MLADÁ PRAVDA

5/2001

 

q       Protesty Quebecu – série článků

q       Historie prvního máje

q       Kampaň SOS student pokračuje v ofenzivě proti školnému

q       S kudlou v zádech

q       O řeckých komunistech a jejich přístupu k EU I.

q       Tzv. Evropa regionů

q       O situaci v Jižní Koreji

q       Přečetli jsme – o zasedání EU v Nice

q       Britské imigrační úřady budou působit v ČR

q       Rakouské peníze proti Temelínu

q       Nejnovější problémy FKS

q       Sociální konflikty ve Francii

q       Palestinské dny hněvu

q       Ekonomický teror Izraele vůči Palestincům

q       Převzato ze zahraničního tisku – o setkáních komunistů

q       Ekologická politika USA ohrožuje svět

q       O protestech slovenských pracujících

q       Spiknutí proti ČLR

q       Bush zakázal stávku ve společnosti NA

q       Sociálně ekonomická krize v NDR je obdobná situaci před 2.SV

q       Generální stávka v Řecku

q       V Ženevě schválen český (americký) návrh rezoluce proti Kubě

q       Turecko na pokraji sociálního výbuchu

q       Protesty v Argentině

q       Duben v očích KSM

q       Powell - Válečný zločinec ministrem zahraničí USA!

q       Církev zneužívá věřící

q       Rasismus a xenofobie na západě

q       Komunisté v Moldavsku vyhráli

q       Globalizace versus internacionalismus

q       Slovníček marxismu-leninismu

q       ČR se nesmí stát monarchistickým hnízdem

q       Z české poezie – Ivan Skála

q       Z historie pokrokového mládežnického hnutí - Spartakovi skauti práce

 

 

 

Protesty v Quebecu

 

Na setkání 34 světových vůdců včetně amerického presidenta George Bushe v Quebecu se navzdory nekonečným salvám slzného plynu pokojní protestující vraceli znovu a znovu, bez ohledu na to, že se na Boulevard Rene Levesque stále střetávali s policií.

Bitva trvala skoro dvě hodiny. Policie vyháněla demonstranty z prostranství za silného použití slzného plynu, ale když pálivá bolest v očích a krku ustoupila, demonstranti se vždy vrátili. Nejdojemnější pohled skýtala skupina asi dvaceti sedících lidí a jejich znamení míru, která se tu a tam vynořila z mlhy slzného plynu.

Média věnují pozornost převážně prolomení obvodového plotu a nutno uznat, že to byla působivá akce. Nejprve několik lidí a po nich další vylezli na řetězy pospojovaná pole plotu a spojeným úsilím se jim podařilo ho povalit.

Úžasné ale bylo, že skrz vzniklou mezeru se prodralo asi jen sto lidí. Ostatní se nadále drželi za stanovenou linií. Ne policie, ale sami protestující dokázali ovládnout dav.

Pochod se táhnul asi deset kilometrů od Laval University k perimetru, Z 3000 lidí jen asi deset až dvacet lidí házelo láhve a kamení. Byli to demonstranti z Černého bloku. Zatímco ostatní demonstranti se chovali hlučně a byli oblečeni v pestrých barvách, členové Bloku se tvářili zasmušile, vážně, a byli oblečeni celí v černém. Někteří si nesli hole a kameny a byli od počátku pochodu maskovaní.

O taktice Černého bloku se určitě ještě bude diskutovat. Kreativita ostatních demonstrujících ve srovnání s nimi zanikla. Jedna skupina, nazývající se Středověký blok, postavila šestimetrový katapult, se kterým zručně vmanévrovala proti policejním šikům. Následně se obsluze podařilo vystřelit na policisty tři plyšové hračky.

Jedna žena převlečená za Sochu svobody ušla celou cestu od Laval University na chůdách. Ženy z jiné skupiny, pojmenované “Pampelišky,” měly na sobě trička s nápisem “nezdolný radikální květ, který bude vždycky kvést.” Jeden mladý muž si na tričko napsal větu “It's hard to hit a movement target” (“Do cíle v hnutí se těžko trefuje”).

Jakmile byl perimetr prolomen, soustředila se veškerá pozornost na intenzitu konfrontace. A ta stála za to. Když se demonstranti přiblížili k perimetru, ohlásili organizátoři, že kdo chce zůstat v bezpečné zóně, má zahnout doleva. Neudělal to nikdo. K perimetru se blížily tisíce lidí. Před výbuchy slzného plynu utíkali, ale znovu a znovu se vraceli.

Pátek byl dnem přímé akce. Sobota má být dnem akce masové. Ale na shromaždišti pochodu u Laval University se i tak shromáždilo přes 5000 lidí, ačkoliv bylo takřka jisté, že nakonec dojde ke střetu s policií.

Do poslední chvíle se vedou dlouhé debaty, co se vlastně stane dnes, kdy se má podle očekávání Pochodu národů Amerik účastnit na 40.000 účastníků. Organizátoři dnešního pochodu se rozhodli vést trasu pochodu mimo perimetr, jak uvádějí, z bezpečnostních důvodů. Vzhledem k vysokému počtu lidí a úzkým ulicím tohoto překrásného, starého města by se mohlo stát, že lidé bude namačkáni na zeď a dojde ke zraněním.

Jiní ale namítají, že je z politického hlediska chybné vyhýbat se obvodovému plotu, který se stal nenáviděným symbolem omezení veřejného prostranství, které nám ukrajuje volný trh. Nakonec to pravděpodobně dopadne tak, že po skončení pochodu se oddělí část demonstrantů a obrátí se proti opevnění.

Pořadatelé Lidového summitu jsou páteční akcí rozhořčeni. Mají pocit, že celé hnutí pouze diskredituje. Ale podle mého názoru právě přímá konfrontace s policií láká tolik mladých lidí, aby se zapojili do boje proti nedemokratickým praktikám v obchodě.

Je pravda, že hnutí proti volnému obchodu zaznamenalo tady v Quebec City řadu důležitých událostí. Poprvé v historii se lidé přicházející z celého kontinentu dohodli na jednotném politickém prohlášení a na společné strategii (směřující ke kontinentálnímu referendu v každé zemi) v boji proti FTAA (Oblast volného obchodu Amerik). Význam tohoto vývoje však nelze přeceňovat. Ještě před několika lety dělnické hnutí latinské Ameriky podporovalo volný obchod. Ale důsledky působení NAFTA v Mexiku, které vedly k dalšímu zbídačení mexické dělnické třídy, přesvědčily představitele hnutí, aby se přidali na stranu bojovníků proti volnému obchodu.

Pořadatelé Lidového summitu cítí, že násilná povaha přímé akce odvádí pozornost od jejich těžce vybojovaných vítězství. Ale jak se říká, tak už to v demokracii chodí. V doopravdy masovém hnutí nemůže nikdo kontrolovat, co se bude dít. A rozdíly nelze vymýtit. Podle mého názoru jde o to o rozdílech diskutovat, ale nenechat se jimi rozvrátit nebo rozdělit.

 

LIDOVÝ SUMMIT

Lidový Summit byla koalice odborů a nevládních organizací z amerických kontinentů. V sobotu uspořádal summit pestrou a barvami hrající demonstraci, které se účastnilo asi 60.000 lidí. Lidé pochodovali bok po boku šestiproudovým bulvárem. Toho odpoledne jim cesta do Nižšího Města trvala asi hodinu. Masu demonstrantů tvořil různorodý mix mnoha kultur. Byly zde i obří figuríny, pouliční divadlo, hodně se bubnovalo a tancovalo. Emma Goldman by byla pyšná.

A zatímco tisíce šly vycházkovým tempem do nižší části města, stovky dalších - většinou mladých - se vrhaly do bitev s policií v okolí nechvalně proslulého perimetru obklopující místo zasedání Summitu Amerik.

Včerejší rozhodnutí pořadatelů Lidového Summitu vést trasu pochodu stranou perimetru vyvolalo mezi demonstranty velký rozpor. Hlavní proud pochodu zahnul vpravo. Ti, kteří se chtěli zapojit do bitek, zatočili vlevo. Většina účastníků následovala čelo pochodu a zahnula doprava, ale mnoho lidí bylo nespokojených, že se nejde na perimetr, a že místo toho skončil na parkovišti několik kilometrů od místa akce.

Pořadatelé pochodu vysvětlovali, že by bylo nebezpečné zavést tak mohutný dav do úzkých uliček starého města. Diskuse o taktice použité tento víkend bezpochyby ještě nějaký čas neutichnou.

KONFRONTACE

Souběžně s pochodem proběhlo i několik dalších divokých srážek s policií. Tyto konfrontace také přitahovaly největší pozornost médií.

Na nejméně dvou místech sváděli demonstranti s policií boje, které připomínaly spíše válku, než demonstraci. Ve své novinářské kariéře jsem nikdy nebyla svědkem tak dobře organizovaného a vytrvalého boje mezi demonstranty a policií. U perimetru se bojovníci rozmístili po dvou stranách široké silnice. Postupovali vpřed a následně se stahovali před slzným plynem, proudy vodních děl a nakonec i plastickými náboji. Pořád dokola celé odpoledne a dál do noci.

Podle Ligue des droits et libertés (Quebecký svaz občanských práv a svobod) bylo sobotní násilí eskalováno zejména taktikou policie. André Paradis, výkonný ředitel této organizace, uvedl na nedělní tiskové konferenci, že policie změnila svůj postup ve třech ohledech: Za prvé, policie nasadila slzný plyn od první chvíle střetu. Za druhé, policie použila agresivnější zbraně, jako jsou vodní děla a plastikové náboje. A za třetí, policisté opustili perimetr a hnali protestující do obytné oblasti, kde došlo ke škodám na majetku, poprvé za 48 hodin trvajících protestů.

"Většina demonstrujících v Horním Městě (v okolí perimetru) zpívala, tancovala a chovala se mírumilovně,” uvedl mluvčí Sam Boske.

 V průběhu dne se k přímé akci přidával rostoucí počet odborářů a členů dalších skupin, jako je Rada Kanaďanů, aby podpořil mladé lidi v bojích proti policii.

Celý jeden den před plánovanou demonstrací byl aktivistický vůdce Jaggi Singh zatčen na ulici pěti policisty v civilu. Slyšení ohledně kauce je přitom plánováno až na středu. Singh je obviněn z toho, že porušil podmínky předcházejícího propuštění na kauci, účasti na nepokojích a držení zbraně. Zmiňovanou zbraní je přitom maketa katapultu, který v pátek střílel na policisty plyšové hračky.

NENÍ MÍRU PRO MÍRNÉ

Jak v pátek, tak v sobotu jsme mohli vidět případy masové občanské neposlušnosti, kterou projevovalo dobrých 6.000 lidí. Tito demonstranti byli ochotni pro své názory čelit slznému plynu a policii. Ale kromě nich byla i s řadou mírumilovných demonstrantů nakládáno s výjimečnou brutalitou.

Anna Dashtgard je organizátorem Všeobecné fronty proti Světové obchodní organizaci. Popisovala situaci, kdy na straně ulice poblíž plotu perimetru sedělo na zemi asi 500 lidí. Zatímco lidé zpívali a ukazovali znamení míru, přiblížila se pohotovostní policejní jednotka a obklíčila skupinu ze dvou stran. Po pouze jediné výzvě začala policie metat slzný plyn přímo doprostřed skupiny.

“Nikdy jsem nic takového nezažila,” řekla Dashtgard - která se rovněž účastnila protestů v Seattlu a Windsoru. “Bylo to tak surové.”

Po rozprášení se někteří lidé na různých místech znovu zformovali. Jedna skupina protestujících byla napadena zcela bez výstrahy. Podle jejich svědectví si policisté tentokrát vybrali otřesové bomby. Jiné skupině se dostalo upozornění, že policie vyklidí ulice. Většina protestujících -vystrašená zejícími ústími děl se slzným plynem, mířícími přímo na ně - odešla. “Policie převálcovala těch pár, co zůstali,” řekla Josephine, aktivistka, kterou zážitek hluboce otřásl.

Kdo se přiblížil místům, kde byl perimetr prolomen, pocítil bolestivé pálení slzného plynu. Ale přesto tisíce lidí, většinou mladých, vystupovaly po schodech do Horního Města. A právě tam pokračovaly srážky mezi policií a protestujícími celý den.

Plastické náboje zranily několik lidí, včetně jedné ženy, která byla zasažena do krku. Musela jí být chirurgicky otevřena průdušnice.

Podle informací Quebeckého svazu občanských svobod bylo do nedělního rána zatčeno 450 lidí. Lidé se ocitli ve věznicích, bez možnosti kontaktu se svými právníky nebo rodinami, a také bez jídla. Zatčení lidé mužského i ženského pohlaví byli před ostatními svlečeni a ponecháni nazí. Toto zacházení skončilo po intervenci svazu.

 

Judy Rebick,

vydavatelka magazínu RABBLE.

(http://www.rabble.ca)

(-zst a -BL-)

 

Den první

20. dubna demonstrovalo v kanadském Quebecu proti zasedání přes 4000 lidí.

Demonstranti prošli centrem města, zpívali, tancovali a provolávali protikapitalistická hesla. Rozdávali přitom také letáky a vyzývali k odporu proti globalizaci a proti malé průhlednosti Celoamerické zóny volného obchodu (FTAA).
V průvodu se objevily i kubánské vlajky a nápisy upozorňující na to, že summitu se představitelé Kuby nezúčastní. Na celou akci dohlížely silné policejní hlídky, ale k incidentům v tento tento okamžik nedošlo.

Až později. Asi stovka demonstrantů z anarchistických a marxistických skupin prorazila bezpečnostní zátarasy u konferenčního centra v kanadském Quebecu, kde měl ten den začít summit, a střetla se s policisty. Jde o první vážné narušení bezpečnostní zóny kolem místa summitu. Policie zaútočila na demonstranty,  slzným plynem.

Demonstrantům se podařilo dložit zahájení summitu o 40 minut.

 

Neshody

 Rozdílné názory na vytvoření Celoamerické zóny volného obchodu (FTAA) zazněly, když brazilský prezident Fernando Henrique Cardoso definoval podmínky pro účast své země v tomto projektu.

Kritizoval především americké antidampingové zákony a řekl, že vytvoření FTAA bude vítaným krokem, pokud se tyto zákony nestanou prostředkem k ochraně trhu USA.

Požadoval také další jednání o snižování exhalace skleníkových plynů, jak to předpokládá Kjótský protokol. Jak známo, vláda amerického prezidenta George Bushe požadavky tohoto
protokolu odmítla, ačkoliv USA jsou největším znečisťovatelům životního prostředí, protože produkují 25 - 30 procent těchto plynů. Brazilský prezident rovněž vyjádřil sympatie vůči demonstrantům v Quebeku, protože jejich obavy z ekonomické globalizace "bez lidské tváře" jsou výzvou celému světovému
společenství.

Vyjádřil také naději, že do jednání celoamerických summitů bude napříště začleněna i Kuba, "náš přítel a bratr".

Fidel Castro je jediným představitelem států obou Amerik, který byl z účasti na quebeckém summitu vyloučen.

Fidel Castro také vydal k současnému summitu prohlášení, jež vysílala kubánská televize. Vyjádřil v něm obdiv vůči demonstrantům proti globalizaci a označil jejich akce za hrdinství.
Zásah policie proti demonstrantům označil za ostudný a řekl, že ukazuje, jak vlády, které se vydávají za zastánce lidských práv, zacházejí s vlastními lidmi.

Podrobné informace o stanovisku Kuby k FTAA budou k dispozici na naší stránce o Kubě: www.mujweb.cz/www/cubanet.

 

21. dubna 2001 byl v kanadském městě Quebecku, hlavním centru stejnojmenné frankofonní provincie, oficiálně zahájen summit o vytvoření Celoamerické zóny volného obchodu. Jeho cílem je do r. 2005 přeměnit oblast Severní, střední i Latinské Ameriky na bezcelní zónu. Ač svolavatelem této konference, na níž se sešlo 34 hlav států a představitelů vlád amerického kontinentu, je oficiálně kanadský premiér Jean Chétien, skutečným autorem projektu je administrativa prezidenta USA G. Bushe. Uvolnění obchodních bariér je totiž téměř výlučně ve prospěch Spojených států, kterým umožní ještě jednodušší exploataci rozvojových států Jižní Ameriky a navíc s jedná o možný první krok k vytvoření americké obdoby EU, v níž by samozřejmě USA hrály rozhodující úlohu. Dokladem je i to, že z tohoto trhu byla vyloučena Kubánská republika s odůvodněním, že nemá demokratickou vládu. Pokrokové síly si to ovšem uvědomují a tak se sjely z celé Ameriky, aby proti úmyslům imperialistů i nadnárodního kapitálu protestovali. Protesty byly zahájeny již několik dní dopředu, ale největší demonstrace se odehrály v sobotu 21.4. dopoledne. Na výzvu odborů, komunistů i dalších levicových a antiglobalistických skupin se jen v centru města shromáždilo přes 40 000 lidí. Další tisíce aktivistů obsadili okrajové oblasti města, kde byly tvrdě napadeny policií, jež použila slzné granáty, vodní děla, motorizované sbory i jízdní oddíly k „vyčištění“ ulic. Podle oficiálních policejních zpráv počet raněných přesáhl 200, skutečný počet je ale pravděpodobně mnohem vyšší. 150 osob bylo zatčeno. To, že demonstrující jsou v právu, dokázal i fakt, že je veřejně podpořili a své sympatie jim vyjádřili představitelé řady jihoamerických zemí, například brazilský prezident Cardoso a venezuelský prezident Chavéz. Mnoho amerických rozvojových zemí si totiž neokolonialistickou nadvládu USA nepřeje, ale jsou rukojmími z důvodu své hospodářské zaostalosti, kterou Spojené státy v Latinské a střední Americe podporují (ne nadarmo se tamní režimy označují jako banánové, sám prezident Chavéz prohlásil, že nemůže zavádět tolik demokratizačních opatření, kolik by si přál, neboť USA by Venezuelu hospodářsky zablokovaly, což by tuto zemi zruinovalo). Právě Quebec názorně dokazuje, že se proti kapitalistické globalizaci vytváří internacionalistická fronta pokrokových sil celého světa, a že se tyto internacionální síly, k nimž se počítá i KSM dokáží zmobilizovat i v nejsilnějším článku kapitalistického řetězce.

