MLADÁ PRAVDA

4/2001

 

q       Stanovisko KSM k summitu NATO v ČR 2002

q       Světová banka radí ČR: Utáhněte si pasky, zaveďte školné, zvyšte hranice do důchodu atd.

q       Mládež v pasti nezaměstnanosti

q       Co také hýbe levicí – právo na potrat

q       Na neonacistické scéně vzniká další uskupení

q       Ne legalizaci fašistů

q       SOS student v akci

q       Nezaměstnanost na Ostravsku

q       Situace ve Škoda a. s.

q       Situace v LIAZ, Mnichovo Hradiště

q       Francouzští komunisté propadli ve volbách

q       A co NATO? Tajnosti jednoho paktu

q       Kampaň ZASE pokračuje – k materiálu KSČM o informační kampani k EU

q       Quebec City se chystá na protesty

q       Stockholmský summit

q       Volkswagen v Mexiku

q       Nová kniha Chomského

q       Vstup ČR do EU a daně

q       Venezuela a protesty na univerzitách

q       Nejnovější informace z Palestiny

q       Antiglobalizační boje (Itálie, Korea)

q       Není pravda, že v USA může každý zbohatnout

q       Maastrichtská zrada – z jedné zajímavé knihy, kterou napsal antikomunista

q       Evropský soudní dvůr postavil kritiku EU mimo zákon

q       Události v březnu

q       Z historie pokrokového mládežnického hnutí

q       Reakce: Mimo EU jsou lvi

q       Z české poezie VII – J. Hora

q       Počítačové hry III

 

STANOVISKO KSM

K PŘIPRAVOVANÉMU SUMMITU NATO V ČR

při příležitosti výročí agrese NATO vůči SRJ

 

NATO je vojenský pakt určený k prosazování mocenské hegemonie USA. Připravuje se na válku o suroviny, zejména o ropu. Z toho důvodu jsou oblasti strategického zájmu NATO Střední Východ a naleziště v Rusku. NATO nehájí zájmy lidí, není zárukou lidských práv, svobod ani pro vlastní členy, svou politiku provádí v rozporu s Chartou OSN. Jako prostředek svého působení si legalizovalo terorismus, vraždy, invaze, puče, embarga a cenzuru. Agrese NATO vůči Jugoslávii před 2 lety a od té doby probíhající politická, společenská i vojenská krize v oblasti jasně dokázaly skutečnou povahu NATO. Tato povaha má být potvrzena i na příštím summitu NATO v roce 2002 v Praze.

Rozšiřování NATO zapadá do strategických cílů paktu. Znamená vytváření nových dělících čar v Evropě, zvýšení bezpečnostního rizika, znamená např. i povinnost vyhovět žádosti o umístění jaderných zbraní a vojáků NATO na území členů v případě konfliktu. Česká republika se již stala členem NATO, bez referenda,  militarizace probíhá na úkor investic do vzdělání, bydlení, životní úrovně. Je naší povinností sdělit skutečnou tvář NATO lidu nových kandidátských zemí.

Z uvedených důvodů (které lze snadno podložit dalšími fakty) Komunistický svaz mládeže považuje NATO za zločineckou organizaci a jako ke zločinecké organizaci se k NATO také bude chovat.

Komunistický svaz mládeže oznamuje, že již teď je připravována kampaň proti NATO, která vyvrcholí mohutnými protestními akcemi proti NATO v době pražského podzimního zasedání v roce 2002.

 

Komunistický svaz mládeže je pro mírovou Evropu, pro Evropu bez paktů, pro systém kolektivní bezpečnosti, pro systém pevně spojený s OSN, kde budou mít všichni členové rovná práva. Podporuje myšlenky odzbrojování, likvidace zbraní hromadného ničení (včetně jaderných), bezjaderná pásma.

Komunistický svaz mládeže si je dále vědom, že mírový, odzbrojovací proces je v přímém rozporu se samou podstatou kapitalismu, který profituje z militarizace, snah o imperialistickou nadvládu a vykořisťování (nejen zemí třetího světa). KSM si je vědom, že úplného míru, světa bez válečné hrozby, lze dosáhnout pouze v socialistické společnosti. Proto i veškeré aktivity KSM v boji za mír budou směřovat jak proti NATO, tak proti všem silám, které NATO ztělesňuje.

 

 

 

V Praze dne 24. 3. 2001                                              

 

 

 

Milá Světová banko

  Ještě než tví úředníčci a sluhové ráčili zasedat v našem hlavním městě, objednala si ü tebe naše současná vláda zhodnocení příčin českých ekonomických problémů. Trvalo ti to celý rok, než jsi na jejich objednávku vypracovala dokument plný návrhů, jak naše problémy řešit a jistě jsi si na něm dala záležet. Těmi návrhy jsou např.: zavedení školného, odchod do důchodu až po 40 letech práce, zastavení podpory veřejné výstavby bytů, ale i zastavení podpory stavebního spoření a spousta dalších, jistě neméně skvělých doporučení. Je nám to líto, že musíme opět znevážit tvou těžkou a, podle mínění kapitalistů a buržoazie, jistě i přínosnou práci, ale s takovými doporučeními a návrhy radši táhni tam, odkud jsi se připlížila, táhni do pr…, do pekel.                                                                                             Tvoji občané ČR

 Asi nějak takhle by se mělo odpovědět na analýzu Světové banky (SB). Ano, vláda ČR si na začátku roku 2000 skutečně objednala u SB analýzu příčin českých ekonomických problémů a prověrku veřejných financí a SB na ní skutečně pracovala celý jeden rok. Výsledky této práce přednesl 23.března v Praze šéf SB pro Východní Evropu Bernard Funk a její ředitel pro ČR Roger W.Grawe.

    Hned na začátek můžeme s klidem říci, že doporučení, která z práce SB vzešla, nepřináší nic nového. Je až s podivem, jak jsou si tato doporučení a návrhy podobné s těmi, které u nás už delší dobu proklamují domácí liberální ekonomové a pravicoví politici. Ale to jen tak na úvod.

  Nyní už k tomu, co z té analýzy vzešlo. Nejvíce SB kritizuje stále větší deficit veřejných financí, který je podle ní největší hrozbou dalšího vývoje české ekonomiky. Jen za minulý rok představoval 70 miliard korun. Proto je podle SB třeba začít dělat něco, co bude tento deficit trvale snižovat. Mohlo by to být například snížení -výdajů státu, které dnes tvoří celých 45% HDP, což se SB pochopitelně také nelíbí.

  Jedním z nejzajímavějších návrhů je reforma penzijního systému, konkrétně valorizaci důchodů pouze na základě růstu spotřebitelských cen (podle tohoto doporučení můžeme snadno usoudit, že SB nemá ani páru o tom, jak to tady v ČR vypadá) a prodloužení věku pro odchod do důchodu. „SB ale nenavrhuje prodloužení“, mohl by říci v diskusi s námi nějaký Mladý konzervativec a nám by nezbývalo než souhlasit. SB opravdu nenavrhuje přímo prodloužení věku pro odchod do důchodu, ale navrhuje, aby se doba práce, nutná pro vznik nároku na důchod zvýšila ze současných 25 let na 40. Přitom podle současné úpravy penzijního systému by měly bezdětné ženy odcházet do důchodu v 61 letech a muži v 62 (do roku 2007, pozn. red.). Návrh SB by však v praxi znamenal, že člověk, který ve čtyřiadvaceti vyjde ze školy a ihned začne pracovat, půjde do důchodu nejdříve v 64 letech, protože dřív prostě nebude mít nárok. A je úplně jedno, jestli jde o muže či ženu a jestli neměla dítě žádné nebo jich měla deset. To je faktický důsledek tohoto doporučení. Jediné, co nás může trochu těšit je to, že do důchodu by šel i ten Mladý konzervativec později. A možná ještě později než my, ubozí obyčejní lidé, protože on, potažmo jeho rodina, bude mít peníze na studium a tak ze školy vyleze ještě později.

  Konec předchozího odstavce přísně souvisí s tímto odstavcem. Dalším doporučením SB je totiž zavedení všeobecného školného na vysokých školách, které by se netýkalo pouze těžkých sociálních případů. Tento návrh sice není nijak nepředvídaný, je však poněkud schizofrenní nebo spíš paradoxní vzhledem k tomu, že v jiné části dokumentu SB tvrdí, že jedním z hlavních problémů ČR je také nízký počet vysokoškolsky vzdělaných lidí. Pokud bude ČR doporučení ohledně zavedení školného realizovat, pak to „jistě pomůže zvýšení počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí“ (zvláště těch chudších, kteří se rádi zadluží na celý život, aby mohli školné splácet… pozn. šéfred.).

  SB také doporučuje rozšířit síť soukromých škol, včetně vysokých, což by mělo zvýšit počet studentů, který je podle Grawea v ČR proti západním zemím přibližně třetinový.

  Doporučením SB se samozřejmě nevyhnula ani bytová problematika. Zde jsou doporučení SB mimořádně bohatá. Navrhuje zastavení podpory veřejné výstavby bytů, což odůvodňuje tak, že takovýmto krokem by se otevřel prostor pro soukromé stavebníky. Úředníci SB asi netuší, kolik stojí byt pocházející z dotované výstavby, kolik byt postavený soukromými stavebníky a kolik peněz měsíčně vydělá takový běžný reprezentant středních a nižších vrstev. V souvislosti s tímto doporučením je zajímavé i to další, ve kterém SB doporučuje omezení nebo, ještě lépe, úplné zrušení podpory stavebního spoření. Podpora stavebního spoření prý odčerpá z rozpočtu až 9 miliard korun ročně. No a aby nebylo návrhů okolo bydlení málo, doporučuje SB i úplné uvolnění nájmů.

  Další návrh SB, který ovšem pocítíme ihned, se týká zdravotnictví. Aby se snížily výdaje na zdravotnictví, měla by se zvýšit spoluúčast pacientů na úhradě péče, čímž by se měly omezit příliš časté návštěvy u lékaře. To by se ale prý nemělo týkat lidí s nízkým příjmem.

  Analýza SB zahrnuje i další drobné návrhy pro zlepšení naší ekonomické situace a snížení deficitu veřejných financí, jako třeba zvýšení poplatků na silnicích a zvýšení jízdného v železniční dopravě, ale „naše hodná“ SB myslí i na obyčejné lidi a tak navrhuje snížení vysoké daně ze mzdy. Toto snížení ale stejně nebude natolik velké, aby pokrylo náklady na život vzniklé ostatními reformami.

  Na závěr si uděláme obsáhlé shrnutí, jak asi bude vypadat život obyčejného občana ČR, pokud budou akceptovány a hlavně využity návrhy a doporučení SB. Už v době vysokoškolských studií se milý občánek zadluží, protože má ještě jednoho (nebo i více) sourozence a rodina nemá na to, aby jim oběma platila školné a další náklady na studium (skripta, koleje, učebnice…). Pokud bude mít nějakou chronickou chorobu, přidá se k jeho nákladům i placení lékaře, protože bude pravděpodobně muset platit už jen za to, že k doktorovi přijde, o návštěvách odborných lékařů ani nemluvě. Během studia si ještě s vysokou pravděpodobností najde partnera­/ku (nebo i více J) a řekněme si na rovinu, i to vyžaduje nějakou tu občasnou investici (kino, dárky, květiny…).

  Po ukončení studií bude hledat a nakonec snad i najde práci (to je problematičtější u mužů, protože ty čeká ještě vojenská služba). Pokud jeho příjem bude hned od počátku alespoň průměrný, pak začne splácet půjčku, z které si hradil školné. To ovšem oddálí jeho případné plány na založení rodiny. Pokud však jeho příjem nebude hned od počátku průměrný, pak si možná rodinu založí (to ovšem záleží také na tom, nakolik by byl ten příjem podprůměrný a na dalších faktorech, jako třeba možnost/nemožnost bydlet u rodičů apod.).

  Pokud si rodinu založí, pak bude dalším jeho problémem bydlení. U rodičů se většinou nedá bydlet věčně a to zvláště v případech, kdy se k založení rodiny přidá i potomek. Stavební spoření nepokryje náklady na pořízení nového bydlení ani v případě, že spořit budou oba partneři, protože státní dotace stavebního spoření už nebudou existovat. Je tu samozřejmě možnost zařídit si nové bydlení pomocí systému hypoték, nebo přes společnosti, které nabízejí prodej domů „na leasing“. To je ale další zatěžování rodiného rozpočtu do budoucna.

  Životní cesta se může dosti radikálně zdramatizovat v případě, že některý z partnerů (nebo dokonce oba) dosáhne průměrného příjmu. K hypotéce, nákladům na výchovu dítěte (které jsou s vyšším věkem čím dál větší), na placení lékaře, na běžný chod domácnosti, na ošacení a na další běžné životní potřeby se totiž přidá ještě splácení již zmiňované půjčky na školné. To může být pro tuto mladou domácnost osudné, protože to může nutit k dalším půjčkam (a to nejen od rodičů) a k možnému budoucímu „krachu“. Tyto náklady se ještě mohou kompenzovat přivídělkem či dokonce druhým zaměstnáním, což má ovšem i statisticky jistý psychologický důsledek nejen na výchovu dítěte, ale i na ostatní rodinné vztahy.

  Také by se hodilo poznamenat, že pokud bude dojíždět do zaměstnání z nějaké větší vzdálenosti, pak budou vyšší i náklady na dopravu. To je pravděpodobné vzhledem k heslu většiny dnešních zákonodárců o dojíždění nebo dokonce stěhování za prací. Pokud bychom k tomu přidalo i to stěhování se za prací, pak by se opět zvýšily náklady na bydlení o další nepřehlédnutelnou položku.

  Nyní předpokládejme, že naše hypotetická rodina se šťastně přenesla přes všechny strasti a překážky, které ji čekaly v jejích počátcích. Po překlenutí počátečních potíží spojených hlavně s nutnými náklady na život, však přijdou další nutné náklady. S nejvyšší pravděpodobností bude tím prvním velkým nákladem studium jejich už téměř dospělého dítěte nebo i dětí.

  Další náklady našeho páru už by neměly být tak velké, přesto stále nebudou zanedbatelné: nábytek i jiné vybavení stárne a rozbíjí se a je ho třeba vyměnit, stejné je to i s bytem nebo případně domem, se zvyšujícím se věkem jsou vyšší i náklady na zdraví a vzhledem k předpokládatelné výšce starobního důchodu si budou pravděpodobně muset i začít spořit k důchodu. O tom, jak bude vypadat jejich život v důchodu se snad ani nemusím rozepisovat.

  Takhle nějak by to mohlo vypadat, pokud by reformy navrhované Světovou bankou byly bezezbytku přijaty. To se zatím nemůže stát, protože ministři současné socdemácké vlády většinu zásadních reforem, které SB navrhuje, odmítají. Je ale jenom otázkou času, kdy tato vláda skončí. Vzhledem k tomu, že volby do parlamentu jsou už v roce 2002, nemusíme čekat dlouho. Už teď se můžeme těšit na to, jak bude vypadat život náš a našich dětí.

-VHU-

 

 

 

MLÁDEŽ DNES

Začneme aktuální nezaměstnaností mládeže: Celkově bylo v ČR evidováno k 1.1.2001 asi 470 000 nezaměstnaných. (Skutečný počet nezaměstnaných je ovšem mnohem vyšší. V České republice je totiž jedna z nejnižších podpor v nezaměstnanosti v celé Evropě. Řada lidí – hlavně mladých se proto neregistruje a vydělává si raději načerno, brigádami aj.) Z tohoto počtu je nezaměstnané mládeže do 25 let asi 52 300 (z toho 65% ve věku 15-19 let). Čísla jsou ale značně proměnlivá. Podle informací Českého statistického úřadu toto číslo vzroste vždy po zahájení školního roku, tj. v září. Např. k 1.lednu 2000 tvořil počet nezaměstnaných mladých z celkového počtu nezaměstnaných 12%, k 1. září2000 ale již 16%. Z celkového počtu mládeže ve věku 15.-19. let je nezaměstnaných každý dvanáctý, ve věku 20.-25.let každý dvacátý. Na jedno volné místo připadá podle oficiálních statistik 9 nezaměstnaných (avšak v okresech Karviná je to 65, Teplice 50, Most 40 uchazečů atd.). Je velké nebezpečí, že v důsledku neexistence monitorování trhu práce nezaměstnanost absolventů dále vzroste. (Např. v roce 2000 80% absolventů základních škol, kteří jdou do učení, si zvolilo povolání kuchař-číšník; z vysokých škol dominují práva, filozofie, ekonomie apod. Např. v oblasti právní je v roce 2001 volných již jen několik stovek míst. Každoroční  počet absolventů právnických škol je asi 1500 aj.) Dalším problémem je, že ceny v ČR rostou, ale platy stagnují. Podle statistik se životní náklady v roce 2000 oproti roku 1989 zvedly 6 krát, reálné mzdy se zvedly jen 2,5 krát. Přestaly se stavět byty pro mladé (ještě v r.1989 byly postaveny statisíce bytů, v. r.2000 jen asi 20000 domů a bytů pro bohaté). Cena normálního bytu je v ČR nejméně 1,5 mil. Kč, nejnižší nájemné 7.000 Kč, průměrný měsíční plat zaměstnance do 30 let 10.000Kč. Pokud někdo chce mít dítě, musí mít alespoň 100.000Kč do začátku. Proto mnozí mladí žijí s rodiči (až do jejich smrti) a mnozí manželé si nemohou dovolit mít dítě nebo pak mají finanční problémy. (Navíc mnoho firem nechce zaměstnat matku s dítětem, „neboť se plně nemůže věnovat své práci.“ Problematické jsou až tak vysoké náklady na vzdělání (na základní škole žák zaplatí za učebnice a pomůcky několik set Kč; na střední škole asi 20.000 Kč, navíc učňové si musejí kupovat pracovní oděv a nástroje; na vysoké škole výdaje za semestr dosahují také až 7.000Kč) a k tomu teď chce pravice zavést školné ve výši od 5-30.000Kč za rok podle výše školy. Samozřejmě, že mládež má i celou řadu jiných problémů. Např. každý třetí žák základní nebo střední školy zkusil drogu. Šíří se násilí a šikana. Vznikají zločinecké bandy (dětí mladších 15 let) zneužívaných lumpenburžoazií ke zločinu, protože nemůžou být potrestáni. Některé (především děti musejí žebrat).

