Volby jsou téměř za dveřmi (ročními) a tak je čas trochu rozebrat částečnou politickou scénu v ČR i s praktickým dopadem na veřejnost. Z prostorových důvodů se zaměřím jen na některé problémy.

ČSSD

ČSSD zahájila volební kampaň již před sjezdem. Aby sebrala hlasy KSČM, začala vystupovat jako levicová. Určitě bude zajímavé si tuto levicovost ČSSD rozebrat:

Levice v ČSSD samozřejmě je, dokonce vydávala před sjezdem vlastní časopis (3D - DISKUSE, DEMOKRACIE, DNEŠEK, vydává MO ČSSD Praha 2 – Královské Vinohrady pro vnitřní potřebu sociální demokracie, Cílem bulletinu 3D je podpora diskuse o programu, vnitřním životě a celkové činnosti ČSSD

v duchu otevřenosti a názorové plurality). Ke sjezdu vyšlo speciální dvojčíslo 19-20, kde byl rozsáhlý prostor věnován levicové platformě ve straně (mimo jiné články Za levicovou sociální demokracii od Rudolfa Převrátila, Levicový charakter ČSSD je třeba bránit a kultivovat od Jiřího Vraného, Proč vlastně ne frakce? od Václava Daška, Platforma od Ivana Davida a Levá frakce v ČSSD? od Radima Valenčíka. Levicová platforma také uspořádala řadu diskusí v klubu DAV21 (DISKUSE, ANALÝZY, VIZE PRO 21. STOLETÍ), kterého se např. účastnili Oskar Krejčí, Jiřina Masaříková, Miloslav Ransdorf. Je veřejným tajemstvím, že k této platformě se také hlásí např. poslankyně Volfová, díky které může zpravodaj 3D vycházet, v redakční radě časopisu 3D je také Štěpán Kotrba, známý novinář Britských listů…

Jenomže sjezd reálně pohřbil levicovou platformu pod nános antikomunismu a opoziční smlouvy. Materiály levicové platformy bylo zakázáno distribuovat (podobnost s jinými situacemi čistě náhodná) a ve vedení ČSSD se "levice" téměř neprosadila.

Reálná vládní politika ČSSD pokračuje v duchu opoziční smlouvy, proeurounijní kolaborace a v duchu doporučení Světové banky a MMF.

Aby získala volební hlasy sílícího úřednictva, snažil se Špidla prosadit úředníkům doživotní záruku zaměstnání a další výhody. Samozřejmě, že v poslanecké sněmovně narazili, ale úředníci jim dobrou vůli upřít nemohou…

Další krokem Špidly, který posílil vnímání ČSSD u občanů, bylo snížení platů ústavních činitelů. Špidlova snaha změnit vyplácení nemocenských dávek by měla vycházet z následujícího - plný plat by zákonodárci, členové vlády a prezident měli při nemoci brát už jen po 30 dní v roce.
Špidlův návrh zákona počítá s novým základem, z něhož se platy ústavních činitelů odvozují. Měl by ho tvořit trojnásobek průměrné měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře. Například ministři by nově měli brát asi o 2000 korun méně než teď, zákonodárci o 1000 korun méně. Přes některé rozporné body poslanci v první reakci s tímto návrhem souhlasili. V druhém čtení je také vládní návrh zákona, kterým se ruší 14 platy ústavních činitelů pro tento a další rok. Pokud bude vládní návrh schválen, připraví parlament o jeden plat všechny své členy, soudce, státní zástupce, členy prezidia Komise pro cenné papíry a ombudsmana. Zrušením čtrnáctého platu by stát měl ušetřit zhruba 250 miliónů korun. Jen u poslanců a senátorů by úspora měla činit zhruba 11 miliónů korun.

ČSSD zatroubila také do boje proti školnému, sociálnědemokratické ženy připravují na podzim protestní akce, stížnost k ústavnímu soudu.

Trochu stranou však zůstaly další asociální kroky - připravované zdražení plynu od července o 10 - 12%. Půjde tak letos o již druhé zdražení. Průměrná cena plynu pro domácnosti se zvýšila od 1. ledna letošního roku o 24,1 procenta. Při předpokládaném zdražení zůstanou podle Práva paušální měsíční platby beze změny a cena za kubík zemního plynu se zvýší v průměru o 13 procent. Zdražení pro domácnosti tak bude činit průměrných 11,7 procenta. Cena plynu by se měla zvýšit i pro podnikatele. Po posledním zdražení plynu 1. ledna se cena při spotřebě do 180 m3 zvedla na 9,54 za m3 při zvýšení paušálu na 20 Kč. Poslední cenový výměr ministerstva financí ohledně cen plynu je platný do 30. června letošního roku. Případné další zvýšení cen se uskuteční již cenovým rozhodnutím ERÚ, který od začátku letošního roku převzal od MF pravomoc vydávat tato rozhodnutí.
Další zdražení nás čeká v oblasti cestování (a teď nepočítám benzín…) - červnové zdražení jízdného ČD o pět procent. Zdražení se však nebude týkat komerčních nabídek, jako jsou Zpáteční jízdné, ČD-TIP, Senior pas, Junior pas, Časové jízdenky, Sleva pro skupiny, Vlak plus a Junior tour.

(Pozn. V Panamě se zdražila doprava o 66% a vyvolala rozsáhlé protesty, demonstranti odmítající zdražení se po pochodu městem pokusili prorazit překážky, které jim policie postavila do cesty před budovou parlamentu. Policejní těžkooděnci na útok demonstrantů odpověděli slzným plynem a protiútokem. Při protestech bylo zatčeno 185 studentů a 22 stavebních dělníků, jejichž odbory akci organizují. Zdražení jízdného městské hromadné dopravy v Panamě je první za více jak deset let, dosud činilo 25 centů.)

Na druhé straně Gross pomalu postupuje ve fašizaci české společnosti. Vláda už projednala návrh věcného záměru zákona o právu shromažďovacím, který by umožňoval tvrdší zásahy státní moci proti organizátorům demonstrací. Dá se říci, že by se současné oznamování akcí - shromáždění změnilo v "povolovací zřízení", což je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Návrh stanovuje důvody, pro které je možné shromáždění zakázat a zpřísňuje sankce za porušení shromažďovacího práva. Obce budou mít možnost demonstrace zakazovat a organizátory a účastníky shromáždění kriminalizovat. Trestná bude též "pasivní ochrana" účastníků, tzn. např. šátky znemožňující identifikaci. Jenomže pak by např. nemohly demonstrovat muslimské ženy, které zahalují tvář z náboženských důvodů.

Zároveň se připravuje zvětšení represivní moci policie - možnost většího nasazení tajných agentů a odposlechu, jak je to v novém výkladu zákona, který schválila vláda. Gross řekl, že podle předchozího výkladu zákona bylo možné použít agenty a monitorovací techniku jen v případě,
že za sledovanou trestnou činnost hrozilo minimálně osmileté vězení. Mnoho poslanců by navíc zřejmě podpořilo, kdyby se česká policie rozhodla zařadit do své výzbroje zvláštní prostředky, jež by při radikálních demonstracích umožnily dočasně ochromit a viditelně označit agresívní jedince. Tyto prostředky by demonstranty prý nezranily, ale jen dočasně paralyzovaly. Podle Grosse by policie měla mít prostředky se "zastavovacím" a "označujícím" účinkem. "Jde například o gumové koule systému flashball, které působí... jako kopanec. Zastaví člověka, na chvíli ho dokáží zpacifikovat a dokáží ho také označit," vysvětlil.

Podle Grosse vyrábí jedna firma z oblasti Moravské Třebové zbraň zvanou "kraken", která používá jako projektily normální tenisové míčky. "Nechtěl bych se vzdát toho, že by někdy v budoucnu byl donucovací prostředek tohoto typu dán Policii ČR k dispozici aspoň při zásazích pod jednotným velením, to znamená při hromadných akcích," uvedl…

Oficiálně se tyto kroky prezentují jako nástroje proti rabování a řádění neofašistů, realita je však poněkud jiná - skinheadské akce probíhají dále, dokonce v čase výročí konce II. světové války…

Pravice

Ve sněmovně byl pravicí zamítnut vládní návrh školského zákona, který předpokládal například novou podobu maturitních zkoušek, útlum víceletých gymnázií, možnost nahradit známky slovním hodnocením, vznik tříd s vyučováním v cizím jazyce, přeměnu škol na školské právnické osoby a další změny. Faktem je, že zákon obsahoval celou řadu chyb. Jenomže horší však je, že pravice povzbuzená tímto úspěchem již oznámila, že připravuje vlastní verzi (v souvislosti s již dříve oznámeným záměrem zavést školné na VŠ), která by umožnila platby za "nadstandardní vyučování" i na základních a středních školách.

ODS zahájila předvolební taktiku pseudovlasteneckou rétorikou, s kterou se staví jakoby do obhajoby národních zájmů v případě vstupu do EU. Její europesimismus má však reálně kořeny v kritice EU "zprava" a v obhajobě zájmů české, sice ve srovnání s nadnárodními monopoly nepříliš ekonomicky vlivné, ale hlavně volící, buržoazie.

KSČM

A jsme u KSČM. Záměrně jsem se vyhýbal zmínce o praktické politice KSČM v kontrastu s výše uvedeným. Byť výzkumy veřejného mínění jsou značně nepřesné a mohou být politicky objednávány, lze vypozorovat v poslední době určitý trend. Doba, kdy KSČM byla druhou nejsilnější stranou (neřkuli první), je tatam. ČSSD opět KSČM přeskočila a KSČM se dostává na startovní pozici posílenou o 1 - 3%. Je tento pokles důsledkem chyb KSČM nebo ne? Částečně se na něm jistě projevilo určité ekonomické oživení (byť reálně hodně nafouklé mediální propagandou). Značnou zodpovědnost však je možné vidět i na bedrech KSČM, např.

· nejednoznačnost v otázce Evropské unie, zaměření kampaně KSČM k EU, kde politika ODS získává body u odpůrců EU, z nichž řada je potencionálními či minulými voliči KSČM

· vyjadřování představitele KSČM J. Dolejše, kdy souhlasí se školným formou srážek ze mzdy, což nahrálo ČSSD, která je prezentována jako jediná strana hájící bezplatné školství

· zklamání z opatrného, (či jasného, ale málo prezentovaného) přístupu KSČM k řadě sociálních otřesů, propouštění apod., rozdíl mezi slovním voláním po občanské neposlušnosti a realitou, který odradil mnohé příznivce levice, takže nyní by k volbám již nešli

· apod.

-GRA-

Rozhovor s vedoucí odborné skupiny školství při ÚV KSČM, Martou Semelovou:

KSM se v posledních měsících aktivně věnuje boji proti školnému. Jaký je váš názor na naši iniciativu SOS student?

"SOS student" je kampaň proti školnému, kterou inicioval KSM a od počátku má naši plnou podporu. Kampaň se začala připravovat v listopadu 2000, tedy v době, kdy poslanci US, KDU-ČSL a ODS přišli s požadavkem vybírat školné. Vlastní petiční akce se rozjela v únoru 2001. 3x týdně sbírají členové KSM podpisy v ulicích Prahy a dalších míst ČR a je třeba říci, že akce se setkává s velkým zájmem veřejnosti. Petice proti školnému podepisují studenti i učitelé, rodiče, mladí i staří. Zároveň bylo vyrobeno 5000 samolepek "Odmítám školné" a vydáno několik čísel informačního bulletinu. V minulých dnech byla projednána druhá etapa kampaně, během níž by mělo dojít k adresnějšímu oslovení poslanců a veřejnosti. Předpokládá se dokonce zaregistrování "SOS student" jako občanského sdružení.

A můj osobní názor? Velice si cením obětavosti, s jakou se členové KSM do kampaně pustili. Jedná se o mladé lidi, kteří studují či chodí do práce a ve svém volném čase se postaví na ulici, kde sbírají podpisy, diskutují s lidmi a vysvětlují, jaké nebezpečí školné pro celou společnost znamená a kdo je prosazuje. Dělají ohromný kus práce.

Vaše OS školství se určitě problematikou zabývá. V čem je podstata vaší argumentace proti školnému?

Za prvé: Školné je vždy sociálním sítem, prohlubujícím sociální selekci. Rozděluje společnost na ty, kteří si vzdělání mohou finančně dovolit a na ty, kteří si vzdělání musí odepřít. A to bez ohledu na jejich nadání, schopnosti. Do popředí se dostává jediné: peníze. Školné tak vede k diskriminaci méně majetných a je překážkou pro nemalou část sociálně slabších studentů, což je v přímém rozporu s jejich právem na rovnost šancí v přístupu ke vzdělání. Přitom právě upozornění, že rovnost šancí, jako jedno z nejdůležitějších kritérií uplatňování práva na vzdělání, je možné v ČR zpochybnit, se objevuje ve Zprávě Českého helsinského výboru o stavu lidských práv v ČR (1999). Už nyní zaplatí vysokoškolák nemalé peníze. Učebnice, skripta, strava, ubytování, cestovné, to vše něco stojí. A ne zrovna málo - za 5 let studia statisíce korun. Podle ČSÚ vzrostly ceny a náklady na vzdělání za 5 let o 118%. Tento růst nákladů se týká značného množství rodin, které jsou už nyní nuceny zvažovat, zda unesou finanční zátěž studia. Pokud by k tomu přibylo ještě školné, znepřístupnilo by to vzdělání významné části populace. A s tím KSČM zásadně nesouhlasí. My prosazujeme vzdělání bez sociálního a ekonomického omezování. Tzn. bezplatné vzdělání v celém rozsahu na všech stupních škol, od předškolních zařízení po VŠ. To však může zabezpečit jedině státní školská soustava, státem plně dotovaná a řízená.

Za druhé: Co nejvyšší vzdělanost celého národa je zájmem nás všech. Je jedním z nejdůležitějších zdrojů vytváření hodnot. Proto by to měl být právě stát, který vkládá investice do oblasti, jež přispívá nemalou měrou k rozvoji celé společnosti, a s tím i k růstu její životní úrovně.

Co říkáte na názory, že by se mělo na vzdělání přispívat jako na sociální, zdravotní a důchodové zabezpečení?

Vzdělání by mělo být v plné výši hrazeno ze státního rozpočtu. Názory, o kterých se zmiňujete v otázce, se bohužel objevily na internetových stránkách KSČM a přichází s nimi místopředseda ÚV KSČM Jiří Dolejš v rámci diskuse o financování školství. Podstatou je "celoživotní splácení (např. 40 let) investice do vzdělání, a to srážkou ze mzdy od určité úrovně."

Já toto vyjádření J. Dolejše pokládám za jeho osobní názor, který nejenom že nebyl konzultován s OS školství, ale nebyl projednán ani řádnými stranickými orgány. Pokud by k tomuto projednávání došlo, jsem přesvědčena, že by byl výše uvedený názor odmítnut. Odporuje totiž všem dokumentům KSČM, včetně volebního programu a závěrů sjezdu.

KSČM trvá na bezplatném vzdělávání, které považujeme za jednu z priorit i v příštím volebním programu. Dále KSČM podporuje a prosazuje veškeré kroky propopulační politiky. Zmíněný návrh k takovým krokům rozhodně nepatří. Jeho realizace by vedla ke zvýšenému ekonomickému zatížení mladých rodin. To ostatně potvrzují i zkušenosti států EU, které přistoupily k možnosti půjček na studium. Výsledky jsou takové, že jednak došlo ke snížení zájmu o studium, jednak k prodlužování studia. Důvodem je skutečnost, že student raději pracuje a na studium si přivydělává, než aby si vzal půjčku, kterou dříve či později bude muset začít splácet.

V poslední době ve sdělovacích prostředcích vzbudil pozornost názor místopředsedy J. Dolejše, který zveřejnil na internetových stránkách KSČM, týkající se vzdělání jako sociální investice…

K této problematice jsem se vlastně už vyjádřila v předcházející odpovědi. Zmíněný názor J. Dolejše se týká otevření možnosti spolupodílení se na financování vzdělání studenty, a to formou srážek ze mzdy v budoucím zaměstnání. Toto tvrzení využily sdělovací prostředky k tomu, aby obvinily KSČM z posunu doprava a upuštění od požadavku bezplatného vzdělání. Podle sdělovacích prostředků tak jedinou stranou, požadující bezplatné vzdělání, zůstává ČSSD. Proti takové dezinformaci rozhodně protestuji. Znovu opakuji, že názor J. Dolejše je v KSČM ojedinělý a je v rozporu se stanovisky OS školství ÚV KSČM i s dokumenty KSČM. Bezplatné vzdělání a podpora mladých rodin, to jsou požadavky obsažené v závěrech V. sjezdu i volebních programech strany.

Jaké je tedy stanovisko OS školství PR KSČM?

OS školství se na svém zasedání 26. 4. seznámila s vyjádřením místopředsedu ÚV KSČM Jiřího Dolejše ze zpravodajství ČTK, týkající se placení vysokoškolského vzdělání. OS školství konstatuje, že zveřejněné stanovisko J. Dolejše je v rozporu s volebním programem KSČM, která trvá i nadále na bezplatném vzdělání na všech stupních škol. Bezplatné vzdělání podpořili i poslanci KSČM, naposledy při projednávání novely VŠ zákona na půdě PČR.

