MLADÁ PRAVDA

8/2001

 

 

DVOUDENNÍ SETKÁNÍ MLÁDEŽE NA KOZÍM HRÁDKU

5. a 6. 7. uspořádala Jihočeská krajská rada KSČM, OV KSČM Tábor a Komunistický svaz mládeže dvoudenní kombinovanou akci na Kozím Hrádku při příležitosti červencových svátků - Cyrila a Metoděje a hlavně výročí upálení Jana Husa.

První den byl věnovaný mládeži a gestor programu byl KSM, zejména jeho táborský klub. Zhruba 20 členů se ujalo úkolů velmi zodpovědně a tak již hodinu před oficiálním zahájením byly připraveny různé soutěže, na kterých se vystřídaly desítky dětí. Pro mládežníky byla na zahradní terase připravena kapela Koloušci, mixovaná s dalšími vystupujícími se vstupy populárních písní posledních i starších let. Atmosféra byla skutečně skvělá, takže za chvíli se na přírodním parketu mezi lavicemi tancovalo a blblo ostošest. K tomu přispívala i skupina historického šermu, která se na zřícenině Kozího Hrádku následně prezentovala svým vystoupením.  Večer pak na stejném místě zažili účastníci ohňovou show a ve stejné době už byly k dispozici první kousky opečeného selete... Minimálně 600 zejména mladších a mladých účastníků zažilo pestrý den.

Akci navštívil i předseda poslaneckého klubu KSČM Vojta Filipa a poslankyně Tatjána Jirousová, kteří pak s  mladými diskutovali u jednoho stolu. I na jiných místech probíhaly diskuse o aktuálních otázkách současnosti, o školném, festivalu v Alžíru apod.

Členové KSM se utábořili přímo pod Kozím Hrádkem, aby po nočním cestování přečkali několik hodin do rozednění. Druhý den byl již program oficiálnější, i tak byl však nalezen čas pro turistický výlet ke Knížecímu rybníku, kde mohli horkem zasažení mladíci a mladice svlažit hrdla či těla... Zde byl čas i na neformální Ústřední radu KSM.

Odpolední program v příjemném chládku pod stromy byl opět v rukou kapel, šermířů atd. KSM se zde prezentoval informačním stánkem s Mladou Pravdou, brožurami, tričkama s Che Guevarou apod. Večer všichni odjížděli notně unaveni...

 

 

Poslední bitva o Kjótský protokol vzplála

Od 16.července proběhla v Bonnu (Bonn je totiž sídlem sekretariátu UNFCCC – tj. grémia OSN pro ekologii) téměř čtrnáctidenní konference OSN ke změnám klimatu, na níž se sešlo kolem 6000 zástupců ze 180 zemí. Jde o poslední šanci k prosazení toho, aby se podařilo přesvědčit dostatek delegátů, aby nenásledovali příklad USA a přijali Kjótský protokol. Úkol je to náročný, protože by tento dokument celosvětové důležitosti vstoupil v platnost, musí jej ratifikovat alespoň 55 států, které produkují dohromady nad 50% světových emisí 6 skleníkových plynů způsobujících nebezpečné oteplování klimatu země. S USA se již nepočítá, protože G.Bush znovu potvrdil, že odmítá Kjótský protokol, protože prý není správnou cestou jak řešit tyto problémy. “Přijetí Kjótského protokolu by mělo negativní dopad na efektivitu naší národní ekonomiky. Navíc nevěřím projekcím tzv. světových odborníků. My vsadíme na americkou vědu. Proto Národní kosmický program NASA dostane na příští tři roky celkem 120 milionů dolarů na výzkum souvislosti obsahu chemikálií v atmosféře s klimatem. Uvidíme, co zjistí. Navíc dalších 25milionů dolarů bude vloženo do vývoje technologií, které umožní lapání a separování skleníkových plynů ve vzduchu a jejich ukládání pod zemský povrch nebo v hlubinách oceánů“, prohlásil americký prezident. USA, které vyprodukují ročně více než 25% světových emisí skleníkových plynů (hlavně oxidu uhličitého), ačkoli mají jen 4% populace Země, vedené mužem, jehož tisíce levicových a ekologických aktivistů, demonstrujících v Bonnu překřtilo příznačně na “jedovatého Texasana“, odmítly učinit sebemenší ústupek pro záchranu planety. Toto počínání je jen dalším projevem amerického imperialismu, vykořisťování a žití na rozvojových zemích, dalším důkazem, že pro kapitalismus je nejdůležitější maximalizace zisku za každou cenu i za cenu zániku naší planty – Američané nadále nebudou dodržovat ani minimální ekologické normy, dokonce Bushova administrativa rozhodla o vybudování nových těžařských a průmyslových komplexů v aljašské přírodní rezervaci, přitom dopady oteplování postihnou všechny státy světa a zejména nejchudší rozvojové státy JV Asie, Bangladéš, Afriky atd. Bushovi teorie přitom nelze označit jinak než jako sci-fi. Výzkum, který navrhuje je otázkou minimálně několika desetiletí a sum miliard dolarů. A i tak by při jeho zdárném ukončení by vznikl problém s ukládáním takto “nalapaných“ skleníkových plynů, stejně jako je tomu u ukládání jaderného odpadu. Navíc návrh vrcholného představitele USA je projevem víry v nadřazenost americké vědy, přitom ta je v této (navíc spíše nekomerční) oblasti díky přístupu vlády Spojených států, která je závislá na podpoře nadnárodních těžařských a průmyslových koncernů, spíše nechtěnou Popelkou. Přitom americký příklad negativně ovlivní další velmoci, především Japonsko. Japonská vláda sice slíbila 17.7., že učiní vše pro to, aby se dosáhlo dohody, která by umožnila uvedení Kjótského protokolu o boji proti globálnímu oteplování atmosféry do života, praktické kroky jsou však zcela jiné. Velkým bojovníkem proti Kjótskému protokolu se stal nový japonský premiér J.Koizumi, v buržoazních médiích tak vyzdvihovaný za svůj hospodářský liberalismus. Ten totiž při nedávné návštěvě USA prohlásil, že japonský podpis úmluvy z Kjóta by mohl ohrozit nebo porušit spojenectví s USA! To znamená, že kolaborace tohoto politika jde tak daleko, že nechce, aby Japonsko mělo alespoň ekologickou politiku realistickou a samostatnou a je ochoten zničit planetu, jen aby projevil dostatek věrnosti svému velkému vůdci (tato jeho pozice současně odpovídá na otázku, zda při ostrých protestech proti imperialismu Spojených států nechal střílet do lidí, jen aby se zámořské supervelmoci zavděčil). Ani v EU již nepanuje úplná jednota , řada politiků se domnívá, že bez USA se stejně závazky obsažené v Kjótském protokolu nepodaří prosadit. Jednoznačný je naproti tomu postoj “rudých“ i “zelených“ demonstrantů na ulicích. Ti odmítají imperialismus a sobectví velmocí a požadují, aby si kapitalisté konečně uvědomili, že pokud se něco neudělá, dojde velmi brzy k ekologické katastrofě, která zasáhne celou planetu a samozřejmě především ty nejchudší, globalizace přitom toto nebezpečí zřetelně urychluje. Dopady oteplování Proč vlastně tisíce levicových aktivistů demonstrují po celém světě za přijetí Kjótského protokolu? Je přece celá řada důležitějších témat – např. sociální otázky. Je třeba si uvědomit, že oteplování atmosféry, způsobované tzv. skleníkovými plyny (především CO2 ), bude mít negativní důsledky pro celé lidstvo. Podle údajů OSN oteplení Země od 1,4 do 5,80C bude znamenat vzestup hladiny moří od 10 do 88cm. Přitom už vzestup hladin o 40cm bude záplavami ohroženo o více než 200milionů lidí než je tomu v současnosti. V oblastech s oceánským (mírným) klimatem se toto klima změní na kontinentální (tj. v létě vedra, v zimě mrazy). V suchých oblastech dojde ještě k většímu nedostatku vody. Především v Asii bude oteplení znamenat stálé ohrožení sklizně, v Evropě může dojít k roztání až 50% horských ledovců, což bude doprovázeno záplavami, ničivými bouřkami i horky. Celkem bude v nejbližší době v důsledku globálního oteplování existenčně ohroženo kolem jedné miliardy lidí, většinou v chudých zemích, kde jim nebude možné pomoci. To, že je nutné proti tomu konečně něco udělat, si zvědomuje řada významných osobností. Např. šéf programu OSN pro ekologii Kurt Töpfer při zahájení Bonnské konference prohlásil: “Změny klimatu i stoupající teplota na Zemi mají fatální následky, pokud nebudeme jednat rychle, dojde k dramatickému urychlení tohoto neblahého jevu.“ Stojí za zmínku, že politiku G.Bushe kritizují vemi ostře i někteří známí herci – např. R.Redford prohlásil, že činnost amerického prezidenta je nekompetentní (takové vyjádření se v USA, kde existuje kult prezidentské osobnosti, považuje  téměř za smrtelný hřích). Co je to Kjótský protokol? V roce 1997 se po předchozích přípravných jednáních sešli v japonském Kjótu zástupci řady států a zavázali se k významnému omezení emisí tzv. skleníkových plynů. Podle Kjótského protokolu přijatého na konferenci se má produkce těchto šesti plynů (hlavně ovšem CO2) v průběhu let 2008-2012 celosvětově snížit o 5,2% oproti roku 1990 (SRN se např. zavázala snížit skleníkové plyny do r.2012 o 8% oproti r.1990), což by mělo zpomalit prudký nárůst oteplování. Jednalo se o odvážný pokus lidí řešit klimatické problémy, které oni sami vyvolali.<o:p </o:p
Historie Kjótského protokolu

1988 – v Torontu bylo založeno Grémium OSN jehož cílem je celosvětová ochrana podnebí

1990 – Světová konference o klimatu a oteplování v Riu de Janeiru

1994 – 96 – další setkání o problematice podnebí a oteplování v Berlíně a Ženevě

1997 – Kjótská konference na níž byl přijat Kjótský protokol

1998 – 99 – další setkání o téže problematice v Buenos Aires a v Bonnu

2000 – na setkání v Haagu o postupu realizace ratifikace Kjótského protokolu se USA vyslovily jednoznačně proti protokolu, jejich vágní postup dosud vysvětlovaný neschopností prosadit jej proti korporacím se tak ukázal jako úmyslný

2001 – Bonnská konference

2002 – Kjótský protokol, pokud ho ratifikuje dostatečný počet států, má slavnostně vstoupit v platnost na konferenci v Johannesburgu

                                                                                                                                                                                                                - ŠO -

 

Ve Svitavách ubodal v noci z 20 na 21. 7. skin 30-tiletého Róma. Aktivita neonacistů se zvyšuje, NSB nahlašuje více a více akcí. Rómové se rozhodli se bránit, v Ostravě chtějí zřídit vlastní domoobranu. A mají na to právo!  O jednom fenoménu s útlakem Rómů souvisejícím je následující dvoučlánek:

Rasismus britských úředníků v ČR

Od 18.7.2001 se musí každý, kdo cestuje do Velké Británie letadlem z pražského letiště Ruzyně, podrobit imigrační kontrole prováděné ještě na českém území britskými úředníky. Podle mluvčího britského ministerstva vnitra, které má otázku imigrace v kompetenci, Stephana Hogga, je prý “každý občan nečlenského státu EU posuzován podle stejných imigračních pravidel.“ Realita je však zcela jiná. Zatímco pohovory britských úředníků s lidmi bílé pleti trvají nejvýše dvě minuty, cestující tmavé pleti jsou podrobováni i několikahodinové “hloubkové“ kontrole a desítkám (a to podle oficiálních zdrojů) byl již zakázán vstup do Velké Británie. Nešlo přitom jen o Rómy, ale i o další barevné, a to i o ty, kteří cestují do Británie jako normální turisté a ne jako žadatelé o azyl. Předběžná kontrola na Ruzyni je podle Stephana Hogga “součástí strategie, jak odstrašit lidi od zneužívání britského azylového systému.“ Jde ovšem o zvláštní proceduru, zavedenou na základě únorové dohody mezi českou a britskou vládou – přitom ze strany české vlády se jedná o v podstatě protiprávní akt, protože o oprávnění opustit vlast může podle našeho právního řádu rozhodnout jen soud. V žádné jiné zemi doposud Velká Británie takové opatření nezavedla. Jedná se totiž o účelové a vzhledem k praktické realizaci (rozdílnému chování úředníků k barevným a bělošským turistům) i značně rasistické opatření. Jde o šikanu normálních turistů ,jen proto, že nemají tu správnou barvu pleti. Navíc mnoha osobám je tak odepřeno právo na spravedlivé posouzení jejich žádosti o azyl. Podle některých odborníků dokonce došlo tímto postupem k porušení Ženevské úmluvy o azylu z r.1951. Zároveň byl touto dohodou porušen princip reciprocity (vzájemnosti) – jeden ze základních principů mezinárodního práva veřejného. Tuto skutečnost také zmínil předseda poslaneckého klubu KSČM V.Filip, když byl na otázku problematického působení britských úředníků na území ČR dotazován českými médii a velmi správně dodal, že by podpořil, aby na oplátku čeští úředníci působili na britských letištích (samozřejmě ovšem bez rasových předsudků). Bylo by velmi zajímavé, co by českým kontrolám v Anglii řekli britští byznysmeni a politikové, až poletí na summit NATO, když by navíc desítkám z nich nebyl povolen odlet.

