MLADÁ PRAVDA

10/2001

 

 

 

 

 

 

Zavražděn Abu Ali Mustafa, generální tajemník PFLP

 

 

Abu Ali Mustafa, generální tajemník Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP) byl v pondělí 28. 8. 2001 ve své kanceláři zavražděn laserem naváděnými raketami, vystřelenými  ze dvou izraelských vrtulníků.

Následující den, v úterý, vpochodovala izraelská armáda opět do oblasti palestinské autonomie. K vraždě Abu Ali Mustafy tedy došlo během dalšího zesilování mezinárodní kontrarevoluce. S likvidací Abu Ali Mustafy odešel jeden z největších vůdců palestinského národa. Byl zosobněním druhé intifády a odporu proti Arafatově posluhovačské politice.  

Vždy důsledně bojoval proti korupci a strýčkovaní Arafata, usilujícího pouze o imperialistický "mírový diktát". Abu Ali Mustafa stál u zrodu programu PFLP s názvem: "PFLP ví, že je nutné bojovat nejen proti sionismu, ale také proti imperialistické politice vůbec a jedině tak vytvořit svět bez útisku a nespravedlnosti."

 

V boji proti otevřené agresi a posluhovačské politice se palestinský národ stále více sjednocuje. Abu Ali Mustafův pohřeb se změnil v obrovské demonstrace. Následně byla v Palestině zorganizována generální stávka. Velkým významem pro sjednocování boje palestinského a židovského národa proti sionismu a imperialismu je fakt, že i sami izraelští pracující nyní organizují čím dál větší demonstrace odsuzující státní terorismus a invaze izraelské vlády. Čtyři izraelští vojáci, poddůstojníci, byli před několika dny zatčeni, protože se vzepřeli a odmítli účast v pochodu izraelské armády do palestinské autonomie. Další branci a náhradníci ohlásili, že budou tento příklad následovat.

Solidaritu s bojem palestinského národa za svobodu!

Z "Rote Fahne", týdeníku Marxisticko-leninské strany Německa

přeložil -MKR-

 

 

Japonsko

V poslední době znovu začíná v Japonsku narůstat stávkové a protestní hnutí. Řada pracujících, kterým veřejnými i soukromými médii před červencovými volbami do horní komory japonského parlamentu vsugerován obraz “nového” japonského premiéra Juičira Koizumiho jako zachránce lidu, tvrdě procitla. Reformy prováděné J.Koizumim totiž spočívají v nikoliv tolik v odstranění tradičních oligarchických seskupení od moci jako spíše v rozsáhlých sociálních restrikcích a ekonomické liberalizaci, které dále zhoršují postavení prostých zaměstnanců. Koizumi například podpořil akci jednoho z ředitelů Nissanu Carlose Ghosna, jenž “vyřešil” ekonomické problémy této firmy (způsobené špatným vedením managementu), tím. Že propustil 14 000 dělníků. Jde o pokračování tzv. strukturální reformy Nissanu zahájené zrušením Murayamského komplexu továren patřících Nissanu Motor Company. Existuje dokonce dohoda o strategické spolupráci mezi vládním kabinetem a vedením Nissanu podle níž je továrna, která má být uzavřena, vždy převedena na stát. Ve státních podnicích je totiž zakázáno stávkovat pod sankcí propadnutí podpory v nezaměstnanosti. Státní správa pak podle pokynů firmy provede restrukturalizaci továrny tak, že část zaměstnanců převede do jiných poboček Nissanu (z Murayamských továren např. přešlo asi 600 dělníků do Oppanské továrny v Kanagawě a 900 do Kamininokawské továrny v Točigi) s velkým mediálním aplausem, zbytek asi 90% zaměstnanců je propuštěno a rozmnožují, již tak dost početné řady nezaměstnaných. To velmi ostře kritizoval např. Šintaro Suzuki, předseda Všejaponského svazu dělníků v hutnictví a informačním strojírenství, na demonstraci tří tisíc lidí zorganizované Japonskou komunistickou stranou, která také slíbila sociálně zajistit rodiny dělníků, kteří by se účastí na protestech dostali do problémů. “Nissan nedosáhl profitu zvýšením odbytu zboží, ale zavíráním továren, snižováním mezd a propouštěním dělníků. Takové řešení může být ovšem pouze provizorní a společnost (rozuměj Nissan – pozn. autora) z problémů nevyvede.”, řekl pan Suzuki. “Kdybychom neměli materiální a morální podporu od komunistů, nemohli bychom se protestů zúčastnit”, dodal jeden z přítomných dělníků. Přítomní také potvrdili to, co prohlásil předseda ÚV JKS Tetsuo Fuwa již 23.července 2001 na předvolebním shromáždění na tokijském šinjuckém nádraží před 25 000 přítomnými – “naše země nepotřebuje populárního liberála Koizumiho, který pokračuje v asociální politice předchozích vlád, ale vládu skutečně řešící problémy prostých lidí.”