O akcích SOS student trochu jinak

Jakožto aktivista studentského sdružení SOS student jsem se během měsíců března, dubna a května zúčastnil téměř deseti petičních akcí pořádaných touto organizací (v Praze, Táboře, Chomutově, Českých Budějovicích) a rád bych se s vámi podělil o několik dojmů a poznatků. Některé akce se povedly více (těch byla drtivá většina), jiné méně, někdy nás bylo na akci i sedm, jindy jsme petiční akci krásně zvládli ve dvou. Důležité však je, že počat shromážděných podpisů pod peticí proti školnému dosáhl skoro 6000. To by vzhledem k poměrně malému počtu aktivně angažovaných lidí mohlo být překvapující, ale pouze potud, než se setkáte s lidmi na ulicích a pohovoříte třeba právě o otázkách školného. Většina kolemjdoucích se školným nesouhlasilo a dávalo to i najevo, mnoho lidí se však bojí pod něco se podepsat (že by přeci jen ta proklamovaná demokracie a svoboda slova pokulhávala?), někteří s námi samozřejmě nesouhlasili (jednalo se ovšem jen o zlomek) a jiní raději vůbec neměli vlastní názor. Je zajímavé, že věková struktura podepisujících je velice různorodá – od baboček a dědů, kterým není lhostejný osud jejich vnoučat, přes maminky s dětmi, příslušníky středního věku a starší, až po studenty. Pokud akce probíhala před školami, převažovali ve struktuře právě studenti, ale podepisovali se i jejich vyučující. I s těmi i s oněmi jsme navazovali kontakt a diskutovali o problémech. Dozvěděli jsme se například, že „současní mocní vystudovali za komunistů zadarmo a ostatní by měli teď platit“ nebo dokonce, že „vláda a parlament by už potřebovaly přeházet vidlemi.“ Řada podepisujících se nám svěřila s levicovými názory a rozhodně není pravdou tvrzení, že všechna mládež je pravicová. Příslušníci té „druhé strany barikády“ – učitelé, docenti a profesoři celkově odsuzovali situaci ve školství, jež „od listopadu 1989 přestalo být státní prioritou“, uvědomovali si ale, že školné nic nevyřeší a peníze se stejně použijí na záplatování vládních dluhů a k nim se tak jako tak nedostanou. Navíc nám někteří potvrdili, že i když peníze na škole jsou, mizí kamsi do ztracena, což postihuje negativně žáky i vyučující (nepřipomíná vám to státní rozpočet?). jestliže byla akce pořádána mimo školy, u metra či na ulicích, převažovali spíše dospělejší a starší lidé, často šlo o maminky s kočárkem nebo rodiče s dětmi. Od jedné mladé maminky asi s ročním potomkem jsme se dozvěděli, že „se s mužem kvůli nákladům hodně rozmýšleli než si dítě pořídili a na školné rozhodně mít nebudou“ (jen materiální zabezpečení potomka v prvních několika letech jeho života prý podle ní stojí několik desítek tisíc) a to nebyl ojedinělý případ. Většina podepisujících nám potvrdila, že dnes opravdu není peněz nazbyt, když navíc každý již na vzdělání platí určité procento ze svých daní. Vysokoškolský profesor z přírodovědně zaměřené VŠ, který si nepřál být jmenován, dokonce přirovnal počínání navrhovatelů školného na státních školách k „novodobé šlechtě, která si pro sebe chce vydobýt privilegia, zvýhodňující ji oproti normálním lidem i v této oblasti života.“ Velkou podporu jsme získali právě vyučujících na všech stupních škol i od studujících a velmi by mě zajímalo, zda při výzkumech veřejného mínění bude opět argumentováno tím, že pro školné jsou mládí a vzdělaní lidé. Není to totiž pravda, protože na vysokých školách je drtivá většina studentů a značná část profesorského sboru proti zavedení školného. Vedle finančních hledisek se objevily i další argumenty, například „kdo chce platit může jít na soukromé školy a pokud nejsou peníze nemá stát dávat dotace právě soukromým školám, jak to dělá dosud, protože ty jsou tím oproti státním zvýhodněné“, „vzdělání je ústavně zaručené právo a nikdo ho nemá právo omezovat“, „místo schopných budou studovat jen ti, co na to mají, což rozhodně vzdělanostní úroveň v ĆR nezvýší“, „peníze na vzdělání se mají nalézt jinak než školným – jde přece o budoucnost země a našich dětí“. Nemohu se nezmínit o médiích. Zatímco v Praze naše akce média zdárně ignorovala a ČTK dokonce opakovaně odmítla naše akce zveřejnit – někdy se nám podařilo aspoň malou zprávičku „protlačit“ až na třetí pokus, mimo Prahu byla situace lepší a to jak v S, tak v J Čechách. Dokonce mě překvapilo poměrně objektivní informování v některých z těchto médií. Zajímavá příhoda se nám stala v Táboře, kde jako první přiběhla postarší žen se zápisníkem, vykřikujíce už z dálky, že všichni, kdo jsou proti školnému jsou komunisté a abychom jí honem nadiktovali naše jména a adresy a nechali se vyfotografovat (proti školnému je cca 70-80% obyvatel a pokud by skutečně všichni byli komunisty, nebylo by už co řešit).Tento vyloženě neobjektivní, nenávistný a podivný přístup nás trochu vyvedl z míry – požádali jsme ji proto, aby se nám prokázala, z jakých že novin vlastně je – zaskuhrala něco o tom, že je z Táborských listů a rychle odešla. Asi po půl hodině, když jsme mezitím nasbírali něco přes 40 podpisů, dorazila mladší a o mnoho příjemnější slečna, tentokrát skutečně z Táborských listů, která ovšem nic o nějaké starší kolegyni z redakce nevěděla. Petiční akce v Táboře nakonec dopadla dobře - mohli jste se o ní podrobněji dočíst v dubnové Mladé pravdě, kam o ní napsali na str.3 naši soudruzi z Tábora. Abych dodržel objektivní přístup, nemohu vynechat také těch několik málo negativních ohlasů kolemjdoucích. Paradoxní bylo, že vedle majetných pravičáků se proti akci vyslovili i někteří staří spoluobčané či mladí dělníci se slovy, „co jste si vycinkali před deseti lety to teď máte“, přitom si vůbec neuvědomili, komu školné skutečně prospěje, že těm kdo na Václavském náměstí zvonili klíči je nyní již kolem 30až35 a zavedení školného postihne zase jen sociálně slabší – normální lidi v České republice, kteří si vydělávají poctivě. Další lidé nám petici nepodepsali s prohlášením, že „petice je stejně na nic a školnému nezabrání“. Ani tito lidé nechápou, že je lepší se alespoň ozvat, projevit nesouhlas, než odevzdaně čekat na mocenské tahy „těch nahoře“.Velká podpora akcí SOS student mezi lidmi znovu dokázala, že lidé jsou v současné době trápeni mnoha starostmi a vyloženě čekají na to, až je někdo osloví, zeptá na jejich problémy a nabídne alternativu.

PSK

Naši lidé informují

Není tomu dávno, co studenti Gymnázia Písnická pod vedením Mgr. Vladimíry Hanušové vypracovali projekt nazvaný Bílá kniha. Obsahem zájmu lidí na projektu zúčastněných byl průzkum mínění učitelů, studující mládeže a dalších zainteresovaných osob o některých problémech současného školství. Protože se projektu zúčastnila i jedna osoba sympatizující s KSM, můžeme vám přinést nezkreslené informace o výsledcích průzkumu. Pro nás jsou tyto výsledky především zajímavé v tom, že úplně potvrzují názory KSM a ukazují, že náš zásadový postoj co se týká školného i nového rozdělení maturit na státní a školní část se zcela shoduje s názory většiny mládeže a opět dokazuje, že KSM české mládeži rozumí a zná recepty na řešení problémů mladých. Navíc je třeba zdůraznit, že Gymnázium Písnická patří mezi typická pražská soukromá gymnázia, kde bohužel prozatím je doposud většina mladých orientována pravicově (na rozdíl od vysokých škol, na nichž dynamicky roste počet levice, což je dáno větší informovaností i rostoucími životními zkušenostmi). O to více jsou výsledky projektu potěšující. Počet osob odpovídajících na jednotlivé otázky se pohyboval od 142 do 147, přičemž se ne vždy překrývali osoby odpovídající na jednotlivé dotazy, celkový počet zúčastněných tedy byl vyšší /někdo odpověděl jen na jednu otázku, jiný pouze na jinou, někteří sice odpovídali, ale nevěděli ani u jedné otázky, jaké stanovisko zaujmout), nejnižší věk dotazovaných byl 15 let. Pro naše potřeby jsou rozhodující názory mládeže, ale pro pořádek uvedeme někde i názory „starších“ (raději bych jim říkal životně zkušenější – nejsme prosazovately boje generací, ale naopak jejich spolupráce) generací.

Otázek bylo celkem šest. My se zaměříme na ty nejdůležitější: 1)Jste pro zavedení školného na vysokých školách? Otázka byla poněkud nedomyšleně formulována tak, že se týká všech škol (dokonce se lidé zúčastnění na projektu setkali se spoluobčany, kteří netušili, že se na soukromých VŠ platí!). Ze 147 osob, jež otázku zodpověděli, se pouhých 12 vyslovilo pro zavedení školného v plné připravované výši a naopak 74 bylo zásadně proti jakýmkoliv poplatkům na školách. Typické bylo, že nejostřeji se proti školnému stavěla mládež 15-25 letá, kdy pro zavedení školného byly 3 osoby a 54 bylo proti. Nejvíce pro zavedení školného horovala skupina 30.-40. letých, která v dalších absolventech spatřuje možnou konkurenci, kterou se snaží omezit početně (v případě, že se sníží v důsledku zavedení školného celkový počet osob, které si budou moci dovolit studovat) nebo alespoň schopnostně (ten, kdo si zaplatí vysokoškolský titul dostane, což umožní vystudovat i bohatým, jimž určitý Požadavek schopností je překážkou) – neuvědomují si ale, že skuteční odborníci budou potřeba i po nich, a že pokud by stát byl co k čemu, zajistil by uplatnění všem schopným lidem (jak už to tu jednou bylo, bohužel příliš krátce). Je zajímavé, že stoupenci školného, kteří ovlivňovali znění možných odpovědí, prosadili v tomto případě ještě třetí variantu odpovědi – Ano, ale pouze symbolické. Tato snaha ovlivnit odpovídající, aby hlasovali alespoň pro tuto variantu, je o to viditelnější, že u všech ostatních otázek byly jen dvě možné odpovědi. I tak si pravice vylepšuje statistiky. Přesto ani tento trik se nepovedl, nadpoloviční většin dotázaných se vyslovila proti jakékoliv formě školného. Z mládeže mezi 15-25 lety, kterých se problém zavedení či nezavedení bezprostředně týká, se pro absolutní zavedení školného vyslovili 3 osoby, pro symbolické 23 osob a 54 osob – tj. více než 2/3 (67,5%) byly nekompromisně proti školnému! Pokud bychom mládež počítali mezi 15-40 lety, bylo 8 pro, 31 pro symbolické a 64 proti jakékoliv formě školného (tj.62,1%). 2)Další zajímavou otázkou byl dotaz, zda souhlasíte s rozdělením maturity na státní a školní část? Je zajímavé, že většina ze 145 osob, které na tuto otázku odpověděly se vyslovila pro toto rozdělení (konkrétně 79), tak naopak mládež do 25 let byla proti v 56,5% (34 pro a 44 proti) a i pokud bychom počítali za mládež osoby mezi 15-40 lety, zvítězilo by záporné stanovisko – 47 hlasů pro a 53 proti (tj. 53%). 3)S tím souvisela zajímavá otázka, zda by dotázaní volili maturitu z matematiky nebo společenskovědného základu. Zvítězil nakonec společenskovědní základ, k němuž se přiklonilo 80 (tj. 54,8% - 43 do 25 let, 15 do 40 let a 22 nad 41 let), k matematice se přiklonilo 66 osob (36 do 25 let, 8 do 40 let a 22 nad 41 let). Tento přístup odpovídá současné orientaci mládeže, která, pokud nejde do učení, se na vysokou školu orientuje možná až příliš humanitně, zatímco řada technických a přírodovědně zaměřených fakult musí, aby naplnila stavy, brát i bez přijímacích zkoušek. Ještě poměrně dobrý výsledek matematiky lze přičíst na vrub generaci nad 40 let, „poznamenané“ tím, že v době, kdy studovala, byli v kurzu „páni inženýři“. 4) Zajímavý je též postoj k problému integrace žáků zvláštních škol do běžných škol základních. Zde se velká většina ze 145 odpovídajících vyslovila proti této integraci, přičemž s věkem odpovídajících roste i negativní postoj vůči těmto snahám. Proti začleňování problémových dětí s poruchami učení bylo 60,4% osob do 40 let (61 z počtu 101, kteří odpověděli na tuto otázku) a dokonce 70,5% osob starších 40 let (31 z celkového počtu 44 této věkové kategorie). 5)Co se týká dotazu – souhlasíte s rušením víceletých gymnázií, zde byla sice většina proti, avšak vzhledem k tomu, že Gymnázium Písnická je víceleté gymnázium, se tomu až zase tak divit nelze. (I tak dosáhl počet odpůrců víceletých gymnázií mezi respondenty úctyhodného čísla 61, což bylo 42% dotázaných.) 6)Poslední dotaz se týkal požadavku na nezbytný stupeň vzdělání pro učitelky v mateřských školách, kdy se rozhodná většina napříč generacemi (112 – tj. téměř 79% těch co odpověděli) vyslovila pro to, že postačí středoškolské vzdělání. Snahy zpřísňovat požadavky na vychovatelky v mateřinkách prostě „nejsou in“.

PSK

Ze mezinárodního semináře k EU, Řecko, II. část.

Podle s. Korakase je problematická úloha levice v Evropě. FKS je např. členem vlády, která se zúčastnila bombardování Jugoslávie. Sjednocená evropská levice má také značné rozpory v přístupech k Chartě základních práv: většina je proti nebo spíše proti, PDS ale chartu přijala a v Bundestagu ji navrhli začlenit do spolkové ústavy. Napůl – Francouzi, Dánové a Demokratické hnutí Řecka. KKE zastává názor, že pracující žádné země nemůžou být obelháváni jakousi vizí, že EU se dá změnit. Zevnitř EU se základní změna nevybojuje, je možno zmírnit dopady na nejchudší, ne však stabilně a dlouhodobě. Teď se EU mění k horšímu, mnoho i minulých výdobytků je odbouráváno. EU se prostě nemůže změnit z nástroje kapitálu na organizaci, která hájí, uskutečňuje zájmy lidu. Touto cestou nelze omezit ani vliv kapitálu. Nejde vytvořit kapitalismus s lidskou tváří. KKE má tudíž dlouhodobý cíl vystoupit z EU a zrušit ji. Základní strategií KKE je mluvit s lidmi upřímně a jasně pojmenovávat problémy. Přitom má dnes těžší podmínky pro svou činnost, právě pro své jednoznačné postoje, které přivádějí kapitalisty k zuřivosti. Řešením je podle KKE větší opora o všelidovou frontu. Dnes jsou ve fázi vytváření všelidové fronty – za životní prostředí, zdraví, vzdělání, na obranu a vytvoření demokratických práv (už funguje), tento postup nabízí cestu k vytvoření nového Řecka. Snaží se o totéž i na mezinárodním poli.

Zajímavé byli i další informace ohledně financování KKE. Plat z EP (Evropského parlamentu) odevzdávají poslanci straně. Dopravu atd. platí EP, a to 13.000 EURO + kancelář. Berou si na cestování ekonomickou třídu, účtují podle nároku – zbytek dávají jako příspěvek straně.

Kostas Alesandratis, poslanec v EP a profesor astrofyziky v Ianeně mluvil o rozšíření EU, povinnostech a podmínkách vstupu do EU a rozboru řecké zkušenosti. Při schůzce v Nice se projevila zřetelně tendence k federalizaci EU, rovných podmínek pro jednotlivé členy ve federaci nebylo dosaženo. Dochází k přesunu práv států k těm silnějším - SRN, Francie a VB, které mohou rozhodovat o situaci v Evropě. Grónsko – část Dánska - bylo součástí EU a odtrhlo se.

Zásadně se změnila situace po roce 1989. Kapitál byl v rámci rozpínání imperialismu a získání ohromných trhů pro západní kapitál připraven vstoupit do států bývalého socialistického bloku. Reálná čísla tento záměr potvrzují - obchodní bilance západní Evropy má přebytek 25,8 mld. EURO. Deficit k ostatnímu světu 13,7 mld EURO. Zisk z rozšíření se předpokládá dvakrát větší než schodek s ostatním světem.

Proč chtějí rozšíření noví kandidáti? Nová buržoasie je velmi agresivní a potřebuje podporu mezinárodního kapitálu proto, aby zabránila podobným procesům jako v Moldávii (kde zvítězili komunisté). Přijetí kandidátů do EU tomu má zabránit a zajistit novou moc, která doufá, že bude dostávat oo EU peníze. Řecká zkušenost však říká, že za každé přijaté EURO zaplatili různými způsoby 3x více. Před 20 lety EU slibovala trh pro 250 mil. Evropanů. Skutečností je, že řecké produkty ani nepokryjí řecký trh, import, konkurence a kvóty je drtí. Cílem programu pro kandidátské země je připojení k EU pomocí programů PHARE, SAPARD pro zemědělství, ISPA pro životní prostředí a infrastrukturu. Peníze pro kandidáty jsou vázány na určení podle EU. Podpora rozšíření z komunistických pozic existuje – pokud si někdo myslí, že se současně se vstupem do EU spojí pracující, že budou koordinovat svůj postup, že bude tedy i EU lidu vedle EU monopolů, je to nesmysl. Žádný sociální systém nedává pro takovýto posun základ. Možnosti transformovat EU nejsou. EU je možno změnit revoluční cestou. V případě rozšíření EU půjde o úspěch kapitalistické globalizace / integrace nemůže vyřešit rozpory kapitalistického systému. Je nutná změna celého systému. Je třeba nedávat větší moc a možnosti kapitalistickému systému./ KKE je tedy proti rozšíření. Internacionalizace proletariátu je teď menší než internacionalizace kapitálu. EU využívá strategii získávání politických reprezentací kandidátských zemí a obyvatel, vyvinuté metody přesvědčování a lichocení, přičemž má mechanismy, aby zasáhla proti případné systémové změně a možnému uskutečňování komunistického programu. EU a její rozšíření v žádném případě nepomůže zkvalitnění spolupráce levicových, komunistických stran. KKE se snaží pomoci koordinaci spolupráce levice, která je nutná.