Nová teorie o emigraci Rómů z východní Evropy aneb tajné služby si své peníze zaslouží!<o:p </o:p

Dokonce vznikla nová teorie o příčinách emigrace romského obyvatelstva, teorie kterou vytvořila BIS, polská, slovenská a maďarská tajná služba a která byla dokonce prezentována v české televizi. Podle této neotřelé teorie, nezakládající se ovšem na jakýchkoli faktech, ale pouze na domněnkách a vzájemně potvrzených spekulacích výše zmíněných tajných služeb, je “romský exodus“ pečlivě organizován některou východní tajnou službou, která má zájem zdiskreditovat ČR, Polsko, Slovensko a Maďarsko před Západními zeměmi, zejm. pak před vstupem do EU. Tato “nějaká východní tajná služba“ má prý zájem, aby tyto země “ztratily svou demokratickou tvář a nebyly kvůli tomu přijaty např. do Evropské unie.“ Představitelé tajných služeb shodně odmítli tvrzení, že by emigrace Rómů byla dána sociálními důvody. “Proč by jeli až teď a tak najednou?“, pokládá si řečnickou otázku šéf české Bezpečnostní informační služby a vzápětí si na ní odpovídá: “ne, kdyby v tom neměla prsty cizí tajná služba, odjeli by přeci už dávno. Navíc organizování jejich odletu je silně profesionálně zařízeno.“  Existuje však také jiný názor. Nemůže být emigrace celých rómských rodin dána skutečně ze sociálních příčin, nemůže být příčinou daleko větší procento nezaměstnaných v rómské populaci, než v populaci “bílých“? A že tak dlouho čekali, než se odhodlali opustit vlast? Představitelé BIS si asi neumí představit, že někdo může mít rád zemi, v níž vyrostl, zemi, v níž po léta pracoval, než mu někdo práci vzal, a že ten někdo až do poslední chvíle věří, že se situace zlepší a alespoň nějakou práci sežene. Teprve když je jistota, že žádná změna k lepšímu (a to ani pod vládou soc. dem.) nepřijde, odhodlává se tento člověk k cestě do ciziny. Ostatně je možné si zjistit počet “bílých“ emigrantů po r.1989 do zahraničí a tento počet není nikterak malý – zejm. za prací opustilo od devadesátých let Českou republiku desetitisíce lidí.

                                                                                                                                                                                                    Vladimír Červený

RASISMUS V ČR

 Mezinárodní organizace na obranu lidských práv Amnesty International (AI) podobně jako v uplynulých letech upozornila nedávno ve své zprávě na projevy rasismu v České republice a na Slovensku. Ve své zprávě o rasismu a prosazování spravedlnosti ve světě AI mimo jiné uvedla, že české úřady neposkytují Romům dostatečnou ochranu a policie nebere obvinění z rasistických útoků dostatečně vážně. Kolují dokonce pověsti, že policie uzavírá tajné dohody se skinheady a s rasistickými organizacemi. Soudy mají sklon dávat pachatelům rasistických útoků s následky vážného zranění nebo smrti tresty, které se vyměřují za méně závažnou trestnou činnost, uvádí AI. Také na Slovensku doplácejí Romové na to, že s nimi policie špatně zachází. Jestliže je například vyšetřován trestný čin, jehož se údajně dopustil jeden Rom, trestá policie celé komunity Romů.

Amnesty International připomíná, že sama slovenská vláda ve své zprávě z roku 1999 přiznala, že Romové na Slovensku se netěší plné ochraně zákona.

Zpráva AI byla vydána jako příspěvek ke konferenci OSN o rasismu a xenofobii, která se bude konat od 30.srpna do 7.září v jihoafrickém Durbanu...

Tolik oficiální zpráva. Ale jak již to bývá, problém diskriminace Rómů a rostoucího násilí skinheadů má i další rozměry. Ultrapravice se totiž začíná více houfovat, jejím cílem je získat v příštích volbách pět až deset procent, alespoň pomocí Národně sociálního bloku (NSB). Chce proto oslovit spřízněné politické subjekty a neregistrovaná hnutí, aby sestavily jednotnou kandidátní listinu ze známých osobností (podle domažlického předsedy NSB Jiří Anderleho), jednají prý např. s Cibulkou z Pravého bloku…
Na straně Rómů již začíná docházet trpělivost s liknavostí policejních složek. Na Karvinsku např. Rómové podepisují petici proti akcím R
epublikánské mládeže, kterou obviňují z rasismu, po posledním útoku ve Svitávách (viz. následující příspěvky) uvažují dokonce o domoobraně. A mají na ni právo.

 

* Justice hlemýždím tempem uzavřela několika dalších případů rasistických útoků skinheadů na Rómy.

Před ostravským krajským soudem stanula šestice mladíků, kteří čelí obžalobě ze dvou žhářských útoků na romské rodiny. Při nich v únoru 1996 vypukly v Krnově na Bruntálsku požáry, které poškodily zařízení dvou bytů. Druhý rasistický žhářský útok se stal o 12 dní později. Obměněná skupina mladíků se dvěma novými útočníky se podle obžaloby stejným způsobem pokusila zapálit další krnovský dům. Požár se však romské rodině naštěstí podařilo uhasit. Mladíci čelí obžalobě z obecného ohrožení a násilí proti skupině obyvatel. V době útoku jim bylo 17 až 23 let.

Další případ se řešil v Ostravě – Zábřehu, kde byl jeden ze čtyř skinheadů, kteří napadli 30. června skupinu tří Romů, obviněn z pokusu o vraždu. Mladistvý skin napadeného čtyřikrát bodl nožem a způsobil mu vážná zranění. Další tři útočníky vyšetřovatel viní z ublížení na zdraví. Dvě z bodných ran podle lékařů ohrožovaly život zraněného muže. Dalšího napadeného jeden ze skinů údajně střelil plynovou pistolí do hlavy a způsobil mu lehčí poranění. Obvinění skini měli symboly fašistických organizací. Dva z nich se podle policie pravidelně účastní akcí ultrapravicové republikánské mládeže a dalších neonacistických organizací. Při domovních prohlídkách jejich bytů kriminalisté našli předměty podporujících rasovou nesnášenlivost.

* Dvaadvacetiletý skinhead ubodal v červenci na diskotéce ve Svitavách místního třicetiletého Roma. Skinhead Roma nejprve slovně napadl rasistickými výroky a poté jej opakovaně bodl do břicha. Napadený utrpěl těžká poranění, kterým následně podlehl. Útočník byl v minulosti za násilí s rasovým podtextem již trestán. Před čtyřmi lety bezdůvodně pobodal jiného Roma
přímo na jedné ze svitavských ulic. Tehdy ho soud uznal vinným z ublížení na zdraví, vyvázl ale jen s podmíněným trestem. Předloni se podezřelý s
kinhead dostal do konfliktu se zákonem
kvůli potyčce s anarchistou. Podobného deliktu se ještě dopustil v roce 1996.

Výběr případů útoků na Rómy končící smrtí


Únor 1991 - V Klatovech zaútočila skupina na rodinu romských usedlíků. Po třídenním pogromu byl ubit dvaadvacetiletý Rom Emil Bendík. Za ublížení na zdraví s následkem smrti, výtržnictví a další trestné činy bylo o dva roky později odsouzeno 28 účastníků pogromu. Deset z nich k nepodmíněným trestům odnětí svobody od 16 měsíců do 7,5 roku, ostatní podmíněně k trestům od šesti do 18 měsíců.

Srpen 1991 - V Jičíněvsi na Jičínsku utýral dvaadvacetiletý příslušník hnutí skinheads šestiletého romského chlapce. Pachatele brutální vraždy následující rok Krajský soud v Hradci Králové odsoudil k 17 letům vězení.
24. září 1993 - Skupina skinheadů v Písku napadla Romy. Při útoku utonul v Otavě Rom Tibor Danihel. V době činu
byli pachatelé nezletilí, soudy jim tedy nemohly uložit trest vyšší než deset let odnětí svobody. Konečný verdikt vynesl v roce 1999 vrchní soud: za rasově motivovanou vraždu a pokus o vraždu uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody v délce osm let a tři měsíce, 7,5 roku a 6,5 roku.

12. října 1993 - V restauraci v Hrádku nad Nisou na Liberecku zastřelil Jiří Ryšánka Roma Milana Holuba V červnu 1996 Krajský soud v Liberci zprostil Ryšánka již podruhé obžaloby s tím, že jednal ve strachu o život.
14. května 1995 - Čtyři pachatelé sympatizující s hnutím skinheads napadli Roma Tibora Berkiho v jeho bytě ve Žďáru nad Sázavou. Berki na následky zranění zemřel. Krajský soud v Brně odsoudil Zdeňka Podrázského za vraždu ke 12 letům vězení, ale jeho čin nehodnotil j
ako rasově motivovaný. Druhý pachatel byl odsouzen k 18 měsícům, další dva mladiství podmíněně na šest a dva měsíce. Vrchní soud ale v roce 1996 uznal rasový motiv a zvýšil tresty: Podrázskému o rok, druhému obžalovanému o dva měsíce.
15. února 1998 - Dva
opilí mladíci napadli ve Vrchlabí šestadvacetiletou Romku Helenu Biháriovou. Zatlačili ji do řeky, kde žena utonula. V září 1998 Krajský soud v Hradci Králové vynesl nepodmíněné rozsudky: 8,5 a 6,5 roku vězení za vydírání s následkem smrti a výtržnictví. Šestiletý trest Krajský soud v únoru 1999 snížil na jeden rok a tři měsíce. Rasový motiv činu se
před soudem neprokázal.

17. května 1998 - Roma Milana Lacka napadla podle obžaloby v Orlové-Lutyni na Karvinsku čtveřice skinů. Lacko po útoku zůstal bezvládně ležet uprostřed silnice. Tam ho o několik minut později přejel policista, jemuž za to soud vyměřil podmíněný trest. Krajský soud letos potvrdil tříleté a roční vězení pro dva ze skinheadů, zbývajícím dvěma zpřísnil podmíněný trest.

V noci na 21. červenec 2001 - Třicetiletého Roma podle policie ubodal na diskotéce ve Svitavách dvaadvacetiletý muž, jenž se veřejně hlásí k hnutí skinheads. Útočník byl obviněn z vraždy s rasovým podtextem a soud ho vzal do vazby.

Slovensko:

O případu Mária Banga pravidelně informujeme. Podle nejaktuálnějších informací se nepodařilo získat grant na právníka, takže je Mário ve finančních problémech. Potřebuje zaplatit desetitisícové částky, dluh stále narůstá. I tento problém se bude řešit na 15. Světovém festivalu mládeže a studentstva. Případ Mária však není na Slovensku ojedinělý.

