HISTORIE KU-KLUX-KLANu I

Vladimír Hudeček

Proč psát o KKK?

Zdálo by se, že o Ku-klux-klanu už toho bylo napovídáno, napsáno i natočeno dost a dost, a že už není třeba jej nějak podrobněji rozebírat. Zdá se však, že rasismus a nacionalismus jsou v dnešní společnosti čím dál rozšířenějším nebezpečným jevem a nabývá čím dál organizovanější formy a to nejen u nás, ale v celém světě. Projevy členů a představitelů nacionalistických a rasistických organizací jsou čím dál brutálnější a jejich sebevědomí a drzost rostou spolu s tím, jak se zvyšuje laxnost přístupu oficiálních státních představitelů k tomuto problému.

Pokud nebude s rasismem a nacionalismem bojovat stát, pak proti němu musí bojovat lidé. Počátkem každého takového boje ale musí být informovanost. Právě rasismus a nacionalismus by se daly označit za hlavní ideje Ku-klux-klanu a proto bude řeč právě o něm. O tom, jak, kdy, proč vznikl a co vlastně ve skutečnosti bylo náplní jeho činnosti.

Štědrý den 1865

Vánoce jsou pro většinu lidí svátky klidu. Pro většinu lidí byly vánoce svátky klidu i na Štědrý den roku 1865, kdy se v městečku Pulaski ve státě Tennessee, v domě advokáta Thomase M.Jonese, sešel asi tucet mužů. Bylo mezi nimi několik důstojníků bývalé Jižanské armády a zbytek této malé skupinky tvořili místní “farmáři” -otrokáři.

Jejich schůzka byla zpočátku nevinná a její účastníci jenom vedli rozhovory na různá politická témata. Vzhledem ke složení této skupinky je ale jasné, jaká tato témata mohla být v této době, kdy po vítězství Severu v bratrovražedné válce bylo všem přítomným nad slunce jasné, jakým směrem se bude ubírat další politické dění.

Vítězstvím Severu v občanské válce byla zachována celistvost Unie. S tím ale přišla i svoboda a hlavně i možnost získávat pozemky pro černošské otroky. Ta byla dána zákonem o zrušení otroctví, tzv. Homestead Act, který ještě v průběhu války přijala vláda Abrahama Lincolna a ani jeho násilná smrt v dubnu 1865 to nemohla nijak změnit.

Tato skutečnost se samozřejmě nezamlouvala bílému obyvatelstvu někdejších otrokářských států Unie. Aby ne, někdejší otroci se měli stát jejich spoluobčany, měli mít právo volit a být voleni a dokonce se i mohli svobodně rozhodnout, jestli chtějí odejít na Sever. Tam byl nejen nedostatek pracovních sil, ale i vyšší platy a tak začal mít farmářský Jih strach, že přijde o velmi levnou pracovní sílu, nebo dokonce osiří úplně a páni farmáři budou muset jít pracovat sami.

Takže nakonec právě ekonomické důvody, jak už to v historii USA obvykle bývá, vedly pány, kteří se sešli na Štědrý den roku 1865, k rozhodnutí o založení tajné organizace.

Jak vznikal Ku-klux-klan

Návrh na založení tajné organizace dal pánům přítomným na oné schůzce John B.Kennedy. Tento návrh byl inspirován jeho informacemi o tom, že v New Orleansu vznikla organizace lidí, kteří chtějí po celé deltě Mississippi ukázat černochům, kdo je skutečným pánem v této zemi. Tato již existující organizace se nazývala Rytíři bílé kamélie. Ten samý muž také navrhnul, aby se tato organizace jmenovala Kyklos (řecky kolo nebo kruh), což bylo také přijato. James R.Crowe, další z přítomných, ale navrhnul, aby v zájmu většího utajení toto slovo rozdělili na slabiky, které mírně zkomolí a přidali k nim ještě slovo klan, které by naznačovalo, že jde o nějaký spolek. Tak vznikl název Ku-klux-klan, jehož konečnou podobou je citoslovce pro přebíjení ručnice.