Kdo bojuje proti EU a kapitalismu, musí však nabídnout jinou alternativu. Analogie – zatažení NDR do SRN. Ceny byly vyrovnány, platy se však vzdálily (Řecko x Belgie). Problémem je statistika, kde se uvádí průměr : dva a půl miliónu Řeků pod hranicí bídy, 11 % oficiálně nezaměstnaných (15 % asi ve skutečnosti). ŘKKE byla od začátku proti EU. Teď je hodnocena jako jediná, která má právo kritizovat. Správně hodnotili vývoj. EU se snaží přesvědčovat o výhodách (často v EU neexistujících). Sliby EU však neznamenají pro pracující nic. Vně EU máš klíč od vlastního domu. Uvnitř o něj přijdeš.

Elena Miralonikorakis (strojařka, členka ÚV), zabývající se v EU vzděláváním a dopady na děti a mládež, se soustředila na problematiku vzdělávání. V Řecku se omezuje vzdělávání na odborný trénink, který je souborem omezených, konkrétních znalostí a dovedností použití průběžně v závislosti na potřebách trhu. Maastricht a jeho podmínky jednotlivé země nemohou bezprostředně ovlivňovat školství (jen nepřímo). Odborný výcvik je podceněním vzdělání, jeho nahrazením je částečný speciální výcvik po celou dobu života tzv. celoživotní výcvik (zakotveno v Bílé knize). Jde o trvalou změnu požadavků a stálé se přizpůsobování a doučování. Vzděláním pro většinu je základní vzdělání, omezené na základní potřeby – čtení, psaní, počítání, ovládání počítačů a jednoduchá komunikace v jednom cizím jazyce. Tato forma vzdělávání vyhovuje monopolům (šikovný, pohyblivý dělník bez vlastní vůle, zcela podřízený systému). Poprvé to bylo popsáno u kulatého stolu evropských průmyslníků v r. 1985 se záměrem zavést tento model všude od dětského věku do stáří, a tím uspokojit potřebu nových pracovních sil na pracovních místech, potřebu elasticity práce. Politický cíl této koncepce: vytvořit tímto „nevzděláním“ „evropského občana“. Tomu byly podřízeny i změny na všech stupních vzdělávacího systému, v koordinaci se sbližováním všech zemí v pojetí odborného výcviku. V EU existuje trend snížit povinnou školní docházku, v Itálii byla z 10 let snížena na 9 let. V Řecku byla povinná docházka 12 let - 6 základ, 3 gymnasium, 3 lyceum, pak panhelénské zkoušky. Nyní jsou zkoušky konány průběžně i po 2. a 3. ročníku lycea. Na lyceu dnes studují jen uchazeči o univerzitu, ostatní jsou odrazováni, přeřazeni do škol pro neschopné, na kterých chybí učitelé, vybavení, učebnice. Výsledky aplikace spojené s odporem žáků i rodičů za dva roky: o 35 % se zmenšila populace žáků na lyceu, 1/3 se ani nepokouší na lyceum se přihlásit. Dříve to byla jen 2 %. Dramatická situace je v zemědělských regionech: 45 %, v dělnických okrscích: 75 %, v bohatých čtvrtích 2 % nepokračují. Soukromé školy (doučovací ústavy až 6 hodin denně se platí) rodiče stojí stejně jako stát platí na školství, za angličtinu až 40 USD/hod. Platí se i za doučování tělocviku. S doučování se začíná už v 9 – 10 letech. Děti doplácí na to, že rodiče nemají peníze. I základní školy se privatizují (důvod – zvýšení úrovně). Existuje možnost zapsat se do libovolné školy, ale nejlepší školy jsou pro nejbohatší žáky. Ostatní školy nebudou mít dost prostředků, zhorší se jejich situace. Tento systém byl aplikován již v Anglii a v Portugalsku. Podporuje sociální a třídní rozdíly ve vzdělání.

Postupně je systém aplikován i na vyšší vzdělání, má vazbu na prohlášení z Boloně (r. 1999, podepsáno 29 ministrů školství z Evropy). V květnu letošního roku se v Praze hodnotil společný postup. Dochází ke snížení úrovně vysokých škol na 3 roky – předstupeň (předtitulní), pak 2 roky pro některé magisterské studium se specializací a 3 roky doktorandské studium. Rozbití cyklu studia znamená, že studenti mají jen dílčí znalosti, což má záporný vliv na vědecké bádání, pokrok. Výsledkem je snížení vědeckého potenciálu (polospecialisté). Státní účast na vysokém školství bude rozpočtově omezena. Přežití škol bude záviset na zájmu zákazníků – studentů a na sponzorech, státních grantech EU atd. Univerzity se musí chovat jako podniky. Školné má být zřízeno pro magisterské a vyšší studium, ve VB už i pro bakalářské, likvidují se možnosti národních programů ve vědě. Zároveň mají vznikat vedlejší obory a školy v zemích s nižší úrovní (včetně východního bloku). Tomu bude přizpůsobeno i hodnocení učitelů. Zákon o výzkumných centrech v Řecku: hodnocení výzkumu analogicky dle přínosu peněz – grantů a prodaných projektů. Soukromé subjekty ve výzkumných ústavech určují vše.

Směr KKE je naprosto jiný - co potřebují lidové vrstvy. Chtějí jim zajistit dobrou úroveň vzdělání. Protože bez toho povede informační společnost ke krizi. Dnes je třeba více vzdělání než měly předchozí generace. Čas je třeba využít ke vzdělávání, ne ho zaplnit nezaměstnaností. Návrh KKE na zlepšení základního i vysokého školství počítá s 12 lety školy pro všechny společně a povinně do 18 let, VŠ přístupné všem! Je to ale střet s politikou EU – boj za charakter školství, proti imperialismu a monopolům pokračuje.

s. Jorgos, vedoucí oddělení zabývající se prací odborů, informoval o evropské taktice k pracujícím: EU preferuje nahrazení trvalé práce prací flexibilní, v letech 94-96 bylo 64% všech nově vytvořených míst založeno na elastické práci. V současnosti je v Řecku 553 tisíc nezaměstnaných, z toho 60% jsou ženy, také značná část mládeže je dlouhodobě nezaměstnaná.

Přesto, že potřeby lidí se zvyšují, mzdy stagnují na úrovni 80. let. EU uvádí, že v Řecku žije 23% obyvatel pod hranicí bídy, 70% důchodců je také pod touto hranicí. Stoupá hranice odchodu do důchodu. V Řecku neexistuje 8 hodinová pracovní doba Probíhají boje za zajištění zákonného pojištění – 14. 3. se např. uskutečnily celodenní akce odporu.

K otázkám zemědělství vystoupil s. Stryftaris , člen řeckého Parlamentu a politbyra ÚV KS Řecka.

EU slibovala výhodný export, zlepšení životní úrovně, přiblížení ( srovnání ) platů. EU tvrdila, že pokud se Řecko odtrhne, nemůže přežít. Skutečná situace je však jiná. Jediné, co stoupá, jsou zisky nadnárodního kapitálu, a tím i posilování pozic kapitalistů. Nadnárodní monopoly kontrolují celý trh v Řecku.

V letech 1981- 85 (přechodná doba) bylo zemědělství Řecka postupně paralyzováno kvótami, které zlikvidovaly tradiční zemědělskou výrobu. Potřebné finance na projekty zavlažování nebyly poskytnuty, naopak bylo dostatek financí z EU na projekty likvidace zemědělských produktů ( systematické likvidace – vývoz citrusových plodů na skládky). Pokud překračuje zemědělská produkce kvóty EU, jsou vyžadovány tvrdé sankce a pokuty. V některých produktech bylo Řecko před začleněním do EU soběstačné, dnes tyto produkty díky kvótám chybí na trhu. Drasticky se snížila tradiční produkce, např. tabáku, citrusů, oleje. Cena výkupu těchto produktů je nižší než před 20 lety. Řecko před vstupem do EU mělo kladnou obchodní bilanci, která je dnes v mínusu.

Současná tendence EU je zmenšování dotací, které má dopad na Řecko (v případě rozšíření EU se tyto dotace ještě výrazněji sníží). Přesun zemědělců do měst (hlavní město a krajská města) a vylidnění venkova – odchod přebytku pracovních sil, a tím zlevnění pracovní síly.

Do roku 1952 probíhal boj za získání půdy ( 1- 3 ha), dnes průměrně hospodaří zemědělci na 4,5 ha, snaha EU je likvidovat tyto malé celky a po bankrotu drobných zemědělců a družstev umožnit skoupení půdy zpracovatelskými monopoly. Následně je využívána levná pracovní síla zemědělců k získání dalších zisku pro nadnárodní kapitál. Je faktem, že „armáda“ nezaměstnaných udržuje nízké mzdy tím, že je často využíváno i cizích dělníků.

V 90. letech se uskutečnily masové protesty zemědělců (vylévání mléka na hranicích apod.). Vláda použila násilí k potlačení protestů, včetně odsouzení tisíců zemědělců prostřednictvím soudů. Došlo k likvidaci družstev zákonem o bankrotu.

Cílem kanditátských zemí by mělo být do EU nevstoupit, v případě, že budou do EU zavlečeny, je nutné bojovat za její rozbití.

1. máj na Ostravsku a KSM

Členové Komunistického svazu mládeže se účastnili prvomájových shromáždění na mnoha místech republiky, mimo jiné i v Opavě a Ostravě. 1. máj v Opavě byl pro nás o to významnější, že se KSM stal oficiálním spolupořadatelem této akce, kterou zorganizoval společně s KSČM. Náš znak se tak objevil na tisících letácích a na plakátech ve všech vozech opavské hromadné dopravy. Je třeba říci, že politická část akce (projevy KSČM a KSM) trvala v porovnání s tou nepolitickou (vystoupení country skupiny, mažoretek) jen velmi krátkou chvíli. Na akci se naštěstí objevilo z řad ultrapravice jen několik jedinců a tak se neopakovala zkušenost z minulého roku, kdy se nás skupinka fašistů málem pokusila fyzicky napadnout.

Po skončení opavských oslav 1. máje se členové KSM přesunuli do Ostravy - na zámek v Porubě, kde jsme opět rozložili náš informační stánek. Program v Ostravě byl ale více než obvyklý - dechovka, lidový vyprávěč … Nevím také, z jakého důvodu letos organizovala ostravská KSČM oslavy 1. máje na dvou místech. V té chvíli mi to přišlo jako velké tříštění sil.

Každopádně mi letošní 1. máj v podání KSČM připadal tradičně velmi apolitický. V této souvislosti bychom měli usilovat o to aby 1. máj změnil charakter ze současné podoby jakési "lidové slavnosti" na svátek, jenž bude tou nejlepší příležitostí k demonstraci všech revolučních sil.

Milan Krajča

Projev zástupce KSM na prvomájovém shromáždění v Opavě

Vážené soudružky a soudruzi,

rád bych vás také, jménem Komunistického svazu mládeže, přivítal na tomto prvomájovém shromáždění, které pořádáme společně s Komunistickou stranou Čech a Moravy, která je nám, ze všech stran, programově nejblíže.

První máj je a vždy bude svátkem solidarity v boji za svobodu a základní práva člověka. Je připomenutím památky padlých dělníků, kteří se dovolávali svých práv, bojujíce za osmihodinovou pracovní dobu a snesitelné pracovní podmínky. První máj je vyjádřením odhodlání postavit se proti útlaku a diskriminaci.

My, revoluční mládež z Komunistického svazu mládeže si jsme odkazu 1. máje vědomi. Našim cílem je boj za sociální práva, mír, svobodu a socialismus. V současnosti jsme se zaměřili především na kampaň proti vstupu České republiky do Evropské Unie a stáli jsme také u vzniku iniciativy SOS student, která se angažuje v boji proti zavedení školného. V neposlední řadě se dnes také snažíme co nejvíce podporovat našeho slovenského soudruha a kamaráda Mária Banga, který je vězněn za to, že se bránil před fašistickým útokem.

První máj je svátkem internacionálním - je to svátek všech pracujících světa, a proto: ZA MEZINÁRODNÍ SOLIDARITU!, AŤ ŽIJE 1.MÁJ!

Nerovný přístup České televize

Nedávno se bouřící zaměstnanci České televize i jejich sympatizanti se při charakteristice tohoto televizního kanálu oháněli pojmy jako je veřejnoprávnost (ve smyslu služby občanům), nezávislost a svoboda projevu. Jejich „povstání“ vyčpělo, avšak frazeologie přetrvává. Jaká je ale realita? Je skutečně ČT nezávislým, veřejnosti otevřeným médiem, které objektivně informuje občany a poskytuje všem skupinám obyvatelstva nediskriminující formou vyhovující výběr? Dejme stranou způsob hospodaření, některými významnými osobnostmi označovaný za černý trh, i kritéria výběru personálního obsazení, kde chybí jakákoliv byť i pomyslná kontrola a oprávněně se hovoří o „rodinkárstvu“ jednotlivých „uměleckých“ dynastií a part, a zaměřme se pouze na obsahovou stránku věci, kterou můžeme kdykoliv posoudit. Už delší dobu běží na televizních obrazovkách seriál Zdivočelá země plný silně reakční pravicové ideologie. Nejen, že je v něm obsažena řada hrubých historických chyb, ale dopouští se zcela otevřené demagogie a lží (např. komunisté jsou ti co kolaborovali a mají sudeťácký původ, zatímco „občanský odboj“ trpěl v koncentrácích aj.). Není divu, vždyť scénáristou je jeden z vedoucích představitelů nechvalně známé Konfederace politických vězňů. Názory v tomto seriálu obsažené, se shodují s přesvědčením daleko méně početné skupiny národa, než onehdy promítaný Major Zeman. Přesto nebyla Zdivočelá země doplněna žádnými „vysvětlujícími dokumenty“ a diskusemi, i když by se tvrzení v tomto dílku obsažená dala zcela daleko spíše vyvrátit, než fakt, že v Čechách působili po válce nacističtí Werwolfové a na Slovensku banderovci, kteří měli kontakty na řadu funkcionářů Demokratické strany (bývalých luďáků) a kněží. „Rovnocenný přístup“ ČT se projevil i při jednotlivých svátcích. U velikonoc byla zdůrazněn „původní“ náboženský charakter – prakticky celé dny běžely na prvním i druhém programu různé mše, křesťanské pořady a též zfilmované biblické příběhy (ač se jaksi pozapomnělo zmínit, že původně se Kristovo ukřižování a zmrtvýchvstání slavilo jindy a velikonoce jsou v podstatě svátky boha Jupitera, jejichž datu oslav církev, aby získala více pohanů pro svou víru, tzv. Kristovo zmrtvýchvstání v roce 325 na nicejském ekumenickém koncilu jednoduše „přizpůsobila“. Na našem území se v této době původně slavívaly pohanské slovanské svátky oslavující odchod zimy – Moreny). Je zajímavé, že na 1.května (Svátek práce, jehož uznání si museli pracující doslova vydobýt vlastní krví) žádné prosocialistické ani budovatelské filmy a pořady neběžely a pokud již byli redaktoři nuceni hovořit o jeho levicovém charakteru (v souvislosti s mnohamilionovými celosvětovými manifestacemi pokrokových lidí), tvářili se spíše výsměšně a rozhodně nepoužívali onoho slavnostně exhaltovaného tónu, jaký se z jejich úst řinul o svátcích velikonočních. Výročí osvobození naší vlasti a konce 2.světové války (pominu-li, že se slaví o den dříve než by měl), kromě Plzeňska; v ČT nijak zvláště nezdůrazňují, dokonce je možné, že brzy převáží o tomto datu v naší „veřejnoprávní“ televizi pořady, z nichž se dozvíme, že 9.květen1945 (pardon 8., já sám si na to pořád nějak nemohu zvyknout) byl pro Českou republiku neštěstím, protože tehdy bylo zahájeno komunistické tažení k moci. Ostatně už je překroucen komunistický odboj o němž je prohlašováno, že se po celou válku pouze připravoval na převzetí moci (ač více jek 1/3 všech Čechoslováků zavražděných nacisty byli členové nebo sympatizanti komunistických idejí). Příznačné pro „objektivnost“ pořadů ČT jsou různé „odborné“ snímky jako Hitlerovi generálové, Hitlerovi muži nebo nejnovější příběh kariéry „velkého Ády“. Ano, v současné době, když má někdo sebepravicovější názory, tak není extremista, protože pravicovost je módní (ať třebas tvrdí, že nezaměstnaní si za to můžou sami a pouze příživničí na těch majetných nebo, že by všechny Romy poslal na Madagaskar či všechny bývalé členy KSČ zavřel do vězení), ale běda pokud se například někdo domnívá, že kultura a vzdělání mají být prioritou vlády, i když jsou tzv. nevýdělečné a že každý kdo chce pracovat by k tomu měl dostat příležitost. O zpravodajství se raději ani rozepisovat nebudu. Celkově si myslím, že když už někdo koncesionářské poplatky platí, má právo na odpovídající kvalitu služeb, a protože koncesionářské poplatky platí i těch 26%, které se domnívají, že minulý režim byl lepší, mělo by se to odrazit i ve struktuře a obsahu vysílání.