 PSK

 

 

Co hýbe také levicí

Po oslavě mezinárodního dne žen se v Praze konala také protestní akce proti iniciativě požadující zákaz potratů.

„Každý člověk, muž nebo žena, má mít právo svobodné volby při rozhodování o své reprodukci a sexuálním životě na základě dostatečného množství objektivních informací. Možnost svobodného rozhodování v intimních oblastech života, plánovaného rodičovství a právo dítěte narodit se jako chtěné patří k základním lidským právům.

Těhotné ženy mají právo na objektivní informace o zdraví plodu a o důsledcích porodu pro jejich zdraví (případy možnosti úmrtí při porodu stále nejsou otázkou minulosti). Zákaz interrupcí by logicky vedl k zvýšenému počtu ilegálních a neprofesionálně prováděných interrupcí, což by zvyšovalo pravděpodobnost poškození zdraví nebo úmrtí žen. Nedomníváme se, že by plod měl mít právní subjektivitu čili nárok na legislativní ochranu již od okamžiku splynutí zárodečných buněk, čímž by bylo právně znemožněno provádění interrupcí. Právo na interrupci je respektováním svobodné volby ženy, ať už se pro ni rozhodla po znásilněni, ze zdravotních nebo sociálních důvodů, které hrají v jejím rozhodování podstatnou roli. Jedním ze základních práv dítěte je právo na důstojný život. V současné české společnosti však působí řada faktorů, které právo na důstojný život nepodporují: nezaměstnanost, neuspokojivá situace ve vzdělávacím systému, neexistující bytová politika a celková sociální situace rodin s dětmi, svobodných matek a otců. Také se domníváme, že rozhodnuti, zda žena podstoupí umělé přerušení těhotenství, je věc pouze jejího vlastního svědomí.“ uvádí ve svém prohlášení Feministická skupina 8. března. S těmito tezemi lze jednoznačně souhlasit.

Problematice práv žen v globalizujícím se světě se budeme věnovat v obsáhlé recenzi knihy Globalizovaná žena v příštím čísle.

 

 

 

Na neonacistické scéně vzniká silné seskupení

Naciskinheadští bossové již delší dobu upozorňovali na svůj úmysl založit novou jednotnou politickou stranu. Nyní, po VII.  sjezdu Vlastenecké republikánské strany, jsou svému cíli opět blíže. Sjednotily se zde totiž tři ultrapravicové skupiny  Vlastenecká republikánská strana, Národní aliance a Národní odpor. Jakou politiku tyto organizace představují?

Vlastenecká republikánská strana (VRS) byla dlouho dobu nepříliš známým útočištěm některých neúspěšných představitelů Sládkovy SPR-RSČ a působila pouze na regionálních úrovních. VRS tedy byla, a to i na krajní pravici, docela bezvýznamná skupina. To se ale změnilo ve chvíli, když ji vloni postupně ovládli aktivisté Národní aliance a Národního odporu.

Národní aliance vznikla koncem roku 1997 na Rakovnicku. V ideologii klade důraz na krajní nacionalismus a propagaci "stavovské demokracie". Usiluje o uzavření zábavných podniků, postavení homosexuality "i dalších sexuálních deviací" mimo zákon, dlouholeté věznění za držení drog a čistku mezi učiteli, kteří jsou zatížení "kolaborací s rudým neřádem". Národní aliance byla před rokem oficiálně rozpuštěna ministerstvem vnitra a její "zemský vedoucí" Vladimír Skoupý byl loni v červnu odsouzen podmíněně na jeden rok za podporu a propagaci hnutí směřující k potlačování práv a svobod občanů, za hanobení národa, rasy, přesvědčování a podněcování k národnostní, rasové nenávisti … I po zrušení registrace ale Národní aliance působila dále. Její členové postupně vstupovali do Vlastenecké republikánské strany a postupně zde získali největší vliv.

Národní odpor (dříve též Jungen Nacionaldemokraten, Národní socialisté a národní demokraté) je na tom podobně. Jedná se o neregistrovanou, pravděpodobně nejmilitantnější neonacistickou organizaci, která vznikla v roce 1998 z části pražské Blood and Honour (v překladu - "Krev a čest", heslo SS a název mezinárodní nacistické sítě). Šéfem této skupiny je Filip Vávra, který se kvůli propagaci pravicových "ideálů" nevyhnul trestnímu stíhání za brutální útok na několik homosexuálů nebo za hajlování před židovskou synagogou.

Národní aliance i Národní odpor chtějí opustit ilegalitu a vydat se, podle jejich slov, skrz parlament na cestu k moci. Dokonale tedy využily Vlastenecké republikánské strany, která jim poskytla útočiště a která je již jako politická strana "zavedená". Brzy získaly v ní rozhodující vliv a v listopadových volbách do Krajského zastupitelstva Středočeského kraje tvořili kandidátku VRS pouze členové Národní aliance. Podzimní volby ale pro VRS nedopadly nijak zvlášť dobře;  získaly vždy jen několik desítek hlasů (např. na Domažlicku si však jejich kandidáta vybralo 372 lidí). Představitelé VRS dali ale najevo, že tyto volby brali pouze jako generálku na chystanou kandidaturu své strany do Poslanecké sněmovny.

VII. sjezd Vlastenecké republikánské strany, konaný počátkem března, jasně ukázal, jak je ultrapravice silná. Buržoazní policie opět ukázala, na které straně stojí, když se, bránice neonacisty, postavila proti levicovým antifašistům. Na čí straně stojí ukázala i buržoazní média (v čele s, podle některých členů Parlamentu, "nejobjektivnější" TV Nova), která opět o potyčkách informovala zcela propagandisticky.

K čemu tedy na sjezdu došlo? Členové Vlastenecké republikánské strany, Národního odporu a Národní aliance se domluvili, že budou propříště vystupovat pod názvem Národně sociální blok (NSB). Bude se pravděpodobně jednat o širší ultrapravicovou platformu, které by se mohlo dostat poměrně velké podpory. Zvláště, když si uvědomíme, že podobná strana, která měla i větší voličský úspěch - Sládkovo Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa (SPR-RSČ) je dnes v likvidaci (i když se její zbytky stále ještě snaží, celkem bez úspěchů, pracovat jako Republikáni PhDr. Miroslava Sládka). Můžeme tedy očekávat přeliv jak časti bývalých voličů, tak i členů ze SPR-RSČ směrem k Národně sociálnímu bloku. Již teď má NSB kolem dvou tisíc členů a oblastní výbory ve všech krajích.

Předsedou NSB se na sjezdu stal tajemník Vlastenecké republikánské strany Jan Kopal, tajemníkem vůdce Národního odporu Filip Vávra a šéfem středočeské organizace Vladimír Skoupý z Národní aliance. Do vedení tohoto nového seskupení se tak dostali všichni velcí neonacističtí vůdcové. I to je důvod, proč by se NSB mohl stát větší politickou silou.

NSB je už dnes ale mnohem vlivnější než si většina lidí uvědomuje. Podařilo se ji totiž získat zásadní vliv na deník Špígl. Špígl byl vždy velmi bulvárními novinami, ale otiskoval i levicová stanoviska a mnohdy i ta, která odmítly Haló noviny. Jeho dlouholetý šéfredaktor a majitel ho však prodal společnosti Brisk Company a ta neprodleně jmenovala novým šéfredaktorem předsedu Národně sociálního bloku Jana Kopala. NSB toho okamžitě využil a hned začal ve Špíglu otiskovat rozhovory s ultrapravicovými předáky a prezentovat své názory.

Národně sociální blok je v současnosti nejpočetnější a nejvlivnější čistě neonacistickou organizací. Již při svém ustavení má silné pozice. Pravděpodobnost, že se jeho členové setkají se svými kolegy z ODS a US na chodbách Poslanecké sněmovny proto není nepatrná.

-MKR-

      

 

 

Ne legalizaci fašistů!

 

Boj proti rasismu, fašismu a xenofobii je jedním ze základních úkolů všech pokrokových lidí na celém světě. My, protože žijeme v České republice, se zvlášť ostře musíme postavit proti růstu fašistického hnutí v naší zemi. Odsouzeníhodný je přístup státních a veřejných orgánů, které (narozdíl od řady zahraničních zemí) nejen nepodporují antifašistické aktivity, ale dokonce umožňují fašistů, aby legálně působili a někdy také chrání jejich akce (ať povolené či nepovolené) silovými prostředky. Fašisté si tuto benevolentnost uvědomují a rozsáhlým způsobem ji využívají. Zatímco dříve působila řada ultrapravicových skupin nelegálně (např.Blood and Honour, Bohemia Hammerskins, Národní obec fašistická) nebo na bázi občanských sdružení (Čeští castisté, Národní aliance, Národní sjednocení, Vlastenecká fronta) nebo jako mládežnické sekce určitých stran (např. Republikánská mládež, řadu silně reakčních ultrapravicových stanovisek lze najít i v řadách Mladých konzervativců), v poslední době se stále více organizací blízkých krajní pravici snaží vstoupit na pole legální politické soutěže. Tak již před několika lety vznikla reakční Vlastenecká republikánská strana spojující bývalé členy antikomunistické Demokratické unie, KAN a Pravého bloku s fašisty z SPR-RSČ. Tato strana, názorově napravo od Sládka a daleko více antikomunistická, má po posledních komunálních volbách řadu zastupitelů v obcích (není bez zajímavosti, že v několika případech tvořila VRS koalice např. s KAN, DEU, Stranou konzervativní smlouvy – tj. odštěpenci z ODA v čele s Maškem, ODA i jinými tzv. demokratickými pravicovými stranami) a je podporována různými finančními oligarchy. O podobný postup se pokusila také nechvalně známá neonacistická Národní aliance. V tomto případě se naštěstí nejen transformace na politickou stranu nekonala, ale dokonce byla NA na konci minulého roku rozpuštěna. Situace se ale každým dnem zhoršuje. 3.března 2001 vznikl v Praze tzv. Národně sociální blok. Už název dává tušit, že velkým zahraničním vzorem této organizace je hitlerovská NSDAP. Národně sociální blok sjednotil ve svých řadách velké množství členů z jiných extrémistických skupin. Jsou zde fašisté z Národní aliance, Národního odporu, Národní obce fašistické, bývalý mladí republikáni. Ale jádro bloku, který podle vlastních údajů už nyní má ve 40 místních organizacích kolem 2000 členů, představují bývalý příslušníci Vlastenecké republikánské strany, jež pole nich sice prý „má dobrý program, ale nedostatečně tvrdě jej prosazuje v praxi.“ NSB již odeslal své stanovy k registraci a vzhledem k postojům úředníků ministerstva vnitra to vypadá, že se brzy politicko-stranická scéna ČR rozroste o novou stranu. Přístup policie podřízené „příteli“ Grossovi je o to zajímavější, že přes deklarovanou levicovost vlády ČSSD, se zásahy policie vůči levici zatvrdily (viz demonstrace proti MMF, různé antifašistické akce – naposledy protesty radikálních anarchistů proti sjezdu VRS), zatímco krajní pravice je více než tolerována.

                                  Petr Skála

 



SOS student v akci

Za poslední měsíc zintenzivnil KSM kampaň proti školnému. V Praze se soustředil mimo stanice metra na technické vysoké školy –  různé fakulty ČVUT, Strahovské koleje a Vysokou školu ekonomickou. Na těchto místech proběhlo několik malých a poté i velkých petičních akcí.

Mimo Prahu se veřejné petiční akce uskutečnili v Táboře, Chomutově, Opav a menší akce na řadě dalších míst.

Do konce měsíce března se zatím podařilo nasbírat cca 5.000 podpisů, největší přírůstek byl zaznamenán na velké petiční akci před fakultami ČVUT v Praze – Dejvicích, kde u velkého stánku podepsalo petici během necelých 3 hodin asi 600 studentů.

Podařilo se také dostat řadu informací do médií. Naši členové  se dostali v TV Prima (pořad Minuty regionu) do přímého diskusního konfliktu s navrhovatelem školného, Petrem Matějů, a vyznělo to velmi dobře. Za další mohu připomenout minimálně 6 rozhovorů zveřejněné ve zpravodajských pořadech různých kanálů Českého rozhlasu, ale např. i v radiu Kiss, Strahovském studentském rádiu apod.

Zajímavý je přístup novin – v Praze se podařilo reportáže (včetně fotografie)  z akcí dostat do Metra, Dnes, Blesku, Večerníku – tam včetně programu kampaně, v Severních Čechách se reportáže objevily v Dnes, Chomutovském deníku a Blesku, v Jižních Čechách v Právu, Dnes, Táborských listech apod.

Úspěšné bylo též působení na Internetu. Mimo stránek kampaně se podařilo dostat diskusní příspěvky např. na stránky Britských listů, do konference o lidských zdrojích apod. Zběsilost oponentů neznala mezí a tak jsme byli často za své postoje místo argumentů označeni nálepkou republikánů, tunelářů, lidí z 50. let až po gymnazijní anarchisty...        -ZST-

 

 

NEZAMĚSTNANOST NA OSTRAVSKU

Již více než 96 tisíc lidí je evidováno na pracovních úřadech v novém Ostravském kraji. Celkově je zde přitom 625 tisíc pracovně činných osob. Ostravsko je tak s 15,6 % nezaměstnaností druhé za Ústeckým krajem, ten má míru nezaměstnanosti o jedno procento více. S 12,4 procenty je pak na třetím místě Olomoucko.

V rámci Ostravského kraje je na tom nejhůře okres Karviná, se 17, 8 procenty zaujímá druhé místo v ČR za okresem Most (22 procent). Jen o dvě desetiny lepší bilanci od karvinského okresu má okres Bruntál, který je republikově třetí. Šesté místo v rámci celorepublikového žebříčku patří Ostravě - městu, osmé okresu Frýdek místek, šestnácté okresu Nový Jičín a dvacáté okresu Opava.

Mnohdy se jedná o nezaměstnanost dlouhodobou, vždyť více než čtvrtina těchto lidí je bez více než dva roky. Průměrná doba, po kterou setrvávají uchazeči o zaměstnání v registru úřadu práce v Ostravě již totiž dosahuje neuvěřitelných 517 dní. Právě dlouhodobá forma nezaměstnanosti je nejhorší a většinou sebou společně s finančními přináší i potíže psychické.

Zajímavé jsou jistě i údaje, které stanoví počet uchazečů na jedno volné místo. Celorepublikově vede Karviná s číslem 59,9. Bruntál s 34,8 je čtvrtý, Frýdek - Místek je pátý, Ostrava - město sedmá, Nový Jičín devátý a Opava desátá.

Za všemi těmito čísly se skrývají desetitisíce pracujících, kteří jsou nuceni doslova živořit. A tak jsou ti největší chudáci stěhováni do holobytů a trestáni za kradení potravin v supermarketech.

Problémem, který s nezaměstnaností souvisí je také nevyplácení mezd zaměstnancům. Takto se dnes chová na Ostravsku téměř padesátka firem a mezi ty největší patří např. Ingstav Opava, který dluží peníze více než 260 pracovníkům.

A jak se snaží vyřešit problémy Ostravska "levicová" sociálně - demokratická vláda? Podle předběžných zpráv vláda stanovila rozpočet tohoto regionu na pouhých 1.4 miliardy korun. Ostravský kraj, který vytváří zřejmě nejvyšší hrubý domácí produkt České republiky je tak v investičních možnostech začleněn až na 6. místo v ČR. Nejmenší díl letošního rozpočtu (jenom 126 miliónů) na investice má dostat Karvinsko, které je na tom skutečně nejhůř.