Už počátkem nového roku začali účastníci schůzky v Pulasce organizovat založení poboček Ku-klux-klanu po celém Jihu. Jejich poslové se rozjížděli do všech stran a organizace Ku-klux-kanu se postupně objevovaly skutečně téměř po celém Jihu. Zároveň samozřejmě navázali kontakt s Rytíři bíle kamélie, kteří v té době už měli za sebou první akci, když jejich členové napadli černošskou putyku poblíž New Orleans a její osazenstvo surově bili.

Vznik poboček ale nebyl vůbec jednoduchý. Ve stejné době, kdy v Pulaski vznikl zárodek Ku-klux-klanu totiž schválil Kongres Unie k ústavě dodatek o osvobození otroků. Na základě tohoto dodatku vznikaly v jednotlivých státech Unie tzv. konventy, což byly organizace černých Američanů, které požadovaly půdu a neomezená práva. První z nich vznikl už na sklonku roku 1865 a to dokonce ve stejném státě jako Ku-klux-klan, ale v Nashvillu.

Docházelo také k mnoha jiným změnám, které zlepšovaly postavení barevného obyvatelstva. Jednou z nejvýraznějších byly změny ústav jižních států Unie, které probíhaly postupně zvláštním hlasováním za účasti černochů. V těchto nových buržoazně demokratických ústavách bylo mimo jiné uváděno, že hlasovací právo občanů Spojených států nemůže být omezeno rasovou příslušností, barvou pleti nebo bývalým otrockým stavem.

Ani tato nepříznivá situace však nezabránila růstu členské základny Ku-klux-klanu a ten se postupně rozrostl natolik, že už nebylo téměř žádné velké město na jihu, kde by neexistovala jejich pobočka. I přes poměrně rychlý růst se nemohl spolek takového zaměření dlouho udržet při životě bez kvalitní organizace a hlavně kvalitního vedení. Ku-klux-klan zkrátka potřeboval vůdce.

Nathan Betford Forrest

Tím potřebným vůdcem se stal bývalý generál jižanské armády N.B.Forrest. Před válkou Severu proti Jihu však ještě nebyl generálem, ale obchodníkem s otroky. Patřil k velké skupině obchodníků, kteří přiváželi z Afriky a Západní Indie až 30000 otroků ročně. Cena za jednoho otroka se přitom před válkou pohybovala kolem 1800 dolarů za jednoho! Účast generála Forresta v občanské válce tedy byla dána hlavně jeho vlastními existenčními zájmy. Tomu také odpovídalo jeho chování během bojů.

Měl na svědomí také nejbrutálnější a nejdrastičtější zločin občanské války. Stalo se to během menších střetnutí u Fort Pillowe. Tam se Jižanům podařilo zajmout několik stovek příslušníků armády Severu, z nichž byla asi čtvrtina složena z černochů. Generál Forrest nechal oddělit všechny barevné zajatce a nařídil je všechny bez milosti zmasakrovat. I tímto skutkem si vydobyl takovou pověst, která ho vynesla na vedoucí místo právě se vylíhnuvšího Ku-klux-klanu.

Kromě toho, že byl v lednu 1868 ustaven vůdcem, stal se N.B.Forrest také jedním z nejvýynamějších ideologů a organizátorů Ku-klux-klanu. Jeho dílem byly například známé bílé kápě. Jeho “štáb” vymyslel i pojmenování jednotlivých organizačních jednotek. On sám, jako vůdce celé organizace se nechal titulovat jako Velký čaroděj, jeho štáb měl název Géniové a celý Ku-klux-klan byl pojmenován jako Neviditelná říše. Nejmenší jednotky, zřizované v osadách se jmenovaly brlohy, jejich vůdce byl Velký Kyklops a jeho dva zástupci byli Noční sokolové. Města a větší osady se jmenovaly jeskyně a vedl je Obr, ten měl čtyři zástupce a to byli Nositelé kalicha. Tyto názvy spolu s kápěmi a maskami měly sloužit k vyšší tajuplnosti a mystičnosti organizace před veřejností. Dalším známým vynálezem prvního Velkého čaroděje byly i hořící kříže, které se staly celosvětově známým symbolem Ku-klux-klanu.