Ostatně výše zmíněný požadavek alespoň minimální objektivity ČT je plně v souladu s novelou zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, v níž Poslanecká sněmovna na návrh V.Filipa (KSČM) doplnila již existující povinnost provozovatelů vysílání dbát zásad objektivity a vyváženosti ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech o ustanovení, že Česká televize a Český rozhlas jsou povinny sestavovat programovou skladbu tak, aby ve vysílání poskytovaly vyváženou nabídku pro všechny obyvatele se zřetelem na jejich věk, pohlaví, barvu pleti, víru, náboženství, polit. či jiné smýšlení, národnostní, etnický nebo sociální původ a příslušnost k menšině. Protože ale např. na státní svátek 1. a 8.(9.) května nemohlo být o něčem takovém ani řeč (nikde např. nebyla zmíněno obrovská zásluha Rudé armády na osvobození naší vlasti a vůbec na porážce nacistického Německa, kterážto zásluha byla nepoměrně vyšší než zásluha všech ostatních spojeneckých armád), nezbývá než poznamenat, že zpravodajové, moderátoři a komentátoři již objektivně zpracovat určité téma nesvedou a je otázkou co tedy ve veřejnoprávní „naší vaší“ televizi dělají.

Petr Skála

Z mezinárodní konference "Za tolerantní společnost - proti ultrapravicovému extremismu a rasismu"

Ve dnech 12. a 13. května proběhla v na berlínské radnici Schöneberg mezinárodní konference "Za tolerantní společnost - proti ultrapravicovému extremismu a rasismu", kterou pořádaly Předsednictvo Strany demokratického socialismu (PDS), Poslanecký klub PDS v Bundestagu (PDS), Konfederační frakce Sjednocené Evropské levice/ Severské zelené levice v Evropském parlamentu (GUE/NGL) a Fórum Nové Evropské levice (NELF) a které jsem se za KSČM aktivně zúčastnil i já.

V prvním, hlavním dni, proběhla panelová diskuse, kterou uvedla předsedkyně PDS Gabi Zimmer, a které se účastnili Peter Fleissner, předseda oddělení Výzkumu a sítí pozorovacích stanovišť EU pro xenofobii a rasismus z Rakouska, Panos Trigazis, Synaspismos, Ústřední tajemník řeckého Občanského hnutí proti rasismu, Prof. Siegfried Jäger z Duisburgského institutu pro řečový a sociální výzkum DISS, Glyn Ford, SPE, člen Evropského parlamentu z Velké Británie, Petra Pau, místopředsedkyně strany a poslaneckého klubu v Bundestagu, PDS a kterou moderovala Sylvia-Yvonne Kaufmann, členka Evropského parlamentu, místopředsedkyně GUE/NGL z PDS.

Poté následovala práce v 7 pracovních skupinách, které se zaměřily na následující problémy:

Evropská integrace a pravicový extremismus, kde přednášel mimo jiných i Iwan Melnikow, místopředseda Komunistické strany Ruské federace a poslanec Dumy a kde se hovořilo o problematice Nové pravice v Evropě, ohniscích její kampaně, politických možnostech neofašistů a Nové pravice v evropském integračním procesu,

Migrace a integrace, kde přednášela mimo jiné i Fodé Sylla, členka Evropského parlamentu, členka GUE/NGL z Francie a kde se mluvilo zejména o národní a evropské politice o uprchlících a asylu a její každodenní aplikaci,

Nebezpečí pravicového extremismu a prostředky společnosti, kde přednášela mimo jiných i Angela Marquardt, poslankyně Bundestagu za PDS a kde se analyzovala pravdivost výroku Maxe Horkheimerse "Kdo ale nechce mluvit o kapitalismu, měl by také mlčet o fašismu." v kontrastu nutnosti vytvořit antifašistickou frontu všech demokratických sil,

Sociální problémy a populistická demagogie pravice, kde přednášela mimo jiných i Leif Harmann z dánské Socialistické lidové strany (SF) a kde se hovořilo o vlivu neoliberalismu a potlačování sociálního státu na růst pravicového extremismu a fašismu,

Komunální strategie proti pravicovému extremismu, kde vystupoval např. místostarosta Lyonu Jeanine Decriaud, místostarosta francouzského Lyonu a kde se analyzovala úspěšnost konkrétních komunálních opatření v národních osvobozených zónách, na úřadech, školách, v restauracích nebo klubech či v ghetech pro cizince.

Vzdělání, kultura, hodnoty, občanská kuráž, kde vystoupil mimo mou maličkost i Michel Cullin z francouzské Socialistické strany a kde se mluvilo zejména o metodách boje proti fašistické kulturní frontě,

Příčiny ultrapravicového extremismu a nepřátelství vůči cizincům, kde vystoupili mimo jiných i odborníci z Maďarska, Litvy a kde se hodnotily zkušenosti soužití generací různých společenských systémů.

Po shrnutí jednotlivých sekcí následovala druhý den mimo dopolední návštěvu budoucího památníku zavražděných Židů v Evropě u Braniborské brány panelová diskuse "Fórum 200 plus!", kde v panelu diskutovali Dr. Rabbiner Andreas Nachama z berlínské židovské komunity, Dr. Max Stadler, poslanec Bundestagu za FDP, Prof. Dr. Hajo Funke, politický vědec Svobodné univerzity Berlína, Saskia Sasse, politická vědkyně z USA, Didier Motchane, místopředseda Hnutí občanů (MdC) z Francie, Petra Pau, místopředsedkyně strany a poslaneckého klubu v Bundestagu, PDS

Hlavní myšlenky celé konference jsem shrnul do následujících tezí:

Ohledně analýzy neofašismu:

q Pravicový extremismus není specifický problém mládeže. Má rozměr všegenerační a minimálně celoevropský (i např. tezemi typu "Evropa proti americkému imperialismu"). Souvislost mezi růstem pravicového extremismu a globalizací provázenou antisociálním neoliberalismem je zřejmá. Globalizací se otevírá prostor pro větší rozměr rasismu a xenofobie V Evropě je zřejmý nejen klasický rasismus, ale i antisemitismus a islámofóbie. Zvláštním příkladem je albánofóbie v Řecku. Co bude pro Evropu znamenat např. vítězství tiskového magnáta Berlusconiho v Itálii? (jeho strana je ve stejné frakci v EP jako CDU apod.)

q Jádro současné ideologie neofašismu vychází z "práva na sebeurčení národů", převodu lidí na kolektivní subjekt, silného státu, heroizace těch, co se obětují za společnost, hledání vnitřního nepřítele (cizinci, levice) atd. Neofašisté pracují se zpětnou vazbou, s "vládou pevné ruky".

q Ve východním Německu se neofašismus vyvíjí do celého kulturního proudu (muzika, oblečení, symboly, časopisy, spojení přes Internet), k sociálnímu hnutí a k organizované politické součásti pod vlivem radikálních pravicových stran. Neofašismus se v současné době tváří "moderně", používá moderní metody a prostředky práce, mimo ulic i komunální politiku, vlastní kulturu, přivlastňuje si obhajobu zájmu Němců. Propagační materiály jsou ve velkém kopírovány v Kanadě a SRN. Ve své politice se orientují na následky, které lidé prvotně vnímají. Proto jsou relativně úspěšní. Ve skutečnosti však neofašisté staví hráz mezi zdravé a nemocné, Němce a ostatní, jako menšina chtějí utlačovat většinu. Součástí jejich náhledu na svět je i ponížená role ženy v partnerském vztahu. Součástí pravicového extremismu je také sexismus, homofobie apod. Určité prvky pravicového extremismu jsou i ve školách, kde dochází často k podpoře německého nacionalismu a zlehčování úlohy fašismu v historii. Příčiny růstu fašismu ve východním Německu jsou např. autoritářství, politické chyby, Ost-West vztahy, azylová politika, nacionalistické tendence, sociální důsledky transformace (vyšší nezaměstnanost než na Západě apod.). Velká diskuse byla o úloze NDR v růstu fašismu. Někteří účastníci tvrdili, že za neofašismus může z velké části NDR. S tím souhlasí i někteří představitelé PDS v médiích. Ve skutečnosti (což je stanovisko Komunistické platformy PDS) je však větší podíl rasistických činů na území býv. NDR způsoben mnohem větší nezaměstnaností, "transformací" a horším sociálním postavením pracujících než v západní části.

q Neonacistické hlavní síly v Německu jsou NPD, VDU, REP. Počet aktivních příslušníků neofašistického hnutí se zvětšuje. Zároveň dochází ke kriminalizaci antifašistického hnutí. Antifašistické akce jsou zakazovány, sledovány policií, antifašisté pronásledováni. Kriminalizovány jsou také menšiny. Značným problémem je také státní, institucionalizovaný rasismus (policie, sociální systém, kriminalizace menšin atd. - znak vládnoucí třídy). Velký rozdíl je také mezi organizovaným a neorganizovaným rasismem.

q Příkladem živné půdy pro rasismus může být např. tato analýza rasismu a xenofobie společnosti v zemích EU (příklady) - názor k cizincům, přistěhovalcům

q Země	q Aktivně tolerantní	q Pasivně tolerantní	q ambivalentní	q netolerantní
q DK	q 33	q 31	q 17	q 20
q DE	q 24	q 29	q 29	q 18
q GR	q 7	q 26	q 43	q 27
q SE	q 33	q 43	q 15	q 9
q AT	q 20	q 37	q 30	q 12
q FR	q 25	q 31	q 26	q 19
q BE	q 22	q 26	q 28	q 25
q Nejméně netolerantní je Švédsko a Španělsko (4%)

Nebo akceptace lidí z Východu, kteří by chtěli pracovat v mateřských zemích: Nejlépe (pořadí od nejlepšího) by to akceptovali lidé ze Švédska, Španělska, Dánska, Itálie, Finska, Portugalska, EU15, Velké Británie, Irska, Francie, Rakouska, Řecka, Belgie, Holandska, Lucemburska, Německa (tam by to neakceptovalo 23% obyvatel). Podle jiného výzkumu souhlasí 32 % obyvatel na politické pravici v Evropě s výrokem, že všichni cizinci, byť by se v EU narodili, by se měli vrátit do země svého původu. Na politické levici si to myslí méně než 20% lidí. V Německu jsou rozdílné názory mezi východem a západem. A to i podle stáří (tolerance k cizincům - v %):

q ZÁPAD	q Intolerantní	q Pasivní tolerance	q aktivní tolerance	q ambivalence
q 15-24	q 13	q 35	q 29	q 23
q 25-39	q 15	q 30	q 31	q 24
q 40-54	q 14	q 29	q 22	q 34
q 55+	q 26	q 25	q 18	q 30
q VÝCHOD
q 15-24	q 26	q 30	q 25	q 18
q 25-39	q 18	q 30	q 23	q 29
q 40-54	q 12	q 35	q 22	q 31
q 55+	q 17	q 27	q 18	q 22

q příklady rasismu v reklamě a kultuře - reklama na čokolády, Pipi dlouhá punčocha (ostrov černoušků), píseň "10 malých černoušků", turistické prospekty s "podřadnými civilizacemi", Pokémoni

O úloze prevence a boji proti pravicovému extremismu

q Mladí lidé se samozřejmě nerodí jako fašisté. Kde jsou příčiny jejich obratu? Co je vina společnosti, rodiny, osob? Představitelé Evropské levice na rozdíl od komunistické platformy a komunistů nevnímali na konferenci tolik souvislost mezi fašismem, rasismem a kapitalismem (viz heslo sekce 3 - "Kdo ale nechce mluvit o kapitalismu, měl by také mlčet o fašismu."). Mají představu o tom, že zvítězí nad fašismem a rasismem v tomto systému.

q Antifašistické hnutí musí reagovat na každý objevivší se hákový kříž, na každou pošpiněnou památku osvoboditelů - Rudé armády. Jen tak je možné posilovat občanskou odvahu. Boj proti fašismu musí být veden proti fašismu všedního dne, proti fašismu v učebnicích, i proti antikomunismu.

q Je třeba zakázat veškeré fašistické projevy na Internetu. "Fašismus není názor, ale zločin!". Problémový je jen právní výklad "svobody shromažďování" a konkrétní uplatnění v praxi.

q Je třeba zakázat fašistické strany (NPD). Jenomže tím se problém nevyřeší. Vznikne strana nová atd. Objevil se i názor, že pokud bude existovat legální fašistická strana, bude možné snáze monitorovat vliv fašismu ve společnosti (preference apod.).

q pro boj proti rasismu a fašismu musíme hledat novou kvalitu pro vysvětlování, výchovu, emancipovat kulturu (ale pozor na "vícerychlostní kulturu"), proti ultrapravicové kultuře postavit kulturu levicovou, která musí být lepší

q praktické případy boje proti rasismu: smíšené dětské tábory a vzájemné výměnné pobyty (jak to dělá např. mládežnický německo-francouzský svaz apod.), teoretické vzdělávání - kniha Alexandra Bolze: Nacionální socialismus a společenská výchova (Nadace Rosy Luxemburgové, Sasko 2001) - po přečtení knihy a zkušenosti s fašismem by podle autora nikdo mezi neofašisty nevstoupil, antifašismus v ulicích - řetěz lidských těl proti rasismu, kteří budou v noci držet svíčky - 1000 lidí apod.

q při antirasistické kampani má úlohu také marketing (např. černé panenky na trhu jsou, ale neprodávají se dobře)

q Nesmí docházet ke kriminalizaci antifašismu, místo ní je třeba prosadit státní a lokální podporu (i finanční) antifašismu a antifašistům

q Praktický návrh argumentačního letáčku nabídla na konferenci pořádající PDS - skládá se vždy z argumentu ultrapravice (demagogie) a následně ze stručné antiteze PDS, která uvede věc na pravou míru - např. na tezi "Německá pracovní místa jen pro Němce." PDS reaguje Ne "auslendři", kteří zde pracují, berou Němcům práci, nýbrž německý podnikatel, který lidem v nouzi nastavuje mzdy. Proto platí: Stejný plat za stejnou práci!", apod.

Možné závěry pro politiku

Problematika rostoucího rasismu a pravicového extremismu je velmi aktuální, zejména v souvislosti s globalizací a možnou integrací do evropských struktur. Z tohoto důvodu by bylo vhodné, aby byla zřízena průřezová pracovní skupina, která by se tématům, specifikovaných na tomto semináři, programově dále věnovala. Vhodné by bylo navázat kontakt s dalšími protirasistickými a protifašistickými subjekty a s partnery v zahraničí. Náměty z této konference se hodí také do volebního programu - např. státní a komunální podpora antifašistických akcí a sdružení (finanční a jiná) apod.

Další sociální síto aneb pan prezident nás zase dostal

Už nějakou dobu se KSM hlavní měrou podílí na kampani SOS Student. Tato kampaň se snaží organizovat studenty v boji proti nastolení školného, které by se po svém zavedení stalo sociálním sítem vzdělanosti, kdy by chudí, ať už jakkoliv inteligentní a talentovaní, neměli s finančních důvodů šanci dostudovat.

Jen jsme ale začali bojovat proti školnému, už se objevil pan státní prezident Havel s novým sociálním sítem, které už je ovšem zdárně zavedené a velmi dobře a téměř nekontrolovatelně funguje. Jedná se o milost, kterou prezident může udělovat.

Prezidentská milost je jedním z mnoha privilegií, která Havel má. Její udílení vůbec nikdo nekontroluje a záleží jen na panu prezidentovi, kdo jí dostane a kdo ne. Kvůli tomu, jak často je Havlem udělována, dostává prezidentská kancelář víc a víc žádostí a byla nucena dokonce zavést zvláštní odbor kanceláře, který se žádostmi o milost zabývá (jediné pozitivum na celém institutu milosti je v tom, že kancelář svým rozšířením poněkud snížila nezaměstnanost J).

V první půli května prošla médii zpráva o dalším podivném udělení milosti. Pan prezident udělil milost člověku, jestli se o někom takovém vůbec dá mluvit jako o člověku, který se za řízení svého auta posadil opilý a v tomto stavu způsobil nehodu, při níž zahynuli dva lidé v protijedoucím voze: otec s čtyřletou dcerou. Nejen, že za něco podobného dostal opilý podnikatel směšný trest pěti let, ale i tento nízký trest mu byl prominut milostí páně Havlovy.

Ale nejstrašnější na tom všem je přístup prezidenta, který by měl být prezidentem nás všech. Udělení této prapodivné a pobuřující milosti totiž Havel zdůvodnil mimo jiné tím, že pachatel vdově nabídl finanční prostředky. Pan Havel tím degradoval lidský život, dokonce život manžela a dcery, na něco, co lze zaplatit penězi.