PSK

 

 

 
Historie 1. máje

"Dejme tomu, že všechny žaloby a stížnosti jsou vynálezem stranických demagogů, kteří, chytnete-li je, budou pověšeni, načež se vše uklidní. Chytněte a oběste jich několik a krev jejich bude, jakoby zázrakem, sloužiti jejich účelu (vaší zkáze)." Benjamin Franklin

 

Přijde doba, kdy naše mlčení v hrobě bude mocnější než naše řeči!" Augustin Spies

 

První máj - Svátek práce - nevznikl sám od sebe.  Jeho počátek nelze ani datovat událostmi na Senném trhu v Chicagu. Již v letech  1872 a  1873 byly totiž v New Yorku a v jiných městech ohromné demonstrace  za osmihodinovou pracovní dobu. Hnutí bylo stále silnější a donutilo postupně kongres USA, aby 24. 6. 1878 zákon o osmihodinové pracovní době aspoň pro vládní práce (práce ve všech státních podnicích) přijal.

Zákon však se v praxi neuplatňoval a tak se v říjnu 1884 rozhodla Odborová federace USA a Kanady, aby se od 1. května 1886 pracovalo jen 8 hodin denně. O rok později byl vydán manifest, kde bylo uvedeno, že zkrácením pracovní doby se do pracovního procesu vstřebají nezaměstnaní, že se odstraní nadvýroba rozmnožením spotřebitelů, že v důsledku zlepšení pracovních metod se při zkrácení pracovní doby musí zachovat stejné mzdy (Text je stejný jako v případě dnešního boje za 35 hodinovou pracovní dobu týdně…).

16. 2. 1886 bylo vyhozeno 1200 dělníků z Mac Cormickovy továrny na hospodářské stroje. Příčinou byly požadavky dělníků - uznání odborů, zvýšení mezd apod. Přitom o rok dříve byla s dělníky uzavřena smlouva, že nikdo nebude propuštěn pro členství v organizaci dělníků. Firma měla i černou knihu, kam zapisovala nepohodlné dělníky, kteří pak už nikde nedostali práci.

2. 3. se konala veřejná schůze vyloučených dělníků, na které promluvili i A. R. Parsons a M. Schwab, redaktor chicagské "Arbeiterzeitung" ("Arbeiterzeitung"  v čele s Schwabem a Spiesem bojovala za zkrácení pracovní doby pekařů, sladovníků atd. z 16 na 10 hodin denně) a kde se hlavně protestovalo proti ozbrojené intervenci 400 policistů a 300 agentů Pinkertonovy firmy. Schůze dělníků byly označovány jako "spiknutí proti státu", "pinkertonci" napadány, účastníci byli ubíjeni, prohlíženi a uvrháváni do vězení.  Téměř každý den.

V neděli před prvním májem pořádala "Central Labour-Union" v Chicagu tábor lidu za účasti více než 25.000 lidí, na kterém promluvil i anglický dělník S. Fielden.

A nastává očekávaný první máj.

Více než 25.000 dělníků v Chicagu zastavilo práci. Do 4. května se počet stávkujících zdvojnásobil, takže se stávka stala všeobecnou. Třetího dne zasahují "pinkertonci" a zabíjejí dělníka, který prý ohrožoval stávkokaze. Další tři příslušníci zahajují střelbu proti stávkujícím. Na protest je svolán osudný tábor na Senném trhu. Je k němu Spiesem vydán leták líčící vraždy "pinkertonců" a končící slovy "Do zbraně! Voláme vás do zbraně! Vaši bratři". Provokace vydává zfalšovaný leták, končící slovy "Dělníci, přineste s sebou zbraně!".

4. května večer kolem deváté je tábor lidu zahájen. Po 10 hodině se objevuje na nebi černý mrak a lidé se rozcházejí z obavy před deštěm. Na shromaždišti zůstává kolem 200 lidí. 100 strážníků zaujímá pozici na rohu Randolphovy ulice a přibližuje se k řečništi. Po výzvě k rozchodu se najednou ozve výbuch bomby. Policie zahajuje palbu. Ve zmatku i do svých kolegů… Puma vržená neznámou rukou zabíjí 7 policistů a 60 jich zraňuje.

Po celou noc probíhá zatýkání.  Spies, Schwab, Parsons, Fischer, Engel, Fielden, Lingg, Neebe a řada dalších končí ve vězení. Jsou obžalováni z vraždy.

Vykonstruovaný proces s předem vybranými členy soudu a svědky, kteří byli ochotni sloužit policii i proti nevinným (např. svědek Waller, který byl po procesu poslán do Německa, byla mu policií zaplacena cesta a až do své smrti dostával od chicagské policie podporu…), však vraždu prokázat nemohl a tak změnil obžalobu ve spiknutí k zavraždění policistů. Obžalování byli odsouzeni (mimo Neebeho) k smrti.

Americké dělnictvo sehnalo rychle 50.000 dolarů na uhrazení výloh nového procesu - u vrchního soudu v Illinois. I ten rozhodl proti  obžalovaným, což pobouřilo i měšťátské právnické kruhy. Když ani guvernér po tisících dopisech, po solidárních akcích v Evropě  prostých lidí neudělil odsouzeným milost (na nátlak veřejnosti byl změněn trest smrti na doživotní žalář pro Fieldena a Schwaba), byla justiční vražda dokonána. Aby bylo rozeštváno veřejné mínění, vpašovala policie do cel odsouzených i 4 pumy, prý na připravované atentáty… 

11. listopadu 1887 byly na šibenici zavražděni 4 odsouzenci - Spies, Parsons, Fischer a Engel (Lingg spáchal v cele sebevraždu den předtím). Tisíce dělníků obklopovalo zdi vězení. Továrny zastavily práci. Buržoazie se dala hlídat po zuby ozbrojenými policisty, připravena byla i armáda.

Pohřbu se účastnilo více než 150 000 lidí. Policie měla chuť brutálně zakročit, ale takové síle vzdorovat nemohla. Ustupovala… Lidé s červenými stuhami a květy pohřbili popravené na hřbitově Waldheim, 12 mil od Chicaga.

Až po letech se prokázalo, že policie hození pumy nastrojila a pak způsobila odsouzení nevinných. Roku 1893 byli zbývající 3 odsouzenci propuštěni illinoiským guvernérem Altgeldem, který seznal jejich odsouzení nespravedlivým a předpojatým.

14. - 20. července 1889 se v La Salle Petrelle konal Mezinárodní dělnický sjezd. Na rudé zadní stěně byl zlatý nápis "Proletáři všem zemí, spojte se!, v popředí cíle a požadavky dělníků: Politické a hospodářské vyvlastnění kapitalistické třídy, zespolečenštění výrobních prostředků." Zde zaznělo jasně i  další poselství: "Jste bratři a máte jen jediného nepřítele: soukromý kapitál - ať již pruský, anglický, francouzský nebo čínský."

20. července bylo usneseno, aby  bylo byl  1. květen od roku 1890 vždy dnem mezinárodní manifestace požadavků pracujících (z počátku zejména požadavku osmihodinové pracovní doby) - Svátkem práce.                        Zdeněk Štefek

 

 

KAMPAŇ SOS STUDENT POKRAČUJE V OFENZIVĚ PROTI ŠKOLNÉMU

 

Také v dubnu pokračovaly petiční akce proti školnému. Mimo Prahu se uskutečnily např. v Brně, v Českých Budějovicích a v Domažlicích.

Současný stav petičních podpisů je něco přes 5.500.

 

V Domažlicích se přes opakované zasílání avíza ČTK nepodařilo vyhnat novináře do deštivého až sněhového počasí. Před místním gymnáziem se podařilo získat za krátkou dobu asi 50 podpisů.

V Brně se podařilo před právnickou fakultou  Masarykovy univerzity získat během 2 hodin asi 120 podpisů. Na tuto akci reagovala ČTK docela pohotově,  účastnili se jí i novináři z jihomoravských deníků a zajímavá byla reportáž televizní stanice TV3.

V Českých Budějovicích se konala akce zároveň na dvou místech – před Pedagogickou fakultou Jihočeské univerzity na Lannově třídě a před komplexem středních škol na Husově třídě. Přes ranní čas petiční akce (7-9) se podařilo získat opět přes 200 podpisů. Akci osobně podpořil i Vojta Filip, předseda poslaneckého klubu KSČM a českobudějovická KSČM. Přestože ani zde ČTK akci  neoznámila, přes vlastní kontakty se podařilo zaangažovat jihočeské rádio, jihočeské (českobudějovické) noviny, televizi Primu, takže i zde propagace ve sdělovacích prostředcích nechyběla. Navíc bylo docíleno bližšího kontaktu s místopředsedou Mladých sociálních demokratů.

Co se týče dalších akcí, zejména v Praze, proběhla celá řada petičních akcí přímo před školami. Největší akcí byl zřejmě „útok na strahovské koleje“, kdy během 2 hodinového postávání a diskutování před menzou (v čase večeře) petici podepsalo přes 300 lidí...

Podařilo se získat další aktivní kontakty na školách, z bezpečnostních důvodů dané školy nebudeme jmenovat. Také se rozšířila síť spolupracovníků na další města republiky.

Na jednání předsednictva KSM byl schválen návrh stanov SOS student, takže tato iniciativa bude zaregistrovaná jako občanské sdružení. Zároveň bylo rozhodnuto o druhé etapě kampaně, kde by mělo dojít k většímu oslovování přímo poslanců a veřejnosti, např. formou osobních dopisů protestujících studentů apod.

Ve  stadiu jednání je spolupráce a společný postup s dalšími silami odmítajícími školné– mimo radikální levici např. s Mladými sociálními demokraty a se Sociálně demokratickými ženami.

 

 

 

 

S KUDLOU V ZÁDECH

Tak by se daly nazvat naše pocity, když jsme se vrátili z petičních akcí, kde jsme získali podporu stovek studentů, a otevřeli noviny.

ČTK, 25. duben:

KSČM zahájila na internetu diskusi o koncepci vícezdrojového financování vysokoškolského vzdělávání. Protože má vzdělání charakter veřejné i osobní investice, počítají komunisté s tím, že by se na ní podíleli také studenti. Místopředseda KSČM Jiří Dolejš dnes ČTK řekl, že by nešlo o školné v klasickém slova smyslu, ale o formu srážek ze mzdy v budoucím zaměstnání.
"Vzdělanostní společnost" nemůže spoléhat na státní, popřípadě veřejné prostředky. Bude nutné vybudovat takový systém, který by zajišťoval návratnost takto investovaných prostředků, vysvětlil. "Mně vadí takový klasický přístup, kdy se předpokládá, že stát všechno zaplatí, i když je zřejmé, že na všechno nebude," uvedl Dolejš. Podle něj je zřejmé, že vzdělanost je strategický  cíl, který bude stát stále více peněz. Nebudou-li tedy stačit veřejné zdroje, bude k jeho dosažení třeba použít i jeho budoucích výnosů, a to i každého jednotlivce podle toho, jak se uplatní na trhu práce, soudí. Tento větší tok peněz do systému by však musel být podle Dolejše zajištěn takovými pravidly, která by zaručovala rovnost šancí, ne však nivelizaci…  Rozhodně by však šlo o systém jiného typu než o školné, které prosazuje pravice, zdůraznil Dolejš. Sociální demokracie za svou prioritu naopak stále považuje zcela bezplatný přístup ke vzdělání.!

 

KSM jednoznačně odmítá tyto názory J. Dolejše. Nevidí principiální rozdíl mezi jeho „školným“ a školným, jak ho navrhuje US (vždyť ta také prvně navrhla v říjnu 2000 splácet školné dodatečnou daní 3%…). Tyto názory jsou v přímém rozporu s programem KSČM, v přímém rozporu se stanovisky OS školství při UV KSČM. KSM použije veškeré své síly uvnitř KSČM, aby dosáhl distancování se KSČM od podobných výroků. Dolejš poškodil KSČM, nyní vypadá, že jedinou stranou hájící bezplatné vzdělávání je ČSSD. Hodiny strávené v řadách kampaně SOS student, která získá vala zprostředkovaně studenty i pro program KSČM, byly zmařeny ránou do zad.

 

ŽÁDNÉ ŠKOLNÉ!

Podpořte nás!

 

 

 

O řeckých komunistech a Evropské unii

Na základě  pozvání  KS  Řecka   se  ve dnech  6. - 9. dubna  v Aténách  delegace  KSČM  zúčastnila  semináře   k problematice EU. V delegaci byl i předseda KSM  J. Gottwald.

Hlavním cílem  setkání  s vedením KS Řecka (KKE) a semináře bylo  seznámit nás se  zkušenostmi  KS Řecka  v oblasti  dopadů politiky EU  na členské  země v souvislosti  se smlouvami z Maastrichtu, Amsterodamu, Nice,  v oblasti dopadů na  zemědělství, nezaměstnanost,  pracovní vztahy, mzdy,  vzdělání a objasnění souvislostí  s procesem rozšiřování  EU.

Delegace KSČM  se  seznámila   s působením KS  Řecka  v mediální  rovině. Uskutečnila se  i návštěva  tiskárny a  redakce   listu KS  Řecka Rizospatis a návštěva  studia   rozhlasu a televize 902, které  jsou  ve vlastnictví KS Řecka.

Řecko dnes

V řecké    společnosti se prohlubuje krize  a narůstá  napětí. V Parlamentu  probíhá intenzivní debata o  nové ústavě. Problematický  je  zejména čl. 28,  jenž  odsouvá  národní právo  na druhé místo.  Panhelénské hnutí  (vládnoucí) však  tento  sporný článek ústavy podpořilo. V Parlamentu mají převahu dvě velké strany – konzervativní a levostředová. Voliči jsou uvězněni v myšlení, že jen jedna z nich může vyhrát, přitom  je jejich politika stejná.

Mezi lidmi  je velká nejistota a obava  z budoucnosti, zejména v souvislosti  s narůstajícím tlakem  EU a  stále postupující  likvidací tradičních  oborů  řeckého   hospodářství, růstem nezaměstnanosti, nahrazování standardní práce  prací flexibilní a postupným odbouráváním  dotací EU. Mnoho lidí zastává protiimperialistické názory,  včetně části  poslanců  vládní strany.  Se sílící  akceschopností  a  důvěrou v   KKE sílí  i útoky vlády proti  straně.

V tradičních  rudých  oblastech v Řecku dochází  k velkým  změnám, ekonomická centra  jsou  přesouvána  jinam, např. Stará Attika.  KKE pracuje na nových místech, vznikají  nové organizace a  buňky, které  se    trvale snaží  řešit  problémy  související  s vývojem společnosti a přizpůsobit se novým podmínkám boje.

Důsledkem nového pracovního zákona bylo obsazení  ministerstva práce….. a solidární  obsazení Akropole. Podařilo se  připravit organizované akce za účasti  odborů, nezaměstnaných  a KKE. V souvislosti se změnami  pracovního zákonodárství a oblastí  pojištění ubývá zemědělských dělníků. Mladí zemědělci nejsou, nebo jsou  v zemědělství zaměstnáni jen částečně. Ve stavebnictví má KKE  dobré pozice.  Problematické je  působení  na cizí dělníky, mezi kterými je až 50 % zaměstnaných načerno. Těžké je pro ně přistoupit ke stávce, ale  situace se začíná postupně lepšit.  Na obsazení ministerstva práce se však nepodíleli.  Trvalým úkolem strany je vybudovat si vztahy k nejpostiženějším částem dělnické třídy. Komunisté z KKE se snaží  být všude, kde je třeba hájit zájmy pracujících, být první, což se však ne vždy daří.  Práce komunistů se  ale dosud neprojevuje ve volebních výsledcích, které se pohybují okolo 6% (v oblastech  s koncentrací dělníků a nezaměstnaných okolo 12%). Je  snaha  shromáždit všechny pracující kolem nového odborového hnutí PAME (Všeobecná fronta odboje), kde hraje významnou roli  KKE (Mohli jsme je vidět např. na demonstraci proti MMF a SB 23. 9. 2000). Ostatní odbory jsou  podplaceny a slouží režimu.