A nastal teror…

Zhruba od roku 1866, kdy už v lednu došlo ke zmiňovanému prvnímu útoku Rytířů bílé kamélie, se datují akce proti černošskému obyvatelstvu ze strany Ku-klux-kanu, jeho poboček a spřátelených skupinek nebo i jedinců. Postupně rozpoutávali teror po celém Jihu, přičemž nejvíce jejich násilnosti kulminovali v Jižní Karolině, Georgii a Alabamě. Všude tam, kde byli barevní lidé jen trochu aktivní a alespoň trochu bojovali za svá práva, docházelo k teroristickým akcím Ku-klux-klanu, které se uskutečňovaly samozřejmě hlavně v noci. Do nočních ulic měst čím dál častěji vycházeli lidé odění v bílých kápích a s hořícími pochodněmi v rukou. Své oběti vyvlekli z jejich domu, odvedli na nějaké odlehlé místo a tam zavraždili. K tomuto účelu používali mimo zastřelení, nebo oběšení také upálení, ubičování k smrti a jiné, většinou ještě brutálnější způsoby vraždy. Vynalézavost těchto vrahů byla bezbřehá.

Údaje o počtu násilných smrtí v řadách barevného obyvatelstva neexistují téměř žádné. Většina osvobozených černochů nebyla nikde evidována a neměli žádné známé, kteří by je mohli postrádat a proto se o některých případech vlastně ani neví dodnes. Při troše dobré vůle by se daly spočítat případy, kdy byli zavražděni veřejně aktivní představitelé černošského hnutí. O takových případech se psalo i v novinách a byly známé téměř celé americké veřejnosti. Podle policejních záznamů by se dal alespoň orientačně určit počet úmrtí v době teroru hořícího kříže, oficiální představitelé USA, kteří by takovou akci mohli podnítit, však ani dnes nemají zájem na tom, aby se svět dozvěděl, kolik barevných lidí bylo zavražděno v zemi s “největší tradicí lidských práv”.

Všechny údaje o počtu mrtvých jsou nepřesné a nedají se ničím podložit; jediná přesnější cifra pochází z Jižní Karoliny, kde vždy dosahoval teror bílých kápí nejvyšších úrovní. Jen za šest měsíců roku 1869 oběsili fanatici z Ku-klux-klanu v devíti okresech tohoto státu 35 černochů a 262 dalších umučili, upálili, zmrzačili, zbičovali nebo “prostě jen” zastřelili. Tato čísla se všakdostala k veřejnosti jenom proto, že právě v této oblasti největšího teroru se černošské obyvatelstvo zvedlo k odporu a v sebeobraně nebo z pomsty bylo zavražděno několik bělochů a mnoho jich bylo zmláceno.

Joe Edwards a jiní

Federální vláda nemohla takový stav přehlížet, a tak posílala do postižených oblastí úředníky, hlavně z řad Seveřanů, kteří měli sledovat a přísně potírat činnost Ku-klux-klanu. Tito lidé, působící především pod záštitou vojenské zprávy Jihu, často upozorňovali na děsivé a brutální řádění zakuklenců a někteří z nich proti nim dokonce i neohroženě vystupovali. Nezřídka se pak právě tito lidé stali obětmi přívrženců hořícího kříže.

Známým se díky literárnímu i filmovému zpracování stal případ soudce Joe Edwardse ze St.Louis, který patřil k několika málo odvážným soudcům, kteří neváhali odsoudit kohokoliv, pokud porušoval zákon, včetně členů teroristického klanu generála Forresta.