Jak je vidět, vláda problém nezaměstnanosti nevyřeší. Východiskem by se snad zdál zahraniční investor. Na Karvinsku má např. vzniknout továrna Schimanno, ale to je jen malá náplast (má zaměstnat pouze několik set lidí).

Celá krize nemůže zůstat bez odezvy a tak se pracující začínají radikalizovat. Dnes se to týká především dělníků z Nové Huti, jenž od stávky odděluje pouze částečná důvěra ve vyjednávání odborových byrokratů.

Svůj článek zakončím snahou o vysvětlení, co to nezaměstnanost vůbec je a proč je tak důležitou součástí kapitalistické ekonomiky. Nezaměstnanost je především sociálně ekonomický jev v kapitalismu, kdy část ekonomicky aktivní populace nemůže uplatnit svou pracovní sílu. Tím se stává tzv. rezervní pracovní armádou. Nezaměstnanost se tak stává nutnou podmínkou existence a vývoje kapitalistického výrobního způsobu a důsledkem všeobecného zákona akumulace kapitálu. Zvláště v etapách ekonomických krizí a depresí způsobujícího tento zákon ostré snížení poptávky po pracovní síle.

 

Milan Krajča

 

 

Škoda Auto a.s.

 

Škoda auto vloni opět vytvořil rekordní zisk, a to v celkové výši 3,336 miliardy korun po zdanění. Byl zvýšen i počet zaměstnanců na cca 26 tisíc pracovníků, z toho vlastních bez cizího personálu je 22 588. Vloni také vzrostla průměrná mzda na 20 371, což je o 654 korun  více než v roce 1999.

Otázkou je, kdo z řadových zaměstnanců má takový plat? Takto velký průměr dělají jen platy managerů a vedení podniku. Řadoví zaměstnanec mívá plat i s přesčasy, osobním ohodnocením a prémiemi cca 12 000 KORUN.

Škoda Auto zaměstnává převážně mladé lidi ve věku do třiceti let, respektive do čtyřiceti pěti let. Proč?

Po dvaceti  pěti letech namáhavé práce v těžkých podmínkách se dostaví únava a nemoci. Tím se stává dělník pro firmu nerentabilní a není nic snazšího než takového zaměstnance propustit. Ve Škodě dochází i k diskriminaci žen. Ženy jsou zařazovány často na velmi fyzicky náročnou  práci, za kterou dostávají menší finanční ohodnocení než muži. Pro ženu je velice složité ucházet se o odpovídající práci v koncernu. Jeli tato žena mladá, odvětí arogantní personalista, že ,,bude mít rodinu a tudíž nebude chodit do práce “.Má-li žena malé děti, dozví se, že tyto děti budou hodně marodit a žena bude často v práci absentovat. Když jsou děti již dospělé, stává se pro firmu stará a tudíž by nebyla schopna splnit vysoké nároky. O různých formách diskriminace pracujících ve Škodě Auto by se dalo hovořit celé hodiny.

A co na to vedení odborů? Na veřejnost a před zaměstnanci vedení odborů bouří pro lepší pracovní podmínky, pro lepší péči o zaměstnance zatím co za zavřenými dveřmi si ,,poplácají ramena s vedením firmy“ a prodají zaměstnance a jejich práva za ,,pár“ korun a nové služební auto.

Vedení firmy oznámilo zdražení mladoboleslavských produktů. Důvodem je údajně vysoká cena některých drahých kovů na komoditní burze a silný kurz koruny.Také jsme se mohly dozvědět, že s náběhem na nové Felície  bude zároveň v polovině  června ukončena výroba v pobočce Vrchlabí, kde má přijít o místo více jak 600 zaměstnanců. Pobočka ve Vrchlabí je zaměřena na určité speciály jako jsou sportovně upravené Oktávie, čtyřkolky a nadstandardně vybavené vozy.

Co na to vedení odborů?

,,600 zaměstnanců to není zas tak velký problém, protože 380 jich má smlouvu na dobu určitou a tyto zaměstnáme v Mladé Boleslavy na montáži A4, svařovně A4 a operativní logistice A4“ toto jsou jediné provozy které budou nabízeny.,, Zbytek zaměstnanců je tzv. cizí personál a ten se my snažit přesouvat nebudeme„Zapomněli však říci, že 30. června končí také montáž a lakovna Felície, čímž se uvolní několik desítek zaměstnanců. Co bude s těmito zaměstnanci, nikdo neví. Bude-li jich však část převedena do lakovny, lisovny a svařovny (nejtěžší a nejhorší pracoviště v celém závodě), musí se vyrovnat s tím, že neznají stroje, zařízení a jsou bez jakékoliv praxe. To se promítne na jejich práci a potažmo i na jejich platu. Pokud se někdo ve stanovené lhůtě nestihne přizpůsobit již tak s náročnou prací, může být i propuštěn! Dalším faktem je, že na uvedených pracovištích se volná místa pohybují jen v několika desítkách, takže polovina ze zaměstnanců z Vrchlabí si může nechat o práci jen zdát. Toto vše asi ,,našim“odborovým vůdcům nedochází. Ty mají totiž plnou hlavu starostí ze zasedání Světové rady ,,zástupců“ zaměstnanců odborů VW v Mexiku. Předseda odborů mladoboleslavské Škodovky si totiž musel vyslechnout nemálo kritických slov od Klause Volkerta, šéfa  odborové rady VW. Povšík byl ,,upozorněn“ na fakt, že ačkoliv Volkswagen vloni vytvořil rekordní zisk, je podíl Škody na jeho celkové výši velmi nepatrný a naše odbory tak nemohou celkovou situaci v koncernu argumentovat při jednání se zaměstnavatelem.

  Z toho všeho vyplývá, za koho a jakou hru hrají  ,, naši “ odboroví vůdci. Jen mi nejde do hlavy, kde skončily všechny ty námi těžce vydělané peníze?!!  Jestli ony se náhodou neodkutálely na soukromá konta našich zaměstnavatelů? A co budeme dělat, až přijdeme o práci? Co budeme jíst? Kde budeme bydlet? Co s námi jenom bude?

To vše jsou otázky obyčejných zaměstnanců. Umíme na ně odpovědět? Máme pro ně alternativu? Ano umíme odpovědět a máme i alternativu.                                          -RNM-

 

 

LIAZ-MNICHOVO HRADIŠTĚ

Již několik let se podnik ŠKODA  a.s. Mnichovo Hradiště výrobce nákladních automobilů potýká s krizí a úpadkem ve výrobě. Od předminulého týdne byly uzavřeny brány podniku a zaměstnanci po celozávodní poradě byly posláni do svých domovů, aby vyčkávali u ,,telefonních aparátu“, až je vedení firmy povolá zpět do výroby.

Na podnik byl na základě platební neschopnosti (dluh 1,1 miliardy) vedením firmy uvalen konkurz. Strach z nezaplacení pohledávek dovedl  věřitele k ,,odstřihnutí“ elektrického vedení a telefonu ,uzavření vody a plynu. Tím byla způsobeny nejen neschopnost podniku vykonávat jakoukoliv  činnost, ale i výpadek výstražného zařízení na komínu továrny, které má za úkol varovat letadla před možným nebezpečím nárazu do komínu.

Vedení podniku již několik měsíců nevyplácí mzdy.Vyřešeny jsou jen výplaty za srpen, září a říjen, kdy platy dorovnával Pracovní úřad.Od té doby dostávají zaměstnanci v průměru  1000 Kč měsíčně .

V důsledku této krize může v Mnichově Hradišti přijít o práci až 450 zaměstnanců. ,,Nový majitel“, slovenský podnikatel  Majský začal vyjednávat se strategickým partnerem  o převedení výroby do ČASO Čáslav. Část zaměstnanců by pak musela dojíždět každý den více jak hodinu do Čáslavi a zpět. Druhou variantou by bylo ponechání prvovýroby (hale V4 ) v Mn . Hradišti, což by zajistilo zhruba 150 pracovních míst.

Oba tyto plány jsou nedostatečné a jsou jen hrubou záplatou na hrubý pytel. Tímto uzavřením Liazu se zhorší už tak nelehká situace v Mnichově Hradišti, vždyť na tomto podniku byla závislá dobrá polovina obyvatel městečka, která již nemá na nájem, provoz domácnosti, natož pak na stravu . Tuto krizi řeší neustálím zadlužováním od blízkých rodinných příslušníků, což má za následek krizí v rodině a zvýšený počet rozvodů .

Šéf odborů Vladimír Bárta nehodlá zasahovat do kritického stavu podniku, Nechystá žádné prohlášení, nemá žádné požadavky, jen vyčkává na konečný verdikt managerů . Zaměstnanci a odbory slepě věří vedení firmy a řečem o strategickém partnerovi, který podnik vyvede z krize. Věří tomu vedení, které dostalo podnik do krize. Tomu, které na úkor pracujících pobíralo vysoké platy, když nebylo ani na,,vodu“.

Zaměstnanci by neměli věřit nafoukaným panákům z vedení firmy, kterým jde jen o blaho svých kont a ne o prosperitu podniku . Měli by tlačit na vedení odborů, aby se odhodlalo vzít podnik pod kontrolu pracujících nebo alespoň aby byl celý podnik převeden pod státní kontrolu .                                                                           -RNM-

 

 

Francouzští komunisté propadli ve volbách

Národní tajemník Francouzské komunistické strany Robert Hue  odmítl 23. 3. odstoupit z čela strany, která utrpěla při obecních volbách těžké ztráty. Odmítl i stáhnout komunistické ministry z levicové koaliční vlády socialisty Lionela Jospina. V souvislosti s obecnými snahami vyrovnat ve francouzské politice podíl žen a mužů připustil myšlenku "společného řízení strany na nejvyšší úrovni muži a ženami".

Hue převzal vedení PCF v roce 1995 a od té doby ji vedl směrem k sociáldemokratismu, který vyvrcholil podporou bombardování Jugoslávie ze strany NATO.

Komunisté při obecních volbách ztratili deset ze 39 měst nad 30.000 obyvatel, kde měli dosud starosty, a přišli o jediné velké město Nimes. Ztráty utrpěli i v takzvaném "rudém pásu" obcí kolem Paříže, kde si tradiční komunistické bašty Argenteuil a Drancy zvolily pravicové starosty.
Po debaklu se ozvaly hlasy uvnitř PCF, zejména v komunistické platformě, aby Hue odstoupil a aby z vlády odešli i komunističtí ministři, protože podíl na vládě posunuje PCF příliš doprava od jejích tradičních voličů.
PCF, která vznikla v roce 1920, patřila před druhou světovou válkou i po ní k nejvýznamnějším komunistickým stranám v západní Evropě a ještě počátkem 70. let měla podporu asi čtvrtiny francouzských voličů. V říjnu se bude konat sjezd PCF, tak uvidíme, jak to dopadne.

 

 

A co NATO?

  Na rozdíl od sovětských vojsk, jejichž rozmístění v určitých vojenských prostorech i jejich přibližný počet byl obyvatelstvu znám, u jednotek NATO tomu tak není. Stejně jako v jiných členských státech také v ČR po vstupu do Severoatlantického paktu probíhá řada vojenských operací v největším utajení. Veřejnost nemá ani potuchu, že na různých místech republiky právě nyní mohou být pořádána cvičení cizích armád s využitím nejtěžší vojenské techniky. Tak tomu bylo kupříkladu v první polovině měsíce března ve vojenském prostoru Libavá na Olomoucku. Tyto armádní tzv. taktické manévry, jichž se zúčastnilo více jak 2000 vojáků i s těžkou technikou (tanky, obrněné transportéry aj.), se shodou okolností, v rozporu s vůlí velení NATO i českých armádních pohlavárů, dostaly i na televizní obrazovky. Během této koordinované operace NATO došlo totiž ke smrtelné nehodě osmnáctiletého nizozemského vojáka, který zemřel po pádu obrněného vozidla do vodního toku. Jde jistě o tragédii, ale především je nutné se spíše zaměřit na okolnosti tohoto neštěstí a otázky s ním související.

  Armády NATO rády a často pořádají nejrůznější vojenská cvičení pro přípravu budoucí realizace svých zvrhlých plánů (viz např. napadení Jugoslávie, kterýmžto aktem Severoatlantický pakt porušil nejen mezinárodní právo, ale dopustil se i zločinů proti lidskosti, životům, zdraví a dokonce pošlapal stále platné dohody z konce 2.světové války, podle nichž má Německo zakázáno se vojensky angažovat mimo své vlastní území). Na těchto manévrech se využívá těžká vojenská technika včetně tanků, transportérů, mobilní artilerie i různých raketových zařízení. Navíc je NATO s libostí organizuje právě na území svých nových členů, kteří jsou (a nadále budou) vnímáni jako možná budoucí válčiště (ať už by se sami proti Paktu postavili nebo se stali tzv. nárazníkovým pásmem při útoku jiných států). Přestože existují moderní satelitní systémy a špionážní družice, ani zdaleka nemohou nahradit opravdovou zkušenost z vojenského cvičení na konkrétním místě. Tak je tomu i u poslední akce NATO. Právě protože je velení Severoatlantického paktu zvyklé na nevraživost až nenávist prostých lidí, konají se veškerá cvičení za maximálního utajení před veřejností. (Tato nevraživost je dána už jen vlastním chováním jednotek NATO – zejména soldatesky USA. Není od věci připomenout Itálii, kde americký pilot při svém „frajerském“ kousku podlétávání lanovky, lanovku strhl a způsobil tím smrt desítkám osob – zůstal nepotrestán. Nebo případ SRN, kde mladiství synové amerických důstojníků z jedné ze základen NATO v Německu svrhávali z mostu balvany na auta jedoucí na dálnici pod nimi, čímž způsobili hromadnou havárii a smrt jedné německé rodiny – za „trest“ se museli vrátit domů do Států). Utajení je nutné také kvůli využívání ostrého střeliva při manévrech, včetně používání dělostřeleckých granátů a „kontrolovaného“ zkoušení chemických zbraní (v Japonsku za následky způsobené chemickými zbraněmi obyvatelům několika obcí sousedících s americkými vojenskými základnami a cvičnými vojenskými prostory těchto základen musela již zaplatit armáda USA několik set tisíc dolarů). Toto utajení bylo také jedním z důvodů smrti Nizozemce, protože když zbylí členové posádky obrněného vozidla vyplavali z vody a informovali odpovědné velitele, tito důstojníci příliš dlouho váhali, než se rozhodli zavolat lékařskou pomoc. Přivolané záchranné službě se sice podařilo obnovit životní funkce mladého holandského vojáka, bylo však již příliš pozdě na to, aby mohli životní funkce trvale udržet. Celý případ navíc na území České republiky šetří nizozemská vojenská policie, čímž je nezakrytě neúměrně zasahováno do svrchovanosti ČR, protože v případě nehody na území např. USA nebo v níž figurovali američtí vojáci či vojenská technika U.S.Army postižené státy tuto možnost nemají. (I když vzhledem k tomu, že tu máme již oficiální kanceláře a střediska FBI a rezidentury CIA jde pouze o další potvrzení polokoloniálního postavení republiky ve vztahu k jejím „západním“ spojencům.) V tomto ohledu je třeba upozornit ještě na protiústavnost kroků české sociálně demokratické vlády, která sama povolila při bombardování Jugoslávie přelety cizích letadel nad republikou – vzdušný prostor je součástí státního území a pouze parlament měl oprávnění povolit vstup či průchod cizích vojsk naším územím (tzn. Včetně přeletů letadel). Přestože v současnosti je již schválen zákon, který takovouto pravomoc vládě „pro větší pružnost“ přiděluje, v době bombardování Jugoslávie šlo o krok jednoznačně porušující platný právní řád (včetně ústavy).   Vzhledem k okolnostem by měli všichni komunisté, levicově smýšlející i pokrokově orientovaní lidé aktivně bojovat za vystoupení České republiky z NATO a požadovat zrušení tohoto nástroje militarismu a novodobého kolonialismu.                             S. N.

 

 

 

 

 

 

Kampaň ZASE pokračuje!

Jak jistě víte, KSM se k Evropské unii několikrát (např. na svém posledním sjezdu) jasně vyjádřil (odmítl současnou podobu a tedy i vstup), zatímco v KSČM se sjezdové prohlášení „Současnou podobu EU odmítáme, souhlas se vstupem podmiňujeme výsledkem referenda a rovnoprávnými podmínkami“ vysvětluje ve vedení různě. Protože tyto hlavní třecí plochy se projevily zejména po startu naší kampaně ZASE, konala se minulý měsíc na toto téma schůzka vedení KSM se zástupci vedení KSČM.  Bylo dohodnuta vzájemná spolupráce v odborné oblasti i možnost podávání podmětů a návrhů ze strany KSM, konkrétně na 8. zasedání ÚV KSCM 31. 3., kde se projednával návrh informační kampaně KSČM k otázce EU.