Rasismus v řadách policie dokládá:Další ubitý Róm

K tragédii došlo poté, co šel ve čtvrtek 51letý Rom za starostou vesnice Magnezitovce. Podle Markízy starostův syn-policista napadl ve středu syna postiženého Roma. Rozhořčený romský otec si údajně chtěl situaci se starostou vyříkat. Rozhovoru však údajně zabránil starostův syn, který napadl také 51letého Roma. Když přišli napadenému otci na pomoc jeho dva synové, měl prý již vyražené zuby.

Policisté pak všechny tři Romy odvedli na policejní stanici, kde je připoutali k radiátoru a surově je bili. Plicejní brutalitu nepřežil 51letý otec, k němuž policisté přivolali lékaře, až když byl mrtvý. Nepomohlo ani umělé dýchání, o které se pokoušel jeden ze synů. Jeden z bratrů je nyní hospitalizován v nemocnici, druhý vyvázl s méně závažnými poraněními.

Případ zabití 51letého Roma slovenskými policisty odsoudila občanská iniciativa Lidé proti rasismu a také několik romských aktivistů.

 

… a další útok, tentokráte vojína:

Útočník dostal sedm let

Na sedm let odnětí svobody nepodmíněně odsoudil 30. března senát vojenského obvodního soudu v Banské Bystrici vojína základní vojenské služby Petra B. obviněného z loňského útoku na rómskou rodinu Balážových. Matka rodiny v důsledku útoku zemřela.

Peter B., Marián S., Pavol H. a Pavol K. vnikli v noci z 20. na 21. srpna 2000 násilím do domu rodina Františka Baláže v Žilině. Zde Peter B. napadl baseballovou pálkou čtyři děvčata a způsobil jim různá zranění. Při odchodu udeřil pálkou do hlavy jejich matku Anastázii Balážovou, která na následky zranění o dva dny později skonala.

Podle statistických údajů slovenského ministerstva spravedlnosti bylo od roku 1996 na Slovensku odsouzeno pro rasově motivovaný trestný čin v kategorii ublížení a těžkého ublížení na zdraví 50 osob a v kategorii vražd šest osob.

 

 

World Water Forum prosazuje privatizaci a deregulaci světových vod

Podzemní zásoby vody tvoří 1/3 vody na území USA a jsou spotřebovávány osmkrát rychleji, než jsou obnovovány. Saúdská Arábie je čistý exportér pšenice, na jejíž pěstování užívá neobnovitelné vodní zdroje. Očekává se, že své zásoby kompletně spotřebuje do 50 let. Výroba počítačových komponent používaných pro výrobu čipů si žádá 18 milionů litrů vody denně. V celosvětovém měřítku použije průmysl informačních technologií každý rok 1,5 trilionů litrů vody a vyprodukuje 300 bilionů litrů odpadních vod. Dostupná čerstvá voda činí méně než 0,5% vody na Zemi. Zbytek je mořská voda nebo voda ve formě polárního ledu. Čerstvá voda je obnovitelná přirozeně pouze srážkami v objemu 40 - 50 000 km3 za rok. V Indii platí některé domácnosti za vodu cca 25% svých příjmů. Chudí obyvatelé Limy v Peru platí soukromým prodejcům až 3 USD za m3 často kontaminované vody, zatímco jiní platí 30 centů za m3 za upravenou vodu z obecního vodovodu. Přes 5 milionů lidí, z nichž většina jsou děti, umírá každý den na nemoci způsobené pitím nedostatečně kvalitní vody. Přes miliardu lidí žije v aridních oblastech, které budou čelit do roku 2025 absolutnímu nedostatku vody.

"Dnes společnosti jako France´s Suez spěchají privatizovat vodu, představující již dnes čtyřistamiliardový (USD) světový byznys. Sází na to, že H2O bude v 21. století tím, čím byla ropa ve dvacátém." ("Water, Water Everywhere" Fortune, 15.5.2000, str.55)

21. století bude stoletím války o vodu. To je výsledek mnoha analýz, které prováděly instituce z různých koutů světa. Tento poznatek je obsažen také v prognóze vývoje světa zpracované CIA..

Pitné vody bude totiž vzhledem k znečišťování, rostoucí spotřebě (např. při zavlažování stále větších ploch kvůli zajištění potravin) stále méně. V některých oblastech je už nyní dražší než nafta.

Imperialismus se chápe další možnosti, jak zvýšit své zisky – bude prodávat vodu. Zprivatizuje jí. A již tak činí. V plánech Světové banky a MMF je privatizace vody jeden z nástrojů pro ovládnutí “neposlušných“ .

V současné době činí privatizované vody okolo 10% světových vodních zdrojů. Avšak v poslední době podpořila privatizaci vodních zdrojů schůzka ministrů, zástupců SB, OSN a TNC (nadnárodních korporací) z oblasti vodního hospodářství konaná 17.-22. března 2000 v Haagu...

Světová vodní fóra jsou tříletá shromáždění Světové vodní rady. Po prvním setkání SVF v roce 1997 v Marákéši iniciovala Světová vodní rada "Dlouhodobou vizi pro vodu, život a životní prostředí v 21. století", představitelé Světové banky tuto vizi shrnuli do hesla: "Vize světových vod: produkce vody je byznys pro každého".

V roce 1998 byla vytvořena “prováděcí organizace“ – Světová vodní komise. Tato Komise je tvořena nejvyššími zástupci vodních společností a propagátory neoliberalismu - J. Monod, šéf Suez Lyonnaise; M. Strong, zakladatel Obchodní rady pro trvale udržitelný rozvoj; R. S. McNamara, bývalý ředitel Světové banky; E. Iglesias, prezident Vnitroamerické rozvojové banky; M. T. El-Ashry ze Světové banky a programu Global Environmental Facility a I. Serageldin - předseda.

Vizi nezpracovávali lidé, z nejvíce vodní krizí postižených oblastí. Obyvatelé velkoměstských slumů, obyvatelé venkova a vesnic, lidé postižení nemocemi šířícími se vodou, oběti projektů přehrad financovaných Světovou bankou či postižení suchem či záplavami neměli téměř žádný podíl na vkladu do prováděcí vize. Navzdory tomu však Serageldin hovoří o vizi jako odrazu zájmů "všech hráčů".

Skutečnými tvůrci vize tak byla zejména Světová vodní rada, Světová komise pro vody v 21.století, Globální vodní partnerství, Světová banka a francouzský vodní gigant, Suez Lyonnais des Eaux. Klíčové pozice v těchto organizacích byly rovněž ovládány několika jedinci, jako I. Serageldinem, který předsedá všem třem "vodním" organizacím a sloužil jako viceprezident Světové banky. Nejméně čtyři lidé z vrcholných pozic v Suez Lyonnaise drží vlivná místa v různých skupinách.

Z 85 jednotlivců a skupin, kteří přispěli do návrhu Vize světových vod v prosinci 1999, jen 19 nemělo žádné přímé vazby na skupiny ovlivňující proces tvorby vize….

Vytvořit "rámec činnosti" bylo svěřeno Globálnímu vodnímu partnerství. Tento dokument navrhuje aktivity, jakými mají vlády vizi implementovat: plnou liberalizaci a deregulaci vodního sektoru, "národní režim zacházení" pro nadnárodní společnosti (tj. ekvivalentní režim s místními podniky a/nebo veřejnou správou), transparentnost vládních smluv týkajících se vod; usnadnění obchodu – vlády mají být více orientovány na služby soukromému sektoru, privatizaci jako nejlepší řešení, případně smíšené dohody soukromého a veřejného sektoru, odstranění všech cen a podpor “deformujících“ obchod, nastolení diskuse o vodní problematice, podporu zemědělských biotechnologií (GMO), ochranu vlastnických práv nad vodními zdroji a reminiscenci na neslavnou MAI, Mnohostrannou úmluvu o investicích - požadavek "stabilního a předvídatelného investičního klimatu", které by posílilo "práva investorů".

Všechna doporučení jsou ještě více rozvedena v Rámci činnosti. Navzdory tomu, že jsou podána v lákavé terminologii tradičně používané nevládními organizacemi, pomocí dětských kreseb a mnoha odkazů na posílení žen, místních komunit a pozemkovou reformu pomáhají ilustrovat v pozitivnějším a přijatelnějším světle návrhy dlouhodobě směřující k expanzi a dalšímu posílení moci společností nad světovými zásobami vod.

Ve stínu konference korporace jako Nestlé, Suez Lyonnaise, Unilever a Heineken předvedly své “snahy“ podporovat trvalou udržitelnost a vodní efektivnost, zatímco jejich nejvyšší vedení se obrátilo na shromáždění s žádostí, aby voda byla považována za ekonomické zboží, nikoli za lidské právo. Deklarace z ministerského setkaní uznala vodu jako ekonomické zboží, což je podáno jako hlavní ideologické vítězství korporací otevírající jim cestu na trh s vodou.

Nejednou bylo také naznačeno, že vlády si nemohou dovolit investovat do svých vodních služeb, protože se zotavují z finančních krizí zadušených programy strukturálních úprav uvalených Mezinárodním měnovým fondem a že jsou "svázané", protože jsou nuceny utrácet obrovský podíl svých rozpočtů na splácení dluhů věřitelským zemím a mezinárodním finančním institucím.

Mnoho skupin vyvinulo veškeré úsilí k vyjádření kritického hlasu proti celému procesu. Na jednom sezení vstal člen filipínského svazu veřejného sektoru a ukázal před publikem vzorek vody z manilského vodovodu po zavedení takovéhoto partnerství se Suez Lyonnaise. Žlutohnědá voda předvedená ve skleničce byla pro marketingového ředitele Lyonnaise J. Mosse, který právě ukončil suchou prezentaci úspěchu manilského projektu (v současnosti jednoho z největších projektů privatizace vody) dokonalá ostuda. Některým členům Los Solidarios con Itoiz, skupiny usilující o zastavení stavby přehrady v Itoiz v Baskicku, se podařilo přerušit zahajovací ceremonii dobře zorganizovanou akcí včetně transparentu uvnitř hlavní haly, hlasitého společného protestu publika a předvedení "nahé pravdy" na pódiu požadující "žádné zisky z vody" a "zastavte přehradu Itoiz". Protestující byli na tři dni uvězněni, nejpravděpodobněji kvůli ostudě, kterou způsobili holandské vládě a hlavně princi Vilému Alexandrovi, který byl svolavatelem Fóra. Členové Mezinárodního sdružení veřejných služeb, Rady kanadských občanů, v Nepálu sídlícího Mezinárodního institutu pro lidská práva, životní prostředí a rozvoj a ostatní vícekrát zasáhli do konference, to, co řekli, však nikdo neposlouchal. Závěry Fóra totiž byly zpracovány dlouho před jejím konáním. Voda, zdroj nezbytný pro přežití člověka, se dlouho jevila pro korporace problematická, jak ilustrovaly nedávné masové protesty v Cochabambě v Bolívii. Lidé tam po podepsání privatizační smlouvy mezi místní samosprávou a sanfranciskou společností Betchel Corp. trpí drastickými problémy ve vodních službách a odmítají smlouvu uznat. Brzy se ukázalo, že provedení privatizace bylo podmínkou danou bolivijské vládě Světovou bankou. Protesty přinutily vládu snížit poplatky za vodu a přehodnotit kontrakt s Betchelem a zahájit masivní debatu o demokratickém rozhodování a odpovědnosti. Pozdvižení přinutilo načas Betchel Corp. a další vodní giganty utlumit svou touhu po dobývání nových trhů.

-GRA–

Na základě www. britskelisty.cz

Lidé se ale nevzdávají. Voda přece patří všem! Nyní nastává výbušná situace v Ghaně. Výzva k podpoře bojovníků proti privatizaci vody je zde:

Voláme k organizacím i jednotlivcům po celém světě, aby vyjádřili svou mezinárodní solidaritu se zápasem ghanského lidu o zastavení privatizace služeb spojených s vodou. Politika Světové banky žádá, aby vláda Ghany zprivatizovala vodu a tak mohla získat přístup k zahraniční pomoci a výhodným půjčkám. Pět nadnárodních korporací usiluje o městské vodohospodářské služby v Akře, většina z nich má vyšší roční obrat než je hrubý domácí důchod Ghany a všechny s prokázanou pověstí sociálně neodpovědných praktik.