Seveřan Edwards přicestoval do státu Mississippi už na sklonku roku 1865. Během celého roku 1866, kdy se začínali rozmáhat násilnosti, přísně trestal jakékoliv projevy rasismu a stejně jednal i v následujícím roce. Zanedlouho měl na “své pažbě” několik desítek zářezů i za členy právě vzniknuvšího Ku-klux-klanu. V zimě roku 1867 mu začaly přicházet výhružné dopisy. V prvním byl pouze lístek s červeným nápisem K.K.K. a v dalších dopisech byla k tomuto nápisu přikreslena ještě umrlčí lebka. To už bylo soudci Edwardsovi jasné, co tím odesilatel myslel, ale ani to nezabránilo tomu, aby na začátku února odsoudil další dva bělošské rváče, kteří surově zbili černocha. Za tento “drzý” rozsudek se mu dostalo od zakuklenců řádného trestu.

V polovině února dorazila do St.Louis jedna z mnoha kočovných uměleckých společností, které se v té době pohybovaly po státech Unie. V jejím repertoáru byla kromě “her pro nižší vrstvy” i Verdiho opera Rigoletto. Na jejím představení v městském divadelním sále se sešla smetánka z celého města a okolí a mezi přítomnými samozřejmě nechyběl ani soudce Edwards se svou ženou. O přestávce, jak bylo obvyklé u všech mužů, se soudce chystal vyjít na chodbu a zakouřit si. Nestačil však ani vstát a do jeho lóže vstoupil muž v bílé kápi, několikrát po něm vystřelil, na jeho mrtvé tělo položil kartičku se třemi K a utekl dřív, než se někdo stačil vzpamatovat.

Smrt Joe Edwardse byla jednou z prvních a nejznámějších vražd, ale k podobným akcím zakuklenců proti bělochům, kteří hájili práva černých obyvatel, docházelo po celém Jihu. Nejvíce takových činů provedli fanatičtí vrazi ve státech Louisiana, Mississippi, Georgia a Jižní Karolina.

Ukončení činnosti KKK

Na nový vzrůst teroru už musela výrazněji zareagovat i federální vláda, protože na mnoha místech Spojených států byli lidé pobouřeni a požadovali nějaké řešení. Vláda nejdříve vydala rozkaz na zrušení Ku-klux-klanu. Toto nařízení nemělo očekávaný dopad a na několika místech dokonce vyvolalo odvetné akce, při kterých zahynulo několik barevných obyvatel a další dva Seveřanští bojovníci za jejich práva.

Je nutno poznamenat, že potírání zakuklenců bránil i prezident Andrew Johnson, který nastoupil na svůj úřad po smrti A.Lincolna a často bránil některým zákonům a rozhodnutím vyjít na světlo světa pomocí svého práva veta. Takto chtěl bránit například i rekonstrukci Jihu a zrušení diskriminace ve volbách. Kongres ho ale nakonec donutil tato a některá další opatření přijmout, nicméně k dalším reformám ve smyslu potlačení Ku-klux-klanu došlo až po zvolení nového prezidenta, kterým se stal Ulysses Simpson Grant. Ten se zasloužil o vítězství armád Severu v občanské válce jako jejich generál a od roku 1866 byl armádním generálem. Jeho politická linie ve vztahu k vyznavačům hořícího kříže byla tedy jasná.

Další krok díky nové linii nového prezidenta mohl učinit Kongres, když v roce 1870 schválil zvláštní zákon, tzv. Force Bill, který stanovoval přísné tresty pro každého, “kdo šíří teror a zabraňuje kterémukoliv občanu Unie v účasti při volbách a na veřejném životě”. Úmysl byl dobrý, ale problém byl v tom, že se nedařilo tyto tresty udělovat a tím nebylo dosaženo potřebných odstrašujících příkladů. Naopak, hrozba zvýšeného postihu dosáhla akorát toho, že organizace Ku-klux-klanu začaly být ve své činnosti opatrnější a začali používat konspirativnějších metod. Teror na Jihu se však nijak nesnižoval, dokonce začal mít naopak zvyšující se tendenci.

