MLADÁ PRAVDA

7/2001

 

q        V Pekle zněl dětský smích

q       Přípravy na 15. světový festival mládeže a studentstva pokračují

q       Školné nesmí projít- v čem vidím rozpor s Jiřím Dolejšem ohledně financování VŠ

q       Cibrian v zajetí bludů

q       Politiku Evropské unie určuje malá skupina ředitelů velkých korporací

q       3. brněnská pouliční slavnost

q       Protesty proti EU v Gotheburgu různýma očima- materiály KS Švédska, Nizozemského KSM

q       Společná výzva 15 KSM Evropy k protestům v Barceloně, Rakouska a Janově

q       Zemědělská politika EU – je na stránkách kampaně ZASE

q       Revoluční situace v Nepálu

q       Revoluční parlamentarismus v dokumentech KI

q       Rasistické násilí v Oldhamu

q       Komu slouží rasismus

q       Pokrok v Pakistánu

q       Sjezd moldavských komunistů

q       Komsomole! Přijeďte znovu!-o akci v Moskvě

q       Projekt „Oběti války NATO žalují na náhradu škody“

q       Válečné oběti náletů NATO žalují na náhradu škody

q       V Drážďanech chtějí přejmenovat ulici Ernsta Thálmanna

q       10 bodů proti pravici a bilance

q       Palestinští a izraelští aktivisté proti izraelskému imperialismu

q       Alžír dnes – k 15. SFMS

q       Globalizovaná žena II – o nových formách práce

q       V BARCELONĚ PROTESTOVALO 50000 LIDÍ PROTI SVĚTOVÉ BANCE

q       Bushova administrativa se snaží hledat nové intervence

q       Kolumbie se otřásá protesty

q       Pochod proti globálnímu AIDS

q       Protesty nezaměstnaných s tisícovkami četníků v Argentině

q       Irský lid odmítl smlouvu z NICE

q       Svodka květen

q       Svodka červen

q       Ze shromáždění Kruhu

q       Delegáti svazu české a slovenské mládeže v Gottwaldově (Zlíně)

 

 

V PEKLE ZNĚL DĚTSKÝ SMÍCH

Česká Lípa, 16. června 2001

 

Přes pět desítek účastníků vyrazilo v sobotní dopoledne na již tradiční Pochod Peklem, který každoročně pořádá Komunistický svaz mládeže v České Lípě. Mezi pochodujícími byly zejména děti ze dvou dětských domovů, ale nechyběli ani zástupci dalších generací  ta nejmladší generace se vezla ještě v kočárku. Ale ani těm nejmladším navzdory svému názvu Peklo strach nenahnalo. Pro účastníky totiž představovalo nejen chůzi krásnou krajinou, ale i táborák, opékání vuřtů a soutěže se sladkými odměnami.

ZST

 

PŘÍPRAVY NA 15. SVĚTOVÝ FESTIVAL MLÁDEŽE A STUDENTSTVA POKRAČUJÍ

Praha, 17. června 2001

V neděli 17. června se uskutečnilo setkání KSM a předsedy Českého přípravného výboru pro 15. SFMS s prezidentem Světové federace demokratické mládeže Iraklisem Tsavdaridisem, který přicestoval ze sídla SFDM z Budapešti. Přinesl nejnovější informace o přípravách 15. SFMS a na programu schůzky byla i diskuse o aktivitách KSM. V té Iraklis ocenil zejména úlohu KSM při protestech proti MMF a SB 23. září 2000 v Praze.  “KSM se dostal do povědomí mnoha organizací celého světa. I když se řada z nich protestů neúčastnila, pozorně vaše aktivity sledovaly. A z diskusí s mladými soudruhy z Komunistických svazů mládeže nejen v Evropě, ale i např. v Jižní Americe vím, že činnost KSM vysoce hodnotí.” dodal. Iraklis projevil zájem i o současné aktivity KSM, např. o kampani proti školnému a podpořil svým názorem a zkušenostmi i kampaň KSM proti Evropské unii.

 15. světový festival mládeže a studentstva, který se bude konat 8. – 16. srpna v Alžíru, má již nyní jasné obrysy. Detailně je zpracován program, Alžírská strana již upravila stadion pro zahajovací ceremoniál, renovovala ubytovny (1 a 2 lůžkové pokoje), prostory pro konference a další jednání jsou připraveny také. V Alžíru každodenně pracuje mezinárodní přípravný výbor, složený ze zástupců organizací všech světadílů.

Iraklis hovořil i o současné situaci v Alžírsku, o protestech studentů, sociálních bouřích, kterých se účastní nejvíce lidí od získání samostatnosti. 14. 6. proběhla např. v hlavním městě až 700.000 demonstrace pod heslem “Proti nezaměstnanosti, privatizaci, více peněz do sociálního sektoru.” “Nemůžete nás zabít, my už jsme mrtví!” skandovaly statisíce jako reakce na střelbu při demonstracích v jiných částech Alžírska. Polénko do ohně přidává i např. Francie, která pořád vnímá Alžír jako svou kolonii a letecky tuto zemi spolu s dalšími společnostmi (Lufthansa apod.) bojkotuje, a také USA, které vidí šanci, jak získat nové trhy a zdroje surovin (ropu, zemní plyn) na území Alžírska. SFDM je solidární s požadavky mládeže a lidí práce, odmítá násilí policie během protestů a požaduje řešení alžírských problémů bez vlivu Francie, USA, NATO a EU. Festival tak dostává i další dimenzi, roli aktivního obhájce základních práv mládeže a pracujících, přímo ve středu mocenských zájmů nejvlivnějších států a uskupení světa.

Ve snaze zničit pokrokové festivalové hnutí neváhali odpůrci SFDM vytvořit alternativní festival (koná se v Panamě), který byl naplánován spolu s návaznými akcemi do stejného časového rámce. Ve snaze zničit festival bylo zahájeno tažení proti festivalu, kterého se účastní i takové světové deníky jako LeMonde. Od neznámých subjektů přicházejí dokonce výzvy k bojkotu festivalu.  Ale festival skutečně žije. Přípravné výbory fungují již v 80 zemích, v dalších 25 zemích se připravují, očekávají se delegace ze zhruba 100 zemí světa.

Iraklis přinesl i jiné potěšující zprávy. Účastníci festivalu nebudou možná muset platit víza. Také doprava delegace z České republiky by se mohla zlevnit. Z Barcelony totiž letí do Alžíru spoj za 120 USD, takže partnerská organizace KSM ve Španělsku zamluvila pro účastníky celé letadlo. Když přičteme k letence cenu autobusové či letecké dopravy Praha – Barcelona, je možné dosáhnout až 50% slevy oproti současným nákladům…

Na závěr setkání, před společným obědem, přijal Iraklis s radostí nabídku KSM uspořádat některé zasedání Světové federace demokratické mládeže v Praze, při příležitosti protestů proti summitu NATO 2001.

ZST

 

V čem vidím rozpory s místopředsedou KSČM Jiřím Dolejšem v problematice vícezdrojového financování vzdělávání a školného

 

PRÁVO, 19. června 2001:

 Komunista Dolejš čelí radikálům

Návrhem částečně zapojit do vzdělávání i rodinné rozpočty narazil místopředseda KSČM Jiří Dolejš na ostrou kritiku některých svých stranických kolegů a především radikálního Komunistického svazu mládeže (KSM). Ten tvrdí, že Dolejš stranu poškodil, protože jedná v rozporu s programem KSČM.

Dolejš totiž přišel s myšlenkou, že vedle státu a soukromého sektoru - například formou podnikových stipendií - by se na financích pro vzdělávání měly podílet i rodinné rozpočty, a to srážkou ze mzdy. "Ta by spíš padala na bedra zaměstnavatele a méně na zaměstnance," řekl Dolejš Právu s tím, že to teprve navrhl k diskusi. Předpokládá vznik tzv. vzdělávacího fondu, který by poskytl zájemci o studium peníze a zpátky by je dostával ze zákona od zaměstnavatele. "Nejde o splátku půjčky, tedy o klasické školné, ale o povinný odvod, který by zaručoval rovnost šancí," dodal. "Tyto názory jsou v přímém rozporu s programem KSČM," tvrdí KSM v článku S kudlou v zádech, zveřejněném na internetové stránce mladých komunistů. Podle textu použijí "veškeré své síly" uvnitř KSČM, aby se strana od výroků místopředsedy distancovala, neboť ji prý poškodil. Výpadům mladých komunistů nepřikládá Dolejš velký význam, neboť jde podle něj o malou skupinku lidí. "Musí se ještě učit politické kultuře," sdělil Právu. Nedomnívá se také, že by KSČM škodil, s čímž souhlasí i další tři místopředsedové KSČM. Šéf komunistů Miroslav Grebeníček se ke sporu odmítl vyjádřit. "Je to vysloveně účelová záležitost před volbami, mluví v zájmu určitých lidí, kteří se cítí být v pozici konkurenta vůči Dolejšovi," reagoval na útoky KSM místopředseda KSČM Miloslav Ransdorf. Zdůraznil, že sám už od 80. let prosazuje vícezdrojové finance pro vzdělání, neboť zvyšování kvalifikace nemůže být jen na bedrech státu. "Ti, kteří by ze zvýšené kvalifikace měli prospěch, by se měli podílet formou dodatečné solidární daně," uvedl. První místopředseda Vlastimil Balín se domnívá, že naopak jeho straně škodí někteří lidé z KSM. Přiznal, že si s nimi "vyjasňovali dikci i obsah" zmíněného článku. "Nejsem si jist, jestli to pochopili, ale věřím, že přijdou k rozumu," uvedl Právu. Že by se výzvy radikální komunistické mládeže proti Dolejšovi setkaly s odezvou v členské základně, se ale nikterak neobává místopředsedkyně Zuzka Rujbrová. Dalšího místopředsedu Václava Exnera netěší, že se tato vnitrostranická diskuse dostala na veřejnost. Podle něj Dolejšův názor o vícezdrojovém financování vzdělávání nenašel mezi komunisty pochopení. "Zvyšování osobní účasti studentů nebo rodičů pokládáme za nepřijatelné," prohlásil Exner. I on ale připustil, že ve sporu hrají roli i osobní vztahy KSM a odborné skupiny pro školství s Dolejšem.

 

Jitka Götzová

REAKCE:

V prvé řadě je třeba říci, že podle PRÁVA ze dne 19. 6. „spor mezi KSM a místopředsedou Jiřím Dolejšem“ není žádným osobním konfliktem, nýbrž sporem názorovým.

Jiří Dolejš totiž prosazuje určitý model vícezdrojového financování vysokých škol (viz články ze zpravodajství ČTK z 25. 4., Blesk 26. 4., Lidové noviny 26. 4., Právo 9. 5., internetové stránky KSČM, Haló noviny 28. 5.), který připouští možnost spolupodílení se studentů na vysokoškolském vzdělávání. Pro upřesnění, v návrhu Jiřího Dolejše se skutečně nejedná o klasické školné, nýbrž o jakýsi modifikovaný australský model, kde by se „školné“ platilo formou srážek ze mzdy po dosažení určité výše mezd (a to částečně i zaměstnavatelem). Takto získané peníze by byly použity pro tzv. vzdělávací fond.

Proč se mi tento model nelíbí? Řadu výhrad vůči školnému obecně můžete nalézt na stránkách KSM či SOS student, ale konkrétně dodám další:

  1. po stránce odborné

Ø       Domnívám se, že vzdělání je pro komunistickou stranu vždy jedna ze základních priorit, která musí být, aby zajistila skutečné právo na vzdělání, ve státním sektoru plně hrazena ze státních prostředků. Otázka, kde na to vzít prostředky, je sice správná, ale odpověď by měla vycházet z předchozí věty.  To znamená, že ve státním rozpočtu, na úkor kapitol s menší prioritou, je třeba nalézt zdroje na zkvalitnění výuky, ohodnocení pedagogů, rozšíření vysokoškolských kapacit.

Ø       Samozřejmě, něco jiného jsou obecně soukromé školy, které by podle mého ze státního rozpočtu nic dostávat neměly a něco jiného jsou soukromé školy zřízené na základě zakázky státu např. v potřebných oborech či hluchých místech republiky, kde by podpora existovat měla.

Ø       Jiřím Dolejšem navrhovaný model nebude účinný proto, že neplatí teze, že vysokoškoláci mají větší příjem než ostatní občané (průměr zde nemá vypovídací hodnotu, je třeba vnímat spektrum příjmů). Řada z nich má celoživotně podprůměrné mzdy (např. učitelé). Po studiu na vysoké škole, které stojí v průměru (podle Práva) cca 350 000 Kč, by byly v čase, kdy si chtějí zakládat rodiny, najít byt apod. v další nevýhodě oproti vrstevníkům, kteří již mají praxi a často i vyšší mzdy.

Ø       V programu KSČM je deklarována podpora práva na první zaměstnání.  Výše uvedený model však bude znamenat, že zaměstnavatelé si opět vezmou radši někoho staršího, než vysokoškoláka bez praxe, kterému by musely ještě školu částečně zpětně platit…

Ø       Jakékoliv překročení magické hranice neplacení/placení, byť částečné, za vzdělávání (byť opět s jakýmisi „zárukami“ sociální rovnosti) může v budoucnu, při jiné politické konstelaci znamenat cestu menšího odporu k zavedení klasického školného, např. v případě hrozby díry ve státního rozpočtu či dalších doporučení Světové banky…

Ø       Současný systém samozřejmě není solidární. Přispívá k tomu současná daňová soustava, která preferuje (a zvyšuje) daně nepřímé (které platí zejména chudí, jelikož jich je více) a snižuje daně přímé (což zase prospívá bohatým).  Je třeba ji tedy změnit, otočit (progresivní daň, odstranění DPH u potravin, čímž dojde ke zlevnění, apod.), čímž zároveň dojde k efektu solidarity, do něhož patří i příspěvek bohatších na vzdělávání.

  1. po stránce propagandy

Ø       Současná doba není jen dobou předvolební (byť je rok před volbami), ale i dobou, kdy pravice otevřeně hovoří o potřebě zavést školné a dokonce novelu připravuje. Také se ohání australským modelem, nutností sociálních kompenzací. V takové situaci připouštět určité, byť jen částečně podobné modely ze strany KSČM znamená dát vítr do plachet nejen sdělovacím prostředkům, které si smlsnou na možnosti zbavit KSČM jedné z opor její politiky, ale i ČSSD, která se vyprofiluje jako jediná strana stojící proti školnému.