Naše odborné zázemí zpracovalo  na základě podkladového materiálu Výkonného výboru strany alternativní návrh kampaně, obohacený o konstruktivní připomínky a důsledky nejnovějšího vývoje EU, jejíž hlavní rozdíly bychom nyní chtěli představit:

Původní návrh počítal, že kampaň KSČM se bude obracet na celou veřejnost. Že bude, jak řekl předseda poslaneckého klubu Vojta Filip, předkládat pozitiva a negativa a nechá na lidech, jak se nakonec v referendu rozhodnou (pak prý získá strana velkou podporu).

My jsme naopak zastávali názor, že pojem působení na veřejnost je příliš abstraktní. Že nemáme reálně prostředky na to, aby mohla výrazněji působit na celou veřejnost a tudíž bychom se měli zaměřit především na 1) naší členskou základnu a sympatizanty a 2) na okruh širší voličské základny. Zároveň jsme požadovali, aby argumentace hovořila jazykem voličů. A abychom dosáhli podpory u našich potencionálních  voličů, že je nutné si  uvědomit a jasně říkat důsledky vstupu do EU právě pro tyto osoby (tedy například pro dělníky, zemědělce, nezaměstnané, drobné podnikatele).

 Co se týká pouhého porovnávání kladů a záporů. Myslíme si, že pokud budeme postupovat jen ve stylu pro, proti, nebude to mít odpovídající účinek. Voliče totiž neoslovíme tím, že budeme pouze informativní, ale tím že se postavíme za jejich zájmy, za zájmy ČR a že je budeme důsledně hájit a také tím, že budeme mít vlastní názor na otázku EU a na možný vstup. My nemůžeme v žádném případě zaměnit zásadové stanovisko strany za pouhé informování a rozhodnout se až těsně před referendem či před volbami. Náš vlastní názor by zůstal příliš nečitelným (oproti pravici i sociální demokracii). To by mohlo mít vysoce podle nás mohlo mít negativní dopady na volební výsledky KSČM.

Navíc bylo v původním materiálu nedostatečně vzato na vědomí, že vstupem do EU se  vzdáváme části své suverenity a předáváme značnou část svých pravomocí EU. Tzn., že po vstupu do unie v řadě případů prostě nelze účinně hájit zájmy občanů.  Nedokáže to ani česká vláda, natož KSČM. Jakékoliv jiné tvrzení je jen nezodpovědným populismem.

Přesnější specifikaci jsme navrhovali také u cílů kampaně. Chybělo nám mezi nimi např. rozlišení integrace. My bychom přece měli odlišit sjednocování rovnoprávných států zdola (k jakému dochází například v Africe) od imperialistických snah o ovládnutí dalších území a trhů jako je kapitalistická globalizace… V dokumentu také chybělo jasné internacionální stanovisko jako protiváha evropocentrismu a např. i uvážení dopadů vstupu na existující vztahy se státy stojícími mimo tento blok (včetně Slovenska – jakékoli tvrzení o možnosti udržení nadstandardních vztahů po rozšíření bez Slovenska je iluzorní, Schengen je po Amsterdamu součástí komunitárního práva, platí pro všechny a je nadřazen i ústavnímu pořádku ČR).

Stručně řečeno se domníváme,  že KSČM by měla při své kampani vycházet  z komplexního a uvážlivého rozboru, nezávislého na módním trendu tzv. evropanství, na tlaku médií a lobbistických skupin, že by měla zaujmout jasné internacionalistické a zároveň vlastenecké stanovisko, které současně zvýší možnosti jejího volebního úspěchu. Vstup do EU bude totiž přímo či nepřímo ve svých důsledcích hlavním tématem voleb 2002.

 

V alternativním materiálu jsme také navrhovali pozměnit uvedená východiska kampaně. Nedostatečně se nám zdály být reflektovány v celé šíři závěry V. sjezdu. Proto jsme jako první východisko navrhli  shrnutí těchto materiálů:  V původním dokumentu bylo, že KSČM podmínila členství v EU referendem. Ale to by  mohlo znamenat, že bychom byli pro členství, i kdyby referendum rozhodlo proti, že důležité je pouze to, že proběhlo. Navíc v předloženém dokumentu chyběla zmínka  o podmínce rovnoprávnosti. Sjezd přitom podmínil členství výsledkem referenda a rovnoprávnými podmínkami vstupu. Se zřetelem k tomu, že rovnoprávných podmínek vstupu nelze dosáhnout a s uvážením, že dochází k oslabování prvků  demokracie v EU a k oslabování malých států, jsme požadovali závěry V. sjezdu znovu potvrdit. Návrh znění tohoto bodu tedy byl: Současnou podobu EU odmítáme. Členství v EU požadujeme podmínit  výsledkem referenda a rovnoprávnými podmínkami vstupu.

I  v dalším původních východiscích se nám zdálo, že je celá řada dalších obecností i faktografických chyb. Například se v jednom bodě tvrdilo, že nejde o mechanický vstup ČR do EU, ale o obousměrný proces, jehož výsledky se mají „ odhadovat “. V reálu se vztahy mezi kandidáty a EU však označují jako  aproximace, tzn. jednostranné přibližování. Tento termín (používaný všemi odborníky na EU) jasně odráží skutečnou podstatu přeměny tzv. institutu přidružení na plné členství. A Dále: V otázce EU není možné pouze odhadovat, je třeba vycházet z faktů. A fakta říkají, že celkový vývoj ES směřuje již od Maastrichtu jasným a jediným směrem, který potvrdil summit v Nice. V dalším bodě původního materiálu bylo zase např. napsáno, že velkým státům se budou moci postavit koalice těch menších. Ale toto tvrzení odporuje závěrům z Nice, základním zásadám rozhodovacích postupů v EU i podstatě tzv. flexibility – tedy užší spolupráce, která je základem tzv. vícerychlostní Evropy.

Naše pozměňovací návrhy se týkaly i dalšího bodu původní kampaně, a to propojení kampaně k EU s volební kampaní 2002. V původním materiálu byl šířen eurooptimismus a byly upírány bezbřehé naděje k tzv. evropské levici. My jsme naopak zdůrazňovali, že značná část voličů (a navíc velká většina členské základny) se staví k EU záporně a také vzhledem k tomu, že řada z těch, jimž Unie přinese převážně negativa (např. zemědělci, drobní živnostníci aj.), může patřit k budoucím voličům KSČM, měla by strana zaujmout k EU takovou pozici, aby zůstala pro tyto lidi volitelnou.

Co se týče evropské levice, fakta hovoří jasně - např. italští a francouzští komunisté měli do 80. let 20-30% hlasů a změnit Evropu zevnitř se jim nepodařilo, evropská sjednocená levice je slabá (má 30 poslanců z 626), EP má druhořadé postavení (nemá rozhodovací pravomoc), výsledky voleb do EP ukázaly, že 1) občané členských zemí nepovažují EP za svůj, 2) že strany i komunistické, které zaujaly proevropské postoje, dopadly mnohem hůře než nacionalisté či internacionalisté). A i s ohledem na mezinárodní situaci, kdy EU neznamená sjednocování se zbytkem světa, ale naopak se stává překážkou tohoto sjednocování (i spolupráce), nelze než konstatovat, že tvrzení obsažená v původním dokumentu o možnostech evropské levice jsou přehnaně optimistická a neakceptují reálnou politickou situaci.

V závěru jsme potvrdili, že není možné, aby KSČM nezaujala jako jediná strana zásadní stanovisko k EU.

 

Bohužel se nám nepodařilo náš alternativní materiál zařadit jako druhou variantu proti původnímu návrhu do programu 8. zasedání Ústředního výboru (podle čl. 16 Stanov KSČM) ani jako celkový pozměňovací návrh návrhové komisi (k té se sice dostal náš návrh prostřednictvím jednoho člena ÚV KSČM, ale nakonec byl vzat pouze jako materiál určený pro další práci odborného zázemí…).  Schválen byl původní materiál s malou změnou.

-ZST, PSK-

 

 

 

Quebec City se chystá na protesty

V dubnu se v Quebec City bude konat Americký summit, setkání hlav států z celé západní polokoule, na němž se má hlavně jednat o rozšíření smlouvy NAFTA o "volném" (jak je zvykem říkat dosti složitými pravidly řízenému) obchodu mezi Kanadou, USA a Mexikem na celou z západní polokouli.

Proti tomu se stejně jako v Seattlu, v Praze  a na dalších místech chystá protestovat tzv. antiglobalizačí či antiimperialistické hnutí.

Kanadské represivní složky jsou již nyní v pohotovosti.Aby předešly sebemenšímu narušení průběhu jednání, budou oploceny 3 km čtvereční středu města 2 až 3 metry vysokým plotem (který perspektivní demonstranti nazývají novou železnou oponou). Dovnitř budou mít přístup na zvláštní propustky jen lidé mající tam i dříve trvalé bydliště. Byl také vydán zákaz nosit po dobu trvání konference šátky (tzv. pasivní ozbrojení), kterými by bylo možno si zahalit obličej, aby se znemožnila anonymita demonstrantů. Tento zákaz ale bude možná stažen, jelikož antiglobalizační hnutí vyhlásilo na 2. dubna protestní den šátků, při němž by se ze solidarity s nimi měli zahalit šátky všichni.

Všechna vězení v Quebec City byla vyprázdněna (vězni převezeni jinam), aby bylo dost místa pro zatčené demonstranty. Zatím byla vrácena z kanadských hranic skupina mladých lidi z New Yorku chystajících se zřejmě plánovaných demonstrací zúčastnit po té, co jim byla prověřována literatura nacházející se v jejich vozidle.                                                              -STE-

 

 

Stockholmský summit

Ve Stockholmu začal 23. 3. summit Evropské unie věnovaný „ekonomickému a sociálnímu rozvoji společenství“. Jako obvykle se však pozornost soustředila na aktuální dění - státníci se budou věnovat také epidemii slintavky a kulhavky v EU.Jedním z vrcholů prvního dne bude setkání s ruský prezidentem Borisem Putinem, který přijede před polednem a se svými protějšky

 Obtížná debata se čekala kolem plné liberalizace evropského trhu s elektřinou a plynem, otevření poštovních služeb konkurenci a sjednocení pravidel letecké dopravy, které naráží na britsko-španělský spor o svrchovanost nad Gibraltarem.

Pozadím debaty o ekonomice a sociální politice byly poslední znepokojivé údaje o poklesu hospodářské aktivity v důsledku ekonomického zpomalení ve Spojených státech.

Jako obvykle se šéfové států a vlád sešli napřed s předsedkyní Evropského parlamentu Nicole Fontainovou. Ožehavou otázkou bylo, jak odložit otevření západoevropského trhu pracovních sil občanům z nových zemí (Rakušané a Němci trvali na 7letém odkladu. Většina ostatních členských států se smiřuje s tím, že bude třeba vyjít vstříc německým a rakouským požadavkům a přechodné období zavést. V praxi to bude znamenat, že na postavení pracovníků z ČR, Polska či dalších zemí se po přistoupení k EU nic nezmění - nadále budou muset žádat o pracovní povolení.)

Summit skončil jako většinou velmi rozporně. Účastníci se nedohodli na řadě bodů, zejména v oblasti deregulace a liberalizace jednotného vnitřního trhu, a odložili jejich řešení do budoucna.

Proti summitu EU protestovaly tisíce mladých odpůrců Evropské unie, kteří se v pátek pozdě večer pokusily proniknout na večeři, kterou pro nejvyšší představitele států Evropské unie

při příležitosti summitu uspořádala hostitelská švédská vláda. Demonstrující zastavily až narychlo povolané pohotovostní policejní jednotky se psy.

Policie také okamžitě rozšířila ochrannou zónu od míst, kde právě pobývali evropští vůdci. Někteří protestující se však odmítli vzdálit a pokračovali v demonstraci vsedě. Policie použila obušky a 194 demonstrantů odvezla na neznámé místo…                                                         -ZST-

 


VOLKSWAGEN V MEXIKU

V Mexické pobočce šest set kilometrů od Mexiko City se vyrábí legendární automobil Brouk, ale ne ten nový technikou a luxusem ,,prošpikovaný“, ale starý, jednoduchý a odolný typ, jak ho důvěrně můžeme znát z filmů, ale i z našich silnic.

Starý typ je v chudé jižní a střední Americe velmi vyhledávaným a oblíbeným vozidlem. Oproti jeho mladšímu bratru je poměrně laciný (5000 dolarů) a proto zajistil koncernu VW první příčky na celosvětovém trhu v prodejnosti automobilů.

Není nic platné, že mexický závod při nízkých nákladech na výrobu přináší koncernu mnohamiliardový příjem. Práva zaměstnanců VW v Mexiku se rovnají nule.

V loňském roce proběhla v závodě pětidenní stávka, při níž odboráři požadovali zvýšení mezd o 35 procent a změny kolektivní smlouvy, na jejímž základě by se zlepšila pozice zaměstnanců firmy. Ačkoliv odboráři disponovali velkou silou lidí, firma jejich podmínky odmítla a celou stávku dala posoudit Federálnímu arbitrážnímu soudu, který stávku posoudil za nezákonnou. V době stávky však vznikly škody  v hodnotě 26 milionů dolarů. Za tuto škodu prý odpovídají odbory, a tak vedení firmy přikázalo odborům tyto škody zaplatit.Odbory požádali Mexickou vládu o zprostředkování jednání mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem. Při tomto jednání bylo jednoznačně vidět, jak vláda sekunduje vedení podniku proti odborářům. Proto jednání dopadlo jen s 18 procentním navýšením mzdy, zvýšením příspěvku na stravování 1000 dolarů a polovinu obvyklého platu při stávkách.

K velkým změnám v kolektivní smlouvě ani nedošlo. Mzda se neustále vypočítává po dnech. Zaměstnanci jsou vypláceni po týdnech. Dovolenou mají sice čtyřtýdenní, ale jen dva týdny mají proplaceny. O přesčasech a pracovních podmínkách ani nemluvě.

Mexická pobočka díky malým personálním nákladům, malé nemocnosti (zdrav. 99.1%), vysokým výkonům a dobré kvalitě vykazuje velké zisky a tak je do Mexika přesunována z Evropy výroba některých komponentů. Není to tím, že by se tamní vedení koncernu staralo o své zaměstnance a poskytovalo jim nadstandardní lékařské a jiné služby. Je to zapříčiněno velkou nezaměstnaností (2000 nezaměstnaných čeká na jedno uvolněné místo) a malými právy zaměstnanců.

To vše dává vedení firmy volné ruce k ,,vysávaní“ zaměstnanců, k diktování nelidských pracovních podmínek a hanebnému ,,odměňování“ zaměstnanců. Tamní odbory mají svázané ruce díky zrádcovskému chování ,,svých“ odborových vůdců v Evropě a zkorumpovaným politikům v prokapitalistické  vládě.     

V kapitalistickém systému je jedno, kde se komponenty vyrábějí, jen když je to levné a bez větších problémů se zaměstnanci. Osvojili si využívat rezervní armádu nezaměstnaných ke zbídačování a diktatuře svých zaměstnanců.

Nezaměstnaní za tyto podlosti nemoho,u je jim to přisouzeno systémem:Systémem, který se postaral, aby ztratily zaměstnání jen díky blahu několika vyvolených. Nezaměstnaní by se neměli podílet na stávkokazecké práci, ale měli by se připojit k protestu, ke svržení všech diktátorů a vykořisťovatelů. Jen tak mohou získat práci, potravu a oblečení pro svou rodinu, dostatečné vzdělání a svobodu pro všechny pracující na celém světě.

-RNM-

 

 

Nová kniha Noama Chomského

Nová generace zasahuje: Kosovo, Východní Timor a měřítka Západu) (anglicky na http://www.ireland.com/dublin/entertainment/books/bookarchive/chomsky0223.htm)

Ve své nejnovější knize pokračuje Chomsky v polemice proti  doktríně americké zahraniční politiky, která je, pokud jde o lidská práva, přetvářkou. Porušování lidských práv je pro Spojené státy důležité jen tehdy, když jim jde o určité hospodářské zájmy a o národní prestiž. Chomsky si bere na paškál i agresi NATO vůči Jugoslávii a posmívá se i  Havlovi. Stejně argumentuje Chomsky, co se týče amerického selhání zabránit brutálním zvěrstvům Turecka proti svému kurdskému obyvatelstvu. Tím, že Spojené státy dodaly Turecku zbraně a pak už do věci nezasahovaly - protože je Turecko pro Spojené státy strategicky nesmírně významné - má Amerika odpovědnost za tamější humanitární katastrofu. Totéž se týká Východního Timoru. V kapitole "Zelená pro válečné zločiny" argumentuje Chomsky, že Spojené státy mohly zabránit zvěrstvům na Timoru.