K oslabení moci a činnosti Ku-klux-klanu došlo až v roce 1871, kdy Kongres schválil rozhodnutí, kterým uděloval prezidentu Grantovi zvláštní pravomoc v boji s terorismem a ten vyzbrojil zvláštními pravomocemi větší skupinu soudců a příslušníků pořádkových jednotek, které vyslal do nejpostiženějších oblastí. Zanedlouho došlo k prvním zatčením významnějších představitelů místních organizací Ku-klux-klanu a následně i k jejich přísným potrestáním. Tím bylo docíleno kýžených odstrašujících příkladů a velká většina přívrženců hořícího kříže začala mít před vysokými postihy strach. Vliv místních organizací i počet útoků na barevné obyvatelstvo začal pomalu, ale jistě klesat.

Před koncem volebního období prezidenta Granta v roce 1877 přišla nenadálá zpráva: Velký čaroděj N.B.Forrest vydal pokyn k ukončení činnosti Ku-klux-klanu. Tímto rozhodnutím teror zakuklených vyznavačů hořícího kříže skončil docela a bílé kápě i hořící kříže se vytratili z ulic. Po této události došlo už jen k několika málo útokům fanatických přívrženců tří K, kteří se nechtěli jen tak snadno vzdát strachu, který po několik dlouhých let šířili. Tak skončila první fáze existence Ku-klux-klanu, nebylo tím však dosaženo změny myšlení lidí na rasistickém Jihu a mnozí bývalí zakuklenci se stýkali i nadále jako tajná organizace.

1915 - rok “Zrodu národa”

V druhé polovině roku 1915 byl režisérem Davidem Wardem Griffithem natočen film Zrod národa, který se svou formou i náplní nápadně podobal agitačním filmům natáčeným v nacistickém Německu. Hlavním hrdinou děje byl bělošský, národní (rozuměj americký) klan, který nejrůznějšími způsoby pronásleduje “černé barbary” a jejich bílé ochránce. Film, který by měl být v každé demokratické zemi zakázaný, se v celých USA promítal dva roky v přeplněných sálech a přitom se protesty proti jeho promítání ozvaly pouze ze strany barevných obyvatel.

Podle historiků a jiných badatelů zabývajících se Ku-klux-klanem byl tento film impulzem k obnovení činnosti této organizace. Těžko říci, jestli byl skutečně takto myšlen, pokud ale ano, pak se to rozhodně povedlo v případě Williama Josepha Simmonse. Ten byl zkrachovalým úředníkem se záhadnou minulostí, což ovšem nijak nezabránilo tomu, že se mu podařilo kolem sebe seskupit téměř dvacet mužů, s nimiž někdy v listopadu 1915 vystoupil na skalní masiv Stone Mountain poblíž Atlanty (hl.město státu Georgia). Na jeho vrcholu vztyčila tato malá skupinka dřevěný kříž napuštěný naftou a před ním vybudovali něco jako kamenný oltář. Na tento oltář položil Simmons americkou vlajku, bibli a šavli. Po zapálení kříže se Simmons vyhlásil obnovení Ku-klux-klanu, prohlásil za nového Velkého čaroděje a vyzval všechny přítomné k boji za bílou Ameriku, k boji proti černochům a Židům.

Simmonsovi se podařilo zfanatizovat všechny přítomné a ti pak začali nabírat další příznivce. Velkému čaroději Simmonsovi se pak podařila ještě jedna věc: legalizovat nově vzniklou organizaci v jednom ze státu USA – v Georgii. Vypracoval stanovy, v nichž označil nový spolek za dobročinný, vlastenecký a sociální. Tyto stanovy předložil 4.prosince 1915 Nejvyššímu soudu státu Georgia a ten je o pár měsíců později schválil a “nově vzniklou” organizaci zapsal do rejstříku jako Rytíři Ku-klux-klanu. To je samo o sobě velmi zajímavé vzhledem k tomu, že asi 45 let před tímto rozhodnutím byl Ku-klux-klan zakázán oficiálním vládním nařízením. Nic to ovšem nemění na tom, že legálnost nového Ku-klux-klanu způsobila větší a rychlejší příval nových členů, kteří se vzhledem k tomu přestali bát trestních postihů.

První akcí, kterou o sobě dali Simmonsovi příznivci vědět, byla až hysterická kampaň proti vstupu USA do 2.světové války. Samozřejmě jim nešlo o mír, celá kampaň byla vedena pod hesly: “Cizinci nás nezajímají!” a “Nebudeme krvácet za cizince!” a právě tím se Simmonsovi podařilo získat další množství nových členů. Těmi se stávaly například i ženy, které se bály o své muže a syny.