JKA

 

Lužičtí Srbové mají právo na vzdělání

Ve čtvrtek 13. září 2001 se několik členů KSM zúčastnilo demonstrace na podporu boje za lužickosrbské školství, jíž zorganizovala Společnost česko-lužického přátelství a byl na ni přítomen i saský poslanec Spolkového sněmu Heiko Kosel (PDS). Chybou pořadatelů byla akce nahlášena jako odvolaná, a proto nedorazil větší počet osob než 30. I přesto jsme náš názor vyjádřili natolik úspěšně, že o demonstraci informovala i ČT1 ve svém hlavním zpravodajství. Jediný, komu nestálo za to vyslechnout si názor Čechů, byli pracovníci německé ambasády. Snad příště, až nás dorazí více nebo budeme-li hlasitější.

JKA

 Od začátku srpna protestují v saské obci Crostwitz Lužičtí Srbové proti omezování výuky v menšinovém jazyce. Saské ministerstvo kultury totiž uzavřelo 5. Třídu ve zdejší lužickosrbské škole, prý kvůli klesajícímu počtu žáků z menšinových rodin. Rodiče ale nadále svých 17 žáků posílali do školy, kde se jich ujali učitelé v důchodu. Rodiče byli odhodláni podle předsedy svazu Lužických Srbů „Domowina“ Jana Nucka pokračovat tak dlouho, dokud zemské orgány rozhodnutí nezmění. Domnívají se, že uzavření páté třídy svědčí o úmyslu zrušit celou školu. Saský ministr kultury Matthias Róssler (CDU) napsal „Domowině“ dopis, kde projevuje ochotu o případu jednat, pokud rodiče ukončí protest a pošlou děti do školy v sousední obci. To je však podle „Domowiny“ vydírání.

Pro další protestní akci si „Domowina“ vybrala cestu spolkového kancléře Gerharda Schródera po východoněmeckých zemích a polském a českém příhraničí. Do Ostritzu byly vypraveny autobusy naložené transparenty z Budyšína a Crostwitzu.

Kancléři tam byla osobně předána petice za zachování školy, obdobu této petice je možné podpořit i v České republice. Solidární akce se konala i při zastávce Schródera v Chebu.

Podporu Lužickým Srbům vyjádřili už i někteří poslanci saského sněmu a Bundestagu, zejména z PDS, z české strany mají aktivní podporu např. J. Kohlíčka.

 

Svobodu Pro Mária Banga!

14.9. byl vyhlášen za den podpory vězněného Mária Banga, a proto na tento den svolal Výbor na podporu Mária Banga, jehož je KSM daleko nejpočetnějším kolektivním členem, solidární manifestaci na Národní třídu. Po půl páté se tam sešlo několik desítek levicových aktivistů, aby vyjádřili Máriovi podporu. Přestože pravděpodobně v souvislosti s událostmi v USA byly všude policisté, nedali jsme se zastrašit a atmosféra byla výborná. Rozvinuli jsme rudý transparent a použili další propagační materiály. Představitel organizátorů a následně také první místopředseda KSM přednesli projevy, v nichž nejen upozornili na existenci rasismu v České a Slovenské republice, ale dozvěděli jsme se také, že se uskutečnil několika set hlavý solidární pochod ve Vídni a souběžně proběhli demonstrace i v dalších evropských městech – např. ve Stockholmu, Londýně aj. Pro celou kauzu je velmi významné, že trestný čin jehož se měl M.B dopustit byl překvalifikován z ublížení na zdraví s následkem smrti jen na ublížení na zdraví, protože podle nejnovějších informací zahynul skinhead B.Slámka kvůli chybnému zákroku lékaře, což dokazuje, že Mário není žádným vrahem a potvrzuje se tak skutečnost, že se pouze bránil útoku rasisty. Manifestace skončila přibližně v 18 hodin po projevech a opakovaném skandování hesla “Svobodu pro Mária” poměrně úspěšně. (O to více překvapila absolutní informační blokáda kapitalistických médií, které tuto akci přešli bez povšimnutí.)

