocené frontě

 

V zářijové MP vyšel kritický ohlas s. Krajči na článek „Co je Sjednocená fronta. Je potřeba na onen kritický příspěvek pod názvem „Ještě k Sjednocené frontě reagovat a odpovědět.

Sjednocená fronta (SF) nemá nic společného s fašistickou organizací Vlastenecká fronta. I ve Vlastenecké frontě, podobně jako v mnoha nejrůznějších pravicových spolcích, stranách a organizacích, je však dost zmatených, věcí neznalých, neuvědomělých a politicky nezkušených lidí, kteří jsou dočasně pod zhoubným vlivem té či oné fašistické či „liberální ideologie a demagogie. Je úkolem právě nás, komunistů, získávat i mnoho těchto lidí na naši stranu, ať zatím – bohužel – tak či onak sympatizují ještě s tím kterým druhem protilidové politiky. Nic jiného neměla SF v souvislosti, o níž píše s. Krajča, na mysli. Má to snad být nějaká div ne „kolaborace s fašisty?

Souhlasím se s. Krajčou, že jen malá část ze soudobých přívrženců ultrapravice v budoucnu plně prohlédne a postaví se na stranu revoluce. Avšak i mezi „obyčejnými pracujícími je dost lidí, zmatených a dezorientovaných právě tou či onou zrůdnou, pravicovou či ultrapravicovou propagandou a ideologií. V této souvislosti ale komunisté nikdy „neztrácí čas, ani „nemrhají silami, když na tyto lidi působí politicky či ideově! Sjednocená fronta nikdy nedělala a dělat nebude žádné „společné akce ani s Vlasteneckou frontou, ani s ODS, ani s nikým podobným. Ale jestliže na politickou akci, kterou by organizovala SF, přijde člověk, který je stále ještě pod větším či menším vlivem nějaké pravičácké organizace, „vyhazovat ho v žádném případě nebudeme! Tento postoj není však samozřejmě žádnou „kolaborací.

Pokud jde o postoje pana Kříže, které s. Krajča popisuje, jedná se o postoje dřívější a minulé, nikoli o současný stav. Což si s. Krajča myslí, že názory člověka musí zůstat stále konstantní? Že se člověk ve svém myšlení nemůže „změnit k lepšímu? Vývoj postojů a myšlenkových názorů p. Kříže je toho ostatně velmi potěšujícím důkazem. A netýká se to pochopitelně jen p. Kříže.

SF, tento pokrokový, demokratický a národní svazek komunistů a nekomunistů, je ve své podstatě revoluční, protiimperialistickou organizací. Jejím závazným dokumentem je Deklarace SF (kterou mj. reakce MP obdržela již dávno a snad ji konečně zveřejní). Deklarace je protiimperialistickým (a tedy i protifašistickým), byť zatím velmi stručným, ale přehledným a jasným programem tohoto svazku. SF je ve své teoretické i praktické činnosti povinna se řídit tímto dokumentem, kde se hovoří rovněž o „tvrdém zákazu propagace rasismu a fašismu. Soudruhovi Krajčovi však vadí bod, kde se mimo jiné mluví o „tvrdém zákazu komerční kultury, drog, reakčního násilí a mravního úpadku! Já se tedy s. Krajči ptám: přeje si, aby v budoucí socialistické společnosti bylo myšlení a estetické cítění mladých lidí deformováno komerčními, konzumními, individualistickými či dalšími úpadkovými a nelidskými „hodnotami, vytvořenými třídní společností vůbec a kapitalismem zvláště? Přeje si snad s. Krajča, aby příští, revoluční moc byla loajální vůči takovým nelidským a zločinným špinavostem, jako jsou narkomanie a drogy, kult násilí, sadismu, glorifikace hrubé síly či dokonce války? A co ostatní „vrcholy kapitalistické kultury a morálky, ponižující, ubíjející a znásilňující člověka, takové „nádherné společenské jevy, jako sexismus, pornografie či prostituce. Je s. Krajčovi znám zrůdný plán Alana Dullese z roku 1945, tato zvrácená, avšak velmi dobře promyšlená strategie a metoda CIA na intoxikaci, psychologický rozklad a erozi komunistické morálky? Kritika Sjednocené fronty a její Deklarace ze strany s. Krajči, se proto zvláště v tomto bodě projevila jako nesmyslná.