Kampaň proti válce ovšem nebyla to jediné, co během války Ku-klux-klan podnikal. Mezi nejvýraznější činnost, která ale byla tak trochu spojena i s kampaní proti válce, patřily pogromy, které byly pořádány proti černochům, Židům a jiným nearijským rasám, ale také proti koloniím přistěhovalců z Irska, Itálie, Polska a jiných zemí. Některé z těchto kolonií dokonce byly nuceny organizovat vlastní obranné oddíly proti novému řádění zakuklenců.

Amerika - země neomezených možností

V existenci každé organizace s velkou členskou základnou přichází moment, kdy si někdo uvědomí, že by se na její činnosti daly vydělat peníze a moc. To první chtěli získat dva podvodníčkové, kterým se podařilo vetřít se do Simmonsovy přízně. Byl to Edward Young Clarke a Elizabeth Tylerová. Jejich prvním návrhem, který Simmons realizoval, bylo vybírání členských příspěvků, které nebyly na svou dobu nijak malé. Vybíralo se deset dolarů, z nichž 4,5 dolaru dostávalo oblastní ústředí, 4 dolary místní klany a zbylého 1,5 dolaru připadlo organizátorům klanu, tj. Simmonsovi, Tylerové a Clarkovi.

Další činností, kterou tato povedená dvojice (záměrně není použito slovo trojice, protože Simmons se stal pouhou loutkou v rukou obou “zlatokopů”) rozjela, byla výroba a obchodování ve velkém. Vyrábělo se téměř všechno, co Ku-klux-klan při své činnosti používal a nebylo to k dostání v běžných obchodech. Vyráběly se masky, kápě, pochodně, devítiocasé kočky (druh biče) a mnoho dalších potřeb a pomůcek, včetně velkých dřevěných křížů napuštěných hořlavinou. Všechny tyto výrobky se pochopitelně distribuovali za nemalé peníze do celé členské základny Ku-klux-klanu.

Vybíráním příspěvků, organizováním výroby a prodeje ku-klux-klanových pomůcek a potřeb, ale také organizací různých placených koncertů a jiných kulturních akcí pro členy Ku-klux-klanu (podobnost s koncerty fašistů a neonacistů v ČR je až křiklavá) si podvodníčci Tylerová a Clarke přišli na pěkné peníze. Údaje, které jsou uváděny se značně liší, ale ty, kterým se dá věřit nejvíce -soudní spisy -uvádějí celkovou částku téměř sedm a půl milionu dolarů! Musel to pro ně být sladký život, ale nic netrvá věčně…

Hiram Wesley Ewans

…protože v roce 1922 se do vedení organizace tří K dostal H.W.Ewans a ten jejich “řádění” zarazil. Prvním jeho činem byla praktická likvidace Simmonse. Už způsob jakým se ho zbavil ukazoval, že Ewans není žádný prosťáček. Simmonsovi totiž nabídl naoko vyšší funkci, protože si uvědomoval, že Simmons byl, slušně řečeno, velmi hloupý člověk a přijme cokoliv, co mu zalichotí, bez ohledu na následky. Tak se z iniciativy Ewanse stal dosavadní Velký čaroděj novým “Císařem Neviditelné říše”, který však neměl vůbec žádné pravomoci. Ty zůstaly Velkému čaroději, kterým se pochopitelně stal H.W.Ewans. To ale byla pro zakuklence spíše výhra, protože Ewans patřil k těm, kteří to s činností tří K mysleli naprosto vážně.

Po Simmonsovi přišla na řadu povedená dvojice Clarke a Tylerová. Ewans je označil za defraudanty, kteří se obohacovali rozkrádáním majetku klanu a poté je dostal až před soud, který je poslal za mříže. Zabavením jejich majetku na náhrady způsobených finančních úniků a jejich uvězněním získal prostředky a prostor k plnění svých plánů. Ty ale nebyly nikterak zanedbatelné.