 

 

Vstup ČR do EU a daně

 

  Stále znovu se občan ČR dozvídá, že kvůli vstupu do Evropské unie se zvedají daně určitých produktů a služeb, aby byly na evropské úrovni, případně, že vstupem do Unie se určité daně budou muset zvednout. Současně ale řada osob tvrdí, že daně se nezvyšují kvůli vstupu do EU, ale z vůle vlády, která se vstupem jen zaštiťuje. Je samozřejmě pravda, že vláda by daně fyzických osob zvyšovala (a zároveň k vytvoření „investičně a podnikatelsky příjemnějšího prostředí“ snižovala daně podnikatelským subjektům) i bez nějakého vstupu do Ev.unie. Takováto fiskální politika je totiž nezbytnou součástí kapitalistického systému. Ale i tak je zodpovězení otázky, zda EU nám bude určovat ceny a daně velmi důležité pro pochopení podstaty a širší hodnocení ES.

  Všechny daně významně souvisí se státním rozpočtem, protože jsou v podstatě jeho hlavním zdrojem příjmů. Už zde je třeba říci, že podle Smlouvy o ES má Evropská unie vlastní rozpočet, jehož hlavním zdrojem příjmů (v roce 1999 se jednalo o 50% příjmů tohoto rozpočtu) je odvod daně z přidané hodnoty, vybrané v minulém roce v členských státech; tento odvod činí 1,4% z celkové ceny zboží a služeb u nichž je DPH vybírána. Tzn., že nejméně o tuto částku spotřební daně po vstupu do EU růst musí (aby je ČR mohla do rozpočtu EU odvádět). Navíc podle nařízení Rady 332/93 (nařízení jsou bezprostředně závazná pro členský stát i všechny jeho příslušníky a osoby na jeho území se zdržující) stanovilo, že rozpočtový deficit může být jen 3% a státy mají povinnost zabraňovat veřejnému deficitu. Jediným způsobem jak v současnosti udržet takto vyrovnaný rozpočet je buď provádět tvrdé restrikce a škrty ve výdajích nebo zvýšit příjmy rozpočtu. A nezjednoduším a nejúčelnějším zvýšením příjmů je zvýšení daní (ať přímých nebo nepřímých). To znamená, že už jen tímto prvotním zásahem ve prospěch vstupu do EU daně vzrostou.

  Komunitární právo především rozlišuje daně přímé (dávky vážící se k určitým prvkům trhu, hlavně daně z příjmů právnických a fyzických osob) a nepřímé (dávky vztahující se nikoli k osobě, ale k produktu nebo výrobku, mohou být bezprostředně převedeny do ceny, jsou to hlavně DPH a zvláštní spotřební daně na určité druhy zboží). Toto rozdělení je velmi důležité, protože oba druhy daní se velmi liší co do dosaženého stupně harmonizace v EU a odlišný bude tedy i dopad pro Českou republiku po vstupu do Evropské unie.

  U obou druhů daní platí, že cílem ES je vytvoření jednotného fiskálního území Unie. Proto dochází k postupné harmonizaci daní (postup při harmonizaci přímých daní stanoví čl.94 a 95, pro harmonizaci nepřímých čl.96), kdy na základě směrnic vydávaných Radou musí členské státy přijmout harmonizační opatření nezbytná pro fungování jednotného vnitřního trhu a pro vytváření jednotného fiskálního území. Jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic (viz.čl. 14SES) znamená mimo jiné odstranění rozdílných daňových systémů členských států, protože ty jsou významnou překážkou jeho fungování (viz např. Burkova zpráva, Bulletin ES 1980). Celkově je třeba říci, že vstup do EU bude tedy skutečně znamenat zvednutí daní na „evropskou úroveň“, přičemž je u nepřímých daní proces vytvoření evropské úrovně (tzn. Evropského jednotného systému spotřebních daní) z velké části dokončen, u nepřímých daní zatím tolik nepokročil.

  Podle právního řádu EU je pro řádné fungování jednotného vnitřního trhu zapotřebí zavést v členských státech jednotný systém spotřebních daní, který zahrnuje jednotnou strukturu, základ i sazbu. Nepřímé daně zahrnují a)daň z přidané hodnoty a b)zvláštní spotřební daně (např. na tabákové výrobky, alkohol, pivo, minerální oleje, pohonné hmoty, telekomunikační služby aj.). Nejdůležitější je právě daň z přidané hodnoty. Vždyť DPH byla v podstatě vytvořena Komisí ES v roce 1964 a nahradila starší nejednotné daně z obratu. Zavedena byla 2 směrnicemi (č.227 a 228) Rady z r.1967. Ty definovaly tuto daň jako obecnou spotřební daň vybíranou v každém stádiu ekonomické aktivity z hodnoty, která je v jeho rámci přidána a je vypočítávána jako procentuální část z aktuální ceny výrobku či služby. Celkovou výši DPH platí spotřebitel. Do roku 2000 vydala Rada 21 směrnic týkajících se DPH. Z nichž asi nejvýznamnější je 6.směrnice Rady č.338/77 o dani z obratu vydaná 17.5.1977, která vytvořila jednotný základ daně z přidané hodnoty platný pro celou EU. Minimální sazbou u DPH je 15%, jednotlivé státy ale mohou přijmout  sazbu vyšší (např. Dánsko a Irsko má DPH 25%, Itálie u některých výrobků až 35%), ne však nižší. Už nyní platíme vyšší ceny kvůli DPH, kterou vymyslela Evropská unie a po vstupu ČR do EU nebudeme platit nižší, ale vyšší, protože vývoj v západoevropských státech směřuje k růstu cen a růstu DPH. Jak už bylo řečeno výše, zvednou se ceny výrobků také kvůli odvodům části peněz do rozpočtu Společenství. Dalšími nepříznivými daněmi jsou tzv. zvláštní spotřební daně kterými jsou zatíženy určité výrobky (cena takových výrobků je tedy zvýšena o DPH, tzv. evropskou daň a zvláštní spotřební daň). O jaké výrobky se například jedná jsem již uvedl. Také v tomto případě existuje minimální sazba (procentuálně ještě vyšší sazba než sazba DPH) stanovená u jednotlivých výrobků zvláštními směrnicemi. Důležité jsou směrnice 12/92 – ta zakotvuje zvláštní spotřební daně na stanovené produkty obecně, směrnice 83 a 84/92 týkající se lihovin a jiné.

  Přímé daně jsou hlavně daně z příjmů právnických a fyzických osob. Zatím přetrvává jejich rozdílná úprava v členských státech EU. I zde ale platí, že cílem je vytvořit jednotné fiskální území, protože rozdílné zdanění může prý vést k rozdílnému postavení subjektů v hospodářské soutěži (i tato argumentace, obsažená např. v čl.94 SES, ukazuje, že ke sjednocování daní dochází v zájmu velkých podnikatelských subjektů – hlavně právnických osob a nikoli v zájmu občanů, tomu také bude odpovídat budoucí daňové zatížení). Proto dochází i v této oblasti k postupné harmonizaci, v rámci níž musejí členské státy Unie na základě směrnic Rady přijímat harmonizační opatření. Cílem je zjednodušení a snížení zdanění obchodních společností (což bylo deklarováno již např. v bulletinu ES z roku 1967).  Obchodními společnostmi, kterých se snížení daní týká, jsou především, jak ukazuje příklad Německa i jiných zemí, velké nadnárodní koncerny. Podle odborníků by se přímé daně firem měly se vstupem do EU snížit asi o 30%, zatímco  daně fyzických osob by zhruba o stejnou částku měly vzrůst. I kdyby výše daně  z příjmů nebyla do okamžiku vstupu ČR do Unie jednotně stanovena evropským právem, ke zvýšení dojde v rámci vyrovnávání životních nákladů a výdajů v členských státech Společenství, k němuž ve všech členských státech EU postupně dochází v důsledku vytváření tzv. evropské životní úrovně. Proces zvyšování daní, cen a dalších výdajů občanů je natolik dlouhodobý a všeobecně známý proces, že je některými autory považován za obyčejový pramen komunitárního práva (viz T.Oppermann). Naproti tomu na evropskou úroveň se nemají zvednout platy zaměstnanců v nových členských státech.

  Je tedy zapotřebí stále znovu zkoumat pro a proti vstupu České republiky do Evropské unie a vycházet při tomto zkoumání ne ze zbožných přání, ale z faktů. V současné době je sice řada občanů (také v důsledku absence jakékoliv objektivní informační kampaně, existující vládní, mediální a další tzv. osvětové kampaně se omezují na nepodložené jásání a vyzdvihování „kladů“ takového vstupu) přesvědčena o správnosti vstupu nebo je jí lhostejný. Jakmile ale na ně dolehnou negativní dopady vstupu do Unie, jejich názor se rychle změní. (Navíc už nyní si celé skupiny obyvatelstva začínají uvědomovat tato negativa např. předseda Agrární komory.) A že vstup bude mít, alespoň co se týká daňového zatížení a růstu cen, dopady ne zrovna příznivé, lze z výše uvedených poznatků jasně vyvodit.                                     -PSK-

 



Venezuela

Dne 28. 3. 2001 zažila nejstarší a největší venezuelská vysoká škola Ústřední univerzita Venezuely „horkou“ středu. Tisíce nespokojených studentů, zaměstnanců i některých vyučujících obsadili přednáškové budovy i řadu kanceláří v areálu univerzitní oblasti, jako protest proti politice stávajícího rektora Giuseppe Gianetta a jeho aparátu. Zatímco univerzita, její studenti, zaměstnanci i prostí pedagogové jsou levicově orientováni a podporují politiku současného prezidenta Hugo Chaveze (který se k moci dostal za podpory komunisty vedené široké pokrokové aliance nazvané Hnutí za socialismus) je vedení univerzity orientováno na ultrareakční Křesťansko-sociální stranu. Příslušnost G.Gianetta ke konzervativním polomafiánským elitám, jeho omezování studentských svobod a potírání práva pedagogů na svobodné vědecké bádání a na vlastní názory, tvrdá hospodářská politika a způsoby, kterými disponuje s majetkem univerzity (např. z příjmů univerzity dosud určených na financování učebnic a dalších pomůcek studentů, rektorát financuje různá sdružení pravicových důstojníků aj.), to jsou hlavní důvody, proč zaměstnanci a studenti požadují výměnu vedení. Ze stejných důvodů je současné vedení univerzity, již delší dobu v centru kritiky venezuelské vlády. Demonstranté oblehli dokonce rektorát, ale byli rozehnáni brutální střelbou univerzitní stráže. Rektor G. Gianetto pak vyhlásil časově omezené zrušení vyučování. Ústřední univerzita Venezuely tak opět v krátké době prokázala svou pokrokovou orientaci (3.2.1999 na přání studentů zde přednášel F.Castro, obsah jeho vystoupení vyšel i česky pod titulem Revoluce je dcerou vzdělanosti a idejí, vydalo nakladatelství Orego v roce 1999).

               - PSK -

 

 

Palestina

Izraelská armáda ve čtvrtek 29.3.2001 brutálně zasáhla proti poklidné asi čtyřicetihlavé demonstraci Palestinců na přechodu Erez mezi pásmem Gazy a Izraelem. Izraelci použili vedle slzného plynu také ostré náboje a bez předchozího varování zahájili na demonstranty palbu. O život přišel 15letý chlapec, který byl zasažen přímo do srdce a 18letý mladík. Tento zločinný postup židovských vojáků nebyl ojedinělý a počet zabitých Palestinců překročil během března a počátku února  číslo 400. To ovšem není pouze číslo z mezinárodních statistik, za každou jeho jednotkou se skrývá zmařený lidský život a několik poznamenaných lidských osudů. I přes nerovný  souboj, dnes ovšem, arabského „Davida“ s židovským „Goliášem“ palestinský národně-osvobozenecký boj, intifáda, pokračuje. Situaci nezměnil ani vznik velké „národní“ židovské koalice, v jejíž vládě usedl vedle ultrareakčníků ze ŠAS a pravičáků z Likudu  také Šimon Perez ze Strany práce. Naopak představitelé sionistů, prohlašujíce se nyní za zástupce celého izraelského národa (což samozřejmě  není pravda, ale jakékoliv propalestinské vystoupení některých Židů je ihned následně ztrestáno zfanatizovaným organizovaným davem reakčníků), odmítají dosavadní dohody a chtějí s Palestinci, „po uklidnění situace“ začít jednat od nuly. Všechny pokrokové síly světa musí jako jeden muž odmítnout imperialistickou politiku sionistických válečných štváčů a v tiché úctě se sklonit nad Palestinskými mučedníky (z nichž řadě nebylo ještě ani 18let). Čest jejich památce.

                                                                                                                      SrP

 

 

ANTIGLOBALIZAČNÍ BOJE

   17. března 2001 se odehrály hned dvě významné protiglobalizační akce, které znovu dokázaly, že boj proti sjednocujícímu se kapitalismu je aktuální doslova na celém světě. Zároveň se ukazuje, že široké vykořisťované vrstvy už mají dost pasivního přihlížení k destruktivním účinkům globalizace, radikalizují se a své myšlenky dokážou proměnit v činy. Důležitým průvodním jevem této aktivizace je prohlubující se schopnost akční jednoty všech pokrokových sil, bojujících proti kapitalismu a imperialismu.

 

Neapol, Itálie

  V tomto jihoitalském městě se 17.3. odehrály mohutné protiglobalizační protesty. Popudem k nim byla konference Světového fóra, jíž se zúčastnili finančníci ze 120 zemí (a navázali tak na starobylou tradici neapolských porad mafiánských bossů), která stála miliardy lir a byla vyloženou provokací nezaměstnaností a stagnujícím hospodářstvím trpící Kampánii. Proti této provokaci zorganizovaly odbory, komunisté a další levicové a antiglobalizační organizace (mezi jinými také nám z Prahy známá Ya Basta) v centru Neapole demonstraci, které se zúčastnilo přes 50000 (podle organizátorů až 100000) lidí s tisíci rudých i jiných vlajek a transparentů. V závěru demonstrace došlo k prudkým srážkám mezi antiglobalisty a tisíci po zuby ozbrojených policistů, kteří se snažili masám protestujících zabránit v přístupu k místu zasedání finančníků. 120 demonstrantů bylo zraněno vážněji, takže muselo vyhledat lékařskou pomoc. Počet lehce zraněných, kteří se ošetřili sami dosáhl podle neoficiálních údajů přes 500. 150 protestujících bylo zadrženo a 17 vzato do vazby.

 

Soul, Jižní Korea

  Jak už KSM psalo v prosincové Mladé Pravdě, je Jižní Korea v důsledku asijské hospodářské krize na pokraji sociální revoluce. V důsledku restrikcí nařízených Mezinárodním měnovým fondem hrozí milionům korejských pracujících propuštění. (To se týká např. 100000 zaměstnanců soulské továrny firmy Daewoo Motors, která je motorem celé oblasti tzv. Velkého Soulu.) Proto korejské odborové centrály pořádají už od 12.prosince 2000 desetitisícové demonstrace, stávky a další protestní akce. K těmto protestům se každý týden přidává víc a víc lidí. Navíc se odborářům podařilo se dohodnout a vytvořit jednotný akční výbor, který akce vede. Zajímavé  také je, že boj zaměstnanců za jejich práva aktivně podporuje i taková organizace jakou je korejská katolická církev – v jejíchž kostelech již několikrát nalezli vůdci protestujících dočasný azyl. (Je to možná také proto, že nejsilnější jihokorejská odborová organizace je členem Světové konfederace práce.) Protestující mají samozřejmě podporu KLDR, která, ač se snaží o sbližování obou Korejí, nemůže ignorovat události, k nimž v jižní Koreji dochází. Zatím nejmohutnější a nejostřejší vystoupení jihokorejských pracujících se odehrálo 17.3.2001, kdy protestující nejprve na mítinku odsoudili globalizaci  - jako nástroj amerického imperialismu a spálili obří americkou vlajku a pak došlo v centru Soulu k bojům mezi asi 20000 policisty a vojáky a 40000 odboráři. Ve srovnání s obdobnými antiglobalizačními akcemi ve světě je třeba říci, že protestující Korejci jsou vynikajícím způsobem vycvičeni, organizováni a vyzbrojeni. (Jedná se o téměř vojenskou organizaci; oproti plynovým granátům policie mají zápalné lahve, oproti obuškům dřevěné tyče, oproti gumovým projektilům projektily z praků a kuší. Mají také pracovní přilby, kukly a vatované či bambusové vesty.) Jsou tedy téměř rovnoceni policistům, což je vidět i na výsledcích střetů. (A je to také férové.) Na jejich potlačování je tradičně povolávána armáda s tanky, obrněnými vozidly a vrtulníky.

 

 

Není pravda, že v USA je rovnost…

24. března vyšel zajímavý článek V. Griffithové ve Financial Times. Vypráví o tom, jak jsou bohatší lidé přesvědčeni o tom, že každý člověk ve společnosti může uspět a stát se také bohatým. Ale chudí vědí, že tomu tak není.

