MLADÁ PRAVDA
4/2001
q
Světová banka radí ČR: Utáhněte si
pasky, zaveďte školné, zvyšte hranice do důchodu atd. |
q
Kampaň ZASE pokračuje –
k materiálu KSČM o informační kampani k EU |
q
Maastrichtská zrada –
z jedné zajímavé knihy, kterou napsal antikomunista |
K
PŘIPRAVOVANÉMU SUMMITU NATO V ČR
při
příležitosti výročí agrese NATO vůči SRJ
NATO je vojenský pakt určený k
prosazování mocenské hegemonie USA. Připravuje se na válku o suroviny, zejména
o ropu. Z toho důvodu jsou oblasti strategického zájmu NATO Střední Východ a
naleziště v Rusku. NATO nehájí zájmy lidí, není zárukou lidských práv, svobod
ani pro vlastní členy, svou politiku provádí v rozporu s Chartou OSN. Jako
prostředek svého působení si legalizovalo terorismus, vraždy, invaze, puče,
embarga a cenzuru. Agrese NATO vůči Jugoslávii před 2 lety a od té doby
probíhající politická, společenská i vojenská krize v oblasti jasně dokázaly
skutečnou povahu NATO. Tato povaha má být potvrzena i na příštím summitu NATO v
roce 2002 v Praze.
Rozšiřování NATO zapadá do
strategických cílů paktu. Znamená vytváření nových dělících čar v Evropě,
zvýšení bezpečnostního rizika, znamená např. i povinnost vyhovět žádosti o
umístění jaderných zbraní a vojáků NATO na území členů v případě konfliktu.
Česká republika se již stala členem NATO, bez referenda, militarizace probíhá na úkor investic do
vzdělání, bydlení, životní úrovně. Je naší povinností sdělit skutečnou tvář
NATO lidu nových kandidátských zemí.
Z uvedených důvodů (které lze
snadno podložit dalšími fakty) Komunistický svaz mládeže považuje NATO za
zločineckou organizaci a jako ke zločinecké organizaci se k NATO také bude
chovat.
Komunistický svaz mládeže
oznamuje, že již teď je připravována kampaň proti NATO, která vyvrcholí
mohutnými protestními akcemi proti NATO v době pražského podzimního zasedání v
roce 2002.
Komunistický svaz mládeže je pro
mírovou Evropu, pro Evropu bez paktů, pro systém kolektivní bezpečnosti, pro
systém pevně spojený s OSN, kde budou mít všichni členové rovná práva.
Podporuje myšlenky odzbrojování, likvidace zbraní hromadného ničení (včetně
jaderných), bezjaderná pásma.
Komunistický svaz mládeže si je
dále vědom, že mírový, odzbrojovací proces je v přímém rozporu se samou
podstatou kapitalismu, který profituje z militarizace, snah o imperialistickou
nadvládu a vykořisťování (nejen zemí třetího světa). KSM si je vědom, že
úplného míru, světa bez válečné hrozby, lze dosáhnout pouze v socialistické
společnosti. Proto i veškeré aktivity KSM v boji za mír budou směřovat jak
proti NATO, tak proti všem silám, které NATO ztělesňuje.
V Praze dne 24. 3. 2001
Ještě než tví úředníčci a sluhové ráčili zasedat v našem hlavním
městě, objednala si ü tebe naše současná vláda zhodnocení příčin českých
ekonomických problémů. Trvalo ti to celý rok, než jsi na jejich objednávku
vypracovala dokument plný návrhů, jak naše problémy řešit a jistě jsi si na něm
dala záležet. Těmi návrhy jsou např.: zavedení školného, odchod do důchodu až
po 40 letech práce, zastavení podpory veřejné výstavby bytů, ale i zastavení
podpory stavebního spoření a spousta dalších, jistě neméně skvělých doporučení.
Je nám to líto, že musíme opět znevážit tvou těžkou a, podle mínění kapitalistů
a buržoazie, jistě i přínosnou práci, ale s takovými doporučeními a návrhy
radši táhni tam, odkud jsi se připlížila, táhni do pr…, do pekel. Tvoji občané ČR
Asi nějak takhle by se mělo odpovědět na analýzu Světové banky
(SB). Ano, vláda ČR si na začátku roku 2000 skutečně objednala u SB analýzu
příčin českých ekonomických problémů a prověrku veřejných financí a SB na ní
skutečně pracovala celý jeden rok. Výsledky této práce přednesl 23.března
v Praze šéf SB pro Východní Evropu Bernard Funk a její ředitel pro ČR
Roger W.Grawe.
Hned na začátek
můžeme s klidem říci, že doporučení, která z práce SB vzešla,
nepřináší nic nového. Je až s podivem, jak jsou si tato doporučení a
návrhy podobné s těmi, které u nás už delší dobu proklamují domácí liberální
ekonomové a pravicoví politici. Ale to jen tak na úvod.
Nyní už k tomu, co z té analýzy vzešlo. Nejvíce SB kritizuje
stále větší deficit veřejných financí, který je podle ní největší hrozbou
dalšího vývoje české ekonomiky. Jen za minulý rok představoval 70 miliard
korun. Proto je podle SB třeba začít dělat něco, co bude tento deficit trvale
snižovat. Mohlo by to být například snížení -výdajů státu, které dnes tvoří
celých 45% HDP, což se SB pochopitelně také nelíbí.
Jedním z nejzajímavějších návrhů je reforma penzijního systému,
konkrétně valorizaci důchodů pouze na základě růstu spotřebitelských cen (podle
tohoto doporučení můžeme snadno usoudit, že SB nemá ani páru o tom, jak to tady
v ČR vypadá) a prodloužení věku pro odchod do důchodu. „SB ale nenavrhuje
prodloužení“, mohl by říci v diskusi s námi nějaký Mladý
konzervativec a nám by nezbývalo než souhlasit. SB opravdu nenavrhuje přímo
prodloužení věku pro odchod do důchodu, ale navrhuje, aby se doba práce, nutná
pro vznik nároku na důchod zvýšila ze současných 25 let na 40. Přitom podle
současné úpravy penzijního systému by měly bezdětné ženy odcházet do důchodu
v 61 letech a muži v 62 (do roku 2007, pozn. red.). Návrh SB by však
v praxi znamenal, že člověk, který ve čtyřiadvaceti vyjde ze školy a ihned
začne pracovat, půjde do důchodu nejdříve v 64 letech, protože dřív prostě
nebude mít nárok. A je úplně jedno, jestli jde o muže či ženu a jestli neměla
dítě žádné nebo jich měla deset. To je faktický důsledek tohoto doporučení.
Jediné, co nás může trochu těšit je to, že do důchodu by šel i ten Mladý
konzervativec později. A možná ještě později než my, ubozí obyčejní lidé,
protože on, potažmo jeho rodina, bude mít peníze na studium a tak ze školy
vyleze ještě později.
Konec předchozího odstavce přísně souvisí s tímto odstavcem. Dalším
doporučením SB je totiž zavedení všeobecného školného na vysokých školách,
které by se netýkalo pouze těžkých sociálních případů. Tento návrh sice není
nijak nepředvídaný, je však poněkud schizofrenní nebo spíš paradoxní vzhledem
k tomu, že v jiné části dokumentu SB tvrdí, že jedním z hlavních
problémů ČR je také nízký počet vysokoškolsky vzdělaných lidí. Pokud bude ČR
doporučení ohledně zavedení školného realizovat, pak to „jistě pomůže zvýšení
počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí“ (zvláště těch chudších, kteří se rádi
zadluží na celý život, aby mohli školné splácet… pozn. šéfred.).
SB také doporučuje rozšířit síť soukromých škol, včetně vysokých, což by
mělo zvýšit počet studentů, který je podle Grawea v ČR proti západním
zemím přibližně třetinový.
Doporučením SB se samozřejmě nevyhnula ani bytová problematika. Zde jsou
doporučení SB mimořádně bohatá. Navrhuje zastavení podpory veřejné výstavby
bytů, což odůvodňuje tak, že takovýmto krokem by se otevřel prostor pro soukromé
stavebníky. Úředníci SB asi netuší, kolik stojí byt pocházející z dotované
výstavby, kolik byt postavený soukromými stavebníky a kolik peněz měsíčně
vydělá takový běžný reprezentant středních a nižších vrstev. V souvislosti
s tímto doporučením je zajímavé i to další, ve kterém SB doporučuje
omezení nebo, ještě lépe, úplné zrušení podpory stavebního spoření. Podpora
stavebního spoření prý odčerpá z rozpočtu až 9 miliard korun ročně. No a
aby nebylo návrhů okolo bydlení málo, doporučuje SB i úplné uvolnění nájmů.
Další návrh SB, který ovšem pocítíme ihned, se týká zdravotnictví. Aby
se snížily výdaje na zdravotnictví, měla by se zvýšit spoluúčast pacientů na
úhradě péče, čímž by se měly omezit příliš časté návštěvy u lékaře. To by se
ale prý nemělo týkat lidí s nízkým příjmem.
Analýza SB zahrnuje
i další drobné návrhy pro zlepšení naší ekonomické situace a snížení deficitu
veřejných financí, jako třeba zvýšení poplatků na silnicích a zvýšení jízdného
v železniční dopravě, ale „naše hodná“ SB myslí i na obyčejné lidi a tak
navrhuje snížení vysoké daně ze mzdy. Toto snížení ale stejně nebude natolik
velké, aby pokrylo náklady na život vzniklé ostatními reformami.
Na závěr si uděláme obsáhlé shrnutí, jak asi bude vypadat život
obyčejného občana ČR, pokud budou akceptovány a hlavně využity návrhy a
doporučení SB. Už v době vysokoškolských studií se milý občánek zadluží,
protože má ještě jednoho (nebo i více) sourozence a rodina nemá na to, aby jim
oběma platila školné a další náklady na studium (skripta, koleje, učebnice…).
Pokud bude mít nějakou chronickou chorobu, přidá se k jeho nákladům i
placení lékaře, protože bude pravděpodobně muset platit už jen za to, že
k doktorovi přijde, o návštěvách odborných lékařů ani nemluvě. Během
studia si ještě s vysokou pravděpodobností najde partnera/ku (nebo i více
J) a řekněme si na rovinu, i to vyžaduje nějakou tu občasnou investici (kino,
dárky, květiny…).
Po ukončení studií bude hledat a nakonec snad i najde práci (to je
problematičtější u mužů, protože ty čeká ještě vojenská služba). Pokud jeho
příjem bude hned od počátku alespoň průměrný, pak začne splácet půjčku,
z které si hradil školné. To ovšem oddálí jeho případné plány na založení
rodiny. Pokud však jeho příjem nebude hned od počátku průměrný, pak si možná
rodinu založí (to ovšem záleží také na tom, nakolik by byl ten příjem
podprůměrný a na dalších faktorech, jako třeba možnost/nemožnost bydlet u
rodičů apod.).
Pokud si rodinu založí, pak bude dalším jeho problémem bydlení. U rodičů
se většinou nedá bydlet věčně a to zvláště v případech, kdy se
k založení rodiny přidá i potomek. Stavební spoření nepokryje náklady na
pořízení nového bydlení ani v případě, že spořit budou oba partneři,
protože státní dotace stavebního spoření už nebudou existovat. Je tu samozřejmě
možnost zařídit si nové bydlení pomocí systému hypoték, nebo přes společnosti,
které nabízejí prodej domů „na leasing“. To je ale další zatěžování rodiného
rozpočtu do budoucna.
Životní cesta se může dosti radikálně zdramatizovat v případě, že některý
z partnerů (nebo dokonce oba) dosáhne průměrného příjmu. K hypotéce,
nákladům na výchovu dítěte (které jsou s vyšším věkem čím dál větší), na
placení lékaře, na běžný chod domácnosti, na ošacení a na další běžné životní
potřeby se totiž přidá ještě splácení již zmiňované půjčky na školné. To může
být pro tuto mladou domácnost osudné, protože to může nutit k dalším
půjčkam (a to nejen od rodičů) a k možnému budoucímu „krachu“. Tyto
náklady se ještě mohou kompenzovat přivídělkem či dokonce druhým zaměstnáním,
což má ovšem i statisticky jistý psychologický důsledek nejen na výchovu
dítěte, ale i na ostatní rodinné vztahy.
Také by se hodilo poznamenat, že pokud bude dojíždět do zaměstnání
z nějaké větší vzdálenosti, pak budou vyšší i náklady na dopravu. To je
pravděpodobné vzhledem k heslu většiny dnešních zákonodárců o dojíždění
nebo dokonce stěhování za prací. Pokud bychom k tomu přidalo i to
stěhování se za prací, pak by se opět zvýšily náklady na bydlení o další
nepřehlédnutelnou položku.
Nyní předpokládejme, že naše hypotetická rodina se šťastně přenesla přes
všechny strasti a překážky, které ji čekaly v jejích počátcích. Po
překlenutí počátečních potíží spojených hlavně s nutnými náklady na život,
však přijdou další nutné náklady. S nejvyšší pravděpodobností bude tím
prvním velkým nákladem studium jejich už téměř dospělého dítěte nebo i dětí.
Další náklady našeho páru už by neměly být tak velké, přesto stále
nebudou zanedbatelné: nábytek i jiné vybavení stárne a rozbíjí se a je ho třeba
vyměnit, stejné je to i s bytem nebo případně domem, se zvyšujícím se
věkem jsou vyšší i náklady na zdraví a vzhledem k předpokládatelné výšce
starobního důchodu si budou pravděpodobně muset i začít spořit k důchodu. O
tom, jak bude vypadat jejich život v důchodu se snad ani nemusím
rozepisovat.
Takhle nějak by to mohlo vypadat, pokud by reformy navrhované Světovou
bankou byly bezezbytku přijaty. To se zatím nemůže stát, protože ministři
současné socdemácké vlády většinu zásadních reforem, které SB navrhuje, odmítají.
Je ale jenom otázkou času, kdy tato vláda skončí. Vzhledem k tomu, že
volby do parlamentu jsou už v roce 2002, nemusíme čekat dlouho. Už teď se
můžeme těšit na to, jak bude vypadat život náš a našich dětí.
-VHU-
Začneme aktuální nezaměstnaností mládeže:
Celkově bylo v ČR evidováno k 1.1.2001 asi 470 000 nezaměstnaných.
(Skutečný počet nezaměstnaných je ovšem mnohem vyšší. V České republice je
totiž jedna z nejnižších podpor v nezaměstnanosti v celé Evropě. Řada
lidí – hlavně mladých se proto neregistruje a vydělává si raději načerno,
brigádami aj.) Z tohoto počtu je nezaměstnané mládeže do 25 let asi 52 300 (z
toho 65% ve věku 15-19 let). Čísla jsou ale značně proměnlivá. Podle informací
Českého statistického úřadu toto číslo vzroste vždy po zahájení školního roku,
tj. v září. Např. k 1.lednu 2000 tvořil počet nezaměstnaných mladých
z celkového počtu nezaměstnaných 12%, k 1. září2000 ale již 16%.
Z celkového počtu mládeže ve věku 15.-19. let je nezaměstnaných každý
dvanáctý, ve věku 20.-25.let každý dvacátý. Na jedno volné místo připadá podle
oficiálních statistik 9 nezaměstnaných (avšak v okresech Karviná je to 65,
Teplice 50, Most 40 uchazečů atd.). Je velké nebezpečí, že v důsledku
neexistence monitorování trhu práce nezaměstnanost absolventů dále vzroste.
(Např. v roce 2000 80% absolventů základních škol, kteří jdou do učení, si
zvolilo povolání kuchař-číšník; z vysokých škol dominují práva, filozofie,
ekonomie apod. Např. v oblasti právní je v roce 2001 volných již jen
několik stovek míst. Každoroční počet
absolventů právnických škol je asi 1500 aj.) Dalším problémem je, že ceny
v ČR rostou, ale platy stagnují. Podle statistik se životní náklady
v roce 2000 oproti roku 1989 zvedly 6 krát, reálné mzdy se zvedly jen 2,5
krát. Přestaly se stavět byty pro mladé (ještě v r.1989 byly postaveny
statisíce bytů, v. r.2000 jen asi 20000 domů a bytů pro bohaté). Cena
normálního bytu je v ČR nejméně 1,5 mil. Kč, nejnižší nájemné 7.000 Kč,
průměrný měsíční plat zaměstnance do 30 let 10.000Kč. Pokud někdo chce mít
dítě, musí mít alespoň 100.000Kč do začátku. Proto mnozí mladí žijí
s rodiči (až do jejich smrti) a mnozí manželé si nemohou dovolit mít dítě
nebo pak mají finanční problémy. (Navíc mnoho firem nechce zaměstnat matku
s dítětem, „neboť se plně nemůže věnovat své práci.“ Problematické jsou až
tak vysoké náklady na vzdělání (na základní škole žák zaplatí za učebnice a
pomůcky několik set Kč; na střední škole asi 20.000 Kč, navíc učňové si musejí
kupovat pracovní oděv a nástroje; na vysoké škole výdaje za semestr dosahují
také až 7.000Kč) a k tomu teď chce pravice zavést školné ve výši od
5-30.000Kč za rok podle výše školy. Samozřejmě, že mládež má i celou řadu
jiných problémů. Např. každý třetí žák základní nebo střední školy zkusil
drogu. Šíří se násilí a šikana. Vznikají zločinecké bandy (dětí mladších 15
let) zneužívaných lumpenburžoazií ke zločinu, protože nemůžou být potrestáni.