Jeho hlavním plánem bylo zpolitizování Ku-klux-klanu a tím i postupné přetvoření na zcela legální masovou organizaci. Tím mělo dojít k přílivu nových členů a k všeobecné aktivizaci činnosti zakuklenců. Jen některé, obzvláště ty násilné, akce Ku-klux-klanu měly zůstat skryty pod rouškou tajemna. Ewans byl sice neúspěšný zubní lékař, nicméně obratný politik, a tak se jeho plány brzo začaly měnit ve skutečnost.

První, co Ewans pro své záměry potřeboval, bylo vytvoření členské základny uvnitř některé politické strany. Tou se stala Demokratická strana, kterou si Ewans vybral proto, že na Jihu má tradičně silný vliv. Přes členskou základnu Demokratické strany a hlavně přes její voliče se členové Ku-klux-klanu dostávali nejen do místních zastupitelských úřadů a zákonodárných institucí jednotlivých států (někteří z nich se stali i guvernéry), ale postupně se dostali až do Washingtonu D.C., kde z nich byli kongresmani a senátoři. Všichni tito nově zvolení “zástupci lidu” pak na místa ve své administrativě dosazovali další členy své organizace a tak získal Ku-klux-klan do té doby až neuvěřitelnou politickou moc.

Od funkcí ve státní správě a administrativě už byl jen krůček k legalizaci Ku-klux-klanu, do té doby legálního pouze v Georgii a ten se opět začal nebezpečně rozrůstat (na vrcholu byl, Ku-klux-klan někdy okolo roku 1925, kdy měl ve 46 státech více než 4 miliony členů). Zakuklenci se v té době už ani nesnažili utajovat svou příslušnost ke klanu, naopak došlo dokonce k případům, kdy místní organizace Ku-klux-klanu uspořádaly pochody městem sice v kápích, ale bez masky na obličeji.

Ewansovi sice šlo o co největší nárůst členské základny, nicméně nechtěl do organizace pouštět kohokoliv jen tak. Proto vznikl v jeho štábu dotazník, který musel vyplnit každý nový zájemce o členství. Dotazník byl velmi jednoduchý a skládal se z deseti otázek: 1)Vstupujete do řad KKK s nezištným a vážným úmyslem? 2)Jste rozený bílý árijec a americký státní občan? 3)Jste proti všemu, co je ve spojených státech cizí? 4)Věříte v protestantské náboženství? 5)Věříte, že Spojené státy stojí nad všemi ostatními? 6)Jste připravený složit přísahu bez jakýchkoliv výhrad? 7)Věříte v ideje klanu? 8)Věříte v nadřazenost bílých? 9)Jste bez výhrad poslušný svým nadřízeným? 10)Jste ochoten podřídit všechno zájmům KKK?

Ku-klux-klan sice nikdy neměl žádné příliš složité programové dokumenty, ale člověku stačí, když si přečte těch deset otázek z dotazníku a je mu jasné, co byl a je klan zač. Jde nejen o rasistickou a jinak xenofobní, ale také o nacionalistickou a striktně náboženskou organizaci, která netoleruje zradu, což také prokázaly popravy některých zrazivších členů KKK. Tuto charakteristiku Ku-klux-klanu nejvíce vysloužil právě H.W.Ewans.

Spolek idiotů a zločinců

V období dějin po První světové válce je Ku-klux-klan nepochybně největší tajnou organizací v USA, jestli ne vůbec celého světa. Avšak právě v letech po První světové válce byl spíše organizací, na kterou se napojovala nejrůznější chátra, počínaje malými zlodějíčky a podvodníčky, kterým šlo spíše o prospěch (viz. kapitola Amerika - země neomezených možností), přes všemožné víceméně slabomyslné jedince a “úchyláky” (sadisté a násilníci) až k zločincům ještě hrůznějšího formátu, kteří používali organizaci zakuklených k získání politické funkce a moci, což platilo zvláště v období Ewansova panování.