Vezměme si příklad obou kandidátů na prezidenty: George W. Bush i Al Gore jsou absolventi exkluzivních soukromých středních škol, a pak Harvardské univerzity. Vypovídá to o tom, že v Americe vládne tradiční, konzervativní elita a není to meritokracie, do níž by se mohl dostat každý.

Představy o rovnosti zpochybnili v posledních deseti letech také ekonomové. V roce 1992 objevil zásadní nové skutečnosti David Zimmerman, profesor ekonomie na Williams College. Studoval totiž dlouhodobý dopad příjmu rodičů na příjem jejich dětí.

"Zdálo se mi, že ekonomové měří jen univerzitní studenty, kteří jsou chudí jen po dobu pár měsíců, než po absolutoriu najdou zaměstnání," konstatuje Zimmerman a dodává: "Rozhodl jsem se studovat sociální mobilitu po dlouhou dobu."

Zimmerman zjistil, že dlouhodobý průměrný příjmový status většinou určuje příjem rodičů. Z dětí, narozených v nejchudší čtvrtině obyvatelstva,  jich tam 40 procent zůstalo, 29 procent se přesunulo výš jen o jedinou příčku na společenském žebříčku. Z dětí narozených v nejbohatší čtvrtině obyvatelstva jich tam 41 procent zůstalo, 17 procent se přesunulo níž o jedinou příčku na společenském žebříčku. Vzhledem k tomu, že tato čísla měřila jen příjem rodičů, nikoliv zděděné bohatství, pravděpodobně podcenila stabilitu socioekonomického třídního rozdělení ve Spojených státech.

Studie dvou profesorů ekonomie na Brigham Youngově univerzitě v Utahu před třemi lety potvrdila silnou spojitost mezi platem otců a synů, avšak ukázala, že mechanismem, jímž se mezi generacemi předává společenský status, je vzdělání. Počet let, které otec stráví ve školském systému, tvoří celých padesát procent mechanismu, jehož prostřednictvím získává syn posléze plat.

Ve Spojených státech pracují v tzv. profesních zaměstnáních, vyžadujících kvalifikaci, drtivou většinou absolventi vysokých škol. Jen 8 procent Američanů, kteří vydělávají méně než 20 000 dolarů ročně, je absolventy univerzit, zatímco z těch Američanů, kteří vydělávají více než 100 000 dolarů ročně, má vysokoškolský diplom 82 procent osob.

Před půl stoletím určovala socioekonomické rozdělení ve Spojených státech síť absolventů z exkluzivních škol. Většina studentů na nejexkluzivnějších amerických univerzitách pocházela z elitních internátních středních škol, kteří se rekrutovali z elitních soukromých základních škol.

Tato síť absolventských známostí byla víceméně zlikvidována a do škol se přijímají studenti dnes daleko víc na základě schopností. Univerzity v USA nyní převážně přijímají studenty na základě výsledků celostátní zkoušky SAT (Scholastic Achievement Test). SAT je zkouška schopností, měří všeobecné schopnosti v matematice a v angličtině a nikoliv znalosti specializovaných akademických předmětů, a proto byla považována za hospodářsky spravedlivý nástroj pro přijímání studentů.

Autoři zkoušky SAT očekávali, že bude zkouška spravedlivá i pro uchazeče z odlišných socioekonomických skupin. V praxi k tomu nedošlo. Ukázalo se, že mladí uchazeči z bohatých rodin měli při této zkoušce daleko lepší výsledky než uchazeči z chudých rodin. Tak se elitní školy ve Spojených státech dostávají do složité situace: ve snaze zachovat si určitou míru "diverzity" přijímají často také studenty s výrazně nižšími výsledky u zkoušky SAT

Neschopnost chudých uchazečů udělat zkoušku SAT omezuje jejich přístup k vyššímu vzdělání a posiluje společenské třídní rozdělení. Něco brání chudým dětem, aby dosáhly při zkoušce tak dobrých výsledků jako děti z bohatých rodin.

Vědci toto "něco" hledají už dlouhá desetiletí. Argumentují, že ať je to cokoliv, existuje to zřejmě v rodinách - a dochází k tomu zjevně v prvních letech života dítěte. Klíčem k budoucímu společenskému úspěchu je "středostavovská výchova", i když není úplně jasné, co to znamená.

Život v bohaté rodině se silně odlišuje od života v rodině chudé. Bohatí rodiče s dobrým vzděláním mají širší slovní zásobu. Je pravděpodobnější, že dětem čtou. Omezují dobu, po niž se děti dívají na televizi. Péče o matku před narozením, míra násilí ve čtvrti, kvalita školy, do níž dítě chodí, počet sourozenců v rodině - to všechno zřejmě ovlivňuje akademický úspěch. A mnoho těchto faktorů je ovlivněno socioekonomickým statutem.

Avšak zatím se nikomu nepodařilo zjistit, čím přesně se bohaté děti liší od chudých dětí. Extremisté jsou přesvědčeni, že tu funguje darwinismus. Nejúspěšnější lidé jsou tak úspěšní proto, argumentují, že jsou geneticky nadřazení.

Problém je, že studie adoptovaných dětí tuto teorii vyvracejí. Děti adoptované do bohatých rodin mají v průměru stejně dobré akademické výsledky jako děti, které se v těchto rodinách narodily. V devadesátých letech začali vědci argumentovat, že k procesu učení dochází daleko dříve, než se dosud předpokládalo. Autoři Robert Haveman a Barbara Wolfová se pokusili ve své knize z roku 1994 nazvané "Succeeding Generations, Úspěšné generace" shrnout existující studie o socioekonomickém statutu. Vytvořili všeobecný obraz, podle něhož jsou děti výsledkem nefinančních investic a ty nakonec určují finanční úspěch.

Před dvěma lety argumentovala Judith Harrisová v populární knize The Nurture Assumption, Předpoklady výchovy, že na domácím prostředí nezáleží, že záleží na prostředí dětí. Není prý důležité, kolik knih přečte dítě samo, ale kolik knih přečtou jeho kamarádi. Existuje mnoho studií, ale základní problém zůstává nevyřešen: Američané, kteří se narodí bohatí, zůstávají bohatí a ti, kteří se narodí chudí, zůstávají celý život chudými. Nikdo neví proč.

Autorka článku argumentuje, že je možné, že velmi významným rysem je samo očekávání sociální imobility. Loni na podzim se účastnila programu, jehož cílem bylo přilákat ke studiu na elitní soukromé škole uchazeče z chudých přistěhovaleckých rodin z Brazílie. Škola zorganizovala prezentaci v místním kostele pro brazilskou komunitu a ředitel zdůraznil, že děti dostanou stipendium a budou moci do elitní školy chodit zdarma.

Navzdory tomu přišla do kostela na prezentaci jen hrstka rodičů a nakonec se přihlásily jen tři děti.

I když většina dětí brazilských přistěhovalců chodila do špatných škol, jejich rodiče si nebyli schopni uvědomit, že by mohla být pro jejich děti soukromá škola výhodou, domnívala se autorka. Posléze zjistila, že je situace daleko složitější. Rodiče všech tří žadatelských dětí se jí svěřili, že bylo nesmírně obtížné udržet motivaci dětí, protože jim neustále všichni říkali, že se do elitní školy nikdy nedostanou. Vládla představa, že jejich socioekonomický statut je nezměnitelný, a ta udržovala status quo. -BLI-

 

 

Maastrichtská zrada

Stěží najdeme jediný pilíř současné Evropské unie, který nemá svůj původ ve vzoru pro Evropu načrtnutém Hitlerovým nacistickým režimem - se kterým kooperovaly francouzská a italská válečná dočasná vláda.

Zdaleka nejpreciosnější projekt současného eurofederalismu je ustanovení jednotné evropské měny. I když je stavěna na obdiv jako evropská měna, stává se skutečností, že to bude ve skutečnosti německá měna.kontrolovaná Centrální bankou založenou ve Frankfurtu - ironicky v bodově bývalého hlavního stanu I. G. Farben, výrobce nacistického smrtícího plynu Cyklon B. (Jedním z průmyslových přispěvatelů k nacistickému článku o EHS diskutovanému níže byl Dr. Reithinger z I. G. Farben.)

Pozorovatele dnešního Evropského společenství by nemělo překvapit, že jeho snažení o nadnárodní vládu se velmi málo liší od posledního pokusu o takový podnik. Tehdy, stejně jako i nyní, byla hlavní bariérou proti evropskému superstátu národní identita a loajality lidu Evropy. Právě rozvoj národního státu dal vzniknout nebývalé prosperitě z mezinárodního volného obchodu a novým formám odpovědnosti národního parlamentu, takže to byly jednotlivé národy, které vystoupily v obou evropských válkám, aby zmařily ambice Německa a Itálie - dvou zemí s nejkratším a nejméně stabilním citem pro národní identitu.

A je to právě cit pro národní identitu, který sám o sobě vytváří silné sociální vazby a ochotu přinášet oběti pro společné dobro. Všechny evropské pokusy ignorovat tyto společné identity a vazby skončily úplnou katastrofou. Hitlerův pokus byl snad nejstrašnější, protože veškerá síla moderního blahobytu a civilní prostředky propagandy a nátlaku byly použity k bezohlednému docílení politické a ekonomické jednoty evropských národů.

Jsme vděčni Christopherovi Storymu, expertovi na bezpečnost a zahraniční věci, za otisknutí svého překladu zprávy o nacistické "Europäische Wirtschaftgemainschaft" (Evropské hospodářské společenství) zpracovaného v roce 1940 ministrem hospodářství a presidentem Centrální banky, Herr Funk a různými průmyslníky, akademiky a státními úředníky.

Říšská marka se měla stát vůdčí měnou v německé hospodářské sféře, po dolaru měla být druhou stěžejní měnou. Podle plánů z července 1940 to měla být "Europabank", jejímž prostřednictvím by všechny evropské země řízené nacisty vyřizovaly své platby a která by byla centrem "uzavřené hospodářské dohody" v Evropě.

Nacisté naplánovali nejen společnou zemědělskou politiku (řízenou ne z Bruselu, ale z Berlína, ale podle stejných principů jako dnes), ale i společnou monetární politiku, společnou dopravní politiku (trans-evropskou síť) a společnou obchodní politiku (tj. jednotný trh) a - v mnohem otevřenější formě a honosnějším vyjádření než dnes - řízení pracovních sil a státního hospodářského řízení. Britský dělník (a to nejen manuální pracovník, ale i bílý límeček) se stále více přidává k Italům, Jugoslávcům a Turkům jako cestující " gastarbeiteři" Evropy. Jinými slovy vytváříme moderní ekvivalent nacistické "řízené pracovní síly".

Jako v moderní Evropě, nacisté plánovali průmyslovou a zemědělskou kapacitu (Británie měla mít výhradně zemědělský výstup řízený Gauleiterem), organizovaný hlavní směr evropské ekonomiky (již od Maastrichtu britský ministr financí má koordinovat svou hospodářskou politiku s Evropou) vytvořením větší obchodní sféry mimo centrální jádro (na letišti Heathrow je vchod označený "Evropská ekonomická sféra"), ustanovením regionálních komisí zodpovědných Berlínu, zvýšenou evropskou produkci potravin bez ohledu na cenu ve jménu "soběstačnosti", stejných sociálních podmínek všech zaměstnanců, evropskou síť dálnic a harmonizaci evropských směnných kursů.

V souhrnu shrnuje profesor Hunke, president Berlínské obchodní komory, že hlavním ekonomickým principem je rozbití "anglického systému" volného obchodu založeného na národních státech. Ti z nás, kdo žili a pracovali v Německu, vědí, že dokonce i poválečné německé myšlení není v souladu se svobodnou, zodpovědnou a pozvolnou změnou. Preferují jistotu převládnutí jednoho elementu jiným, řádně dokumentované, organisované a pod dozorem.  Nacistický profesor Funk vyjádřil svou víru těmito slovy, která fakticky shrnula podstatu a ekonomické struktury současného "Evropského" společenství:

"… jednotlivec bude nahrazen lidem, světový obchod bude nahrazen životním prostorem (Lebensraum), a kapitál bude nahrazen organizací pracovní síly."

Důležitý pojem životního prostoru (Lebensraum), který byl původně vnímán jako nacistická idea prostoru pro Němce, byla rozšířena na pojem životního prostoru pro lid Evropy, který zahrnuje "doplňkovou koloniální ekonomickou zónu" - pojem který žije v současném pojmu Evropské unie "evropský prostor". Pro nacisty to znamenalo "přístup" k nejdůležitějšímu zboží a surovinám, jako to dělá Energetická komise Evropského parlamentu, a když bývalý generální ředitel Evropské komise popisoval britskou (tj. včetně Skotské) naftu jako evropskou.

Evropa 30-tých let, stejně jako v 90-tých létech, mluvila o "lidských zdrojích" či "biologických zdrojích" stejně, jako my hovoříme o komoditách - věcech, které mohou být zlepšeny nebo vyměněny. Nacistická hospodářská zpráva má záhlaví jako "Výměna pracovníků na základě smlouvy členských zemí". Zlepšení pracovníků zahrnuje za obou režimů státem organizovanou a podporovanou kulturu. Myšlenka ministerstva kultury, běžná na kontinentě a podporovaná Evropskou unií, je oprávněně vnímána většinou Britů jako Orwellovský horror, ale ne těmi, kteří zlepšují komoditu pracovní síly tak, aby díky rostoucímu poevropštění byla možná výhodnější výměna pracovní síly. (Viz důsledky v níže uvedeném závěru).

Jedna z nejzhoubnějších "evropských" politik, háček, spolknutý britským parlamentem v letech 1992-93, bylo vytvoření "Komise pro regiony" - přímého následníka nacistické "Evropské regionální politiky" - která je předurčena, aby poskytla regionálním politickým a hospodářským organizacím přístup k fondům zřízených centrem (původně Berlín, dnes Brusel) s přeskočením a tedy znefunkčněním národních vlád a jejich vlastní "regionální politiky". Národní vlády mohou buď zřizovat stále více fondů, aby obstáli v soutěži s penězi jejich vlastních daňových poplatníků odebíraných Centrální evropskou mocí, nebo ušetřit peníze a přenechat uzdu ekonomické a politické moci tam, kde bývaly národní státy.

To je zvláště nebezpečné ve Spojeném království, kde regiony jako Skotsko a Wales se mohou snadno pokusit představit si vlastní "přímou cestu do Evropy" a uplatňovat svou vlastní národní identitu proti Westminsteru. To také jasně Brusel předvedl, když v nové Evropě udělal z Irska jeden "region" - a tak napadl princip sebeurčení lidu Ulsteru.

Jakmile jsme zvýšili integraci Evropy propojením dálnicemi podle německých plánů, Helmuth Kohl okamžitě odmítl potvrdit poválečné německé hranice s Polskem a zahájil kampaň plnou nenávisti týkající se nacistického spojence s dob války, Chorvatska, nehledě na jeho odporné zločiny proti obyvatelům Bosny. Kohl vidí Maastricht jako:"… nový rozhodný krok k vytvoření Spojených států evropských."

Kohl řekl, že by nebyl uspokojen pouze se společným trhem nezávislých evropských států - jak to připomíná nacistickou verzi prof. Hunka: "Nemá smysl svést dohromady všechny evropské národy do celní unie kvůli praktickým úpravám a redukované formě anglické světové ekonomiky."

To je ovšem linie realizovaná až dosud Francií a Německem v Evropském společenství. Kohl a Mitterand se spojili k podpoře a ochraně státního průmyslu v uhelném hornictví, ocelářství, letecká výroba a doprava a elektronika k "vybudování" Evropy v souhlase s Hunke-ovou linií.

 

Říci, že Evropské společenství bylo založeno na nacistické vizi Evropy nebo že existují paralely, by bylo nepochopením. Celý "evropský" podnik od založení Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1951 (kterému se dostalo značného posílení Mastrichtskou dohodou o Evropské unii) je přesnou replikou nacistických představ o Evropě. Pokud jsou tu větší rozdíly, spočívají v tom, že na rozdíl od Monsignora Delorse, Hitler byl alespoň zvolen ve všeobecných volbách, a že v roce 1942 Hitler hovořil za o něco více (i když dobytých) zemí než hovoří EU dnes.

(části z knihy MAASTRICHTSKÁ ZRADA - Destrukce národního státu od Rodney Atkinsona a Norris McWhirtera, autoři jsou antikomunisté)

 

 

ESD postavil kritiku EU mimo zákon

Evropský soudní dvůr v březnu rozhodl, že má EU zákonné právo potlačovat politickou kritiku svých institucí a vedoucích představitelů. Tím bylo zrušeno dosavadní anglické zvykové právo a padesát let evropských právních precedentů, týkajících se občanských svobod, napsal ve středu 7. března britský deník Daily Telegraph.