 Vznikají  další organizace např. v oblasti  boje za mír, které mají   vliv v širokých vrstvách obyvatelstva. Základní snahou těchto organizací je bojovat  proti smířlivosti lidí s danou situací. KKE aktivně pracuje   i  v národním  parlamentu, kde se stává  hlasatelem názorů obyčejných lidí. Působením  KKE  bylo mnoho zákonů zlepšeno, zmírněno.

Trochu z historie

Devadesátá léta  byla složitá pro celou levicovou Evropu a komunistické hnutí zvlášť. V současnosti  se 20 –25 %  lidí  v Řecku hlásí k levici. Jako v jiných zemích se objevila po převratech ve Východní Evropě levicová, do které přešla řada aparátčíků bývalé KKE. Tvrdili, že myšlenky komunistů jsou neuskutečnitelné apod. Jejich strana  se nakonec ani do Parlamentu nedostala…

Sjezd  KSŘ vytyčil charakter přeměny strany tak, aby se přizpůsobila vývoji společnosti

Jedním z velkých pozitiv výsledků práce KKE je, že  začíná získávat  stále větší podporu mezi mládeží. Orientace na mládež je  jednou z hlavních  priorit KKE. V praxi.

Aplikací správné kritiky se strana  snaží být přístupnější pro veřejnost.

q    Není u nich rozdílu mezi mladými a starými komunisty a rozdílu mezi bohatými a chudými, oba poznatky pramení z toho, že všichni členové jsou si vědomi údělu člena komunistické strany s povinnostmi, které se musí plnit bez postraních úmyslů.

q    Všichni poslanci zvolení do placených funkcí odevzdávají straně všechny prostředky, které dostávají spojené s výkonem funkce a zpětně jim je vyplácena mzda rovnající se průměrné mzdě člena správy.

q    Zřejmě všechny mimostranické ekonomické aktivity v Řecku i v zahraničí jdou do centrální ekonomiky, ze které je vytvářen rozpočet KS, který zpětně dotuje všechny aktivity potřebné k činnosti strany na veřejnosti.

q    Členský příspěvek je stanoven 1 % a nemusí být prováděna kontrola, protože nejnižší příspěvek člena strany je 7000 Drachen, což je v přepočtu 700 Kč měsíčně. Povinnost není tento příspěvek zaplatit sám ze svého příjmu, ale zajistit si svého sponzora nebo více sponzorů, od kterých tyto prostředky získá příjmem financí nebo za prodej finančních talonů.

q    Aktivita členů je nesrovnatelná s našimi podmínkami a pramení z jiného přístupu než u nás, který se dá zobecnit tak, že se členové nesnaží vyhnout aktivitám strany a zdůvodnit proč to nejde, ale přesně naopak.

q    Nedělní tisk, který vydává KS Řecka, kolportují sami členové strany, kterým je za uvedenou cenu dodán na jméno balíček s počtem kusů, který tento člen musí zaplatit a za prodané výtisky mu zůstává jeho odměna. V neděli distribují od 60 000 ks výše. Deník má v pracovních dnech náklad 30 000 ks, je celobarevný v rozsahu 32 – 42 stran, obsahem jsou vlastní komentáře a politická stanoviska, pouze jedna šestina jsou agenturní zprávy. Počet redaktorů je 96, celkem v novinách pracuje 160 lidí, kteří zabezpečují další činnost.

q    Noviny tisknou ve vlastní tiskárně, která je vybavena dvěmi rotačními linkami (barevný tisk), 2 x rotační linkou černobílou a 2 x linkou s rovným tiskem, včetně další výbavy na tisk celobarevných plakátů (až A 0), tisk knih, kartonáže, osvitek a expedice.

q    Televize a rozhlas mají stejné logo – 902, vysílají celoplošně a od 1. 1. 2002 bude televize na satelitu. V celých hodinách (3, 6, 9, 12) mají hodinové zpravodajství a v ostatních hodinách mají diskusní kluby propojené hudebními klipy. Témata - ekonomická, sociální, problematiky kriminalita a drog (tyto témata nejsou obsahem komerčních televizí).

q    Televize, rozhlas i noviny jsou dotovány stranou (dotace na provoz). Vybavení zakoupeno rovněž stranou, sídlo rozhlasu a televize v budově ÚV.

q    V roce 1986 činil náklad jejich deníku 180 000 ks a nyní se ustálil na 30 000 ks, což je vlivem působení ostatním médií pochopitelné a tento trend je i u ostatních centrálních tiskovin, přesto ani neuvažují o ukončení vydávání deníku a považují toto za základní atribut působení KS na veřejnosti.

q    V  průběhu pobytu se uskutečnilo  jednání zástupce KSM ČR a KSM Řecka (KNE), jejichž cílem bylo vyměnit si informace o probíhajících přípravách Světového festivalu mládeže a studentstva, o postupu mládeže v oblasti boje proti školnému, NATO a Eu a vzájemné podpoře protestů při zasedání G 8 v Janově v červenci roku 2001 a zasedání NATO v Praze na podzim roku 2002.

 

Stratis Korakas, poslanec Evropského parlamentu (EP), vedoucí skupiny poslanců, 15 let poslanec za 3 severořecké ostrovy, v EP 2 roky - NATO, mezinárodní problémy. PS Rady Evropy:

 Do Parlamentní práce (národní Parlament i EP) se KS snaží přenést problémy lidových vrstev, a být tak hlasem pracujících. KS Řecka nevěří, že může změnit postoj ostatních politických stran, ale přináší kritické argumenty k jejich politice. Poslanci jsou  v čele všech akcí, demonstrací, pracují trvale jako jediní mezi lidmi.

Podle s. Korakase došlo vznikem EHS a EU   k soustředění sil evropského kapitálu tak, aby udržel svou mezinárodní pozici. USA potvrdily z počátku tuto orientaci, protože viděly možnost vzniku silného spojence. V roce 1949 vzniklo NATO, jehož cílem bylo postavit se socialistickému bloku a revoluci v Číně. A vojenskými prostředky zastavit postup socialistických revolucí.

Kapitalismus využil pádu socialismu pro naplnění svých plánů. Využil  “jednotné fronty” proti socialistickému myšlení a v bývalých socialistických zemích si přivlastnil výsledky předchozí práce lidu, následkem čehož je  zhoršení pracovních vztahů, jistot, pojištění, demokratických svobod atd.

Základem fungování  EU je zvětšování zisku nadnárodních monopolů. Řecko je nejchudším státem EU s největší závislostí na zahraničí. Negativní vliv posledních vlád, které se nezajímají o dopady na lidi se stále zvýrazňuje. Současná situace Řecka, 20 let po vstupu, je ve znamení zkázy – vstup do EU uškodil národní nezávislosti, za kterou dal řecký národ své životy. Byla zlikvidována práva a výdobytky, za které se bojovalo dlouhá období a omezila se možnost dalšího rozvoje. Došlo k likvidaci tradiční řecké produkce – zemědělství, loďařství, přádelny, tkalcovny; vstupem do EU získala jen malá skupina lidí.

Řecko vstoupilo do EU v roce 1971. Do té doby bylo od r. 1963 přidruženým členem. Po Maastrichtu došlo v Řecku k další změně pracovních vztahů, masové privatizaci obecního majetku; zdraví, školství a sociální péče se stály zbožím. V Amsterodamu pokračovala velká debata o zablokování přístupu dalších států. Byly schváleny velké pokuty při přesném neplnění podmínek Maastrichtu – Smlouva stability. Pro Řecko to znamenalo další utažení opasků, velkou privatizaci obecního majetku, volný trh práce, ukazatelé pro státní a vnější dluh atd. 

Vstup do EMU se stal pro Řecko “vstupem do vězení”. Došlo k dalšímu zvyšování zisků nadnárodního kapitálu, zhoršení podmínek lidí při nemožnosti z EMU vystoupit. Je charakteristické, že větší státy EU mohou ovlivnit vývoj v menších státech. Vzrostla nerovnost států a byl stanoven společný postup v zahraniční politice. Po Schengenských dohodách a vrcholném setkání v Berlíně v roce 1999 (vznikla Agenda 2000) se zpřesnily podmínky pro kapitalistický postup v zemědělství, růst společné obrany, zvýšila se  kompetencí europolicie, také v oblasti sledování lidových a levicových hnutí. Summitem v Lisabonu byly zahájeny nové útoky na pracující. EU sice tvrdí, že  s růstem zisků porostou i životní podmínky a životní úroveň. V praxi však pokračuje další vykořisťování.

Podle s. Tampereho evropské právo znamená likvidaci práv a svobod.  Na summitu EU v Helsinkách v prosinci 2000 byla poté  konkretizována myšlenka evropské armády, společné obrany a bezpečnosti - 50 – 60 000 žoldáků, moderní výzbroj a výbava, malé pohyblivé jednotky, které mohou zasahovat všude, kde EU nemůže aplikovat politická řešení, nebo kde jsou ohroženy “společné hodnoty” – “lidská práva” nebo zájmy EU (i mimo EU). Dopady vytváření evropské armády mohou tedy být horší než fungování NATO.

Smlouva z Nice znamenala prosazení  mechanismu, který zastánci EU chtěli (viz dřívější Mladá Pravda). Malé země a hlavně v nich menší strany mohou být zcela mimo hru.

V EU se diskutuje o Chartě základních práv EU. KKE je proti této chartě, která je okleštěním Charty lidských práv OSN i některých ústav a tudíž krokem zpátky. Např. právo na práci je zakotveno v mezinárodních dokumentech a ústavách, zde je pouze navrženo právo pracovat. Tato charta má být přitom základem budoucí ústavy EU. Práva pracujících se trvale postupně snižují (S. Korakas žil  v Belgii jako emigrant – mnoho práv se tam od té doby ztratilo, bezdomovci, žebráci jsou plody kapitalistické společnosti v Belgii).

(příště přineseme pokračování – problematiku evropské levice, řecká zkušenost z rozšíření v oblasti zemědělství, financí, vzdělávání a mládeže apod.)                  -JGO-

 

 

 

Tzv. Evropa regionů

Jedním ze záměrů Evropské unie je také likvidace národních států ve prospěch tzv. regionů, na něž mají státy přenést značnou část svých pravomocí. Přestože na první pohled by se někdo mohl domnívat, že jde o samosprávu, o přiblížení orgánů, mocenských nástrojů a struktur obyvatelstvu, je tomu právě naopak. Tyto regiony budou mít totiž ve skutečnosti pouze pomocnou funkci a budou spravovat jen sekundární politiky jako např. školství aj. Opravdová politická moc, včetně příslušných donucovacích nástrojů, bude náležet byrokratickému aparátu v Bruselu, který je lidem ještě daleko více vzdálen, než úřady v současné době. Navíc tento systém výrazným způsobem posiluje vliv Německa, které   ve středověku existovalo v podobě řady států (v rámci tzv. Svaté říše římské a později Německého spolku) a k jeho sjednocení došlo až v r. 1871. Proto jednotlivé spolkové státy SRN byly již od počátku formovány se značnými kompetencemi, a proto je Německo koncipováno jako spolkový stát (= federace).Tato federalizace je také zakotvena v Základním zákoně SRN. Naproti tomu Česká republika je ve své ústavě v článku 1 definována jako stát jednotný a koncepce Unie jako souboru regionů s centrem v Bruselu je tudíž protiústavní. Dalším problémem je také malá velikost ČR a její nové (dosti nesmyslné) krajské rozdělení. Tolik vyzdvihované dotace EU jednotlivým regionům jsou totiž vázány na podmínku alespoň milionu obyvatel žijících v regionu, což v současném krajském uspořádání řada krajů nesplňuje (a to zrovna těch, které by podporu potřebovaly nejvíce). Navíc je tragicky směšné, že v Pardubicích, Liberci, Hradci Králové a Jihlavě nebo v Brně, Olomouci, Ostravě či Zlíně  bude, v důsledku rozsáhlé decentralizace v řadě věcí dříve státní působnosti, např. úplně odlišné školské uspořádání, bude se učit podle zcela jiných osnov apod. Takovéto rozdělení má své určité opodstatnění ve velkých státech jako je Německo, Španělsko či Francie, ale rozhodně ne v České republice, v níž jsou jednotlivá krajská centra od sebe vzdálena několik desítek kilometrů. Z hlediska správního, ekonomického i výkonu územní samosprávy by bylo osm krajů při současném zachování okresního stupně státní správy a funkčním působení státu. Samospráva ale byla vytvořením krajů v současné podobě a se stávajícími pravomocemi paradoxně v podstatě oslabena (Kraje získaly kompetence, jež měly logicky náležet obcím, kde lze účinněji pracovat pro občany a navíc bylo spolu s krajským zřízením přijato i nové obecní zřízení 128/2000 Sb.,jež posiluje postavení rady a starosty a má celou řadu systematických i obsahových chyb.). Součástí propagace tzv. Evropy regionů je také podpora samostatného mezinárodního vystupování pr. osob vytvářených kraji, které v podstatě suplují a obcházejí legální i legitimní činnost státu a plní tak bezpochyby určité separatistické funkce. Naproti tomu členský stát je v mezinárodněprávní oblasti omezen společnou zahraniční a bezpečnostní politikou (třetí pilíř EU zavedený Maastrichtskou smlouvou), která znamená, že o mezinárodní politice rozhoduje Rada EU kvalifikovanou většinou – tj. rozhodná je vůle nejsilnějších států. V rámci vytváření regionů je také podporován až rozbíječský oblastní patriotismus oproti zdravému vlastenectví (Typickou stranou představující tzv. patriotistické hnutí je např. severoitalská ultrapravicová Liga severu.) Konečně se také dostáváme k tzv. příhraničním regionům. Tyto regiony jsou vytvářeny mezi státy EU a sousedícími nečlenskými státy – např. mezi Českou republikou, Německem a Polskem. Jejich zřizování má jediný cíl – ovládnout tyto oblasti kapitálově i mocensky silným Německem, které je schopné vložit více finančních prostředků a v důsledku toho si následně nárokovat také větší oprávnění. Cílem je také rozbít hranice národních států za účelem jejich pozdější snadnější pacifikace. Není možné přehlížet protiústavní i protilidská opatření, kterých se stoupenci EU podporou vstupu ČR do Unie dopouštějí. (To, že vstup do Společenství bude odporovat čl.1 Ústavy ČR, potvrdil před Jedním ze záměrů Evropské unie je také likvidace národních států ve prospěch tzv. regionů, na něž mají státy přenést značnou část svých pravomocí. Přestože na první pohled by se někdo mohl domnívat, že jde o samosprávu, o přiblížení orgánů, mocenských nástrojů a struktur obyvatelstvu, je tomu právě naopak. Tyto regiony budou mít totiž ve skutečnosti pouze pomocnou funkci a budou spravovat jen sekundární politiky jako např. školství aj. Opravdová politická moc, včetně příslušných donucovacích nástrojů, bude náležet byrokratickému aparátu v Bruselu, který je lidem ještě daleko více vzdálen, než úřady v současné době. Navíc tento systém výrazným způsobem posiluje vliv Německa, které   ve středověku existovalo v podobě řady států (v rámci tzv. Svaté říše římské a později Německého spolku) a k jeho sjednocení došlo až v r. 1871. Proto jednotlivé spolkové státy SRN byly již od počátku formovány se značnými kompetencemi, a proto je Německo koncipováno jako spolkový stát (= federace).Tato federalizace je také zakotvena v Základním zákoně SRN. Naproti tomu Česká republika je ve své ústavě v článku 1 definována jako stát jednotný a koncepce Unie jako souboru regionů s centrem v Bruselu je tudíž protiústavní. Dalším problémem je také malá velikost ČR a její nové (dosti nesmyslné) krajské rozdělení. Tolik vyzdvihované dotace EU jednotlivým regionům jsou totiž vázány na podmínku alespoň milionu obyvatel žijících v regionu, což v současném krajském uspořádání řada krajů nesplňuje (a to zrovna těch, které by podporu potřebovaly nejvíce). Navíc je tragicky směšné, že v Pardubicích, Liberci, Hradci Králové a Jihlavě nebo v Brně, Olomouci, Ostravě či Zlíně  bude, v důsledku rozsáhlé decentralizace v řadě věcí dříve státní působnosti, např. úplně odlišné školské uspořádání, bude se učit podle zcela jiných osnov apod. Takovéto rozdělení má své určité opodstatnění ve velkých státech jako je Německo, Španělsko či Francie, ale rozhodně ne v České republice, v níž jsou jednotlivá krajská centra od sebe vzdálena několik desítek kilometrů. Z hlediska správního, ekonomického i výkonu územní samosprávy by bylo osm krajů při současném zachování okresního stupně státní správy a funkčním působení státu. Samospráva ale byla vytvořením krajů v současné podobě a se stávajícími pravomocemi paradoxně v podstatě oslabena (Kraje získaly kompetence, jež měly logicky náležet obcím, kde lze účinněji pracovat pro občany a navíc bylo spolu s krajským zřízením přijato i nové obecní zřízení 128/2000 Sb.,jež posiluje postavení rady a starosty a má celou řadu systematických i obsahových chyb.). Součástí propagace tzv. Evropy regionů je také podpora samostatného mezinárodního vystupování pr. osob vytvářených kraji, které v podstatě suplují a obcházejí legální i legitimní činnost státu a plní tak bezpochyby určité separatistické funkce. Naproti tomu členský stát je v mezinárodněprávní oblasti omezen společnou zahraniční a bezpečnostní politikou (třetí pilíř EU zavedený Maastrichtskou smlouvou), která znamená, že o mezinárodní politice rozhoduje Rada EU kvalifikovanou většinou – tj. rozhodná je vůle nejsilnějších států. V rámci vytváření regionů je také podporován až rozbíječský oblastní patriotismus oproti zdravému vlastenectví (Typickou stranou představující tzv. patriotistické hnutí je např. severoitalská ultrapravicová Liga severu.) Konečně se také dostáváme k tzv. příhraničním regionům. Tyto regiony jsou vytvářeny mezi státy EU a sousedícími nečlenskými státy – např. mezi Českou republikou, Německem a Polskem. Jejich zřizování má jediný cíl – ovládnout tyto oblasti kapitálově i mocensky silným Německem, které je schopné vložit více finančních prostředků a v důsledku toho si následně nárokovat také větší oprávnění. Cílem je také rozbít hranice národních států za účelem jejich pozdější snadnější pacifikace. Není možné přehlížet protiústavní i protilidská opatření, kterých se stoupenci EU podporou vstupu ČR do Unie dopouštějí. (To, že vstup do Společenství bude odporovat čl.1 Ústavy ČR, potvrdil předseda Legislativní rady vlády Rychetský, když logicky navrhl, aby bylo z ústavy vypuštěno konstatování, že ČR je svrchovaným státem. Pokrytečtí eurooptimisté třesoucí se o hlasy voličů to však zamítli, takže vstup do EU bude v podstatě protiústavní, neboť podle tzv. zakládacích smluv i podle judikatury Evropského soudního dvora - viz např. rozsudek Costa – přičemž judikatura ESD je jedním z pramenů evropského práva, vstupem do EU se stát vzdává části své svrchovanosti a přenáší část svých pravomocí na orgány Společenství a omezeni jsou i příslušníci členských států – viz judikatura ESD ve věci Van Gend en Loos.) Musíme jednoznačně odmítnout podřízení naší vlasti bruselským byrokratům, jejichž jediným cílem je stabilizace a posílení nadnárodního kapitálu a společný postup proti pokrokovým silám, který díky tomu může být prováděn s daleko větší účinností a bezohledností.