Některé (především děti musejí žebrat).
PSK
Co hýbe také levicí
Po oslavě mezinárodního dne žen se
v Praze konala také protestní akce proti iniciativě požadující zákaz
potratů.
„Každý člověk, muž nebo žena, má
mít právo svobodné volby při rozhodování o své reprodukci a sexuálním životě na
základě dostatečného množství objektivních informací. Možnost svobodného rozhodování
v intimních oblastech života, plánovaného rodičovství a právo dítěte narodit se
jako chtěné patří k základním lidským právům.
Těhotné ženy mají právo na
objektivní informace o zdraví plodu a o důsledcích porodu pro jejich zdraví
(případy možnosti úmrtí při porodu stále nejsou otázkou minulosti). Zákaz
interrupcí by logicky vedl k zvýšenému počtu ilegálních a neprofesionálně
prováděných interrupcí, což by zvyšovalo pravděpodobnost poškození zdraví nebo
úmrtí žen. Nedomníváme se, že by plod měl mít právní subjektivitu čili nárok na
legislativní ochranu již od okamžiku splynutí zárodečných buněk, čímž by bylo
právně znemožněno provádění interrupcí. Právo na interrupci je respektováním
svobodné volby ženy, ať už se pro ni rozhodla po znásilněni, ze zdravotních
nebo sociálních důvodů, které hrají v jejím rozhodování podstatnou roli. Jedním
ze základních práv dítěte je právo na důstojný život. V současné české
společnosti však působí řada faktorů, které právo na důstojný život
nepodporují: nezaměstnanost, neuspokojivá situace ve vzdělávacím systému,
neexistující bytová politika a celková sociální situace rodin s dětmi,
svobodných matek a otců. Také se domníváme, že rozhodnuti, zda žena podstoupí
umělé přerušení těhotenství, je věc pouze jejího vlastního svědomí.“ uvádí ve
svém prohlášení Feministická skupina 8. března. S těmito tezemi lze
jednoznačně souhlasit.
Problematice práv žen
v globalizujícím se světě se budeme věnovat v obsáhlé recenzi knihy
Globalizovaná žena v příštím čísle.
Naciskinheadští
bossové již delší dobu upozorňovali na svůj úmysl založit novou jednotnou
politickou stranu. Nyní, po VII. sjezdu
Vlastenecké republikánské strany, jsou svému cíli opět blíže. Sjednotily se zde
totiž tři ultrapravicové skupiny
Vlastenecká republikánská strana, Národní aliance a Národní odpor. Jakou
politiku tyto organizace představují?
Vlastenecká
republikánská strana (VRS) byla dlouho dobu nepříliš známým útočištěm
některých neúspěšných představitelů Sládkovy SPR-RSČ a působila pouze na
regionálních úrovních. VRS tedy byla, a to i na krajní pravici, docela
bezvýznamná skupina. To se ale změnilo ve chvíli, když ji vloni postupně
ovládli aktivisté Národní aliance a Národního odporu.
Národní
aliance vznikla koncem roku 1997 na Rakovnicku. V ideologii klade
důraz na krajní nacionalismus a propagaci "stavovské demokracie".
Usiluje o uzavření zábavných podniků, postavení homosexuality "i dalších
sexuálních deviací" mimo zákon, dlouholeté věznění za držení drog a čistku
mezi učiteli, kteří jsou zatížení "kolaborací s rudým neřádem".
Národní aliance byla před rokem oficiálně rozpuštěna ministerstvem vnitra a
její "zemský vedoucí" Vladimír Skoupý byl loni v červnu odsouzen
podmíněně na jeden rok za podporu a propagaci hnutí směřující k potlačování
práv a svobod občanů, za hanobení národa, rasy, přesvědčování a podněcování k
národnostní, rasové nenávisti … I po zrušení registrace ale Národní aliance
působila dále. Její členové postupně vstupovali do Vlastenecké republikánské
strany a postupně zde získali největší vliv.
Národní
odpor (dříve též Jungen Nacionaldemokraten, Národní socialisté a
národní demokraté) je na tom podobně. Jedná se o neregistrovanou, pravděpodobně
nejmilitantnější neonacistickou organizaci, která vznikla v roce 1998 z části
pražské Blood and Honour (v překladu - "Krev a čest", heslo SS a
název mezinárodní nacistické sítě). Šéfem této skupiny je Filip Vávra, který se
kvůli propagaci pravicových "ideálů" nevyhnul trestnímu stíhání za brutální
útok na několik homosexuálů nebo za hajlování před židovskou synagogou.
Národní
aliance i Národní odpor chtějí opustit ilegalitu a vydat se, podle jejich slov,
skrz parlament na cestu k moci. Dokonale tedy využily Vlastenecké republikánské
strany, která jim poskytla útočiště a která je již jako politická strana
"zavedená". Brzy získaly v ní rozhodující vliv a v listopadových
volbách do Krajského zastupitelstva Středočeského kraje tvořili kandidátku VRS
pouze členové Národní aliance. Podzimní volby ale pro VRS nedopadly nijak
zvlášť dobře; získaly vždy jen několik
desítek hlasů (např. na Domažlicku si však jejich kandidáta vybralo 372 lidí).
Představitelé VRS dali ale najevo, že tyto volby brali pouze jako generálku na
chystanou kandidaturu své strany do Poslanecké sněmovny.
VII. sjezd
Vlastenecké republikánské strany, konaný počátkem března, jasně ukázal, jak je
ultrapravice silná. Buržoazní policie opět ukázala, na které straně stojí, když
se, bránice neonacisty, postavila proti levicovým antifašistům. Na čí straně
stojí ukázala i buržoazní média (v čele s, podle některých členů Parlamentu,
"nejobjektivnější" TV Nova), která opět o potyčkách informovala zcela
propagandisticky.
K čemu tedy
na sjezdu došlo? Členové Vlastenecké republikánské strany, Národního odporu a
Národní aliance se domluvili, že budou propříště vystupovat pod názvem Národně
sociální blok (NSB). Bude se pravděpodobně jednat o širší ultrapravicovou
platformu, které by se mohlo dostat poměrně velké podpory. Zvláště, když si
uvědomíme, že podobná strana, která měla i větší voličský úspěch - Sládkovo
Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa (SPR-RSČ) je dnes
v likvidaci (i když se její zbytky stále ještě snaží, celkem bez úspěchů,
pracovat jako Republikáni PhDr. Miroslava Sládka). Můžeme tedy očekávat přeliv
jak časti bývalých voličů, tak i členů ze SPR-RSČ směrem k Národně sociálnímu
bloku. Již teď má NSB kolem dvou tisíc členů a oblastní výbory ve všech
krajích.
Předsedou
NSB se na sjezdu stal tajemník Vlastenecké republikánské strany Jan Kopal,
tajemníkem vůdce Národního odporu Filip Vávra a šéfem středočeské organizace
Vladimír Skoupý z Národní aliance. Do vedení tohoto nového seskupení se tak
dostali všichni velcí neonacističtí vůdcové. I to je důvod, proč by se NSB mohl
stát větší politickou silou.
NSB je už
dnes ale mnohem vlivnější než si většina lidí uvědomuje. Podařilo se ji totiž
získat zásadní vliv na deník Špígl. Špígl byl vždy velmi bulvárními novinami,
ale otiskoval i levicová stanoviska a mnohdy i ta, která odmítly Haló noviny.
Jeho dlouholetý šéfredaktor a majitel ho však prodal společnosti Brisk Company
a ta neprodleně jmenovala novým šéfredaktorem předsedu Národně sociálního bloku
Jana Kopala. NSB toho okamžitě využil a hned začal ve Špíglu otiskovat
rozhovory s ultrapravicovými předáky a prezentovat své názory.
Národně
sociální blok je v současnosti nejpočetnější a nejvlivnější čistě
neonacistickou organizací. Již při svém ustavení má silné pozice.
Pravděpodobnost, že se jeho členové setkají se svými kolegy z ODS a US na chodbách
Poslanecké sněmovny proto není nepatrná.
-MKR-
Boj proti rasismu, fašismu a
xenofobii je jedním ze základních úkolů všech pokrokových lidí na celém světě.
My, protože žijeme v České republice, se zvlášť ostře musíme postavit
proti růstu fašistického hnutí v naší zemi. Odsouzeníhodný je přístup
státních a veřejných orgánů, které (narozdíl od řady zahraničních zemí) nejen
nepodporují antifašistické aktivity, ale dokonce umožňují fašistů, aby legálně
působili a někdy také chrání jejich akce (ať povolené či nepovolené) silovými
prostředky. Fašisté si tuto benevolentnost uvědomují a rozsáhlým způsobem ji
využívají. Zatímco dříve působila řada ultrapravicových skupin nelegálně
(např.Blood and Honour, Bohemia Hammerskins, Národní obec fašistická) nebo na
bázi občanských sdružení (Čeští castisté, Národní aliance, Národní sjednocení,
Vlastenecká fronta) nebo jako mládežnické sekce určitých stran (např.
Republikánská mládež, řadu silně reakčních ultrapravicových stanovisek lze najít
i v řadách Mladých konzervativců), v poslední době se stále více
organizací blízkých krajní pravici snaží vstoupit na pole legální politické
soutěže. Tak již před několika lety vznikla reakční Vlastenecká republikánská
strana spojující bývalé členy antikomunistické Demokratické unie, KAN a Pravého
bloku s fašisty z SPR-RSČ. Tato strana, názorově napravo od Sládka a
daleko více antikomunistická, má po posledních komunálních volbách řadu
zastupitelů v obcích (není bez zajímavosti, že v několika případech tvořila
VRS koalice např. s KAN, DEU, Stranou konzervativní smlouvy – tj.
odštěpenci z ODA v čele s Maškem, ODA i jinými tzv.
demokratickými pravicovými stranami) a je podporována různými finančními
oligarchy. O podobný postup se pokusila také nechvalně známá neonacistická
Národní aliance. V tomto případě se naštěstí nejen transformace na
politickou stranu nekonala, ale dokonce byla NA na konci minulého roku
rozpuštěna. Situace se ale každým dnem zhoršuje. 3.března 2001 vznikl
v Praze tzv. Národně sociální blok. Už název dává tušit, že velkým
zahraničním vzorem této organizace je hitlerovská NSDAP. Národně sociální blok
sjednotil ve svých řadách velké množství členů z jiných extrémistických
skupin. Jsou zde fašisté z Národní aliance, Národního odporu, Národní obce
fašistické, bývalý mladí republikáni. Ale jádro bloku, který podle vlastních
údajů už nyní má ve 40 místních organizacích kolem 2000 členů, představují
bývalý příslušníci Vlastenecké republikánské strany, jež pole nich sice prý „má
dobrý program, ale nedostatečně tvrdě jej prosazuje v praxi.“ NSB již
odeslal své stanovy k registraci a vzhledem k postojům úředníků
ministerstva vnitra to vypadá, že se brzy politicko-stranická scéna ČR rozroste
o novou stranu. Přístup policie podřízené „příteli“ Grossovi je o to
zajímavější, že přes deklarovanou levicovost vlády ČSSD, se zásahy policie vůči
levici zatvrdily (viz demonstrace proti MMF, různé antifašistické akce –
naposledy protesty radikálních anarchistů proti sjezdu VRS), zatímco krajní
pravice je více než tolerována.
Petr Skála
Za poslední měsíc zintenzivnil KSM
kampaň proti školnému. V Praze se soustředil mimo stanice metra na technické
vysoké školy – různé fakulty ČVUT,
Strahovské koleje a Vysokou školu ekonomickou. Na těchto místech proběhlo
několik malých a poté i velkých petičních akcí.
Mimo Prahu se veřejné petiční akce
uskutečnili v Táboře, Chomutově, Opav a menší akce na řadě dalších míst.
Do konce měsíce března se zatím
podařilo nasbírat cca 5.000 podpisů, největší přírůstek byl zaznamenán na velké
petiční akci před fakultami ČVUT v Praze – Dejvicích, kde u velkého stánku
podepsalo petici během necelých 3 hodin asi 600 studentů.
Podařilo se také dostat řadu
informací do médií. Naši členové se
dostali v TV Prima (pořad Minuty regionu) do přímého diskusního konfliktu s
navrhovatelem školného, Petrem Matějů, a vyznělo to velmi dobře. Za další mohu
připomenout minimálně 6 rozhovorů zveřejněné ve zpravodajských pořadech různých
kanálů Českého rozhlasu, ale např. i v radiu Kiss, Strahovském studentském
rádiu apod.
Zajímavý je přístup novin – v Praze
se podařilo reportáže (včetně fotografie)
z akcí dostat do Metra, Dnes, Blesku, Večerníku – tam včetně programu
kampaně, v Severních Čechách se reportáže objevily v Dnes, Chomutovském deníku
a Blesku, v Jižních Čechách v Právu, Dnes, Táborských listech apod.
Úspěšné bylo též působení na
Internetu. Mimo stránek kampaně se podařilo dostat diskusní příspěvky např. na
stránky Britských listů, do konference o lidských zdrojích apod. Zběsilost
oponentů neznala mezí a tak jsme byli často za své postoje místo argumentů
označeni nálepkou republikánů, tunelářů, lidí z 50. let až po gymnazijní
anarchisty... -ZST-
Již více než 96 tisíc lidí je
evidováno na pracovních úřadech v novém Ostravském kraji. Celkově je zde přitom
625 tisíc pracovně činných osob. Ostravsko je tak s 15,6 % nezaměstnaností
druhé za Ústeckým krajem, ten má míru nezaměstnanosti o jedno procento více. S
12,4 procenty je pak na třetím místě Olomoucko.
V rámci Ostravského kraje je na tom
nejhůře okres Karviná, se 17, 8 procenty zaujímá druhé místo v ČR za okresem
Most (22 procent). Jen o dvě desetiny lepší bilanci od karvinského okresu má
okres Bruntál, který je republikově třetí. Šesté místo v rámci
celorepublikového žebříčku patří Ostravě - městu, osmé okresu Frýdek místek,
šestnácté okresu Nový Jičín a dvacáté okresu Opava.
Mnohdy se jedná o nezaměstnanost
dlouhodobou, vždyť více než čtvrtina těchto lidí je bez více než dva roky.
Průměrná doba, po kterou setrvávají uchazeči o zaměstnání v registru úřadu
práce v Ostravě již totiž dosahuje neuvěřitelných 517 dní. Právě dlouhodobá
forma nezaměstnanosti je nejhorší a většinou sebou společně s finančními
přináší i potíže psychické.
Zajímavé jsou jistě i údaje, které
stanoví počet uchazečů na jedno volné místo. Celorepublikově vede Karviná s
číslem 59,9. Bruntál s 34,8 je čtvrtý, Frýdek - Místek je pátý, Ostrava - město
sedmá, Nový Jičín devátý a Opava desátá.
Za všemi těmito čísly se skrývají
desetitisíce pracujících, kteří jsou nuceni doslova živořit. A tak jsou ti
největší chudáci stěhováni do holobytů a trestáni za kradení potravin v
supermarketech.
Problémem, který s nezaměstnaností
souvisí je také nevyplácení mezd zaměstnancům. Takto se dnes chová na Ostravsku
téměř padesátka firem a mezi ty největší patří např. Ingstav Opava, který dluží
peníze více než 260 pracovníkům.
A jak se snaží vyřešit problémy
Ostravska "levicová" sociálně - demokratická vláda? Podle předběžných
zpráv vláda stanovila rozpočet tohoto regionu na pouhých 1.4 miliardy korun.
Ostravský kraj, který vytváří zřejmě nejvyšší hrubý domácí produkt České
republiky je tak v investičních možnostech začleněn až na 6. místo v ČR.
Nejmenší díl letošního rozpočtu (jenom 126 miliónů) na investice má dostat
Karvinsko, které je na tom skutečně nejhůř.
Jak je vidět, vláda problém
nezaměstnanosti nevyřeší. Východiskem by se snad zdál zahraniční investor. Na
Karvinsku má např. vzniknout továrna Schimanno, ale to je jen malá náplast (má
zaměstnat pouze několik set lidí).
Celá krize nemůže zůstat bez odezvy
a tak se pracující začínají radikalizovat. Dnes se to týká především dělníků z
Nové Huti, jenž od stávky odděluje pouze částečná důvěra ve vyjednávání odborových
byrokratů.