Ø       Praktické zkušenosti naší kampaně SOS student ukazují, že prohlášení Jiřího Dolejše, byť znetvořená novináři, našla úrodnou půdu. Při diskusích se studenty, ale i s učiteli je vidět, že řada z nich pokládá názor Jiřího Dolejše za názor strany, a protože jakékoliv školné odmítají, staví se ke KSČM velmi negativně. Skoro je možné často pozorovat, že se cítí zrazeni a že je to překvapuje. Cítí to jako kudlu v zádech a ještě více aktivisté SOS student, kteří proti školnému /a pro program KSČM/ mobilizují.

 

Samozřejmě, že v jednostránkovém příspěvku nemohu rozebrat celou problematiku, ale domnívám se, že zmíněné teze stojí alespoň za uvážení.

 

Zdeněk Štefek

/za svou osobu/

 

Ramiro Cibrian v zajetí bludů

Trojčlenná delegace KSM se účastnila přednášky vyslance EU v ČR Ramira Cibriana ohledně výsledků summitu v Goteburgu a následné diskuse.

S údivem jsme sledovali základní neznalosti a odporující si tvrzení ve vystupování R. Cibriana. Na jedné straně hovořil o tom, že EU je společenství suverénních států, na straně druhé o podřízení a respektu vůle silnějších, na straně jedné tvrdil, že EU vznikla po 2. světové válce jako lidská touha po míru, přičemž i v základních brožurách centra EU v Praze je psáno, že prvním krokem bylo Evropské společenství uhlí a oceli, tedy ekonomické vazby průmyslových monopolů... Ale podle Cibriana je vlastně Evropská unie vůlí všech občanů, stejně tak jako rozšiřování, jenom o tom ti občané ještě nevědí. Zato to ví prý reprezentace jednotlivých zemí, včetně Irska, a to je přece dostatečný mandát, ne? Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, tak zní přísloví a R. Cibrian je v tomto ohledu papežštější než papež. EU prý není ani byrokratická, vždyť zeptejte se velvyslanců např. Francie apod...

Část diskusní byla klasická. Otázky a poté odpovědi mimo mísu, na úplně něco jiného.

Na otázku našeho člena, jak se proces rozšíření týká Evropského kulatého stolu průmyslníků, který stál za každým rozhodnutím EU (viz jiný článek, odvětil, že v demokratické tržní společnosti se komunikuje jak s průmyslníky, tak s odboráři apod... O strategických cílech EU v oblasti Kavkazu v případném konfliktu s USA, jak to plánuje Solana, oficiálně nic nevěděl. EU tam prý žádné zájmy za jeho života nemá...

Na dotazy na federalizaci, ústavu, Irsko, odpovídal opět neznale a vyhýbavě. Je to prý složitý proces atd. atd...

Zkrátka, buď

·         je skutečně neznalý

·         nebo tomu opravdu věří, co mu říkají nadřízení

·         nebo je příliš malá ryba na to, aby mohl říkat pravdu.

Cibrian nás přesvědčil jen o tom, že EU skutečně není nic, co by stálo za řeč, že ani v EU neexistuje informační demokracie...

INTEGRACE? NE, KOLONIALIZACE!

Politiku Evropské unie určuje malá skupina ředitelů velkých korporací

/podle deníku Guardian/

 

Nejvlivnější lobbistická skupina Evropské unie, European Round Table of Industrialists (ERT, Evropský kulatý stůl průmyslníků) vypracovala dokument "The east-west win-win business experience" (Západovýchodní podnikatelské zkušenosti, které přinášejí prospěch pro všechny strany. Všichni, jimž to přináší prospěch, ale žijí na Západě.

Rozšíření EU poskytuje podle dokumentu možnost vyřešit "problematické body“, kterým ERT čelí v zemích střední a východní Evropy. Nové členské země mohou být přinuceny ke krokům, které by problémy vyřešily: ke snížení daní, odstranění "odkladů při privatizaci", odstranění "omezení při nákupu pozemků zahraničními podniky" a také k tomu, aby bojovali proti "dominanci místních podniků, tzv. „národních hráčů. Země, které by chtěly vstoupit do EU, musejí "zajistit, aby privatizační programy a liberalizace místní infrastruktury pokračovaly bezodkladně".

Jak příklad prosperity podnikatelů ve východní Evropě cituje ERT tabákovou firmu British American Tobacco (BAT), která investovala do Maďarska. Problém podniku BAT je podle ERTten, že "poptávka po cigaretách v západní Evropě, v USA a v dalších rozvinutých trzích je velmi zralá, protože tam vládne intenzivní konkurence a marže u zisku je jen malá. Růst ziskovosti a dividendy pro akcionáře musejí tedy přijít z jiných, tedy z rozvojových trhů… V důsledku postupného vzniku tržního hospodářství znamená středovýchodní Evropa pro tabákovou firmu BAT významnou příležitost pro zvýšení své podnikatelské aktivity." Koupením firmy na cigarety v Maďarsku získal BAT přístup na nové trhy, v Maďarsku i v dalších zemích střední a východní Evropy a dokázal "zvýšit hodnotu firmy"…

European Round Table není žádná obyčejná lobbistická skupina. Nepotřebuje se ucházet o přízeň vlád, naopak, o jeho přízeň se ucházejí vlády. Za posledních 17 let byl ERT jednoznačně hlavním architektem integrace a rozšiřování EU. V dubnu 1983 zorganizoval generální ředitel firmy Volvo (automobilka) jednání s 15 dalšími generálními řediteli velkých evropských korporací, např. ICI, Unilever, Nestlé, Philips a Fiat, aby vypracovali způsob, jak "harmonizovat" podnikatelské předpisy v západní Evropě. To by podle generálních ředitelů umožnilo firmám růst do takové velikosti, aby byli schopny neutralizovat tlak od neevropských konkurentů. V lednu 1985 byl návrh ERT předložen Evropské komisi.

O dva měsíce později požádala RE /Rada Evropy/ lorda Cockfielda, aby vypracoval návrh zákona, z něhož pak vznikl Zákon o sjednocené Evropě / Single European Act/. Bylo to přesně to, co chtěli lobbisté z ERT. ERT začal zákon vynucovat, těsně spolupracoval s Evropskou komisí, a tak vznikl po roku 1992 jednotný evropský trh. Jak později poznamenal Jacques Delors, ERT byl "jednou z hlavních sil, která pomohla realizovat jednotný evropský trh".

V roce 1984 byl  ERT vydán dokument, který požadoval tunel pod kanálem La Manche, silniční most spojující Dánsko a Švédsko, vysokorychlostní evropské železniční koridory a nový celoevropský projekt budování dálnic. Evropská unie splnila všechny tyto požadavky. V roce 1987 začal ERT navrhovat základní body evropské měnové unie. Plán na rozšiřování EU schválený na evropské vrcholné schůzce v Helsinkách v roce 1999, přesně odpovídá návrhu vypracovanému ERT pro EU o několik let předtím.

Loni v Nice souhlasili vedoucí političtí představitelé Evropské unie, přesně jak požadovala ERT, aby Evropská unie předala pravomoci pro uzavírání mezinárodních dohod Evropské komisi /tím obešla národní parlamenty/. Další obchodní dohody už nebudou vyjednávat jednotlivé členské země EU, ale komisař EU pro obchod, Pascal Lamy /Lamy je podnik v lidské podobě/.

V současnosti tato lobbistická skupina požaduje "minimální regulační systém s největší možnou mírou pružnosti". Poté, co ERT "zharmonizovala" předpisy EU do takové míry, že tytéž velké korporace mohou prodávat tytéž služby a totéž zboží všude, jeho dalším úkolem je oslabit tyto společné předpisy natolik, aby mohly tyto podniky přesunout své náklady na životní prostředí a na jiné lidi.

A ERT, jak se zdá, vítězí. Podle internetových stránek ERT "navazuje ERT jednou za půl roku styky s vládou, která právě předsedá EU a jedná s ní o prioritách". Bývalý generální tajemník ERT se chlubil, že telefonuje hlavním evropským politikům pokaždé, kdy se usmyslí prosadit politické změny. Všechno to jde ruku v ruce s téměř úplným vzdáním se jakýchkoliv případných sociálnědemokratických reforem. Už se dál nebude jednat o navrhované "základní chartě lidských práv EU" a to nejen v důsledku úsilí Tonyho Blaira. V současnosti není ani reálné, že by došlo k procesu harmonizace podnikatelských daní, aby to zabránilo podnikům vyhrožovat vládám, že se přestěhují do jiné země, pokud nesníží daně…

V Goteborgu zdůraznil Tony Blair, že protestující demonstranti "nesmějí narušovat řádné fungování demokratických organizací". To přece dělají korporace.

 

3. brněnská pouliční slavnost

Již 3. brněnská pouliční slavnost (3BSP) se za účasti asi 800 lidí konala v sobotu 2. 3. 2001 Jejím cílem bylo poukázat na to, že automobilová kultura se svými všudypřítomnými silnicemi a dálnicemi zabíjí život ve městech. Konkrétněji byla zaměřena proti výstavbě rychlostní silnice R43 přes rekreační oblast u Brněnské přehrady a městskou část Bystrc a odsunu železničního nádraží z centra města.

Na rozdíl od minulého ročníku bylo místo zahájení street party přesunuto z centra města na parkoviště u Ústředního hřbitova na samém okraji Brna.Výrazně se tak, alespoň podle mě, omezila možnost oslovit "normální lidi z ulice".Toto ale nebylo tou hlavní chybou letošní 3BSP. Organizátor 3BSP, brněnský Hlas Země, se totiž uchýlil k zákazu účasti několika organizací na této akci. Jejich ideologickými prověrkami neprošly FSA, SOP, SocSol, SAB, a … KSM. Útoky na svobodu slova uvnitř radikální levice se tak ze strany mnohých "antiautoritářů" již takřka stávají pravidlem. KSM se však, narozdíl od jiných, výše jmenovaných organizací,  na 3BSP objevil, i když respektoval zákaz organizátorů, pasujících se do role samozvaných ideologických kontrolorů. Členové KSM z Prahy, Opavy a Brna tak pouze formou infostánku SOS student šířili informace o školném a sbírali podpisy pod petici proti jeho zavádění.

Na parkovišti byly ke slyšení projevy věnované převážně tématu street partys a shrnutí loňských protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu. K poslechu a tanci hrála hradecká jazzrocková skupina New Standard a jeden jungle sound systém.

Před pátou hodinou vyšel z parkoviště u Ústředního hřbitova pochod s pražskou samba kapelou a velkým panákem symbolizujícím provázanost automobilových a naftařských koncernů s vysokými emisemi CO2 v čele. Průvod, který šel po ulici Heršpická, jež je prodloužením přivaděče z dálnice D1 Praha - Brno a lemovaná nesčetnými hypermarkety a benzinovými pumpami, způsobil asi kilometr a půl dlouhou dopravní zácpu. Na křižovatce s ulicí Poříčí se dav na hodinu zastavil, soundsystém obnovil hudební produkci a žongléři svoji činnost, byly přečteny projevy o hypermarketech, feminismu a kapitalismu obecně. Po blokádě došel průvod na Nové Sady, kde se rozešel.

Milan Krajča

 

Revoluční situace v Nepálu

27. května 2001 byla v Nepálu zahájena generální stávka, která ochromila celou zemi, zvláště pak nepálské hlavní město Káthmandú. Stávka, jíž se zúčastnily miliony lidí, byla svolána 6 komunistickými stranami a je namířena především proti korupčnímu premiérovi Girijamovi Prasadovi Koiralovi a jeho vládě složené ze členů pravicové koalice Demokratického sdružení (hlavní silou v koalici je monarchistická Nepálská kongresová strana). Podnětem k výbuchu lidové nespokojenosti byl nevýhodný nákup Boeingu 767 od rakouské společnosti Lauda Air pro nepálské státní Royal Nepal Airlines. Drobné ústupky režimu, který obětoval ministra civilního letectví a 6 úředníků tohoto ministerstva, přišly pozdě a jsou jen pokrytectvím, neboť do korupční aféry byla zapletena většina členů vlády i někteří příslušníci královského dvora. Všichni zasvěcení pozorovatelé ovšem upozorňují, že protesty brzy přerostou v otevřený střet mezi vládní mocí a stále sílícím komunistickým hnutím. Projevem rostoucí podpory komunistů ze strany nepálských pracujících je také právě velký úspěch generální stávky. Je zajímavé, že oproti evropským zemím, v nichž je spíše typická řevnivost mezi komunistickými stranami, pokud jich existuje více v jedné zemi, v Nepálu existuje šest komunistických stran, které si v podstatě nekonkurují, každá se snaží svým způsobem bojovat za zlepšení poměrů v Nepálu a v řadě případů (např. právě při přípravě generální stávky) spolupracují. Nejvýznamnějšími jsou: Komunistická strana Nepálu (jednotná marxistická a leninská); Marxisticko-leninská komunistická strana a Nepálská komunistická strana (maoistická). První ze zmíněných stran se orientuje téměř čistě na parlamentní práci, v letech 1994-95 a 1997-99 byla dokonce ve vládě, kde prosadila nahrazení dualistické monarchie (se silnou mocí panovníka) konstituční, politickou pluralizaci a různé sociální vymoženosti (např. bezplatné vzdělání na všech stupních státních škol aj.). I nynější pravicová vláda musela, vzhledem k náladám obyvatelstva, ponechat většinu z pokrokových opatření v platnosti. Marxisticko-leninská komunistická strana usiluje především o práci na ulici. V Nepálu jsou totiž silné přežitky feudalismu, především na venkově, kde místní aristokracie a duchovní zamlčují a zabraňují realizovat jakékoliv zákony, zlepšující sociální a vzdělanostní postavení lidí. Nepálští Marxisté-leninisté tvrdí, že nelze jen měnit zákony, ale hlavní je prosadit pokrok v praxi.  Např. 4.4.2001 uspořádali v Káthmandú stotisícovou demonstraci (zúčastnila se jí tedy 1/5 občanů tohoto města). MLKS usiluje o socialismus leninského typu a o svržení feudálně-kapitalistické monarchie, také proto, že výdaje na královský dvůr tvoří velkou část státního rozpočtu. Panovník (nyní Biréndra Bír Bikram Šáh Díva) také stojí v čele reakce (v letech 1960-1990 panoval v Nepálském království tuhý autoritářský feudální absolutismus, nynější monarcha nastoupil na trůn v roce1972, korunován byl r.1975) a je odpovědný za popravy a vraždy mnoha pokrokových Nepálců. Nejradikálnější je Nepálská komunistická strana (maoistická). Která vznikla v roce 1996 a udržuje úzké kontakty s Čínou. Tato strana poukazuje na to, že na venkově řádí bandy najaté velkostatkáři a aristokraty (světskými i duchovními), vraždící levicové aktivisty. Upozorňuje též na propojenost armády, policie a paramilitárních pravicových oddílů s ultrareakčními skupinami vedenými královským dvorem. Jejím cílem je prosadit reformy, kterým se duchovenstvo, velkostatkáři i aristokraté brání, i za cenu použití síly. V současnosti guerilla NKS(m) působí v 35 z 75 administrativních okresů Nepálu (těchto 75 okresů se spojuje do 14 ančal = zón). Poslední vývoj v Nepálu v souvislosti s růstem komunistického a pokrokového hnutí v Indii, Bangladéši a vládními reformami v Pákistánu dávají tušit, že zde vzniká další z center možné celosvětové revoluce.