Dále. Neřekl jsem, že ultrapravicoví extrémisté „nejsou proti globalizaci. Tvrdím jen, že jejich tzv. „vlastenecké či „protiglobalizační postoje jsou podvodem a pokryteckou lží, neboť ultrapravice je ve skutečnosti spojencem a objektivní zálohou nejreakčnějších imperialistických sil, tedy mj. i hlavních strůjců kapitalistické globalizace. Povinností komunistů je právě nelítostně odhalovat a demaskovat ten fašistický, demagogický podvod, dokazovat, že pravicový extremismus vlastně vůbec ze svých skutečných pozic „nemá právo kritizovat ani globalizaci, ani národní či sociální útlak! Pravicový extremismus je totiž důležitým spojencem monopolního kapitalismu. O tom snad s. Krajču není nutné přesvědčovat.

Sjednocená fronta je a bude i nadále proti fašismu zcela nesmiřitelná. Naprostá a přísná závaznost Deklarace SF pro činnost tohoto svazku je zárukou, že jakékoliv teoretické či praktické odchýlení od Deklarace ze strany kohokoliv ze SF by mělo za následek okamžité vyloučení takového člověka z této organizace, tak, jak to umožňují „Stanovy Sjednocené fronty.

Ať žije Sjednocená fronta a její statečný zápas pod vedením revolučních komunistů! Smrt imperialismu, smrt fašismu, ať žije marxismus-leninismus a jeho nevyhnutelné vítězství!

D. Pěcha, místopředseda KMČ.

Deklarace Sjednocené fronty:

Ve smutném čase 10. výročí listopadového převratu v naší zemi dohodli se představitelé nejdůležitějších národních, vlasteneckých a pokrokových sil České republiky spojit své síly. Vědomi si, skutečnosti, že jen společným postupem a jednotnou spoluprací je možno dosáhnout cíle, vytvořili v těchto dnech jednotnou politickou platformu této spolupráce, koordinační svazek, nazvaný Sjednocená fronta (SF).

Cílem Sjednocené fronty (SF) je všestranně rozvíjet široký boj proti trvající státní politické moci v ČR, která byla hanebným podvodem na našich národech nastolena roku 1989 za aktivní podpory nejreakčnějších zahraničních kruhů. Tuto moc pokládáme za naprostou zločinnou a protilidovou v samotných základech a od samého počátku. Její podstatu tvoří zlodějský vlastnický převrat v zájmu nepatrné menšiny, především v zájmu cizáckého kapitálu, systematické ožebračování, útlak a rostoucí bezpráví lidu ve prospěch zvůle hrstky privilegovaných parazitů, což je vydáváno za „demokracii“. Dále všestranný hospodářský, společenský a kulturní úpadek, barbarská likvidace Československé republiky i svéprávnosti a suverenity našich národů a podřízení se nejreakčnějším mezinárodním, zvláště pak německým expanzivním a hegemonistickým silám, ztělesněným hlavně v podobě EU a NATO.

SF si je vědoma, že taková zrůdná politika je jen dočasnou záležitostí a bude poražena. V těchto souvislostech je nutno zdůraznit hlavně mezinárodní rámec a charakter celého zmíněného boje. Tento boj není možno rozvíjet pouze zákonnou cestou pouze úsilím o pokojné reformy v rámci ústavní legality. SF bude v duchu skutečného zájmu národů organizovat, šířit, vést a podněcovat veškerý prostý lid, všechny opravdové vlastence k tomuto zápasu. Bez aktivity, bez vlastní radikální činnosti a bez tvrdého boje většiny se soudobé poměry v zásadě změnit nedají!