Jak to asi zapůsobilo na pana podnikatele? Můžeme si být jisti, že se bude kát a už nikdy ho ani nenapadne sednout za volant opilý? Myslím, že tomu bude spíš naopak. Pan podnikatel si řekne: „Tak jsem se z toho zase vysekal, příště toho nesmím vypít tolik, ještě že mám ty prachy!“

Tak jsem se postupně dostal k tomu, co jsem naznačil už názvem článku. Pan podnikatel má peníze a tím, že je nabídl jako náhradu za dva zmařené lidské životy, se vysekal z pětiletého vězení, které by si jinak musel odsedět. A tady je to sociální síto; dostal by milost někdo, kdo nemá dost finančních prostředků, které by nabídnul jako náhradu za lidský život? Asi těžko a tím se institut prezidentské milosti už úplně zvrhává a to dokonce tak, že nabývá formy právě sociálního síta: nemáš prachy = milost nedostaneš.

Na závěr jedno doporučení pro pana prezidenta i pro omilostněného řidiče opilce: pokud se budete náhodou pohybovat po Praze choďte raději kanálama, protože jestli vás někde potkám, budu si na vás muset plivnout nebo v lepším případě hodit kamenem a nejsem sám, kdo by to s chutí kdykoliv udělal.

-VHU-

Velikost lidství a solidarity mezi národy

Přesto, že je květen měsíc lásky, kdy příroda ukazuje ty nejhezčí poklady, kdy stromy otevírají svoji náruč a lidé se milují na zeleném koberci, nelze zapomenout, že právě Máj byl měsícem, kdy skončil nejničivější světový konflikt v dějinách lidstva. Konflikt při kterém zahynuli miliony lidí, byly vyzkoušeny nové zbraně nevídané účinnosti překonávající svou strašlivostí veškerou fantazii (atomové zbraně, naváděné rakety ad.).

Bohužel při návštěvě dnešních knihkupectví, by mohl člověk dojít ke zcela milnému názoru, že německý Wehrmacht a zbraně SS byly party „dobrých a hodných chlapců, které měly prosazovat tzv. demokracii a zastavit pronikání bolševismu na západ.“ Na poličkách a regálech na nás koukají usměvaví nacističtí generálové v hrdinských pózách, vyparádění esesáci v rouše beránkově a masoví vrazi v rouše neviňátek. Jak to ale vlastně bylo? Na to je nutné dát jasnou a srozumitelnou odpověď!

Druhá světová válka má pro různé národy různý význam, formu i obsah. Pro Velkou Británii a většinu evropských zemí začala 1.září 1939 německým vpádem do Polska (i když spíše pouze formálně – tzv. válka v sedě). Pro Sovětský svaz 22.června 1941 realizací plánu Barbarossa (přepadení SSSR německou armádou a zbraněmi SS). Pro Spojené státy začala až 7.prosince 1941 japonským útokem na Pearl Harbor. Postupně se tento konflikt rozšířil i na mnoho dalších států a kontinentů.

Tedy začněme.

Německo bylo nuceno přijmout spojenecké podmínky ukončení první světové války 11.11.1918 spíše v důsledku vzpour a stávek v zázemí a zejména celkové vyčerpanosti německé výroby a společnosti, než v důsledku drtivé porážky na bojištích (není od věci připomenout, že na konci války byla západní německá fronta na francouzském území a východní na území ruském; současně však nebyl např. dostatek obvazového materiálu a německé lazarety musely namísto normálních obvazů používat nekvalitní obvazy papírové, chyběly léky a v armádě byla celková fyzická i psychická vyčerpanost). V důsledku ohromné inflace a astronomických náhrad válečných škod (které nakonec Německo spojencům nezaplatilo, protože vzhledem ke své situaci reparace ani splatit nebylo schopno), hospodářské krizi vzniká vhodná situace pro vzestup nacionalistických názorů a idejí a hlavně pro vzestup na dějinnou scénu jejich hlasateli Adolfu Hitlerovi, který v dubnu 1920 zakládá Národně socialistickou německou dělnickou stranu(NSDAP). S využitím nacionalistických a militaristických nálad v Německu a použitím slibů: Velké Německo, práce a životního prostoru pro „velké“ Německo, zavedení tzv. nového pořádku a dalšími sliby získává Adolf Hitler a jeho NSDAP do r.1932 masovou podporu obyvatel a r.1933 se souhlasem velkoburžoazie stává kancléřem a s pomocí uměle vytvořeného strašáka komunismu a „židobolševismu“ i všemocným diktátorem. Zrušením Versailleské smlouvy z r.1919 (omezovala německé ozbrojené síly na 100000 mužů policie a armády bez loďstva, tanků, letectva) začíná s realizací snu na zotročení a ovládnutí celého světa. V souladu s tímto snem dochází r.1938 k anšlusu Rakouska a okupaci značné části ČSR německou armádou. Roku 1939, přesněji 15.března okupuje zbytek Československa, jež byla obětována Francií a Velkou Británií k uspokojení Hitlerových plánů (navíc se už vlastně nejedná ani o Československo, protože 14.března vyhlásili slovenští kolaborantští fašisté v čele s Tisem tzv. Slovenský štát). 1.9.1939 pět německých armád s 1700 letouny bleskově přepadá Polsko, které již několik měsíců předtím Hitler nestydatě vydíral. 3.září 1939 vyhlašuje Francie a Velká Británie Německu válku, ale pro Polsko je již pozdě (pro Polsko je tento útok víceméně překvapením, protože s Hitlerem uzavřelo smlouvu o přátelství - namířenou proti Sovětskému svazu). Anglie a Francie nečině přihlížejí, jak Polsko 27.září kapituluje. Wehrmacht a zbraně SS v Polsku stejně jako později v jiných zemích řádí a zabíjejí tisíce a desetitisíce lidí z řad inteligence, armády, zejména pak ale nacisty nejvíce nenáviděné Židy a komunisty. Blesková válka se rozjíždí – 9.4.1940 Německo útočí na Norsko a Dánsko, aby si zajistilo přísun železné rudy. Dánsko, bezprostředně s Německem sousedící, padlo za jediný den, Norsko až 8.června. Západu se jeho původní sen, že Hitler přes Polsko a ČSR zaútočí rovnou na SSSR (kvůli čemuž také obětovali svobodu Československa a při útoku do Polska seděli se založenýma rukama), se neplní. 10.května útočí hitlerovci na Belgii a Holandsko. Oba tyto státy jsou záhy porobeny. 12.května následuje útok na Francii. Ta i přes „nedobytnou Maginotovu linii Britský expediční sbor, po unáhlením stažení anglických jednotek, 25.června kapituluje. Hitler je pánem západní Evropy. Všude zavádí teror, koncentrační tábory, denně jsou prováděny popravy Nyní následuje Velká Británie (přestože na ni Hitler původně nechtěl zaútočit a ještě v devětatřicátém roce s ní počítal jako se spojencem proti sovětům). 13.srpna začíná letecká bitva o Británii, kterou RAF vyhrálo jen díky největšímu vypětí zahraničních pilotů, kteří utekli před Hitlerem z okupované Evropy (Češí, Poláci Holanďané, ale také letci z USA a Nového Zélandu) a díky tomu, že značná část sil byla vázána na okupaci Evropy a již soustřeďována k připravovanému útoku na Sovětský svaz.

22.června 1941 útočí německá vojska na SSSR. (Musíme se v zájmu objektivity zmínit o tzv. paktu o neútočení, podepsaném Molotovem a Ribentropem. Hitlerovým snem bylo od počátku napadnout Sovětský svaz – komunisty měl za své největší nepřátele. To, že byl do války proti Západu, zejm. Anglii, vmanévrován víceméně proti svojí vůli, je z jeho zápisků i celé ideologie více než patrné. Navíc Mnichov chápal jako jakousi dohodu s Británií a Francií, také jakýsi pakt o neútočení. Kdyby mu nebyly západní velmoci vyhlásili válku při napadení Polska /s nímž před tím uzavřel dokonce smlouvu o přátelství, nejen o neútočení, s tajnými doložkami proti SSSR/, nebyl by pravděpodobně býval na ně zaútočil. Takhle ovšem, nechtě aby při útoku proti sovětům měl druhého nepřítele v zádech, musel nejprve zpacifikovat snadnějšího nepřítele – Západ. Ze sovětské strany byl pakt o neútočení pouze účelnou dočasnou ochranou, aby se proti nim Západ spolu s Hitlerem náhle nevrhly bok po boku, navíc aby mohla být dokončena reorganizace Rudé armády a dohnána příprava na válku. SSSR se totiž na válku nepřipravoval, na rozdíl od Německa a „západních demokratů“, kteří divoce zbrojily od konce 20.let.) Rudá armáda překvapena a v době probíhající reorganizace musí čelit třem armádním skupinám čítajícím 3 miliony mužů, 4000 tanků, 7000děl a 3000letadel. Na německé straně bojují ovšem nejen němci, ale také jednotky až armády jejich spojenců – Rumunů, Slováků, Italů, Chorvatů, „dobrovolníci“ z frankistického Španělska, SS divize zformované z estonců, ruských němců aj., nakonec také fašistické kolaborantské armády banderovců (z Ukrajiny) nebo tzv. Vlasovců. Právě díky překvapení, síle, rychlosti a zejména brutalitě útoku slaví hitlerovci úspěchy a obkličují i velké sovětské formace a armády, postupují několik set kilometrů do sovětského vnitrozemí a začátkem prosince stojí 35km od Moskvy. I v těchto pro Sovětský svaz těžkých chvílích se sovětský lid nevzdává – díky obrovskému hrdinství se daří alespoň zpomalit německý postup, na Stalinův pokyn je přesunut strategický průmysl mimo dosah Němců. Díky hrdinné obraně, podzimnímu bahnu a následným mrazům nebyli nacisté schopni uskutečnit svoji bleskovou válku a boje pokračují v zimě. Rudá armáda nehybnosti němců využívá k reorganizaci a přípravě zimní ofenzívy před Moskvou. Karta se obrací a přísunem čerstvých jednotek ze Sibiře je útok na Moskvu odražen a Sovětská vojska přecházejí do protiofenzívy. Německá vojska ustupují.

V červnu 1942 Paulus a jeho šestá armáda obkličují Stalingrad, rozhodnuti pokořit Stalinovo město za každou cenu. Generál Čujkov a jeho vojáci svádějí tvrdé boje o každou ulici, každý dům a každý metr až do konce listopadu 1942, kdy generál Žukov a jeho vojska uzavírají obklíčení šesté Paulusovi armády, která se 31.ledna Žukovovi vzdává pod těžkými údery jeho vojsk. Blitzkrieg se zastavil. Stalingradem se zvrátil vývoj na východní frontě ve prospěch Sovětského svazu (a tím vlastně i celé 2. světové války).

Mezitím Spojenci (USA,Velká Británie) svádějí boje s Němci a Italy v Severní Africe, boje které končí roku 1943 kapitulací Romelova Afrikakorpsu a naprostým vítězstvím spojenců v Africe. Během let 1942 až 1943 pokračuje ponorková válka v Atlantiku, Severním i Baltském moři, která rovněž spěje k porážce Německa, také díky zavedení konvojového způsobu dopravy, lepšímu systému lokace německých ponorek. Ale ani na druhé straně polokoule není klidno. Rudá armáda odrazila několik obrovských útoků Japonců a následně rozdrtila nejmohutnější japonskou Kuantungskou armádu, osvobodila Sachalin a Kurilské ostrovy a američtí vojáci museli projít cestou plnou krve přes Midway, Guadalcanal, Novou Guimeu až k samotnému Japonsku. Roku 1943 utrpěly německé armády zdrcující porážku u Kurska, kde sovětská vojska rozdrtila nacistické tankové armády a již nikdy nedovolila, aby se Němci z těchto ztrát vzpamatovali. Německá vojska jsou v průběhu 1943-1944 pod tlakem spojenců také z jihu, po vylodění na Sicílii a v Salermu končí spojenecký pochod Itálií pádem Říma a Mussoliniho. Ani samotné Německo není ušetřeno válečných hrůz, které tak ráda Luftwaffe (nacistické válečné letectvo) uštědřovalo anglickým a sovětským městům. Německo je ničeno denními i nočními nálety Američanů a Britů den co den. 6.června 1944 – vylodění v Normandii znamená pro Němce další ránu. Ohromné kleště se začínají svírat. Během roku 1944 Američané, Britové, Francouzi osvobozují Francii, Belgii, Nizozemí. Sovětská vojska osvobozují větší část Polska, Maďarska, Rumunska, Ukrajinu ad. Počátkem roku 1945 Západní spojenci překračují Rýn a Rudá armáda polsko-německou hranici. Třetí říše dodýchává. Přes Polsko a Rakousko se Sověti blíží k Berlínu. 25.4.1945 se setkávají na Labi u města Torgan vojáci 1.Ukrajinského frontu generála Koněva s 1.americkou armádou Toto setkání symbolizuje brzký konec Hitlera a jeho pochopů. Téhož dne dokončují Koněvovy armády obklíčení Berlína – srdce Hitlerovi „tisícileté německé říše“. Od konce dubna do prvních dnů května sovětští vojáci bojují se zfanatizovanými jednotkami SS, HJ ad. krvavou bitvu o Berlín. (Zatímco „pragmatičtí“ nacisté se za každou cenu snaží dostat pod ochranu Američanů.) 7.května 1945 gener8l Jodl a polní maršál Keitel podepsali v Remeši a 8.května v Berlíně bezpodmínečnou kapitulaci Německa. 9.května 1945 je konečně osvobozeno celé Československo. Evropa si oddechla, Hitler a jeho pochopové prohráli, nicméně v tichomoří se stále bojuje. Hrdinné Rudé armádě se podařilo porazit největší japonskou armádu Kuantungskou (vůbec největší japonská armáda s moderní výzbrojí umístěná na okupovaném území Koreje, SV Číny a území loutkového feudálního státu Mandžukua (kde pod japonskou taktovkou vládl poslední mandžuský císař Pchu-i, svržený republikány z čínského trůnu 1911), osvobozují Kurily, Sachalin, Koreu a S Čínu a připravují se vylodit na ostrově Hokkaido (součást Japonska), Američané se probíjejí až k Japonsku. S odůvodněním urychlení konce války dochází ke svržení atomových bomb na Hirošimu 6.srpna 1945 a Nagasaki 9.srpna 1945. Ve skutečnosti tento krok USA k bezpodmínečné kapitulaci nevedl. Obě postižená města totiž neměla strategickou polohu a z vojenského hlediska byla naprosto bezvýznamná (nebyly v nich navíc téměř žádné vojenské jednotky a oběťmi byli téměř výlučně civilisté). Japonsko kapitulovalo 15.srpna 1945 především kvůli neutěšené vnitřní situaci, kdy se císař a reakční kruhy bály, že dojde k sociální revoluci a navíc se na S Japonska vylodí Sověti. Kapitulací Japonského císařství tedy skončila 2.světová válka. K jejímu konci přispěly vedle řádných armád Spojenců, také miliony odbojářů a partyzánů (zejména komunistů) téměř ve všech okupovaných státech.

Co říci závěrem?

Snad jen, že ve 2.světové válce stálo na jedné straně hitlerovské Německo – porušující veškeré zákony a normy ať už právní, mezinárodní nebo prostě lidské. Nacistický režim vykrádající, rabující a tyranizující celou Evropu a se svými spojenci také Asii, Afriku a Oceánii, režim vyvražďující válečné zajatce, inteligenci, židy, komunisty a všechny nepřátele ne po deseti, stech, tisících, ale po tisících a milionech. Německý nacismus tvořící masové vrahy v takovém počtu a s takovými oběťmi, že jej jen stěží někdo překoná. Tento režim zplodil osoby jako Hitler, Himmler, Göring, Heydrich, Keitel, Jodl, Dönitz, Mengele, Gebels, Eichman – tyto zrůdy v lidském kabátě, kteří se dnes na nás jako smrtihlavové šklebí z výloh knihkupectví a jsou prezentováni jako lidé pouze plnící rozkazy zlého Hitlera, který jediný nese vinu (např. díky nedostatku politické vůle USA nikdy nebyla NSDAP a SA prohlášeny za zločinecké organizace a odsouzeny byly jen SS, dodnes v SRN dožívají nacističtí zločinci díky nedůsledné denacifikaci Západního Německa po válce; vdova po Heydrichovi až do konce svého života dostávala v NSR jako vdova po státním úředníkovi vysoký důchod z rozpočtu, v Západním Německu byla ne řadu let zakázána komunistická strana, ale nikdy nedošlo k zákazu fašistů a neonacistů, kteří byli a v některých spolkových zemích dosud jsou v zemských parlamentech – pozn. Redakce). Téměř nikde se nyní nedočteme, že jediný člověk by nebyl schopen k takovým zvěrstvům nutit téměř celý národ a že nacisté své zločiny páchali s potěšením a dobrovolně – Nechť jsou zatraceni a vyděděni z lidské společnosti – Lidstvo nikdy nesmí zapomenout na tyto zrůdy a jejich zločiny!

Na straně druhé svět ukázal ohromnou humanitu a solidaritu v boji proti světovému zlu spojením všech dobrých lidí ve společné frontě proti fašismu a nacismu. Oproti nacistickým zločincům se za války prokázal charakter, velitelské schopnosti i osobní odvahu takových osobností jako byl J.V.Stalin, Roosewelt, W.Churchil, Žukov, Čujkov, Koněv, Rokosovskij, Montgomery, J.Fučík, K.Gottwald, Ludvík Svoboda a mnoha dalších.