                                                                                                              PSK

hlavní oblasti působení komunistických partyzánů

 

Revoluční parlamentarismus

Protože se stále setkáváme s dotazy zda mají komunisté v buržoazním parlamentu působit či nikoli, případně jakou formou, pokusíme se stručně a současně výstižně na druhou složku tohoto dotazu odpovědět – resp. to za nás učinil již kongres Komunistické internacionály, který vypracoval dvanáct základních bodů revolučního parlamentarismu a tak je nyní předkládáme.                            Redakce MP

 

Vedoucí zásady komunistických stran v parlamentarismu přijaté 2. Kongresem Komunistické internacionály v roce 1920

 

   K zajištění skutečného provedení revolučně parlamentní taktiky je nutné, aby:

     1. Komunistická strana jako celek, ale zvláště její Ústřední výbor, se již před parlamentními volbami postaral o vysokou kvalitu personálního složení poslaneckého klubu. ÚV KS musí být členské základně odpovědný za práci komunistické parlamentní frakce (v textu používaný pojem parlamentní frakce by se v současnosti v ČR dal zaměnit pojmem poslaneckého klubu, ve skutečnosti však se jím zamýšlí jakýkoli počet komunistických poslanců v parlamentu – třeba že by nemohli podle zákona klub vytvořit – pozn. Red.). ÚV KS musí mít nepopiratelné právo, vznést námitku proti kterémukoliv kandidátovi zvolenému libovolnou stranickou organizací, pokud existuje i pouze nepatrné nebezpečí, že by jako poslanec neprováděl skutečně komunistickou politiku.

   Komunistická strana také musí skoncovat se starým sociálně demokratickým   zvykem obsazovat za poslance tzv. zkušené osoby např. advokáty aj. V zásadě je nutné stavět za kandidáty na poslance řadové pracující, i když jsou většinou jen prostými členy strany bez velkých parlamentních zkušeností. Kariéristy, kteří se snaží se do strany dostat za účelem ,aby získali poslanecká křesla, musí KS nekompromisně pranýřovat a odstavit. Ústřední výbory komunistických stran musí potvrdit jen kandidaturu těch soudruhů, kteří prokázali svou bezmeznou oddanost dělnické třídě dlouholetou usilovnou prací.

       2. Když skončí volby, musí  se poslanecký klub nacházet plně v rukou Ústředního výboru KS, bez ohledu na to, zda je strana v tomto časovém okamžiku legální či ilegální. Předseda i předsednictvo poslaneckého klubu musí být potvrzeni ÚV strany. ÚV musí mít v poslaneckém klubu stálého zástupce s právem námitky a ve všech důležitých politických otázkách musí poslanecký klub předem požádat ÚV, případně celou členskou základnu, o rozhodnutí, jak se zachovat. ÚV strany má právo a povinnost před připravovanou velkou akcí komunistů v parlamentě stanovit řečníky a požadovat potvrzení jednotlivých parlamentních vystoupení Ústředním výborem. Každý kandidát stojící na volební kandidátce komunistů musí odevzdat písemný závazek, že je připraven na první výzvu strany se vzdát mandátu, aby bylo možné v dané situaci akci vystoupení z parlamentu realizovat.

       3. V těch zemích, kde se podařilo do komunistických parlamentních frakcí proniknout reformistům, poloreformistům nebo prostým kariéristům (již k tomu v některých zemích došlo), jsou ÚV komunistických stran povinny provést důkladné očištění personálního složení parlamentní frakce, vycházeje z principu, že pro věc dělnické třídy je mnohem prospěšnější mít o něco menší, ale skutečně komunistický klub, než početný klub bez zásadové komunistické politiky.

        4. Komunistický poslanec je povinen, rozhodne-li takto ÚV, spojit legální práci s ilegální. V těch zemích, v nichž požívají poslanci imunitu, musí být tato imunita komunistickými poslanci využita tak, aby podporovala stranu v její práci i v propagandě.

         5. Všechny své parlamentní aktivity musí komunističtí poslanci podřídit činnosti strany mimo parlament. Musí na pokyn strany a jejího Ústředního výboru pravidelně předkládat demonstrativní návrhy zákonů, které nejsou určeny proto, aby byly přijaty, ale aby sloužily účelům propagandy, agitace a organizace.

         6. Při demonstracích proletariátu, stranických a jiných revolučních akcích má komunistický poslanec povinnost stát v čele pracujících.

         7. Komunističtí poslanci musí na všech svých cestách písemně i jinak vyhledávat nápoje (navazovat styky) s revolučními dělníky, rolníky a jinými pracujícími i se zahraničními komunistickými organizacemi. Nesmí za žádných okolností jednat jako sociálně demokratičtí poslanci, kteří na těchto cestách především rozvíjejí osobní obchodní a podnikatelské kontakty. Komunističtí poslanci musí být vždy k dispozici každé komunistické organizaci v zemi pro jakoukoliv propagandistickou práci.

          8. Každý komunistický poslanec Parlamentu si musí být vědom toho, že není zákonodárcem, který hledá za každou cenu shodu s ostatními (kapitalistickými) poslanci,ale že je agitátorem, vysazeným na nepřátelském území, aby tam plnil stranický úkol. Komunistický poslanec je odpovědný své straně.

          9. Komunističtí poslanci musejí v Parlamentě mluvit tak, aby jim každý dělník, rolník, každá uklízečka nebo pastýř rozuměl, tak aby strana mohla tyto jejich projevy vydávat jako letáky a rozšiřovat je i do nejodlehlejších částí státu.

         10. Prostí pracující mají mít možnost vystoupit v měšťáckých parlamentech, aniž by dali přednost tzv. zkušeným poslancům – a to i v případě, že tito pracující jsou začátečníky v parlamentní rétorice. Bude-li to nezbytné, mohou komunističtí poslanci přečíst řeč dělníků, aby tato mohla být vydána v tisku a jako letáky.

         11. Komunističtí poslanci musejí využívat parlamentní tribuny nejen k odhalování buržoazie, ale také k demaskování sociál. šovinistů, reformistů, polovičatostí politiků „středu“ i ostatních protivníků komunismu. Musejí parlament využít k široké propagandě idejí Komunistické internacionály.

          12. Komunističtí poslanci musejí i v případě, že je jich v Parlamentu málo, prokázat svými postoji zásadovost. Nesmí zapomínat, že jen ten, kdo je nepřítelem měšťácké společnosti a jejích pohůnků nejen slovy, ale také skutky, si zaslouží označení komunista.

 

 

Rasistické násilí v Oldhamu

V severoanglickém městě Oldhamu a ve městě Aylesbury se koncem května střetly skupiny obyvatel asijského původu s bělošskými bandami. Nepokoje s podobným podtextem následovaly také na začátku června v Leedsu. Tony Blair při této příležitosti prohlašoval, že jde o spíše ojedinělý jev, netypický pro vztahy mezi jednotlivými rasami v Británii a západní i česká média se navíc snažila zakrýt rasový podtext těchto srážek a někdy dokonce za škody obviňovala Asiaty s tím, že se jedná o rabující polokriminální živly, které si neváží dobroty britského království (např. první reportáž o těchto událostech na TV NOVA ad.). Ve skutečnosti v Oldhamu, který se nachází poblíž Manchesteru, násilnosti vyprovokovali opilí ultrapravičáčtí fotbaloví fandové (i v ČR jsou na fotbalových zápasech k vidění transparenty SS Sparta apod.), kteří rozbíjeli okna a napadali obyvatele v části města obývané zejména občany asijského původu. Rasové útoky byly ostatně v Oldhamu běžným jevem a jejich původci byli často fotbaloví fanoušci, jejichž klub – restaurace se nachází v jednom ze stavení bělošské části města. Tentokrát si to však napadení nenechali líbit, a především místní mládež přešla do protiútoku. Během nedlouhé doby tak proti sobě na každé straně stálo něco kolem 500 osob házejících po sobě navzájem kamením a cihlami, došlo také k zapalování aut. Převaha byla ale přece jen na straně „barevných“ obránců, kteří dokázali proti rasistům zmobilizovat více lidí (přidali se k nim také někteří „bílí“ levicoví a pokrokoví aktivisté). Je zajímavé, že teprve tehdy zasáhla policie, která to přeci tak „nemohla nechat“ a antirasisté se tak ocitli ve dvojím ohni, když se museli současně bránit fašistům i policistům. Situaci se britské policii podařilo zvládnout během několika dní (vždyť má bohaté zkušenosti s „pacifikováním“ neposlušného obyvatelstva v S Irsku), když zatkla více než 40 osob (drtivou většinou bangladéšského, indického a pákistánského původu) a zraněno bylo nejméně 30 osob. Už během srážek a zejména po „uklidnění situace“ média, konzervativní i labourističtí politici i policisté opakovaně prohlašovali, že jde o velmi výjimečný jev v Británii a snažili se všemožně minimalizovat či dokonce zamlčet vinu bílých rasistů. Dokonce byl zveřejněn projev vůdce Britské národní strany Nicka Griffina, který prohlásil, že běloši si již připadají v Oldhamu jako občané druhořadé kategorie. Toto a další fakta svědčí o tom, že ve Velké Británii a vůbec v tzv. západních demokraciích není rasismus jevem ojedinělým. Např. při každé z vln českých a slovenských Romů, žádajících v Británii azyl, přijížděly do Doveru demonstrovat celé autobusy anglických rasistů vyvolávajících i u nás nechvalně známá hesla: „bílá síla, bílá Anglie, cizáci pryč,“ apod. Podobná (ba dokonce ještě horší) situace existuje v SRN, kde je ročně několik desítek až stovek mrtvých v důsledku rasově motivovaných útoků a navíc, jak se ukázalo v případě nacistického vraha Malotha, můžeme zde najít i různá fašistická uskupení, jako např. Tichou pomoc hnědým kamarádům, která dostávala ještě do začátku letošního roku jako odborné občanské sdružení ročně desítky milionů marek dotací ze státních financí, kapitalismus se totiž s nacismem nikdy nevypořádal (např. vdova po Heidrychovi dostává od státu stále vdovskou rentu po manželovi – státním úředníkovi, který zemřel při výkonu státní služby – viz červnová Mladá pravda).

                                                                                                                -PSK-

 

Komu slouží rasismus

Vzhledem ke květnovým událostem v britském městě Oldham tzn. vzhledem k pouličním bojům mezi bílými rasisty a napadenými (především bangladéšského, pákistánského a indického původu) znovu vyvstává otázka vztahu rasismu a kapitalismu. Je třeba si uvědomit, že rasismus je cíleně vyvoláván vykořisťovateli za účelem vykonstruování vnitřního nepřítele. Kapitalistický režim, spočívající na vykořisťování člověka, sobectví a na maximalizaci zisku za každou cenu, vytváří a prohlubuje majetkové, a tím i společenské, rozdíly mezi lidmi – to je jeho záměr, ale zvyšováním se majetkových rozdílů zákonitě roste také sociální napětí ve společnosti = zostřuje se třídní boj – což samozřejmě záměrem kapitalismu již není. Právě k otupení tohoto napětí používají kapitalisté a jejich propaganda řadu nástrojů (využívání médií jako nástroje kapitalistické propagandy rozebral N. Chomsky v brožuře Kontrola médií, kterou vydalo a je k dostání na KSM, takže toto ve výkladu pomineme). Jedním z vůbec nejstarších nástrojů tohoto druhu je „odhalování“ vnitřního a vnějšího nepřítele (lidem není vysvětleno čí je to nepřítel – ukázalo by se, že jde o nepřítele vykořisťovatelů a ne obyčejných lidí – ale je prezentován jako jakési nadosobní zlo hrozící všem). Čím více vnitřních nepřátel se kapitálu podaří odhalit a označit, tím je spokojenější. Mezi vnitřní nepřátele kapitalismu patří na prvním místě komunisté (ještě donedávna vládnoucí v ČR prohlašovali, že je u nás situace špatná díky 40-tileté vládě komunistů, nyní když uplynulo téměř 11let od „sametové“ kontrarevoluce a situace se nelepší – naopak se stále zhoršuje se tento rádoby argument již  přeci jen tak často neobjevuje). Vedle komunistů je ale za vnitřního nepřítele  označen každý, kdo vykořisťovatelům připadá jako potencionální hrozba, případně každý na nějž by se mohla orientovat stále vzrůstající nenávist lidu a odvrátila by se tak od vykořisťování. Sem patří  např. příslušníci různých ras a lidé pocházející z určitých zemí. Tito se stávají vhodným objektem manipulované nesnášenlivosti, zejména proto, že většinou patří do nižších sociálních skupin (ne všichni a běda pokud by se někdo odvážil sáhnout na majetné přestože jiné barvy pleti). Jde totiž o to přesvědčit i vykořisťované, že oni nestojí na společenském žebříčku nejníže, že existuje ještě větší „lůza“. Toto se buržoazii povedlo v USA, kde i téměř každý farmář nebo dělník, žijící v domku z prken bez základů a přežívající ze dne na den opovrhuje a cítí svou „velkou nadřazenost“ nad černochy a hispánci z chudinských čtvrtí; a když je potřeba v téměř každém „barevném“ z chudinské čtvrti je vyvolán dojem, že i když žije v bídě je jako „Američan“ nadřazen jiným národům a občanům jiných států (jdou za zájmy kapitálu umírat třeba do Vietnamu). V tom je příčina rozšířeného a vlastně státem tiše podporovaného (resp. vyvolávaného) rasismu a nesnášenlivosti na Západě, ale vůbec ve všech kapitalistických státech. Bohužel také ve státech bývalého východního bloku nastupuje po desítkách let znovu ona nenávist, zatvrzelost a pohrdání jinými rasami a lidmi z Východu – a na této připravené půdě sklízejí své hlasy fašisté a neonacisté. Avšak ve skutečnosti prozatím většinou nedosahuje intenzity tzv. zápaďáckého rasismu. Přestože země bývalého východního tábora jsou západními „demokraciemi“ za projevy rasismu kritizovány, sami kritici by si měli zamést především doma. (Např. nedávno běžel na německém programu dokument o ČR, který vyvolával dojem, že v ČR žijí Romové v ghetech, podobně jako Židé za Nacistů, a hodní němečtí demokraté s rozvinutou občanskou společností Čechy poučují jak býti snášenlivý – ne že by v České republice nebyl rasismus včetně případů rasistických útoků – rasově motivované činy páchají ale také tady velcí obdivovatelé Západu a nacistické Evropy, ale že by zrovna Německo, v němž dochází k několika stům rasovně motivovaným vraždám ročně, nebo skrytě apartheidní šovinistické USA, tak to je hodně velké pokrytectví. Právě v této souvislosti je pro Velkou Británii i ostatní „rozvinuté demokracie“ velmi nepříjemný fakt, že v srdci jedné z „demokratických“ občanských zemí se otevřeně projevil existující rasismus a nesnášenlivost, zejména právě proto, že projev rasismu bílých v Oldhamu na problém rasového napětí a nesnášenlivosti na Západě upozornil v celosvětovém měřítku. Proto se Tony Blair snaží vlastní, ale i mezinárodní veřejnost uchlácholit frázemi, že „jde o ojedinělý jev“ – frázemi, které stejně nemohou znovu nasadit poodkrytou masku pravé tváře kapitalistické společnosti.