Hlavními strategickými cíly Sjednocené fronty jsou:

Zničení politické moci všech protinárodních a „prohavlovských“ sil, zaprodávajících naši zemi zvláště cizáckému a hlavně německému velkokapitálu.

Obnovení společné republiky Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků na nových, opravdu, demokratických základech, což předpokládá rovněž zničení celého aparátu soudobých vládnoucích sil, zrušení všech prozápadních, reakčních a proněmeckých deklarací, zákonů, smluv či závazků polistopadového režimu, očištění celého aparátu a společnosti od zrádců a kolaborantů a jejich tvrdé potrestání.

Okamžité zrušení členství v NATO.

Vyvlastnění cizího kapitálu a veškerého majetku, nakradeného zahraničními spekulanty a s nimi spjatými domácími kořistníky. Zřízení všeobecné demokratické kontroly nad tímto majetkem. Vyvlastnění velkých pozemkových vlastníků a uskutečnění demokratické zemědělské reformy ve prospěch obyčejných rolníků. Obnovení rozvoje výroby na těchto základech.

Vytvoření jednotné demokratické státní i veřejné moci na základě kontroly, vlastních orgánů a vlastní aktivity lidu. Likvidace ekonomického parazitismu všech státních i společenských institucí.Obnovení spravedlivé sociální politiky vůči všem vrstvám obyvatelstva, nové rozdělování národního důchodu, likvidace současné daňové soustavy a její přeměna ve prospěch pracujících.

Uskutečnění hluboké demokratizace kultury, školství a zdravotnictví. Radikální změna obsahu výchovy, především mládeže, ve smyslu humanity, zvláště úcty k člověku, jeho práci a lásky k vlasti. Tvrdý zákaz propagace rasismu, fašismu, komerční kultury, drog, reakčního násilí a mravního úpadku.

Rovnoprávné postavení Čechů, Moravanů, Slováků a ostatních národností a menšin v obnovené republice. Odstranění všech forem nerovnoprávnosti žen. Důsledné oddělení náboženských organizací a idejí od státu a výchovných institucí při plném respektování svobody vyznání.

Odmítnutí členství v EU a všech ostatních centrálách nadnárodního velkokapitálu. V zahraniční politice a ekonomických vztazích se orientovat na země protiimperialistického charakteru, jakož i prosazující oboustranně výhodnou spolupráci na základě mírových a rovnoprávných vztahů.

Podpora všech mírových, pokrokových, národně-osvobozeneckých a demokratických sil, hnutí a zemí ve světě. Podpora politiky skutečného přátelství mezi všemi světovými národy.

Prosazování politiky kolektivní bezpečnosti a mírových vztahů vůči všem zemím světa, odmítnutí agresivních vojenských paktů a usilování o jejich zrušení. Bojovat proti politice militarizace, hegemonismu atd., současně však obnovit vyspělou, lidovou a bojeschopnou armádu zejména pro účely obrany země.

Tyto cíle jsou zároveň i základními pilíři budoucí národní a demokratické revoluce, která se stane nevyhnutelnou! Sjednocená fronta učiní vše pro její postupnou přípravu i její konečné vítězství.

Ať žije Sjednocená fronta a její statečný zápas! Ať žije nová jednotná republika, obnova naší vlasti!

Přípravný výbor Sjednocené fronty – zástupci organizací SČK, MSIC, HSMS, KMČ, v říjnu 1999

 

 

 

ZÁKON O MLÁDEŽI

 

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zveřejnilo věcný záměr zákona - zákona o mladé generaci. K návrhu zákona je možno se vyjádřit písemně na adrese KRUH, Senovážné náměstí 24, Praha 1 či přímo na jednání dne 6. února 2001 v 16.00 hod. v zasedací místnosti KRUHU, Senovážné náměstí 24, Praha 1.