                   Petr Skála

 

 

Situace v Jižní Koreji

 

31. 3. 2001 došlo v jihokorejské metropoli ke střetům mezi jihokorejskými studenty a propuštěnými dělníky závodů Daewoo na straně jedné a policejními silami na straně druhé. Více než 5000 demonstrantů tak protestovalo proti masovému propuštění z podniků vyplývajících z hospodářských restriktivních “reforem” nařízených Jižní Koreji Mezinárodním měnovým fondem. Jedná se o pokračování protestů pracujících a studentů, o nichž jsme informovali již v dubnové Mladé pravdě.

 

 

Přečetli jsme – o Nice

     Není tomu dávno, co proběhl v Nice summit EU, který podle oficiální médií ujednal dohodu o reformách Společenství, “potřebných” k dalšímu rozšíření Unie na východ. Už tehdy jsme v Mladé pravdě upozorňovali na některé aspekty této dohody, mimo jiné na prohloubení demokratického deficitu (oddemokratizace – pozn. red.), posílení role Německa a též na nerovnoprávný přístup k budoucím novým členským státům. Nedávno jsem se dostal přes internet k velmi zajímavému materiálu, který dokazuje, že tvrzení některých nedostatečně informovaných odborníků o tom, že smlouva v Nice je jen dalším ne příliš významným patníkem u cesty, se nezakládá na pravdě. Materiál, o němž je tu řeč je studie Antonyho Coughlana, sekretáře irské Národní platformy ke smlouvě z Nice. A.Coughlan z pozice příslušníka členského státu EU a to státu, který díky zaostalému zejm. zemědělskému hospodářství na integraci profitoval nejvíce (tedy samozřejmě kromě SRN), staví jednoznačně na roveň smlouvu z Nice s maastrichtskou Smlouvou o EU i s Amsterodamskou smlouvou o revizi smluv o založení tří společenství a EU. Právě také s ohledem na jeho postavení uvnitř Unie bude poučné, když se s obsahem jeho příspěvku seznámíme.

     Nejprve hovoří pan Coughlan ve zkratce o oné organizaci, jejímž je členem. Národní platforma ke smlouvě z Nice je nezávislé občanské sdružení usilující o to, aby bylo v Irské republice o smlouvě z Nice uspořádáno referendum. Na rozdíl od ČR byl totiž již v roce 1998 přijat v Irsku zákon o referendu (the Referendum Act) a byla vytvořena tzv. Republiková komise pro referendum, státní orgán, jež z podnětu vlády či určitého počtu občanů vyhlašuje, organizuje a vyhodnocuje referendum. Referendum by podle tohoto zákona mělo být vyhlašováno o všech významných otázkách. Irská menšinová vláda (v jejímž čele stojí Mary Harney z Pokrokové demokratické strany) ovšem vyhlásit referendum o smlouvě z Nice odmítla. Vláda Irské republiky (ostatně jako řada dalších) znění smlouvy z Nice zamlčuje, resp. celý text nikdy nezveřejnila, i když byl vytištěn 10. března 2001 v bulletinu EU.  V médiích ani oficiálních sdělovacích prostředcích však text zveřejněn nebyl. Podle A. Coughlana je to proto, že se vlády bojí reakcí lidu.

Proč vůbec byla smlouva přijata? Hlavním argumentem tzv. huráevropanů odůvodňujícím celý summit (konferenci) i přijetí smlouvy bylo,že je to třeba přijmout, aby se Event. společenství mohlo rozšířit na východ a “pomoci tak chudým Východoevropanům”. Toto tvrzení je ovšem čirým pokrytectvím. Z celkových 80.stran smlouvy se pouze 8 týká rozšíření EU na východ a věcí s tím souvisejících (jsou to proklamace, deklarace, protokoly a přílohy nalézající se až zcela na závěr smlouvy). Podle A. Coughlana je smlouva pro rozšíření irelevantní, ale byla vítaným argumentem pro odůvodnění přijetí rozsáhlých změn – ty se netýkají jen složení orgánů, způsobu rozhodování, ale také např. vnitrostátních správních otázek (např. možnost krajů vytvářet právnické osoby s mezinárodněprávní subjektivitou suplující základní funkci státu a výrazně porušující státní suverenitu, která je obsažena i v novém krajském zřízení 129/2000 Sbírky  zákonů ČR, je plně v souladu s ustanoveními smlouvy v Nice, prosazující tzv. princip “Evropy regionů”) a dalších významných záležitostí.  

   Přitom snahy o takovouto “reformu” Unie lze pozorovat např. ze strany SRN od samého počátku, celkový vývoj EU ovládané Německem k ní směřoval (co se v historii nepodařilo hitlerovským zbraním, zmůže nyní německý kapitál – pozn. red.). Jasné prvky lze vidět v Schengenských dohodách (1. a 2. Schengenská dohoda z let 1985 a 1990 a Dublinská dohoda – pozn. red.), ve smlouvě o EU i v tzv. Amsterodamské smlouvě. Co je obsahem reforem z Nice? A.Coughlan potvrzuje názor, že smlouva z Nice dále posiluje liberalismus a nerovnost mezi státy a oslabuje demokratické prvky v rozhodovacím procesu i ve strukturách EU (vytváří již výše zmíněný demokratický deficit) například tím, že odbourává jednomyslnost (Irové ji trefně nazývají národní veto – pozn. red.) ve více než 30 oblastech a zesiluje na její úkor vážené hlasování tzv. kvalifikované většiny (při tomto hlasování má nejvíce hlasů s nejvíce obyvateli a nejvyšším HDP; blokační menšinu má podle reformovaného počtu nutných hlasů vytvořit SRN a 2 další “velké” státy nebo SRN a její satelity). Velké státy se tak podle Coughlana  chrání před možným společným vlivem nynějších malých států a “budoucích” členů tím, že si daly nové výhody. Smlouva v Nice prohlubuje rozdělení členských států na státy 1. a 2. kategorie, kdy první kategorie je v lepší pozici. Jedná se tedy o myšlenku Jacquese Delorse, který požadoval “Evropskou federaci pro avantgardu, unii zatím pro zbytek”, s tím, že “avantgarda” má zvláštní výsady a “zbytek” povinnost odbourávání suverenity urychlit a “avantgardu” při federalizaci dohnat s tím, že nemá ovšem nárok na žádné výhody, protože “se zpozdil”. (Jacques Delors býval předsedou Evropské komise). Nakonec A. Coughlan upozorňuje na možné tvrzení eurooptimistů, že smlouva z Nice posiluje ochranu lidských práv a základních svobod tím, že zakotvuje (se dovolává) ve svých ustanoveních Chartu základních práv EU. “Musíme si ovšem uvědomit, že zájem EU o lidská práva se týká daleko spíše otázky moci než ochrany práv lidí. Kdyby jí šlo skutečně o lidská práva, přijala by jako celek Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod z r.1950, na základě níž vznikl závazně rozhodující Evropský soud pro lidská práva (pokud stát smlouvu i dodatkové protokoly ratifikuje a pravomoc ESL uzná) a nedovolávala by se nezávazné Charty základních práv EU”, píše A. Coughlan.

     To byly tedy nejvýznamnější informace obsažené ve studii pana Coughlana. Nakonec je dobré říci, že ač se patrně neprávník Coughlan dopustil některých pojmových nepřesností a nevěnoval se dost ještě zvláštním negativním dopadům pro tzv. budoucí členské státy (což je ale vzhledem k tomu, že se jedná o člena stávajícího členského státu, celkem logické), obsahuje jím vypracovaný materiál řadu zajímavých informací, přínosných zvláště pro ty, kdo usilují o skutečnou informační demokracii a o objektivní faktické informování o instituci nazývané Evropské unie (přesněji ovšem Evropská společenství, neboť EU nemá vlastní právní subjektivitu).                                                                

O článku referoval   Petr Skála

 

 

Britské imigrační úřady budou působit v ČR

Sociálně demokratická vláda od doby, co nastoupila do úřadu stále znovu dokazují, že jí jsou cizí tak významné hodnoty jako zájem českého lidu a suverenita státu. Poté co Zemanův kabinet zakončil “vítěznou” cestu České republiky do NATO, usadily se v Praze americké tajné služby, Vydal 1miliardu na pobyt a ochranu zástupců mezinárodního kapitálu v Praze (přičemž žádný hospodářský vzestup, který nám byl v souvislosti se zasedáním MMF a SB slibován, se nekonal) a poté co se vládní vyjednavači vzdali pod tlakem EU většiny přechodných období v souvislosti se snahou urychlit náš vstup do tohoto společenství, dostává znovu nezávislost ČR na frak. V rámci “vstřícnosti vůči našim západním spojencům” budou moci britští úředníci působit na našem území. Britští imigrační úředníci budou rozmístěni v Praze, kde budou mít pravomoc dotazovat se cestujících na důvody jejich cesty do Británie. Tak se bude “eliminovat bezdůvodná emigrace do Velké Británie”. Na tom se dohodly britské úřady s českou vládou. Přínos pro naši zemi přitom bude nulový. Nedojde ke zrušení vízové povinnosti, čeští občané i cizinci přes území ČR cestující do Velké Británie se budou muset podrobit zdlouhavé proceduře výslechů a zkoumání, zvýší se počet osob, jimž britské úřady nevyhoví, řada imigrantů zůstane zde a ČR se o ně bude muset postarat, bez jakékoliv spoluúčasti Britů. Přitom Česká republika není jejich cílovou zemí. Každý (ať emigruje z politických či jiných důvodů) má právo dostat se do své cílové země (a tam o azyl požádat), aby alespoň viděl, jak to tam vypadá a má právo na to, aby byl jeho případ objektivně posouzen. Proč by lidé cestující do Velké Británie měli skončit v ČR? Tento postup u procházejících emigrantů vyvolá pouze nevraživost k Čechům, kteří je nepustili do jejich “země zaslíbené”, do Británie a náklady půjdou z kapes našich daňových poplatníků. Jedná se tedy o zcela zjevně nevýhodnou smlouvu pro ČR,  logický smysl jejího uzavření zůstane asi navždy zahalen tajemstvím.                                         PSK

 

 

 

 

Rakouské peníze proti Temelínu

Národní rada (dolní komora rakouského parlamentu) schválila velkou většinou hlasů vyčlenění 40milionů šilinků (asi 110milionů Kč) na “boj proti české jaderné elektrárně Temelín”. Oznámil to v sobotu 31.3.2001 poslanec za ultrapravicovou FPÖ (Svobodná strana Rakouska) Hermann Böhacker. Formálně má být touto částkou zajištěna realizace dohod šéfů rakouské a české vlády z Melku. Je ovšem pravděpodobné, že větší část této sumy bude použita na podporu protestních akcí různých “aktivistů”, kteří už při dřívějších protestech byli velmi dobře placeni (zvlášť vysoké částky dostávali zemědělci, pokud se blokád zúčastnili s traktory). Nejvíce se o prosazení této “protijaderné” dotace zasloužili právě poslanci Haiderových Svobodných. Dokázali tak znovu, že boj proti Temelínu z Rakouské strany nevedou ani tak Zelení a s nimi sympatizující různé ekologické organizace, ale daleko více rakouská elektrárenská lobby velkých průmyslníků, jejichž zájmy nacionalističtí Svobodní ve skutečnosti zastupují. Řada českých upřímných ekologů se tak nevědomky dostává na výplatní listinu ultrareakčních rakouských velkokapitalistických kruhů. Také “neutrální, objektivní” postoje rakouských státních orgánů se v těchto souvislostech nezdají býti tak nestranné, jak se je rakouská strana snaží prezentovat.

            PSK

 

 

Nejnovější problémy FKS

Ještě jednou se vracíme k porážce komunistů ve Francii:

V nedávných komunálních volbách utrpěli francouzští komunisté drtivou porážku a zaznamenali těžké ztráty, co se týká celkově odevzdaných hlasů, procent i počtu mandátů. Tento neúspěch navázal na negativní trend volebních výsledků FKS zahájený nástupem francouzských komunistů do vlády levého středu, jež se poprvé výrazně projevil ve volbách do Evropského parlamentu (v nich FKS nekriticky hájící EU získala pouhých 5,2% hlasů a zaostala za internacionalistickou trockisticko-maoistickou kandidátkou, která získala 6,5% i antievropským vlasteneckým blokem, který získal 12%, což byl druhý nejlepší volební výsledek ze všech na volbách zúčastněných stran). Koncepce národní tajemníka FKS Roberta Hueho stojícího v čele strany od roku 1994, tvůrce transformace strany na tzv. “moderní levicovou” neokomunistickou se tak ukázala jako kontraproduktivní (pro tuto koncepci obětoval R.Hue stranický list L’Humanité, jehož náklad, poté co přestal být stranickým orgánem klesl z 300000 na 20000 a v důsledku této koncepce se francouzská komunistická strana zřekla vedení nejsilnější odborové centrály v zemi CGT). Postoj Hueho, který obětoval vše proto, aby dostal a udržel stranu ve vládě i za cenu vzdání se tradičních komunistických principů ztroskotal. Na úkor komunistů získali především zelení a trockisté nacházející se v politickém spektru Francie nalevo od Hueho FKS. R. Hue ovšem odmítl jakékoliv úvahy o svém možném odstoupení i požadavek zevnitř strany, aby uznal svou zodpovědnost za volební výsledek FKS jakožto její vrcholný představitel  a autor její politiky a vyvodil z toho závěry. Naopak usiluje o svolání mimořádného sjezdu, který by transformaci “završil” a přiblížil stranu ještě více socialistům, případně aby dokonce změnil její pozici na francouzském politickém spektru. Hue a jeho věrní navíc chtějí FKS přejmenovat, aniž si uvědomují, že jedna silná socialistická strana již ve Francii existuje a levý střed v politickém spektru pokrývá. Přestože jedním z návrhů na přejmenování strany je také název Nová komunistická strana (podle Hueho ideologů “nový komunismus” není komunismem), ale daleko spíše se bude jednat o název vystihující daleko více Hueho kurz – jako např. Nová levicová strana Francie. Někteří lidé jsou prostě nepoučitelní.     -SrP-

 

 

 

Sociální konflikty ve Francii

30. března 2001 byli zahájena stávka železničářů, zaměstnanci státní železniční společnosti SNFC. Stávkující požadují hlavně zvýšení platů, snížení věku pro odchod do důchodu i další důchodové požadavky a odmítají plánovanou restrukturalizaci firmy SNFC. Stávka trvá týden a je vyhlášena na neurčitou dobu.

24 - 31. března 2001 stávkovali řidiči autobusů městské hromadné dopravy v jedenácti největších francouzských městech. Řidiči požadovali, aby jejich pracovní podmínky, důchodový věk aj. byli upraveny podle uzavřené dohody se zaměstnavateli (zatím byla dohoda uvedena do života jen v hlavním městě Francie, Paříži).