PSK

Pozn. redakce: úspěchem mezinárodní kampaně, v rámci které KSM rozšířil informace o případu Mária na 15. SFMS do 143 států světa, bylo i zlepšení podmínek v samotném vězení, kdy dříve byl Mário terčem rasistických útoků dozorců a nyní má již klid.

Slovníček marxismu-leninismu IV.

Demokratický centralismus

(z řeč. démos – lid, kratos – síla, vláda; z lat. centralis – odvozeno z řeckého termínu kraton – bod uprostřed kruhu)

Jedná se o základní princip, o vůdčí zásadu organizační výstavby komunistických a dělnických stran, která v sobě spojuje dvě základní složky: demokracii, tj. vládu lidu (v podmínkách stranických členské základny) jako suveréna s centralismem, tzn. řízením organizace jednotně bez zbytečného tříštění (Lenin snahy o tříštění označoval příznačným slovem autonomismus), jehož znakem je svobodné vědomé podřizování individuálních zájmů zájmům celku.

Princip demokratického centralismu rozpracoval především V.I.Lenin ve svých dílech Krok vpřed, dva kroky vzad a v tzv. Dopise soudruhovi, velký přínos zde znamenala také práce a teorie jeho bezprostředních pokračovatelů. Demokratický centralismus lze s přihlédnutím k jeho dvěma složkám shrnout do šesti nejdůležitějších bodů. Za prvé je nezbytná volitelnost všech řídících orgánů strany zdola nahoru. Za druhé pravidelné skládání účtů stranických orgánů a jejich odpovědnost nižším stupňům stranické organizace. Za třetí demokratický centralismus znamená přísnou uvědomělou kázeň spojenou s tvůrčí aktivitou řadových členů strany. Za čtvrté se musí podřizovat menšina většině. Pátým základním prvkem demokratického centralismu je závaznost usnesení orgánů strany pro členskou základnu a šestým otevřená vnitrostranická kritika a sebekritika na všech stupních organizační struktury strany. Aby se jednalo o demokratický centralismus, je třeba, aby byly všechny tyto leninské principy dodrženy. Silná role ústředí je možná za předpokladu, že “musíme být v osobním styku se všemi výbory, zapojovat do práce všechny nejlepší revoluční síly…”. Demokratický centralismus totiž podle Lenina nelze budovat v oportunistické organizaci, kde neexistuje revoluční vedení. V takovém případě vznikne jakási parafráze demokratického centralismu vyznačující se jednak autoritářstvím ústředí vůči nepohodlným zásadovým osobám a jednak tzv. otevřeností, organizační nedůsledností, autonomismem vyhovujícím pravicovým silám ve straně. Lenin píše: “Obhajovat autonomismu proti centralismu je zásadní rys vlastní oportunismu v organizačních otázkách.” A dále: “Je-li při ideologickém a praktickém vedení hnutí a revolučního boje proletariátu nutná co největší centralizace, pak pokud jde o informovanost a odpovědnost, je nutná co největší decentralizace…,možnost sebemenší skupiny obracet se na ně a kritizovat je (rozuměj ÚV) a nejenom možnost, ale pravidelnost styku s ústředním orgánem… znemožní smutné následky náhodně nezdařeného složení.” Ještě otevřeněji tyto názory, které nekompromisně odhalují nepravdivost tvrzení nepřátel komunismu , že demokratický centralismus je byrokratickým a autoritářským způsobem vedení strany, vyjádřil další představitel komunistického hnutí J.V.Stalin: “Čeho je třeba k tomu, aby se široce rozvinuly síly a schopnosti dělnické třídy a pracujících vůbec, aby jim byla dána možnost navyknout si řídit záležitosti své země? K tomu je zapotřebí, především čestné a bolševické provádění sebekritiky, čestné a bolševické provádění kritiky nedostatků a chyb v práci vedení a funkcionářů strany zdola. Nedostatečné provádění sebekritiky vyvolává u mnoha pracovníků nutně byrokratičnost, domýšlivost, nadutost, naparovačnost. Zejména situace, kdy se všechno daří, je velmi příznivá pro vznik nálady nekritičnosti k vlastním nedostatkům. Proto se především v době úspěšného rozvoje a v klidných obdobích může objevit u některých stranických vedoucích činitelů přílišná sebedůvěra, pohrdavost k hlasům kritiky z úst řadových komunistů. Někteří soudruzi si myslí, že lidi lze kontrolovat jen shora, když vedoucí kontrolují ty, jež vedou, podle výsledků jejich práce. To je nesprávné. I když kontrola shora je nutná jako jedeno z opatření kontroly plnění uložených úkolů, ještě důležitější je kontrola zdola, při níž členové strany, prověřují vedoucí, upozorňují na jejich chyby a ukazují cestu k nápravě. Je tedy nutno spojit kontrolu shora prověrkou zdola. Má-li být heslo sebekritiky, které je jedním ze základních zásad demokratického centralismu, důsledně provedeno, je třeba rozhodně bojovat proti všem kdo brzdí a brání jejímu rozvíjení, je třeba všechny ty, kdo přicházejí se zdravou kritikou, chránit před pronásledováním. Je nutno nemilosrdně bojovat proti potlačování a pronásledování kritiky. Pronásledovat kritiku znamená rozkládat stranu a zavádět do strany byrokratické prvky – to je nepřípustné.”