Návrh zákona je i na webovských stránkách na adrese: www.msmt.cz/mladez.

Předložený návrh zákona o úpravě některých otázek týkajících se dětí a mládeže a o změně některých dalších zákonů (tzv. zákon o mladé generaci) si klade za cíl legislativně vymezit a upravit vybranou, dosud neřešenou problematiku bezprostředně se dotýkající nejmladší generace. V legislativě České republiky dosud nebyl přijat žádný zákon, který by se výhradně zabýval mladou generací.

Vlastní text zákona je členěn do několika částí:

A. Obecná ustanovení

* vymezuje poslání a cíl zákona, definuje pojmy jako je mládež, mladá generace...

* zákonem se zřizuje Výbor pro mladou generaci jako poradní orgán vlády.

B. Státní politika v oblasti péče o mladou generaci

* řeší vztah státu a mladé generace

* stanovuje konkrétní úkoly pro jednotlivé stupně státní správy a samosprávy

* ukládá krajům vytvořit Krajská centra mládeže. Vytvoření Krajských center mládeže naplňuje doporučení Rady ministrů států Rady Evropy v oblasti mládeže. Kraje budou povinny každoročně v rozsahu svých potřeb a možností vyhlašovat grantová řízení na podporu činností organizací dětí a mládeže.

* povinnost obcí, které mají více než 3000 obyvatel, vytvořit příslušné orgány města či obce k řešení problematiky mladé generace (zpracovávat vlastní dlouhodobou koncepci péče o mladou generaci, která bude navazovat na koncepci politiky kraje)

* povinnost obcí zřizovat a pečovat o zařízení sloužící dětem a mládeži

cování nestátních subjektů dětí a mládeže, jeho formy a určení

* zaměřuje se i na podíl médií na péči o mladou generaci. Povinností veřejnoprávních médií bude věnovat v kvantitativní a zejména kvalitativní míře pozornost problematice dětí a mládeže

* ukládá povinnost příslušných orgánů státní správy vyhlašovat grantová řízení či jinou formou podporovat periodické a neperiodické tiskoviny zaměřené na mladou generaci

zákon ukládá krajům povinnost vyčlenit ve svých rozpočtech prostředky k finančnímu zajištění činnosti a provozu krajem spravovaných zařízení určených pro děti a mládež (to samé platí i pro obce).

C. Stanovení všeobecných a zvláštních podmínek pro práci s dětmi a mládeží

* vymezuje, kdo a za kterých předpokladů může s dětmi a mládeží pracovat

* přepokládá, že obsah vzdělávání pro pracovníky s dětmi a mládeží bude zahrnovat základní otázky především z oblasti pedagogiky, psychologie, zdravovědy, hygieny, bezpečnosti a ochrany. U jednotlivých oblastí bude stanoven obsah a rozsah učebního textu. Bude řešena otázka formy, obsahu a způsobu provedení závěrečných zkoušek. Přípravu osob pracujících s dětmi a mládeží budou zabezpečovat organizace, které pro tuto činnosti obdrží akreditaci. Z dosavadní praxe vyplývá, že převážnou část aktivit určených dětem a mládeži vykonávají občané dobrovolně, za symbolickou odměnu nebo i bez nároku na ni. Otázky dobrovolných pracovníků zejména pokud jde o úpravu jejich pracovní doby budou řešeny doplněním Zákoníku práce v tomto směru.

Akreditaci pro práci s dětmi a mládeží podléhají tyto činnosti: prevence sociálně patologických jevů, neformálně výchovně vzdělávací činnost, zajištění dobrovolné služby, dětské tábory, výchova a vzdělávání vedoucích a dalších pracovníků s dětmi a mládeží.