V Akře se ve dnech 16.-19. května 2001 sešlo Národní Fórum o privatizaci vody. Na konci čtyř dnů živých a napínavých diskusí a debat založili účastníci fora "Ghanskou národní koalici proti privatizaci vody" ...

Vyslovte svou solidaritu! Prokažte podporu zápasu o zastavení celosvětového pokusu učinit z vody zboží za účelem zisku a prospěchu nemnohých. Zveřejňujte toto naše poselství...

 

Mezinárodní výbor solidarity na podporu Ghanské národní koalice proti privatizaci vody, sgrusky@igc.org


Demonstrace proti SAP v Nové Guiney

Násilí v hlavním městě Papua Nové Guiney - Port Moresby zastíňuje témata, které podnítily mocné protesty proti MMF a Světové bance. Aby Papua Nová Guinea vrátila dluhy ve výši 210milionů USD, plánuje SB divokou privatizaci národního průmyslu a sociálních programů a dláždí i cestu pro rostoucí kácení pralesů.

Plány MMF/SB mají již teď důsledek pro Papua Novou Guineu, manipulují lokálním průmyslem ve jménu pomoci v rozvoji a řízení, zavádějí uživatelské poplatky na venkovních klinikách (výsledek je 30% pokles návštěvnosti pacientů. Lidé z Papuy Nové Guiney si ale ještě pamatují podporu SB Indonézskému transmigračnímu programu: odstartoval v roce 1969, kdy SB vynaložila více než 0,5 miliardy dolarů, aby přemístila miliony rolníků z Jávy a dalších obydlených ostrovů, včetně Irian Jaya (Západní Papua). V roce 1988 SB zastavila transmigrační program včetně financování.

Aktivisté z Papua Nové Guniey slíbili pokračování protestů navzdory eskalaci násilí. Více si můžete přečíst na http://www.indymedia.org/front.php3?_id=49968&group=webcast

 

Které skupiny patří ke komunistické opozici v FKS?

Coordination des Militants Comministes du PCF (CMC) – sdružení marxisticko-leninských sil ve francouzské komunistické straně, zveřejnilo ve svém časopise Initiative Communiste článek obsahující přehled skupin, které se stavějí na odpor reformistickému a likvidátorskému kursu vedení R.Hueho, který zavedl tuto kdysi silnou stranu do hluboké krize (členská základna poklesla během 10let z 600 000 na 200 000, strana, která ve volbách dříve dosahovala kolem 20-25% hlasů nyní horko těžko bude překonávat 5% volební klausuli, strana se vzdala vedení nejsilnější odborové centrály v zemi CGT, protože odbory byly prý “příliš dogmatické a radikální”, FKS se též vzdala svého deníku L´Humanité, což jsou v současnosti, i když jen formálně, nezávislé noviny s asi 20 000 výtisky z bývalých 700 000, jež jako stranický orgán dosahovaly, R.Hue už dokonce usiluje o přejmenování strany aj.). Cílem těchto organizací je, bez ohledu na existující diference, posunout kupředu proces obnovy skutečného komunistického charakteru strany na širokých a autentických revolučních základech.

Jak probíhal tento proces doposud? V březnu 2000 se na základě iniciativy komunistického poslance Národního shromáždění Georgese Hageho (Department Paříž Sever) sešlo více než 1000 komunistů v tradičním místě komunistických shromáždění – pařížské Matualité. Jako vedoucí grémium pro koordinaci postupu marx-leninských skupin vznikl Collectiv National Unitaire des Communistes (CNUC), který byl delegáty demokraticky zvolen. Jeho členy je celá řada významných osobností, mezi jinými člen Národního výboru FKS (obdoba ÚV KSČM) Jean Claude Danglot, spisovatel a novinář Henri Alleg, bývalý člen VV NV FKS Maurice Martin a další. CMC je členskou organizací CNUC, jehož činnost podporuje CNUC vydal základní výzvu, v níž apelovalo na všechny komunisty, aby bojovali proti kriminalizaci historie komunistického hnutí, zahájili diskusi o potřebě marxisticko-leninských postojů strany, hájili koncepci strany jako revoluční avantgardy a rozvinuli novou strategii, jejímž základním pilířem by byl např. boj proti EU a kapitalistické globalizaci vůbec. Cílem se musí stát socialistická přeměna francouzské společnosti. Jde o to, odmítnout politiku sociáldemokrata Hueho a obnovit důvěru ve stranu u soudruhů, kteří stranu opustili na protest proti současnému reformistickému kurzu. V CNUC jsou vedle CMC zastoupeny kolektiv “Přebíráme odpovědnost”, která zorganizovala protestní petici, kterou podepsalo několik tisíc komunistů a sympatizujících; dále “Apel 700”, za nímž stojí pařížští komunisté, pracující jako tovární dělníci; Federace z Pais de Calais, která se jako první postavila proti politice Hueho a zápasí s ním na každém sjezdu již od roku 1994. Součástí CNUC je také trockistické uskupení Jeana-Jaquese Carmana Gauche Communisté (Komunistická levice), které má podporu v Departmentu Seine-St.Denis a dokonce i umírněnější poslanci NS za FKS A.Gérin, P.Carvallo a politik FKS Maxime Gremetz, vedoucí představitel Federace Somme. CNUC podporuje také řada soudruhů, kteří již z FKS odešli např. Kolektiv Communistes vedený Rolandem Perlicanem, bývalým členem NV FKS, který stranu opustil po neblahém 30.sjezdu 2000. Jedná se o vemi početnou organizaci mající podporu v rudém hornickém pásu. Mnoho členů KC je uznávanými dělnickými vůdci a funkcionáři CGT. Členem tohoto širokého marx-leninského tábora jsou také organizace mezinárodní solidarity jako Comité Honecker de solidáre bojující proti kriminalizaci komunistů v Německu ad. CNUC získalo dokonce podporu různých marxisticko-leninských a dělnických komunistických skupin, které nikdy v FKS nebyly.

Závěrem lze říci, že formování marxisticko-leninských sil ve Francii se nachází teprve ve stádiu vyjasňování. Zatím tyto síly vystupují ještě značně nejednotná, ale vyvíjejí velkou snahu, aby se přes rozdílnost názorů vytvořila široká zásadově levicová fronta, která nakonec s likvidátory zúčtuje.

-SRP-

podle Communiste Initiative 4/2001 a Rot Fuchs 41/2001

 

Forsyth měl pravdu

Je tomu přibližně pět let, co známý britský spisovatel Frederick Forsyth (autor světově známého díla Den pro šakala) do britských novin The Sunday Telegraph napsal článek, v němž projevil přesvědčení, že se za enthusiasmem německých politiků pro Evropskou unii skrývají odvěké hegemoniální touhy. “Dvakrát v tomto století se Německo pokusilo vnutit Evropě superstát. Dvakrát a to stačí”, napsal tehdy Forsyth rezolutně a dále konstatoval, že bonnská vláda ve skutečnosti usiluje o vytvoření federálního státu, v němž by jednotlivé členské země byly poníženy na nesvéprávné kolonie. Vyvolal tehdy vlnu nelibosti mezi různými eurobyrokraty a jejich pohůnky. Měl Forsyth pravdu? Odpověď dává vize nové podoby Evropských společenství vytvořená a přednesená německým kancléřem sociálním demokratem Gerhardem Schröderem nazvaná Odpovědnost za Evropu. Podle tohoto “plánu” má v roce 2004 dojít k rozsáhlým strukturálně-organizačním změnám, které mají proměnit EU ve federální stát (první systémové kroky přinesla již Smlouva z Nice, která výrazně prohloubila demokratický deficit a posílila postavení SRN, podrobněji viz únorová Mladá pravda). Vládou EU se má stát Komise (tj. na státech nezávislí, od lidu odtržení eurobyrokraté) v čele s prezidentem, dnešním generálním tajemníkem (tím je v současnosti válečný zločinec Javier Solana). Dále podle německé vize má vzniknout dvoukomorový parlament. Dolní komoru by tvořil Evropský parlament a Senát Rada EU, tj. zástupci národních vlád. Státy by měly (stejně jako je tomu v USA) různý počet poslanců, pravděpodobně se ponechají počty stanovené smlouvou z Nice, kdy 99 německých poslanců je o čtvrtinu více než mají ostatní velké státy. Národní vlády se změní na pouhé provinciální a regionální správní orgány. Dále vznikne armáda EU úzce navázaná na NATO (spíše však integrální evropská součást Severoatlantického paktu – tzn. že státy EU, které nejsou členy NATO se tak přes EU členy stanou). V roce 2004 by měla též vzniknout Ústava EU, jejíž integrální součástí bude i Charta základních práv EU – v podstatě velmi osekaná Charta OSN. Protože komunitární právo (1.pilíř EU) je nadřazeno veškerému právu, bude se tak nadnárodní kapitál moci zbavit nepohodlných ustanovení (podle evropského práva = práva EU např. není trestná diskriminace podle politického přesvědčení, což umožnilo orgánům SRN rozsáhlé personální represe proti příslušníkům komunistické strany). Součástí Schröderova plánu je i unifikace daní, včetně přímých, sjednocená měnová a fiskální politika ad. Generální tajemník Národní platformy Irska pro referendum o Smlouvě z Nice (pokroková organizace, jeden z iniciátorů irského referenda) A.Coughlan v deníku The Guardian 1.5.2001 označil tuto vizi za nenásilnou snahu o uskutečnění plánů císaře Viléma II. a jeho pokračovatelů na vytvoření tzv. Mitteleuropy. Vize G.Schrödera zatím oficiálně přijata nebyla, ale je nutno podotknout, že celý dosavadní vývoj již od vzniku tří Evropských společenství v 50.letech se tímto směrem ubírá a navíc všechny plány na utužení EU se dříve či později realizovaly. Návrh německé vlády vzletně nazvaný Odpovědnost za Evropu jen potvrzuje slova moudrého spisovatele Forsytha. Pouze je třeba podotknout, že pokud vznikne kapitalistický superstát, tak již v 21.století a pod taktovkou již berlínské vlády (i když srdcem i myslí zůstává navždy bonnskou).

-RD-

 

Výročí jednoho z mnoha zločinů imperialismu

(aneb co se do červencového čísla Mladé pravdy již nevešlo)

Vzhledem k poměrně pozdnímu doručení článku od autora a také s ohledem na velké množství aktuálních článků do minulé MP byla redakční rada nucena tento článek zařadit až do srpnového čísla, tímto se autorovi omlouváme za určitý měsíční posun, myslíme si však, že při zobecnění předestřených myšlenek má jeho obsah stále co říci, i když výročí události již uplynulo.