V posledních dnech ve Francii dochází k masovým protestům zaměstnanců továren na sušenky Danone v Calais, Ris a Orangis. Pracující zaměstnaní v těchto dvou továrnách přistoupili po neúspěšných žádostech o zachování výroby k bojkotu výrobků firmy Danone, která ve svých podnicích zavádí velmi přísné pracovní podmínky, diskriminující ženy a starší osoby a nerespektující zákonem stanovené požadavky např. na délku pracovní doby, nárok na přestávku aj.Na podporu těchto požadavků uspořádala velký manifestační mítink komunistická CGT, největší odborová centrála v zemi.

CGT, společně s nezávislými odbory (FO) také vedou ostré protesty pracovníků britské sítě obchodních domů Marks & Spencer, jenž se bez udání důvodu náhle rozhodla uzavřít 18 místních poboček, což povede k propuštění téměř 20000 zaměstnanců. Výše zmíněné odborové organizace dokonce podaly na firmy Marks & Spencer žalobu u pařížského soudu. Dokonce francouzský premiér Lionel Jospin prohlásil, že chápe hněv zaměstnanců, jejichž existenční jistoty jsou uzavřením obchodů ohroženy.

- Enver -

 

 

Palestinské dny hněvu

Pokračuje násilí na Blízkém východě. Povstání palestinského lidu, které vyprovokoval současný premiér, šéf pravicově sionistické strany Likud Ariel Šaron, pokračuje již sedmým měsícem. Izrael stále zostřuje prostředky používané proti Arabům. Na území palestinské autonomie vjely tanky, bojové vrtulníky a židovské vojenské letectvo bombardují palestinská sídliště, školy a nemocnice, označovaná oficiálními izraelskými představiteli za “centra terorismu”. Na poukázání jednoho novináře z AFP, že taková taktika vede k množství mrtvých žen a dětí, prohlásil izraelský ministr obrany, že “izraelská armáda nebude s žádnými Palestinci jednat v rukavičkách”. Ariel Šaron zdůraznil, že použití těžké vojenské techniky proti arabským civilistům je součástí nové židovské taktiky tzv. nezdrženlivosti, “která má s konečnou platností situaci vyřešit”. “Tato akce může trvat i několik měsíců. Prostě tak dlouho dokud Palestince nezkrotíme”, řekl Šaron doslova. Nová židovská vojenská taktika, kterou J.Arafat nazval při zasedání Ligy arabských států trefně “krvavým běsněním” stojí denně v průměru život 6 (většinou mladých) Palestinců a je odsuzováno nejen arabskou, ale i světovou a izraelskou pokrokovou veřejností. Ani nejhrubší násilí totiž nemůže umlčet hlas spravedlnosti a svobody.     

    Petr Skála

 

 

Ekonomický teror Izraele vůči Palestincům

Uzavření hraničních přechodů a bombardování hospodářských center židovskou armádou, nesmírně poškodily hospodářství Palestiny, která je v mnoha odvětvích úmyslně navázána na Izrael, takže je na něm, co se týká nerostných surovin pro vlastní podniky, ale také ohledně pracujících míst téměř úplně závislá (původní existující vazby na Jordánsko, Sýrii a Libanon byly izraelskými okupanty uměle přetrhány). Jak informoval Bulletin du Militant, časopis Všeobecné federace pracovníků v hornictví a hutnictví, nezaměstnanost v Gaze vzrostla od nástupu Ariela Šarona do úřadu premiéra z 18% na 60% a v Zajordánsku z 11 na 35%. Strojírenská výroba palestinských podniků poklesla o 50%, chemická o 75% a stavební dokonce o 90%. Většina továren stojí, prodejny, restaurace i další služby nefungují. Opakovanými útoky izraelského letectva a těžké vojenské techniky byla rozbita telefonní i energetická síť, byly znečištěny hlavní zdroje pitné vody pro celou Palestinu. I takto se sionističtí katani snaží udusit hrdinné povstání palestinského lidu.

 

 

 

Převzato ze zahraničního tisku

Časopis “Initiative Communiste” marxisticko-leninské platformy v Komunistické straně Francie informuje o sjezdech evropských komunistických stran (č.7 – únor 2001)

   Začátkem prosince 2000 se konal 16.sjezd Komunistické strany Portugalska, na které došlo ke střetu mezi “novátory” (=revizionisty) generálního tajemníka Carlose Calvahase a obránci revoluční komunistické KSP. Calvahas se angažoval za stranu podobnou francouzské KS, jejímž hlavním cílem je podílet se na vládě buržoazní socialistické strany a plnit úkoly Evropské unie. Díky poselství bývalého generálního tajemníka Alvaro Cunhala vyjádřila většina členů Ústředního výboru navrátit KSP revoluční charakter, odlišit se od socialistické strany, jejíž vláda provádí privatizaci a evropskou integraci podle maastrichtských dohod. Portugalští soudruzi ukazují, že se lze orientovat odlišným způsobem, než to činí “transformující se” KS Francie

   16.sjezd Komunistické strany Řecka, konaný od 14.-17.prosince 2000 byl jasně orientován na třídní boj proti nadnárodní EU a proti NATO. Tento kongres byl současně manifestací internacionalismu více než 80 komunistických stran světa.

   Při této příležitosti se 12 komunistických stran z jihu a východu Středozemního moře dohodlo koordinovat své akce proti imperialismu.

 

 

Ekologická politika USA ohrožuje svět

  Už ve svém volebním programu nový americký prezident Georg Bush jasně ukázal, že pro jeho vládu ochrana životního prostředí, boj proti globálnímu oteplování, skleníkovému efektu a dalším ekologickým problémům prioritu představovat nebude. Tomu ostatně napovídala i jeho činnost jako guvernéra Texasu, kdy tento dříve na americké poměry “čistý” stát dovedl k nejhorším ekologickým ukazatelům ve srovnání s ostatními státy USA. Jeho první krok  jako prezidenta v politice životního prostředí – totiž povolení těžby ropy v přírodou i životně unikátní aljašské přírodní rezervaci, vyvolal protesty jen několika amerických “zelených” a levicových organizací. Světová veřejnost kupodivu mlčela. Stejně tak Bushova podpora mohutné těžby dřeva v amazonských pralesích, kde je denně vykácen prales o rozloze 31000km2 (tj. území větší než Belgie). Teprve další políček, který Bush uštědřil v ekologické oblasti světové veřejnosti, je probudil z letargie. Jedná se o rozhodnutí washingtonské administrativy odstoupil od Kjótského protokolu zavazujícího vyspělé země k omezení emisí tzv. skleníkových plynů (CO2) do roku 2012 o 5,2%. Jedná se o nepatrné snížení, nezbytné k samotnému přežití Země. CO2 je totiž přímým viníkem oteplování zemského povrchu a klimatických změn, které si již nyní ve světě vybírají daň nejméně 100miliard USD ročně a jsou důvodem záplav, mrazů i vražedných veder k nimž ve všech částech světa dochází. Navíc je třeba říci, že USA jsou šestým největším producentem emisí CO2 na osobu (20,5 tuny za rok na osobu, pro srovnání ČR má 11,5tuny na osobu) a největším světovým znečišťovatelem ovzduší absolutně (25% světové “produkce” CO2). Odstoupení USA od Kjótského protokolu tak dává nedobrý příklad ostatním zemím, které znečišťují daleko méně a vyvolá pravděpodobně celou řadu negativních reakcí (např. německý ministr hospodářství Werner Müller jako reakci na zprávu o Buschově rozhodnutí prohlásil, že SRN zřejmě nesplní plán na snížení CO2).                               PSK

 

 

Protesty slovenských pracujících

2. března 2001 zablokovaly tisíce slovenských odborářů a nezaměstnaných na několik hodin provoz na pěti hraničních přechodech na protest proti tíživé sociální a ekonomické situaci. Postavení pracujících na Slovensku je totiž skutečně povážlivé. V důsledku restriktivních opatření Dzurindovi vlády (jejímž členem je i “moderně levicová” Strana demokratické levice, jejíž preference kvůli tomu klesly na práh pěti procent) nezaměstnanost v celé Slovenské republice překročila 20%. Vzhledem k celkovému trendu se očekává její další nárůst (jen v únoru 2000 např. ZŤS TEES Martinské strojírny propustily ze svých 1300 zaměstnanců plných 950, od roku 1998 tak klesl počet zaměstnanců této firmy o 2300, podobná je situace v Železárnách Podbrezová a dalších podnicích). Navíc jsou v rámci kampaně “přiblížení se Evropě” odbourávány poslední zbytky sociálních jistot. Mnoho zaměstnanců nedostává plat. Ani ti, kteří plat dostávají, nemají proč jásat. Například mzda strojírenského dělníka vzrostla za rok o 1338 Sk, což ovšem pouze udrželo reálnou mzdu na stagnující úrovni. Spotřebitelské ceny se však zvýšily o 11,6%. Uspořádané protestní akce se vedle slovenských účastníků zúčastnila také řada odborářů, komunistů a členů různých pokrokových organizací z ČR, Polska a Maďarska.        -PSK-

 

 

Spiknutí proti ČLR

Na pozvání asociace buddhismu přicestoval na 10denní návštěvu Tchajwanu vůdce tibetských separatistů a bývalý feudální vládce Tibetu dalajláma. Jeho návštěva vyvolala masové protesty tisíců aktivistů podporujících sjednocení Tchajwanu s čínskou pevninou i stoupenců různých pokrokových občanských sdružení. Návštěva také vzbudila odpor řady buddhistických duchovních a myslitelů, kteří odmítají umělé rozšiřování ryze tibetského lámaismu (směsice indického buddhismu a bónismu – tj. tibetské varianty mongolského šamanismu). Tito buddhističtí představitelé vyzvali tchajwanskou vládu, aby nedovolila vnášet reakční lámaistické prvky do čínského mahajánského buddhismu (Mahajána – učení Velkého vozu umožňuje dosáhnout nirvány  nejen úzké vyvolené elitě kněží, ale všem věřícím, kteří se chovají a žijí podle Buddhových zásad). Čínská lidová republika označila návštěvu dalajlámy v Tchaipei za projev spolupráce tibetských separatistů a tchajwanského režimu v jejich úsilí o rozbití čínského státu. Toto tvrzení bylo vzápjetí potvrzeno, když se stoupenci dalajlámy vyjádřili pro nezávislost Tibetu a Tchajwanu. Výše zmíněné odstředivé tendence jsou štědře dotovány hlavně americkými, ale i jinými imperialistickými tajnými službami, které předpokládají, že rozbití Číny by vedlo k zániku jejího velmocenského postavení (což ostatně prokázal i rozpad SSSR) a konec snah o multipolární svět.                                          -PSK-

 

 

 

Bush zakázal stávku ve společnosti NA

 

9. 3.  Bush oznámil, že zvláštním dekretem zakázal v příštích 60
dnech vyhlásit stávku mechanikům letecké společnosti Northwest
Airlines (NA), která měla začít v případě, že se jejich
odbory nedohodnou s vedením společnosti. Odbory mechaniků leteckého provozu AMFA vyjednávaly  s vedením Northwest Airlines o nové kolektivní smlouvě, zvýšení platů a dalších plateb. Vyjádřily ochotu ke kompromisu, ale pro případ, že zaměstnavatel nebude vstřícný, pohrozily stávkou.
 Bush zdůvodnil své rozhodnutí obavou z následků, které by stávka mohla mít pro americké hospodářství. Zdůraznil, že je připraven postupovat stejně vůči dalším případným stávkovým hnutím v letecké dopravě...                                   -ZST-

 

 

 

Sociálně ekonomická krize v NDR je obdobná situaci před 2.SV

“Je nepochybné, že deset let po nástupu tržního hospodářství na Východě nemůže být situace konfrontačnější, než je. Trh v řešení ekonomických  a sociálních potíží v bývalé NDR totálně selhal”, konstatoval ve svém březnovém vydání časopis jedné z největších  německých odborových centrál IG Metall ( časopis se nazývá stejně jako zmíněná odborová organizace). V průběhu jednoho desetiletí po likvidaci NDR a po tzv. znovusjednocení Německa zničil tržní mechanismus, účelové politické kroky a dopady jednotného vnitřního trhu a hospodářské politiky EU 90% pracovních míst v bývalé Německé demokratické republice. Nezaměstnanost se v nových spolkových zemích pohybuje kolem 20%, mnohdy však tuto psychologickou hranici překračuje. A to jsou jen oficiální statistiky. Kdyby se do nich započetli i východní Němci mající vymezené smlouvy na velmi krátkou dobu a hledající si trvalé zaměstnání, byl by počet lidí bez práce až dvakrát vyšší. Například v kraji Budyšín v Horní Lužici ( tedy v kraji lužických Srbů) v listopadu 2000 činila registrovaná nezaměstnanost 21%, skutečná 39,5%. Ani firmy jako Siemens ( tedy tzv. velcí zahraniční investoři na které řada “ ekonomických odborníků ” ve svých volebních programech a v plánech, jak nastartovat naši ekonomiku spoléhá) neposkytují záruku trvalého zaměstnání a seriozního jednání. Tento mnichovský koncern převzal v roce 1991 podnik na výrobu transformátorů a rentgenových přístrojů Dresden-Ubigau s 1200 pracovníky. V roce 2001 zůstává v podniku zaměstnáno jen 140 lidí, ostatní byli v průběhu let propuštěni, většina výroby byla zlikvidována nebo přesunuta do oblastí s nižšími náklady a levnější pracovní silou ( jde hlavně o oblast Latinské Ameriky a Jihovýchodní Asie). V bývalé NDR je pracovní doba týdně průměrně o tři hodiny delší než ve starých spolkových zemích, ale průměrný skutečný měsíční čistý příjem zde tvoří jen 80% západoněmeckého. “ Tento trvalý pocit sociální nejistoty už mnozí nemohou snášet”, prohlásil René Vits, odborový předák ve Federal-Mogul v Drážďanech. Špatné sociální a hospodářské podmínky radikalizují pracující, nezaměstnané a hlavně mládež. Toho jsou si zaměstnavatelé dobře vědomi. Aby předešli “ rudému nebezpečí”, hledá řada velkoprůmyslníků pomoc u tzv. nacionalistických sil – u Německé lidové unie (DVU), Republikánů (REP), Národně demokratické strany (NPD) a dalších podobných organizací. Ač buržoazie verbálně pravicový extremismus odsuzuje, bylo nedávné vítězné volební tažení DVU financováno právě z peněz velkokapitálu. Ne náhodou v čele tohoto uskupení stojí významný tiskový magnát, člen exkluzivních milionářských klubů.           Petr Skála

 

 

 

Generální stávka v Řecku

  Proti návrhu reformy důchodového systému začala ráno 26. dubna v Řecku 24hodinová generální stávka, kterou vyhlásily hlavní odborové centrály v zemi, podporovaná PAME i KKE. Zavřeny jsou školy, nefunguje veřejná doprava ani státní instituce.

Vláda předložila 19. dubna návrh reformy, kterou oznámila již po svém vítězství v loňských parlamentních volbách. Reforma předpokládá spojení dosavadního vysokého počtu fondů, které jsou v hlubokém deficitu, vytvoření silných pojišťovacích organismů a stanovení jednotných pravidel pro všechny pojištěnce.
V Aténách není v ulicích vidět žádný veřejný dopravní prostředek, stávkují lékaři a k protestu se má připojit i letecká doprava, kde se očekává, že letoví kontroloři přeruší práci na dvě hodiny dopoledne. Značně omezila lety i státní letecká společnost Olympic Airways. Řecký ministr práce Anastasios Jannitsis se v noci na dnešek zavázal "zmrazit" návrh důchodové reformy, který sám před několika dny předložil. Ten však ostře kritizují politické strany i odbory. Po zasedání výboru Panhelénského socialistického hnutí (PASOK) Jannitsis prohlásil, že se "zavázal zmrazit vládní návrh reformy, aby mohl být navázán dialog s odborovými svazy". Tento dialog má brzy, do konce roku 2001, vyústit v nový návrh reformy, která by byla podle ministra všeobecně přijatelná. Jannitsisovo prohlášení, které učinil několik hodin před zahájením generální 24hodinové stávky a manifestace, kterou svolaly největší odborové svazy v zemi, interpretují média jako ústupek.

Recký lid si připsal další bod.

                               -ZST-

 

 

V Ženevě schválen český (americký) návrh rezoluce proti Kubě

Komise OSN pro lidská práva 18. dubna v Ženevě schválila ostudný český (resp. americký…) návrh rezoluce o porušování lidských práv na Kubě. Pro návrh hlasovalo 22 států, proti bylo 20, deset se hlasování zdrželo, jedna delegace nehlasovala.

Rezoluce neobsahuje kritiku protikubánských ekonomických sankcích, která byla do návrhu původně zařazována, což vyvolalo nelibost USA. Za posledních jedenáct let byla Kuba v komisi kritizována desetkrát, vyhnout se tomu se jí podařilo jen v roce 1998. Loni byl návrh příslušné rezoluce, předložený tehdy společně Českou republikou a Polskem, schválen poměrem hlasů 21:18 při 14 abstencích.  Ještě ráno chyběly ke schválení 3 hlasy…  Jaký nátlak musely Spojené státy vyvinout, aby zlomily další odpor, snad nemusíme ani zmiňovat…

Kubánský ministr zahraničí Felipe Pérez Roque označil právem výsledek hlasování za "kolosální morální vítězství" Kuby.