Existence a fungování demokratického centralismu, jakožto základní organizační zásada komunistické strany, je podle Lenina možná pouze za předpokladu, že se jedná o stranu skutečně, zásadovou, revoluční, jejíž vedení má přirozenou autoritu vzešlo z této zásadovosti a z dodržování absolutní odpovědnosti vůči členské základně a otevřenosti směrem k prostým členům strany. Pokud je výše uvedený předpoklad splněn (tj. v podstatě naplnění první složky demokratického centralismu, má vedení právo požadovat od členů uvědomělou kázeň, poslušnost a může bez obav rozhodujícím způsobem vést hnutí, včetně řešení otázek všech stupňů stranické struktury (zde jde o naplnění druhé definiční složky demokratického centralismu).

Kultura

 

Z České poezie

Ilja Bart

Vlastním jménem Julius Bartošek, narozen 17.5.1910 Chrudim, zemřel 11.11.1973 v Praze.

Tvůrce společensky angažované lyriky příslušník vlny tzv. nové proletářské poezie na počátku 30. let; básník, spisovatel, překladatel.

Ilja Bart (vl. jm. J.Bartošek) se narodil v Chrudimi jako syn středoškolského profesora. Jeho strýcem byl Theodor Bartošek, známý komunistický funkcionář, advokát činný v Rudé pomoci i dalších pokrokových organizacích. Dá se říci, že v jeho šlépějích šel také Ilja. Po absolvování gymnázia vystudoval práva, ale jakmile se ve Španělsku rozpoutala občanská válka, přihlásil se Ilja Bart jako dobrovolník do komunistických interbrigád. Nejprve proti Frankovým fašistům bojoval na aragonské frontě, poté působil mezi lety 1936-38 jako válečný zpravodaj Rudého práva v Madridě, Valencii, Toledu i jinde. Básnické nadání a lásku k poezii prokázal již ve své první sbírce Slunce nad blátivým jarem (napsal pod pseudonymem Ilja Hlučák, 1927), která je zřetelně psána pod vlivem děl Šrámka a Wolkera. Ilja Bart byl spoluzakladatelem Literární brigády Mladé gardy. Publikoval v Levé frontě, Činu, Lidové kultuře, Právu lidu, Rudém právu, Tvorbě, Haló novinách ad. Překládal ruskou a zejména sovětskou literaturu, překlady vycházely v levicových časopisech a novinách, zejm. v Rudém právu – z této oblasti připomeňme např. D. Bědnyj:O smyslu básnictví (1933, s výborem básní), Mladá sovětská lyrika (1936), F.García Larca:A v Cordobě umírat…(1937). Za báseň Puška získal v r.1934 stipendium k ročnímu pobytu v SSSR jako odměnu za literární cenu mezinárodní soutěže proletářských spisovatelů. Bart byl zejména autorem politické poezie, bezprostředně spjaté s aktuálními otázkami třídního zápasu proletariátu. Jeho politická angažovanost se zobrazuje i v trojici básní–reportáží ze 30.let. Jde o Nádraží (1934) v němž popisuje lidi cestující vlakem a odhaluje nespravedlnost kapitalismu a nutnost revoluce. Gejzír (1936) zobrazuje smrt nezaměstnaného na ulici a ostře odsuzuje chamtivost kapitalistů, jejich snahu o zisk za každou cenu. Poslední z této triády je dílo Matka a syn, které ve formě pěti fiktivních dopisů mezi matkou a jejím synem bojujícím v interbrigádě proti španělským fašistům, líčí i jeho zážitky z bojů za svobodnou Španělskou republiku. 1938-1940 pracoval Ilja Bart v Mautnerových textilních závodech. Mezi lety 1940-43 byl za svou ilegální činnost vězněn a do konce války totálně nasazen v zemědělství. Po válce působil v kulturním a propagačním oddělení ÚV KSČ, později ve Svazu protifašistických bojovníků. Ani výkonem funkcí se však neodcizil prostým lidem, což dokazuje i fakt, že se dobrovolně přihlásil na uhelnou brigádu, na níž prožil rok 1946. 1949–50 pracoval v redakci Rudého práva, 1952-53 jako redaktor ČTK. Souběžně s tím publikoval v časopisech Nový život, Práce, Plamen aj. Uspořádal sbírku “žalářní a koncentráčnické poezie” Hlásíme příchod (výběr básní např. Josefa Čapka, Miloše Jirko a dalších), dále uspořádal soubor sovětských protiválečných básní Slovo míru(1951). 1946 a 1948 vyšly jeho překlady K.Simonov:Přátelé a nepřátelé, Zpěvy země sovětů ad. V té době vyšel také první svazek jeho vzpomínek Na gestapu, zachycující zážitky vězně nacistických žalářů. Obdobný námět má i román Zásnuby smrti (1959). Koncem padesátých let vyšla Bartova próza Kráter se otevírá, v němž vzpomíná na své zážitky z války ve Španělsku. Mezi lety 1961-68 působil v ÚV Svazu zaměstnanců pro hornictví a energetiku (přitom v letech 1966-68 zejména jako kulturní referent Ústřední rady odborů). V sedmdesátých letech vyšli jeho sbírky Vrásky(1970), poema Tři lidé(1971), Kde(1972) ad. Zemřel v listopadu 1973, ale jeho díla a památka revoluční činnosti jsou stále živé.

Bibliografie: Slunce nad blátivým jarem (1927, pod pseudonymem Ilja Hlučák), Nádraží (1934), Písně s náhubkem (1936), Gejzír (1936), Matka a syn (1936), Duňte hrany (1945), Písně zaživa zazděného (1946), První svazek Dnů života Na gestapu(paměti 1946), Lidé z Viktorky (hra 1950), Španělské rytmy (1950), V zákopech míru (1952), Kamarád horizont (výbor z díla,1954), Navrácené dálky (1956), Uhelný kraj (1957), Kráter se otvírá (próza 1957), Zásnuby smrti (próza 1959), Zvony a hvězdy (výbor básní, 1960), Druhý svazek dnů života (paměti 1966), Vráska (1970), poema Tři lidé (1972), Kde (1972)

Uspořádal a vydal: Hlásíme příchod (1945), Zprávy ze země sovětů (1945), Slovo míru (1951)