-          KOR –

 

Další pokrok v Pákistánu

Už v únorovém čísle Mladé pravdy jsme informovali o určitých demokratizačních změnách, k nimž dochází v bývalé „americké pevnosti“ Pákistánu za vlády vojenské junty P. Mušarafa (na kterého za to buržoazní média vrší mnoho špíny). Další významný krok na cestě k normalizaci politické scény Pákistánu, pro níž byla za tzv. demokratických proamerických vlád charakteristická autoritářská vláda oligarchů, posluhování USA, podpora afgánských fundamentalistů a potlačování pokrokové opozice (všichni významní vůdci levicových stran včetně komunistů byli uvězněni nebo v exilu a levicové strany byly zakázány), bez ohledu na to, zda vládla konzervativně islamistická Muslimská liga (posledním jejím vůdcem byl N. Šaríf) či umírněnější Pákistánská lidová strana B. Bhuttové, představuje nedávné povolení návratu politických emigrantů včetně připuštění politické činnosti dosud ilegálních stran. Bez výraznějších překážek se tak 2. 5. 2001 mohli setkat levicové strany a pokrokoví intelektuálové, kteří učinili vpravdě historickou dohodu a vytvořili Levicovou alianci jako alternativu k buržoazním a islamistickým stranám – přičemž za vlády prozápadníků by si ani setkání nemohli dovolit. Členy této aliance jsou jak komunisté (Komunistická strana Pákistánu a Národně dělnická strana), levicoví socialisté (Pákistánská socialistická strana, Jednotná socialistická strana) a sociální demokraté (Strana práce – Labouristé), tak různé další národně osvobozenecké či islámskosociální síly (Strana Mazdoor Kissan, Awam Dost Mahaz, Dada Ameer aj.). V čele Levicové aliance stanul inženýr Jameel Ahmad Malik jako koordinátor. Levicová aliance požaduje okamžité odstranění zbytků feudálního systému, ukončení privatizace a zavírání podniků, odmítnutí placení dluhů MMF a SB a boj proti těmto institucím nadnárodního kapitálu, odpovědnost osob činných ve veřejných službách (včetně armády a justice), urychlenou pomoc chudým pustinným oblastem a udělení autonomie provinciím v nichž žije menšinové obyvatelstvo. Koalice s podobnými požadavky by za prozápadních „demokratických“ pákistánských vlád nejen nemohla vzniknout a účastnit se na volbách, ale její příslušníci by se zcela jistě stali obětí tvrdých represí. Je vidět, že se situace v Pákistánu opravdu mění, to zda budou reformy pokračovat, případně zda dojde k jejich prohloubení směrem k pokroku a solidaritě ale ukáže až další vývoj.

                                                                                                                    Petr Skála

 

Sjezd moldavských komunistů

Na konci dubna 2001 se konal sjezd Moldavské komunistické strany, která nedávno v této postsovětské republice s převahou vyhrála volby a dostala se k moci po 10 letech vlády „demokratů.“ Sjezdu se zúčastnilo přes 400 delegátů a téměř 800 hostů, včetně delegací komunistických stran z Ruské federace, Ukrajiny, Běloruska, Ázerbajdžánu, Arménie, Gruzie, Slovenska, Řecka, Španělska, Portugalska, Kypru, Jugoslávie, Rumunska, Kuby, Číny, KLDR, Turecka i z Podněsterska. Předseda MKS V. Voronin ve svém 90-timinutovém projevu mluvil o tom, že „kapitalismu zvoní hrana“ a nastává „obnova socialismu.“ „Kapitalistická cesta vývoje je cesta do pekel.“ Hovořil o prohlubování rozdílů mezi vyspělými a chudými zeměmi. „Tyto rozdíly se prohloubily po zániku Sovětského svazu. Jedinou možnou alternativou je socialistická cesta vývoje, jejíž dočasná porážka pouze potvrdila její pravdivost. Dědictvím po tzv. demokratických reformátorech je 300% propad HDP, komplexní deindustrializace národní ekonomiky, státní dluh 1,5 miliardy dolarů, ¾ občanů žijících pod hranicí životního minima a statisíce Moldavanů, kteří emigrovali. Za posledních 10 let prorumunské unionistické síly nespravovaly Moldavsko jako suverení stát, ale jako provinci sousední země – Rumunska. Historie zařídila, že se Moldavsko stalo prvním z evropských států, kde se komunisté vrátili k moci. Historickým úkolem MKS je dokázat světu trvalost komunistických idejí a také to, že komunistické hnutí je nejlepší perspektivou.“ Voronin kritizoval slabou práci strany s mládeží a její nedostatečnou organizační výstavbu. Moldavská komunistická strana má 840 místních organizací fungujících po celé zemi, přitom jsou objektivní podmínky pro to, aby pokryla všech 1500 moldavských měst a obcí. Předseda Voronin prohlásil, že úkolem strany je rehabilitovat hospodářství, obnova životní úrovně, sociální konsolidace, urovnání konfliktu v Podněstersku a pragmatická zahraniční politika. Prvním krokem bude snížení daní z příjmu, zvýšení důchodů a platů při udržení stávajících spotřebitelských cen. Sociální priority zahrnují rozvoj středního a vyššího školství a zdravotnictví. „Podstatné je obnovit důvěru lidu, musíme být rozumní manageři a ne zloději. Tak se musí chovat každý – od prezidenta až po starostu té poslední vsi.“ Slova V. Voronina opakovaně přerušoval bouřlivý potlesk delegátů. Voronin označil za hlavního strategického partnera Moldavska Rusko, ale současně budou moldavští komunisté přihlížet ke zkušenostem komunistických stran Číny, KLDR, Kuby a Vietnamu. V. Voronin zdůraznil, že komunisté musejí získat podporu mládeže a dělníků a rozvinout propagační práci. Současný volební výsledek byl dosažen především díky starší generaci a občanům ruského původu, které si strana získala také svou proruskou orientací. Na sjezdu vystoupili také hosté – např. Gennadij Zjuganov, předseda KSRF vyzval moldavské komunisty, aby se stali pěstí, která bude bojovat za znovusjednocení rozbité vlasti SSSR. Zároveň tvrdě odsoudil globalizaci, která podle něj slouží zájmům jediného státu – USA. „Všechny finanční informační a energetické toky jsou v rukou Američanů a jejich pohůnků. MMF slouží k vykořisťování slabých států silnými.“ MKS vyjádřila vůli připojit Moldavskou republiku ke Svazu Ruska a Běloruska jako krok k obnovení SSSR. „Členství ve svazu bude spojeno s návratem našich zemí na socialistickou cestu rozvoje,“ řekl předseda Podněsterské komunistické strany. Sjezd zakončila Internacionála, po níž následoval gala koncert revolučních písní. Sjezdová tribuna byla ozdobena velkým portrétem Lenina a rudou sovětskou vlajkou.

                                                                                                         Informoval  - ŠO -

 

 

 

Komsomole! Přijeďte znovu!

Nejen KSM se zabývá otázkou, jak učinit svoje akce přitažlivější pro mládež. Podobným problémem se zabývají také v cizině. Se zajímavým nápadem přišli leningradští komsomolci – referuje Roman Koněnko, vedoucí Komise agitace a propagandy Leningradského KSM:

Leningradský Svaz mladých komunistů patří k největším a nejaktivnějším regionálním organizacím komsomolu v Rusku. K organizování akcí se snaží přistupovat co možná nejkreativněji, aby např. protestní mýtinky proti antilidové vládě nezabředly do sucharství a nestaly se neatraktivní pro mládež. U příležitosti výročí narození V. I. Lenina (22.dubna 2001) se leningradští mladí komunisté rozhodli uspořádat socialistický subotnik. Vladimír Iljič Lenin jako první organizoval subotniky a šel samozřejmě sám osobním příkladem. Členové Komsomolu se rozhodli, že tato velká Leninova idea nesmí být zapomenuta ani za vlády současného zločinného režimu. Tak v raném odpoledni mohli občané Leningradu zahlédnout několik náklaďáčků, v nichž se mačkali desítky mladých komunistů, jak se pohybují směrem k leningradskému náměstí. Dívky měly na hlavách červené šátky, chlapci hrdě třímali rudé vlajky. Na stranách nákladních vozů byly vyvěšené rudé prapory s revolučními hesly. V každém autě stál jeden agitátor s megafonem, který vyzýval lidi, aby se zúčastnili subotniku a blahopřál jim u příležitosti narození V. I. Lenina. Nákladní automobily zastavily u náměstí a příslušníci Komsomolu začali uklízet. Lidé přicházeli ze širokého okolí, brali do rukou již připravené nástroje a uklízeli za zvuků komunistických písní jako za starých časů. Zvlášť aktivní byla místní mládež. Jeden z místních školáků poznamenal: „Je to nejlepší věc, kterou jsem kdy dělal. Tohle je první subotnik, jaký jsem v životě viděl.“ Když bylo okolí vyčištěno, mnozí z místních se přidali k mladým komunistům a šli s nimi uklízet na další místa, kde se k nim připojily vždy stovky místních lidí. Během úklidu distribuovali komsomolci své kalendáře a letáky. Předseda Komsomolu Semjon Boršenko řekl, že „subotnik byl velkým úspěchem také proto, že ukázal lidem, co jim socialistický systém dal a co ztratili. Lidé viděli, že svého blaha mohou dosáhnout pouze jednotnou akcí. Ukázali jsme mladé generaci, kdo to byl V.I.Lenin. Nepřipojili se pouze zarytí antikomunisté. Subotnik by ovšem nebyl možný, kdyby nám leningradská organizace Komunistické strany Ruské federace nezajistila dopravu na náklaďácích.“ Když mladí komunisté uklizenou oblast opouštěli, běželi za nimi ještě dlouho děti a volaly: „Lenine! Komunistická strano! Komsomole! Přijďte znovu.“

s14

Projekt „Oběti války NATO žalují na náhradu škody“

 

První evropská žaloba na náhradu škody kvůli válečným zločinům NATO v Jugoslávii

 

Varvarinský masakr

Od 30.května 1999 před soudem

 

Oběti:

10 mrtvých civilistů; 16 zraněných a zmrzačených civilistů

 

Jako spoluzodpovědná a oponent žaloby:

Spolková republika Německo

 

Pro každou žalující oběť vznikají vysoké procesní náklady, které samy neunesou. Prosíme o  poskytnutí finanční podpory pro oběti na náklady procesu na náhradu škody. Pomozte obětem útočné války NATO k jejich právu a odpovídajícímu odškodnění.

 

Konto pro příspěvky je vedeno u Vereinigung demokratischer Juristen e.V. (Sdružení demokratických právníků)

Berliner Sparkasse

BLZ       1005 0000

č.účtu    3352 2014

 

Účel použití:   Náhrada škody pro oběti války NATO

 

Tuto výzvu k finanční pomoci podporují:

 

     Hans Branscheidt             medico intrnational, Frankfurt

     Rolf Becker                       herec, IG Medien

     Jürgen Elsässer                autor,novinář

     Wolfgang Gehrke              MDB, místopředseda poslanecké frakce PDS

     Prof. Bernhard Graefrath  ochránce lidských práv

     Ralph Hartmann bývalý    velvyslanec v Jugoslávii

  Heidi Lippmann                 MDB, členka poslanecké frakce PDS pro mezinárodní politiku

     Prof. Wolf-Dieter Narr        politolog

     Prof. Norman Paech          ochránce lidských práv

     Käthe Reichel                    studentka

     Prof. Wolfgang Richter      předseda GBM

     Elmar Schmähling             bývalý admirál flotily

     Horst Schmitthenner         člen představenstva IG Metall

     Eckart Spoo                      vydavatel

 

Zodpovědní za tuto výzvu:

Biljana van de Loo (Hamburg)       Tel.       (040) 73 74 84 81

Jan van de Loo (Hamburg)             E-Mail  Janbilja@t-online.de

Cornelia Kampffmeyer (Berlin)       Tel.       (030) 65 94 29 08

Harald Kampffmayer (Berlin)          HKampffmeyer@aol.com

Pověřená advokátní kancelář:

Ulrich Dost

 

 

 

Válečné oběti náletů NATO žalují na náhradu škody

       Státy sdružené v NATO vedly od 24.března do 10.června 1999 agresivní válku proti Spolkové republice Jugoslávii, porušující tím mezinárodní právo veřejné. O tento vojenský zásah vznikl na celém světě mnohostranný rozpor v němž jde o hledání pravdy o válce NATO, jako o mezinárodním právem veřejným odsouzenihodném zločinu. Součástí pravdy o válce NATO je také skutečnost, že většina z 10 000 leteckých útoků NATO byla namířena proti civilnímu obyvatelstvu, jednotlivým civilistům i civilním objektům a též skutečnost, že bombardování mělo za následek tisíce mrtvých a zraněných a také zničení nebo poškození tisíců bytů, domů a dalších civilních objektů.