Svůj článek zakončím snahou o
vysvětlení, co to nezaměstnanost vůbec je a proč je tak důležitou součástí
kapitalistické ekonomiky. Nezaměstnanost je především sociálně ekonomický jev v
kapitalismu, kdy část ekonomicky aktivní populace nemůže uplatnit svou pracovní
sílu. Tím se stává tzv. rezervní pracovní armádou. Nezaměstnanost se tak stává
nutnou podmínkou existence a vývoje kapitalistického výrobního způsobu a
důsledkem všeobecného zákona akumulace kapitálu. Zvláště v etapách ekonomických
krizí a depresí způsobujícího tento zákon ostré snížení poptávky po pracovní
síle.
Milan Krajča
Škoda
Auto a.s.
Škoda auto
vloni opět vytvořil rekordní zisk, a to v celkové výši 3,336 miliardy
korun po zdanění. Byl zvýšen i počet zaměstnanců na cca 26 tisíc pracovníků,
z toho vlastních bez cizího personálu je 22 588. Vloni také vzrostla
průměrná mzda na 20 371, což je o 654 korun
více než v roce 1999.
Otázkou je,
kdo z řadových zaměstnanců má takový plat? Takto velký průměr dělají jen
platy managerů a vedení podniku. Řadoví zaměstnanec mívá plat i
s přesčasy, osobním ohodnocením a prémiemi cca 12 000 KORUN.
Škoda Auto
zaměstnává převážně mladé lidi ve věku do třiceti let, respektive do čtyřiceti
pěti let. Proč?
Po
dvaceti pěti letech namáhavé práce
v těžkých podmínkách se dostaví únava a nemoci. Tím se stává dělník pro
firmu nerentabilní a není nic snazšího než takového zaměstnance propustit. Ve
Škodě dochází i k diskriminaci žen. Ženy jsou zařazovány často na velmi
fyzicky náročnou práci, za kterou
dostávají menší finanční ohodnocení než muži. Pro ženu je velice složité
ucházet se o odpovídající práci v koncernu. Jeli tato žena mladá, odvětí
arogantní personalista, že ,,bude mít rodinu a tudíž nebude chodit do práce
“.Má-li žena malé děti, dozví se, že tyto děti budou hodně marodit a žena bude
často v práci absentovat. Když jsou děti již dospělé, stává se pro firmu
stará a tudíž by nebyla schopna splnit vysoké nároky. O různých formách
diskriminace pracujících ve Škodě Auto by se dalo hovořit celé hodiny.
A co na to
vedení odborů? Na veřejnost a před zaměstnanci vedení odborů bouří pro lepší
pracovní podmínky, pro lepší péči o zaměstnance zatím co za zavřenými dveřmi si
,,poplácají ramena s vedením firmy“ a prodají zaměstnance a jejich práva
za ,,pár“ korun a nové služební auto.
Vedení
firmy oznámilo zdražení mladoboleslavských produktů. Důvodem je údajně vysoká
cena některých drahých kovů na komoditní burze a silný kurz koruny.Také jsme se
mohly dozvědět, že s náběhem na nové Felície bude zároveň v polovině
června ukončena výroba v pobočce Vrchlabí, kde má přijít o místo
více jak 600 zaměstnanců. Pobočka ve Vrchlabí je zaměřena na určité speciály
jako jsou sportovně upravené Oktávie, čtyřkolky a nadstandardně vybavené vozy.
Co na to
vedení odborů?
,,600
zaměstnanců to není zas tak velký problém, protože 380 jich má smlouvu na dobu
určitou a tyto zaměstnáme v Mladé Boleslavy na montáži A4, svařovně A4 a
operativní logistice A4“ toto jsou jediné provozy které budou nabízeny.,,
Zbytek zaměstnanců je tzv. cizí personál a ten se my snažit přesouvat
nebudeme„Zapomněli však říci, že 30. června končí také montáž a lakovna
Felície, čímž se uvolní několik desítek zaměstnanců. Co bude s těmito
zaměstnanci, nikdo neví. Bude-li jich však část převedena do lakovny, lisovny a
svařovny (nejtěžší a nejhorší pracoviště v celém závodě), musí se vyrovnat
s tím, že neznají stroje, zařízení a jsou bez jakékoliv praxe. To se
promítne na jejich práci a potažmo i na jejich platu. Pokud se někdo ve
stanovené lhůtě nestihne přizpůsobit již tak s náročnou prací, může být i
propuštěn! Dalším faktem je, že na uvedených pracovištích se volná místa
pohybují jen v několika desítkách, takže polovina ze zaměstnanců z
Vrchlabí si může nechat o práci jen zdát. Toto vše asi ,,našim“odborovým vůdcům
nedochází. Ty mají totiž plnou hlavu starostí ze zasedání Světové rady
,,zástupců“ zaměstnanců odborů VW v Mexiku. Předseda odborů
mladoboleslavské Škodovky si totiž musel vyslechnout nemálo kritických slov od
Klause Volkerta, šéfa odborové rady VW.
Povšík byl ,,upozorněn“ na fakt, že ačkoliv Volkswagen vloni vytvořil rekordní
zisk, je podíl Škody na jeho celkové výši velmi nepatrný a naše odbory tak
nemohou celkovou situaci v koncernu argumentovat při jednání se
zaměstnavatelem.
Z toho všeho vyplývá, za koho a jakou
hru hrají ,, naši “ odboroví vůdci. Jen
mi nejde do hlavy, kde skončily všechny ty námi těžce vydělané peníze?!! Jestli ony se náhodou neodkutálely na
soukromá konta našich zaměstnavatelů? A co budeme dělat, až přijdeme o práci? Co
budeme jíst? Kde budeme bydlet? Co s námi jenom bude?
To vše jsou
otázky obyčejných zaměstnanců. Umíme na ně odpovědět? Máme pro ně alternativu?
Ano umíme odpovědět a máme i alternativu. -RNM-
LIAZ-MNICHOVO HRADIŠTĚ
Již několik
let se podnik ŠKODA a.s. Mnichovo
Hradiště výrobce nákladních automobilů potýká s krizí a úpadkem ve výrobě.
Od předminulého týdne byly uzavřeny brány podniku a zaměstnanci po celozávodní
poradě byly posláni do svých domovů, aby vyčkávali u ,,telefonních aparátu“, až
je vedení firmy povolá zpět do výroby.
Na podnik
byl na základě platební neschopnosti (dluh 1,1 miliardy) vedením firmy uvalen
konkurz. Strach z nezaplacení pohledávek dovedl věřitele k ,,odstřihnutí“ elektrického vedení a telefonu
,uzavření vody a plynu. Tím byla způsobeny nejen neschopnost podniku vykonávat
jakoukoliv činnost, ale i výpadek
výstražného zařízení na komínu továrny, které má za úkol varovat letadla před
možným nebezpečím nárazu do komínu.
Vedení
podniku již několik měsíců nevyplácí mzdy.Vyřešeny jsou jen výplaty za srpen,
září a říjen, kdy platy dorovnával Pracovní úřad.Od té doby dostávají
zaměstnanci v průměru 1000 Kč
měsíčně .
V důsledku
této krize může v Mnichově Hradišti přijít o práci až 450 zaměstnanců.
,,Nový majitel“, slovenský podnikatel
Majský začal vyjednávat se strategickým partnerem o převedení výroby do ČASO Čáslav. Část
zaměstnanců by pak musela dojíždět každý den více jak hodinu do Čáslavi a zpět.
Druhou variantou by bylo ponechání prvovýroby (hale V4 ) v Mn . Hradišti,
což by zajistilo zhruba 150 pracovních míst.
Oba tyto
plány jsou nedostatečné a jsou jen hrubou záplatou na hrubý pytel. Tímto
uzavřením Liazu se zhorší už tak nelehká situace v Mnichově Hradišti,
vždyť na tomto podniku byla závislá dobrá polovina obyvatel městečka, která již
nemá na nájem, provoz domácnosti, natož pak na stravu . Tuto krizi řeší
neustálím zadlužováním od blízkých rodinných příslušníků, což má za následek
krizí v rodině a zvýšený počet rozvodů .
Šéf odborů
Vladimír Bárta nehodlá zasahovat do kritického stavu podniku, Nechystá žádné
prohlášení, nemá žádné požadavky, jen vyčkává na konečný verdikt managerů .
Zaměstnanci a odbory slepě věří vedení firmy a řečem o strategickém partnerovi,
který podnik vyvede z krize. Věří tomu vedení, které dostalo podnik do
krize. Tomu, které na úkor pracujících pobíralo vysoké platy, když nebylo ani
na,,vodu“.
Zaměstnanci
by neměli věřit nafoukaným panákům z vedení firmy, kterým jde jen o blaho
svých kont a ne o prosperitu podniku . Měli by tlačit na vedení odborů, aby se
odhodlalo vzít podnik pod kontrolu pracujících nebo alespoň aby byl celý podnik
převeden pod státní kontrolu .
-RNM-
Francouzští
komunisté propadli ve volbách
Národní tajemník Francouzské
komunistické strany Robert Hue odmítl
23. 3. odstoupit z čela strany, která utrpěla při obecních volbách těžké
ztráty. Odmítl i stáhnout komunistické ministry z levicové koaliční vlády socialisty
Lionela Jospina. V souvislosti s obecnými snahami vyrovnat ve francouzské
politice podíl žen a mužů připustil myšlenku "společného řízení strany na
nejvyšší úrovni muži a ženami".
Hue převzal vedení PCF v roce 1995
a od té doby ji vedl směrem k sociáldemokratismu, který vyvrcholil
podporou bombardování Jugoslávie ze strany NATO.
Komunisté při obecních volbách
ztratili deset ze 39 měst nad 30.000 obyvatel, kde měli dosud starosty, a
přišli o jediné velké město Nimes. Ztráty utrpěli i v takzvaném "rudém
pásu" obcí kolem Paříže, kde si tradiční komunistické bašty Argenteuil a
Drancy zvolily pravicové starosty.
Po debaklu se ozvaly hlasy uvnitř PCF, zejména v komunistické platformě,
aby Hue odstoupil a aby z vlády odešli i komunističtí ministři, protože podíl
na vládě posunuje PCF příliš doprava od jejích tradičních voličů.
PCF, která vznikla v roce 1920, patřila před druhou světovou válkou i po ní k
nejvýznamnějším komunistickým stranám v západní Evropě a ještě počátkem 70. let
měla podporu asi čtvrtiny francouzských voličů. V říjnu se bude konat
sjezd PCF, tak uvidíme, jak to dopadne.
A co NATO?
Na rozdíl od sovětských vojsk, jejichž rozmístění v určitých
vojenských prostorech i jejich přibližný počet byl obyvatelstvu znám, u
jednotek NATO tomu tak není. Stejně jako v jiných členských státech také
v ČR po vstupu do Severoatlantického paktu probíhá řada vojenských operací
v největším utajení. Veřejnost nemá ani potuchu, že na různých místech
republiky právě nyní mohou být pořádána cvičení cizích armád s využitím nejtěžší
vojenské techniky. Tak tomu bylo kupříkladu v první polovině měsíce března
ve vojenském prostoru Libavá na Olomoucku. Tyto armádní tzv. taktické manévry,
jichž se zúčastnilo více jak 2000 vojáků i s těžkou technikou (tanky,
obrněné transportéry aj.), se shodou okolností, v rozporu s vůlí
velení NATO i českých armádních pohlavárů, dostaly i na televizní obrazovky.
Během této koordinované operace NATO došlo totiž ke smrtelné nehodě
osmnáctiletého nizozemského vojáka, který zemřel po pádu obrněného vozidla do
vodního toku. Jde jistě o tragédii, ale především je nutné se spíše zaměřit na
okolnosti tohoto neštěstí a otázky s ním související.
Armády NATO rády a často pořádají
nejrůznější vojenská cvičení pro přípravu budoucí realizace svých zvrhlých plánů
(viz např. napadení Jugoslávie, kterýmžto aktem Severoatlantický pakt porušil
nejen mezinárodní právo, ale dopustil se i zločinů proti lidskosti, životům,
zdraví a dokonce pošlapal stále platné dohody z konce 2.světové války,
podle nichž má Německo zakázáno se vojensky angažovat mimo své vlastní území).
Na těchto manévrech se využívá těžká vojenská technika včetně tanků,
transportérů, mobilní artilerie i různých raketových zařízení. Navíc je NATO
s libostí organizuje právě na území svých nových členů, kteří jsou (a
nadále budou) vnímáni jako možná budoucí válčiště (ať už by se sami proti Paktu
postavili nebo se stali tzv. nárazníkovým pásmem při útoku jiných států).
Přestože existují moderní satelitní systémy a špionážní družice, ani zdaleka
nemohou nahradit opravdovou zkušenost z vojenského cvičení na konkrétním
místě. Tak je tomu i u poslední akce NATO. Právě protože je velení
Severoatlantického paktu zvyklé na nevraživost až nenávist prostých lidí,
konají se veškerá cvičení za maximálního utajení před veřejností. (Tato
nevraživost je dána už jen vlastním chováním jednotek NATO – zejména soldatesky
USA. Není od věci připomenout Itálii, kde americký pilot při svém „frajerském“
kousku podlétávání lanovky, lanovku strhl a způsobil tím smrt desítkám osob – zůstal
nepotrestán. Nebo případ SRN, kde mladiství synové amerických důstojníků
z jedné ze základen NATO v Německu svrhávali z mostu balvany na
auta jedoucí na dálnici pod nimi, čímž způsobili hromadnou havárii a smrt jedné
německé rodiny – za „trest“ se museli vrátit domů do Států). Utajení je nutné
také kvůli využívání ostrého střeliva při manévrech, včetně používání
dělostřeleckých granátů a „kontrolovaného“ zkoušení chemických zbraní (v
Japonsku za následky způsobené chemickými zbraněmi obyvatelům několika obcí
sousedících s americkými vojenskými základnami a cvičnými vojenskými
prostory těchto základen musela již zaplatit armáda USA několik set tisíc
dolarů). Toto utajení bylo také jedním z důvodů smrti Nizozemce, protože
když zbylí členové posádky obrněného vozidla vyplavali z vody a
informovali odpovědné velitele, tito důstojníci příliš dlouho váhali, než se
rozhodli zavolat lékařskou pomoc. Přivolané záchranné službě se sice podařilo
obnovit životní funkce mladého holandského vojáka, bylo však již příliš pozdě
na to, aby mohli životní funkce trvale udržet. Celý případ navíc na území České
republiky šetří nizozemská vojenská policie, čímž je nezakrytě neúměrně
zasahováno do svrchovanosti ČR, protože v případě nehody na území např.
USA nebo v níž figurovali američtí vojáci či vojenská technika U.S.Army
postižené státy tuto možnost nemají. (I když vzhledem k tomu, že tu máme
již oficiální kanceláře a střediska FBI a rezidentury CIA jde pouze o další
potvrzení polokoloniálního postavení republiky ve vztahu k jejím
„západním“ spojencům.) V tomto ohledu je třeba upozornit ještě na
protiústavnost kroků české sociálně demokratické vlády, která sama povolila při
bombardování Jugoslávie přelety cizích letadel nad republikou – vzdušný prostor
je součástí státního území a pouze parlament měl oprávnění povolit vstup či
průchod cizích vojsk naším územím (tzn. Včetně přeletů letadel). Přestože
v současnosti je již schválen zákon, který takovouto pravomoc vládě „pro
větší pružnost“ přiděluje, v době bombardování Jugoslávie šlo o krok
jednoznačně porušující platný právní řád (včetně ústavy). Vzhledem k okolnostem by měli všichni
komunisté, levicově smýšlející i pokrokově orientovaní lidé aktivně bojovat za
vystoupení České republiky z NATO a požadovat zrušení tohoto nástroje
militarismu a novodobého kolonialismu. S. N.
Kampaň
ZASE pokračuje!
Jak jistě víte, KSM se k Evropské unii několikrát
(např. na svém posledním sjezdu) jasně vyjádřil (odmítl současnou podobu a tedy
i vstup), zatímco v KSČM se sjezdové prohlášení „Současnou podobu EU
odmítáme, souhlas se vstupem podmiňujeme výsledkem referenda a rovnoprávnými
podmínkami“ vysvětluje ve vedení různě. Protože tyto hlavní třecí plochy se
projevily zejména po startu naší kampaně ZASE, konala se minulý měsíc na toto
téma schůzka vedení KSM se zástupci vedení KSČM. Bylo dohodnuta vzájemná spolupráce v odborné oblasti i
možnost podávání podmětů a návrhů ze strany KSM, konkrétně na 8. zasedání ÚV
KSCM 31. 3., kde se projednával návrh informační kampaně KSČM k otázce EU.
Naše odborné zázemí zpracovalo na základě podkladového materiálu Výkonného
výboru strany alternativní návrh kampaně, obohacený o konstruktivní připomínky
a důsledky nejnovějšího vývoje EU, jejíž hlavní rozdíly bychom nyní chtěli představit:
Původní návrh počítal, že kampaň
KSČM se bude obracet na celou veřejnost. Že bude, jak řekl předseda
poslaneckého klubu Vojta Filip, předkládat pozitiva a negativa a nechá na
lidech, jak se nakonec v referendu rozhodnou (pak prý získá strana velkou
podporu).