PSK

Gross nás opět rozesmál

V souvislosti se vznikem (či spíše znovuobnovením) krajské soustavy v České republice má proběhnout reforma veřejné správy. Jednou z hlavních složek této reformy je odbourávání okresů, k němuž má dojít do roku 2002. Tento krok byl, proti odpůrcům poukazujícím mimo jiné na to, že se tím veřejná správa opět vzdálí občanům, odůvodňován především snahou o odbourávání přebujelé administrativy a zjednodušení úředního systému. K propagátorům a obhájcům takového kroku patřil i nynější ministr vnitra Stanislav Gross. Znovu se ovšem ukazuje, že veškerá argumentace pravice i sociální demokracie jsou pouhé pokrytecké fráze. Nedávno (v první polovině září) se totiž pan ministr Gross přiznal, že i když se okresy zruší a správa se koncentruje do krajů, počet úředníků vzroste, a to přibližně až o jednu třetinu, stejně vzrostou i výdaje na administrativní aparát. Zajímavý způsob odbourávání byrokracie. Ještě zábavnější však bylo ministrovo odůvodnění, že: “I ve vlaku, když chce někdo jet první třídou, musí si připlatit.” Je dobře, že si pan ministr aspoň někdy vzpomene na svou bývalou profesi (tzn.strojvůdce, i když by to měl myslím dělat častěji, aby občas myslel jako normální člověk), ale označovat rozšíření české byrokracie za zkvalitnění až na úroveň vlakové 1.třídy se mi zdá poněkud přehnané. Pokud se jedná o první třídu, tak leda základní školy. Položme si všichni otázku – skutečně nevidí česká vláda jiné oblasti, které by příliv financí potřebovaly více?

SRP

25. výročí úmrtí Mao Ce-tunga

Když 9. září 1976, ve věku 82 let, zemřel Mao Ce-tung, neoplakával tohoto velkého revolucionáře pouze čínský lid, ale také milióny pracujících na celém světě. Mao Ce-tungem byla zosobněna touha všech utlačovaných a utiskovaných. Byl historicky vynikající osobností, která ukázala cestu k socialistické budoucnosti jak dělníkům a rolníkům nevyvinutých koloniálních zemí, tak i pracujícím v imperialistických metropolích. Proto musel být právem Mao Ce-tungem okouzlen tvrdě pracující dělník, stejně jako pokrokový intelektuál. On vedl socialistickou Čínu, kterou sám označil za "rozvojovou zemi" k nadšené realizaci revolučních principů, které ji plně industrializovaly. Také jeho vůdčí postavení v mezinárodním komunistickém hnutí vedlo k nepopiratelným pokrokům v revolučním organizování  pracujících v průmyslově vyspělých zemích Evropy a Severní Ameriky, především mladých lidí.

Od poloviny padesátých let začali pokrokoví lidé celého světa cítit, že s jejich velkým vzorem, Sovětským svazem, "není vše v pořádku". Vpřed se deroucí síly maloburžoazie v sovětském vedení dosáhly na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 svého vrcholu. Nová, byrokraticko - kapitalistická třída s Chruščovem v čele tam uchopila moc, bojujíce za zkázu socialismu a kapitalistickou restauraci.

Ve slavné "Polemice o generální linii mezinárodního komunistického hnutí" ukázala Komunistická strana Číny kritiku sovětské politiky veřejnosti. Odhalila, že v SSSR nevyhnutelně dochází k restauraci kapitalismu a tím k opětnému vykořisťování pracujících. Na negativním vývoji v Sovětském svazu vyvinul Mao Ce-tung základní kritiku byrokratizace, kterou se nebál použít ani proti členům vlastního stranického vedení.

Mao Ce-tung sebekriticky poukázal na to, že také v Číně po vítězné revoluci dochází mezi vůdčími revolucionáři k podobným tendencím jako v SSSR. Mezi mnohými vůdčími funkcionáři KS Číny totiž vládl pocit absolutní spokojenosti s dosaženým, mnozí se, v jim lidem svěřených úřadech, zařídili jako doma a začali získávat stálé větší a větší privilegia vůči obyčejným pracujícím. Toto pronikání maloměšťáckého myšlení mělo ekonomicky zaostalé Číně zvlášť živnou půdu.

Koncem čtyřicátých let, po porážce cizích imperialistických sil, zvítězil pod vedením Mao Ce-tunga odpor revolučních mas proti domácí zpátečníké moci. V roce 1949 tak Mao Ce-tung mohl na pekingském "Náměstí nebeského klidu" uvést slavnostně ve známost vítězství čínské revoluce. Tím se pomět sil ve světě významně změnil ve prospěch revolučního dělnického hnutí. Po revoluci ještě následovalo dlouhé přemáhání bídy a hladu a také boj s úpornou zaostalostí budování lidové moci. Avšak i stěmito překážkami dokázal čínský lid heroicky bojovat.