 

     Na základě tohoto vznikly nároky na náhradu škody proti odpovědným členským státům NATO, které je třeba soudně vznést a prosadit. Primárním cílem, sledovaným tímto projektem je prověření žalobních nároků, připravení odpovídajících žalob proti Spolkové republice Německo jako spoluzodpovědnému státu a vznesení těchto žalob nejpozději do 24.března 2002. Předmětem úmyslu je tedy přezkoumání protiprávnosti ozbrojeného jednání členských států NATO ve válce proti Jugoslávské svazové republice, ať už objektem tohoto škodlivého jednání bylo civilní obyvatelstvo, jednotliví civilisté či objekty. Přitom přicházejí v úvahu jak personální škody (hmotné i nehmotné škody), tak věcné škody způsobené fyzickým i právnickým osobám.

 

       Cílem našeho úmyslu je soudní uplatnění a prosazení nároků na náhradu škody poškozeného civilního obyvatelstva, případně poškozených civilních osob proti Spolkové republice Německo jako původci a spoluzodpovědnému státu za protiprávně spáchaná, ozbrojená poškozující jednání během války NATO.

 

       Realizace tohoto úmyslu předpokládá v každém ohledu výdrž. Soudní spory se, jak víme ze zkušenosti, potáhnou léta+ nelze počítat s rychlým úspěchem. Jedná se ostatně o složité prosazení mezinárodně právních norem. (Charty OSN, Dodatkového protokolu I. K Ženevské úmluvě z r.1949, 4.Haagské úmluvě z r.1907 ve spojení s čl.25 a 34 Základního zákona SRN, §839 Občanského zákoníku ad.).

 

       Sehnání odpovědných finančních prostředků je základním předpokladem pro realizovatelnost  (včetně řízení za účelem zajištění důkazů). Vedle zajištění financování musí být vykonána účinná průběžná práce s veřejností v celkovém časovém rámci, která zajistí šanci pozitivnímu výsledku veřejným tlakem proti globálním mocenským zájmům.

 

Další informace: www.nato-tribunal.de

 

Zodpovědný za tuto informaci: Gerd Hommel, Dohnaer Platz 9, 01239 Dresden

                                                EMail: RFB.Hommel@t-online.de

 

 

 

 

 

 

Kdo ničí (odstraňuje) a hanobí památku mučedníka a bojovníka proti fašismu a válce Ernsta Thälmanna zavražděného nacisty, připravuje tím také neonacistům cestu k moci!!!

 

S nacisty u moci nám hrozí znovu válka, dobytí, bída, pronásledování a likvidace jinak smýšlejících, stejně jako příslušníků jiných kultur a vyznání.

 

Drážďanská CDU hraje hanebnou hru! Neplatné bylo přejmenování ulic v rámci územněsprávní reformy za účelem vyloučit záměnu ulic z důvodu existence několika ulic se stejným jménem. Do seznamu změn názvů byla zařazena také ulice Ernsta Thälmanna v Mobschutz, přestože ulice tohoto jména je v Drážďanech pouze jedna. Jméno Ernsta Thälmanna v městském centru Drážďan bylo odstraněno již při prvním přejmenovávání ulic po r.1990.

 

Postupem při přejmenování Thälmannovi ulice v Mobschatz dává CDU vysvědčení nedemokratického přístupu. Obecní a místní zastupitelstvo Mobschatzu usneslo v r.1990 zachování „ulice Ernsta Thälmanna“ a 1994 při přezkoumání usnesení z r.1990 zachování názvu potvrdilo, protože nevidělo nutnost to změnit. Poté co byla územněsprávní reforma uzavřenou věcí, dala CDU v městské radě 1999 místnímu zastupitelstvu ultimátum ke změně názvu ulice; ale bezúspěšně. Od počátku r.2000 až donedávna se zdálo, že CDU přeci jen plán na přejmenování vzdala. Při vytváření seznamu změn názvů před městskou radou 1.března 2001 se zastupitelská frakce CDU opřela o vynucený výsledek, tak že 1.3.2001 byla přijata předloha 44 hlasy proti 13. Návrh městské frakce zastupitelů PDS, změnu názvu „ulice Ernsta Thälmanna“ vyjmout ze seznamu, byla odmítnuta. Děkujeme zastupitelům PDS za jejich odpor přejmenování.

Vznášíme námitku proti opovážlivosti politiků z CDU a požadujeme znovunavrácení jména „ulice Ernsta Thälmanna!

Obracíme se na všechny městské a obecní rady a zastupitelstva, obracíme se na jejich demokratické svědomí. Kdo chce pomoci zastavit nástup pravičáků? Kdo má odvahu postavit se podlosti CDU čelem?

Kdo stále znovu srovnává levici s pravicí, pomáhá fašistům k moci. To je poučení z minulosti.

Proto: Nikdy více fašismus! Nikdy více pronásledování jiných ras a komunistů! Nikdy více válku, bídu uprchlíků a vše ostatní, co už jsme tu jednou měli!

 

Ulla Jelpke, MdB

 

10 bodu proti pravici – a bilance

 

Ve středu srpna 2000 jsem představila „10-bodový program“ proti pravici. Tehdy vznikla „letní diskuse“ proti pravici po vraždě 39letého Mosambičana neonacisty v Dessau a ručním granátovém atentátu v Düsseldorfu. Krátce potom, 14. září, vyšla v novinách dokumentace o obětech pravicového násilí od roku 1990. V ní byly jmenovany 93 oběti smrti neonacistů, hnědí pachatelé a jejich vraždy bylí popsany podle procesních spisů, tiskového a policejního materiálu. V listopadu a prosinci rozhodla většina německé vlády (SPD, Zelení a PDS) o zahájení zákazového řízení proti krajně pravicové NPD před ústavním soudem. Všechny žadosti o zákaz byly juristicky formulovany a zaslany ústavnému soudu. Je tedy dost důvodu pro – samozřejmě mezitimní – bilanci.

„Abychom mohli účinně bojovat proti pravicovému extremismu, antisemitismu a xenofobii, musíme ukončit bagatelizaci pravicové scény a jí spáchaného násilí. Přihlížení státu pří pravicovém násilí znamená také vzít obětem tohoto násilí ochranu a podporu“, jsem formulovala 1. bod programu.

Německá policie pracuje už deset let s nesprávnými a příliš nízkými čísly pří počítaní trestních činech pravicových extremistů, bylo uvedeno v tisku. Způsob počitání je prý chaotické, každá spolková země počítá podle vlastních kriterii. Policie kvůli úplné zmatené situaci provedla dodatečné vyšetřování všech připadů zabíjení v posledních 10 létech. Ríziko pravicového extremismu je mnohem větší než uvádějí čísla Úřadu pro ochranu ústavy. Dokonce trestní činy známých neonacistů nejsou uvedeny jako pravicový extremismus, pokud pachatelé pří výslechu nevýpovidají o motivech svých činů. V některých spolkových zemích se nepočítají trestní činy opilých neonacistů, protože opilí „nemůžou mít extrémně pravicový způsob myšlení.“ Lehké ublížení na zdraví, hákové kříže počmárané na zdi, trestní činy dětí a mládeže se neohlášují. Obávám se, že bagatelizace pokračuje i nadále. I když v tisku byli zatím dokumentovany 94 obětí smrtí neonacistů od roku 1990, ministr vnitra a Úřad pro ochranu ústavy tvrzují i nadále, že neonacisty prý zabili jen 37 lidí. Kolik obětí by dnes ještě mohlo žít, nebýt tato bagatelizace? Šíření a rozsah pravicového extremismu se nedá zjistit, když jeho nejhorší zjevy – vražda a zabíjení – nejsou vnímany. Toto nevnímání trvá dodnes.

Také 2. bod mého programu „Oficiální politika nesmí dále být podněcovat pravicové násilí. I velké strany musí odmítat xenofobní hesla“ je i nadále aktuální. Nakolik, ukazuje diskuse CDU/CSU o udajné německé „vůdčí kultuře“ a jejich rasisticka debata o národní hrdosti. Také veřejné hanobení uprchlíků jako „lidé, kteří nás využívají“ pokračuje.

„Sdružení proti pravici a antifašistické organizace nesmějí dále být diskretitovany a vytlačeny na okraj společnosti“, zní 3. bod. Podle mého názoru jsou takové sdružení proti pravici, antifašistické a antirasistické aktivity na místě nezbytné v boji proti pravici. Jenom když posilujeme tyto sdružení a když se nám podaří zatlačovat pravicovou kultura a nacistické organizace, může neofašismus být veřejně izolovan a odsouzen.

Oproti tomu jsou ve Zprávě ochrany ústavy takové aktivity i nadále hanobeny. Ve Zprávě za rok 2000 je napsano: „Sdružení v oblasti levicového extremismu se zaměřili ještě víc na `antifašismus´. Přítom konečným cílem `antifašistického boje´ levicových extremistů je odstranění svobodně ústanovené demokracie, hanobenou jako `kapitalistický systém´ – a tím i udajných kořenů fašismu.“ Jako důkaz pro udajnou protiústavnost Sdružení pronásledovaných nacistického režímů je citovana pasáž z jedné žádosti: „Jsme proti každému žtotožnění antifašistů s neonacisty a pravicovými extremisty. Každé ztotožnění levice a pravice bagatelizuje pravicové násilí, oslabuje síly odboje a podporuje neonacismus...“ Je to prý proti „antitotalitnímu konsensu základního zákona“, je uvedeno ve Zprávě. To je nehoráznost. Vždyť stejnou pozici – žádné ztotožnění levice a pravice – vládní strany SPD a Zelení jakož i FDP a PDS formulovaly ve své žádosti proti pravicovému extremismu. Jenom frakce CDU/CSU ještě požaduje takové ztotožnění. Asi ministr vnitra nechal nejen tuto pasáž Zpravy napsat nějakého funkcionáře CSU/CDU. Dokonce PDS je kritizovana za svou rezoluci k antifašismu. Úřad, který předkládá takovéto zprávy, nepřispívá k řešení problémů. Je sám problémem. 

Další dva body programu se zabývaly se zákazem NPD. Frakce PDS podporuje žadost o zákaz NPD. Boj proti pravici pro mě znamená také, že organizace neonacistů se musí zakázat a rozbít. Ale samotná žádost o zákaz NPD ještě není účinným bojem proti pravicému extremismu. Pravicový extremismus, xenofobie a antisemitismus musí být izolovany a odsouzeny v široké společenské diskusi a odboji. Obávám se, že dostaneme nanejvýš zákaz NPD, ale že nic se neudělá s příčinami. PDS v říjnu 2000 předložila několik žádosti k boji proti pravicovému extremismu. Vláda SPD a Zelených všechny tyto žádosti odmítla, protože se „nehodí do celkového rámce státního rozpočtu.“ Jen pří ochraně oběti byla vláda ochotná ke zlepšení. Krajně pravicové spolky odsunutých Němců však dostávají stále ještě víc než dvakrát tolik peněž jako oběti pravicového násilí.

7. bod zní: „Nesmíme připouštět, že pravicoví extremisté můžou svobodně získat knihy jako Mein Kampf, že se u stánků veřejně nabízejí nacistické noviny. Také hospodářství musí ukončit trpění a prodej pravicové propagandy.“ Také v této věci se mnoho nezměnilo. Kvůli tlaku veřejnosti a odborů některé banky a spořitelny zatím výpověděli konta NPD. Ale obchodování s neofašistickou hubou, literaturou a novinami dále pokračuje.

Poslední tři body programu žádají doplnění mezer v trestním právu (hesla jako „Čest a sláva Waffen-SS“ dodnes nejsou trestně stíhany, PDS proto předložila návrh zákona, který ma v budoucnu potrestat velebení zakazaných nacistických organizací), další reformy v právu státního občanství atd.

Oproti tomu chtějí SPD a CDU/CSU „boj proti pravicovému extremismu“ používat k realizaci svých plánů o omezení základních práv. Ministr vnítra nejdřív stejně nejchtěl zakázat NPD, ale pak se nechal přesvědčit kvůli udajné ohrožené pověsti Německa ve světě. Teď může dále posílit stát na úkor občanských práv, hrát si na obhájce zákona a pořádku, který postupuje proti extremistům všech druhů stejně. Známe to od „zákona na ochranu republiky“ z Výmarské republiky. Ten měl také být ochranou „proti pravici“. Ve skutečnosti byl používan skoro jenom proti levici.

Kdyby ministr vnítra uskutečnil své plány, dostali bychom snad nakonec zákaz NPD. Ale zato by občanská práva byla ještě víc omezena. Pozice ministra vnítra vede k nedemokratickému státu. Autoritářský stát, odbourání základních práv by nebylo úspěchem v boji proti pravici, ale porážkou. Jenom rozšíření občanských práv, osobní odvaha a široký antirasistický a antifašistický odboj umožňují úspěchy proti pravicovému extremismu.

přeložila A.G. (zkráceno) z časopisu komunistické platformy PDS AUFRUF č. 5/2001

 

 

 

Aby nám snad někým nemohl být vytýkán příliš jednostranný  pohled na palestinskou otázku, doplníme náš výklad také o příspěvek s. H.L., jenž byl také otištěn v orgánu Australské komunistické strany the Guardian, který dokazuje, že nejen Palestinci, ale také pokrokoví Židé odsuzují izraelský imperialismus, okupaci Palestiny,  tvrdý útisk palestinského lidu a brutální umlčování jakékoliv mírové či pokrokové opozice v Izraeli.

Palestinští a izraelští aktivisté proti izraelskému imperialismu

Nazaret: Mnoho tisíc arabských a židovských pracujících a pokrokové mládeže pochodovaly 28.4. pod lesem rudých vlajek tímto městem.