My jsme naopak zastávali názor, že
pojem působení na veřejnost je příliš abstraktní. Že nemáme reálně prostředky
na to, aby mohla výrazněji působit na celou veřejnost a tudíž bychom se měli
zaměřit především na 1) naší členskou základnu a sympatizanty a 2) na okruh
širší voličské základny. Zároveň jsme požadovali, aby argumentace hovořila
jazykem voličů. A abychom dosáhli podpory u našich potencionálních voličů, že je nutné si uvědomit a jasně říkat důsledky vstupu do EU
právě pro tyto osoby (tedy například pro dělníky, zemědělce, nezaměstnané,
drobné podnikatele).
Co se týká pouhého porovnávání kladů a záporů. Myslíme si,
že pokud budeme postupovat jen ve stylu pro, proti, nebude to mít odpovídající
účinek. Voliče totiž neoslovíme tím, že budeme pouze informativní, ale tím že
se postavíme za jejich zájmy, za zájmy ČR a že je budeme důsledně hájit a také
tím, že budeme mít vlastní názor na otázku EU a na možný vstup. My nemůžeme
v žádném případě zaměnit zásadové stanovisko strany za pouhé informování a
rozhodnout se až těsně před referendem či před volbami. Náš vlastní názor by
zůstal příliš nečitelným (oproti pravici i sociální demokracii). To by mohlo
mít vysoce podle nás mohlo mít negativní dopady na volební výsledky KSČM.
Navíc bylo v původním
materiálu nedostatečně vzato na vědomí, že vstupem do EU se vzdáváme části své suverenity a předáváme
značnou část svých pravomocí EU. Tzn., že po vstupu do unie v řadě případů
prostě nelze účinně hájit zájmy občanů.
Nedokáže to ani česká vláda, natož KSČM. Jakékoliv jiné tvrzení je jen
nezodpovědným populismem.
Přesnější specifikaci jsme
navrhovali také u cílů kampaně. Chybělo nám mezi nimi např. rozlišení
integrace. My bychom přece měli odlišit sjednocování rovnoprávných států zdola
(k jakému dochází například v Africe) od imperialistických snah o
ovládnutí dalších území a trhů jako je kapitalistická globalizace…
V dokumentu také chybělo jasné internacionální stanovisko jako protiváha
evropocentrismu a např. i uvážení dopadů vstupu na existující vztahy se státy
stojícími mimo tento blok (včetně Slovenska – jakékoli tvrzení o možnosti
udržení nadstandardních vztahů po rozšíření bez Slovenska je iluzorní, Schengen
je po Amsterdamu součástí komunitárního práva, platí pro všechny a je nadřazen
i ústavnímu pořádku ČR).
Stručně řečeno se domníváme, že KSČM by měla při své kampani
vycházet z komplexního a
uvážlivého rozboru, nezávislého na módním trendu tzv. evropanství, na tlaku
médií a lobbistických skupin, že by měla zaujmout jasné internacionalistické a
zároveň vlastenecké stanovisko, které současně zvýší možnosti jejího volebního
úspěchu. Vstup do EU bude totiž přímo či nepřímo ve svých důsledcích hlavním
tématem voleb 2002.
V alternativním materiálu jsme
také navrhovali pozměnit uvedená východiska kampaně. Nedostatečně se nám zdály
být reflektovány v celé šíři závěry V. sjezdu. Proto jsme jako první
východisko navrhli shrnutí těchto
materiálů: V původním dokumentu
bylo, že KSČM podmínila členství v EU referendem. Ale to by mohlo znamenat, že bychom byli pro členství,
i kdyby referendum rozhodlo proti, že důležité je pouze to, že proběhlo. Navíc
v předloženém dokumentu chyběla zmínka
o podmínce rovnoprávnosti. Sjezd přitom podmínil členství výsledkem
referenda a rovnoprávnými podmínkami vstupu. Se zřetelem k tomu, že
rovnoprávných podmínek vstupu nelze dosáhnout a s uvážením, že dochází k
oslabování prvků demokracie v EU a
k oslabování malých států, jsme požadovali závěry V. sjezdu znovu potvrdit.
Návrh znění tohoto bodu tedy byl: Současnou podobu EU odmítáme. Členství
v EU požadujeme podmínit výsledkem
referenda a rovnoprávnými podmínkami vstupu.
I
v dalším původních východiscích se nám zdálo, že je celá řada
dalších obecností i faktografických chyb. Například se v jednom bodě
tvrdilo, že nejde o mechanický vstup ČR do EU, ale o obousměrný proces,
jehož výsledky se mají „ odhadovat “. V reálu se vztahy mezi kandidáty
a EU však označují jako aproximace,
tzn. jednostranné přibližování. Tento termín (používaný
všemi odborníky na EU) jasně odráží skutečnou podstatu
přeměny tzv. institutu přidružení na plné členství. A Dále: V otázce EU
není možné pouze odhadovat, je třeba vycházet z faktů. A fakta
říkají, že celkový vývoj ES směřuje již od Maastrichtu jasným a jediným směrem,
který potvrdil summit v Nice. V dalším bodě původního materiálu bylo
zase např. napsáno, že velkým státům se budou moci postavit koalice těch
menších. Ale toto tvrzení odporuje závěrům z Nice, základním zásadám
rozhodovacích postupů v EU i podstatě tzv. flexibility – tedy užší spolupráce,
která je základem tzv. vícerychlostní Evropy.
Naše pozměňovací návrhy se týkaly i
dalšího bodu původní kampaně, a to propojení kampaně k EU s volební
kampaní 2002. V původním materiálu byl šířen eurooptimismus a byly upírány
bezbřehé naděje k tzv. evropské levici. My jsme naopak zdůrazňovali, že
značná část voličů (a navíc velká většina členské základny) se staví k EU
záporně a také vzhledem k tomu, že řada z těch, jimž Unie přinese
převážně negativa (např. zemědělci, drobní živnostníci aj.), může patřit
k budoucím voličům KSČM, měla by strana zaujmout k EU takovou pozici,
aby zůstala pro tyto lidi volitelnou.
Co se týče evropské levice, fakta
hovoří jasně - např. italští a francouzští komunisté měli do 80. let 20-30%
hlasů a změnit Evropu zevnitř se jim nepodařilo, evropská sjednocená levice je
slabá (má 30 poslanců z 626), EP má druhořadé postavení (nemá rozhodovací
pravomoc), výsledky voleb do EP ukázaly, že 1) občané členských zemí
nepovažují EP za svůj, 2) že strany i komunistické, které zaujaly proevropské
postoje, dopadly mnohem hůře než nacionalisté či internacionalisté). A i
s ohledem na mezinárodní situaci, kdy EU neznamená sjednocování se zbytkem
světa, ale naopak se stává překážkou tohoto sjednocování (i spolupráce), nelze
než konstatovat, že tvrzení obsažená v původním dokumentu o možnostech
evropské levice jsou přehnaně optimistická a neakceptují reálnou politickou
situaci.
V závěru jsme potvrdili, že
není možné, aby KSČM nezaujala jako jediná strana zásadní stanovisko k EU.
Bohužel se nám nepodařilo náš
alternativní materiál zařadit jako druhou variantu proti původnímu návrhu do
programu 8. zasedání Ústředního výboru (podle čl. 16 Stanov KSČM) ani jako
celkový pozměňovací návrh návrhové komisi (k té se sice dostal náš návrh
prostřednictvím jednoho člena ÚV KSČM, ale nakonec byl vzat pouze jako materiál
určený pro další práci odborného zázemí…).
Schválen byl původní materiál s malou změnou.
-ZST, PSK-
Quebec City se chystá na
protesty
V dubnu se v Quebec City bude konat
Americký summit, setkání hlav států z celé západní polokoule, na němž se má
hlavně jednat o rozšíření smlouvy NAFTA o "volném" (jak je zvykem
říkat dosti složitými pravidly řízenému) obchodu mezi Kanadou, USA a Mexikem na
celou z západní polokouli.
Proti tomu se stejně jako
v Seattlu, v Praze a na dalších
místech chystá protestovat tzv. antiglobalizačí či antiimperialistické hnutí.
Kanadské represivní složky jsou již
nyní v pohotovosti.Aby předešly sebemenšímu narušení průběhu jednání,
budou oploceny 3 km čtvereční středu města 2 až 3 metry vysokým plotem (který
perspektivní demonstranti nazývají novou železnou oponou). Dovnitř budou mít
přístup na zvláštní propustky jen lidé mající tam i dříve trvalé bydliště. Byl
také vydán zákaz nosit po dobu trvání konference šátky (tzv. pasivní
ozbrojení), kterými by bylo možno si zahalit obličej, aby se znemožnila
anonymita demonstrantů. Tento zákaz ale bude možná stažen, jelikož
antiglobalizační hnutí vyhlásilo na 2. dubna protestní den šátků, při němž by
se ze solidarity s nimi měli zahalit šátky všichni.
Všechna vězení v Quebec City byla
vyprázdněna (vězni převezeni jinam), aby bylo dost místa pro zatčené
demonstranty. Zatím byla vrácena z kanadských hranic skupina mladých lidi z New
Yorku chystajících se zřejmě plánovaných demonstrací zúčastnit po té, co jim
byla prověřována literatura nacházející se v jejich vozidle. -STE-
Ve Stockholmu začal 23. 3. summit
Evropské unie věnovaný „ekonomickému a sociálnímu rozvoji společenství“. Jako
obvykle se však pozornost soustředila na aktuální dění - státníci se budou
věnovat také epidemii slintavky a kulhavky v EU.Jedním z vrcholů prvního
dne bude setkání s ruský prezidentem Borisem Putinem, který přijede před
polednem a se svými protějšky
Obtížná debata se čekala kolem plné liberalizace evropského trhu s
elektřinou a plynem, otevření poštovních služeb konkurenci a sjednocení
pravidel letecké dopravy, které naráží na britsko-španělský spor o svrchovanost
nad Gibraltarem.
Pozadím debaty o ekonomice a
sociální politice byly poslední znepokojivé údaje o poklesu hospodářské
aktivity v důsledku ekonomického zpomalení ve Spojených státech.
Jako obvykle se šéfové států a vlád
sešli napřed s předsedkyní Evropského parlamentu Nicole Fontainovou. Ožehavou
otázkou bylo, jak odložit otevření západoevropského trhu pracovních sil občanům
z nových zemí (Rakušané a Němci trvali na 7letém odkladu. Většina ostatních
členských států se smiřuje s tím, že bude třeba vyjít vstříc německým a
rakouským požadavkům a přechodné období zavést. V praxi to bude znamenat, že na
postavení pracovníků z ČR, Polska či dalších zemí se po přistoupení k EU nic
nezmění - nadále budou muset žádat o pracovní povolení.)
Summit skončil jako většinou velmi
rozporně. Účastníci se nedohodli na řadě bodů, zejména v oblasti deregulace a
liberalizace jednotného vnitřního trhu, a odložili jejich řešení do budoucna.
Proti summitu EU protestovaly tisíce mladých odpůrců
Evropské unie, kteří se v pátek pozdě večer pokusily proniknout na večeři,
kterou pro nejvyšší představitele států Evropské unie
při příležitosti summitu uspořádala
hostitelská švédská vláda. Demonstrující zastavily až narychlo povolané
pohotovostní policejní jednotky se psy.
Policie také okamžitě rozšířila
ochrannou zónu od míst, kde právě pobývali evropští vůdci. Někteří protestující
se však odmítli vzdálit a pokračovali v demonstraci vsedě. Policie použila
obušky a 194 demonstrantů odvezla na neznámé místo… -ZST-
V Mexické pobočce šest set
kilometrů od Mexiko City se vyrábí legendární automobil Brouk, ale ne ten nový
technikou a luxusem ,,prošpikovaný“, ale starý, jednoduchý a odolný typ, jak ho
důvěrně můžeme znát z filmů, ale i z našich silnic.
Starý typ je v chudé jižní a
střední Americe velmi vyhledávaným a oblíbeným vozidlem. Oproti jeho mladšímu
bratru je poměrně laciný (5000 dolarů) a proto zajistil koncernu VW první
příčky na celosvětovém trhu v prodejnosti automobilů.
Není nic platné, že mexický závod
při nízkých nákladech na výrobu přináší koncernu mnohamiliardový příjem. Práva
zaměstnanců VW v Mexiku se rovnají nule.
V loňském roce proběhla
v závodě pětidenní stávka, při níž odboráři požadovali zvýšení mezd o 35
procent a změny kolektivní smlouvy, na jejímž základě by se zlepšila pozice
zaměstnanců firmy. Ačkoliv odboráři disponovali velkou silou lidí, firma jejich
podmínky odmítla a celou stávku dala posoudit Federálnímu arbitrážnímu soudu,
který stávku posoudil za nezákonnou. V době stávky však vznikly škody v hodnotě 26 milionů dolarů. Za tuto
škodu prý odpovídají odbory, a tak vedení firmy přikázalo odborům tyto škody
zaplatit.Odbory požádali Mexickou vládu o zprostředkování jednání mezi
zaměstnanci a zaměstnavatelem. Při tomto jednání bylo jednoznačně vidět, jak
vláda sekunduje vedení podniku proti odborářům. Proto jednání dopadlo jen s 18
procentním navýšením mzdy, zvýšením příspěvku na stravování 1000 dolarů a
polovinu obvyklého platu při stávkách.
K velkým změnám
v kolektivní smlouvě ani nedošlo. Mzda se neustále vypočítává po dnech.
Zaměstnanci jsou vypláceni po týdnech. Dovolenou mají sice čtyřtýdenní, ale jen
dva týdny mají proplaceny. O přesčasech a pracovních podmínkách ani nemluvě.
Mexická pobočka díky malým
personálním nákladům, malé nemocnosti (zdrav. 99.1%), vysokým výkonům a dobré
kvalitě vykazuje velké zisky a tak je do Mexika přesunována z Evropy
výroba některých komponentů. Není to tím, že by se tamní vedení koncernu
staralo o své zaměstnance a poskytovalo jim nadstandardní lékařské a jiné
služby. Je to zapříčiněno velkou nezaměstnaností (2000 nezaměstnaných čeká na
jedno uvolněné místo) a malými právy zaměstnanců.
To vše dává vedení firmy volné ruce
k ,,vysávaní“ zaměstnanců, k diktování nelidských pracovních podmínek
a hanebnému ,,odměňování“ zaměstnanců. Tamní odbory mají svázané ruce díky
zrádcovskému chování ,,svých“ odborových vůdců v Evropě a zkorumpovaným
politikům v prokapitalistické
vládě.
V kapitalistickém systému je
jedno, kde se komponenty vyrábějí, jen když je to levné a bez větších problémů
se zaměstnanci. Osvojili si využívat rezervní armádu nezaměstnaných ke
zbídačování a diktatuře svých zaměstnanců.
Nezaměstnaní za tyto podlosti
nemoho,u je jim to přisouzeno systémem:Systémem, který se postaral, aby
ztratily zaměstnání jen díky blahu několika vyvolených. Nezaměstnaní by se
neměli podílet na stávkokazecké práci, ale měli by se připojit k protestu,
ke svržení všech diktátorů a vykořisťovatelů. Jen tak mohou získat práci,
potravu a oblečení pro svou rodinu, dostatečné vzdělání a svobodu pro všechny
pracující na celém světě.
-RNM-
Nová kniha Noama Chomského
Nová generace zasahuje: Kosovo,
Východní Timor a měřítka Západu) (anglicky na http://www.ireland.com/dublin/entertainment/books/bookarchive/chomsky0223.htm)
Ve své nejnovější knize pokračuje
Chomsky v polemice proti doktríně
americké zahraniční politiky, která je, pokud jde o lidská práva, přetvářkou.
Porušování lidských práv je pro Spojené státy důležité jen tehdy, když jim jde
o určité hospodářské zájmy a o národní prestiž. Chomsky si bere na paškál i
agresi NATO vůči Jugoslávii a posmívá se i
Havlovi. Stejně argumentuje Chomsky, co se týče amerického selhání
zabránit brutálním zvěrstvům Turecka proti svému kurdskému obyvatelstvu. Tím,
že Spojené státy dodaly Turecku zbraně a pak už do věci nezasahovaly - protože
je Turecko pro Spojené státy strategicky nesmírně významné - má Amerika
odpovědnost za tamější humanitární katastrofu. Totéž se týká Východního Timoru.
V kapitole "Zelená pro válečné zločiny" argumentuje Chomsky, že
Spojené státy mohly zabránit zvěrstvům na Timoru.
Stále znovu se občan ČR dozvídá, že kvůli vstupu do Evropské unie se
zvedají daně určitých produktů a služeb, aby byly na evropské úrovni, případně,
že vstupem do Unie se určité daně budou muset zvednout. Současně ale řada osob
tvrdí, že daně se nezvyšují kvůli vstupu do EU, ale z vůle vlády, která se
vstupem jen zaštiťuje. Je samozřejmě pravda, že vláda by daně fyzických osob
zvyšovala (a zároveň k vytvoření „investičně a podnikatelsky příjemnějšího
prostředí“ snižovala daně podnikatelským subjektům) i bez nějakého vstupu do
Ev.unie. Takováto fiskální politika je totiž nezbytnou součástí
kapitalistického systému. Ale i tak je zodpovězení otázky, zda EU nám bude
určovat ceny a daně velmi důležité pro pochopení podstaty a širší hodnocení ES.