Spojené státy již prakticky od svého vzniku aplikují politiku imperialismu a vměšování, ovlivňování a zotročování jiných národů. Nejinak tomu bylo také při podpoře tyranského režimu šáhů a jejich nohsledů, režimu, jenž má na svědomí miliony mrtvých (Réza otec posledního šáha a zakladatel dynastie byl prohlášen šáhem 1925 - jedním z největších vrahů a oporů režimu byl šéf tajné policie Sazemane Etelaat Va aariniate Kechvar = tzv.SAVAK /česky Organizace pro informaci a bezpečnost země pozn. Red./ Nematolláh Násírí). Po islámské lidové revoluci a svržení nenáviděného monarchy a vyhnání západních imperialistů, vyhlásily USA nesmiřitelný boj íránskému lidu. Spojené státy ať už sami nebo prostřednictvím svých polokolonií podnikly snad všechny kroky, aby nový režim zničily a neštítily se při tom použít těch nejzvrhlejších prostředků, těch nejodpornějších zločinů. Světově nejznámějším se stalo využití služeb sousedního státu – Iráku, jehož jednotky bez varování vtrhly do Íránu. Je dějinným paradoxem, že i systém S.Husajna se stal objektem útoku amerického imperialistického barbarství. Dalším z důkazů zvrhlosti protilidového režimu USA byl i exces, který se udál jasného dne 3.7.1988 v Perském zálivu, kdy vojenská loď USA sestřelila íránské civilní letadlo s 290 osobami na palubě. Všech 290 osob zahynulo. Představitelé U.S. armády neuměli vysvětlit, jak mohl být velký civilní airbusA300 americkou letadlovou lodí považován “omylem” za malé vojenské letadlo. Žádná stíhačka nebo průzkumné letadlo nebylo z lodi vysláno, aby íránské letadlo identifikovalo. Nebyly vystřeleny ani žádné varovné výstřely, ani nebyl učiněn pokus donutit letadlo (v případě, že by skutečně šlo o vojenské letadlo) k přistání. Američané neudělali prostě nic z toho, co v takových situacích předepisují mezinárodní pravidla. Zajímavé je, že sestřelení íránského letadla se ve světových masmédiích nevěnovala žádná zvláštní pozornost a tento exces byl prezentován jako běžná nehoda.

Enver

 

 

Šíří se globální recese, krize globálního kapitalismu se prohlubuje

Polovina sedmdesátých let, polovina osmdesátých let a začátek devadesátých let byly poznamenány hospodářskou recesí. V různou dobu mezitím, když začala éra plovoucích měnových kurzů a exponenciálního růstu kapitálových proudů, se vyskytly okamžiky hrůzy, kdy se zdálo, že je celý světový hospodářský systém vybudován na písku. Ale ukázalo se, že je odolnější, než se očekávalo. Skoro po celá osmdesátá léta byla Jižní Amerika ochromena regionální recesí a po finanční krizi v roce 1997 to nevypadalo moc dobře ani v Asii, avšak navzdory bankrotu několika bank Západ pokračoval beze změny. Došlo občas k narušení vývoje, ale celkový trend byl směrem nahoru.

Teď je to ale jiné. Události, k nimž dosud docházelo postupně, takže se daly zvládat jedna po druhé (i když třeba za obrovskou cenu a na úkor pracujících), se nyní odehrávají najednou, pod hospodářským vedením Spojených států. Latinská Amerika a Asie, které dosud měly hospodářské krize každý v jinou dobu, jimi nyní trpí najednou, zatímco Japonsko stagnuje a ve Spojených státech došlo k zastavení hospodářského boomu. Relativního, samozřejmě, jelikož podle odborných statistických studií tvoří kolem 90% tohoto růstu spekulativní kapitál, který vytváří onu proslavenou nafukující se bublinu. (Prásk a bude po bublině…)

Teď by stačil ropný šok (cena ropy se za poslední dva roky ztrojnásobila), katastrofa globálních firem jako jsou telekomy a světová ekonomika by se mohla otřást v základech a rozpadnout. Už i MMF varuje, že nadcházejících dvanáct měsíců bude nejtužší zkouškou světového hospodářství od ropné krize roku 1974...

Už třicet let usilují USA o vytvoření světového systému, který by vyhovoval jejich zájmům, ale zároveň nedokázaly tento systém účinně řídit. To by totiž vyžadovalo, aby se Spojené státy vzdaly své suverenity do takové míry, do jaké to prostě odmítají. Clintonova vláda měla alespoň svou inteligenci nejen dál otvírat svět přílivu amerického finančního kapitálu a americkým podnikatelským zájmům, ale zároveň organizovat rozsáhlé sanace, když potíže jednotlivých zemí začaly ohrožovat celý celosvětový hospodářský kapitalistický systém (říká se tomu pud sebezáchovy). Mexiko v roce 1994, Asie v roce 1997, Rusko a Brazílie v roce 1998 a poslední dobou i Argentina a Turecko dostaly dotace od MMF i od amerického ministerstva financí. MMF plnil americké instrukce.

V podstatě šlo o to, že postižené vlády musely přijmout nezbytné dolary, aby se dokázaly ubránit spekulativním tlakům, ale za cenu obrovského utahování opasků a za příslib, že jejich hospodářský a finanční systém zůstane otevřený pro americké multinacionální společnosti a investiční banky (Paradoxně tak krize přispěly k ovládnutí nových trhů a nových zemí tím, kdo se následků krize nejvíce bál, a to prostřednictvím podmínek půjček).

V roce 1972 oznámil Richard Nixon svůj úmysl, když dal najevo, že Spojené státy potřebují na financování svých vojenských ambicí 80 procent obchodního přebytku západních průmyslových zemí a že si na tento přebytek automaticky činí nárok, protože ten jim prý patří. Jde o americký obchodní schodek, které Spojené státy nejsou schopny ani ochotny samy odstranit. “Cílem americké obchodní diplomacie“, řekl tehdy Nixon, “je zajistit, aby zůstal americký dolar nejdůležitější účetní jednotkou pro mezinárodní podnikání, i když Spojené státy tvoří jen dvacet procent světového HDP.“ Proto byl založen systém plovoucích měnových kurzů, jehož základem je americký dolar. To umožnilo USA financovat svou obrovskou síť zahraničních vojenských základen i svůj obrovský obchodní deficit ve vlastní měně, aniž by s tím tato měna měla jakékoliv problémy. USA mohly považovat svět, pokud se otevřel americkému podnikání, za své nově dobyté území.

Už třicet let žije svět s tímto faustovským paktem. Zisky amerických multinacionálních společností stoupají po většinu této doby v průměru o deset procent ročně, což je dvojnásobek zisků domácích amerických firem. Obrovský proud evropských a amerických úspor podporuje americkou životní úroveň, navzdory obchodnímu schodku USA, který nyní dosahuje 4 procenta HDP. Oplátkou za to má svět právo volně vyvážet své zboží do americké ekonomiky, která roste bez zábran, protože tak byl systém založen.

Tento systém se začínal rozkládat už v posledních letech Clintonova prezidentského úřadu. Američané totiž přestali spořit a schopnost americké ekonomiky splnit druhou část dohody - totiž být “zárukou prosperity ostatního světa“ (prostřednictvím “koláčků paní kněžny“, pozn. red.: kdo to nechápe, ať si přečte třeba Babičku od B. N..) - začala dosahovat svých hranic. A teď už těch hranic americká ekonomika skutečně dosáhla. A co je horší: během těch třiceti let probíhala deregulace a zmenšování sociálního státu (navíc např. při růstu produktivity práce dosahuje reálná mzda nižší úrovně než před desetiletím)…

Krize se neprojevuje samozřejmě jen v poklesu burzovních indexů, ale velmi citelně v propouštění zaměstnanců. Ve Spojených státech se propouští i v lukrativních oborech, např. ve výpočetní technice. Propouštění se dotýká i Evropy. Koncern, vyrábějící telekomunikační zařízení Lucent Technologies oznámil, že propustí 20 000 zaměstnanců, navíc k oněm 10 500, které propustil už letos v lednu. V prvních dvou dnech předposledního červencového týdne bylo oznámeno, že v Evropě přijde o zaměstnání téměř 45 000 osob: propouštět budou firmy Reuters, evropský konglomerát ABB, strojírenský koncern Invensys a počítačová firma Fujitsu. V úterý popírala firma Philips, že se připravuje propustit až 25 000 pracovních sil, ale potvrdila, že propustí nejméně 10 000 osob. Analytikové konstatují, že propouštění je přiznáním, že se obchodování poslední dobou podstatně ztížilo. Zejména potíže firmy Lucent ukazují, jak donedávna mocné globální podniky se jen těžko vyrovnávají s ostrým poklesem objednávek, příjmu a zisků. Lucent, největší americký výrobce telefonního zařízení, byl ještě před dvěma lety jednou z nejpopulárnějších amerických firem. Ale od prosince 1999 jeho akcie poklesly o více než 90 procent a firma se drasticky snaží přežít. Začátkem letošního roku měla 100 000 zaměstnanců, ale do konce roku zřejmě nebude mít více než 50 000.

(podle BL ZST)

 

 

Teror Izraelců vůči Palestincům přináší nové a nové oběti

Brutalita izraelské soldatesky se nezmírňuje, naopak, nyní beztrestně vraždí Palestince už i židovští civilisté. Například 20.7.2001 zavraždili židovští osadníci 3 člennou palestinskou osádku osobního automobilu přičemž mezi zavražděnými bylo také tříleté dítě. Přestože se vedoucí představitelé v televizi posléze formálně omluvili, nezapomněl předseda vlády A.Šaron dodat, že osadníci jsou “pod neustálým psychickým tlakem a žijí ve strachu, proto je jejich čin pochopitelný”. To, že fundamentalističtí Židé za mlčenlivého souhlasu izraelské armády a vládnoucí koalice již řadu měsíců plení palestinské obchody a také podniky židů, kteří Palestince pouze zaměstnávají a kteří jsou obviňováni ze “zrady svého národa”, ale dokazuje, že útok na automobil a zavraždění všech cestujících není ojedinělý případ, a že díky velmi vágnímu přístupu izraelské policie a armády k vyšetřování takových případů znovu a znovu umožňuje páchání zvěrstev na palestinském obyvatelstvu židovskými osadníky. A tak zatímco v televizi A.Šaron celému světu tvrdí, jak stahuje izraelské ozbrojence z území palestinské samosprávy a jak vraždění Palestinských demonstrantů je pouze obrana před teroristy, bitevní vrtulníky izraelského letectva srovnávají se zemí palestinská panelová sídliště a židovské ozbrojené síly téměř úplně srovnávají se zemí sídlo palestinské samosprávy raketami země-země, v ulicích se projíždí izraelské tanky a obrněná vozidla a denně jsou hlášení další a další mrtví Palestinci. Od počátku národně osvobozenecké války palestinského lidu – Intifády bylo Izraelci zavražděno přibližně 600 Palestinců a pouze několik desítek izraelských vojáků (a to včetně dvou posádek izraelských bojových vrtulníků, které se zřítily selháním techniky). Podobné rozpory jsou i mezi židovským obyvatelstvem – na jedné straně stojí tisíce židovských demonstrantů požadujících okamžité zastavení imperialistických výbojů izraelské armády a na straně druhé izraelský generální štáb, který již vypracoval plán přímého vojenského úderu a likvidace palestinské autonomie – tento plán počítá že do několika týdnů by se s plným nasazením armády podařilo “získat znovu pod kontrolu” palestinské území při ztrátách asi 60 000 Palestinců a 400-500 židovských vojáků. Nejhorší je přitom skutečnost, že tento plán není pouze nějakým papírovým sci-fi, ale vrchní štáb izraelské armády už také učinil přípravné kroky k jeho uskutečnění. Teď bude hodně záležet na světovém veřejném mínění, na solidaritě s palestinským lidem. Buďme připraveni podpořit palestinský lid v jeho spravedlivém boji za svobodu! Řekněme ne izraelskému imperialismu!

- Enver -

Jak to vypadá v izraelských věznicích

Takřka neustále můžeme slyšet o statečném osvobozovacím boji Palestinců a o ukrutných zvěrstvech izraelské armády, které páchá převážně na civilních příslušnících tohoto národa. Co se ale stane s těmi, kteří jsou, mnohdy pro pouhé podezření k příslušnosti k některé z ilegálních skupin, uvrženi do obávaných izraelských žalářů?

Případem, který je ve světě asi nejznámější je kauza Palestince ´Omara Ghanimata. Ten byl 10.dubna 1997 zatčen izraelskými vojáky a příslušníky Nejvyšší bezpečnostní služby (General Security Service - GSS) ve svém domě, v Surifu, v Hebronu. Byl převezen na hlavní policejní stanici v Jeruzalémě, kde byl opakovaně vyslýchán příslušníky GSS a obviněn z toho, že patří k ozbrojenému křídlu islámské skupiny Hamas, které se nazývá 'Izz al-Din al-Qassam a které je pro ozbrojený boj proti izraelským okupačním vojskům.