Na úplný závěr chci poděkovat všem bojovníkům proti fašismu, všem mrtvým, kteří se nedožili konce války a osvobození od nacismu a položili za nás, za lidstvo, to nejcennější – svůj život. Nikdy nezapomeneme na sovětské, americké, britské, francouzské, české, slovenské, čínské vojáky a vojáky všech armád a národností bojujících proti nacismu a fašismu. Nezapomeneme na odbojáře, partyzány ze všech zemí, komunisty ať už sovětské nebo z jiných států, statečné ženy a děti pracující pro vlast a pro podporu bojujících synů, manželů, otců, vnuků nebo na ty co sami bojovaly za dobro se zbraní v ruce.

Nezapomeneme – vaše velká oběť nebyla marná!

VlK

Ekonomická orientace na „Západ“ přinese své plody

ČR byla od kontrarevoluce v r.1989 vládnoucím režimem stále více, v řadě případů až uměle (např. u známé kauzy tzv. norské ropy aj.) ekonomicky napojována na Západní Evropu a zvláště na Evropskou unii. Cíl byl jednoduchý – ekonomická závislost je nejlepší zárukou závislosti politické. V řadě případů se nám toto preferování politiky nad ekonomikou vymstilo, nejnověji vzrůstá reálné nebezpečí, že ekonomický útlum, k němuž nyní v Unii dochází (což dokazují i statistiky Eurosatu – statistický úřad EU, podle nichž například dochází k poklesu průmyslové výroby v rámci jednotného vnitřního trhu EU; jen v Německu poklesla průmyslová výroba za měsíc březen o 1,5% a Francie se zase potýká s největším nárůstem nezaměstnanosti od nástupu socialistické vlády Lionela Jospina), může Českou republiku zavléci do ještě hlubší hospodářské krize. Do zemí EU míří kolem 68% českého vývozu, z toho 40% do Německa, jakékoli otřesy evropského trhu tedy znatelně dopadnou i na ČR. Navíc řešení Evropské banky vedené Duisenbergem pouze povedou k další devalvaci eura, na které jsou vázány v důsledku měnové unie též měny členských států. Devalvace eura tak povede k devalvaci marky a v souvislosti s tím opět devalvuje už tak slabá česká koruna. Přitom českému exportu to nijak zvlášť nepomůže, protože teorie dvou polštářů, jejímž autorem je sám velký V.Klaus, měl přesně takové řešení a zcela zklamala (podle ní s úpadkem koruny se zvýší zájem zahraničí nakupovat české zboží, protože čím hůře na tom koruna bude, tím to pro ně bude levnější – pozn. Redakce). Někteří odborníci již dokonce hovoří o tom, že by (i když pravděpodobně v mnohem mírnější podobě) mohla v Evropě a v USA (které jsou podobnými ekonomickými problémy postiženy ještě mnohem více)nastat obdoba asijské, mexické a latinskoamerické krize. Vyvstává otázka, zda by nebylo na čase zavést reálnou, racionelní národohospodářskou politiku, dát prioritu reálným ekonomickým šancím ČR před politickými tlaky a nahradit nevýhodnou a nebezpečnou hospodářskou orientaci zahraničního obchodu (se zeměmi EU má ČR pasivní saldo 26miliard euro ročně) za lepší ekonomické vazby tam, kde mají o naše výrobky zájem, na země, s nimiž obchod je oboustranně výhodný a které z nás nechtějí udělat jen odbytiště svých druhořadých výrobků. Miliardové trhy postsovětských republik, Blízkého i Dálného východu, JV Asie, S Afriky i Latinské Ameriky jsou nám zatím ještě otevřeny.

KOR

Globalizovaná žena - Zpráva o budoucí nerovnosti

V nákladu pouze 1000 ks vydalo minulý rok konzultační středisko pro ženské projekty proFem o. p. s. knihu významné odbornice na problematiku rozvoje, vyznamenané roku 1985 cenou pro novináře v oblasti rozvojové politiky, Christy Wichterlich: Globalizovaná žena - Zpráva o budoucí nerovnosti.

Kniha je faktograficky a zároveň poutavě nabitá otřesnými informacemi o podmínkách života a perspektivách žen v současném světě globalizace.

Kapitola za kapitolou uvádí důkazy o tom, že ženy jsou jednou z hlavních obětí strategie maximalizace zisku, strategie "užít a vyhodit".

První nadkapitola nese název Globální běžící pás. Možná tak nějak povědomě si spojujete nadnárodní firmy a manuálně náročnou ženskou práci se zeměmi jako je např. Thajsko, Jižní Korea apod. Jenomže dnes už i tyto země, "asijští tygři" jsou nadnárodními monopoly opouštěny kvůli rostoucím výrobním nákladům. Novými ráji levné pracovní síly jsou Bangladéš, Vietnam, Kambodža, Laos a Čína. Skutečně, před 20 lety vydělávaly dělnice v Jižní Koreji tolik, co dnes její kolegyně ve Vietnamu (70 DM měsíčně). Kapitál se přesouvá snadno a rychleji než dříve. Jen hračkářský průmysl zaměstnává jen v Jižní Číně milion žen (přes 70% hraček McDonald´s se vyrábí v Asii), v podnicích, kde je vzduch přesycen chemickými výpary, ochrana je nedostatečná, přesčasy nařízené, dělnice přepracované a vyčerpané. Na druhé straně je masovými výrobky zatlačována domácí manufaktura hraček. Novými zákazníky se stávají tzv. skippies - děti, kteří snáze podléhají reklamám.

Nejen hračkářský, ale zejména textilní průmysl je dnes závislý na ženské práci. Němci si např. 80% výrobků nechávají zhotovovat v cizině, zejména levnými ženami v Bangladéši. Německý textilní průmysl s bohatou tradicí odumírá, mezi lety 1970 a 1995 bylo zrušeno 70% z 900 000 pracovních míst, po sjednocení Německa zůstalo z 320 000 jen 24000 v roce 1995… V roce 1996 bylo v textilní a oděvní branži zrušeno dalších 23800 míst. Důvod? Německá pracovní síla je drahá. Obrovské zisky z vykořisťování jihoasijských chudých lákají. Košile se z Bangladéše prodává do Německa za 6,30 DM, zákazníkům za 29,90 DM… Nikdo za tou košilí nikdo nevidí utrpení dělnic. Neustále pod tlakem, pracujících v nelidských podmínkách. V roce 1996 uhořelo v Dháce 32 dělnic jen proto, že tam nebyly nouzové východy a ni hasicí přístroje. Ženy se obávají mimo požáru také znásilnění, o těch se ale mlčí… Firmy známé i u nás, Quelle, C&A, Otto, Kaufhof, ty všechny odebírají levné zboží z jižní Asie, např. z thajského Edenu. V roce 1991 založily dělnice odbory, firma je ale šikanou rozložila. Na místa těchto dělnic přijala dělnice na dobu určitou a ilegální imigrantky z Barmy a Kambodže, kteří vydělávají ještě o třetinu méně než je minimální mzda. Navíc byla výroba částečně přesunuta do Číny, kde jsou mzdy ještě nižší… Potom se provalilo, že ve sklepích subdodavatelů firmy Eden pracují děti, v roce 1996 zavřel koncern brány podniku, management se vypařil a lidé zůstali na dlažbě… Podobné metody uplatňují všechny nadnárodní podniky. Jakmile se objeví levnější pracovní síla, jakmile se začnou dělnice organizovat, uklidí se koncerny někam jinam. Typickým příkladem je firma NIKE, ale tom na jiném místě.

V prosinci 1996 stávkovaly v Kambodži textilní dělnice proti hladovým mzdám a dlouhé pracovní době bez volného dne. V roce 1994 stávkovalo ve Vietnamu 3000 zaměstnanců, v roce 1996 jen v Ho Či Minově městě 12000 dělnic proti zpožděné výplatě mezd a přesčasům. Od roku 1995 bojují v Bangladéši odbory za jeden volný den v týdnu.

Ve stejnou dobu, kdy tyto dělnice protestovaly proti přemíře práce, v Jižní Koreji, Tchaj-wanu a Thajsku si dělnice stěžovaly na zavírání továren a přesun zakázek do neformálního sektoru - outsourcing. Doma a na zadních dvorcích pracují ženy za ještě mizernějších podmínek než v továrnách. Minimální mzdy, obcházení zákonů na ochranu práce a životního prostředí, neexistence odborů, žádná ochrana při mateřství a žádné sociální pojištění.

Tento globální běžící pás se stále prodlužuje. Dnes jsou největší značkové podniky vlastně "duté podniky", nemají továrny, jen design, zadávají výrobu a pak výrobky prodávají. Podnik funguje tak, že pošle objednávku tchaj-wanskému koncernu. Ten rozdělí zakázky na řadu podnikatelů z Vietnamu a Indonésie, kteří výrobou pověří malé podniky v provinciích, kterým bude dopraven materiál. V provinciích zakázku zpracují malé rodinné podniky nebo ženy v domácnosti. V textilním odvětví je na tomto konci až 70% žen, v elektroprůmyslu až 90%… Tímto způsobem se dosahuje decentralizace pracovní síly a snižování mezd.

Ženy navíc dostávají práci jen nárazově, nejsou zaměstnány na pracovní poměr. Je jen očekávána jejich flexibilita, krátké dodací lhůty, schopnost být hned v nasazení podle zakázky. A opět známé firmy - Quelle, Otto, jsou přímo zodpovědné za nízké mzdy, dětskou práci a zákazy odborů. Svetr koupený na Filipínách za 9 DM pak Otto prodává za 50 DM. Nekupte to, dámy a slečny…

Sweatshopy se rozmáhají. Podle Mezinárodního svazu svobodných odborů pracovalo v roce 1995 na celém světě 200 milionů lidí v dodavatelských podnicích pro exportní průmysl a jen 4,5 milionu lidí ve volných průmyslových zónách v 60 zemích…

Postupně se flexibilizace pracovní síly netýká jen žen, ale i mužů. Výroba se automatizuje, technika vytlačuje ženy. Výsledkem je, že ženy se přesouvají do malých provozoven, např. v Jižní Koreji pracuje v malých provozovnách do 4 zaměstnanců 62,7% žen. V podnicích s více než 10 zaměstnanci je to však už jen 29%, ve velkých podnicích již jen 5,8%. Převaha žen v oblasti zaměstnanosti se při přechodu k produkci náročné na kapitál vytrácí či přesouvá do neformálního sektoru, který neposkytuje jistoty.

V 80. letech Jižní Korea ukončila přechod z lehkého na těžký průmysl. Kvůli konkurenceschopnosti si tajně odhlasovala změkčení ochrany před výpovědí, více flexibilních forem práce bez sociálního zabezpečení, delší pracovní dobu a nasazení stávkokazů. 4týdenní stávka odborů byla neúčinná. Amputace práv zaměstnanců je cena, kterou globalizace vyžaduje.

Podniky opouštějící země jihovýchodní Asie, nacházejí levnou pracovní sílu i ve státech Střední Ameriky. A navíc - bránu na americký trh - Guatemala, Salvador, ale i Mexiko, kde je umožněno obcházet kvóty pro trh v USA. Preferenční pravidla totiž stanoví, že některé výrobní kroky musí být učiněny v USA - tak se nastříhané oděvy transportují do Guatemaly, kde se sešijí a reimportují. Podle koloniálního poplatku za krok při výrobě potravin (maquila) se tomu říká maquilový průmysl. Zóny tohoto průmyslu mají často vzhled kasáren, jsou oplocené a hlídané, mají nižší daně, nižší sociální zabezpečení a další výhody a zasahují i celé pohraniční oblasti v rámci NAFTA. Před vánocemi jsou dělnice propouštěny, aby se jim nemusel dát 13. plat, před porodem samozřejmě také. Podmínkou přijetí je i těhotenský test. Nemocným dělnicím není dovolena ani návštěva lékaře, takže např. v březnu 1995 zemřela v Salvadoru jedna šička na zánět slepého střeva… Ale tento průmysl je dnes už zastaralý. Hitem je dnes skutečně neformální sektor…

Tíživé pracovní podmínky pro ženy se netýkají jen třetího světa. Také v tzv. vyspělých zemích najdeme "třetí svět". V přízemí řady luxusních domů jsou klimatizované prodejny známých firem, o patro výše jsou umístěny šicí dílny a tam jsou namačkány zaměstnankyně - podobně jako v Bangladéši. V Kalifornii pracuje téměř půlmilion přistěhovalců z Mexika a Střední Ameriky za nejnižší mzdu v potravinářském, textilním a nábytkářském průmyslu. Mnozí ze 150000 imigrantů šijí v úkolu bez daní a sociálního pojištění v podnicích umístěných v garážích. Ženám je nabízen výhodně šicí stroj, elektřina a opravy jdou však na jejich účet. Domácí práce prožívá renesanci. V Anglii nemají takovíto pracovníci stejná práva jako ostatní. V Austrálii je celý textilní a obuvnický průmysl organizován na principu domácí práce. V Amsterodamu šijí ilegální zaměstnanci ve stovkách malých firem. I v Londýně, Paříži, Římě se nacházejí takovéto skupiny, aby co nejrychleji reagovali na módní změny. Průmyslová výroba se částečně přesunuje zpět na sever ,aby měly firmy "prst na tepu doby". Slouží k tomu speciální subvencované zóny např. v Irsku, Skotsku, Anglii, kde dotace dosahuje až 35%. Noví zaměstnanci jsou zaměstnáváni jen na dobu určitou, při okleštěných sociálních právech, v podmínkách totální flexibility. Zaměstnávány jsou hlavně ženy, které jsou flexibelnější. Ve Walesu jsou už mzdy za řadu pracovních činností na stejné úrovni jako v Koreji. Globální pás se vrátil.

Poddajnost žen v továrnách však neznamená, že by nevyvíjely vlastní obranné iniciativy. V Bangladéši si podnikatelé stěžují např., že dělnice dávají výpověď ve chvíli, kdy je příliš mnoho zakázek. V mnoha zemích (Salvador, Nikaragua, Honduras) budují ženy vlastní organizace, odbory, do kterých přijímají i ženy v domácnosti. Prvním krokem bylo obstarání pračky a hlídání dětí, na což mužské odbory ani nepomyslely. Programově požadují např. zrušení nuceného odchodu do důchodu po svatbě, ochranu v době mateřství a zřizování jeslí.

Namáhavou prací jsou ženy opotřebovány během několika let. V Thajsku jsou ženy po pěti letech považovány za efektivně nepoužitelné, vzhledem ke zdravotnímu poškození a snížené schopnosti koordinace očí a rukou. V maquilových továrnách střední Ameriky po 7 letech. ..

Proti globálnímu vykořisťování žen je nutná globální obrana. V malém měřítku totiž ty ženy, které se brání, jsou propouštěny. Dostanou se na černou listinu podnikatelů, která koluje, a nikde již práci nedostanou.

Když vyšly textilní dělnice v Kambodži v roce 1996 do ulic, 30 podniků z Tchaj-wanu, Hodnurasu a Malajsie pohrozilo, že ze země odejdou, jestliže vláda nebude chránit jejich investice před nepokoji. V britské továrně na Filipínách protestovaly dělnice celý rok proti nevyplácení minimální mzdy. Výsledkem bylo, že se výroba přesunula do jiné továrny, kde dělnice tak organizované nebyly…

Je nutný globální boj, na lokálních prostorech státní regulační politika. Již teď fungují některé globální akce odporu, např. Sweatshop watch, která připravuje známky "No sweatshop", kampaně za dohled nad minimálními sociálními standardy (ale ne ze stran koncernů..), Kampaň za čisté oděvy apod.

(Zajímavosti z dalších kapitol této knihy budeme otiskovat v příštích číslech).