Všechny daně významně souvisí se státním
rozpočtem, protože jsou v podstatě jeho hlavním zdrojem příjmů. Už zde je
třeba říci, že podle Smlouvy o ES má Evropská unie vlastní rozpočet, jehož
hlavním zdrojem příjmů (v roce 1999 se jednalo o 50% příjmů tohoto rozpočtu) je
odvod daně z přidané hodnoty, vybrané v minulém roce v členských
státech; tento odvod činí 1,4% z celkové ceny zboží a služeb u nichž je
DPH vybírána. Tzn., že nejméně o tuto částku spotřební daně po vstupu do EU
růst musí (aby je ČR mohla do rozpočtu EU odvádět). Navíc podle nařízení Rady
332/93 (nařízení jsou bezprostředně závazná pro členský stát i všechny jeho příslušníky
a osoby na jeho území se zdržující) stanovilo, že rozpočtový deficit může být
jen 3% a státy mají povinnost zabraňovat veřejnému deficitu. Jediným způsobem
jak v současnosti udržet takto vyrovnaný rozpočet je buď provádět tvrdé
restrikce a škrty ve výdajích nebo zvýšit příjmy rozpočtu. A nezjednoduším a
nejúčelnějším zvýšením příjmů je zvýšení daní (ať přímých nebo nepřímých). To
znamená, že už jen tímto prvotním zásahem ve prospěch vstupu do EU daně
vzrostou.
Komunitární právo především rozlišuje daně
přímé (dávky vážící se k určitým prvkům trhu, hlavně daně z příjmů
právnických a fyzických osob) a nepřímé (dávky vztahující se nikoli
k osobě, ale k produktu nebo výrobku, mohou být bezprostředně
převedeny do ceny, jsou to hlavně DPH a zvláštní spotřební daně na určité druhy
zboží). Toto rozdělení je velmi důležité, protože oba druhy daní se velmi liší
co do dosaženého stupně harmonizace v EU a odlišný bude tedy i dopad pro
Českou republiku po vstupu do Evropské unie.
U obou druhů daní platí, že cílem ES je
vytvoření jednotného fiskálního území Unie. Proto dochází k postupné
harmonizaci daní (postup při harmonizaci přímých daní stanoví čl.94 a 95, pro
harmonizaci nepřímých čl.96), kdy na základě směrnic vydávaných Radou musí
členské státy přijmout harmonizační opatření nezbytná pro fungování jednotného
vnitřního trhu a pro vytváření jednotného fiskálního území. Jednotný vnitřní
trh jako prostor bez vnitřních hranic (viz.čl. 14SES) znamená mimo jiné
odstranění rozdílných daňových systémů členských států, protože ty jsou
významnou překážkou jeho fungování (viz např. Burkova zpráva, Bulletin ES
1980). Celkově je třeba říci, že vstup do EU bude tedy skutečně znamenat
zvednutí daní na „evropskou úroveň“, přičemž je u nepřímých daní proces
vytvoření evropské úrovně (tzn. Evropského jednotného systému spotřebních daní)
z velké části dokončen, u nepřímých daní zatím tolik nepokročil.
Podle právního řádu EU je pro řádné
fungování jednotného vnitřního trhu zapotřebí zavést v členských státech jednotný
systém spotřebních daní, který zahrnuje jednotnou strukturu, základ i
sazbu. Nepřímé daně zahrnují a)daň z přidané hodnoty a b)zvláštní
spotřební daně (např. na tabákové výrobky, alkohol, pivo, minerální oleje,
pohonné hmoty, telekomunikační služby aj.). Nejdůležitější je právě daň
z přidané hodnoty. Vždyť DPH byla v podstatě vytvořena Komisí ES
v roce 1964 a nahradila starší nejednotné daně z obratu. Zavedena
byla 2 směrnicemi (č.227 a 228) Rady z r.1967. Ty definovaly tuto daň jako
obecnou spotřební daň vybíranou v každém stádiu ekonomické aktivity
z hodnoty, která je v jeho rámci přidána a je vypočítávána jako
procentuální část z aktuální ceny výrobku či služby. Celkovou výši DPH
platí spotřebitel. Do roku 2000 vydala Rada 21 směrnic týkajících se DPH.
Z nichž asi nejvýznamnější je 6.směrnice Rady č.338/77 o dani
z obratu vydaná 17.5.1977, která vytvořila jednotný základ daně
z přidané hodnoty platný pro celou EU. Minimální sazbou u DPH je 15%,
jednotlivé státy ale mohou přijmout
sazbu vyšší (např. Dánsko a Irsko má DPH 25%, Itálie u některých výrobků
až 35%), ne však nižší. Už nyní platíme vyšší ceny kvůli DPH, kterou vymyslela
Evropská unie a po vstupu ČR do EU nebudeme platit nižší, ale vyšší, protože
vývoj v západoevropských státech směřuje k růstu cen a růstu DPH. Jak
už bylo řečeno výše, zvednou se ceny výrobků také kvůli odvodům části peněz do
rozpočtu Společenství. Dalšími nepříznivými daněmi jsou tzv. zvláštní
spotřební daně kterými jsou zatíženy určité výrobky (cena takových výrobků
je tedy zvýšena o DPH, tzv. evropskou daň a zvláštní spotřební daň). O jaké
výrobky se například jedná jsem již uvedl. Také v tomto případě existuje
minimální sazba (procentuálně ještě vyšší sazba než sazba DPH) stanovená u
jednotlivých výrobků zvláštními směrnicemi. Důležité jsou směrnice 12/92 – ta
zakotvuje zvláštní spotřební daně na stanovené produkty obecně, směrnice 83 a
84/92 týkající se lihovin a jiné.
Přímé daně jsou hlavně daně
z příjmů právnických a fyzických osob. Zatím přetrvává jejich rozdílná
úprava v členských státech EU. I zde ale platí, že cílem je vytvořit
jednotné fiskální území, protože rozdílné zdanění může prý vést
k rozdílnému postavení subjektů v hospodářské soutěži (i tato
argumentace, obsažená např. v čl.94 SES, ukazuje, že ke sjednocování daní
dochází v zájmu velkých podnikatelských subjektů – hlavně právnických osob
a nikoli v zájmu občanů, tomu také bude odpovídat budoucí daňové
zatížení). Proto dochází i v této oblasti k postupné harmonizaci,
v rámci níž musejí členské státy Unie na základě směrnic Rady přijímat
harmonizační opatření. Cílem je zjednodušení a snížení zdanění obchodních
společností (což bylo deklarováno již např. v bulletinu ES z roku
1967). Obchodními společnostmi, kterých
se snížení daní týká, jsou především, jak ukazuje příklad Německa i jiných
zemí, velké nadnárodní koncerny. Podle odborníků by se přímé daně firem měly se
vstupem do EU snížit asi o 30%, zatímco
daně fyzických osob by zhruba o stejnou částku měly vzrůst. I kdyby výše
daně z příjmů nebyla do okamžiku
vstupu ČR do Unie jednotně stanovena evropským právem, ke zvýšení dojde
v rámci vyrovnávání životních nákladů a výdajů v členských státech
Společenství, k němuž ve všech členských státech EU postupně dochází
v důsledku vytváření tzv. evropské životní úrovně. Proces zvyšování daní,
cen a dalších výdajů občanů je natolik dlouhodobý a všeobecně známý proces, že
je některými autory považován za obyčejový pramen komunitárního práva (viz
T.Oppermann). Naproti tomu na evropskou úroveň se nemají zvednout platy
zaměstnanců v nových členských státech.
Je tedy zapotřebí stále znovu zkoumat pro a
proti vstupu České republiky do Evropské unie a vycházet při tomto zkoumání ne
ze zbožných přání, ale z faktů. V současné době je sice řada občanů
(také v důsledku absence jakékoliv objektivní informační kampaně,
existující vládní, mediální a další tzv. osvětové kampaně se omezují na
nepodložené jásání a vyzdvihování „kladů“ takového vstupu) přesvědčena o
správnosti vstupu nebo je jí lhostejný. Jakmile ale na ně dolehnou negativní
dopady vstupu do Unie, jejich názor se rychle změní. (Navíc už nyní si celé
skupiny obyvatelstva začínají uvědomovat tato negativa např. předseda Agrární
komory.) A že vstup bude mít, alespoň co se týká daňového zatížení a růstu cen,
dopady ne zrovna příznivé, lze z výše uvedených poznatků jasně
vyvodit.
-PSK-
Dne 28. 3. 2001 zažila nejstarší a největší venezuelská
vysoká škola Ústřední univerzita Venezuely „horkou“ středu. Tisíce
nespokojených studentů, zaměstnanců i některých vyučujících obsadili
přednáškové budovy i řadu kanceláří v areálu univerzitní oblasti, jako
protest proti politice stávajícího rektora Giuseppe Gianetta a jeho aparátu.
Zatímco univerzita, její studenti, zaměstnanci i prostí pedagogové jsou levicově
orientováni a podporují politiku současného prezidenta Hugo Chaveze (který se
k moci dostal za podpory komunisty vedené široké pokrokové aliance nazvané
Hnutí za socialismus) je vedení univerzity orientováno na ultrareakční
Křesťansko-sociální stranu. Příslušnost G.Gianetta ke konzervativním
polomafiánským elitám, jeho omezování studentských svobod a potírání práva
pedagogů na svobodné vědecké bádání a na vlastní názory, tvrdá hospodářská
politika a způsoby, kterými disponuje s majetkem univerzity (např.
z příjmů univerzity dosud určených na financování učebnic a dalších
pomůcek studentů, rektorát financuje různá sdružení pravicových důstojníků
aj.), to jsou hlavní důvody, proč zaměstnanci a studenti požadují výměnu
vedení. Ze stejných důvodů je současné vedení univerzity, již delší dobu
v centru kritiky venezuelské vlády. Demonstranté oblehli dokonce rektorát,
ale byli rozehnáni brutální střelbou univerzitní stráže. Rektor G. Gianetto pak
vyhlásil časově omezené zrušení vyučování. Ústřední univerzita Venezuely tak
opět v krátké době prokázala svou pokrokovou orientaci (3.2.1999 na přání
studentů zde přednášel F.Castro, obsah jeho vystoupení vyšel i česky pod
titulem Revoluce je dcerou vzdělanosti a idejí, vydalo nakladatelství Orego
v roce 1999).
- PSK -
Izraelská armáda ve čtvrtek
29.3.2001 brutálně zasáhla proti poklidné asi čtyřicetihlavé demonstraci
Palestinců na přechodu Erez mezi pásmem Gazy a Izraelem. Izraelci použili vedle
slzného plynu také ostré náboje a bez předchozího varování zahájili na
demonstranty palbu. O život přišel 15letý chlapec, který byl zasažen přímo do
srdce a 18letý mladík. Tento zločinný postup židovských vojáků nebyl ojedinělý
a počet zabitých Palestinců překročil během března a počátku února číslo 400. To ovšem není pouze číslo
z mezinárodních statistik, za každou jeho jednotkou se skrývá zmařený
lidský život a několik poznamenaných lidských osudů. I přes nerovný souboj, dnes ovšem, arabského „Davida“
s židovským „Goliášem“ palestinský národně-osvobozenecký boj, intifáda,
pokračuje. Situaci nezměnil ani vznik velké „národní“ židovské koalice,
v jejíž vládě usedl vedle ultrareakčníků ze ŠAS a pravičáků z Likudu také Šimon Perez ze Strany práce. Naopak
představitelé sionistů, prohlašujíce se nyní za zástupce celého izraelského
národa (což samozřejmě není pravda, ale
jakékoliv propalestinské vystoupení některých Židů je ihned následně ztrestáno
zfanatizovaným organizovaným davem reakčníků), odmítají dosavadní dohody a
chtějí s Palestinci, „po uklidnění situace“ začít jednat od nuly. Všechny
pokrokové síly světa musí jako jeden muž odmítnout imperialistickou politiku
sionistických válečných štváčů a v tiché úctě se sklonit nad Palestinskými
mučedníky (z nichž řadě nebylo ještě ani 18let). Čest jejich památce.
SrP
17. března 2001 se odehrály hned dvě
významné protiglobalizační akce, které znovu dokázaly, že boj proti
sjednocujícímu se kapitalismu je aktuální doslova na celém světě. Zároveň se
ukazuje, že široké vykořisťované vrstvy už mají dost pasivního přihlížení
k destruktivním účinkům globalizace, radikalizují se a své myšlenky
dokážou proměnit v činy. Důležitým průvodním jevem této aktivizace je
prohlubující se schopnost akční jednoty všech pokrokových sil, bojujících proti
kapitalismu a imperialismu.
V tomto jihoitalském městě se 17.3. odehrály mohutné
protiglobalizační protesty. Popudem k nim byla konference Světového fóra,
jíž se zúčastnili finančníci ze 120 zemí (a navázali tak na starobylou tradici
neapolských porad mafiánských bossů), která stála miliardy lir a byla vyloženou
provokací nezaměstnaností a stagnujícím hospodářstvím trpící Kampánii. Proti
této provokaci zorganizovaly odbory, komunisté a další levicové a
antiglobalizační organizace (mezi jinými také nám z Prahy známá Ya Basta)
v centru Neapole demonstraci, které se zúčastnilo přes 50000 (podle
organizátorů až 100000) lidí s tisíci rudých i jiných vlajek a
transparentů. V závěru demonstrace došlo k prudkým srážkám mezi
antiglobalisty a tisíci po zuby ozbrojených policistů, kteří se snažili masám
protestujících zabránit v přístupu k místu zasedání finančníků. 120
demonstrantů bylo zraněno vážněji, takže muselo vyhledat lékařskou pomoc. Počet
lehce zraněných, kteří se ošetřili sami dosáhl podle neoficiálních údajů přes
500. 150 protestujících bylo zadrženo a 17 vzato do vazby.
Jak už KSM psalo v prosincové Mladé Pravdě, je Jižní Korea v důsledku asijské hospodářské krize na pokraji sociální revoluce. V důsledku restrikcí nařízených Mezinárodním měnovým fondem hrozí milionům korejských pracujících propuštění. (To se týká např. 100000 zaměstnanců soulské továrny firmy Daewoo Motors, která je motorem celé oblasti tzv. Velkého Soulu.) Proto korejské odborové centrály pořádají už od 12.prosince 2000 desetitisícové demonstrace, stávky a další protestní akce. K těmto protestům se každý týden přidává víc a víc lidí. Navíc se odborářům podařilo se dohodnout a vytvořit jednotný akční výbor, který akce vede. Zajímavé také je, že boj zaměstnanců za jejich práva aktivně podporuje i taková organizace jakou je korejská katolická církev – v jejíchž kostelech již několikrát nalezli vůdci protestujících dočasný azyl. (Je to možná také proto, že nejsilnější jihokorejská odborová organizace je členem Světové konfederace práce.) Protestující mají samozřejmě podporu KLDR, která, ač se snaží o sbližování obou Korejí, nemůže ignorovat události, k nimž v jižní Koreji dochází. Zatím nejmohutnější a nejostřejší vystoupení jihokorejských pracujících se odehrálo 17.3.2001, kdy protestující nejprve na mítinku odsoudili globalizaci - jako nástroj amerického imperialismu a spálili obří americkou vlajku a pak došlo v centru Soulu k bojům mezi asi 20000 policisty a vojáky a 40000 odboráři. Ve srovnání s obdobnými antiglobalizačními akcemi ve světě je třeba říci, že protestující Korejci jsou vynikajícím způsobem vycvičeni, organizováni a vyzbrojeni. (Jedná se o téměř vojenskou organizaci; oproti plynovým granátům policie mají zápalné lahve, oproti obuškům dřevěné tyče, oproti gumovým projektilům projektily z praků a kuší. Mají také pracovní přilby, kukly a vatované či bambusové vesty.) Jsou tedy téměř rovnoceni policistům, což je vidět i na výsledcích střetů. (A je to také férové.) Na jejich potlačování je tradičně povolávána armáda s tanky, obrněnými vozidly a vrtulníky.
Není pravda, že v USA je rovnost…
24. března
vyšel zajímavý článek V. Griffithové ve Financial Times. Vypráví o tom, jak
jsou bohatší lidé přesvědčeni o tom, že každý člověk ve společnosti může uspět
a stát se také bohatým. Ale chudí vědí, že tomu tak není.
Vezměme si
příklad obou kandidátů na prezidenty: George W. Bush i Al Gore jsou
absolventi exkluzivních soukromých středních škol, a pak Harvardské univerzity.
Vypovídá to o tom, že v Americe vládne tradiční, konzervativní elita a není to
meritokracie, do níž by se mohl dostat každý.