CUBA SI! YANKEE NO!

 

 

 

Turecko na pokraji sociálního výbuchu

Turecko se dostalo do vážné hospodářské, politické i sociální krize. To co začalo jako poměrně “nevinný” spor mezi prezidentem Demirelem a premiérem Ecevitem, se nyní stává katastrofou. Turecká vláda převzala totiž zcela plán MMF a SB na “ozdravení” slábnoucí turecké ekonomiky. Hlavním propagátorem tohoto postupu byl turecký ministr financí Kemal Dervis (možná také proto, že je dlouholetým čelným pracovníkem Světové banky a osobním přítelem zástupce Mezinárodním měnového fondu v Ankaře Carla Cottareliho, jednoho z tvůrců “ozdravného” plánu). Tento plán vycházející ze stále stejných schémat, jež MMF a SB používá při všech krizích na celém světě (tj. inflace, devalvace, zavírání podniků, zpřísnění poskytování úvěrů atd.), uvrhl Tureckou republiku do hluboké krize, která vyvolala masové protesty obyvatelstva, vystaveného prudkému úpadku životní úrovně. 7.dubna 2001 proběhly v Ankaře  a v Kayseri desetitisícové demonstrace namířené právě proti politice MMF a SB. Generál ve výslužbě Kenan Evren dokonce obvinil tyto instituce ze “záměrného a umělého stupňování krize”. 8. 4. 2001 protestovalo v ulicích Istanbulu na 5000 obchodníků a dalších maloživnostníků, které tzv. vládní program řešení krize zcela zruinoval. 8. 4. po měsíční hladovce také zemřeli dva levicoví turečtí aktivisté. 14. 4. vyhlásili odborové svazy den celonárodního protestu. Veškerá kritika je ovšem tvrdě umlčována ozbrojenými silami, jejichž opětovně brutální zásahy svědčí o tom, že Turecko, vedle Izraele hlavní spojenec USA a “západních demokracií” na blízkém východě, je militaristický a silně antidemokratický stát. Pro představitele vlády je typické zlehčování celé hrozivé situace a zároveň hysterická prohlášení vyhrožující násilím. “Demonstrace jsou okrajovými protesty, infiltrované militantními islamisty a levicovými radikály, kteří usilují o svržení prozápadně orientované vlády. Armáda si s nimi poradí”, prohlásil např. ministr vnitra Saadettin Tantan. Jedno je jisté. Zásadový postoj levicových sil (ať už se jedná o kurdskou Lidově demokratickou stranu, PKK, tureckou Republikánskou stranu, Tureckou komunistickou stranu/marxisticko-leninskou či ostatní) nalézá v této zemi stále větší ohlas mezi prostými lidmi, kteří již nejsou  ochotní trpět pod diktátem nadnárodních institucí navrhujících bez znalosti situace stále stejné recepty, které jsou, spíše než čímkoliv jiným, kanistrem s benzínem položeným na zapalovaném ohništi.                          - Enver -

 

 

 

Protesty v Argentině

Desítky tisíc pracujících a studentů se účastnilo akce napříč Argentinou v pozdním březnu, aby protestovalo proti škrtům v sociálních výdajích.

V řadě měst se protestující střetli s policií. Skupiny nezaměstnaných začaly blokovat většinu dálnic a studenti okupovat své campusy (školní prostranství). "Hnutí pracujících se zde sešlo, aby podpořilo spravedlivé požadavky nezaměstnaných" pozdravila dav v hlavním městě Buenos Aires Hugo Moyana, předsedkyně radikální sekce ohromné odborové federace CGT. "CGT se zrodilo k boji, ne proto, aby "skákalo podle vlády."  Bezprostřední příčinou tohoto sociálního hnutí bylo oznámení uprostřed března o dalším kole škrtů požadovaných MMF, který jinak pohrozil odříznutím půjčky ve výši 40 miliard dolarů nasmlouvané v říjnu 2000.

Ale odpor je v Argentině na vzestupu již od nástupu středolevicové aliance vlády Fernanda de la Rúa před 15 měsíci.  De la Rúa okamžitě porušil své sliby dělníkům a chudým a vedl ekonomiku hlouběji do ochromující recese.

Oficiální nezaměstnanost nyní stojí na 15%, nejvýše v poslední dekádě.  3 masivní generální stávky proti plánům de la Rúy ho dovedly  k podplácení opozičních senátorů, aby prosadil své návrhy. Poslední úplatkářský skandál přivedl Alianci na pokraj kolapsu.

Když byly oznámeny poslední škrty, resignovalo 6 ministrů a de la Rúa byl donucen zahrnout do svého kabinetu strany pravého křídla. Novým ministrem financí se stal Domingo Cavallo, ekonom z Harvardu obdivovaný mezinárodními investory a argentinskými obchodními vůdci za svůj plán z roku 1991 zabránit poklesu pesa vůči dolaru garantovanými investicemi.

Ale pracující Cavallovi nepochybně připomenou jeho podíl na vojenské diktatuře, která byla v Argentině do 80. Let a která zavraždila tisíce odborářů a levičáků.

Vůdci obchodu od Wall Streetu po Salo Paulo Argentinu pozorně sledují.

Jestliže ekonomika půjde ještě hlouběji do recese nebo když když vláda nebude moci splnit své povinnosti vůči MMF, mohlo by to vést k novému kolu finančních krizí, obvykle k devalvaci a k vlně nezaměstnanosti od Chile po Mexiko. To v prostoru, v kterém bylo 100 milionů lidí zahrnuto v minulých dekádách Spojený mi národy do kategorie extrémní bídy.

"Cavallo reprezentuje pořád to samé " řekla Associated Press pětinásobná učitelka Cecilia Noce. "Vláda nechce dělat nic pro lidi."

Pracující se postavili za 36 hodinovou generální stávku z 5. do 6. dubna. Stávka se shoduje s masovými demonstracemi proti schůzi ministrů  obchodu ze Severní a Jižní Ameriky, kteří vyjednávají Americkou smlouvu o prostoru volného trhu.                                                                            

 6. dubna se uskutečnily v Buenos Aires protesty proti jednání o chystané Celoamerické zóně volného obchodu (FTAA). Demonstranti se střetli s policií před
luxusním hotelem, kde se konají třídenní rozhovory.
Policisté krytí za kovovými barikádami a plastikovými štíty
proti demonstrantům použili slzný plyn.  Po asi třičtvrtihodinovém střetu nebyli hlášeni  ranění.  Násilí se strhlo poté, co ulicemi města procházelo několik
tisíc protestujících lidí. "Protestuji proti zóně volného obchodu, protože je to způsob, jak chtějí USA ovládnout méně rozvinuté země," řekl jeden z účastníků. Další demonstrace jsou plánovány na dnešek.

Zdeněk Štefek



 

Duben v očích KSM

2. 4.

Soc. dem.  z Ústí n.L.  chystají rezoluci o levicovosti.

Výzvědný letoun USA  se srazil  s čínskou stíhačkou.

Zatčení  exprezidenta JSR  Slobodana Miloševiče  předcházela střelba.  Miloševič veškerá obvinění  odmítá.  Dnes je Miloševič pro západ  ztělesněním zla, ale v polovině  devadesátých let  byl  pro západní politiky  jediným mužem, se kterým  bylo možné  se dohodnout.

3. 4.

Francouzští komunisté plánují  dát své straně  letos nové  jméno. To co však  potřebují je nová   skutečně komunistická  politika.

Vláda  ČR  schválila  pružnou  věkovou  hranici pro odchod  do důchodu.

EU  zařadila  ČR mezi země, kde se  pravděpodobně  vyskytuje nemoc “ šílených krav”  Je to nehoráznost co si  byrokraté z EU  dovolují, je to vědomá lež, která diskriminuje ČR.

4. 4.

Předseda ÚV KSČM   M. Grebeníček přijal indického velvyslance S. Jaishankara.

Sněmovna včera odmítla  senátní úpravu zákona o obecních volbách.

ODS zvažuje povolební obchod premiér – Hrad.

Ministerstvo pro místní rozvoj chce dotovat  obecně prospěšná  bytová družstva několikatisícovou dotací  na každý byt.

Lidé ze  srbského Varvarinu  žalují  SRN  o náhradu škod  způsobených bombardováním.

5. 4.

Novým prezidentem Moldavska  se stal komunista  Vladimír Voronin.

Sněmovna  zamítla  vládou navrhované deregulace  nájemného.

Senát schválil  devět set tisíc  korun za mandát.

6. 4.

První skupina  osmi mladých lidí  z USA přiletěla na Kubu, kde  budou zdarma studovat medicínu. Američané patří k rasovým menšinám v Texasu, Kalifornii, New Yorku, Chikagu a Minesotě, jako první využili nabídku  Fidela  Castra. Ten nabídl  500  stipendií  na studium  Američanům.

V kauze Hučín  policisté získaly  další důkazy  a připravují  další obvinění.

M. Grebeníček   se vyslovil pro  zákaz  používání munice s ochuzeným uranem.

9. 4.

Na sjezdu ČSSD byl zvolen novým předsedou  V. Špidla .

Bývalý  šéf  italské tajné služby viní  CIA  z podpory terorismu.

Propuštění Slobodana Miloševiče  požadovaly tisíce  demonstrantů v Bělehradu.

 

11.4.

Přebytky  hovězího masa  z ČR  putují do Ruska.

12. 4.

USA  se omluvily  Číně  za  nehodu,kterou  způsobilo  jejich  letadlo.

ODS se bojí  silných odborů.  Sněmovna  hlasy  poslanců ODS, US a KDU-ČSL  zamítla komunistický  návrh  zákona, který měl  Radu  hospodářské  a sociální dohody  tzv.  tripartitu, uzákonit.

Lidé v Evropě  platí nejvíce  za bydlení  i  dvojnásobek   toho,  co rodinu stojí jídlo na měsíc, zaplatí lidé  z některých  zemí na bydlení. Mnohem více peněz  než Češi  rovněž zaplatí  za dopravu  a zdravotnictví.

Vítkovice  mají údajně  propustit  2300 lidí.

EU chce pro  ČR  po jejím případném připojení omezit  tzv. základní princip  pracovat v kterémkoli státu EU na 7 let. Svědčí to  nejen o tom, že by takový krok značně omezil občany ČR, ale i  o tom že by se ČR  stala nerovnoprávným státem vůči  zbytku EU.

 

13. 4.

Novým ministrem financí  ČR se stane  Jiří Rusnok.

Kalousek rezignoval na  své funkce v KDU- ČSL.

Řediteli  TV NOVA Železnému hrozí vězení, policie ho celý den  vyslýchá.

Devět vězňů  v Turecku  již zemřelo  hlady.  Údajně je ještě hospitalizováno  dalších  120  vězňů držících  hladovku na  protest  proti  reformě  vězeňství, která spočívá  ve vytváření  malých cel maximálně pro tři vězně.

Slobodan Miloševič  vyměnil  celu za nemocnici,  kde byl  po  problémech se srdcem.

Posádka   letadla  USA, které způsobilo havárii  čínské stíhačky  se  vrátila  do vlasti.

14. 4.

Havel dal milost  Hučínově  matce, které  si bez povolené opatřila  některé  pyrotechnické předměty, náboje a dvě pušky.

Letos v pololetí  plyn nejspíš opět podraží.

17. 4.

Slovansto  se musí bránit  zotročování ze strany  světových  imperialistů.  To je  jedna z myšlenek   Všeslovanského sjezdu , který se uskutečnil  ve dnech 2.- 4.  dubna  v Moskvě.

18. 4.

Izrael  vojensky zasáhl  v severní  části Gazy.

19. 4.

Soud poprvé vrátil  poválečný konfiskát, který byl vyvlastněn na základě dekretu prezidenta  Beneše. Pokud  se verdikt soudu stane pravomocným bylo  by to od roku  1990  první  odškodnění  za konfiskaci majetku.  Toto  rozhodnutí dosud nenabylo právní moci !!

ČSSD  chce navracet církevní majetek a vytvořit tak podmínky pro případnou povolební koalici  s KDU-ČSL a  US.

Hanebná  protikubánská rezoluce   předložená  ministrem  zahraničí Kavanem  prošla  rozdílem dvou hlasů po úpravě, kdy se Kavan podřídil požadavku USA a  stáhl pasáž  kritizující  embargo USA.

Podle vyjádření V. Klause   Havel  šlape  po demokracii  častým vetování zákonů.

20. 4.

Polistopadový režim spokojenost nepřinesl. Pětina lidí  stále dává  přednost  poměrům před rokem 1989.  ČSSD  se nezměnila,  plní  úkoly  pravice.

21. 4.

Faganovo ultimátum  pro Temelín  tiše vypršelo.

23. 4.

“Jaderný vlak”  bez potíží  dorazil  do Temelína.

Odpor  proti  globalizaci   kapitálu trvá.  V kanadském Quebecu  demonstrovalo  přes  30 000  odpůrců  kapitalistické  globalizace.

24. 4.

Ve volbách v Černé Hoře  těsně zvítězili  zastánci  nezávislosti.

***

Americká ekonomika pokračuje v krizovém vývoji. Dochází k nové vlně propouštění, i v dříve perspektivních oborech,klesají burzovní indexy. Bublina spekulativního kapitálu co nevidět praskne.

 

 

 

Powell - Válečný zločinec ministrem zahraničí USA!

 

Nový ministr zahraničních věcí USA, je takřka všemi americkými buržoazními vrstvami doslova zbožňován. Kupříkladu jeho černá pleť je pro ně symbolem toho, že už v Americe žádná diskriminace afroameričanů neexistuje. Hlavní, co u mnohých vyvolává obdiv k této osobě, je však jeho postupné vypracování z řadového vojáka na ministra nejmocnějšího státu světa. Jenže ono to s tou jeho kariérou zas tak slavné není…

Powellova vojenská činnost začala na vysoké škole, kde se přihlásil do cvičného sboru rezervních důstojníků. To bylo v padesátých letech, kdy již byla v armádě částečně zmírněna rasistická atmosféra a tak Powella vojenská služba značně upoutala. Pak ale nastala válka ve Vietnamu.

Během svého prvního nasazení ve Vietnamské válce zastával kapitán Powell funkci "poradce" jihovietnamských sil a sloužil u divize "America". Tato divize  byla odpovědna za vraždění a žhářství v mnoha vesnicích údolí A Shau. Tyto praktiky se nebál obhajovat ve knize "My American Journey" za kterou v roce 1995 získal honorář šest miliónů dolarů. Mimo jiné uváděl, že každý "bojeschopný civilista" představoval pro vojáky nebezpečí a vraždění civilistů zcela bagatelizoval. Powell píše: "Proč jsme zapalovali domy a ničili úrodu? Ho Či Min řekl, že lid je jako moře, v němž partyzáni plavou… Zkoušeli jsme problém vyřešit tím, že učiníme celé moře neobyvatelné. Podle tvrdé válečné logiky jaký je rozdíl mezi tím, že nepřítele zastřelíte, nebo že vyhladovíte k smrti?" Taková jsou někdejší slova jednoho z nejvlivnějších lidí planety.

První Powellovu vietnamskou misi přerušilo zranění, vrátil se do Spojených státu, ale za několik let byl opět ve Vietnamu a tentokrát již v hodnosti majora. Colin Powell tehdy patřil ke štábu generála Creigtnona Abeamse, velitele všech vojsk ve Vietnamu, a měl na starost vyšetřování porušování práv vietnamských civilistů. Přestože tehdy docházelo, ze strany americké armády, k jejich neustálému systematickému ponižování, urážení z rasistických důvodů a bezdůvodnému mučení, napsal Powell do zprávy o těchto jevech, že až na výjimky jsou vztahy mezi vojáky a civilisty vynikající. To se ale neshoduje ani se samotným Powellem, který o třicet let později píše: "Když vojáci v helikoptéře spatřili rolníka v černém pyžamu, který vypadal vzdáleně podezřelý, a šlo o možného o muže ve vojenském věku (military-age-male čili MAM), pilot nad ním zakroužil a vypálil před něj. Pokud se začal hýbat, jeho pohyb byl posouzen  jako znamení nepřátelského úmyslu a následující kulky již nebyly před něj, ale do něj. Brutální? Možná. Povaha boje zabij, nebo budeš zabit! otupuje jemné vnímání rozdílů mezi tím, co je správné a špatné." Je také znám případ , kdy v březnu 1968 rota C 1. praporu Powellovy divize přepadla vesnici My-Lai, sehnala obyvatele dohromady, znásilnila ženy, postřílela z kulometů všechno živé a zavraždila celkem 347 civilistů včetně několika kojenců. Toto Powell dodnes nazývá "vynikajícími vztahy".