Tato působivá demonstrace byla svolána arabskou komunistickou frontou Hadash (arabští komunisté v Izraeli, Arabové jsou ale také v KSI – pozn. Red.), Komunistickou stranou Izraele a Komunistickým svazem mládeže. Zúčastnily se jí i další dělnické strany a skupiny, mezi jinými např. Komunistické fórum, Alternativní dělnická linie, bezpartijní levicoví aktivisté a další. V čele demonstrace pochodoval starosta Nazaretu a člen vedení Hadash Ramez Jereissy spolu s dalšími vedoucími představiteli Hadash, KSI, KSM a odborů. Na řadě z velkého množství praporů, transparentů i plakátů, nesených demonstranty, byly hesla volající po sjednocení dělnické třídy Izraele, vytvoření míst pro nezaměstnané, zvýšení minimální mzdy a zlepšení životního standartu pracujících. Demonstranté skandovali hesla za zvýšení sociálních jistot, odstranění rozdílů mezi bohatými a chudými. Jiná hesla vyzývaly k ukončení diskriminace arabského obyvatelstva a zavedení rovnosti mezi Židy a Araby. Protestní demonstrace byla svolána také za účelem kritiky postupu izraelských úřadů v případu židovských policejních důstojníků, kteří v říjnu 2000 postříleli 13 občanů arabského původu a přesto nebyli izraelskými soudy potrestáni. Jedním z požadavků demonstrantů bylo odstoupení současné vlády, která záměrně zvyšuje napětí a sabotuje snahy o mír. Došlo také k celkovému odsouzení protilidové imperialistické policie Izraele a izraelské účasti na světové globalizaci i k odsouzení podpory nadnárodních monopolů. Všichni demonstrující vyjádřili podporu palestinským spolubratřím, solidaritu s jejich bojem proti izraelské okupaci a vykořisťování, kteroužto podporu vyjadřovaly i  slogany na nesených transparentech. 30.4. izraelské a palestinské odbory svolaly novou demonstraci. Účastníci demonstrace šli ve dvou proudech u izraelské a palestinské strany a setkali se u vesnice A-Ram mezi Jerusalemem a palestinským městem Ramallahem. Izraelská policie a pohraniční stráž sice zabránila jejich setkání, nemohla však zabránit alespoň vzájemné slovní podpoře a výměně solidárních hesel obou proudů – židovského i arabského. Jiná podobná demonstrace solidarity a vzájemnosti arabských a židovských komunistů, odborářů a jiných aktivistů, bojujících proti izraelskému imperialismu, se za mohutné účasti konala také 1.května.

                                                                                 z the Guardian přeložil PSK

 

Alžír dnes

Vzhledem k poměrně stálé frekventovanosti událostí v Alžíru v médiích i ke skutečnosti, že se v Alžíru bude konat nejnovější Festival mládeže a studentstva, je dobré se o této zemi dozvědět alespoň základní informace. Správně se tento severoafrický stát nazývá Alžírská demokratická lidová republika – arabsky Al-džumhúrija al-džazá iríja ad-dímúkrátíja aš-ša´bíja. Historie tohoto státu je opravdu velmi pestrá – už v 11.století př.n.l. osídlili alžírské pobřeží Féničané, vnitrozemí pak Numiďané. Poté bylo Alžírsko ovládáno postupně Římany Vandaly a Byzantinci. Od 7.století zakryla zemi ochranná ruka Alláhova a vlády se chopili Arabové. V letech 1518-1830 byl Alžír součást osmanské říše, 1834 francouzská intervence uvrhla zemi do dlouholeté koloniální poroby charakteristické brutalitou nových pánů i místní aristokracie vůči prostému obyvatelstvu a také častými protikoloniálními povstáními (bojovníci proti Francii Abd ab Kádir a bej Ahmad jsou dodnes v Alžírsku považováni za národní hrdiny).

Ve 20. letech 20. století vzniklo v zemi moderní nacionalistické hnutí mladoalžířanů (obdoba mladoturků). Boj alžírského lidu za nezávislost vyvrcholil v letech 1954-62 v národně osvobozenecké válce, jejíž vedoucí silou byla Fronta národního osvobození (FLN) v níž byli sdruženy všechny pokrokové a vlastenecké síly. (dnes je datum počátku národní 5.7.1962). Po vyhlášení suverénního státu se moci ujala ujala Fronta národních sil, nejprve v čele s Ahmedem Ben Bellou. Možná kvůli své částečné navázanosti na bývalé kruhy koloniálních koloniálních domorodých kolaborantů byl Ben Bella svržen nekrvavým převratem. Huari Bumedien dozpřetrhal politická pouta na Francii (ve skutečnosti vliv Francouzské republiky zůstává v Alžíru stále silný, ostatně jako všech bývalých koloniálních mocností ve svých „bývalých“ koloniích) a navázal zemi úzce na sovětský blok. Ve vnitřní politice provedl stabilizaci režimu ve formě obdobné maďarskému gulášovému socialismu či maloburžoaznímu socialismu syrského typu. Alžír ale oproti ostatním tzv. islámským socialistickým režimům (Libye, Sýrie, násirovský Egypt) zůstal díky francouzskému a sovětskému vlivu mnohem světštějším a asi zde byl i větší vliv marxismu. (V těchto ohledech byla z islámských států nejpokročilejší JLDR a komunistický přednadžibuláhovský Afghánistán, které se téměř vyrovnaly evropské Albánii). K určitému „uvolnění“ došlo pod vlivem vývoje v SSSR za vedení Benžedída Sadlího. Politická, ale hlavně ekonomická liberalizace, nastartovaná perestrojkou a prohloubená pádem východního bloku, jejímž důsledkem byla privatizace velkých a středních podniků do rukou zahraničního kapitálu (hlavně francouzského, anglického a amerického) kapitálu, rostoucí nezaměstnanost ve městech a zbídačování zemědělců, vyvolala sociálně a ekonomicky motivovanou nespokojenost. Té využili fundamentalisté z Islámské fronty spásy (FLC), kteří nalákali Alžířany sociální doktrínou Prorokovy víry a vyhráli první pluralitní (samozřejmě, že nikoliv svobodné volby) 26.12.1991. Pod vlivem západních kapitalistů obávajících se, že by se Alžír mohl stát druhým Íránem, kde byl jejich majetek znárodněn (ne tak v talibanském Afghánistánu, proto se také nikdo z velmocí nesnaží tento hrůzný středověký režim odstranit; přitom Alžířané jsou také sunnité, kteří nemají ajatolláhy ani další šíjitské instituce a prvky a i FIS by rozhodně nešla cestou íránské islámské revoluce), provedla pravicová armáda puč a zavedla prozápadní vojenskou diktaturu Nejvyšší státní rady v čele s generálem Lamínem Ziruálem, bývalým funkcionářem FLN. Tato akce vyvolala ze strany islamistů bezuzdný teror, který stál desetitisíce lidských životů, ale zároveň, protože byl namířen i proti prostým obyvatelům, postavil obyvatelstvo proti FIS (většina obětí jsou prostí rolníci a dělníci).  Armádní taktika řetězů pevnůstek na venkově a represí ve městských slumech zbavila islamistické teroristy zázemí a donutila je k vyjednávání, které.bylo zahájeno v roce 1995 a ukončeno v roce 2000 dohodou o odzbrojení fundamentalistů a vyhlášení pluralitních voleb. S tím nesouhlasilo militantní křídlo FIS, které se odtrhlo a založilo Islámskou vojenskou skupinu (GIA). Její představitel Muhamad Saíd vyhlásil vládě nesmiřitelný boj a prohlásil založení Alžírského islámského chalífátu. Je ovšem třeba podotknout, že vliv a aktivity GIA jsou asi 10% předchozí činnosti FIS a omezují se na vzdálenější venkovské oblasti. Nebezpečí islámského terorismu je tak mnohem slabší a postupně utichá. Armáda využila puče k nastolení diktatury kapitálu – na jedné straně probíhá v zemi od r.1992 nevídaná vlna privatizace, cenové liberalizace a restrukturalizace podniků doprovázená inflací (27% v r.1993, 35% v r.1994 aj.) a devalvací alžírského dináru (zatímco v listopadu 1994 se 1 dolar směňoval za 41 dinárů, v lednu 1996 to již bylo za 50 dinárů atd.). došlo k ekonomickému i politickému nástupu neokolonialismu. V roce 1994 se sice změnil titul L. Ziruála z vůdce Nejvyšší státní rady na prezidenta, ale jeho diktátorské pravomoci zůstaly nezměněny. Situace se nezlepšila ani po prezidentských volbách v r.1995, které sice Západ prohlásil za pluralitní a demokratické, ale při nichž získal L.Ziruál 85% hlasů také díky tomu, že jeho hlavní političtí oponenti pobývali v exilu nebo ve vězení a armáda byla přítomna v každé volební místnosti (prý jako ochrana před extremisty). Aby dodali noví vojenští vládci formu změněné politicko-ekonomické realitě, zřekli se Fronty národního osvobození a vytvořili vlastní stranu Demokratické ústavní hnutí. Proti diktatuře postupně vzrůstal lidový odpor vycházející hlavně z vrstev rolníků a dělníků a ze strany Berberů, kteří, ač představují téměř třetinu populace země, nemají žádnou autonomii. Jejich první rozsáhlejší nepokoje k nimiž došlo ve městě Tizi Ouzou již v roce 1994, byly krvavě potlačeny – mluvčím těchto kruhů se stala levicová Fronta socialistických sil (FFS), jejíž hlavními složkami jsou mimo jiné komunistická Strana socialistického předvoje, komunistická Strana za demokracii a socialismus a levicově intelektuální Sdružení pro kulturu a demokracii. Tlak veřejnosti ale stále rostl, proto byl nejprve nepopulární Ziruál nahrazen Abdelem Azízem Bouteflikou. V roce 2000 se konaly pluralitní (opět si je nelze plést s demokratickými) volby do Národního shromáždění a do regionálních zastupitelstev, v nichž zvítězilo vládní Demokratické ústavní hnutí (jak jinak) – získalo asi 52% hlasů, ale bylo nuceno přiznat silné postavení opozici, která navíc už na Římském jednání v roce 1995 dokázala, že je schopna se dohodnout na základních principech řešení společenských problémů – 1.na politickém a mírovém řešení krize, 2.na podpoře demokratizace proti diktátu armády a nadnárodních monopolů, 3.na okamžitém řešení sociálních a ekonomických problémů. Opozici v současnosti tvoří 8 stran, z nichž charakteristické je posilování pozic socialistické FFS na úkor centristické FLN a islámské FIS. Růst podpory pokrokových sil dokazují též současné protesty Berberů, požadujících autonomii, zastavení armádního a policejního teroru (chování ozbrojených sil k této vykořisťované menšině je obdobou chování např. policie a národní gardy USA k barevným a pokrokovým občanům) a zlepšení sociálních podmínek pracujících. Svolavatelem a organizátorem těchto demonstrací je právě Fronta socialistických sil a některé menší radikální komunistické organizace. Těchto, nejen berberských, demonstrací se zúčastňují statisíce lidí z celého Alžíru (např.15. 6. 2001 bylo na demonstracích asi 600 000 osob).

Poloautoritářský režim A. A. Boutefliky se otřásá v základech, což je důkazem renesance komunistického hnutí v tomto státě bývalého socialistického bloku. Celkově se dá říci, že není důvod, proč se Alžíru vyhýbat – islamisté slábnou, komunisté sílí a cizinci jsou poměrně slušně chráněni. Nakonec ještě několik obecných informací. Hlavním městem Alžírska je Alžír (Al Džazá ir), kde žije asi 3,5 mil. Osob. Celkově má Alžírsko něco kolem 30 milionů obyvatel a rozlohu 2,4 mil. km2, z nichž ovšem velkou část tvoří Sahara. Tato světoznámá poušť je paradoxně jedním z hospodářských center země, neboť se zde těží ropa a zemní plyn (příjem z těchto surovin představuje 20% HDP). Úředním jazykem je arabština, kterou hovoří přibližně 70% populace, avšak neměl by být problém se domluvit francouzsky. Rostoucí vliv USA v oblasti (stejně jako jinde na světě) způsobuje, že zejména zaměstnanci odvětví služeb umí anglicky. Státním náboženstvím je islám, ale cizinci zde nezažijí nepříjemná překvapení, že by např. byli potrestáni za požívání alkoholu nebo vepřového, což se může podle novějších nařízení stát např. v Sadské Arábii nebo Afghánistánu. Nejdelší hranici má Alžírská republika s Marokem, Mali a Libyí (takže, kdyby se dělo něco nemilého stačí přejít hranici). Měna je 1 alžírský dinár = 100 santímů, ale vhodnější pro platební styk je nějaká plně konvertibilní měna (dolar, frank, libra). Ještě poměrně velká část obyvatelstva pracuje v zemědělství a průmyslu. Silnice v  severní části země by měly být ucházející, zdravotní péče je pro nemajetné bezplatná (otázkou zůstává jejich kvalita). Kolem 40% populace je negramotných. Ozbrojené složky se skládají z pozemního vojska (100 000 mužů), námořnictva (7000)  letectva (10 000). Průměrná teplota v lednu se pohybuje od 9-12oC, v červenci od 24 do 33oC.

                                   Vladimír Červený

 

 

Globalizovaná žena II

Že terciální sektor, sektor služeb, je na vzestupu, nikoho nepřekvapí. V USA je ve službách zaměstnáno 72% všech zaměstnanců, na světě 46%. Novější bude pro čtenáře možná informace, že v současnosti se i ze služeb stává exportní odvětví. Ložní prádlo z německých nemocnic se pere v Polsku, jako správci německých počítačových firem jsou zaměstnáváni inženýři z Indie apod. Svět služeb je ve světě především záležitostí žen (v EU je ve službách 79% výdělečně činných žen.), které převzaly po mužích i místa např. v oblastech gastronomie, i když jen díky koncernům rychlých občerstvení. Zavádění kapitalismu v bývalých socialistických státech znamenal odstranění "odchylek netržního hospodářství" (V Rusku v době SSSR totiž tvořily ženy 60% vysoce kvalifikovaných pracovníků.). Z inženýrek fyziky a chemie se po rekvalifikacích staly kadeřnice, sekretářky, kosmetičky…

Sektor služeb však neznamená žádné jistoty pracovního místa. Roste totiž podíl "atypických" (nebo spíše dnes již typických?) forem zaměstnání. Práce na dobu určitou, zapůjčená a zdánlivě samostatná práce, flexibilita. A ženy jsou přímo prototypem záskoku "výpomoci", která se zavolá v době špičky k pokladně či výčepu, podobně jsou na tom telefonistky u objednávek, které musí být vždy dosažitelné, ale mzdu dostávají jen za aktivní činnost, stevardky vydělávající 1/4 toho, co trvale zaměstnané letušky apod. Pak dochází k tomu, že např. v USA má 3,6 milionu občanek více než 1 zaměstnání, aby se vůbec uživilo… Kapitalismus dokáže krotit nezaměstnanost jen tím, že současná místa rozdělí na krátkodobé práce…

V Německu je 5,3 milionů částečných pracovních úvazků (89% z toho jsou ženy), v Evropě činí podíl žen 78%. Příkladná je situace v Holandsku, které se pyšní nízkou nezaměstnaností. Zavedl totiž tzv. "polderový model", tedy rozporcování současných pracovních míst, čímž získalo 100 000 míst v roce 1996. Zároveň snížilo sociální dávky, firmám ušetřilo na placení nemocenských dávek.  A chlubí se nízkými čísly… Jeden velký podvod.