Představy o
rovnosti zpochybnili v posledních deseti letech také ekonomové. V roce
1992 objevil zásadní nové skutečnosti David Zimmerman, profesor ekonomie na
Williams College. Studoval totiž dlouhodobý dopad příjmu rodičů na příjem
jejich dětí.
"Zdálo
se mi, že ekonomové měří jen univerzitní studenty, kteří jsou chudí jen po dobu
pár měsíců, než po absolutoriu najdou zaměstnání," konstatuje Zimmerman a
dodává: "Rozhodl jsem se studovat sociální mobilitu po dlouhou dobu."
Zimmerman
zjistil, že dlouhodobý průměrný příjmový status většinou určuje příjem rodičů.
Z dětí, narozených v nejchudší čtvrtině obyvatelstva, jich tam 40 procent zůstalo, 29 procent se přesunulo výš jen o
jedinou příčku na společenském žebříčku. Z dětí narozených v nejbohatší
čtvrtině obyvatelstva jich tam 41 procent zůstalo, 17 procent se přesunulo níž
o jedinou příčku na společenském žebříčku. Vzhledem k tomu, že tato čísla
měřila jen příjem rodičů, nikoliv zděděné bohatství, pravděpodobně podcenila
stabilitu socioekonomického třídního rozdělení ve Spojených státech.
Studie dvou
profesorů ekonomie na Brigham Youngově univerzitě v Utahu před třemi lety
potvrdila silnou spojitost mezi platem otců a synů, avšak ukázala, že
mechanismem, jímž se mezi generacemi předává společenský status, je vzdělání.
Počet let, které otec stráví ve školském systému, tvoří celých padesát procent
mechanismu, jehož prostřednictvím získává syn posléze plat.
Ve
Spojených státech pracují v tzv. profesních zaměstnáních, vyžadujících
kvalifikaci, drtivou většinou absolventi vysokých škol. Jen 8 procent Američanů,
kteří vydělávají méně než 20 000 dolarů ročně, je absolventy univerzit, zatímco
z těch Američanů, kteří vydělávají více než 100 000 dolarů ročně, má
vysokoškolský diplom 82 procent osob.
Před půl
stoletím určovala socioekonomické rozdělení ve Spojených státech síť absolventů
z exkluzivních škol. Většina studentů na nejexkluzivnějších amerických
univerzitách pocházela z elitních internátních středních škol, kteří se
rekrutovali z elitních soukromých základních škol.
Tato síť
absolventských známostí byla víceméně zlikvidována a do škol se přijímají
studenti dnes daleko víc na základě schopností. Univerzity v USA nyní převážně
přijímají studenty na základě výsledků celostátní zkoušky SAT (Scholastic
Achievement Test). SAT je zkouška schopností, měří všeobecné schopnosti v
matematice a v angličtině a nikoliv znalosti specializovaných akademických
předmětů, a proto byla považována za hospodářsky spravedlivý nástroj pro
přijímání studentů.
Autoři
zkoušky SAT očekávali, že bude zkouška spravedlivá i pro uchazeče z odlišných
socioekonomických skupin. V praxi k tomu nedošlo. Ukázalo se, že mladí uchazeči
z bohatých rodin měli při této zkoušce daleko lepší výsledky než uchazeči z
chudých rodin. Tak se elitní školy ve Spojených státech dostávají do složité
situace: ve snaze zachovat si určitou míru "diverzity" přijímají
často také studenty s výrazně nižšími výsledky u zkoušky SAT
Neschopnost
chudých uchazečů udělat zkoušku SAT omezuje jejich přístup k vyššímu vzdělání a
posiluje společenské třídní rozdělení. Něco brání chudým dětem, aby dosáhly při
zkoušce tak dobrých výsledků jako děti z bohatých rodin.
Vědci toto
"něco" hledají už dlouhá desetiletí. Argumentují, že ať je to
cokoliv, existuje to zřejmě v rodinách - a dochází k tomu zjevně v prvních
letech života dítěte. Klíčem k budoucímu společenskému úspěchu je
"středostavovská výchova", i když není úplně jasné, co to znamená.
Život v
bohaté rodině se silně odlišuje od života v rodině chudé. Bohatí rodiče s
dobrým vzděláním mají širší slovní zásobu. Je pravděpodobnější, že dětem čtou.
Omezují dobu, po niž se děti dívají na televizi. Péče o matku před narozením,
míra násilí ve čtvrti, kvalita školy, do níž dítě chodí, počet sourozenců v
rodině - to všechno zřejmě ovlivňuje akademický úspěch. A mnoho těchto faktorů
je ovlivněno socioekonomickým statutem.
Avšak zatím
se nikomu nepodařilo zjistit, čím přesně se bohaté děti liší od chudých dětí.
Extremisté jsou přesvědčeni, že tu funguje darwinismus. Nejúspěšnější lidé jsou
tak úspěšní proto, argumentují, že jsou geneticky nadřazení.
Problém je,
že studie adoptovaných dětí tuto teorii vyvracejí. Děti adoptované do bohatých
rodin mají v průměru stejně dobré akademické výsledky jako děti, které se v
těchto rodinách narodily. V devadesátých letech začali vědci argumentovat, že k
procesu učení dochází daleko dříve, než se dosud předpokládalo. Autoři Robert
Haveman a Barbara Wolfová se pokusili ve své knize z roku 1994 nazvané
"Succeeding Generations, Úspěšné generace" shrnout existující studie
o socioekonomickém statutu. Vytvořili všeobecný obraz, podle něhož jsou děti
výsledkem nefinančních investic a ty nakonec určují finanční úspěch.
Před dvěma
lety argumentovala Judith Harrisová v populární knize The Nurture Assumption,
Předpoklady výchovy, že na domácím prostředí nezáleží, že záleží na prostředí
dětí. Není prý důležité, kolik knih přečte dítě samo, ale kolik knih přečtou
jeho kamarádi. Existuje mnoho studií, ale základní problém zůstává nevyřešen:
Američané, kteří se narodí bohatí, zůstávají bohatí a ti, kteří se narodí
chudí, zůstávají celý život chudými. Nikdo neví proč.
Autorka článku argumentuje, že je
možné, že velmi významným rysem je samo očekávání sociální imobility. Loni na
podzim se účastnila programu, jehož cílem bylo přilákat ke studiu na elitní
soukromé škole uchazeče z chudých přistěhovaleckých rodin z Brazílie. Škola
zorganizovala prezentaci v místním kostele pro brazilskou komunitu a ředitel
zdůraznil, že děti dostanou stipendium a budou moci do elitní školy chodit
zdarma.
Navzdory tomu přišla do kostela na
prezentaci jen hrstka rodičů a nakonec se přihlásily jen tři děti.
I když většina dětí brazilských
přistěhovalců chodila do špatných škol, jejich rodiče si nebyli schopni
uvědomit, že by mohla být pro jejich děti soukromá škola výhodou, domnívala se
autorka. Posléze zjistila, že je situace daleko složitější. Rodiče všech tří
žadatelských dětí se jí svěřili, že bylo nesmírně obtížné udržet motivaci dětí,
protože jim neustále všichni říkali, že se do elitní školy nikdy nedostanou.
Vládla představa, že jejich socioekonomický statut je nezměnitelný, a ta
udržovala status quo. -BLI-
Stěží najdeme jediný pilíř současné
Evropské unie, který nemá svůj původ ve vzoru pro Evropu načrtnutém Hitlerovým
nacistickým režimem - se kterým kooperovaly francouzská a italská válečná
dočasná vláda.
Zdaleka nejpreciosnější projekt
současného eurofederalismu je ustanovení jednotné evropské měny. I když je
stavěna na obdiv jako evropská měna, stává se skutečností, že to bude ve
skutečnosti německá měna.kontrolovaná Centrální bankou založenou ve Frankfurtu
- ironicky v bodově bývalého hlavního stanu I. G. Farben, výrobce nacistického
smrtícího plynu Cyklon B. (Jedním z průmyslových přispěvatelů k nacistickému
článku o EHS diskutovanému níže byl Dr. Reithinger z I. G. Farben.)
Pozorovatele dnešního Evropského
společenství by nemělo překvapit, že jeho snažení o nadnárodní vládu se velmi
málo liší od posledního pokusu o takový podnik. Tehdy, stejně jako i nyní, byla
hlavní bariérou proti evropskému superstátu národní identita a loajality lidu
Evropy. Právě rozvoj národního státu dal vzniknout nebývalé prosperitě z
mezinárodního volného obchodu a novým formám odpovědnosti národního parlamentu,
takže to byly jednotlivé národy, které vystoupily v obou evropských válkám, aby
zmařily ambice Německa a Itálie - dvou zemí s nejkratším a nejméně stabilním
citem pro národní identitu.
A je to právě cit pro národní
identitu, který sám o sobě vytváří silné sociální vazby a ochotu přinášet oběti
pro společné dobro. Všechny evropské pokusy ignorovat tyto společné identity a
vazby skončily úplnou katastrofou. Hitlerův pokus byl snad nejstrašnější,
protože veškerá síla moderního blahobytu a civilní prostředky propagandy a
nátlaku byly použity k bezohlednému docílení politické a ekonomické jednoty
evropských národů.
Jsme vděčni Christopherovi Storymu,
expertovi na bezpečnost a zahraniční věci, za otisknutí svého překladu zprávy o
nacistické "Europäische Wirtschaftgemainschaft" (Evropské hospodářské
společenství) zpracovaného v roce 1940 ministrem hospodářství a presidentem
Centrální banky, Herr Funk a různými průmyslníky, akademiky a státními
úředníky.
Říšská marka se měla stát vůdčí
měnou v německé hospodářské sféře, po dolaru měla být druhou stěžejní měnou.
Podle plánů z července 1940 to měla být "Europabank", jejímž
prostřednictvím by všechny evropské země řízené nacisty vyřizovaly své platby a
která by byla centrem "uzavřené hospodářské dohody" v Evropě.
Nacisté naplánovali nejen společnou
zemědělskou politiku (řízenou ne z Bruselu, ale z Berlína, ale podle stejných
principů jako dnes), ale i společnou monetární politiku, společnou dopravní
politiku (trans-evropskou síť) a společnou obchodní politiku (tj. jednotný trh)
a - v mnohem otevřenější formě a honosnějším vyjádření než dnes - řízení
pracovních sil a státního hospodářského řízení. Britský dělník (a to nejen
manuální pracovník, ale i bílý límeček) se stále více přidává k Italům,
Jugoslávcům a Turkům jako cestující " gastarbeiteři" Evropy. Jinými
slovy vytváříme moderní ekvivalent nacistické "řízené pracovní síly".
Jako v moderní Evropě, nacisté
plánovali průmyslovou a zemědělskou kapacitu (Británie měla mít výhradně
zemědělský výstup řízený Gauleiterem), organizovaný hlavní směr evropské
ekonomiky (již od Maastrichtu britský ministr financí má koordinovat svou
hospodářskou politiku s Evropou) vytvořením větší obchodní sféry mimo centrální
jádro (na letišti Heathrow je vchod označený "Evropská ekonomická
sféra"), ustanovením regionálních komisí zodpovědných Berlínu, zvýšenou evropskou
produkci potravin bez ohledu na cenu ve jménu "soběstačnosti",
stejných sociálních podmínek všech zaměstnanců, evropskou síť dálnic a
harmonizaci evropských směnných kursů.
V souhrnu shrnuje profesor Hunke,
president Berlínské obchodní komory, že hlavním ekonomickým principem je
rozbití "anglického systému" volného obchodu založeného na národních
státech. Ti z nás, kdo žili a pracovali v Německu, vědí, že dokonce i
poválečné německé myšlení není v souladu se svobodnou, zodpovědnou a pozvolnou
změnou. Preferují jistotu převládnutí jednoho elementu jiným, řádně
dokumentované, organisované a pod dozorem.
Nacistický profesor Funk vyjádřil svou víru těmito slovy, která fakticky
shrnula podstatu a ekonomické struktury současného "Evropského"
společenství:
"… jednotlivec bude nahrazen lidem,
světový obchod bude nahrazen životním prostorem (Lebensraum), a kapitál
bude nahrazen organizací pracovní síly."
Důležitý pojem životního prostoru
(Lebensraum), který byl původně vnímán jako nacistická idea prostoru pro Němce,
byla rozšířena na pojem životního prostoru pro lid Evropy, který zahrnuje
"doplňkovou koloniální ekonomickou zónu" - pojem který žije v
současném pojmu Evropské unie "evropský prostor". Pro nacisty to
znamenalo "přístup" k nejdůležitějšímu zboží a surovinám, jako to
dělá Energetická komise Evropského parlamentu, a když bývalý generální ředitel
Evropské komise popisoval britskou (tj. včetně Skotské) naftu jako evropskou.
Evropa 30-tých let, stejně jako v
90-tých létech, mluvila o "lidských zdrojích" či "biologických
zdrojích" stejně, jako my hovoříme o komoditách - věcech, které mohou být
zlepšeny nebo vyměněny. Nacistická hospodářská zpráva má záhlaví jako
"Výměna pracovníků na základě smlouvy členských zemí". Zlepšení
pracovníků zahrnuje za obou režimů státem organizovanou a podporovanou kulturu.
Myšlenka ministerstva kultury, běžná na kontinentě a podporovaná Evropskou
unií, je oprávněně vnímána většinou Britů jako Orwellovský horror, ale ne těmi,
kteří zlepšují komoditu pracovní síly tak, aby díky rostoucímu poevropštění
byla možná výhodnější výměna pracovní síly. (Viz důsledky v níže uvedeném
závěru).
Jedna z nejzhoubnějších
"evropských" politik, háček, spolknutý britským parlamentem v letech
1992-93, bylo vytvoření "Komise pro regiony" - přímého následníka
nacistické "Evropské regionální politiky" - která je předurčena, aby
poskytla regionálním politickým a hospodářským organizacím přístup k fondům
zřízených centrem (původně Berlín, dnes Brusel) s přeskočením a tedy
znefunkčněním národních vlád a jejich vlastní "regionální politiky".
Národní vlády mohou buď zřizovat stále více fondů, aby obstáli v soutěži s
penězi jejich vlastních daňových poplatníků odebíraných Centrální evropskou
mocí, nebo ušetřit peníze a přenechat uzdu ekonomické a politické moci tam, kde
bývaly národní státy.
To je zvláště nebezpečné ve
Spojeném království, kde regiony jako Skotsko a Wales se mohou snadno pokusit
představit si vlastní "přímou cestu do Evropy" a uplatňovat svou
vlastní národní identitu proti Westminsteru. To také jasně Brusel předvedl,
když v nové Evropě udělal z Irska jeden "region" - a tak napadl
princip sebeurčení lidu Ulsteru.
Jakmile jsme zvýšili integraci
Evropy propojením dálnicemi podle německých plánů, Helmuth Kohl okamžitě odmítl
potvrdit poválečné německé hranice s Polskem a zahájil kampaň plnou nenávisti
týkající se nacistického spojence s dob války, Chorvatska, nehledě na jeho
odporné zločiny proti obyvatelům Bosny. Kohl vidí Maastricht jako:"… nový
rozhodný krok k vytvoření Spojených států evropských."
Kohl řekl, že by nebyl uspokojen
pouze se společným trhem nezávislých evropských států - jak to připomíná
nacistickou verzi prof. Hunka: "Nemá smysl svést dohromady všechny
evropské národy do celní unie kvůli praktickým úpravám a redukované formě anglické
světové ekonomiky."
To je ovšem linie realizovaná až
dosud Francií a Německem v Evropském společenství. Kohl a Mitterand se spojili
k podpoře a ochraně státního průmyslu v uhelném hornictví, ocelářství, letecká
výroba a doprava a elektronika k "vybudování" Evropy v souhlase s
Hunke-ovou linií.
Říci, že Evropské společenství bylo
založeno na nacistické vizi Evropy nebo že existují paralely, by bylo
nepochopením. Celý "evropský" podnik od založení Evropského
společenství uhlí a oceli v roce 1951 (kterému se dostalo značného posílení
Mastrichtskou dohodou o Evropské unii) je přesnou replikou nacistických
představ o Evropě. Pokud jsou tu větší rozdíly, spočívají v tom, že na rozdíl
od Monsignora Delorse, Hitler byl alespoň zvolen ve všeobecných volbách, a že v
roce 1942 Hitler hovořil za o něco více (i když dobytých) zemí než hovoří EU
dnes.
(části z knihy MAASTRICHTSKÁ
ZRADA - Destrukce národního státu od Rodney Atkinsona a Norris McWhirtera,
autoři jsou antikomunisté)
Evropský soudní dvůr v březnu
rozhodl, že má EU zákonné právo potlačovat politickou kritiku svých institucí a
vedoucích představitelů. Tím bylo zrušeno dosavadní anglické zvykové právo a
padesát let evropských právních precedentů, týkajících se občanských svobod,
napsal ve středu 7. března britský deník Daily Telegraph.