Po porážce USA ve Vietnamské válce získal Powell stipendium v Nixonově Bílém domě, poté byl velitelem na mnoha amerických vojenských základnách doma i v cizině. Když Ronald Reagan vyhrál prezidentské volby, stal se Powell asistent jeho ministra obrany Weinbergera a později i Reaganovým poradcem pro otázky národní bezpečnosti. Právě k tomuto období se vztahuje Powellovo zapletení do "skandálu contras", který málem zapříčinil Reaganův odchod z prezidentské funkce. Powell tehdy (přes striktní zákaz Kongresu) podporoval dodávkami zbraní a financí přes Saudskou Arábii nikaragujské antikomunistické bojůvky contras. Podotýkám, že tyto jednotky byly známy svými skutečně brutálními ukrutnostmi, které používali proti svým nepřátelům i civilnímu obyvatelstvu. Po této epizodě, za prezidentování George Bushe a Billa Clintona, pracoval jako předseda sboru náčelníků štábů. Je tak jeden z odpovědných za operace "Pouštní štít" a "Pouštní bouře" v Perském zálivu, které doprovázel větou: "Nejdřív to odřízneme a pak to zabijeme".

Powell před sedmi lety odešel z armády a stal se mimořádně bohatým člověkem díky štědrým příspěvkům od lobujících korporací jako Credit Suisse, Goldman Sachs, American Express, Auto Zone či Coca Cola. Jedná se většinou o blíže nespecifikované "honoráře", které již dnes celkově dosahují mnoha desítek milionů dolarů. Powell je rovněž členem 37 dozorčích rad různých velkých společností.

Před několika měsíci se Powell stal ministrem zahraničí v kabinetu George W. Busche. To vyvolalo na americké levici mimořádně prudké rekce. Zahraniční politiku USA dnes řídí člověk obviňovaný z válečných zločinů, který představuje ultrakonzervativního politika, napojeného na řadu nadnárodních korporací. Znamená to, že se americký imperialismus stal opět větší hrozbou.

Milan Krajča

 

 

Církev zneužívá věřící

Česká biskupská konference v souvislosti se sčítáním obyvatelstva důrazně vyzvala všechny křesťany, aby vyplnili ve sčítacích formulářích své vyznání (nevyplnit vyznání a národnost je právem každého občana). Vyplnit tuto položku mají však podle církve nejen aktivně věřící katolíci, ale všichni, kdo byli pokřtěni i ti, kdo se za křesťany z nějakého důvodu pokládají. V tomto smyslu také hřímali kněží ze svých kazatelen při nedělních mších a dokonce nechali (samozřejmě za peníze daňových poplatníků – církev je totiž bohatě placena ze státního rozpočtu) v tomto smyslu vysílat reklamní šoty, než byli upozorněni, že je to protiústavní (rozpor se článkem 2, článkem 15 a 16 Listiny). Důvod takového náhlého zájmu a aktivizace církevních představitelů (včetně překvapivého uznání statusu tzv. pouze niterně věřících, dříve totiž katoličtí teoretikové považovali vyznání za právní status věřícího, který vzniká křtem a zaniká smrtí či formálním vystoupením z církve) sami přiznávají: Čím více lidí se přihlásí ke katolické církvi, tím více státních prostředků získá a tím větší slovo pak v různých vyjednáváních (např. o dosud “nezrestituovaný” majetek) bude církev mít. Jako vždy tedy katolické církvi nejde o věřící, ale o její majetek, k jehož rozmnožení se neštítí zneužít důvěry svých oveček. Přitom podle nálezu Historického ústavu ČAV církev od dob Silvestrovských patentů budovy nevlastnila, pouze si je pronajímala od státu. Krom toho nyní katolická církev usiluje také o své uznání za právnickou osobu veřejného práva, protože pak by stát již nemohl mít přehled o finančních částkách, které z ČR odvádí do Říma (a rozhodně nejde o malé sumy.) Zatím jsou totiž práv. osobami jen jednotlivé církevní obce a instituce. V současnosti vzniká na Ministerstvu financí pod taktovkou katolických “odborníků” a bez vlivu tzv. parlamentní komise nový zákon o církvích a náboženských společnostech, který by měl vyjít požadavkům církví maximálně vstříc (A nejen církví, ale též různých sekt. Vždyť k řádnému zaregistrování bude stačit asi jen 100 podpisů.).                                        Vladimír Červený

 

 

 

 

Rasismus a xenofobie na západě

    Že je v tzv. západních “demokraciích” na postupu rasismus a xenofobie, je všeobecně známo,  dochází také k posilování fašistických a šovinistických uskupení, ale největším nebezpečím je skrytá nebo dokonce otevřená národnostní i rasová nesnášenlivost v řadách představitelů tzv. občanských (tzn. podle kapitalistických médií neextrémistických) stran a v řadách představitelů státních a jiných veřejných orgánů. (Tak třeba Heider není označován v západních médiích za extrémistu, ale pouze za nacionalistu apod.)

    Například německý kancléř Schröder veřejně prohlašuje, že “německý národ se již dosti omluvil za zločiny, které nacisté spáchali za 2.světové války a nyní se může s čistým štítem pustit znovu do ovlivňování celosvětového dění, včetně zahraničních vojenských misí a akcí. Zapomeňme na minulost, na nucené  držení Německa v jeho hranicích, Německo se po desítkách let musí znovu stát velmocí. Náš národ měl dlouho hlavu skloněnou, nyní se musí opět stát sebevědomým a neohlížet se stále do minulosti. Německý národ je jedním z nejlepších a my musíme být hrdí na to, že jsme Němci. Je pravdou, že pracovníci ze zahraničí, především načerno pracující gastarbeitři z Východu, berou práci našim lidem, Němcům, tomu musíme zabránit”. To jsou tedy veřejně prezentované názory německého sociálního demokrata, názory, které by v České republice byly označeny za ultrašovinistické a nesnášenlivé. Německo navíc v současné době aktivně podporuje všechny své “krajany” v zahraničí (resp. obyvatelstvo německého původu) a navazuje s nimi vztahy takovým způsobem, že tito se znovu stávají jejich pátými kolonami. V SRN byly schváleny nové zákony, zakazující zaměstnávat pracovníky ze zahraničí kromě vládou stanovených  počtů v určitých oborech (z 90% jde o specializované obory). Stranou nechejme prohlášení představitelů CDU-CSU, které již tradičně vyjadřují názory revanšistických lobby a organizací (Sudetenlandsmanschaft dodnes česká města nazývá německými jmény a netají se tím, že až vstoupíme do EU, “Böhmen” se znovu stanou německou zemí, tak jako tomu bylo za Habsburků).  Například v Brémách jsou fašističtí Republikáni zastoupeni v zemském parlamentu a v řadě zemí (zej. bývalého Západního Německa) mají rasistické a fašistické strany a uskupení zastoupení na komunální úrovni. Největším neštěstím však je, že takovéto názory prezentované oficiální německou vládní mocí, nacházejí u větší části německého obyvatelstva úrodnou půdu. Ne bez důvodu přesvědčení antifašisté, bojovníci proti rasismu a xenofobii a zásadová levice označují nálady a situaci v Německu jako podobné situaci před 2.světovou válkou.

   V Rakousku je po nástupu “Svobodných” (FPÖ) do vlády situace natolik kritická, že i Evropská komise proti rasismu a intoleranci (ECRI) při Radě Evropy, která jinak svá hodnocení situace v zemích EU formuluje velmi opatrně, upozorňuje ve svém posledním materiálu na “používání rasistické a xenofobní propagandy v rakouské politice”. Současně kritizuje rakouskou legislativu, že není schopna účinně bojovat proti xenofobii a diskriminaci. Heiderovi Svobodní, kteří před volbami slibovali hájení národních zájmů zejména proti ovládání země Evropskou unií (díky čemuž v posledních volbách před nástupem k moci významně posílili), tento svůj předvolební slib neplní, namísto toho však ještě více zostřují svá prohlášení i aktivity proti imigrantům a pracovníkům z ciziny. Projevy xenofobie a rasismu, které se po vstupu FPÖ do vlády objevují i ve veřejných prohlášeních (včetně vládních) řady politických (a nejen politických) představitelů Rakouska a současné pokračování v politice posluhování Evropské unii, má za následek výrazný pokles volební podpory Svobodných. Mnoho voličů totiž FPÖ volilo ne kvůli jejich národnostní nesnášenlivosti, ale pro jejich protievropské a sociální předvolební sliby. Poslední volby ve Vídni pro ně skončily těžkou porážkou. Když se totiž ukázalo, že Svobodní jsou stranou ve skutečnosti asociální a proevropskou (= pro EU), řada jejich bývalých voličů prohlédla a už v demonstracích konaných bezprostředně po ustavení černo-hnědé vlády proti nim protestovala. (Ukazuje se, že otázka postoje k Evropské unii byla pro hodně lidí ve volbách rozhodující a že se rozhodli volit FPÖ jako jedinou velkou stranu s předvolebními hesly proti EU i když nesouhlasili s jejich ultranacionalistickými a xenofobními názory.)

    Ušetřena nezůstala ani Velká Británie. Stejně jako Rakousko je i ona zahrnuta do posledního hodnocení ECRI, v tomto případě se však materiál komise vyjadřuje přece jen mírněji. Ve Velké Británii je podle komise rasismus “celkem  ostrý” zejména proti azylantům a uprchlíkům.

    - KOR -

 

 

 

Komunisté v Moldavsku vyhráli

Jak jsme informovali již v březnové MP,  25.2.2001 se uskutečnily v Moldavsku mimořádné parlamentní volby, vyvolané neschopností politických stran dohodnout se na kandidátovi na prezidentský úřad. Odstupující prezident Petr Lucinski se navíc vyvoláním předčasných voleb snažil předejít drtivému vítězství komunistů, jejichž volební preference den ode dne rostly. Komunistická strana Moldavska byla povolena až těsně před volbami v roce 1999 a dosáhla neuvěřitelných 30%, zatímco blok vládnoucích centristických stran dosáhl jen 18% a ultrapravici, jež byla u moci do r.1994 podpořilo v posledních volbách jen 19%. Komunistům se ale nepodařilo získat nadpoloviční většinu křesel a nemohli tak účinně ovlivňovat legislativní proces. Navíc koalice pravice a středu odmítla kandidáta KS Moldavska na prezidenta (přitom Moldavsko je prezidentskou republikou). V nových pluralitních volbách získala KS Moldavska 50,2% hlasů Vládnoucí Aliance centristických stran a bloků získala jen 13% a ultrapravicová Křesťanská demokratická strana pouhých 8,2%. Vítězství KS Moldavska nepředstavuje jen velký úspěch, ale také velký závazek. Voliči vyslyšeli žádost komunistů, aby zvolili takový parlament, který by umožnil potřebné změny. Zároveň tím občané Moldavské republiky odmítli celou dosavadní kapitalistickou transformaci, která učinila z Moldavska jednu z nejchudších zemí bývalého SSSR. Odmítli také nacionalistické tlaky pravice podporující začlenění Moldavska do Rumunska (1990-1994 platil dokonce v Moldavsku zákon, že státním jazykem je rumunština a všichni příslušníci nemoldavské národnosti museli k získání státního občanství skládat jazykové zkoušky) i liberalistickou politiku centristů, kteří slepě plnili pokyny MMF, což vedlo ke 110% pádivé inflaci a velkému propadu životní úrovně. Součástí komunistického programu bylo např. zrovnoprávnění Rusů a Ukrajinců (kteří tvoří 1/3 populace tohoto postsovětského státu), zaveden ruštiny jako druhého úředního jazyka, urovnání konfliktů s podněsterskými a gaugazkými separatisty, orientování zahraniční politiky místo na Rumunsko a Západ na tradiční východní spojence, obnova rozbitého hospodářství země, odstranění nezaměstnanosti, potrestání korupčních vládnoucích vrstev i obnovení velkých tradic ze sovětských dob. Moldavsko by se také mohlo stát třetím členským státem rusko-běloruského svazu a vítězství komunistů by tak napomohlo vytváření multipolárního světa jako protiváze diktátu Spojených států a jejich spojenců. To zda se moldavským komunistům podaří jejich sympatické záměry realizovat, ukáže až budoucnost.                       Vladimír Červený

 

 

 

Globalizace versus internacionalismus

To, že ve světě dochází ke sbližování, respektive zkracování vzdáleností, je objektivní proces daný novými komunikačními technologiemi, informačními technickými prostředky (internet, satelitní vysílání a další multimédia aj.) a také rychlejšími dopravními prostředky. Přestože se toto “sbližování” nedotkne stovek milionů lidí, zejména obyvatel zemí “třetího světa”, můžeme uznati, že jde o obecně probíhající trend, související s vývojem ve světě. Globalizace je ale pouze kapitalistickým řešením, kapitalistickou alternativou tohoto sbližování, zkracování vzdáleností. Globalizace směřuje k vytvoření jednotné konformity tzv. euroatlantických hodnot a konzumního způsobu života. Výsledkem globalizace je zostřený imperialismus a neokolonialismus (ekonomické ovládnutí země a její následné vykořisťování) s koncentrací téměř neomezené světovlády v rukou USA, jako světového četníka, hájícího tyto euroatlantické “hodnoty” bodáky a bombami. Současně s mocenskou i ekonomickou hegemonizací USA dochází ale v rámci globalizace ke vzniku několika “regionálních” center (jsou to např. Evropská unie a v jejím rámci především Německo v Evropě, Izrael na Blízkém východě, Japonsko na Dálném východě, býval to Pákistán, ale po svržení režimu ultrareakční Muslimské ligy a nástupu národně i sociálně orientovaných důstojníků jeho místo pravděpodobně se souhlasem nadnárodního kapitálu zaujme talibanský Afgánistán), které slouží k lepšímu udržování nového světového pořádku a odebírají část práce a nákladů Spojeným státům. Některá tato centra se částečně formálně snaží vystupovat samostatně a někdy dokonce konfrontačně ve vztazích ke Spojeným státům i k sobě navzájem, ale ne nadarmo zejm. v období krizí už v historii používaly vládnoucí vykořisťovatelské třídy různé místní války a ozbrojené konflikty k odvedení pozornosti obyvatelstva od sociálních nerovností a ve snaze rozšířením trhů krize vyřešit (do této kategorie spadá také 1.světová válka). Tyto formální konfrontace mezi regionálními mocenskými kapitalistickými centry však nemohou ohrozit postavení USA jako megavelmoci ve světě. Koncentrování moci ve Spojených státech a “regionálních” mocenských kapitalistických centrech je doprovázeno zbídačováním ostatních států, které se stávají zdrojem levné pracovní síly, zdrojem surovin a odbytištěm výrobků (zejm. druhořadé kvality). Z výše uvedeného vyplývá, že objektivním světovým procesem není globalizace (kapitalistická forma řešení “sbližování” ve světě, fakticky ale rozdělování světa), natož pak evropská integrace. Evropská integrace je součástí globalizace, je to proces vzniku jednoho z mocenských kapitalistických regionálních center, které mají za základní cíl navždy udržet kapitalistický světový řád a neotřesitelnou vládcovskou roli Spojených států ve světě. Evropská integrace Evropany nesbližuje naopak staví západní Evropu a část Evropy střední proti zbytku Evropy a vůbec celému světu (ne nadarmo jsou myšlenky evropocentrismu už historicky spjaté s kolonialismem evropských velmocí).

Vstupem do Evropské unie za sebou každá země navždy zavírá těžké neproniknutelné dveře. Evropská unie totiž kolem sebe vytváří novou “železnou oponu”, která je mnohem neproniknutelnější než ta minulá. Tato nová “železná opona” je založena vůlí nadnárodních monopolů, podnikajících v rámci EU, aby tak zabránily možné konkurenci z venku a ostnatým drátem si ohraničily svoje a jenom svoje pískoviště. Přitom výrobci a vývozci menších zemí, včetně nových kandidátských států, nejsou a nebudou schopni na trzích v Evropské unii konkurovat – ne snad proto, že by jejich výrobky byly méně kvalitní – ale proto, že tyto trhy jsou již po desetiletí obsazeny nadnárodními ekonomickými žraloky, kteří bez milosti likvidují každého možného konkurenta. Současně s touto stránkou evropské integrace (která je součástí globalizace) navíc nejsou malé domácí firmy životaschopné ani na domácích trzích, protože i vnitrostátní trhy jsou v rámci EU obsazovány nadnárodními monopoly. Z Evropské unie navíc nelze nijakým způsobem vystoupit a proto tak při jejím rozšiřování žijí současné generace na vrub svým potomkům a ovlivňují jejich životy na dlouhá desetiletí dopředu podle zásady “o nich bez nich”. My, pokrokoví lidé celého světa, musíme proti kapitalistické globalizaci (zabezpečování vůdcovské pozice USA ve světě, koncentrování dílčí moci v rukou regionálních kapitalistických center a ještě zbídačování ostatních států – doprovázených imperialismem, militarismem a neokolonialismem vykořisťovatelů) postavit internacionalismus. Pokud totiž nebude kapitalistické globalizace zastavena jde o osud celého lidstva i planety Země. (Kapitalistický výrobní způsob je založen na maximalizaci zisků za každou cenu bez ohledu na lidi, bez ohledu na přírodu a životní prostředí. Globalizace navíc rozvíjí tuto zrůdnou filozofii do obrovských megalomanských rozměrů, které např. ničí deštné pralesy rychleji a s větší brutalitou než požáry, rozměrů, které přesahují lidské chápání.)

Jen internacionalismus může zastavit toto zločinné běsnění globalizace. Internacionalismus spočívá na celoevropské i celosvětové spolupráci rovnocenných, rovnoprávných, svrchovaných států se zachováváním a uznáváním různých tradic a kultur ve smyslu komunistického pojetí národnostní otázky (která může být spojena, resp. zahrnovat vojenskou, politickou i hospodářskou spolupráci zejména s pokrokovými zeměmi).