V Británii je to obdobné. Nárůst zaměstnanosti je způsoben deregulacemi pracovních příležitostí a snížením mezd a sociálních standardů. Tomuto principu se podřizuje i Evropská legislativa. Např. v roce 1995 Evropský soudní dvůr rozhodl, že minimální pracovní úvazky bez sociálního zabezpečení nejsou diskriminací žen. Přitom minimální pracovní úvazky s flexibilní dobou, přerušovaná kariéra, kterou nabízí mnoho podniků ženám, vylučuje služební postup, je na spodní hranici mzdy, často mimo mzdové tabulky.

Zároveň se práce přestává dělat v podnicích, úklidy, vedení účetnictví i odbyta služby se zadávají externě, snižují se stavy skladů, personálu, materiál i pracovní síly se objednává "just in time". Tato metoda (outsourcing) je spojena samozřejmě s další likvidací sociálních standardů i v případě vysoce kvalifikovaných činností. Ruší se celé skupiny povolání, trvalá pracovní místa. Zároveň s fúzemi a monopolizací probíhá flexibilizace a fragmentarizace až k osamostatnění jednotlivých subjektů. Mimo jádro koncernu (kde jsou často vítězové - trvale zaměstnaní) existují decentralizované podniky a síť závislých podniků a samostatně výdělečných osob, které jsou pod tlakem maximální motivace, intenzifikace práce, vysoké kvality a boje o holou existenci.

Pod podobnými tlaky se ocitá nejen soukromý, ale i veřejný sektor. Zvyšuje se objem práce, stres, nejistota.  Racionalizují se i služby vázané na péči o nemocné, postižené a staré lidi - jsou byrokraticky určovány časové jednotky pro jednotlivé úkony, dokonce jednotky hlazení, stručně řečeno - pro lidskost není při této taylorizaci místo. V budoucnu by měly pracovní trh tvořit osoby tvořící samostatně jeden podnik… Výkonný, samostatný, flexibilní, bez závazků, stále připravený. Tento prototyp je však mužského pohlaví.

Ženy jsou stále zaměstnávány na místech s nižším platem, čímž se zvyšuje zároveň rozdíl mezi platy mužů a žen. Ženy jsou děleny do 3 kategorií: mladé, které mohou mít ještě děti, střední, které děti mají, a staré, které už jsou "příliš staré". V USA dosahují ve věku 16-24 výdělky žen 90% platu mužů, ve středním věku 75% a u žen nad 50 let už jen 65%.

Miliony (v Německu) samostatně výdělečných osob, převážně žen  se pohybují v nejisté zóně mezi samostatným podnikáním a závislou činností. Aranžérky vytvářející v prodejně ukázkový stánek, servírky obsluhující několik stolů ve vlastní režii s kupujících jídlo u centrálního pultu, překladatelé, designéři, firemní zástupci, poradci, řemeslníci, publicisté, řidiči. Pracují pro zadavatele bez sociálního zabezpečení, jsou závislí na příkazech. 57% takovýchto živností spadá do sféry služeb, z 30% do sféry obchodu. 1/3 z těchto osob jsou ženy, musí často vložit počáteční kapitál až 60.000 marek, dostanou vybavený obchod, školení, smí prodávat jen zboží toho  či onoho koncernu, který si účtuje část obratu. Ženy, bez zkušeností, podstupují tváří  hrozbě nezaměstnanosti, toto riziko. Téměř 1/4 žen takto osamostatněných musí nakonec vyžít s čistým příjmem pod 1000 marek, 1/2 do 1800 marek. Jen třetina žen ve starých německých spolkových zemích má plat nad 3000 marek, což má 3/4 mužů…

Služby se přesouvají

Malajsie, Karibské ostrovy, Indie a Čína. Lufthansa a Swissair si nechávají všechny rezervace zpracovávat písařkami v Indii, nové databanky v Anglii byly vytvářeny na Filipínách. Ostrovy v Karibském moři se proměnily v registrační pokladny USA, v Barbadosu, Portoriku, Jamajce, Dominikánské republice, na ostrově Svaté Lucie vznikají  zpracovatelské kanceláře firem a úřadů, pojišťoven, obchodů, skladů, reklamních agentur apod. Dokonce i agentury distribuující reklamu do schránek v USA uskutečňují plánování a řízení distribuce v těchto zemích… Data se nejprve převážela z USA letecky, v balících, poté emailem. Pro fungování těchto služeb se musela zavést infrastruktura a musely být k dispozici rychlé prsty žen, produktivní a levné pracovní síly. Na Jamajce sedí u klávesnic více než 90%žen a píší data pro zahraniční investory. Jsou zaměstnány na 3 měsíční smlouvy, za hodinu musí mít 12000 úderů s přesností 99,8. Kdo již není takového výkonu schopen, je propuštěn. V mnoha podnicích však práci žen nahrazují levnější scannery, některé podniky se musely zavřít. Rozhodování firmy, jestli si pořídí levnou ženu neb drahý scanner, je věcí jen samotné firmy.

Telefonní informátorky mají stanoven počet hovorů denně - 3000- nebo musí ukončit hovor během několika vteřin. Moderní kancelářské technologie zkrátka nezbavily lidi bezduché rutinní práce, z většiny žen se staly kuliové píšící data do počítače. V Evropě je známý telehomeworking, práce po telefonu, v Německu je takových míst 250 000, na dálku vykonává práci v Německu až desetkrát tolik lidí, 8 milionů Evropanů, v USA až 10% výdělečně činných. Zaměstnavatel ušetří za nájem, elektřinu, poplatky, zaměstnavatel prý "čas na dopravu". Jenže musí být stále k dispozici… Jistota práce není, vše je závislé na zakázkách. Ve firmách už nemají zaměstnanci svůj stůl, dělí se o něj s dalšími lidmi (v Německu 2, v USA 10 lidí).             

-ZST-

 

 

 

V BARCELONĚ PROTESTOVALO 50000 LIDÍ PROTI SVĚTOVÉ BANCE

Světová banka se stáhla před hlasy odpůrců a odložila avizovaný summit v Barceloně. Přesto se v čase původního konání uskutečnila v Barceloně mezi 22. – 25. červnem řada protestních akcí.

Přes 50.000 lidí demonstrovalo v Barceloně.  Demonstrace proti neoliberální globalizaci byla zahájena v poledne na Jardinets de Gracia. Prostor byl zcela zaplněn. Byli tam lidé všeho věku, mladí lidé, studenti, dělníci, vnoučata, babičky a dědové, více než 400 organizací zapojených do kampaně.  Celková atmosféra byla nádherná, slavnostní – s muzikou, barvami a lidmi v různých dresech. 50 000 pochodovalo, aby vyjádřilo svůj názor na spekulace a ovládalo se, aby se vyhnulo  pasti neustálých provokací policejních důstojníků ozbrojených  pendreky, štíty a puškami s gumovými projektily. Demonstrace přešla na Plaça Catalunya, kde bylo vyslechnuto mnoho projevů o třech vítězstvích – zrušení mítinku Světové banky, autorizaci demonstrace od autorit na poslední chvíli a vysoký obrat slavnosti. Všichni účastníci začali tancovat na náměstí a to byl čas, kdy se policie začala pohybovat k centru náměstí a tlačit na nenásilný dav. Demonstranti odpovídali zdvižením svých rukou do gest nenásilí, ukazujíce tak svůj vztah k násilí.

Po řadě fyzických provokací ze strany skrytých policistů směrem k aktivistům, kterými si policie vynutila „ospravedlnění pro zásah“, zaútočili ozbrojené složky obušky na dav účastníků. 32 lidí bylo zraněno. Město Barcelona indikovalo, že bude  vyšetřovat provokace policie během demonstrace. Mnoho lokálních novinářů a tisku bude ukazovat videa, kde se objevují ony provokace.   Navíc, mimo násilí policie v ulicích, byl atakován během nenásilného mítinku Ústřední sjezd Kampaně proti větové bance (prostor nenásilné konvergence byl podobně atakován ve Švédsku). Celkový výsledek policejní intervence: mnoho demonstrantů bylo zraněno a mezi 30 a 70 lidí bylo uvězněno.                              -ZST-

 


Bushova administrativa se snaží hledat nové intervence

 

Právě když jsou trénované vojenské bataliony USA vysazovány v Columbii, kde zuří válka již 4 desetiletí, Bushova administrativa zpracovává plán znamenající více peněz a vojenských intervencí do zemí Jižní Ameriky. Ve fiskálním roce 2002 požaduje Bush 800 milionů dolarů jako ekonomické a bezpečnostní  zajištění pro „Andskou protidrogovou iniciativu“, která zahrnuje Columbii, Peru, Bolívii, Equádor, Brazílii, Venezuelu a Panamu. Iniciativa je doprovodnou snahou Plánu Colombia, iniciativy za 7.5 miliard dolarů oficiálně vyvinuté na boj proti drogovým kartelům. Ve skutečnosti je však používán jako potlačovatelský nástroj na politická hnutí ve střední a Jižní Americe.

 

 

Kolumbie se otřásá protesty

Desítky tisíc pracujících a mládeže ve velkých městech napříč Kolumbií organizovaly 9. 6. masivní protesty proti politice diktované Mezinárodním měnovým fondem.  Navzdory různým represím a zastrašováním učitelé, státní úředníci, studenti a rebelové organizovali  pochody proti daňové reformě, která byla dohodnuta kolumbijskou vládou s MMF.

 

 

Pochod proti globálnímu AIDS

Nová koalice náboženských skupin USA, militantních AIDS aktivistů, afrických organizací, skupin studentů a lidskoprávních, protidluhových aktivistů Jubilee spojila své síly na masovou demonstraci 23. června v New Yorku.

Pro třetí svět ohrožený AIDS epidemií požadovali pochodující okamžitou úlevu dluhů a drahé léčby AIDS. Čti mýty proti realitě: 27 milionů lidí infikovaných HIV drogou v rozvojovém světě  na konci roku 2000, 4,8 milionů lidí potřebujících léčbu (podle OSN).

-STE-

 

 

Protesty nezaměstnaných s tisícovkami četníků

Argentina - 17. června policie odpověděla slzným plynem a kulkami na protesty nezaměstnaných lidí. Nezaměstnaní protestovali za práci a proti perzekuci zaměstnavatelů.

Služby byly omezeny na město, včetně elektřiny,plynu, vody a komunikací, až vláda  poslala vyjednávače. Zároveň probíhaly solidární stávky ve federálním hlavní městě, dříve v týdnu bylo hlavní město Argentiny zablokováno stávkou dopraváků.

Podle jedněch zpráv byli 2 lidé  pravděpodobně zavražděni ráno 19. června, ale situace se těžko ověřuje, jelikož policie blokuje všechna média odcházející z města. Mnozí protestující byli těžce zraněni a jsou nyní v nemocnicích. Další zprávy mluví o možnosti, že protesty přicházejí podpořit lidé z Tartagalu. Podle lidí z města chodí policie hledat protestující dům od domu. Těžce ozbrojení policisté se vypravují do hor blízko města, aby zablokovali další protestující.

 

 

Irský lid odmítl smlouvu z NICE

Irové v referendu jednoznačně odmítli Smlouvu z Nice, představující další krok k federalizaci Evropské unie, k posílení nadvlády nadnárodního kapitálu a velkých států a k prohloubení demokratického deficitu, čímž udělali čáru přes rozpočet eurobyrokratům a jejich pohůnkům. Projev vůle lidu vyvolal paniku v řadách mocenských špiček Unie i tzv. budoucích členských států. Zároveň je ale patrná snaha výsledek referenda bagatelizovat – např. francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine v rozhovoru pro týdeník Journal du Dimanche prohlásil: „Není žádný důvod, aby se obnovovala diskuse o obsahu nicejské smlouvy. Irové budou s to uspořádat referendum za lepších podmínek.“ Vítězství pokrokových sil, které si referendum musely doslova vybojovat, je z velké části zásluhou irské Národní platformy ke smlouvě z Nice, se kterou je KSM v kontaktu. Gratulujeme irským soudruhům k jejich fenomenálnímu úspěchu. Také my se budeme snažit, aby zvítězila skutečná demokracie oproti eurobyrokratické pseudodemokracii a aby o tom zda ČR do EU vstoupí či ne muselo rozhodnout referendum. Vyjádření Védrina, stejně jako dalších, dostatečně dokazuje, že veškeré ujišťování o demokratickém Evropském společenství je pouze pokryteckou lží a že se zastánci EU snaží rozhodování umožnit pouze omezenému kroužku mocných a vůli většiny lidí odsunout na vedlejší kolej.

 



SVODKA KVĚTEN

3. 5.

Návrh KSČM  -  návrat k dvoudenním  volbám podpořil  výbor pro  sněmovní správu.

Poslanci  zvedli  plat svým asistentům.

Zásilka s výbušninou  zranila  činitele  H-Systému.

Senátor Morávek   opustil ČSSD.

Český zahraniční obchod kontrolují  firmy s hlavními majiteli v cizině.

Většina lidí v ČR  se  stále obává  ztráty  práce.

Veřejnost vnímá EU  stále kritičtěji.

4. 5.

Z. Rujbrová  se  vrátila  z Kuby, kde se mimo jiné  setkala i s kubánským  prezidentem  Fidelem  Castrem.

Policie ČR  našla další bomby v dopisech pro členy  společnosti H-Systém.

Odbory  se po letech  zjistily, že  cizí firmy porušují  práva zaměstnanců.

Ministr  obrany ČR  V. Vetchý  byl odvolán  ze své funkce v které  ho nahradí J. Tvrdík.

9. 5.

USA se chystají jmenovat  generála  hvězdné flotily.

Tradičně si  dny osvobození   připomněli  členové  a sympatizanti  KSČM.

10. 5.

Špidla chce snížit platy politikům.

11. 5.