Nejvyšší soud Evropské unie rozhodl, že měla Evropská komise plné právo propustit Bernarda Connollyho, britského ekonoma, který přišel v roce 1995 o místo, protože napsal a publikoval knihu, kritickou vůči evropské měnové integraci. Jmenovala se The Rotten Heart of Europe, Prohnilé srdce Evropy.

V soudním rozhodnutí se praví, že má Evropská komise právo omezovat disidentské názory za účelem "ochrany práv jiných osob" a potrestat jednotlivce, kteří "poškozují image a reputaci Evropské komise". Případ má širší dopad pro otázky svobody projevu a mohl by omezit práva občanů Evropské unie, kteří nepracují pro bruselskou byrokracii.

Soud charakterizoval Connollyho knihu jako "agresivní, nactiutrhačnou a urážlivou". Zvlášť se mu nelíbilo, že autor argumentoval, že hospodářská a měnová unie je hrozbou demokracii, svobodě a "v konečném důsledku i míru".

Avšak odmítl argument, který před třemi měsíci předložil generální advokát Damaso Ruiz-Jarabo Colomer, podle něhož prý je Connollyho kritika Evropské unie podobná extrémnímu rouhání, a proto nemá právo zaštiťovat se svobodou projevu.

Connollymu bylo nařízeno, aby zaplatil náklady Evropské komise na proces. Konstatoval, že proces nebyl spravedlivý. Uvedl: "Vrátili jsme se zpět do doby inkvizice. Práva obžalovaných nejsou žádným způsobem respektována ani zaručena. Byl vzkříšen trestný čin podvratné pomluvy."

Colomer argumentoval ve svém soudním podání v listopadu 2000 v této věci, že významný precedenční britský případ týkající se svobody projevu v této věci není pro evropské právo relevantní. Z jeho postoje vyplývalo, že Evropský soud není ochoten brát britskou právní tradici příliš vážně.

Connolly nyní hodlá předložit svůj případ jinému evropskému soudnímu dvoru, Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který nemá nic společného s Evropskou unií.

(převzato z Britských listů)

 

 

 

Události v březnu 2001

 

1.3.

Poslanci KSČM zvažují  ústavní   stížnost  ve  věci  zákona o celoživotním studiu, který  obsahuje skrytou formu školného.

Strany i přes  verdikt  Ústavního soudu chtějí dostávat miliony  korun  za mandát  poslance.

Premiér Zeman prohrál další soud, tentokrát s novinářem Ivanem Březinou.

Útlum ekonomiky USA  pokračuje. Japonskem se šíří strach z hospodářské krize.

2.3.

Neveřejné soudní přelíčení s Vasilem Biľakem  má začít  28. března v Bratislavě.

M. Jakeš obvinil Gorbačova, že zradil socialismus.

V ČSSD  vzniká  levicová   frakce.

3.3.

USA jsou nespokojeny s českým dodatkem k rezoluci kritizující Kubu. Vadí jim  nesouhlas s hospodářskými sankcemi proti Kubě.

5. 3.

Švýcaři  v referendu opět  jednoznačně odmítli vstup do Evropské unie.

Albánští teroristé zaútočili  v oblasti  Tanuševci  na hranicích  Makedonie a  Jugoslávské provincie  Kosovo.

Slintavka a kulhavka se rozšiřuje  na  evropské pevnině.

Do řeky se zřítil most s plným autobusem  v Portugalsku.

Unionisté se cítí pod tlakem  lidovců.

6. 3.

Deník  Špígl  ovládla  krajní pravice.

7. 3.

Kulhavka  dostala  Británii do naprosté  izolace.

Makedonie vyhlásila mobilizaci záložníků.

Parlamentní strany v ČR se zatím na volebním zákonu nedohodly.

8:.3.

Bývalého agenta BIS  Hučína zatkla  policie.

Americký ministr zahraničí  Powell si stěžoval  na Kavana  u prezidenta Havla.

Nájemné v ČR  poroste o 10  procent ročně.

NATO  neumí zajistit bezpečnost Makedonie.

 9. 3. 

Policie  našla u bývalého agenta  BIS  Hučína  trhavinu.

Sociální  síť  v ČR  je stále více než děravá.  Rodiny neunesou zvyšování nájemného.

Výtržníci zbily  exministra Dlouhého.

10. 3 Řadě z nás  se loni snížila reálná  mzda.

Kongres USA  zrušil předpisy o ochraně  při práci.

ODS se  bojí  případného  společného postupu na levici.

12. 3.

Toleranční patent  ODS a ČSSD  byl potvrzen do  voleb . Sociálnědemokratický kabinet se ocitl v pasti.

Izraelští vojáci zabíjeli u blokáda kolem Ramaláhu.

13. 3.

Boj se  slintavkou v Evropě  zesiluje,  ČR  zpřísnila  opatření na  hranicích a na letištích.

Iránský prezident Chatámí jednal v Moskvě s Putinem  především o vojensko-ekonomické spolupráci.

Britský list The  Observwer přinesl  informaci  o  tajné podpoře  albánských separatistů z americké CIA.

15. 3.

Francouzská komunistická strana  v obecních volbách výrazně propadla.

Jugoslávské síly se začaly rozmisťovat u Kosova do jižní části bezpečnostní  zóny.

Prezident Koštunica obvinil Alianci z nahrávání  extrémistům. V Makedonii propukly těžké boje. 

KSČM  je pro návrat  ke dvěma volebním  dnům.

16. 3.

Norský poslanec Hallgeir Langeland navrhl Fidela Castra na Nobelovu  cenu  za mír.

ODS tvrdí, že orientace ČR proti USA  je nepřijatelná.

V Turecku bylo  uneseno  ruské letadlo  s více než 160 lidmi.

Česká vláda nedokázala splnit  sliby v bytové oblasti.

17. 3.

Italská Neapol zažila  ostré protesty odpůrců globalizace.  Na mezinárodní fórum   se sjeli ministři zahraničí  EU, zástupci MMF a SB a okolo 30 000 odpůrců globalizace.

Soud  Martě Železné zablokoval majetek získaný při rozvodu.

19. 9.

V Karviné  stále stojí nezaměstnaní  ve frontě na práci.

Vichr nad ČR  dosáhl  místy až  rychlosti orkánu.

20. 3.

Ministerstvo zahraničí má novou aféru.  Údajně ilegálně pronajalo  Český dům v Moskvě  soukromé firmě.

Energetická krize v Kalifornii pokračuje. Kalifornie  znovu vypíná elektřinu.

21. 3.

Makedonská armáda zaútočila na  albánské teroristy v okolí Tetova.

22. 3.

ČSSD uvažuje o velké koalici, což znamená vládnou za každou cenu.

Vláda  odmítla  novelu  ústavy předloženou KSČM.

23. 3.

Přestože vloni ekonomika  v ČR vzrostla, životní úroveň stagnovala.

Orbitální  stanice Mir se stala historií. Její let byl ukončen v atmosféře   nad  vodami Tichého oceánu.

24. 3.

EU  čeká velkou recesi.

SPD a CVSU  vyhrály zemské volby.

MMF a SB  radí ČR, aby  posunula  hranici odchodu  do důchodu.

26. 3.

Pochod  krajským městem Hradec Králové  varující  před  Národně sociálním blokem  uskutečnili členové Antifašistické akce, Antify, Feministické skupiny a  anarchistického  hnutí.

27. 3.

V Nové huti  trvá stávková pohotovost.

29. 3.

Německo se stalo svědkem blokády průjezdu vlaku s atomovým odpadem, když  se odpůrci 

zabetonovali na kolejích.

30. 3.

Škoda Auto  se chystá   propouštět.

 

 

 

Z historie pokrokového mládežnického hnutí

V. sjezd Komsomolu

 

V měsíci dubnu uplyne 75 let od konání V.sjezdu čs. Komsomolu (3. – 5. dubna 1926). Jeho výsledky se staly podnětem k dalšímu rozvoji hospodářských a sociálních bojů za práva mládeže. Schválil provolání ke všem mladým dělníkům a dělnicím a ke všem socialistickým organizacím mládeže s ústředním heslem: Mladí proletáři z továren a vesnic bez rozdílu politického přesvědčení, spojte se! V jeho obsahu bylo mimo jiné řečeno: “Musíme se stát masovým hnutím a organizovati a vésti za spolupráce odborových organizací a s použitím taktiky jednotné fronty boj veškeré pracující mládeže.” Ve středu pozornosti sjezdového jednání byla práce mezi proletářskými dětmi, především rozvoj hnutí Mladých průkopníků, které později bylo přejmenováno na Rudé průkopníky. V. sjezd přijal nový organizační řád Říšské organizace mládeže KSČ. Tím se de facto obnovovala možnost legální práce mládežnické organizace. Formulace byly voleny tak, aby organizace nemohla být jako součást strany zakázána. Organizační řád stanovil, že Komsomol usiluje o získání nejširších vrstev mladých lidí pro komunismus. Členem se mohl stát každý, kdo uznával jeho program a řád, účastnil se práce v základní organizaci a platil členské příspěvky. Za základní jednotku řád stanovil buňky na pracovištích.

 

VII. sjezd KSČ

a mladá generace

 

VII. sjezd KSČ jednal v Praze ve dnech 11. – 14. dubna 1936. Věnoval se hlavně rozpracování linie jednotné a lidové fronty na podmínky v Československu. Dospěl k závěru, že v době, kdy hrozí nebezpečí fašistické agrese, je v zájmu dělnické třídy a všech pracujících hájit těžce vybojované buržoazně demokratické svobody a postavit se na princip obrany republiky. KSČ v této složité době si byla dobře vědoma, že je třeba svádět jeden z nejdůležitějších bojů o mladou generaci. K tomuto referoval Václav Kopecký. Sjezd přijal důležitý dokument, který byl rozšířen jako provolání Mládeži Československa. Zdůrazňovalo se v něm nejen nebezpečí fašismu a války, ale i těžké sociální, politické a kulturní postavení mládeže v Československu. Nejdůležitější ze všeho však bylo sjednotit síly mládeže. V jeho textu bylo mimo jiné řečeno: “Jde o budoucnost naděje národů žijících v ČSR. Jde o příští generace. V všichni, organizátoři, vedoucí aktivisté a členové všech nefašistických organizací mládeže, pochopte svoji historickou odpovědnost před mládeží. Vaše rozhodnutí – stmelit síly mladých, vaše činy – uvést do pohybu armádu vítězného mládí – budou znova potvrzením, že mladá generace nezklame.” Provolání nejen vyzývalo mládež k jednotě za práci, chléb a svobodu, proti fašismu a válce, ale dávalo jí i dlouhodobou perspektivu života v socialismu. “Mládeži, dej e odhodlaně na cestu sjednocení svých sil za svobodu, mír a chléb! Mládeži, bojuj s komunistickou stranou za šťastnou budoucnost pracujících všech národů Československa! Mládeži, uchop do svých rukou prapor svobody, prapor socialismu! Mládeži, buď odvážnou a smělou! V hrdinném boji proti všem nepřátelům leží záruka vítězství nad starým světem, v neúnavném boji vytvoříme svět šťastné mládeže, svět socialismu!”

František Kovanda

 

 

 

 

REAKCE: Mimo EU jsou lvi

    Myšlenky obsažené v článku "Česká otázka 21. století" jsou vesměs "dietní". Panu profesoru bych chtěl připomenout, že Československý stát svou suverenitu ztratil 17.11.1989. V roce 1993 se ČSFR rozdělila na dva menší, snadněji ovladatelné státy. Čechy, Moravu se Slezskem a Slovensko. Ztratil tedy i svou integritu.

      A.Č. má pravděpodobně svou “lásku” a ta “láska” se jmenuje T.G.M. Humanista, který ve své době udržoval čilé styky s vedoucími bělogvardějské emigrace. Byl to on, kdo dal Savinkovovi 200 tisíc korun  na odstranění  rozuměj zavraždění V.I. Lenina. Je známo, že teroristka Kaplanová patřila právě do Savinkovovy organizace. Od roku 1921 do roku 1937 bylo věnováno na podporách bělogvardějcům přes 500 000 000 Kč a to pouze z rozpočtu MZV !. (Němec, Sedláček, Na rozhraní let, Svět sovětů, 1964). Možná si myslí, že ho díky odvolání se na T.G.M. bude číst více demokratů. Myslím, že nikdo nepopírá myšlenky T.G.M. Problém ovšem nastává právě při praktické realizaci. Střelba do dělníků (stovky mrtvých) při požadavku  na práci a řešení jejich těžkého sociálního postavení. Otřesná nezaměstnanost. Čili shrnuto o životě za první republiky je známo opravdu dost a o politické situaci tehdejší doby též (perzekuování a žalářování zvláště komunistů).

      Dr. Edvard Beneš byl za první republiky významný politický činitel. Ovlivňoval zahraniční politiku tohoto státu od jeho založení až do roku 1948. Škoda, že zkušenost s postojem obou noh (jedna na západě, druhá na východě) učinil až po vzniku 2. světové války. Jsem přesvědčen o tom, že k tomuto postoji byl d o n u c e n fatálním selháním prozápadně orientované diplomacie, při jejímž zrodu byl.”Zrada” Francie a Velké Británie v Mnichově 1938, která byla ve skutečnosti klasickým imperiálním jednáním, dala i poválečnou odpověď politickým stranám o další orientaci naší země. Dala jasnou odpověď i dr. Edvardu Benešovi.

      Názor A.Č. na vstup do Evropské unie je podobný názoru “chytré horákyně”. Ano, ale je nutné domyslet, za jakých okolností a skutečností. Pochopitelně, že se jedná o okolnosti a skutečnosti. Otázka je ovšem, zda má Česká republika stejné vyjednávací pozice jako EU. Pravice v našem státu si je vědoma, že jedině 100% závislost na zahraničí ji jakž takž udrží u moci. Pořád je zde nebezpečí návratu socialismu. Proto NATO a EU. Z NATA se dá vystoupit “teoreticky”, jak jinak, za 25 let, z EU možnost vystoupení neexistuje. Vstupovat někam, kde není perspektiva,do něčeho, co je překonané dalším společenským řádem , socialismem, který jsme tu zažili a mám pocit, že většina námezdně pracujících by ho přivítala. Dílčí chyby samozřejmě byly. Čtenář si udělá názor sám, zda tyto chyby byly záležitostí systému. Tyto chyby šly na vrub lidem neschopným či lidem, kteří ve skutečnosti dávali přednost jinému společenskému řádu. Jejich formule mohla znít ”čím hůře, tím lépe…” Co dalo tomuto státu a jeho obyvatelstvu posledních deset let? To si odpoví opět každý sám i např. podle svého sociálního zařazení. Co stihlo NATO včetně EU (většina členů EU jsou v NATU) za posledních deset let? Válku v Iráku, válku v Bosně, válku v Jugoslávii. Chcete snad do EU i kvůli těmto výhodám? Budeme bombardovat a válčit s jinými zeměmi proto, abychom se na jejich úkor měli ekonomicky lépe? Kapitalistická prosperita a války k sobě neoddělitelně patří.

     Teď trochu odbočme. V poslední se opět oživuje myšlenka, že SSSR se podařilo uzbrojit. Naopak fakt, že nejvýznamnější kapitalistické země čekala velká krize z nadvýroby, pravděpodobně jedna z posledních, ne-li poslední, se tiše pomíjí. Díky dalekosáhlým politickým a ekonomickým změnám  ve “východních” zemích byla odvrácena. Masivní vývoz zboží směrem na ”východ” zachránil kapitalismus. Dopad na ekonomiku těchto bývalých socialistických zemí je dnes už bohužel dostatečně zřejmý. S ekonomickou situaci našeho státu nás s fundamentem a pravidelně seznamuje v HaNo V. Věrtelář. Nebudu se k ní dále vyjadřovat a odvolávám se na tyto statě.

     Tvrzení, že jsme se jednostranně orientovali na východ, je zavádějící a nepřesné. Velké odbytiště a solventního zákazníka jsme ani zdaleka nevyužili. O stejném zákazníkovi se nám dnes může pouze snít. V souvislosti s velkým zájmem západních společností etablovat se na  ruském trhu  se posouvá myšlenka s “jednostrannou orientací” kamsi na okraj.  Je skutečně nutné připomínat např. Cocom a jeho působení před rokem 1989?

      Objektivně tak budoucnost českého národa a státu může být zajištěna nejenom v rozsahu celé Evropy, natožpak pouze v Evropské unii. Ta sleduje cíle dominantních zemí (SRN, F, VB) a až příliš se podobá Evropě, která tady už jednou byla.    -RON-

 

 

Z ČESKÉ POEZIE VII.

Josef Hora

  Narodil se 8.července 1891 v rolnické rodině. V Praze vystudoval právnickou fakultu, ale přednost dal nakonec žurnalistice. V roce 1929 se stejně jako mnozí jiní rozešel s novým vedením KSČ, ale stále zastával levicové postoje. Pracoval jako kritik Rudého Práva a později jako kulturní referent Českého slova.