-ZST-

K 80.výročí KS Číny

1.června roku 1921 došlo k založení dnes nejpočetnější komunistické strany na světě Komunistické strany Číny, letos tomu bude právě 80.let. takovéto kulaté výročí je vždy podnětem k bilancování a bylo by nelogické, kdyby při tomto hodnocení uplynulých desetiletí práce čínských soudruhů došlo k opomenutí velkého člověka, dlouholetého předsedy čínské komunistické strany Mao Ce-tunga, pod jehož vedením se Čínská lidová republika stala druhým největším státem pokrokového tábora. Právě na jeho osudech si zároveň můžeme demonstrovat vývoj čínského komunistického hnutí během přibližně 70.let. Mao Ce-tung se narodil 26.12.1893 v rolnické rodině ve vesnici Šao-šang v provincii Chu-nan. Již od svých let musel s dospělými pracovat na poli a spoluzajišťovat obživu rodiny. V roce 1911 vypukla v Číně revoluce a Mao Ce-tung záhy vstoupil do revoluční armády. Revoluce však nebyla úspěšná; místo svržené mandžuské dynastie se na několik následujících desetiletí dostali k moci vojenští velitelé, tzv. militaristé. V roce 1919 se Mao aktivně zúčastnil organizování protiimperialistického a protifeudálního „hnutí 4.května“ mezi studenty. Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku měla na Čínu, stejně jako na všechny ostatní země na světě, obrovský vliv. „Pod vlivem VŘSR“, psal Mao Ce-tung, jsem v zimě roku 1920 vytvořil v Čchang-ša první dělnickou organizaci a nejpozději od té doby se pokládám za marxistu.“ 1.června 1921 se konal I.sjezd KS Číny, kterého se Mao Ce-tung zúčastnil jako delegát za rodnou provincii. Na III.sjezdu čínské KS bylo přijato usnesení o nutnosti spolupráce s Kuomintangem (v jehož čele stál v té době ještě Sunjatsen – rozhodný stoupenec sovětské revoluce) v boji proti imperialismu a militaristům. Sjezd na němž došlo k ostrému odsouzení linie pravého oportunisty Čchen Tu-sioua, zdůraznil nutnost zachování organizační a politické samostatnosti strany v rámci jednotné fronty s Kuomintangem. Mao Ce-tung, rozhodně hájící spolu s většinou delegátů marxisticko-leninskou linii strany byl zvolen členem politbyra KS Číny. 1925 poté co japonští a angličtí imperialisté krvavě potlačili povstání čínských dělníků, studentů a pracujících v Šanghaji, zachvátila celou zemi protiimperialistická vlna hněvu čínského lidu. Tu doprovázel mohutný rozvoj rolnického hnutí. Za této situace se koncem r.1925 vrátil Mao do rodného kraje, aby zde během několika měsíců zorganizoval přes 20 rolnických svazů. V březnu 1926 napsal Mao Ce-tung významnou práci „O třídách čínské společnosti“, v níž jak sám píše: „na základě soudruhem Stalinem vytyčených tezí, že je nutností vzít v úvahu národní zvláštnosti a specifika v každé zemi a nezbytnosti využít revoluční nálady mezi čínským rolnictvem jsem jasně dokázal, že v Číně je rolnictvo nejmasovějším a nejvěrnějším spojencem proletariátu.“ (Není tedy pravdou, že by Mao Ce-tung za rozhodující sílu revoluce považoval na rozdíl od Sovětského svazu rolnictvo. To chápe stejně jako Lenin za nejbližšího revolučního spojence dělnictva.) V tomto díle dále soudruh Mao Ce-tung předpověděl rozkol mezi národní buržoazií a odchod jejího pravého křídla k imperialistům. Po kontrarevolučním převratu a porážce „povstání podzimní sklizně“, které provedla kuomintangská reakce 7.10.1927 (vedená Čankajškem) a které dokázaly pravdivost Mao Ce-tungových tvrzení, se konala Mimořádná konference KS na níž byl Čchen Tu-siou (hlava oportunistů) zbaven funkce generálního tajemníka ÚV. Mao na základě rozhodnutí konference odjel do Chu-nanu, aby tam a v přilehlých oblastech organizoval rolnické povstání. Právě tady Mao Ce-tung spolu s Ču Tehem (budoucím vrchním velitelem čínské lidově osvobozenecké armády) vytvořil čínskou Rudou armádu. V listopadu 1931 byla v Žuej-tinu v provincii Ťiang-si vytvořena dělnicko-rolnická vláda Čínské sovětské republiky v čele s Mao Ce-tungem, pod jehož vedením Rudá armáda mezi lety 1930-1933 úspěšně odrazila čtyři Čankajškovy tažení (1930 se stal politickým komisařem 1.sboru čínské Rudé armády). Vzrůst moci skupiny oportunistů kolem Van Minga však zabránil odražení pátého čankajškovského útoku a proto bylo jádro Rudé armády donuceno v říjnu1934 zahájit známý Dlouhý pochod, díky němuž se dostalo z obklíčení do bezpečí. V lednu 1935 se na zasedání ÚV KS konečně podařilo porazit oportunisty, opírající se zejména o revizionistu Čang Kuo-taoa a bylo vytvořeno nové vedení v čele s Mao Ce-tungem. Po úspěšném zakončení Dlouhého pochodu se Mao vrhl do vypracování taktických otázek dalšího boje s japonskými imperialisty, kterýžto úkol splnil vytvořením díla „Strategické otázky revoluční války v Číně“(1936). Roku 1938 se Mao Ce-tung na základě své dosavadní tvrdé práce stal generálním tajemníkem Komunistické strany Číny. Po řadě prací věnovaných zejm. způsobu úspěšného dosažení vítězství ve válce, uveřejnil Mao Ce-tung v r.1940 významné dílo „O nové demokracii“, v němž odhalil kuomintangskou teorii možnosti „třetí cesty“ jako lež a dokázal, že čínská revoluce může zvítězit jen za pomoci SSSR. Píše: „Čína půjde nekapitalistickou, antiimperialistickou cestou vývoje a kdo se tomuto historickému procesu postaví do cesty, bude lidem smeten.“ Do roku 1943 se komunistům podařilo tzv. osvobozené oblasti upevnit a rozšířit a také jejich síly se zvětšily. V této době mělo obzvláštní význam tzv. hnutí za změnu a zlepšení stranického stylu práce, prováděné pod přímým Mao Ce-tungovým vedením. Ve svých referátech „Přebudujme naše školení“ (1941), „Proti šablonovitosti a schematismu ve straně“ (1942) aj. učil čínské komunisty tvůrčím způsobem používat marx-leninskou teorii v praxi revolučního boje a vyzýval je aby zanechali pouhého teoretizování na jedné a činnosti bez ideologie na straně druhé. Tužby lidu vyjádřil Mao Ce-tung ve svém vystoupení na VII.sjezdu KS Číny (1945) „O koaliční vládě“ v němž jasně ukázal dvě linie v protijaponské válce: linii KS, která se orientovala na porážku Japonců a pomoc lidu, a na linii Kuomintangu, který uskutečňoval rádoby válku bez lidu a proti lidu. Ve svém vystoupení přednesl také konkrétní program budování nové Číny. Poté co sovětská vojska porazila japonskou Kuantungskou armádu (vůbec největší japonská armáda s moderní výzbrojí umístěná na okupovaném území Koreje, SV Číny a území loutkového feudálního státu Mandžukua (kde pod japonskou taktovkou vládl poslední mandžuský císař Pchu-i, svržený republikány z čínského trůnu 1911), Čankajškova klika s podporou USA rozpoutala v létě 1946 občanskou válku. Čínská lidově osvobozenecká armáda však několikamilionovou kuomintangskou armádu porazila (neplést si s japonskou Kuantungskou). Čínský lid byl zbaven imperialistického útisku a 8.10.1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika a vytvořena lidová vláda v čela s Mao Ce-tungem. Mao Ce-tung tento obrovský úspěch zhodnotil velice skromně: „Imperialismus je navenek silný, protože má represivní složky, ale vnitřně slabý, protože nemá skutečnou podporu a lásku lidu“. Během krátké doby byla dokončena pozemková reforma, zlikvidována inflace a zahájena rozsáhlá plánovitá hospodářská výstavba. Došlo poprvé v dějinách Číny ke stabilizaci peněžního systému a dosažení rovnováhy mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu. Mao Ce-tung zásadově stál na principech internacionalismu. Když byla KLDR zrádně přepadena lisynmanovskými a americkými vojsky a lidová armáda KLDR podporována vším korejským lidem statečně bojovala za svobodu a nezávislost se soldateskou USA a jejích přisluhovačů, přišli na pomoc lidové Koreji oddíly čínských dobrovolníků pod vedením Pchen Te-chuaje. Ve spolupráci se Sovětským svazem byla v ČLR vybudována řada vodních a tepelných elektráren, závodů těžkého strojírenství, traktorových a automobilových závodů a dalších průmyslových podniků. Pod vedením Mao Ce-tunga byl vypracován a úspěšně završen první národohospodářský plán v letech 1953-1957, na jehož základě došlo postupně ve dvou etapách k zestátnění soukromokapitalistické produkce v rozsahu 99,6%. Nemenší význam měla i socialistická přestavba zemědělství na níž měl Mao, sám rolnického původu, největší osobní zásluhu. Ke konci roku 1957 zahrnovala družstva vyššího typu (založená na společném vlastnictví půdy a výrobních nástrojů), velmi oblíbené „komuny“ 93% všech družstevních hospodářství. Na přelomu 50. a 60. let byl v oblasti vnitřní politiky vyhlášen vedením KS Číny kurs tří rudých praporů: „generální linie“, „lidových komun“ a „velkého skoku“. Myšlenka zvýšit tempo rozvoje průmyslu i zemědělství během velmi krátké doby byla odvážná a novátorská. Zatímco od některých kroků v oblasti „velkého skoku“ se rychle upustilo, další dva „rudé prapory“ se v praxi dosti osvědčily. Právě Maovi zásadová stanoviska k sovětské situaci, stejně tak zásadové postoje k imperialistickému táboru a jeho marx-leninské koncepce mu přinesla nenávist ze strany chruščovistů, kteří zapříčinili roztržku mezi ČLR a SSSR (vztahy mezi skutečnými marxisty-leninisty v sovětském i čínském táboře však i přes vzniklou hradbu zůstaly soudružské a také čínský a sovětský lid zůstali navždy bratry). V roce 1966 byla zahájena tzv. Velká kulturní proletářské revoluce, pomocí níž chtěl Mao Ce-tung dosáhnout významného sblížení pracujících a inteligence. Mao si byl vědom stále přetrvávajícího rozdílu ve způsobu života, rozdílu mezi fyzickou a duševní prací. Tento předěl ve společnosti stále udržoval jakousi třídní hranici, kterou za účelem přiblížení se společnosti komunistické bylo nutno výrazně oslabit, ne-li odstranit. Ideálem se podle Mao Ce-tunga měl stát dělník filozof ideolog na straně jedné a pracující inteligence na druhé straně. Jejich přiblížením by došlo k celkovému sblížení a porozumění společenských skupin, což b sloužilo ku prospěchu celé společnosti. Zatímco za Mao Ce-tungovu myšlenku se postavili dělníci, armáda, levicová inteligence a mládež (cao-fanové a chungwej-pingové), část stranického aparátu, odborných a státních funkcionářů a část inteligence, která si zvykla na komfortní způsob života a práci v kancelářích, se postavila proti a odmítla vzdát se svého pohodlnictví ve prospěch všech. 1969 na IX.sjezdu KS Číny byly opětovně Maovi ideje označeny za jeden z teoretických základů strany (poprvé 1945), protože představují krystalizaci zkušeností Komunistické strany Číny, což bylo stvrzeno také X. sjezdem roku 1973. Přesto, že se posléze na sklonku svého života pod tlakem oportunistů a kariéristů z KSSS dopustil několika výraznějších pochybení, sám zůstal věrným marx-lenincem až do konce svého života. Zemřel oplakáván zásadovými leninisty 9.9.1976.

NATO ohrožuje budoucí generace České republiky

Už nějakou dobu je ČR, díky úsilí pravice i sociální demokracie, členem agresivního militaristického paktu NATO. Členství v něm má negativní vliv na obraz naší republiky v zahraničí, protože z ní učinil např. spolupachatele mezinárodněprávního zločinu proti míru. Zároveň nám příslušnost k Severoatlantickému paktu přibouchl dveře ke státům, s nimiž by si ČR mohla mimo jiné značně vylepšit své zahraničně obchodní výsledky. Existuje ale i celá řada dalších důvodů, proč nejsme z členství v paktu nikterak nadšeni. Jeden se týká zvýšeného ohrožení české mládeže a dětí. Členstvím v NATO se pro Českou republiku totiž staly závazné vojenskopolitické doktríny paktu, předpokládající účast českých vojáků v zahraničních misích NATO. Ač se dosud v případě nasazovaných jednalo u nás pouze o „dobrovolníky“ (i u nich ale docházelo často k vykonávání silných nátlaků a skrytých pohrůžek vůči vojákům), nelze doufat, že tomu tak bude napořád. Například v sousedním Polsku již nyní jsou na Balkán přesunovány tzv. elitní jednotky složené z běžných branců (např. ten kdo je při nástupu přidělen k některé z jednotek výsadkářů, spojařů ad. má prostě smůlu a jede), a co teprve, pokud bude potřeba nějakého masovějšího vojenského nasazení české armády. Nedostatek „připravenosti“ nasadit celé jednotky, bez ohledu na názor vojáků je ostatně jedním z příčin kritiky ČR ze strany představitelů NATO. Přitom Česká republika nemá v cizině žádné národní zájmy, které by svou účastí na misích NATO hájila, svým nasazením jenom tahá z ohně horké kaštany za svého „Velkého zámořského bratra“ i za „Menšího germánského bratra“. Nelze se divit, že většina české mládeže se do armády nehrne a názor na nato v řadách studujících i mladých dělníků rozhodně kladný není, jak se říkalo dříve „nechce se nám umírat za císaře pána a jeho rodinu.“ Jediné, co ještě vede k tomu, že někteří mladí do armády jdou, je milná představa, že s vojenskou službou bude jednodušší nalézt práci a snaha nezaměstnaných absoloventů, se alespoň na rok „někam upíchnout“. Populistické volání po profesionální armádě, tak nalézá mezi neinformovanou českou mládeží úrodnou půdu. Je ovšem otázkou, jak chce česká generalita dosáhnout, aby ČR měla 35000 profesionální armádu, když jsou početní stavy profesionálních vojáků v současné době nestále redukovány a již nyní má česká armáda včetně branců základní služby asi jen 55000 mužů. Podobný postup nepodporuje ani centrála NATO, která naopak od členských států vyžaduje neustálé zvyšování rozpočtových výdajů na militarizaci. Realizace plánu profesionalizace české armády by vedla k tomu, že by se Česká republika stala neobranyschopnou, závislou v této otázce zcela na USA a SRN a ozbrojené síly by sloužily pouze v roli represivního aparátu státu plnícího násilnou funkci potlačování opozice a udržování stávajícího řádu, stejně jako je tomu v proamerických zemích Latinské Ameriky. Navíc v případě mobilizace, pokud by například došlo k invazi NATO do některého státu a Američané by potřebovali „kanónenfutr“ (starší výraz vycházející z němčiny, přeložitelný asi jako „žrádlo pro kanóny“ – cíl nepřátelských střel), by stejně všichni bojeschopní muži byli povoláni do zbraně. Členství v Severoatlantickém paktu ohrožuje českou mládež také z jiného důvodu. Američtí vojáci, nacházející se na území „spojeneckých států“, jsou známí tím, že nedbají ani trochu bezpečnosti civilistů. Známý je případ s italskou lanovkou, kde „frajeření“ amerického vojáka stálo život mnoha lidí, mezi jinými i 10 dětí. Pachatel této masové vraždy – pilot vojenského letounu armády Spojených států, nebyl potrestán. Proslulý je také případ jiného amerického vojáka, který znásilnil a zavraždil kolem 30 kosovských dívek. Ani on nedošel spravedlivé odplaty. Podobných případů jsou stovky a dochází k nim ve všech zemích, kde jsou vojenské kontingenty NATO rozmístěny. Jedná se o odporné zločiny, které ukazují pravou tvář „bojovníků za svobodu“ a vyvolává otázku, zda k obdobným činům nedojde dříve či později také u nás (zatím je v republice přítomno asi 5000 zahraničních „expertů“ NATO a několik set agentů FBI a CIA – byla zde dokonce zřízena centrála FBI, počet těchto vojensko-politických „poradců“ by ovšem měl v budoucnu ještě několikanásobně stoupnout). Přitom ČR se už nyní potýká s vysokou zločinností. 8.5.2001 došlo v SRN k dalšímu incidentu, při němž dvě střely vystřelené americkým tankem během vojenského cvičení NATO zasáhly 5km vzdálenou školu v jihoněmeckém Kirchenbachu. O hmotných škodách či o zraněných není prozatím nic známo (ostatně pravděpodobně se zamlčí – např. z Jugoslávie tajně vozili své mrtvé v mrazících vozech do řeckých základen Aliance,až do doby, než jednoho řeckého celníka napadlo náklad přezkoumat). Takováto věc se klidně může stát i na příštím cvičení NATO, třeba i v prostoru Libavá na Olomoucku. A když by při tom někdo zemřel? Severoatlantický pakt nebo česká vláda by se asi postaraly o finanční odškodnění. Ale kdo vrátí život lidem, kteří zemřeli a zemřou jen proto, že se některým osobám lépe usíná, když jejich nakradený majetek a napěchované peněženky hájí bodáky světového četníka?!

SRP

Palestinský boj za svobodu

Izraelská agrese nejen, že přes tlak pokrokové veřejnosti neustala, ale ještě více se stupňuje. Židovská soldateska se neštítí používat proti Palestincům nejtěžší vojenskou techniku – včetně tanků, obrněnců, řízených střel a bitevních vrtulníků. Je třeba si uvědomit, že až na několik zcela sporadických sebevražedných útoků bojovníků Hamasu, Džihádu ad. proti po zuby ozbrojené izraelské armádě stojí pouze oprávněně rozhořčení Palestinci (zejména mládež), kteří jsou „vyzbrojeni“ kamením a nadávkami. To však nebrání Izraelcům, aby nepoužívali ostré munice svých samopalů, minometů, kulometů, děl aj., což má za následek každodenně několik mrtvých na palestinské straně. (Jak by asi vypadaly protesty proti MMF v září 2000 Praze, když by policie do demonstrantů zahájila palbu „ostrými“ a z děl? Je jisté, že řada pravičáků by to přivítala – jaký je pak ale rozdíl od fašistů a nacistů, kteří stejně brutálním způsobem „pacifikovali“ opozici?) Již nyní se pomalu ale jistě počet zabitých Palestinců blíží 500, z nichž několik desítek jsou děti pod 15let. Bitevní vrtulníky izraelské armády bombardují palestinské civilní obytné bloky, nemocnice, školní hřiště aj. se zdůvodněním pravděpodobného výskytu tzv. teroristů. Světová pokroková veřejnost nemůže už dále mlčet. Nejedná se totiž navíc pouze o národně-osvobozenecký, ale také o sociální boj – neboť Palestinci představují ve velké většině nejvíce vykořisťované a nejchudší vrstvy v Izraeli. Je neštěstím, že sionisté ať už z pravice nebo „levice“ umlčují i vlastní promírovou a pokrokovou opozici (i za použití vyhrožování, vydírání, osobních útoků i justičních vražd) a vytvářejí tak dojem, že se na zvěrstvech podílí celý židovský národ (čemuž napomáhá také extremistický postoj židovské lobby v USA). Avšak i v Izraeli sílí protestní hnutí (za nemalého přispění izraelské komunistické strany) uznávající právo palestinského lidu na sebeurčení. Je však otázkou, zda se této opozici podaří prosadit proti teroru imperialistů a mlčenlivého přihlížení (resp. tiché podpory) světového kapitálu.