Pro Českou republiku se základním východiskem v současných podmínkách musí stát zachování nezávislosti a neutrality spolu s prosazováním výše zmíněné celosvětové internacionální spolupráce (s působením v OSN, Radě Evropy a jiných otevřených nedogmatických organizacích, které se nepokoušejí ze země udělat pouze podřízenou součást organizace nadnárodních monopolů).                        

SRP

 

 

 

Slovníček marxismu-leninismu I.

Ideály, ideologie a deideologizace

Ideálem se stává myšlenka (idea) vyjadřující optimální (možné nebo iluzorní) řešení našich přání. Zpravidla vychází z morálního, politického, náboženského či jiného hodnocení skutečnosti. Ideologie je soustava ideálů, pojmů a představ svých stoupenců, týkajících se hlavně cíle nápravy společnosti, vrstev a lidí ve společnosti. Odráží životní zájmy svých stoupenců i stupeň jejich poznání. Každá ideologie je odrazem společenského bytí, hospodářského řádu vládnoucího v dané době, podmínek materiálního života společnosti a proto také vždy aktivně ovlivňuje vývoj společnosti. Čelný francouzský myslitel 18.století C. A. Helvetius napsal: “A tak různé zájmy mění věci – v našich očích je lev zvíře kruté. V očích hmyzu je jím beránek”. Proto různé sociálněekonomické skupiny tíhnou k podpoře různých ideologií. Tatáž skutečnost je pro každou takovou skupinu něčím do jisté míry nebo zcela jiným. Pro jedny může být rájem, pro jiné žalářem. Podle K.Marxe je proto falešné, když se vládnoucí vrstvy snaží prezentovat své zájmy jako zájmy celku, zájmy celospolečenské. V třídní společnosti je ideologie třídní, tzn., že vyjadřuje a hájí zájmy té či oné třídy. V kapitalismu “otázka zní pouze takto: buržoazní nebo socialistická ideologie”, napsal V.I.Lenin. “Střední cesty není (neboť žádnou třetí ideologii lidstvo nevytvořilo, ba ve společnosti rozdírané třídními rozpory vůbec nikdy ani nemůže být mimotřídní nebo netřídní ideologie)”. Takovou “mimotřídní” ideologií je tzv. deideologizace. Požadavek deideologizace vychází z názoru, že všechny ideologie zkreslují skutečnost a tak se mění ve zcela zbytečnou příčinu rozporů mezi lidmi. Proto podle zastánců tohoto názoru je nutno všechny ideologie zrušit, “deideologizovat” společnost, zvláště oblast veřejné moci. (Například významný německý kryptomarxista 1 20. století K.Mannheim označoval ideologie za prostředky snah ovládnutí společnosti a tvrdil, že inteligence,musí pojem i obsah ideologie překonat a odstranit.) O své vlastní soustavě názorů, pojmů a ideálů stoupenci deideologizace naopak tvrdí, že žádnou ideologií není. Zastávají tím zvlášť netolerantní formu ideologie, jež zneužívá k pokusům vyvrátit všechny ostatní ideologie a  soubory myšlenek, reklamního tvrzení zastírajícího její vlastní podstatu.

 

1 kryptomarxismus – teoretické i praktické politické a filozofické koncepce, které přejímají selektivně určité prvky marxismu a využívají je k devalvaci, popření marxismu.

 

 

 

ČR se nesmí stát monarchistickým hnízdem

Již klasikové marxismu-leninismu správně odhalili, že právo slouží vládnoucím vrstvám. Také v ČR si buržoazie a její stoupenci vytvořili právní řád, jehož dodržování ze strany ostatních vyžadují, ale který sami velmi vehementně a často porušují, a to někdy zřejmým a rozsáhlým způsobem. Například už v článku 1 Ústavy se jednoznačně hovoří o České republice, tedy o republikánském zřízení jako jediném možném pro české země. Jak je tedy možné, že bez povšimnutí státních i veřejných orgánů (ba dokonce se sympatiemi médií) může na našem území působit zřejmě protiústavní organizace, jakou je monarchistické sdružení Koruna česká, jejímiž členy jsou i někteří "významní" Čechové jako J.Kodet a další? Už 10.12.1918 byl v mladé Československé republice přijat zákon č.61/1918 jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly. Revoluční národní shromáždění tak reagovalo na kolaborantskou úlohu "české" (avšak spíše německé) šlechty za habsburského režimu. Tento zákon nebyl nikdy zrušen, naopak je na základě právní continuity ČR s Československem a na základě recepce čs. právních norem, stále v platnosti. Tak má být dodnes vězením až 14 dnů trvajícím nebo pokutou 15000 potrestán ten, kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů a vyznamenání a stejně tak ten, kdo v tisku někomu zákonem zrušený šlechtický titul dává. To je jistě nemilé zjištění pro řadu současných pravicových pisálků. Současný režim má ale zavřené obě oči. Dokonce i tehdy, když se v Karlových Varech od 27.4. konal již! 5.ročník evropského setkání šlechty, kde se má setkat přes 1500 aristokratů (mezi jinými mladý Windischgrätz, nizozemská princezna aj.). Pro nás představuje republikanismus jeden ze základních neoddělitelných pilířů státu, také z toho důvodu, že je nezbytným předpokladem socialismu a skutečné demokracie (vlády lidu). Nedovedeme si představit socialistickou monarchii. Republikánská forma státu je také mnohem méně finančně náročná. Vždyť například právě v Nizozemí jsou největšími  výdajovými položkami státního rozpočtu král a královna a korunní princ, teprve na 3.místě jsou výdaje sociální (jakožto řádná složka rozpočtu, předchozí obrovské položky jsou dány jen a jen monarchistickou formou státu). Monarchie je také zřetelným pozůstatkem feudalismu, ke kterému by se mnozí dnešní kapitalisté možná rádi vrátili. Ne snad k jeho výrobnímu procesu, ale kupříkladu k stavovskému neprostupnému odstupňování společnosti, rozdělení privilegií podle postavení na společenském žebříčku (jako by nestačilo, že v kapitalismu k řadě práv mají fakticky přístup pouze bohatí). Ne nadarmo dnes převažující část velkokapitalistů tvoří dědičné dynastie, které lze ke starým aristokratickým rodům směle přirovnat. Ne nadarmo je snaha prosadit zákony privilegující ten správný "stav" (viz snaha zavést školné, aby si vzdělání mohli dovolit jen majetní aj., už se můžeme těšit, kdy budou obnoveny volební kurie a zvýhodněno volební právo těch, kteří platí vyšší daně). Právě podpora různých monarchistických sdružení a setkání dobře vyjadřuje reakční podstatu soudobých poměrů. Ovšem, kde není žalobce, není ani soudce. My uděláme vše proto, aby byla ústavně zaručená republikánská forma České republiky zachována a dodržována. Jsme přesvědčeni o tom, že nikoli komunisté, ale vyloženě protiústavní reakční monarchistická Koruna česká by si (vedle fašistů a neonacistů) zasloužila být zrušena a že toto opatření by bylo zemi i lidu jedině ku prospěchu.                                                   klub KSM P12

 

 

 

Z české poezie – Ivan Skála

nar. 6.10.1922 Brandýs nad Labem, zemřel 6.2.1997, Praha

Básník, překladatel poezie a publicista se širokým a pronikavým kulturně politickým rozhledem a záběrem. Přispíval verši, politickými a kulturními komentáři, polemickými články, reportážemi, kritikami a recenzemi zejména do Rudého práva a dále do periodik Tvorba, Lidová kultura, Plamen, Haló nedělní noviny, Svět v obrazech, Mladá fronta, Kmen, Květy a řady dalších. Od mládí bojoval za socialistickou orientaci a způsob života. Jeho dílo se vyznačuje vysokou ideovou a etickou náročností, vnitřní dramatičností, opravdovostí a zároveň odpovědností čtenářům; tyto vlastnosti se promítaly i do slohu jeho tvorby, která tvůrčím způsobem rozvíjela socialistický realismus.
Vlastním jménem Karel Hell. Pocházel z proletářské rodiny, byl synem zámečníka. Základní vzdělání ukončil v Praze a Brandýse n. Labem, kde po smrti matky pobýval u prarodičů. Od r.1937 trávíval prázdniny na Českomoravské vysočině,kde uzavřel přátelství s V.Školaudym, jehož prostřednictvím se o rok později dostal do komunisticky smýšlející studentské skupinky při Libeňském gymnáziu.Maturoval na obchodní akademii v Praze - Smíchov v r.1941. Od r.1942 totálně nasazen v Berlíně. Hned v r.1945 vstoupil do KSČ. Od r.1946 pracoval v kulturní rubrice Rudého práva. 1959 přešel do SČSS kde působil postupně v řadě funkcí. V květnu 1964 odešel z SČSS, neboť nesouhlasil s jeho novou orientací, kterou správně chápal jako zradu socialismu. 1965 se vrátil do Rudého práva jako kulturněpolitický komentátor. 1957-1968 byl ředitelem nakladatelství Mladá fronta. V březnu 1968 z fce odvolán. 1970 jmenován ředitelem nakldatelství Čs.spisovatel. 1979 národním umělcem. 1982-1987 předsedou SČS.

Pod pseudonymem Ivan Skála publikoval už své první příspěvky ve Studentském časopise(1939) a ještě jako student publikuje verše ve sborníku Chvála slova(1940). Knižně debutuje až po osvobození. Pro jeho dílo je příznačné, že organicky rozvíjí motivy nenahraditelného domova a přátelství. Vyhýbá se „medu slov„, sladkosti a hladkosti, kterých by za 1.republiky a německé okupace podle něj jen velmi málo odrážely skutečný život. Je přirozené, že jeho prvotina Křesadlo(1946) s verši z let 1941-1945 je plna obrazů války a osvobození Rudou armádou, tak jak je autor viděl očima i cítil srdcem. K válce se Skála vrátil ještě i ve druhé sbírce Přes práh(1948), avšak ve sbírce je už i básnicky pohotový ohlas Února 1948 a poznání, že úrodný mír je znovu ohrožován strůjci nových válek. Na tuto myšlenku poté Skála navázal poémou Fronta je všude(1951), kdy nebezpečí války přerostlo ve skutečný válečný konflikt v Koreji. Ještě předtím vydal, jako dar k IX.sjezdu KSČ, sbírku Máj země(1950). Ani v následující sbírce A cokoli se stane(1957) neslevil Ivan Skála z političnosti svých veršů, jeho pohled se však prohloubil a dospěl k vyšší lyrické intenzitě. Světonázorová zásadovost této sbírky i následujícího Ranního vlaku naděje(1958) odlišila tato díla od kolísání v mysli i díle řady jeho současníků v době po XX.sjezdu KSSS. V Ranním vlaku se autor dívá nejen vpřed, ale i zpět k časům svého proletářského dětství. V této sbírce mistrně dokázal spojit verše o domově i o zemích v nichž ještě hrstka kapitalistů vydírá miliony proletářů a zakončuje oddílem veršů s nadějí, že současný svět, prožívající předjitřní hodinu, čeká „dlouhý modrý den„. Ve sbírkách Ranní vlak naděje a Zdravím vás okna(1962) obohatil Skála svůj výrazový rejstřík o prvky Nezvalovy poetiky a noetiky. Obecně práce I.Skály 1958-1963 byly prosyceny atmosférou životní pohody. Jestliže v dalším svém vývoji básník ustoupil od melodičnosti a obraznosti této pohody odklonil, vyplynulo to z nutnosti reagovat na narůstající aktivitu antisocialistických sil. Poezii hájící bojovně základy socialistického světa shrnul v době vrcholící krize do sbírek Posel přichází pěšky(1968) a Čtyři básně o smrti a Strom(1969). Skála v nich dokázal odhalit mentalitu revizionistů, ironizoval parafínový úsměv samozvaných vykupitelů, jalové bengály jejich demagogie, která od „kritiky přehmatů a chyb„ cíleně směřovala k totální destrukci socialismu. Během 70.let vydal tři nové knihy veršů, z nichž sbírka Co si beru na cestu byla právem přirovnávána k Neumannově Sonátě horizontálního života. Básník na pozadí čtyř horizontů svého domova z dětství a mládí vysledoval genezi „nové duše„ socialistického občana.Výbor z celoživotní poezie nazval Ivan Skála Hefaistovou dílnou(1980). V něm si za hrdinu našel jediného boha antických Řeků, který sám pracoval. Héfaistos se pro Skálou stal symbolem budovatelské lopoty I v protikladu k polobohům, kteří z jeho dřiny těží a ještě se nad ním opovržlivě usmívají. Do 80.let vstoupil Skála sbírkou Bermudský trojúhelník(1982) v němž podává souhrnou básnickou zprávu o soudobém neklidném světě. Bermudský trojúhelník je poezií dynamické jednoty smyslovosti I filozofického nadhledu.

Skálova poezie je dostupná čtenářům také v řadě výborů. Vedle již zmíněné Hefaistovy dílny to jsou Malé zázraky(1974,1981), Čí je jaro(1976), Osudová(1978).  Přispíval verši, politickými a kulturními komentáři, polemickými články, reportážemi, kritikami a recenzemi zejména do Rudého práva a dále do periodik Tvorba, Lidová kultura, Plamen, Haló nedělní noviny, Svět v obrazech, Mladá fronta, Kmen, Květy a řady dalších.

Podílel se na překladech výborů ze S.Ščipačeva(1953), M.Isakovského(1955), a na antologiích Zásoba světla(antologie sovětských ruských básníků), Tvar větru(ant. sovětských ukrajinských básníků), Jížní vítr(ant. bulharských básníků) a Jitro přichází(antologie veršotepců z NDR). Přeložil díla W.Whitmana, P.Wiense ad. ,                             -SrP -

 

 

 

Spartakovi skauti práce

V květnu letošního roku uplynulo 75 let od konání II. celostátního srazu Spartakových skautů práce ve dnech 24. – 26. 5. 1926 v Praze. Kdo byli Spartakovi skauti práce?

V Československu se po 1. světové válce skauting rozvinul velmi rychle. Mnozí jeho přívrženci levicově zaměření však nesouhlasili s jeho buržoazním zaměřením. Jedním z nich byla L. Landová – Štychová (1885 – 1969). Ta v pozdějších letech vzpomínala:”Za všech okolností rozvířeného politického života jsme byli všichni téměř přesvědčeni, že vítězství ruského proletariátu a pracujícího venkovského lidu je počátkem velikých sociálních převratů v celém světě… Bylo proto třeba připravit mladé generace na těžké rozhodující boje, ale i na všední pracovní dny po revoluci, na práci pro upevnění moci proletariátu a zabezpečení nového řádu.”

Je třeba říci, že ani proletářský skauting nebyl zpočátku jednotný. Při levicovém sociálně demokratickém hnutí mládeže vznikl v roce 1920 Skaut práce, který se v roce 1921 přihlásil ke komunistickému hnutí, nebyl však příliš početný a až do října 1921 neměl jednotné celostátní vedení. Podobné zaměření i složení měly oddíly Spartakových skautů, které začaly vznikat již od roku 1921 při některých jednotách Federace dělnických tělocvičných jednot. Bylo celkem logické, že se tyto dvě organizace spojily – a to v roce  1924 a založily Spartakovy skauty práce. Ti se stali jako celek součástí FDTJ a později Federace proletářské tělovýchovy. Jejich tiskovým orgánem byl časopis Oheň. V té době již měli 130 oddílů a více než 4000 členy.

O revolučním poslání Spartakových skautů práce svědčí výňatek z Organizačního řádu SSP z roku 1926:” Heslem naším je: K boji proletariátu vždy připraven! Využijme mladického zápalu k romantičnosti, dobrodružství, touhy po volném pohybu, čilém, rušném a pestrém životě. Uděláme vše, co bude možno, abychom získali všechnu proletářskou mládež. Odstraníme vliv měšťácké individualistické výchovy ve škole a společnosti. Vysvětlíme správný názor na styk s přírodou. V našich skautských oddílech povedeme mládež k otužování ducha, zvykání neohroženosti, osobní obětavosti, vytrvalosti, třídní ukázněnosti, ke třídní uvědomělosti.”

Oddíly SSP ses soustředily nejen na vlastní činnost, schůzky, besedy, vycházky, výlety, letní tábory apod., ale účastnily se i mnoha veřejných vystoupení a bojů komunistické strany a její mládeže. Členové nosili zvláštní skautský kroj a představovali při dělnických manifestacích s členy proletářské tělovýchovy nejsemknutější složku.

Koncem dvacátých let, kdy sdružovali celkem asi 8000 mladých, děti a dorost tvořily jenom polovinu z tohoto počtu, ostatní byli o něco starší.

Vládnoucí buržoazii byla činnost SSP trnem v oku. Jedno persekuční opatření následovalo za druhým. Policie nejen že pronásledovala jednotlivé členy, ale snažila se organizaci SSP očernit i před veřejností, aby se rodiče báli posílat děti do skautských rudých oddílů.

Spartakovi skauti práce byli významnou složkou dětského hnutí za prvé  republiky. Právem jim náleží místo v historii pokrokového dětského a mládežnického hnutí v Československu.

František Kovanda