Nejvyšší soud Evropské unie
rozhodl, že měla Evropská komise plné právo propustit Bernarda Connollyho,
britského ekonoma, který přišel v roce 1995 o místo, protože napsal a
publikoval knihu, kritickou vůči evropské měnové integraci. Jmenovala se The
Rotten Heart of Europe, Prohnilé srdce Evropy.
V soudním rozhodnutí se praví, že
má Evropská komise právo omezovat disidentské názory za účelem "ochrany
práv jiných osob" a potrestat jednotlivce, kteří "poškozují image a
reputaci Evropské komise". Případ má širší dopad pro otázky svobody
projevu a mohl by omezit práva občanů Evropské unie, kteří nepracují pro
bruselskou byrokracii.
Soud charakterizoval Connollyho
knihu jako "agresivní, nactiutrhačnou a urážlivou". Zvlášť se mu
nelíbilo, že autor argumentoval, že hospodářská a měnová unie je hrozbou
demokracii, svobodě a "v konečném důsledku i míru".
Avšak odmítl argument, který před
třemi měsíci předložil generální advokát Damaso Ruiz-Jarabo Colomer, podle
něhož prý je Connollyho kritika Evropské unie podobná extrémnímu rouhání, a
proto nemá právo zaštiťovat se svobodou projevu.
Connollymu bylo nařízeno, aby
zaplatil náklady Evropské komise na proces. Konstatoval, že proces nebyl
spravedlivý. Uvedl: "Vrátili jsme se zpět do doby inkvizice. Práva
obžalovaných nejsou žádným způsobem respektována ani zaručena. Byl vzkříšen
trestný čin podvratné pomluvy."
Colomer argumentoval ve svém
soudním podání v listopadu 2000 v této věci, že významný precedenční britský
případ týkající se svobody projevu v této věci není pro evropské právo
relevantní. Z jeho postoje vyplývalo, že Evropský soud není ochoten brát
britskou právní tradici příliš vážně.
Connolly nyní hodlá předložit svůj
případ jinému evropskému soudnímu dvoru, Evropskému soudu pro lidská práva ve
Štrasburku, který nemá nic společného s Evropskou unií.
(převzato z Britských listů)
Události v březnu 2001
1.3.
Poslanci KSČM zvažují ústavní
stížnost ve věci
zákona o celoživotním studiu, který
obsahuje skrytou formu školného.
Strany i přes verdikt
Ústavního soudu chtějí dostávat miliony
korun za mandát poslance.
Premiér Zeman prohrál další soud,
tentokrát s novinářem Ivanem Březinou.
Útlum ekonomiky USA pokračuje. Japonskem se šíří strach
z hospodářské krize.
2.3.
Neveřejné soudní přelíčení
s Vasilem Biľakem má začít 28. března v Bratislavě.
M. Jakeš obvinil Gorbačova, že
zradil socialismus.
V ČSSD vzniká
levicová frakce.
3.3.
USA jsou nespokojeny s českým
dodatkem k rezoluci kritizující Kubu. Vadí jim nesouhlas s hospodářskými sankcemi proti Kubě.
5. 3.
Švýcaři v referendu opět
jednoznačně odmítli vstup do Evropské unie.
Albánští teroristé zaútočili v oblasti Tanuševci na
hranicích Makedonie a Jugoslávské provincie Kosovo.
Slintavka a kulhavka se
rozšiřuje na evropské pevnině.
Do řeky se zřítil most s plným
autobusem v Portugalsku.
Unionisté se cítí pod tlakem lidovců.
6. 3.
Deník Špígl ovládla krajní pravice.
7. 3.
Kulhavka dostala Británii do
naprosté izolace.
Makedonie vyhlásila mobilizaci
záložníků.
Parlamentní strany v ČR se
zatím na volebním zákonu nedohodly.
8:.3.
Bývalého agenta BIS Hučína zatkla policie.
Americký ministr zahraničí Powell si stěžoval na Kavana u prezidenta
Havla.
Nájemné v ČR poroste o 10 procent ročně.
NATO neumí zajistit bezpečnost Makedonie.
9. 3.
Policie našla u bývalého agenta
BIS Hučína trhavinu.
Sociální síť v ČR je stále více než děravá. Rodiny neunesou zvyšování nájemného.
Výtržníci zbily exministra Dlouhého.
10. 3 Řadě z nás se loni snížila reálná mzda.
Kongres USA zrušil předpisy o ochraně při práci.
ODS se bojí případného společného postupu na levici.
12. 3.
Toleranční patent ODS a ČSSD
byl potvrzen do voleb .
Sociálnědemokratický kabinet se ocitl v pasti.
Izraelští vojáci zabíjeli u blokáda
kolem Ramaláhu.
13. 3.
Boj se slintavkou v Evropě
zesiluje, ČR zpřísnila
opatření na hranicích a na
letištích.
Iránský prezident Chatámí jednal
v Moskvě s Putinem především
o vojensko-ekonomické spolupráci.
Britský list The Observwer přinesl informaci o tajné podpoře albánských separatistů z americké CIA.
15. 3.
Francouzská komunistická
strana v obecních volbách výrazně
propadla.
Jugoslávské síly se začaly
rozmisťovat u Kosova do jižní části bezpečnostní zóny.
Prezident Koštunica obvinil Alianci
z nahrávání extrémistům.
V Makedonii propukly těžké boje.
KSČM je pro návrat ke dvěma
volebním dnům.
16. 3.
Norský poslanec Hallgeir Langeland
navrhl Fidela Castra na Nobelovu
cenu za mír.
ODS tvrdí, že orientace ČR proti
USA je nepřijatelná.
V Turecku bylo uneseno
ruské letadlo s více než
160 lidmi.
Česká vláda nedokázala splnit sliby v bytové oblasti.
17. 3.
Italská Neapol zažila ostré protesty odpůrců globalizace. Na mezinárodní fórum se sjeli ministři zahraničí EU, zástupci MMF a SB a okolo 30 000 odpůrců
globalizace.
Soud Martě Železné zablokoval majetek získaný při rozvodu.
19. 9.
V Karviné stále stojí nezaměstnaní ve frontě na práci.
Vichr nad ČR dosáhl
místy až rychlosti orkánu.
20. 3.
Ministerstvo zahraničí má novou
aféru. Údajně ilegálně pronajalo Český dům v Moskvě soukromé firmě.
Energetická krize v Kalifornii
pokračuje. Kalifornie znovu vypíná
elektřinu.
21. 3.
Makedonská armáda zaútočila na albánské teroristy v okolí Tetova.
22. 3.
ČSSD uvažuje o velké koalici, což
znamená vládnou za každou cenu.
Vláda odmítla novelu ústavy předloženou KSČM.
23. 3.
Přestože vloni ekonomika v ČR vzrostla, životní úroveň
stagnovala.
Orbitální stanice Mir se stala historií. Její let byl ukončen
v atmosféře nad vodami Tichého oceánu.
24. 3.
EU
čeká velkou recesi.
SPD a CVSU vyhrály zemské volby.
MMF a SB radí ČR, aby
posunula hranici odchodu do důchodu.
26. 3.
Pochod krajským městem Hradec Králové
varující před Národně sociálním blokem uskutečnili členové Antifašistické akce,
Antify, Feministické skupiny a
anarchistického hnutí.
27. 3.
V Nové huti trvá stávková pohotovost.
29. 3.
Německo se stalo svědkem blokády
průjezdu vlaku s atomovým odpadem, když
se odpůrci
zabetonovali na kolejích.
30. 3.
Škoda Auto se chystá
propouštět.
Z historie pokrokového mládežnického hnutí
V. sjezd
Komsomolu
V měsíci dubnu uplyne 75 let
od konání V.sjezdu čs. Komsomolu (3. – 5. dubna 1926). Jeho výsledky se staly
podnětem k dalšímu rozvoji hospodářských a sociálních bojů za práva
mládeže. Schválil provolání ke všem mladým dělníkům a dělnicím a ke všem
socialistickým organizacím mládeže s ústředním heslem: Mladí proletáři
z továren a vesnic bez rozdílu politického přesvědčení, spojte se!
V jeho obsahu bylo mimo jiné řečeno: “Musíme se stát masovým hnutím a
organizovati a vésti za spolupráce odborových organizací a s použitím
taktiky jednotné fronty boj veškeré pracující mládeže.” Ve středu pozornosti
sjezdového jednání byla práce mezi proletářskými dětmi, především rozvoj hnutí
Mladých průkopníků, které později bylo přejmenováno na Rudé průkopníky. V.
sjezd přijal nový organizační řád Říšské organizace mládeže KSČ. Tím se de facto
obnovovala možnost legální práce mládežnické organizace. Formulace byly voleny
tak, aby organizace nemohla být jako součást strany zakázána. Organizační řád
stanovil, že Komsomol usiluje o získání nejširších vrstev mladých lidí pro
komunismus. Členem se mohl stát každý, kdo uznával jeho program a řád, účastnil
se práce v základní organizaci a platil členské příspěvky. Za základní
jednotku řád stanovil buňky na pracovištích.
VII. sjezd
KSČ
a mladá
generace
VII. sjezd KSČ jednal v Praze ve
dnech 11. – 14. dubna 1936. Věnoval se hlavně rozpracování linie jednotné a
lidové fronty na podmínky v Československu. Dospěl k závěru, že
v době, kdy hrozí nebezpečí fašistické agrese, je v zájmu dělnické
třídy a všech pracujících hájit těžce vybojované buržoazně demokratické svobody
a postavit se na princip obrany republiky. KSČ v této složité době si byla
dobře vědoma, že je třeba svádět jeden z nejdůležitějších bojů o mladou
generaci. K tomuto referoval Václav Kopecký. Sjezd přijal důležitý
dokument, který byl rozšířen jako provolání Mládeži Československa.
Zdůrazňovalo se v něm nejen nebezpečí fašismu a války, ale i těžké
sociální, politické a kulturní postavení mládeže v Československu.
Nejdůležitější ze všeho však bylo sjednotit síly mládeže. V jeho textu
bylo mimo jiné řečeno: “Jde o budoucnost naděje národů žijících v ČSR. Jde
o příští generace. V všichni, organizátoři, vedoucí aktivisté a členové
všech nefašistických organizací mládeže, pochopte svoji historickou odpovědnost
před mládeží. Vaše rozhodnutí – stmelit síly mladých, vaše činy – uvést do
pohybu armádu vítězného mládí – budou znova potvrzením, že mladá generace
nezklame.” Provolání nejen vyzývalo mládež k jednotě za práci, chléb a
svobodu, proti fašismu a válce, ale dávalo jí i dlouhodobou perspektivu života
v socialismu. “Mládeži, dej e odhodlaně na cestu sjednocení svých sil za
svobodu, mír a chléb! Mládeži, bojuj s komunistickou stranou za šťastnou
budoucnost pracujících všech národů Československa! Mládeži, uchop do svých
rukou prapor svobody, prapor socialismu! Mládeži, buď odvážnou a smělou!
V hrdinném boji proti všem nepřátelům leží záruka vítězství nad starým
světem, v neúnavném boji vytvoříme svět šťastné mládeže, svět socialismu!”
František Kovanda
Myšlenky obsažené v článku "Česká otázka 21.
století" jsou vesměs "dietní". Panu profesoru bych chtěl
připomenout, že Československý stát svou suverenitu ztratil 17.11.1989. V roce
1993 se ČSFR rozdělila na dva menší, snadněji ovladatelné státy. Čechy, Moravu
se Slezskem a Slovensko. Ztratil tedy i svou integritu.
A.Č. má pravděpodobně svou “lásku” a ta “láska” se jmenuje
T.G.M. Humanista, který ve své době udržoval čilé styky s vedoucími
bělogvardějské emigrace. Byl to on, kdo dal Savinkovovi 200 tisíc korun na odstranění rozuměj zavraždění V.I. Lenina. Je známo, že teroristka Kaplanová
patřila právě do Savinkovovy organizace. Od roku 1921 do roku 1937 bylo
věnováno na podporách bělogvardějcům přes 500 000 000 Kč a to pouze z rozpočtu
MZV !. (Němec, Sedláček, Na rozhraní let, Svět sovětů, 1964). Možná si myslí,
že ho díky odvolání se na T.G.M. bude číst více demokratů. Myslím, že nikdo
nepopírá myšlenky T.G.M. Problém ovšem nastává právě při praktické realizaci.
Střelba do dělníků (stovky mrtvých) při požadavku na práci a řešení jejich těžkého sociálního postavení. Otřesná
nezaměstnanost. Čili shrnuto o životě za první republiky je známo opravdu dost
a o politické situaci tehdejší doby též (perzekuování a žalářování zvláště
komunistů).
Dr. Edvard Beneš byl za první republiky významný politický
činitel. Ovlivňoval zahraniční politiku tohoto státu od jeho založení až do
roku 1948. Škoda, že zkušenost s postojem obou noh (jedna na západě, druhá
na východě) učinil až po vzniku 2. světové války. Jsem přesvědčen o tom, že
k tomuto postoji byl d o n u c e n fatálním selháním prozápadně
orientované diplomacie, při jejímž zrodu byl.”Zrada” Francie a Velké Británie
v Mnichově 1938, která byla ve skutečnosti klasickým imperiálním jednáním,
dala i poválečnou odpověď politickým stranám o další orientaci naší země. Dala
jasnou odpověď i dr. Edvardu Benešovi.
Názor A.Č. na vstup do Evropské unie je podobný názoru
“chytré horákyně”. Ano, ale je nutné domyslet, za jakých okolností a
skutečností. Pochopitelně, že se jedná o okolnosti a skutečnosti. Otázka je
ovšem, zda má Česká republika stejné vyjednávací pozice jako EU. Pravice
v našem státu si je vědoma, že jedině 100% závislost na zahraničí ji jakž
takž udrží u moci. Pořád je zde nebezpečí návratu socialismu. Proto NATO a EU.
Z NATA se dá vystoupit “teoreticky”, jak jinak, za 25 let, z EU
možnost vystoupení neexistuje. Vstupovat někam, kde není perspektiva,do něčeho,
co je překonané dalším společenským řádem , socialismem, který jsme tu zažili a
mám pocit, že většina námezdně pracujících by ho přivítala. Dílčí chyby
samozřejmě byly. Čtenář si udělá názor sám, zda tyto chyby byly záležitostí
systému. Tyto chyby šly na vrub lidem neschopným či lidem, kteří ve skutečnosti
dávali přednost jinému společenskému řádu. Jejich formule mohla znít ”čím hůře,
tím lépe…” Co dalo tomuto státu a jeho obyvatelstvu posledních deset let? To si
odpoví opět každý sám i např. podle svého sociálního zařazení. Co stihlo NATO
včetně EU (většina členů EU jsou v NATU) za posledních deset let? Válku v Iráku,
válku v Bosně, válku v Jugoslávii. Chcete snad do EU i kvůli těmto
výhodám? Budeme bombardovat a válčit s jinými zeměmi proto, abychom se na
jejich úkor měli ekonomicky lépe? Kapitalistická prosperita a války k sobě
neoddělitelně patří.
Teď trochu odbočme. V poslední se opět oživuje myšlenka,
že SSSR se podařilo uzbrojit. Naopak fakt, že nejvýznamnější kapitalistické
země čekala velká krize z nadvýroby, pravděpodobně jedna
z posledních, ne-li poslední, se tiše pomíjí. Díky dalekosáhlým politickým
a ekonomickým změnám ve “východních”
zemích byla odvrácena. Masivní vývoz zboží směrem na ”východ” zachránil
kapitalismus. Dopad na ekonomiku těchto bývalých socialistických zemí je dnes
už bohužel dostatečně zřejmý. S ekonomickou situaci našeho státu nás
s fundamentem a pravidelně seznamuje v HaNo V. Věrtelář. Nebudu se
k ní dále vyjadřovat a odvolávám se na tyto statě.
Tvrzení, že jsme se jednostranně orientovali na východ, je
zavádějící a nepřesné. Velké odbytiště a solventního zákazníka jsme ani zdaleka
nevyužili. O stejném zákazníkovi se nám dnes může pouze snít.
V souvislosti s velkým zájmem západních společností etablovat se
na ruském trhu se posouvá myšlenka s “jednostrannou
orientací” kamsi na okraj. Je skutečně
nutné připomínat např. Cocom a jeho působení před rokem 1989?
Objektivně tak budoucnost českého národa
a státu může být zajištěna nejenom v rozsahu celé Evropy, natožpak pouze
v Evropské unii. Ta sleduje cíle dominantních zemí (SRN, F, VB) a až
příliš se podobá Evropě, která tady už jednou byla. -RON-
Z ČESKÉ POEZIE VII.
Narodil se
8.července 1891 v rolnické rodině. V Praze vystudoval právnickou
fakultu, ale přednost dal nakonec žurnalistice. V roce 1929 se stejně jako
mnozí jiní rozešel s novým vedením KSČ, ale stále zastával levicové
postoje. Pracoval jako kritik Rudého
Práva a později jako kulturní referent Českého
slova.