Enver

Švédsko stojí celosvětově na špičce v rozvoji internetu

V oblasti informační ekonomiky je podle zprávy společnosti International Data Corporation a World Times nejvyspělejší Švédsko, které předstihlo Spojené státy a dál se žene kupředu. Amerika mezitím skončila na čtvrtém místě, za Norskem a Finskem.

Švédsko má jen 9 milionů obyvatel, tedy asi tolik, jako Londýn a okolí, a žijí v oblasti trochu větší než je Kalifornie. Jako jeho skandinávští sousedi, Švédsko má vysoký Information Society Index, Index informační společnosti (ISI), protože je tam vysoký počet telefonních linek a mobilních telefonů. Velká Británie je nyní co do užívání mobilních telefonů na šestém místě na světě, loni byla teprve na dvanáctém. Ale Švédsko má také nejlepší internetovou infrastrukturu, porazilo Singapur a Austrálii. Má taky velmi dobré výsledky ve dvou dalších kategoriích: v počítačové infrastruktuře, kde jsou nejlepší Spojené státy a v "sociální infrastruktuře", (občanská svoboda, tisková svoboda, počet žáků a studentů ve školách), kde je nejlepší na světě Norsko.

Skoro každá domácnost ve Švédsku má počítač, Magnus Jandel, hlavní technolog u firmy Terraplay Systems vysvětluje: "V roce 1998 vznikla vládní iniciativa, která švédským občanům umožnila koupit si od zaměstnavatele počítač z nezdaněného platu - a vzhledem k tomu, jak vysoké jsou ve Švédsku daně, znamenalo to, že jste počítač dostali skoro za polovinu jeho ceny."

Program měl obrovský úspěch, protože tehdy skoro každý chtěl počítač. Lidi, kteří by bývali neměli zájem před pěti, deseti nebo dvaceti lety, najednou chtěli počítač a dostat se na internet.

"Takováhle podpora je velmi rozumná," dodává Jandel. "Když jsem dospíval, vláda měla podobný program, v jehož rámci velmi ulehčovala nákup hudebních nástrojů. V důsledku toho, nyní, o 15 - 20 let později, silně kvete vývoz švédské hudby."

Švédská vláda také podporuje výzkum a vývoj. Švédsko, jako skoro každá jiná země, má své křemíkové údolí, Kista Science Park,"druhý nejvýznamnější počítačový region na světě". V roce 1999 tam byla otevřena univerzita pro informační technologii. "Do roku 2004 to bude největší univerzita pro informační technologii v Evropě."

GLOSUJEME

Objev poslance Bendy

V jedné z debat pořadu Bez imunity na ČT1 jsme mohli v květnu sledovat pana Marka Bendu, jak nám vysvětluje, že nacismus vychází z národního socialismu a proto je levicový. Velmi zajímavý a podnětný objev, zvlášť pro studenty politologie, kteří měli v rámci výuky sledovat nácka, aby pochopili, jak vypadá extrémní pravice. Teď zjišťují, že pan profesor se jim vlastně snažil podstrčit levičáka. To je teda ostuda! Doufejme, že pan Benda bude pokračovat ve své objevné práci a po vzoru svého otce odhalí další a další odporné zločiny.

-VHU-

Standa deptá policii

Tak nám Standa Gross vytáhl do hrdinného boje proti extremismu. Po dalším průšvihu, kdy policie opět dohlížela na to, aby soukromá akce nácků proběhla v naprostém poklidu a aby je neotravoval žádný policista a nebo nedejbože ještě novinář, si totiž potřebuje trochu spravit reputaci. Je ovšem otázka, jak tato změna bude působit na policisty, zvlášť na ty, kteří obvykle nesou odpovědnost. Jednomu okresnímu náčelníkovi se už totiž stalo, že byl ministrem kritizován za příliš tvrdý zásah a o půl roku později byl kritizován zase za to, že jeho muži nezasáhli dostatečně. Těm chudákům policistům z toho musí jít hlava kolem a to ještě netuší, že panu ministrovi nejde jen o holohlavý extremismus, ale taky o ten vlasatý. Nezbývá než popřát panu ministrovi hodně štěstí při deptání a další likvidaci pevnosti policejního sboru.

-VHU-

Letec – hrdina zemřel

18. května 2001 zemřel na srdeční infarkt v Moskevské nemocnici v den svých 85. narozenin hrdina, nejen SSSR, ale celé 2.světové války, sovětský letec Alexej Meresjev. Jeho příběh byl zbeletrizován a stal se světoznámým díky skvělému románu Borise Polevoje (vlastním jménem Boris Nikolajevič Kampov) Příběh opravdového člověka. Právě na osudech Meresjeva, na skutečném příkladu konkrétního člověka ukázal Polevoj nezměrné hrdinství sovětských lidí v boji proti německým okupantům, kterému někteří lidé v současnosti nemohou (nebo spíše nechtějí) uvěřit. Hrdinů jako byl Meresjev bylo mnoho, vzpomínka na něj je zároveň také vzpomínkou na všechny ostatní, jímž patří náš dík za to, že ve jménu ideje spravedlivějšího lepšího života zachránili svět před nejzrůdnějším výplodem dějin – fašismem. Alexeji Meresjeve, tvé hrdinství nebude nikdy zapomenuto, neboť bude navždy žít v našich srdcích!

PSK

1. všeruská konference Komsomolu

V měsíci červnu letošního roku uplynulo 80 let od konání I. Všeruské konference Komsomolu. V roce 1921 vyvstaly před mladou sovětskou republikou velmi složité úkoly týkající se v prvé řadě rekonstrukce národního hospodářství. Bylo třeba vypořádat se se složitou situací, kterou přinesla občanská válka i zahraniční intervence. Nadešel čas provést hluboké sociální přeměny, nově organizovat práci, přikročit k obnově průmyslu, vytvořit základy pro kolektivizaci zemědělství, likvidovat negramotnost. Válka nepředstavitelně těžce dolehla v prvé řadě na celé hospodářství země. Mnoho závodů vůbec nevyrábělo, městům i armádě se nedostávalo surovin, paliv a potravin. Zemědělství prožívalo úpadek, sklizeň obilovin v roce 1920 představovala polovinu předválečné úrovně. V mnoha místech země došlo k mnohým kulackým spiknutím a šířil se banditismus.

Jedním z úkolů Komsomolu v této situaci bylo posílit armádu, ale i vytváření bojových jednotek v místech. Komsomolské organizace byly organizátory vojenského výcviku mládeže. Vysílaly své členy do vojenských učilišť a škol. Ke konci roku 1920 jejich počet činil více jak 80.000 mladých. Komsomolci přispívali při potlačování vzpour proti sovětské vládě.

Ve dnech 1. - 6. června 1921 probíhala I. Všeruská konference Komsomolu. V prvé řadě řešila, jak zvýšit účast komsomolských organizací na společenském životě země, jak přispívat při realizaci úkolů, které v březnu 1921 přijal X. sjezd KSR(b), který ukončil politiku válečného komunismu a vytýčil přechod k nové ekonomické politice.

Konference přijala úkoly k účasti Komsomolu na socialistické výstavbě země, k činnosti komsomolců v odborech, při výstavbě škol dělnické mládeže. Doporučila vybírat dělnickou mládež do řídících orgánů Komsomolu. Byly přijaty zásady, aby každý člen odpovědně plnil úkoly vyplývající z členství v mládežnické organizaci, aby nižší orgány se podřizovaly vyšším, tedy zásady demokratického centralismu. Za zmínku stojí (což mimo jiné ukazuje na tehdejší složitou situaci), že Komsomol s úmyslem ochránit své řady před maloburžoazními živly zavedl pro studující a úředníky šestiměsíční kandidátskou lhůtu, během níž musel uchazeč dokázat svou oddanost revoluci. Zařazení mezi kandidáty se provádělo na doporučení dvou komunistů nebo komsomolců. Mladí dělníci, stejně jako dříve, byli přijímáni bez doporučení a kandidátské lhůty.

Následky války a Nová ekonomická politika (NEP) neobyčejně zkomplikovaly práci Komsomolu v ekonomické oblasti. Na jedné straně bylo třeba respektovat obtížnou situaci v průmyslu a na druhé straně uspokojovat zájmy dělnické mládeže. Proto tato mládežnická organizace v úzké součinnosti s odbory zvyšovala svou účast i v oblasti ekonomiky a práva. Všechny tyto obtížné úkoly proto řešil IV. Sjezd Komsomolu, který se konal v září roku 1921.

František Kovanda

Slovníček marxismu II.

Morálka, buržoazní morálka, komunistická morálka

Morálkou obecně (jako synonymum je často používán termín mravnost) se rozumí souhrn historicky se měnících norem, hodnot, zásad a pravidel usměrňujících jednání a chování lidí a jejich vztahy k sobě navzájem, ke společnosti i vzájemné poměry mezi jednotlivými společenskými skupinami. V třídní společnosti ovlivňuje morálka rovněž vztah příslušníků určité společenské vrstvy k jejich třídě a třídním nepřátelům. Jde tedy o jednu z forem společenského vědomí. Mravními kategoriemi jsou pojmy dobra, zla, práva a povinnosti, spravedlnosti a bezpráví ad. Normy morálky nejsou formálně závazné, opírají se však o sílu vlivu veřejného mínění, o vnitřní přesvědčení a též o sílu zvyku. Mravní normy nejsou věčné neměnné, jsou odrazem materiálního života společnosti a jejich změny jsou určovány změnami ekonomické základny, politickými vztahy, právem, náboženstvím a také vědou, filozofií a uměním.

Morálka v třídní společnosti – Jak už řekl K.Marx, nerovnost neexistuje mimo lidskou společnost, není kategorií abstraktní, nýbrž historickou, se změnou formy společenského uspořádání, se změnou ekonomické základny se mění i morálka. V třídní společnosti je morálka třídní. Lidé vždy, vědomě či nevědomky, čerpají hodnocení jevů, vize spravedlnosti a nespravedlnosti, cti a povinnosti, dobra a zla z podmínek materiálního života určité společnosti, a proto tyto ideje v třídně rozdělené společnosti nutně měly a mají třídní charakter, jsou třídně podmíněny. Jedna obecná morálka pro všechny ve skutečnosti neexistuje, neboť rozhodujícím momentem při schvalování jedněch činů jako ušlechtilých a mravních nebo odmítání jiných jakožto hanebných a nečestných je třídní zájem a prospěch, který tyto činy té které společenské třídě přinášejí.

Buržoazní morálka – Hlavní pohnutkou určující jednání buržoazie, její chování, názory a zásady jsou osobní sobecké zájmy a touha po zisku. K.Marx v Kapitálu uvádí tato slova jednoho národohospodáře: „Jakmile má kapitál vyhlídku na dostatečný zisk, stává se odvážným. Při 50% je ochoten zlámat si vaz, při 100% pošlape všechny lidské zákony, při 300% neexistuje zločin, který by neriskoval“, a dále píše, „majitel velkých zásob obilí v kapitalismu má zájem na tom, aby bylo sucho, neúroda, hlad, protože na trhu stoupne cena obilí.“ Neštěstí jedněch se stává pramenem příjmů druhých. Války, které ničí osudy lidí, jsou současně zdrojem pohádkových zisků zbrojařských koncernů a válečných spekulantů. Nadnárodní monopoly se bojí trvalého míru. Kapitalističtí ideologové a politologové ospravedlňují války, které kapitalistům přinesou zisk či rozšíří trhy, k tomu se neštítí zneužít ani pojmu lidských práv, svobody nebo demokracie. V kapitalistické společnosti se všechno, včetně lidí samotných stává zbožím, vše je prodejné. Není důležité něco umět, znát, ale rozhodující je dokázat se prodat. V očích buržoazní morálky je hlavním měřítkem člověka jeho cena; podle toho kolik má kdo peněz, je určováno jeho postavení ve společnosti. Typické je, že buržoazní myslitelé usilují o to, aby prezentovali zásady kapitalistické morálky jako „věčné“ a „nezvratné“ principy, jeř prý odpovídají lidské povaze.

Komunistická morálka – Kapitalisté obviňovali a obviňují komunisty z toho, že odmítají buržoazní morálku, nechtějí připustit, že kromě jejich egoistické morálky může existovat ještě jiná, vznešenější, lepší morálka. Právě takovou morálkou je morálka komunistická, založená na internacionalismu, úctě a bratrství mezi národy, oddanosti lidu a na solidaritě. Podle V.I.Lenina je komunistická mravnost podřízena zájmům proletariátu. Z hlediska komunistické morálky je mravné a morální to, co pomáhá zničit starý svět vykořisťování a bídy.

Bleděrůžové zítřky

V sobotu 26.května se v Praze uskutečnilo pracovní setkání nedávno vzniklé Unie českých spisovatelů (UČS). Na tomto setkání přítomní členové UČS schválili dopis, který kritizuje současné vlastnické vztahy v tisku v ČR, kde téměř všechna větší média padla do rukou zahraničního kapitálu. Tento dopis bude rozeslán nejen českým médiím, ale také státním představitelům, včetně vlády a prezidenta ČR. Z tohoto pracovního setkání ale nebudeme uveřejňovat žádnou rozsáhlejší reportáž, protože tu si budete zcela určitě moci přečíst v týdeníku Obrys-kmen, který vychází jako páteční příloha Haló novin. Nicméně vám přinášíme rozhovor s prezidentem UČS Karlem Sýsem, který se uskutečnil ještě před tímto pracovním setkáním UČS.

MP: Kdy a proč vznikla UČS; vždyť už spolky spisovatelů existují?

KS: UČS vznikla na sklonku loňského roku jako reakce na bídnou situaci, v níž se ocitla literatura a kultura nejen levicová, ale literatura a kultura všeobecně. Současné literární organizace - Obec spisovatelů a PEN klub - místo aby se věnovaly slepování rozbitého hrnce, rozšlapávají ještě i střepy. Vítězové převratu (ač nebo právě proto, že k vítězství přišli jako slepý k houslím) vjeli do Čech na bílém koni s taseným jataganem a chovají se tu jako paša v cizím harému. Původní obyvatelstvo odsoudili k vyhubení. „Bývalé autory jsme odsunuli do bezvýznamnosti,“ pochlubil se svým projektem konečného řešení muž tisíce a žádné tváře, druhdy stalinec, poté leninec a po přestavbě pravičácký maniak, Mengele české literatury, Milan Jungmann.

Obec spisovatelů se dnes zajímá už jen o zahraniční cesty svého předsednictva, jelikož zcela selhala jarovizace a následné oživování literárních mrtvol posledního možného nálevu.

PEN klub přispívá na dva medvědy v hradním příkopu a předstírá, že se stará o několik spisovatelů, jimž zločinné režimy Kuby a Číny nedovolily rozvracet poslední, leč obdivuhodně životaschopné a tudíž nebezpečné enklávy socialismu.

Svoboda všech je jim šumafuk. Ačkoli by se mohli poučit z dějin, že to začíná pořád stejně - nejprve přijdou na řadu komunisti, pak židi, negři, Indiáni, aby se skončilo ustájením zblblých bělochů u totálně vyzvracené televize.

V takovém blátě se přece musí něco dělat, než nám všem ujedou nohy do nenávratna.

MP: Co bude základním kamenem činnosti UČS? Plánuje třeba činnost vydavatelskou nebo něco podobného?

KS: UČS má tedy velké ambice, ale malé možnosti.Jiskra sice dokáže rozprášit prachárnu, ale kapka neuhasí požár, který se rozhořel studeným, tichým plamenem. Leč i malé oblázky jsou pořád působivější než velké balvany čekající až je sežere slunce. Znepokojují línou hladinu, odskakují od ní, ale hned zase přilehnou a bůhví, jak bude vypadat smrdutá tůň pod údery tisíců pěstí?!

Unie má k dispozici časopis – ony čtyři strany týdně zatím stačí strávit to, co vznikne v mozcích a srdcích spisovatelů zkušených i začínajících, odsouzených k vyhnanství do bezvýznamnosti. Doufám, že i nakladatelství Futura bude pokračovat v činnosti jež zasluhuje pomník – ve vydávání původní české prózy a poezie, že v jejím lůně vznikne edice pro debutanty, plocha, z níž poprvé odstartují inkoustové vlaštovky.

MP: Kdo všechno se může podílet na činnosti UČS? Jak se stát členem? Jaké by měl člen splňovat podmínky?

KS: Členem Unie se může stát každý, kdo to s literaturou myslí dobře, kdo třeba sám řady knih nerozmnožuje, ale chce jim pomoci na nohy a do světa i jinak, například jejich šířením. Proto jsou mezi námi nejen tvůrci, ale také nakladatelé, kritici, vzdělaní čtenáři. Nebudeme nikoho kádrovat, ale snad ještě poznáme, jestli kandidát myslí a jedná demokraticky, jestli nedělí literaturu na literaturu – trnož mocných a na literaturu páriů, co si mysleli, že spisovatel nesmí nečinně snést pohled na sociální a mezilidskou nespravedlnost.

MP: Jak si představujete budoucnost UČS?

KS: Takže si budoucnost Unie představuju bleděrůžově – tedy bledě i růžově!

Za Mladou Pravdu se ptal VHU.