Berlusconi je  favoritem voleb  v Itálii.

12. 5.

Havel  vehementně  prosazuje  rozšíření NATO.

15. 5.

Gross připravuje  nový shromažďovací  zákon, kterým chce zkomplikovat a omezit  současné  pravidla  pro  svobodné  shromažďování  občanů.

Berlusconi  vyhrál volby v Itálii.

16. 5.

OSN kritizuje ČR  kvůli porušování lidských práv    v souvislosti s Romy a  brutálním zacházením s odpůrci MMF.

17. 5.

Klaus a Špidla se přou o  sociální pojišťovnu.

Bělehrad viní západ z ustupování před extremisty.

18. 5.

Senát  schválil  mediální zákon.

Pojišťovně KB  ukradli data klientů.

Příměří v Makedonii bylo prodlouženo.

Prezident USA  varoval zemi  před  hrozící  energetickou  superkrizí.

22. 5.

Gross chce nasadit  na skinnheady tajné agenty a odposlechy.

Zastánci  práv dětí kritizují ČR  a namítají, že jim stát nedokáže zajistit dodržování  mezinárodně  uznávaných práv.

Plyn  má znovu zdražit  o 12 procent.

Mongolsko zvolilo  prezidentem  Nacagína Bagabandiho  kandidáta Mongolské lidové revoluční strany. Blahopřejeme.

23. 5.

Maturanti v ČR  stěží naleznou práci.

Albánci opět udeřili u Tetova.

24. 5.

Porodné  vzroste  od října  na  osm tisíc korun.

Štěnice ve Štiříně  zkoumá  BIS.

EU chystá  Čechům další  velká omezení. EU sestavila seznam “zakázaných” profesí.

Americké firmy odstupují ze soutěže  na dodávku stíhaček pro ČR.

26. 5.

Poslanecká Sněmovna zvolila  Radu  ČT.

30. 5.

Je  možné, že  do voleb  bude  z Čtyřkoalice  jen dvoukoalice .

 

 

 

SVODKA ČERVEN

1. 6.

Soud  obnovil  proces s Hučínem

Auditoři   v České televizi   zjistili  sice  zmatek, ale  milionová pochybení nenalezli.

J. Dinstbier  přišel o místo  zpravodaje OSN pro bývalou Jugoslávii

Odbory  Falbra   prožívají těžkou krizi.

Zločinec Solana  prosazuje, aby EU  zasahovala tam, kde  NATO  zasahovat  nechce a nemůže.

ČR  vyjednala  s EU  odklad  na prodej půdy.

Nejistota a nestabilita obléhá Jugoslávii.

2. 6.

Bývalý agenti StB  prošli při lustracích, tvrdí ministr  Gross.

4. 6.

Pithart  chce  na Hrad  v přímých volbách.

Masakr v královské rodině  šokoval Nepál.  Král a další členové jeho rodiny  zemřely  po  střelbě  v královském paláci .

5. 6.

Čtyři výbuchy  v Přerově  spojuje  policie  s Hučínem.

6. 6.

Čtyřkoalice se  v odhadech  volebních výsledků  propadá.

7. 6.

Havel vetoval mediální  zákon.

Testy v jihlavském  masokombinátu  prokázaly  výskyt BSE.

Vláda schválila návrh  zákona  o majetkových  přiznáních.

9. 6.

Nemoc šílených krav byla v ČR  definitivně potvrzena

Inspekce  zjistila, že  policisté  při MMF bili demonstranty, trest  je ale nečeká.

Labouristé  se stali vítězi voleb v Británii

11. 6.

Irské referendum odmítlo schválit  smlouvu z Nice. Je zjevné, že  EU se snaží výsledek referenda  bagatelizovat.

V ČR stále více lidí pobírá podporu.

15. 6.

Ruml přiznal, že  o falešných lustracích věděl.

Ulice  Goteborgu  se staly svědkem  nejdramatičtějších  protestů proti  globalizaci. Goteborg se změnil v bitevní pole. Policista  vážně  postřelil demonstranta.

18. 6.

Žantovský  vystřídal Kroupu v čele ODA

Streetparty  v centru Prahy se obešla  bez  incidentu.

Car Simeon  vyhrál  bulharské volby.

Novým předsedou  Českomoravského fotbalového svazu se  stal  Jan Obst po tom co byl Chvalovský  odvolán.

19. 6.

ČEZ  plánuje zavřít nejméně  tři elektrárny. Odbory hrozí  zhasneme  Česko.

20. 6.

Odškodnění obětí   nacismu konečně začalo.

Albánci v Makedonii už požadují  i vlastního  viceprezidenta.

21.6.

Havel opět  vyhrál u  Ústavního soudu. Ústavní soud potvrdil platnost jmenování Zdeňka Tůmy guvernérem  České   národní banky.

NATO  je rozhodnuto  vyslat do  Makedonie tisíce vojáků.

25. 6.

Marvanová se  stala  předsedkyní  Unie  svobody.

Pražský  summit  paktu  NATO  má jistit  13 200 policistů.

 

 

 

ZE SHROMÁŽDĚNÍ KRUHU

18. května 2001 se v budově Senátu  konalo 7. Valné shromáždění Kruhu sdružení dětí a mládeže ČR), ve kterém má KSM statut pozorovatele.

Na jednání bylo mimo zástupce KSM zastoupeno 24 účastníků Kruhu, 1 zástupce Senátu a 1 zástupce MŠMT. Úvodní slovo pronesl senátor Vojíř, který nás seznámil s činností Parlamentu ČR.

Potom začalo samotné Valné shromáždění. I když nebyla přítomna nadpoloviční většina členů Kruhu (člen - tj. 1 organizace, přítomno bylo pouze 17 členů a 3 pozorovatelé), bylo možné dle jednacího řádu hlasovat a schvalovat dokumenty.

Zprávu o činnosti přednesl ve zkrácené verzi prezident Kruhu Milan Kroupa (jinak člen MSD).

Výroční zpráva zachycuje období od minulého valného shromáždění konaného 26. května 2000. Kruh dostal v roce 2000 formou grantů, dotací či darů, cca 3 mil. Kč. Přehled akcí se mi zdá velmi malý ve srovnání s finanční podporou a velikostí KSM.  A přitom do Kruhu je začleněno 56 organizací - tj. 40 308 členů.

1. Akce pro členy - Kruh poskytuje informační a poradenskou činnost pro členské organizace,  je zastoupen v PS ČR, komoře mládeže MŠMT, zástupce Kruhu je pozorovatelem Evropského fóra mládeže, pořádá zahraniční výměnné akce, vydává Zpravodaj. Kruh má placené zaměstnance.

2. Otevřené akce - Kruh společně s AMAVETEM  uspořádal akci pro děti a mládež v oblasti popularizace vědy, techniky a informatiky - výstavu INVENCE 2000, podílel se na přípravě Studentského fóra 2000.

3. Prezentace na veřejnosti - výstava INVENCE 2000, setkání s primátorem hl. města Prahy, setkání s krajskými hejtmany, vydávání informačního Zpravodaje. Nepodařily se webové stránky.

4. Kruh se stal gestorem přípravy krajských článků v 7 krajích. Kruhu se podařilo ustanovit ve formě právního subjektu pouze 5  článků.

5. Majetek bývalého SSM - Kruh vytvořil pracovní skupinu pro majetek bývalého SSM a podal dvě žádosti o bezúplatný převod objektů především pro školící účely.

6. Účast na přípravě zákona o mládeži - k posuzování návrhů zpracovaných MŠMT vytvořil pracovní skupinu složenou z kvalifikovaných odborníků na tuto problematiku.

7. Zahraničí - zahraniční tým Kruhu vypracoval granty např. na Světový festival mládeže v Panamě a samozřejmě uspěl, což se KSM stát nemůže.

8. Systém přípravy vedoucích - diskuze s představiteli PS i MŠMT.

9. Závěr - rok 2000 patřil k úspěšným v historii.

 V dalším bodu účastníci vyslechli zprávu revizní komise. Je zvláštní, že členové Kruhu se neznají mezi sebou a neznají i členy revizní komise.

Zajímavá byla i informace, že časopis Kruhu je levnější než časopis ČRDM (Česká rada dětí a mládeže), jejichž časopis Archa přijde ročně na 750 000 Kč, na což samozřejmě dostávají, jak jinak, grant od MŠMT. Časopis Kruhu Zpravodaj stál “pouze” 200 000 Kč a šéfredaktorka se spokojí s odměnou 3000 Kč měsíčně. Milan Kroupa vylíčil podrobně názory na činnost ČRDM - dostávají více peněz od MŠMT, jejich činnost však nemá úroveň. Tyto spory vyvrcholily v hlasování o tom, zda více peněz z MŠMT plynou do Kruhu či ČRDM. Hlasování dopadlo tak, že více peněz plyne do ČRDM, ale nevím, na základě čeho tak hlasující usuzovali. Hlasování tohoto typu proběhlo ještě několikrát - např. zda má být přestávka.

Debata o těchto nepodstatných věcech zabrala většinu času. Poté byly v rychlosti a téměř jednohlasně schváleny hlavní směry činnosti Kruhu v roce 2001. Bez jakékoliv rozpravy a vysvětlení a musím říct, že plány jsou to velkolepé, ale ve své obsáhlosti trochu nerealistické.

Hlavní směry činností Kruhu v roce 2001:

1. Pokračovat v reorganizaci činnosti Kruhu - doplnit o další nové členy, posílit prestiž a postavení Kruhu, posílit činnost vybraných týmů Celorepublikové Rady Kruhu

2. V zahraniční oblasti uskutečnit plánované akce a usilovat o řádné členství v YFJ

3. Při vytváření podmínek pro činnost SDM - podílet se na přípravě zákona o mladé generaci, prosadit připomínky k novým metodickým pokynům MŠMT na rok 2002

4. V majetku bývalého SSM - prosazovat projekt využití majetku SDM

5. V lepší informovanosti členů Kruhu - aktualizovat vydávání zpravodaje, připravovat specializované webové stránky Kruhu, zvýšit využívání internetové komunikace mezi členskými organizacemi

6. Získávat další finanční prostředky pro činnost Kruhu formou vícezdrojového financování

7. Posílit a dovybudovat samostatnou sekci mládežnických organizací Kruhu s politickými zaměřením

8. Založit samostatný pracovní tým k problematice řešení bytové otázky mladé generace v ČR

9. Založit samostatnou pracovní sekci k problematice vysokoškolské mládeže v ČR

10. Založit samostatný pracovní tým k problematice nezaměstnané mládeže a rekvalifikačních center v návaznosti na spolupráci s Radou mladých ČMKOS

11. Prosazovat a napomáhat vytvoření jedné střechové organizace SDM v ČR, která bude hájit zájmy a potřeby co největší vrstvy dětí a mládeže v ČR

A závěrem proběhlo schvalování kandidátů do Republikové rady. Zde bych poznamenala, že do Rady byl schválen i zástupce Rady mladých SON, která “vznikla” teprve v březnu.      

 -SGO-

 

 

 

Delegáti svazu české a slovenské mládeže v Gottwaldově (Zlíně)

Před 55 lety, ve dnech 4. - 6. července 1946 se v Gottwaldově /Zlíně/ konal celostátní sjezd zástupců jednotných svazů mládeže - české a slovenské. V uvedeném roce se ve dnech 22. - 23. března 1946 konal v Praze ve Slovanském domě 1. valný sjezd Svazu české mládeže. Jeho hlavním úkolem bylo schválit program, organizační řád a zvolit ústřední výbor. Delegáti sjezdu se jednoznačně postavili za vládu Národn ífronty a přihlásili se k realizaci Košického vládního programu. V přijatém programu SČM bylo mimo jiné přijato: budovat a upevňovat jednotu mládeže; vést mládež k aktivnímu budování lidově demokratické republiky; hájit zájmy mládeže a vést ji k účasti ve veřejném životě; úzce spolupracovat se slovenskou mládeží a rozvíjet přátelství Čechů a Slováků; spolupracovat s pokrokovou mládeží a rozvíjet přátelství Čechů a Slováků; spolupracovat s pokrokovou mládeží světa sdruženou ve Světové federaci demokratické mládeže. Delegáti Svazu slovenské mládeže se sešli ve dnech 28. - 31. března 1946 v Partizánském (Baťovanech). Přijali obdobné úkoly. Na obou sjezdech bylo vysloveno přání, aby se zástupci české a slovenské mládeže mohli společně setkat a projednat úkoly, které tehdy stály před mladou generací, zejména při budování lidově demokratické republiky.

K tomu právě došlo na setkání v červenci v Gottwaldově. Sjezd byl tehdy svolán prozatímním Ústředím mládeže ČSR. Jednání se zúčastnilo 88 delegátů SČM a SSM a jejich kolektivních členů - závodních komisí mládeže ROH, Svazu vysokoškolského studentstva a Junáka. Cílem jednání bylo posoudit vývoj mládežnického hnutí v republice, projednat společné programové zásady a zvolit celostátní orgán mládeže. V oblasti sociální problematiky bylo zdůrazněno vydat zákon o pracujícím dorostu, vybudovat domovy mládeže a závodní internáty, zdokonalit učňovské školství, sjednotit péči o rekreaci mládeže, postarat se o dobrý zdravotní stav mladých lidí aj. Pokud jde o účast mladých na obnově hospodářství republiky, sjezd schválil, aby jedním ze základních úkolů byl podíl každé základní organizace na plnění připravovaného dvouletého plánu. Sjezd doporučil dohodnout se s vládou na realizaci konkrétního úseku dvouletky silami mládeže /viz stavby mládeže/. Byl vytvořen jednotný celostátní orgán mládeže - Ústředí mládeže ČSR, jehož předsedou se stal Ernest Sýkora /předseda Ústředního výboru Svazu slovenské mládeže/. Přijaté prohlášení končilo těmito slovy:"Republika potřebuje jednotu národa, pomozte nám tvořit její základ, jednotu mládeže. Republika potřebuje oddanost, obětavost a práci nás všech. Pojďte s námi pro ni pracovat."

Je třeba dodat, že tohoto sjezdu mimo zvolených delegátů se zúčastnily stovky mladých členů obou svazů mládeže z celé republiky. Autor těchto řádků byl členem početné delegace, která přijela podpořit jednání z Mladé Boleslavi. Delegace byla složená ze zástupců okresní organizace SČM a její početnou část tvořili učňové mladoboleslavské automobily (ASAP) jako zástupci závodní komise mládeže ROH.

František Kovanda