Jako básník debutoval už začátkem války sbírkou Básně (1915), ale známý svou poezií se stal až za existence ČSR. Ve
sbírce Strom v květu z roku
1920 se ještě, stejně jako v jeho první sbírce, odráží vliv symbolismu a
vitalismu, ale v dalších třech sbírkách už se jasně postavil na barikádu
proletářské poezie. Jsou to sbírky Pracující
den (1920), Srdce a vřava světa
(1922) a Bouřlivé jaro (1923). Celou
Horovou proletářskou poezií se nese soucit s dělníkem a tíží života
dělníků.
V době své proletářské poezie napsal Hora také mnoho článků a
statí, ve kterých, jako kritik Rudého
Práva, zdůrazňoval potřebu sociálního obsahu a kolektivistických tendencí
poezie. Za povšimnutí stojí zvláště jeho stať Kultura a třídní vědomí z roku 1922, která je pro své nesporné
literární kvality i dnes zmiňována v učebnicích literatury.
Kromě básnických sbírek a žurnalistických prací také napsal a
v roce 1922 vydal román Socialistická
naděje, který pojednává o politických událostech roku 1920.
V dalším svém literárním období se Hora vzdálil proletářskému
náboji své tvorby, ale na rozdíl od většiny svých kolegů se nenechal strhnout
ani poetismem ani surrealismem a ani žádným dalším literárním směrem své doby.
Prakticky až do konce života zůstal sát mimo všechny směry a tendence.
V roce 1925 vydal Hora jednu z nejvýznamnějších knih své
tvorby, básnickou sbírku Itálie.
V básních, ve kterých je cítit nepatrný vliv poetismu, Hora nejen vyznává
své pocity z cest po této zemi, ale zároveň už upozorňuje na nebezpečí
nastupujícího fašismu.
Rokem 1927 a sbírkou Struny ve
větru začíná Horova poezie čím dál více nabývat meditativní náboj a snaží
se řešit otázky bytí nejen u člověka, ale v celém kosmu. Ve stejném duchu
se nesou i další sbírky Deset let
(1929), Tvůj hlas (1930) a Dvě minuty ticha (1934).
V roce 1936 uctil Hora sté výročí smrti Karla Hynka Máchy sbírkou
šestnácti čtyřslokových básní, kterou nazval Máchovské variace.
Postupem času a s blížícím se nebezpečím fašismu v Německu se
v Horově poezii objevuje nový prvek – přestává meditovat nad smyslem bytí
člověka a vesmíru a smysl života nachází ve vlasti, v národu a
v lidské práci. Tento duch je obsažen ve sbírce Domov (1938) a v lyrickoepické básni Jan houslista (1939), ve které vypráví o návratu českého hudebníka
ze světa domů.
Za okupace stihl Hora vydat ještě sbírku Zahrada Popelčina (1940). Nedlouho po skočení války, 21.června
1945, Hora bohužel umřel, ale zanechal velké množství nepublikované tvorby. A
tak ještě posmrtně vyšly knihy Zápisky
z nemoci (1945), Život a dílo
básníka Aneliho (1945) a Proudy
(1946).
Kromě toho, že psal vlastní poezii, Hora také překládal, hlavně poezii
Ruskou. Jeho oblíbenými básníky byli Puškin, Jesenin a Lermontov.
Občané, kterých jsme nikdy
neviděli,
pro vás, pro vás jsme kovali,
psali a seli.
Kam odešlo jsi, mozků našich dílo?
Čí krví proudíš, rukou našich
sílo?
V šatu, jejž střihli jsme,
pán bulvárem chodí.
V botách, jež šili jsme,
lovec vodou se brodí.
Po mostech, jež jsme nad řeky
zavěsili
duní vlaky, sny sebevražedné
kvílí.
Pro cizí lásku lůžko jsme
přitesali.
Pro ňadra krasavice měkký šál jsme
stkali.
Ó světlo lustrů, jež zvonili nám
v rukou,
tančíc páry křídly vášně své
tlukou
a rudým vínem, jež jsme lisovali,
cizímu štěstí připíjí kdos
v dáli.
Po celém světě jako listopad kvasí
vzdor naší bídy, šero nudy, sen
krásy,
neznámé tváře u našich stolů sedí,
krev naši pijí a tělo naše jedí,
co my tu od slunce k slunci
v lopotě neustálé
rveme hladovými zuby kořist života
skále,
tvrdé a vzdorovité, soucitu
nemající,
chudoby majestátem najatí
nádeníci.
A naše ruce jsou prázdné. Kam
poděla se naše práce?
Na cizích, tvrdých srdcích dýše
sestersky sladce,
jako hor voda čistá, prameni
unikající,
zářivá města šťastných
v údolí napájející.
zpracoval -VHU-
Počítačové hry III.
V minulém čísle MP bylo vytištěno pokračování článku o počítačových
hrách z července minulého roku. Pro šířku tématu a nedostatek místa v minulé
Mladé Pravdě, bylo nutné článek uveřejnit nedokončený a jeho pokračování
přesunout do tohoto čísla. Tady je.
V minulém čísle jsem skončil u popisu klasických adventur a teď
budu pokračovat jejich podrobnějším rozebráním. Klasické adventury se dnes už
ale téměř ztratily a prvky adventur lze objevit pouze v hrách
s kombinovanou typologií.
Nechci říkat, která adventura byla tou první klasickou kreslenou
adventurou, protože bych to ani přesně nevěděl, ale rozhodně můžu jmenovat ty
nejlepší a nejznámější. Jednou z prvních adventur, která si získala dosti
velkou popularitu byl Loom, s netradiční hudební náplní (tato náplň hry
byla natolik netradiční, že ji doposud nikdo nepoužil podruhé). Dalšími
starými, přesto dodnes známými adventurami jsou hry, které dnešní generace
hráčů sice zná, ale většinou jen díky pokračováním která u úspěšných a dobrých
her vždycky vznikají. Je to například známý Monkey Island (vznikla i česká
parodie Tajemství oslího ostrova), eroticky-úchylná adventura Larry, která měla
dokonce šest pokračování, velice populární Simon the Sorceror a další a další.
V souvislosti s adventurami také stojí za zmínku, že se podle
nich dalo po velmi dlouhou dobu nejlépe sledovat, jak jde kupředu vývoj
hardware. Například právě z řad adventur vyšly hry, které se prodávaly
pouze na CD-ROM a i první hra, která šla spustit pouze v systému
Windows95.
Dalším typem her, které mají velkou tradici, jsou arkády. Jednalo se o
hry akčního typu, kde hráč postupoval od úrovně k úrovni, které byly
postupně složitější a na konci každé z nich obvykle musel zlikvidovat
tzv.bosse, což byla nejtěžší nestvůra ve své úrovni a její likvidací úroveň
končila. Nejsložitějším faktorem bylo to, že hra šla ukládat pouze mezi
úrovněmi a tak bylo nutno každou úroveň úplně dohrát. Asi nejklasičtějšími
příklady jsou Xenon, Tyrian, Black Thorne nebo Barbarian. Bohužel tyto hry
postupně začaly ubývat na oblibě a dnes už prakticky, až na výjimky, ve své
čisté formě neexistují a dnešní hráči už je téměř neznají. Tomu je na vině hlavně
čím dál vyšší složitost her a jejich zpracování, jimž tento typ her už není
dost vhodný.
Arkády však mají své doznění i v dnešní době. Týká se to hlavně her
se závodním charakterem, především pak simulátorů závodů aut. Zde si totiž
velmi často můžete hned před začátkem hry vybrat způsob hry a mezi těmi způsoby
máte na výběr i styl arcade. Jde
vlastně o způsob hry, kdy jenom „šlapete“ na plyn nebo na brzdu a zatáčíte a
ostatní části simulace, jako řazení, jsou úplně odstraněny nebo velmi silně
potlačeny.
K arkádám patří i hry, které jsou česky označovány jako skákačky. Jsou
to dvourozměrné hry, kde s nějakou postavičkou (nemusí se nutně jednat o
člověka) procházíte většinou zezdola nahoru po mnoha mapách, které jsou tvořeny
obvykle velmi rozsáhlými soubory plošinek, provazů, žebříků a všemožných jiných
„lozítek a udělátek“, pod kterými většinou číhají ostré pasti, jež vašeho
hrdinu bez milosti pošlou směrem ke Game Over. Shodit nebo jinak zlikvidovat se
vás snaží množství pastí a pastiček a rozličných nestvůr a nestvůrek.
Skákačky mají také poměrně širokou herní základnu od těch prvních a
dodnes známých (Prince of Persia, waltdisneyovka Aladin…) až po hry z nedávné
minulosti, obvykle obdařené ještě třetím rozměrem. Jen výčet těch nejslavnějších
by zabral jedno číslo Mladé Pravdy a tak od něj upustím.
V začátcích počítačové zábavy byly a dodnes jsou velmi oblíbené
takzvané dungeony, jejichž přesnější název je RPG. V původních dungeonech
jste buď jako jednotlivec nebo se skupinou procházeli nějakým podzemím, které
mělo poměrně složitou mapu a bylo plné příšer, které vám stály v cestě.
Postupně jste za různé úkony a plněné úkoly, hlavně ale za boj, získávali
zkušenost a vaše postava byla s vyšší zkušeností čím dál lepší ve svých
základních vlastnostech. Základními vlastnostmi byla téměř vždy síla,
obratnost, odolnost, inteligence a charisma a od nich odviseli další
vlastnosti. V posledních výkřicích RPG je už vlastností vašich postav
nepřeberné množství a vypisovat je by nemělo smysl.
V Dungeonech je důležitý také způsob pohybu. Ty starší, klasické,
byly tzv.čtverečkové, což znamená, že chodby a místnosti jsou na mapě
vykresleny na podkladě čtverců a hrdinové se pohybují přesouváním ze čtverce na
čtverec. Prvním narušením čtvercového systému byla TES: Arena a jednotlivé díly
série Might&Magic. V nich jste se pohybovali jako v reálném
prostoru pomocí šipek, stejně jako v 3D akčních hrách. Posledním hitem je ale
ten způsob hry, kdy na své hrdiny koukáte z ptačí perspektivy a vidíte
poměrně velký kus okolí (Diablo, Baldur´s Gate…).
Náplň těchto her se obvykle nesla v žánru fantasy a tak byly jako
zbraně nejčastěji používány meče a šípy. Samozřejmě ale vzniklo několik
výjimek, nejčastěji z žánru sci-fi.
Nejstarším a nejznámějším dungeonem je dnes už legendární, klasický
Dungeon Master od ještě staršího a lepšího vývojářského týmu FTL. Dungeon
Master byl prostě první a dodnes ho zná každý příznivec RPG. Jako tak slavná a
skvělá hra se také dočkal svého pokračování, kterým byl Chaos Strikes Back. Ten
byl sice celkově ještě lepší než jeho předchůdce, byl však neúměrně složitý a
to ho tak trochu odvrhlo do propadliště dějin. Poslední, druhé pokračování
Dungeon Mastera je sice neméně skvělé jako oba jeho předchůdci, nicméně ve
světě, v němž má žánr RPG už poměrně velkou konkurenci, si tak velkou
slávu nezískal.
Dungeonů už je na světě mnoho a mnoho a tak je možné jmenovat jen ty
neslavnější. Ačkoliv jsem doposud dával příklady pouze z her pro PC, pokud
mluvím o dungeonech nemohu opomenout slavné a skvělé dungeony pro Amigu: je to
především série Eye of the Beholder (ten byl z původní verze přepracován i
pro PC) a dvě hry z jedné série s různými názvy Amber Moon a Amber
Star. Ty Pcčkové už budu pouze namátkově jmenovat: série Hero´s Quest, série King´s
Quest, série The Elder Scroll (Arena a Daggerfall), trilogie Ischar, slavná
série Wizardry (sedmý díl je nepřekonatený), série Ultima (už delší dobu
funguje server s internetovou verzí Ultima Online), Stonekeep, série
Might&Magic, Albion (velice zajímavá kombinace jak technického řešení hry,
tak obsahového-prolínání fantasy a sci-fi), české Brány Skeldalu, Baldur´s Gate
1 a 2, moderní sci-fi RPG Fallout 1 a 2 a velká spousta dalších a dalších,
neméně skvělých.
Pokud jsem mluvil o dungeonech nemůžu ještě nevzpomenout na specifickou
hru Dungeon Keeper. Jde o hru, kde si oproti obvyklé náplni vyměníte roli
s počítačem, což znamená, že vy stavíte podzemí, pěstujete nestvůrky,
schraňujete poklady a hlavně musíte pomocí nestvůrek bránit své podzemí proti
tlupám „odporných“ a „vašichpokladůchtivých“ hrdinů.
Hlavně z her RPG se postupně vyvinuly velmi populární 3D akční hry.
Jejich hlavními předchůdci byli hry ze sérií The Elder Scroll a
Might&Magic. Jedná se o hry, kde máte jako jednotlivec po herní mapě
naprosto volný pohyb, který určujete klávesami šipek. Obvykle jste vyzbrojeni
velkým množstvím zbraní se stupňujícím se ničivým účinkem a nejčastěji je vaším
úkolem projít od startu k cíli a vystřílet vše, co vám bude stát v cestě,
příšerami počínaje a pevnými překážkami konče.
První hrou tohoto typu byl dnes už legendární Wolfenstein. Na dnešní
poměry byl až dětsky jednoduchý, jak co do zpracování, tak i obtížnosti hry
jako takové. Hra však měla na rozdíl od některých svých následovníků i příběh,
který byl snadno vypozorovatelný už jen z prostředí, ve kterém probíhala a na
jehož pochopení jste nemuseli umět ani slovo anglicky - šlo o to, že jste se
jako zajatý americký důstojník museli z nejhlubších kobek Wolfensteinu doslova
prostřílet přes haldy esesáků, gestapáků, nacistických lékařů „výzkumníků“ a
mnoho a mnoho ještě odpornějších zrůd, až do nejvyššího patra, kde na vás
čekala poslední a nejtěžší nestvůra v podobě samotného Adolfa Hitlera, po jehož
smrti hra úspěšně končí.
Ve svém raném stádiu však tyto hry dostaly pojmenování až po vnukovi
Wolfensteina, po hře Doom-doomovky. Pokračování Wolfensteina, Spear of Destiny,
se nedočkal téměř žádných ovací a už vůbec ne popularity. Za to Doom (a hlavně
Doom II), to byl pojem. Nebo spíš pořád ještě je. Nabízel totiž oproti svým
předchůdcům mnohem více možností: herní mapy už nebyly jenom „jednopatrové“,
ale přibyli schody a s nimi i další patra chodeb a místností, které už nebyly
pouze o čtyř stěnách; přibylo poměrně velké množství zbraní; rozšířil se i
rejstřík nestvůr a jejich kombinací v jednotlivých úrovních hry; zvýšila se
obtížnost a s tím i nutnost trochu přemýšlet (ta se ovšem poněkud vytratila
díky existenci různých kódů, které dodávaly vaší postavě cokoliv od nábojů a
zvláštních schopností až po nesmrtelnost). Zkrátka Doom byl přelom.
V doomovkách kralovala a kraluje společnost IDsoft, která má na svědomí
nejen předchozí tituly, ale i další, neméně slavné a mnohem dokonalejší hry,
jako třeba fantasy Hexen a velmi slavný Quake. Pole doomovek ale neokupují
jenom oni, a tak je tento trůn povážlivě ohrožen, nejvíce díky hře Unreal. V
průběhu vývoje samozřejmě přibylo mnoho her, ale jen některé z nich si vydobyli
tak velkou popularitu, že nebyli zapomenuty a dodnes se přes svou technickou
zaostalost hrají. Je to například na humoru postavená hra Duke Nukem 3D (v
podstatě pokračování série skákaček Duke Nukem 1-4) nebo Alien vs Predator.
Název doomovky se však poměrně brzo přestal používat, protože se objevil
další typ her a tím jsou 3Dakční hry, ve kterých se na svou postavičku díváte
ze zadu a můžete s ní provádět všemožné, místy až artistické, kousky. První
takovou hrou byl Tomb Raider, ve kterém se poprvé objevila i neherní veřejnosti
známá „prsatka“ Lara Croft. Tato hra se díky své popularitě dočkala mnoha
pokračování, která toho ale bohužel jednotlivě nepřinesla mnoho nového. Holt
komerce je komerce. S popularitou a komerčním úspěchem se objevilo a dodnes
objevuje až neuvěřitelně velké množství klonů Tomb Raidera ať už více nebo méně
zdařilých. Žádný z nich však nepřinesl nic, co by na delší čas zastínilo
popularitu Lary a jejího poprsí (pozn.autora: doufám, že tato část článku
nebude označována za sexistickou, už proto, že já jsem poslední, komu by se
Lařino olbřímí poprsí zdálo lákavé).
Dnešní pokračování článku je až příliš rozsáhlé a tak ho radši ukončím.
Příště se tak můžete těšit na strategie, závodní hry a možná i něco víc.
P.S. Pokud máte nějaké náměty nebo přímo články o hrách, můžete je
poslat na adresu redakce nebo na e-mail VHU@seznam.cz
-VHU-