Prvních 48 hodin vyšetřování strávil ´Omar Ghanimat se zakrytou hlavou v mučící poloze označované jako šabeh. Během následujících týdnů byl nucen mnoho času strávit v trýznivých a bolestivých pozicích. Musel například vydržet dlouhé hodiny v pozici zvané gambaz (žába), kdy dřepěl na prstech u nohou. Vyšetřovatelé mu také svazovali ruce tak pevně, že mu prstech neproudila krev, vystavovali ho extrémně hlasité hudbě a nízkým teplotám a nenechávali ho vyspat. Sám ´Omar Ghanimat vzpomíná: "Třikrát se stalo, že mě [jeden z vyšetřovatelů] chytil za pouta na nohách a smýkal mnou po podlaze. Další mě kopal, až mi zlomil žebro." Izraelští vyšetřovatelé mu přitom jasně řekli, že z vězení odejde jako "pomatený nebo ochrnulý"

Allegra Pacheco, obhájkyně ´Omara Ghanimata, se na policejní stanici dostala poprvé v květnu 1997. Bezprostředně poté podala k Nejvyššímu soudu Izraele žádost o zastavení používání mučení. ´Omar Ghanimat se řízení účastnil a jeho zranění byla snadno patrná. Nejvyšší soud nařídil Úřadu pro vyšetřování zneužívání pravomocí policie, aby případ ´Omara Ghanimata vyšetřil. Ten posléze prohlásil, že "používané metody odpovídaly schváleným vyšetřovacím postupům a že metody byly patřičně potvrzeny příslušnými úřady". Dále uvedl, že není důvod pro trestní řízení proti vyšetřovatelům ´Omara Ghanimata.

Ačkoli formy mučení, které používali vyšetřovatelé vedly k trvalému poškození zdraví ´Omara Ghanimata neshledali izraelští představitelé na použitých metodách nic, co by neodpovídalo schváleným postupům.

Když byl ´Omar Ghanimat v červenci 1997 propuštěn, vážil o 17 kilogramů méně, nevydržel sedět na židli a měl zcela znecitlivělá předloktí. V listopadu 1997 podstoupil operaci levého kolene, které utrpělo klečením v poloze gambaz. Podle názoru lékaře u něho vyniklo v důsledku mučení trvalé postižení deseti procent těla. Palestinci byli po dlouhou dobu v Izraeli a přilehlých územích systematicky mučeni a týráni. To bylo oficiálně povoleno v roce 1987 tajnými direktivami, které příslušníkům GSS dovolovaly použít "mírný" fyzický a psychický nátlak. V září 1999 označil Nejvyšší soud takové metody jako nezákonné, přesto od našich palestinských i izraelských soudruhů neustále dostáváme zprávy o opaku.

Milan Krajča

 

 

Itálie a Rifondazione

 

Před 10 léty vznikla Strana komunistické obrody - Partito della Rifondazione Comunista (PRC). Mnozí známí členové Komunistické strany Itálie (PCI), kteří se tehdy rozhodli nenásledovat posledního předsedu PCI a současně prvního předsedu Strany demokratické levice (PDS) Achille Occhetto a založili novou komunistickou stranu na autentických skutečně komunistických základech, zatím vystoupili z PRC, včetně zakladatele a prezidenta strany Armando Cossutta. Oproti tomu dnešní tajemník PRC Fausto Bertinotti nepatřil ke skupině, která zahájila štěpení v roce 1991. Teprve při jiné přiležitosti se rozhodl opustit PDS a vstoupit do PRC. Tato skutečnost jasně ukazuje, jak různorodý a rozmanitý byl život této strany v desetiletí přechodu. O rozchodu s vládou Prodiho, štěpení, odporu a pokusu obnovit komunistickou tradici jsme několik měsiců před volbami mluvili s tajemnikem PRC Fausto Bestinotti. Rozhovor byl uveřeněn v levicových nezávislých novinách “il manifesto” 3.2.2001.

 

Jak dnes hodnotíš rozhodnutí před 10 léty opustit PCI a založit PRC?

Právě proto, že jsem tenkrát nebyl u toho, můžu klidně říct: Byl to význámný čin. Ti, kteří tenkrát rozhodli o štěpení, tušili něco, co v té chvíli nebylo lehké vidět, ale co časem bylo stále jasnější: potřeba skutečně komunistické organizace jako nutný základ pro umožnění účiného odporu, skutečné alternativy proti kapitalismu.

Mnoho lidí k vám vstoupilo, ale i vystoupilo. Skoro celé vedení, které tenkrát založilo PRC, dnes už ve straně není. Z toho vyplývá, že Rifondazione v roce 2001 má málo společného se stranou z roku 1991. Je to tak?

Uvnitř Rifondazione existuje stabilní jádro levicové základny, které je hlavním prvkem. Vedení se značně změnilo a také mezi členy byla velmi silná a neustálá výměna. Ale tato permanentní vyměna vedení a členů se opírá o stabilní jádro levicové základny, jehož existence označuje velký problém: nutnost bránit tento lid a společně s ním vytvořit něco nového.

Jako když se říká, že Rifondazione byla vytvořena stejnou mírou z nostalgie a z naděje?

Ano, z nostalgie a naděje, ale i z programových prvků jako 35hodinového pracovního týdnu nebo sociální mzdy (tj. státní podpory pro lidé, kteří jsou nezaměstnení déle než rok).

Nemyslíš si, že bylo možné zabránit štěpení?

Ne. Bez rozhodnutí, které vedly ke dvěm štěpení, PRC by dnes už nebyla. Kdybychom akceptovali vlády Diniho a Prodiho, bychom dnes už neměli alternativní subjekt, jenom mlhu levého středu. Rifondazione se musela rozhodnout mezi obranou vlastní autonomie a vládou, mezi zradou a rozchodem, a volila rozchod.

Proč ty a mnozí jini jste se nerozhodli vstoupit do nové strany už v roce 1991?

Protože jsme se mýlili. Nebo aspoň já jsem se mýlil. Mysleli jsme, že PDS zůstala hlavní stranou dělnické třídy, velké většiny závislých pracujicích. Byl to omyl, který vznikl z našeho názoru, že z rozpuštěné PCI vznikla sociálně demokratická strana, ve které by bylo možné vést levicový boj po konci demokratického centralismu. Věřili jsme, že je to otevřená strana. Neviděli jsme, že se začalo připravovat rozchod nejen a komunistickým hnutím, ale s celou historii dělnického hnutí. Rozchod, který by stranu úplně odtáhl od svého sociálního základu.

Od svého vzniku má PRC nejen cíl bránit komunistickou tradici, ale také obnovit ji. Co to znamená?

Neznámená obnovit PCI nebo založit novou sociálně demokratickou stranu, ale nově položit otazku aktuality komunismu. Znamená uvědomit si, že je to sám nový kapitalismus, který způsobuje aktualitu komunismu.

Dá se mluvit o obnovení kontinuity?

Ano, s předpokladem, že je to kontinuita dělnického hnutí. To, co vzniklo v 20. století, byl vstup mas do dějin, a cíl překonání kapitalismu není uzavřená věc.

 

Mluvil jsi o nutnosti organizovat odpor proti novému kapitalismu. Ale nepůsobil tento odpor záporně na pokusy obnovení?

Působil dramatickým způsobem. Ale největší chybou levice bylo zapomenout na nutnost odporu.

 

Jakou perspektivu vidíš pro čas po volbách na levici?

Samozřejmě mnoho zaleží na výsledcích voleb. Ale podle mého názoru zůstanou podstatně tři etapy rekonstrukce levice: a)Obnovení masové komunistické strany. b)Rekonstrukce antagonistické, alternativní a antikapitalistické levice, která je širší než tato komunistická strana, která je její součastí. A konečně c)upevnění pluralitní levice, kterou vytvoří alternativní i umírněná levice, tj. levice, která není antikapitalistická. Má hlavní starost je, že v umírněné levici vidím všechno kromě toho. Sociální demokratická komponenta tam prostě není.

 

přeložila A.G. (zkráceno) z časopisu Offen-siv z května / června 2001

 

Italské parlamentní volby a komunisté

13. 5. proběhly v Itálii volby. Tamní volby jsou postaveny na základě většinového a proporcionálního systému - 75 % poslanců se volí na základě většinového systému a 25 % na základě proporcionálního systému.

Oficiálně se uvádí to, že komunisté v těchto volbách ztratili, ale realita je trochu jiná - Strana komunistické obnovy (PRC, Rifondazione) kandidovala totiž pouze v proporcionálních volbách a tam získala o 537 000 hlasů více než při volbách do EP (Evropského parlamentu) v roce 1999; při posledních volbách do italského parlamentu získala 1 867 712 hlasů, což představovalo 5 % a 11 poslanců. Přitom byla Rifondazione pod silným tlakem, který ji měl zcela vyřadit z politiky. Výsledek je nutné hodnotit zejména ve světle bipolární italské politiky - lze jej považovat za důležitý ukazatel ve světle vítězství středopravice a porážky středolevice.

Vítězství středopravice úzce souvisí s porážkou středolevice a její strategickou koncepcí, která byla jen pokračováním pravicové politiky. Neoliberální volba vedla ke zhoršení pracovních podmínek, mezd a trhu práce.Zachování většinového volebního systému do parlamentu a volba balkánské války vedly k tvorbě hluboké propasti mezi středolevicí a jejími sympatizujícími a vedly též k radikálnímu rozštěpení na levé straně politického spektra. Strana komunistické obrody usilovala o změny, které však středolevice odmítala, podobně jako před 5 lety, kdy středolevice vyhrála volby v atmosféře žádající sociální.

V současnosti Strana komunistické obnovy podporuje stávku kovodělníků a jejich požadavek na generální stávku proti organizaci zaměstnavatelů, která usiluje o zničení kolektivní smlouvy z 23. 7. 1993 výhodné pro pracující. PRC také kladla velký důraz na mobilizaci proti summitu G 8 (projevila také zklamání nad tím, že na protestech nikdo z představitelů KSČM nebyl…).

Během krize středolevice se objevila i Strany demokratické levice (DS) ve světle úspěchu Margherity, což je skupina čtyř středových stran včetně Lidové strany (PPI) vedené Francesco Rutellim, která změnila poměr sil uvnitř tříkoalice Olivovníku a vtiskla zejména ráz krizi DS.

 

V rámci předvolebního boje vystoupil proti multimiliardářskému magnátu Silviovi Berlusconimu i legendární Indro Montanelli, Doyen italských novinářů. Montanelli je znám v Itálii svými trvalými pravicovými názory (avšak prohlásil, že bude hlasovat proti Berlusconimu) a stálou životní svěžestí přes svých požehnaných 92 let věku. Každodenně zabezpečuje pravidelnou rubriku v deníku Corriere della sera, hezky nazývanou La stanza di Montanelli (Montanelliho pokoj). V tomto listu se ještě jako mladý novinář objevil už v roce 1938. Po pádu Duceho byl vězněn německými nacisty v letech 1943-1945. Jako pravicový laický intelektuál v Itálii, rozdělené mezi katolíky a komunisty, měl vždy dostatek nepřátel.

S Berlusconim se nacházel v přátelských vztazích v letech 1975-1994. K roztržce došlo počátkem roku 1994, když Berlusconi vstupoval přímo do italské politiky a nutil Montanelliho, aby list Il Giornale zapřáhl plně do jeho podpory. Nestor italských novinářů se v interview pro pařížský deník Le Monde (8. května) vyslovil, že by nebylo náležité reagovat v případě Berlusconiho volebního vítězství v Itálii stejným způsobem, jako Evropa reagovala na vstup Haiderovy neonacistické strany do rakouské vlády. Proč? Protože takový postup by naopak posílil Berlusconiho pozici v Itálii, jejíž obyvatelé na základě historických tradic a zkušeností mají záporný vztah vůči nátlaku z ciziny. Montanelli přitom upozornil, že italští zbohatlíci by se ztotožnili s Berlusconim podobně, jako to udělali jejich průmyslničtí předchůdci s obdivem Mussoliniho politiky klacku. Doufá, že Evropa se bude chovat vůči Berlusconimu s nedůvěrou a pohrdáním, nikoli však s politikou otevřeného nepřátelství, vyvolávající mentalitu obležení. A konstatuje: »Italové jsou schopni všeho, dokonce i normálních reakcí!«

dle HaNo 15. 5.