  Jako básník debutoval už začátkem války sbírkou Básně (1915), ale známý svou poezií se stal až za existence ČSR. Ve sbírce Strom v květu z roku 1920 se ještě, stejně jako v jeho první sbírce, odráží vliv symbolismu a vitalismu, ale v dalších třech sbírkách už se jasně postavil na barikádu proletářské poezie. Jsou to sbírky Pracující den (1920), Srdce a vřava světa (1922) a Bouřlivé jaro (1923). Celou Horovou proletářskou poezií se nese soucit s dělníkem a tíží života dělníků.

  V době své proletářské poezie napsal Hora také mnoho článků a statí, ve kterých, jako kritik Rudého Práva, zdůrazňoval potřebu sociálního obsahu a kolektivistických tendencí poezie. Za povšimnutí stojí zvláště jeho stať Kultura a třídní vědomí z roku 1922, která je pro své nesporné literární kvality i dnes zmiňována v učebnicích literatury.

  Kromě básnických sbírek a žurnalistických prací také napsal a v roce 1922 vydal román Socialistická naděje, který pojednává o politických událostech roku 1920.

  V dalším svém literárním období se Hora vzdálil proletářskému náboji své tvorby, ale na rozdíl od většiny svých kolegů se nenechal strhnout ani poetismem ani surrealismem a ani žádným dalším literárním směrem své doby. Prakticky až do konce života zůstal sát mimo všechny směry a tendence.

  V roce 1925 vydal Hora jednu z nejvýznamnějších knih své tvorby, básnickou sbírku Itálie. V básních, ve kterých je cítit nepatrný vliv poetismu, Hora nejen vyznává své pocity z cest po této zemi, ale zároveň už upozorňuje na nebezpečí nastupujícího fašismu.

  Rokem 1927 a sbírkou Struny ve větru začíná Horova poezie čím dál více nabývat meditativní náboj a snaží se řešit otázky bytí nejen u člověka, ale v celém kosmu. Ve stejném duchu se nesou i další sbírky Deset let (1929), Tvůj hlas (1930) a Dvě minuty ticha (1934).

  V roce 1936 uctil Hora sté výročí smrti Karla Hynka Máchy sbírkou šestnácti čtyřslokových básní, kterou nazval Máchovské variace.

  Postupem času a s blížícím se nebezpečím fašismu v Německu se v Horově poezii objevuje nový prvek – přestává meditovat nad smyslem bytí člověka a vesmíru a smysl života nachází ve vlasti, v národu a v lidské práci. Tento duch je obsažen ve sbírce Domov (1938) a v lyrickoepické básni Jan houslista (1939), ve které vypráví o návratu českého hudebníka ze světa domů.

  Za okupace stihl Hora vydat ještě sbírku Zahrada Popelčina (1940). Nedlouho po skočení války, 21.června 1945, Hora bohužel umřel, ale zanechal velké množství nepublikované tvorby. A tak ještě posmrtně vyšly knihy Zápisky z nemoci (1945), Život a dílo básníka Aneliho (1945) a Proudy (1946).

  Kromě toho, že psal vlastní poezii, Hora také překládal, hlavně poezii Ruskou. Jeho oblíbenými básníky byli Puškin, Jesenin a Lermontov.

 

Práce

Občané, kterých jsme nikdy neviděli,

pro vás, pro vás jsme kovali, psali a seli.

 

Kam odešlo jsi, mozků našich dílo?

Čí krví proudíš, rukou našich sílo?

 

V šatu, jejž střihli jsme, pán bulvárem chodí.

V botách, jež šili jsme, lovec vodou se brodí.

 

Po mostech, jež jsme nad řeky zavěsili

duní vlaky, sny sebevražedné kvílí.

 

Pro cizí lásku lůžko jsme přitesali.

Pro ňadra krasavice měkký šál jsme stkali.

 

Ó světlo lustrů, jež zvonili nám v rukou,

tančíc páry křídly vášně své tlukou

 

a rudým vínem, jež jsme lisovali,

cizímu štěstí připíjí kdos v dáli.

 

Po celém světě jako listopad kvasí

vzdor naší bídy, šero nudy, sen krásy,

 

neznámé tváře u našich stolů sedí,

krev naši pijí a tělo naše jedí,

 

co my tu od slunce k slunci v lopotě neustálé

rveme hladovými zuby kořist života skále,

 

tvrdé a vzdorovité, soucitu nemající,

chudoby majestátem najatí nádeníci.

 

A naše ruce jsou prázdné. Kam poděla se naše práce?

Na cizích, tvrdých srdcích dýše sestersky sladce,

 

jako hor voda čistá, prameni unikající,

zářivá města šťastných v údolí napájející.

 

zpracoval -VHU-

 

 

Počítačové hry III.

  V minulém čísle MP bylo vytištěno pokračování článku o počítačových hrách z července minulého roku. Pro šířku tématu a nedostatek místa v minulé Mladé Pravdě, bylo nutné článek uveřejnit nedokončený a jeho pokračování přesunout do tohoto čísla. Tady je.

  V minulém čísle jsem skončil u popisu klasických adventur a teď budu pokračovat jejich podrobnějším rozebráním. Klasické adventury se dnes už ale téměř ztratily a prvky adventur lze objevit pouze v hrách s kombinovanou typologií.

  Nechci říkat, která adventura byla tou první klasickou kreslenou adventurou, protože bych to ani přesně nevěděl, ale rozhodně můžu jmenovat ty nejlepší a nejznámější. Jednou z prvních adventur, která si získala dosti velkou popularitu byl Loom, s netradiční hudební náplní (tato náplň hry byla natolik netradiční, že ji doposud nikdo nepoužil podruhé). Dalšími starými, přesto dodnes známými adventurami jsou hry, které dnešní generace hráčů sice zná, ale většinou jen díky pokračováním která u úspěšných a dobrých her vždycky vznikají. Je to například známý Monkey Island (vznikla i česká parodie Tajemství oslího ostrova), eroticky-úchylná adventura Larry, která měla dokonce šest pokračování, velice populární Simon the Sorceror a další a další.

  V souvislosti s adventurami také stojí za zmínku, že se podle nich dalo po velmi dlouhou dobu nejlépe sledovat, jak jde kupředu vývoj hardware. Například právě z řad adventur vyšly hry, které se prodávaly pouze na CD-ROM a i první hra, která šla spustit pouze v systému Windows95.

  Dalším typem her, které mají velkou tradici, jsou arkády. Jednalo se o hry akčního typu, kde hráč postupoval od úrovně k úrovni, které byly postupně složitější a na konci každé z nich obvykle musel zlikvidovat tzv.bosse, což byla nejtěžší nestvůra ve své úrovni a její likvidací úroveň končila. Nejsložitějším faktorem bylo to, že hra šla ukládat pouze mezi úrovněmi a tak bylo nutno každou úroveň úplně dohrát. Asi nejklasičtějšími příklady jsou Xenon, Tyrian, Black Thorne nebo Barbarian. Bohužel tyto hry postupně začaly ubývat na oblibě a dnes už prakticky, až na výjimky, ve své čisté formě neexistují a dnešní hráči už je téměř neznají. Tomu je na vině hlavně čím dál vyšší složitost her a jejich zpracování, jimž tento typ her už není dost vhodný.

  Arkády však mají své doznění i v dnešní době. Týká se to hlavně her se závodním charakterem, především pak simulátorů závodů aut. Zde si totiž velmi často můžete hned před začátkem hry vybrat způsob hry a mezi těmi způsoby máte na výběr i styl arcade. Jde vlastně o způsob hry, kdy jenom „šlapete“ na plyn nebo na brzdu a zatáčíte a ostatní části simulace, jako řazení, jsou úplně odstraněny nebo velmi silně potlačeny.

  K arkádám patří i hry, které jsou česky označovány jako skákačky. Jsou to dvourozměrné hry, kde s nějakou postavičkou (nemusí se nutně jednat o člověka) procházíte většinou zezdola nahoru po mnoha mapách, které jsou tvořeny obvykle velmi rozsáhlými soubory plošinek, provazů, žebříků a všemožných jiných „lozítek a udělátek“, pod kterými většinou číhají ostré pasti, jež vašeho hrdinu bez milosti pošlou směrem ke Game Over. Shodit nebo jinak zlikvidovat se vás snaží množství pastí a pastiček a rozličných nestvůr a nestvůrek.

  Skákačky mají také poměrně širokou herní základnu od těch prvních a dodnes známých (Prince of Persia, waltdisneyovka Aladin…) až po hry z nedávné minulosti, obvykle obdařené ještě třetím rozměrem. Jen výčet těch nejslavnějších by zabral jedno číslo Mladé Pravdy a tak od něj upustím.

  V začátcích počítačové zábavy byly a dodnes jsou velmi oblíbené takzvané dungeony, jejichž přesnější název je RPG. V původních dungeonech jste buď jako jednotlivec nebo se skupinou procházeli nějakým podzemím, které mělo poměrně složitou mapu a bylo plné příšer, které vám stály v cestě. Postupně jste za různé úkony a plněné úkoly, hlavně ale za boj, získávali zkušenost a vaše postava byla s vyšší zkušeností čím dál lepší ve svých základních vlastnostech. Základními vlastnostmi byla téměř vždy síla, obratnost, odolnost, inteligence a charisma a od nich odviseli další vlastnosti. V posledních výkřicích RPG je už vlastností vašich postav nepřeberné množství a vypisovat je by nemělo smysl.

  V Dungeonech je důležitý také způsob pohybu. Ty starší, klasické, byly tzv.čtverečkové, což znamená, že chodby a místnosti jsou na mapě vykresleny na podkladě čtverců a hrdinové se pohybují přesouváním ze čtverce na čtverec. Prvním narušením čtvercového systému byla TES: Arena a jednotlivé díly série Might&Magic. V nich jste se pohybovali jako v reálném prostoru pomocí šipek, stejně jako v 3D akčních hrách. Posledním hitem je ale ten způsob hry, kdy na své hrdiny koukáte z ptačí perspektivy a vidíte poměrně velký kus okolí (Diablo, Baldur´s Gate…).

  Náplň těchto her se obvykle nesla v žánru fantasy a tak byly jako zbraně nejčastěji používány meče a šípy. Samozřejmě ale vzniklo několik výjimek, nejčastěji z žánru sci-fi.

  Nejstarším a nejznámějším dungeonem je dnes už legendární, klasický Dungeon Master od ještě staršího a lepšího vývojářského týmu FTL. Dungeon Master byl prostě první a dodnes ho zná každý příznivec RPG. Jako tak slavná a skvělá hra se také dočkal svého pokračování, kterým byl Chaos Strikes Back. Ten byl sice celkově ještě lepší než jeho předchůdce, byl však neúměrně složitý a to ho tak trochu odvrhlo do propadliště dějin. Poslední, druhé pokračování Dungeon Mastera je sice neméně skvělé jako oba jeho předchůdci, nicméně ve světě, v němž má žánr RPG už poměrně velkou konkurenci, si tak velkou slávu nezískal.

  Dungeonů už je na světě mnoho a mnoho a tak je možné jmenovat jen ty neslavnější. Ačkoliv jsem doposud dával příklady pouze z her pro PC, pokud mluvím o dungeonech nemohu opomenout slavné a skvělé dungeony pro Amigu: je to především série Eye of the Beholder (ten byl z původní verze přepracován i pro PC) a dvě hry z jedné série s různými názvy Amber Moon a Amber Star. Ty Pcčkové už budu pouze namátkově jmenovat: série Hero´s Quest, série King´s Quest, série The Elder Scroll (Arena a Daggerfall), trilogie Ischar, slavná série Wizardry (sedmý díl je nepřekonatený), série Ultima (už delší dobu funguje server s internetovou verzí Ultima Online), Stonekeep, série Might&Magic, Albion (velice zajímavá kombinace jak technického řešení hry, tak obsahového-prolínání fantasy a sci-fi), české Brány Skeldalu, Baldur´s Gate 1 a 2, moderní sci-fi RPG Fallout 1 a 2 a velká spousta dalších a dalších, neméně skvělých.

  Pokud jsem mluvil o dungeonech nemůžu ještě nevzpomenout na specifickou hru Dungeon Keeper. Jde o hru, kde si oproti obvyklé náplni vyměníte roli s počítačem, což znamená, že vy stavíte podzemí, pěstujete nestvůrky, schraňujete poklady a hlavně musíte pomocí nestvůrek bránit své podzemí proti tlupám „odporných“ a „vašichpokladůchtivých“ hrdinů.

  Hlavně z her RPG se postupně vyvinuly velmi populární 3D akční hry. Jejich hlavními předchůdci byli hry ze sérií The Elder Scroll a Might&Magic. Jedná se o hry, kde máte jako jednotlivec po herní mapě naprosto volný pohyb, který určujete klávesami šipek. Obvykle jste vyzbrojeni velkým množstvím zbraní se stupňujícím se ničivým účinkem a nejčastěji je vaším úkolem projít od startu k cíli a vystřílet vše, co vám bude stát v cestě, příšerami počínaje a pevnými překážkami konče.

  První hrou tohoto typu byl dnes už legendární Wolfenstein. Na dnešní poměry byl až dětsky jednoduchý, jak co do zpracování, tak i obtížnosti hry jako takové. Hra však měla na rozdíl od některých svých následovníků i příběh, který byl snadno vypozorovatelný už jen z prostředí, ve kterém probíhala a na jehož pochopení jste nemuseli umět ani slovo anglicky - šlo o to, že jste se jako zajatý americký důstojník museli z nejhlubších kobek Wolfensteinu doslova prostřílet přes haldy esesáků, gestapáků, nacistických lékařů „výzkumníků“ a mnoho a mnoho ještě odpornějších zrůd, až do nejvyššího patra, kde na vás čekala poslední a nejtěžší nestvůra v podobě samotného Adolfa Hitlera, po jehož smrti hra úspěšně končí.

  Ve svém raném stádiu však tyto hry dostaly pojmenování až po vnukovi Wolfensteina, po hře Doom-doomovky. Pokračování Wolfensteina, Spear of Destiny, se nedočkal téměř žádných ovací a už vůbec ne popularity. Za to Doom (a hlavně Doom II), to byl pojem. Nebo spíš pořád ještě je. Nabízel totiž oproti svým předchůdcům mnohem více možností: herní mapy už nebyly jenom „jednopatrové“, ale přibyli schody a s nimi i další patra chodeb a místností, které už nebyly pouze o čtyř stěnách; přibylo poměrně velké množství zbraní; rozšířil se i rejstřík nestvůr a jejich kombinací v jednotlivých úrovních hry; zvýšila se obtížnost a s tím i nutnost trochu přemýšlet (ta se ovšem poněkud vytratila díky existenci různých kódů, které dodávaly vaší postavě cokoliv od nábojů a zvláštních schopností až po nesmrtelnost). Zkrátka Doom byl přelom.

  V doomovkách kralovala a kraluje společnost IDsoft, která má na svědomí nejen předchozí tituly, ale i další, neméně slavné a mnohem dokonalejší hry, jako třeba fantasy Hexen a velmi slavný Quake. Pole doomovek ale neokupují jenom oni, a tak je tento trůn povážlivě ohrožen, nejvíce díky hře Unreal. V průběhu vývoje samozřejmě přibylo mnoho her, ale jen některé z nich si vydobyli tak velkou popularitu, že nebyli zapomenuty a dodnes se přes svou technickou zaostalost hrají. Je to například na humoru postavená hra Duke Nukem 3D (v podstatě pokračování série skákaček Duke Nukem 1-4) nebo Alien vs Predator.

  Název doomovky se však poměrně brzo přestal používat, protože se objevil další typ her a tím jsou 3Dakční hry, ve kterých se na svou postavičku díváte ze zadu a můžete s ní provádět všemožné, místy až artistické, kousky. První takovou hrou byl Tomb Raider, ve kterém se poprvé objevila i neherní veřejnosti známá „prsatka“ Lara Croft. Tato hra se díky své popularitě dočkala mnoha pokračování, která toho ale bohužel jednotlivě nepřinesla mnoho nového. Holt komerce je komerce. S popularitou a komerčním úspěchem se objevilo a dodnes objevuje až neuvěřitelně velké množství klonů Tomb Raidera ať už více nebo méně zdařilých. Žádný z nich však nepřinesl nic, co by na delší čas zastínilo popularitu Lary a jejího poprsí (pozn.autora: doufám, že tato část článku nebude označována za sexistickou, už proto, že já jsem poslední, komu by se Lařino olbřímí poprsí zdálo lákavé).

  Dnešní pokračování článku je až příliš rozsáhlé a tak ho radši ukončím. Příště se tak můžete těšit na strategie, závodní hry a možná i něco víc.

  P.S. Pokud máte nějaké náměty nebo přímo články o hrách, můžete je poslat na adresu redakce nebo na e-mail VHU@seznam.cz

-VHU-