D. Dobrovolná služba

zde se zavádí tento pojem do právního řádu České republiky a naplňují se tím příslušné mezinárodní dohody. Zákon bude vymezovat podmínky pro organizaci a výkon dobrovolné služby mládeže v České republice. Zákon bude v návaznosti na přijetí programu Evropského společenství Mládež (Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady, kterým se zavádí akční program Společenství “Mládež”) upravovat také postavení a podmínky pro výkon dobrovolné služby v ČR cizími státními příslušníky a výkon dobrovolné služby občany ČR v zahraničí.

zákon definuje vlastní pojem dobrovolné služby, její cíl a účel. Vymezuje pojmy jako dobrovolník, délka služby, koordinační orgán pro dobrovolnou službu. Definuje dobrovolnou službu jako veřejně prospěšnou činnost vykonávanou mládeží (dobrovolníky ve věku od 18 do 26 let) na základě svobodného rozhodnutí bez nároku na odměnu zpravidla v oblasti školství, sociální, zdravotnictví či kultury.

E. Zabezpečení a koordinace mimoškolní a zájmové činnosti dětí a mládeže v rámci využití jejich volného času

zde se legislativně upravují vybrané okruhy činností a aktivit, které jsou specifické pro mladou generaci

vytváří se předpoklady pro aktivní participaci mládeže

koordinují se aktivity zaměřené na tuto věkovou skupinu

zákon zdůrazňuje příslušným státním orgánům a institucím, krajům a obcím, nutnost vytvoření podmínek pro účelné využívání volného času mladé generace

definuje se problematika neformální výchovně vzdělávací činnosti

neformální výchovně vzdělávací činnost je jedním z účinných nástrojů řešení problematiky nezaměstnanosti mladých lidí, zejména absolventů středních a vysokých škol. Umožňuje rozšířit kvalifikaci a smysluplné využití volného času těch mladých lidí, kteří nebyli přijati na vysokou školu do doby pokračování ve studiu.

legislativně upravuje problematiku organizování pobytových akcí pro děti a mládež, stanoví zásady pro organizování pobytových akcí, zejména dětských táborů, vymezuje okruh jejich organizátorů a předpoklady pro jejich organizování

zákon vymezuje postavení, úlohu a pravomoci nestátních neziskových organizací v péči o mladou generaci, stanovuje povinnost pro vybraný okruh činností.

F. Ochrana mladé generace před negativními vlivy

zákon vymezuje okruhy problémů spojené s ochranou mladé generace před negativními jevy a stanovuje úkoly jednotlivých stupňů státní správy a samosprávy při jejich řešení.

Ústředním orgánům státní správy - Ministerstvu vnitra, Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvu zdravotnictví a Ministerstvu práce a sociálních věcí bude uložena povinnost zpracovat dlouhodobé programy prevence sociálně patologických jevů

Krajům bude uložena povinnost zpracovávat dlouhodobé komplexní programy prevence sociálně patologických jevů s ohledem na specifika a potřeby kraje

zákon stanovuje souhrn omezujících opatření volného pohybu dětí bez doprovodu rodičů v nočních hodinách (např. zákaz návštěvy restaurací po 22. hodině dětem do 15 let) - na odpovědnost rodičů.

Přijetí předloženého zákona bude mít vliv na státní rozpočet. Většina navržených ustanovení zákona nezakládá potřeby nových, výrazně vyšších finančních prostředků. Jeho praktické naplňování lze finančně pokrývat ze stávajících zdrojů. Pouze v oblasti dobrovolných služeb budou náklady činit cca 12 mil. Kč ročně. V oblasti neformální výchovně vzdělávací činnosti budou náklady 15 mil. Kč.

Přímý dopad na státní rozpočet však bude mít vytvoření Krajských center mládeže. Předpokládaná výše nákladů ze státního rozpočtu pro 14 Krajských center mládeže bude činit 14x13 mil. Kč. tj. 182 mil. Kč.

Celkový dopad na státní rozpočet se předpokládá v prvním roce účinnosti zákona ve výši 209 mil. Kč. a v dalších letech ve výši 27 mil. Kč ročně.