 

Berlusconiho vítězství vyprovokovalo nárůst dělnických bojů

Když byla v nedávných italských parlamentních volbách poražena italská levostředová Koalice Olivovník (zahrnující pestrou směsici stran od centristických Demokratů, přes sociálně demokratickou Stranu demokratické levice až po postkomunistické Hnutí sjednocených komunistů), kvůli své politice podpory globalizace, militaristických akcí NATO a restriktivní a liberalistické vnitřní politice, dostala k moci pravičácká aliance Pól svobody v čele s fašizujícím magnátem S.Berlusconim (jeho označení za fašizujícího autoritáře není přehnaný, jeho strana Forza Italia má např. polovojenskou složku nazývanou Zelené košile, Berlusconi sám má vůdcovské sklony – přirovnává se např. k byzantskému císaři Justiniánovi, prosazuje ultrakonzervativní přístupy – kupříkladu usiluje o rozsáhlou “reformu” školství, jenž by “odstranila současné úpadkové a levičácké učebnice”, a nahradila je spisky oslavujícími např. italský kolonialismus a éru Mussoliniho atd.). Berlusconiho nástup znamená další rychlé odbourávání sociálních jistot italských pracujících, což vyvolává mohutné stávky i protesty, na mnoha místech dokonce opakovaně dochází k pouličním bojům. Nynější boje zaměstnanců Fiatu, McDonaldu, zdravotníků a dopravních dělníků ukazují, že poraženectví hnutí pracujících Itálie, které bylo možné v určité míře vypozorovat za vlády Olivovníku, končí a začíná nová éra velkých dělnických bojů, že nastupuje renesance úsilí proletariátu o spravedlnost.

 

-PSK-

 

 

Slovníček marxismu-leninismu III. – Imperialismus

Imperialismus je nejvyšší stádium kapitalismu, stádium které nastupuje koncem 19. a počátkem 20.století, svou plně rozvinutou podobu však nabývá až v současně době konce 20. a počátku 21.století. Vladimír Iljič Lenin ve své práci Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu s velkým předstihem odhalil jeho podobu, vady a podmínky zániku: “Imperialismus je kapitalismus v takovém stádiu vývoje, kdy se vytvořilo panství monopolů a finančního kapitálu, kdy nabyl velkého významu vývoz kapitálu, kdy mezinárodní trusty přikročily k rozdělení světa a kdy se dokončilo dělení světa mezi největší kapitalistické státy.”(Vybrané spisy I., str.766). Stručně řečeno spočívá imperialistické stádium kapitalismu v tom, že panství volné konkurence, především národních kapitalistů, je vystřídáno panstvím nadnárodních monopolů, které je základním ekonomickým rysem imperialismu, toto panství nadnárodního kapitálu vytváří světový systém koloniálního a kvazikoloniálního útisku a utlačování obrovské většiny obyvatel světa hrstkou “pokročilých zemí”, resp. hrstkou nadnárodních monopolistů s ústředními sídli v těchto “rozvinutých” zemích. V imperialismu hrají monopoly rozhodující úlohu nejen v hospodářství, ale i v politice kapitalistických zemí a v zásadě výrazně působí na celosvětové dění vůbec. “Podstata základního ekonomického zákona kapitalismu jako takového, a imperialismu zvláště, tkví v zabezpečení maximálního zisku vykořisťováním pracujících dané země, zotročováním a soustavným olupováním národů jiných zemí, loupežnými válkami i jakýmikoliv jinými dostupnými postupy k dosažení maximalizace zisku.”(J.V.S.) Proces zesilování podřízenosti států a jejich představitelů monopolům přitom slouží úzké skupince kapitalistů a přivádí vykořisťování, bídu a ožebračování lidových mas, zejména v rozvojových zemích, až k nejzašší hranici. V imperialismu se stále více přiostřuje hlavní rozpor kapitalismu – rozpor mezi chudobou široké výrobní základny a bohatstvím soukromokapitalistických vykořisťovatelů, kteří si výsledky práce pracujících přivlastňují. Kapitalismus je v imperialistickém stádiu již otevřeně překážkou dalšího rozvoje výrobních sil společnosti, neboť lidové masy odsuzuje k živoření a zničení. V.I.Lenin ve své definici imperialismu dále pokračuje a píše, že výrazem konfliktů mezi výrobními silami pracujících a úzkým kroužkem vykořisťovatelů jsou stále hlubší hospodářské krize, zpomalení tempa výrobní reprodukce, neobyčejné zesílení konkurence mezi monopolistickými svazy a války na rozdělení, případně znovurozdělení trhů. Imperialismus totiž ještě více než nižší stádia kapitalismu zostřuje hospodářské, politické, třídní i národnostní protiklady, které jsou kapitalistickému režimu vlastní – tj. rozpory 1)mezi prací a kapitálem, 2)mezi různými finančními skupinami a imperialistickými velmocemi, 3)mezi vykořisťovatelskými centry a ohromnou masou vykořisťovaného obyvatelstva, zejm. obyvatelstva kolonií a závislých zemí. Pro politický charakter epochy imperialismu je charakteristické, že demokracie je pouhou zástěrkou za níž si neomezeně hospodaří hrstka magnátů finančního kapitálu. Dalším znakem epochy imperialismu je podle V.I.L. krajní nerovnoměrnost hospodářského a politického vývoje v kapitalistických zemích mezi tzv. rozvinutými a rozvojovými státy. Tzv. rozvinuté země, v nichž jsou soustředěna centrální sídla nadnárodního kapitálu i ve vnitrostátních a regionálních trzích vytlačují místní kapitál a bojují o nové (pro ně výhodnější) rozdělení světa. Podle Lenina koncentrace bankovnictví a vytváření bankovních monopolů vedou v epoše imperialismu k přeměně bank z depozitářů úspor obyvatelstva, z prostředníků ve všemocné monopolisty světového trhu. Srůstáním největších bank s průmyslovými monopoly vzniká obrovský finanční kapitál charakteristický příživnickým nabýváním majetku spíše spekulativním oběhem kapitálu než výrobou prostředků. Imperialismus je panstvím nevelké hrstky finančních magnátů, jimž umožňuje bezohledně vykořisťovat pracující masy celého světa a pro nějž je charakteristický vývoz (resp. transfer) kapitálu mezi státy. V honbě za co největšími zisky vtrhá kapitál do zemí v nichž nalézá levnou pracovní sílu i levné suroviny. Dochází k vytvoření určitých vykořisťovatelských center a k boji mezi nimi o volné či obsazené trhy. Monopolisté totiž mezi sebou dělí zprvu sice jen vnitřní trh, později však dochází k rozdělení světového kapitalistického trhu mezi největší nadnárodní monopolistické sdružení. Toto hospodářské rozdělení světa mezi nadnárodní kapitál je spjato s ukončením teritoriálního rozdělení trhů a bojem o jeho znovurozdělení. V důsledku toho vznikají imperialistické války, války za nastolení světového panství některé skupiny imperialistických států nebo jedné, nejmocnější imperialistické země.

-PSK-

 

Jedno stále živé výročí

V roce 1944 se v důsledku hrdinného postupu Sovětské armády přesunuly válečné operace převážně za hranice Sovětského svazu. Významná vítězství dosažená Sovětskou armádou a předobraz celé “rudé” Evropy přiměly vlády USA a Velké Británie k otevření tak dlouho odkládané druhé fronty. Vítězné tažení sovětských vojsk a porážky, které utrpěly armády nacistického Německa a jeho nohsledů, silně narušily mocenské základy proněmeckých vazalských režimů a vytvořily příznivé podmínky pro uskutečnění lidových protifašistických povstání v Rumunsku a Bulharsku. Fašistické režimy v těchto zemích byly svrženy a nové vlády vypověděly hitlerovskému Německu válku. Finsko kapitulovalo. Také protifašistický boj na československém území vstoupil v této době do nové etapy. V srpnu 1944 vznikly v různých oblastech Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny partyzánské oblasti, nad nimiž slovenští klerofašisté ztratili kontrolu. V nacistických plánech na zastavení sovětských jednotek mělo slovenské území velký strategický význam, proto se Hitler rozhodl vyslat na Slovensko okupační vojska. Jejich příchod na slovenské území však loajalitu neupevnil, ale naopak se stal signálem k ozbrojenému i politickému vystoupení lidu proti utlačovatelům. 29.srpna 1944 došlo k celonárodnímu povstání, které v krátké době zasáhlo značnou část středního Slovenska a jehož centrem se stala Banská Bystrica. Slovenská národní rada převzala deklarací z 1.9.1944 nad povstaleckým územím zákonodárnou, vládní a výkonnou moc, řízení obrany osvobozeného území a vyhlásila mobilizaci. Téhož dne byl také vytvořen výkonný orgán SNR – sbor pověřenců. SNR vyhlásila obnovení Československé republiky na nových, sociálních a národnostně spravedlivých základech. Odmítla návrat k předmnichovskému buržoaznímu zřízení a vyslovila se pro spojenectví se Sovětským svazem. Zástupci dělnické třídy, rolníci a příslušníci ostatních vrstev vykořisťovaného lidu se prostřednictvím revolučních orgánů poprvé skutečně podíleli na moci. Komunistická strana, která byla hlavním organizátorem povstaleckého boje, vystoupila z ilegality a přijal vedoucí úlohu při výstavbě lidově demokratické moci. V říjnu se konala konference závodních výborů, která vytvořila základ jednotných odborů, budovaných na revolučních principech. Politický i vojenský vývoj povstání však nebyl bezproblémový. Komunisté a další pokrokové síly museli odrážet neustálé snahy londýnské buržoazní emigrace využít povstání pro své třídní záměry. Představitelé buržoazního (dnes se říká občanského, přitom komunisté byli stejnými občany jako tito rádoby demokraté) odboje, kteří se opírali zejména o část vyššího vedení povstalecké armády, se opakovaně pokusili spojit se i se zdiskreditovanými představiteli fašistického Slovenského štátu. Tyto skutečnosti byly projevem sílícího třídního zápasu o vedení národně osvobozeneckého boje a ve svých důsledcích i o charakter budoucího osvobozeného Československa. Statečný slovenský lid nebyl ve svém boji osamocen – SSSR mu poskytl všestrannou materiální, vojenskou, morální aj. pomoc, mimo nestálo ani vedení KSČ, které vyslalo na povstalecké území skupinu v čele s Janem Švermou. Přestože díky obrovské přesile nacistických vojsk a zradě části velení povstalecké armády (šlo právě o tu část, která byla navázána na londýnskou emigraci) byli povstalci zatlačeni do hor, pokračovali v boji proti okupantům. Okupantská německá vojska sice na krátký čas udržela u moci vládnoucí garnituru klerofašismu, která – zcela izolována od národa – zůstala fašistickému Německu věrna až do konce, ale ani nejbrutálnější teror jednotek SS, jimž vydatně pomáhaly pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy, nemohly zastavit osvobozenecký boj československého lidu, v jehož čele i nadále stály komunisté. Slovenské národní povstání mělo značný vojenský i politický význam. Slovenská národní rada, revoluční národní výbory, závodní výbory a revoluční odborové organizace, revoluční milice, započaté sociální, ekonomické ad. změny, zrod nových rovnoprávných vztahů mezi Čechy, Slováky, Poláky, Rumuny ad. národy, jejichž příslušníci bojovali bok po boku v SNP; i orientace na Sovětský svaz, se staly předobrazem nového lidového a demokratického Československa.

-GPR-

Red.K otázce Slovenského národního povstání doporučujeme výborně psanou publikaci vzpomínek na průběh SNP Čas Vzdoru.