Abych ukázal takové případy na příkladech, vrátím se ještě k znovuzakladateli Ku-klux-klanu W.J.Simmonsovi. Přijmutí honosného titulu císaře totiž nebylo posledním činem, kterým Simmons prokázal svou téměř idiocii. Naopak se může zdát, že teprve zbavení se všech povinností a odpovědností mu umožnilo plně rozvinout své “schopnosti”.

Nejvíce svůj um uplatnil při vymýšlení různých klanových zásad a zákonů, které ovšem ze zcela jasných důvodů nikdy nikdo nepřijímal. Tak například po několika měsících, které strávil v ústraní, navrhnul tajnou klanovou řeč, kde všechna slova začínala na písmeno K. Když neprošel tento návrh, podal Simmons za čas nový na speciální úřední klanovou řeč. V té už by slova nezačínala na K, ale byla by slučována (např. věta: “Jsičlekla?”, by znamenala: “Jsi členem klanu?”). Ani tento a ani množství dalších jeho návrhů (například barevné rozlišování kápí podle funkce v klanu) však nebyly nikdy přijaty.

Dalším příkladem, který nemůžu opomenout, byl guvernér státu Indiana, člen a čelný funkcionář Ku-klux-klanu, D.C.Stephenson. Ten se stal protagonistou jednoho z největších průšvihů v historii KKK.

V polovině dvacátých let došlo v jednom z expresních vlaků k vskutku brutálnímu znásilnění asi desetileté bílé holčičky. Propaganda zakuklenců se tohoto odporného zločinu samozřejmě ihned chytla jako velmi dobré příležitosti a jako pachatele nařkla některého z černých obyvatel USA. Zvedla se vlna obviňování a útoků proti barevným občanům a to dokonce i v některých renomovaných místních listech. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo najít konkrétního viníka, mluvilo se o černoších obecně jako o násilnících a někde dokonce i jako o černých rasistech ohrožujících malá bílá děvčátka.

Ubohá dívenka sice hrůzný čin přežila, ale byla v natolik špatném fyzickém stavu, že se od ní nepodařilo dostat ani popis útočníka. Její psychický stav byl tak vážný, že se nakonec úspěšně pokusila o sebevraždu a otrávila se. Ale ještě před tím, než zemřela, vypověděla před svými rodiči a přivolaným policejním důstojníkem, že násilníka dobře znala. Byl to přítel rodiny, výše zmíněný významný člen Ku-klux-klanu, guvernér Indiany D.C.Stephenson!

Guvernér byl sice zatčen a odsouzen na doživotí, ale Ku-klux-klan a tisk zarputile mlčeli a nikoho ani nenapadlo se černochům omluvit za pomlouvačnou a lživou kampaň, která proti nim byla vedena.

Lidskému rozumu nepochopitelné jsou i další odporné trestné činy, které však nebyly u známých a významných zakuklenců výjimkou. Docházelo k znásilňování černých služek, hromadným vraždám černých dělníků a podobným hrůznostem. Tak vysoké tresty, jako dostal guvernér Stephenson však byly ojedinělé a mnoho těžkých zločinů zůstávalo “neprokázaných”. Jak taky chcete odhalit někoho, kdo se při činu ukrývá za bílou kápi s maskou. Navíc měl klan své členy i mezi soudci.

Pýcha předchází pád

Po velmi úspěšných dvacátých letech začínala činnost KKK upadat. Na konci dvacátých let totiž došlo k dalším zločinům, v nichž figurovali významní příslušníci klanu a také se odehrálo několik otřesných vražd, což způsobilo obrovský odliv členů klanu. Přesná cifra už nebude nikdy zjištěna, ale jen těch prokázaných vražd černých občanů USA, nebo přistěhovalců, které spáchali muži a někdy i ženy odění v kápích s maskou na sklonku dvacátých let, bylo několik stovek.

Po takovýchto činech se skutečně začala velká většina lidí od klanu odvracet a počet členů klesl o více než tři miliony. V tisku v té době proběhly zprávy, které tvrdily, že počet členů Ku-klux-klanu klesl ze čtyř milionů na pouhých třicet tisíc.