-SGO-

 

80. výročí vzniku KSM

 

Historií čs. Komsomolu se v minulých letech zabývali mnozí historici, kteří se věnovali historii dětského a mládežnického hnutí v Československu. Byly také vydány mnohé publikace a statě ke vzniku čs. Komsomolu, o jeho působení do roku 1936, kdy jeho členové významně přispěli k založení nové pokrokové organizace mládeže – Svazu mladých.

Připomeňme základní fakta vzniku čs. Komsomolu, ke kterému došlo před 80 lety. V roce 1920 po ustavujícím sjezdu Komunistické internacionály mládeže – KIM (20. – 26. 11. 1919) v Berlíně došlo v mnoha zemích, včetně ČSR, k většímu organizování levicově, komunisticky smýšlející mladé generace. Toto významně ovlivnily i výsledky sjezdu komunistické mládeže jihovýchodní Evropy, který se konal v květnu 1920 ve Vídni. Revoluční mládež ČSR, zejména na Slovensku, spolu s mládeží Zakarpatskou, se sjednotila v září 1920 v Bratislavě. Na přelomu října a listopadu 1920 se němečtí mladí sociální demokraté rozhodli pro komunistické ideje a vyjádřili snahu spojit se s ostatní revoluční mládeží v Československu a vytvořit tak jednotnou internacionální komunistickou organizaci mládeže v ČSR. Kladná odpověď značné části delegátů zazněla na II. Sjezdu sociálně demokratické mládeže, který se sešel 23. – 24. října 1920 v Praze.

Postup ke sjednocení revolučních organizací mládeže urychlila prosincová generální stávka. Orgán levicové mládeže „Mladý proletář dne 23. prosince 1920 napsal: „Červený prosinec volá k nám srozumitelnou řečí. Spojíme veškeré mladé síly a hlasitě odpovíme soudruhům v trestnicích: Není dobojováno!.

Sjezd české sociálně demokratické mládeže – levice se sešel v Praze 6. února 1921. Většina delegátů se vyslovila pro vytvoření samostatného komunistického hnutí mládeže, přihlášení se ke KIM. K tomu došlo 20. února 1921 v Praze – Břevnově. V čs. Komunistickém svazu mládeže se spojila česká, německá, slovenská, maďarská mládež a také mládež ze Zakarpatské Ukrajiny a komunistických skupin S. K. Neumanna. Tiskovým orgánem se stal list „Mladý komunista. Delegáti sjezdu vyzvali k ustavení komunistické strany v ČSR.

Čs. Komsomol po dobu své existence rozvíjel mnohostrannou činnost. Připomeňme, že za neuvěřitelně těžkých podmínek. Byl soustavně pronásledován tehdejším státním aparátem. Často byl zakazován a žil takřka v poloilegalitě. Čs. Komsomol se v prvé řadě věnoval boji za sociální a politická práva mládeže, rozvíjel antimilitaristickou činnost, patřil mezi bojovníky proti fašismu. Věnoval se výchově svých členů a mladých sympatizantů v duchu komunismu. Je nutné uvést, že v některých obdobích se považoval za „mladou stranu. V jeho činnosti docházelo k některým prvkům sektářství. Nedílnou součástí jeho činnosti bylo rozvíjení zájmové, kulturní a tělovýchovné činnosti a péče o dětské komunistické organizace. Jeho oporou byla dělnická mládež. Měl vliv i mezi studující mládeží. (Komunistická studentská frakce – KOSTUFRA). Počet členů při jeho vzniku činil kolem 40.000. Ten v následujících letech postupně klesal. Ale i tak čs. Komsomolem prošlo tisíce mladých komunistů.