 

Slavné a nezapomenutelné světové festivaly mládeže a studentstva

V měsíci srpnu 2001 se koná v Alžíru jubilejní XV. Světový festival mládeže a studentstva. Zúčastní se ho tisíce mladých lidí z celého světa. Spočítá dnes někdo, kolik mladých se zúčastnilo všech předchozích festivalů? Připomeňme, shodou okolností, III. festival, který se konal právě před 50 lety v Berlíně v roce 1951 a právě také v srpnu. Bylo na něm přítomno na 26 tisíc mladých ze 104 zemí světa. Symbolicky vyjádřili smysl konání festivalu při jeho zakončení na náměstí Marxe a Engelse: “V této slavnostní hodině přísaháme, že věci míru zůstaneme věrni“. A v mnoha řečech opakovali:“Tak přísaháme, tak přísaháme, tak přísaháme.“

Dovol, milý mladý čtenáři, vzpomínku účastníka čtyř festivalů – pražského (1947), varšavského (1955), vídeňského (1959) a moskevského (1985). Čím začít? Přesto, že uplynuly desítky let, stále se mi vybavují krásné vzpomínky. Nejdříve je třeba připomenout bratrská setkání s delegáty či účastníky našich tehdejších bratrských zemí, členy pokrokových organizací mládeže z mnoha zemí světa, účast na kulturních a sportovních pořadech, na výměně zkušeností z činnosti mládežnických organizací… jde těžko dnes vypočítat všechny akce. Mám je konečně zapsány v deníčcích, které jsem si pečlivě vedl, abych se k nim mohl kdykoli vrátit a zavzpomínat.

Tradice festivalů, jak známo, vznikla u nás v Československu - v Praze. Tehdy jako členové Svazu české mládeže jsme se na toto první světové setkání mládeže po druhé světové válce velmi pečlivě připravovali. Z každého kraje odjížděla na závěrečné dny početná delegace. Taktéž tehdy i z našeho mladoboleslavského. Osobně jsem měl možnost zúčastnit se jen prvých dnů, protože v jeho průběhu odjížděla tehdy do bratrské Jugoslávie pracovní brigáda mládeže z Československa na Trať mládeže Šamac – Sarajevo. Byl jsem členem této brigády, která nesla název hrdiny Jana Švermy.

Na varšavském festivalu jsem měl možnost zúčastnit se řady setkání a společných jednání naší delegace s delegacemi mnoha dalších zemí. Pro upřesnění musím dodat, že naši čs. Delegaci čekalo každý den několik desítek takových setkání, takže se delegace musela dělit do menších skupin (při krajských či odborných profesních, kulturních či sportovních), abychom doslova zvládli připravený program. Velmi hezkou vzpomínku mám na setkání zástupců vojenských delegací – mládežníků z naší země, Polska a Německé demokratické republiky. Měli jsme možnost vyměnit si zkušenosti z rozvíjení mládežnické činnosti nejenom v armádě, ale tehdy i v Pohraniční stráži, Vnitřní stráži a Civilní obraně.

A vídeňský festival? Konal se samozřejmě v jiné atmosféře i podmínkách. Ale i tak to nebránilo, aby své poslání tento v pořadí VII. Festival splnil. Vzpomínky např. patří mezinárodnímu koncertu, kde v jeho závěru vystupoval před Picassovým obrazem známý americký zpěvák Paul Robeson. Závěrečné mírové manifestace se zúčastnilo 18000 delegátů ze 112 zemí, zastupovali jsme tehdy na 1200 různých mládežnických organizací z celého světa. Nás Čechoslováků bylo kolem 1000. Po skončení manifestace jsme uspořádali průvod všech účastníků metropolí Rakouska. Skandovali jsme “Praha zdraví Vídeň“, Vídeňané nám často odpovídali “Vídeň zdraví Prahu“, nebo “Ať žije Československo“. Musím dodat, že kdykoli jsme autobusem projížděli kolem sochy císaře Františka Josefa, povstali jsme, salutovali a zpívali “Za císaře pána a jeho rodinu“. Ani o veselí nebyla nouze.

Na XII. světový festival jsem odjížděl jako člen turistické delegace, přesněji řečeno již jako “pamětník“ festivalů. Vážil jsem si toho. Na Moskvu festivalovou jsem se těšil. Zažil jsem přípravy na VI. festival, který se konal v Moskvě v roce 1957. Byl jsem v té době (1955-56) posluchačem Ústřední komsomolské školy v Moskvě a v roce 1956 již probíhaly intenzivní přípravy k jeho konání. Měli jsme možnost některých těchto akcí se zúčastnit, hlavně na nás chtěli moskevští komsomolci, abychom jim předali zkušenosti, jak byl organizován I. festival v Praze. XII. festivalu se zúčastnili zástupci více než 3000 nejrůznějších organizací mládeže z takřka 150 zemí. Naši čs. Zástupci vystoupili více než stočtyřicetkrát v tématických střediscích, uskutečnilo se 104 dvoustranných setkání s představiteli různých mládežnických organizací. Klub čs. mládeže, který byl v Paláci kultury ZIL, navštívilo na 25 tisíc hostů. Měl jsem osobně možnost v tomto klubu se setkat s mnoha mladými –a po pravdě řečeno, znova jsme se vraceli k tradicím festivalů, které vznikly u nás v Praze.

Dnes žijeme v jiné politické situaci, v jiném politickém režimu. Jsem však přesvědčen, že ty tisíce, tehdy mladých lidí z naší země, které se zúčastnily vzpomínaných festivalů mládeže, na ně rády vzpomínají. Já se k nim rád hlásím.

František Kovanda

 

Vzpomeňme zavraždění s. Ernsta Thälmanna

Ernst Thälmann, 16.4.1886 – 18.8.1944 (zavražděný nacisty), byl činitel německého i mezinárodního dělnického hnutí. Jako funkcionář německé sociální demokracie a odborů bojoval za 1.světové války proti imperialistické válce a proti oportunismu. V roce 1920 byl na sjezdu Komunistické strany Německa (KPD) zvolen zaslouženě do jejího vedení. V roce 1923 stál v čele povstání hamburských pracujících. Od roku 1924 v čele KPD, kde zásadově bojoval za bolševizaci strany. 1924-28 kandidátem a 1928-33 člen exekutivy Komunistické internacionály. Podílel se také na vypracování zásad antifašistického boje. Hned po nástupu nacistů k moci v Německu byl zatčen a uvězněn. 18.8.1944 na Hitlerův rozkaz zavražděn v koncentračním táboře Buchenwald.

 

 

T.Svatopluk

Narozen 25.10.1900 Hodslavice, zemřel 30.12.1972 v Gottwaldově

Romanopisec, pokrokový publicista a autor knih pro mládež, bojovník proti vykořisťování a ponižování člověka. Jeden z čelných představitelů socialisticky angažovaného umění.

T.Svatopluk (vlastním jménem Svatopluk Turek) se narodil v Hodslavicích jako syn lékaře rolnického původu. Absolvoval reálku v Kroměříži a do r. 1922 studoval na pražské Akademii výtvarných umění u prof.M.Švabinského. V roce 1922 ze školy odešel a studia již neukončil. Mezi lety 1922-26 žil jako malíř na volné noze. T.Svatopluk i přes svůj maloburžoazní původ vroucně miloval dělnickou třídu a hluboce vnímal její vykořisťování, jejím příslušníkem se také posléze stal. Svou lásku k proletariátu dokázal také tím, že se v r.1924 v Hodslavicích oženil se zemědělskou dělnicí a téhož roku tam vstoupil, resp. spoluzaložil KSČ. Kromě kreslení a malování se od mládí silně zajímal také o literaturu. Debutoval v r.1925 v plzeňském měsíčníku Pramen. Od roku 1926 pracoval po sedm let jako reklamní malíř Baťových závodů a po této době plné tvrdé dřiny a poznávání napsal výrazné, ale hlavně bojové dílo Botostroj. V Botostroji pranýřuje autor vykořisťovatelskou podstatu a zejména odlidšťující moc Baťova systému, kritizuje přeměňování lidí ve slepě poslouchající roboty, jejich vysávání zaměstnavatelem a tělesné i duševní mrzačení v kapitalistickém pekle. Svatopluk v této své knize reprodukuje na vlastní kůži poznané skutečnosti s realismem dokumentu. V Botostroji vytvořil T.Svatopluk nejen pravděpodobně své nejlepší dílo, ale i román novátorský, román s reportážními prvky a zároveň obsahem dokumentu vystihujícího otřesnou sociální realitu zaměstnanců “českého Forda.“ Samotnou knihu potkal neblahý osud – během několika dnů byl náklad zabaven, autor knihy, který již mezitím od Bati odešel byl vyhozen ze zaměstnání a podroben vyšetřování. Soudní spor se táhl čtyři roky a kniha vyšla až r.1946. Další Svatoplukova knížka, Mrtvá země (1936) popisovala prostředí vesnické chudiny na Valašsku (až do konce 30.let žil autor ve Valašském Meziříčí), z jaké se rekrutovali i Baťovi zaměstnanci. I tato jeho próza byla bojově novátorská pravdivě odkrývající vykořisťování rolnictva a stala se tak s několika málo díly dalších autorů (např. Vesnicí od J.Kratochvíla a trilogií Železný kruh od Karla Nového) jakousi protiváhou ruralistické prózy s její prezentací meziválečného venkova jako bašty třídního smíru. I přes velmi tvrdé Baťovi hrozby (hraničící mnohdy až s vydíráním) pokračoval Svatopluk v dílech pravdivě odkrývajících pravou tvář Baťovského režimu – Andělé úspěchu, 1937 popisující prodejní praktiky Baťovských distributorů ad. Německou okupací prožil prakticky celou v ilegalitě, spolupodílel se na vydávání ilegálního Rudého práva – jeho žena byla nacisty vyslýchána a matka vězněna. Po osvobození 1945 pracoval nakrátko v Praze v Rudém právu, aby se posléze znovu usadil v Gottwaldově jako redaktor závodního časopisu. U málokterého spisovatele se tak jasně odráží význam Února jako právě u T.Svatopluka. Přestože znárodněním Baťových továren přešly továrny do dělnických rukou, pravicovým silám nedošel v prvních letech po osvobození dech – o tom svědčí i potíže s uvedením zdramatizovaného Botostroje, které se až do Února 1948 nepodařilo. Podařeným dílem je také kniha Bez šéfa(1953), zobrazující bývalé Baťovy továrny od května 1945 do února 1948 a boj komunistů proti reakcionářům a pozůstatkům starého myšlení lidí. Třetí linii Svatoplukovy tvorby (vedle Baťovské a vesnické tématiky) jsou jeho pražské romány, které představují vyrovnávání se s měšťáctvím, s hodnocením lidí podle majetku a ne charakteru a zejm. kritiku maloměšťáckých vlivů v oblastech citových vztahů. Nejzdařilejším dílem z “pražské linie“ je Dům v Betlémské ulici, jehož děj je umístěn zhruba do roku 1925 a přirovnat by se nejspíše dal k Bouřlivému roku 1905 od A.Zápotockého. Právě zejména tato kniha zachycuje třídní optikou bizardní svět lidí pokřivených jak faktickou bídou, tak snivým přesvědčením, že jsou něco lepšího než dělníci a nacházejících se pod obrovským tlakem měšťácké přetvářky a maloměšťáctví, pod nímž se hroutí všechny přirozené lidské city. Z autorových knih pro mladé představují např. Hrdinové z ostrova cenný přínos pokrokové literatuře pro mladé.

Bibliografie: Beletrie: Botostroj (1933 ihned zabaveno, 1946), Mrtvá země (1936), Andělé úspěchu (1937), O zlém i dobrém (1939), Gordonův trust žaluje (1941), Ze všech nejchudší (1948), Bez šéfa (1953), Dům v Betlémské ulici (vydáno 1959), Hrdinové z Ostrova; Dramata: Botostroj (1951), Stopami úzkosti; Ostatní práce: Bude souzen zrádce J.A.Baťa (brožura,1947), Zrada rodiny Baťovi (brožura,1948), Pravá tvář baťismu (brožura,1959), Oheň a růže (1961); Publicistické články v periodikách Lidová kultura, Rudé právo, Tvorba, Kultura doby, Praha-Moskva, Plamen, Rovnost, Literární noviny, Česky dělník aj.

-PSK-