Zkušenosti z jeho činnosti jsou velmi cenné. Na mnohé jeho tradice navázaly do jisté míry jednotné svazy mládeže po květnu 1945 – Svaz české mládeže, Svaz slovenské mládeže, Československý svaz mládeže a později i Socialistický svaz mládeže. V minulých desetiletích nikdo netušil, že ke zkušenostem z činnosti čs. Komsomolu v podmínkách kapitalistické republiky se jednou vrátíme, že současný KSM bude rozvíjet svou činnost v obdobných podmínkách. Samozřejmě že dnešní situace je v mnohém odlišná. Dětské a mládežnické hnutí je ve své činnosti také jiné než bylo v období 1. republiky. Je třeba připomenout i rozdílnost aktivit těchto organizací, za 1. republiky bylo více aktivnější než v současnosti. Pro současný český stát je činnost dětských a mládežnických organizací okrajovou záležitostí. Taktéž české sdělovací prostředky této problematice nevěnují takřka žádnou pozornost.

Co je třeba dodat? Vraťme se hlouběji ke zkušenostem z historie a činnosti čs. Komsomolu. Studujme je. Dobře je aplikujme na současnost, samozřejmě s přihlédnutím k jiným podmínkám, ve kterých dnes žijeme. Ale i tak nám mají co mnohé říci. Využijme je pro rozvoj levicového hnutí mládeže dnes i v budoucnu.

František Kovanda

Pozn. red.: Nebylo náhodou, že naše MP věnovala historii čs. Komsomolu pozornost v mnoha svých číslech v letech 1998 – 1999.

 

 

Z ČESKÉ POEZIE VI. - Petr Bezruč

 

Petr Bezruč (vlastním jménem Vladimír Vašek) se narodil v roce 1867 v Opavě v rodině středoškolského profesora, národního buditele v oblasti Slezska, který aktivně zasahoval do rukopisných bojů (byl zastáncem jejich nepravosti). Mladý Bezruč studoval gymnázium a v Praze klasickou filologii, ale studia nedokončil. Přestěhoval se do Brna, kde přijal místo poštovního úředníka. Za první světové války (1915-1916) byl vězněn pro podezření z protistátní činnosti. Zaměstnancem pošt zůstal až do roku 1928. Po svém odchodu do výslužby žil střídavě v Brně a v Kostelci a Hané.

Jan Herben od roku 1899 otiskoval ve svém časopise Čas básně pod pseudonymem Petr Bezruč, aniž věděl, kdo se za tímto jménem skrývá. Objevovaly se dokonce názory, že snad jde o prostého havíře z Ostravy. Teprve později byl odhalen skutečný autor.

První soubor básní vydal Bezruč roku 1903 jako Slezské číslo. Výrazně rozšířené a pod názvem Slezské písně vychází Bezručovy práce knižně roku 1909. Při dalších reedicích sbírku upravoval a doplňoval. Těžiště básní leží v obrazu sociálních a národnostních rozporů v regionu Slezska.

Později skoro umlknul a až v roce 1930 vydává samostatnou báseň Stužkonoska modrá, ve které se zamýšlel nad svým uplynulým životem. Umřel v roce 1958 v Olomouci.

-VHU-

 

Bangladéš

V týdnu 15. - 21. 1. 2001 se v Bangladéši uskutečnila generální stávka vyhlášená a organizovaná Bangladéšskou komunistickou stranou. Byla to odpověď na bezuzdný pravicový teror, kterému je strana vystavena. Přestože za vojenských diktatur i následně vlády islámsky fundamentalistické Janaat-e Islámí a konzervativní Bangladéšské národní strany byla komunistická strana nucena působit v ilegalitě, svou zásadovou politikou po obnovení legální činnosti získala velmi brzy podporu lidu. Ze strachu z možného úspěchu komunistů ozbrojení příslušníci vysokých vrstev začali přepadat jejich shromáždění a zabíjet levicové aktivisty, přístavní dělníky a chudé rolníky, nezaměstnané a rybáře, kteří tvoří hlavní jádro stoupenců BKS. Tento bílý teror vyvrcholil výbuchem bomby na komunistickém předvolebním shromáždění v Dháce, kdy zahynulo šest lidí a 22 jich bylo zraněno. Generální stávky se zúčastnily stovky tisíc lidí.

- PSka -