Ale Mao Ce-tung nebyl jen praktickým revolucionářem, jenž velmi dobře rozuměl prostému lidu, byl taktéž vynikajícím teoretikem marxismu-leninismu, zejména jeho příspěvky k dialektickému materialismu jsou neocenitelné.

V roce 1966 Mao Ce-tung rozvinul teorii velké proletářské kulturní revoluce, jako nejvyšší formy třídního boje za socialismu. V ideologicko-politické mobilizaci miliónových mas dělníků, rolníků, revolučních intelektuálů a mládeže tehdy rozpoznal rozhodující hráz k zamezení restaurace kapitalismu. Velká proletářská kulturní revoluce představuje nejprogresivnější způsob boje proti nebezpečí uchopení moci revisionismem skrz posilování socialistického myšlení formou skoků a upevňováním diktatury proletariátu.

 Nikdy dříve v dějinách neměla žádná vláda odvahu k takovému vyvolání kritiky svých vlastních chyb. Se svým zvoláním "Palte na štáby měšťáků!" uvedl Mao Ce-tung celou zemi do rozsáhlé revoluční bouře. Především mladí lidé pak rozpoznali hrozící možnost uchopení moci revizionistickými silami a snahy zničit socialismus. Kulturní revoluci doprovázely také velké budovatelské projekty ve školství a zdravotnictí i stavby rozsáhlých závlahových zařízení a progresivní industrializace zaostalých oblastí.

Kulturní revoluce vedla k velkému mezinárodnímu šíření nadšení pro Mao Ce-tungovi ideje a lidovou Čínu v 60. a 70. letech. V mnoha imperialistických zemích se stala impulsem pro budování nových marxisticko-leninských stran oproštěných od buržoazních tendencí.

V měsících před Mao Ce-tungovou smrtí nastávala v Číně nutnost další kulturní revoluce, která by odstranila opět se vzmáhající byrokracii. Buržoazní síly pod vedením Teng Siao-pchinga, které byly dříve odstraněny ze státního a stranického aparátu se opět chystaly k uchvácení moci. Protistranické složky bez rozpaků využily nejistoty po Mao Ce-tungově smrti. K mámení lidových mas se přitom nestyděly využít Mao Ce-tungovy zástavy, kterou však ve skutečnosti zrazovaly paděláním Mao Ce-tungova celoživotního díla.

S rehabilitací Teng Siao-pchinga bylo uchopení moci buržoazií zpečetěno - v Číně zvítězila kontrarevoluce. Politické a hospodářské vymoženosti lidově-revoluční vlády byly odstraněny a pod vlajkou "Modernizace" a s heslem "Obohacujte se!"  se začal praktikovat nezřízený kapitalismus. Již brzy proto došlo k mnoha rolnickým povstáním a dělnickým nepokojům. Obraz lidové Číny byl pak pro svět důkladně zničen novou buržoazií, poskytující mnoho střeliva pro antikomunistickou štvanici.

Tento negativní vývoj v Číně byl pro všechny obhájce marxismu-leninismu velikým úderem, ale zároveň i impulsem, aby se ještě více zabývali vnitřními rozpory výstavby socialismu a metodami jejich řešení.

Revolučními komunisty na celém světě byl Mao Ce-tung vždy považován za klasika marxismu-leninismu, autora mnoha politických a filosofických prací, které podstatně rozšířil marxisticko-leninskou teorii. Ač se buržoazie snažila Mao Ce-tungovo dílo mnohokrát zdeformovat, zůstává Mao Ce-tung i dnes symbolem pro spravedlivou rebelii mládí, revoluční elán a sounáležitost mezi obyčejnými lidmi. Krizový vývoj kapitalismu nepřetržitě vytváří podmínky pro nový rozvoj boje za skutečný socialismus a nové nadšení pro představy Mao Ce-tunga. Ze všech svých sil proto pracují marxisté-leninisté na celém světě za uskutečnění socialistické revoluce, která bude také poctou tomuto velkému člověku!

Vladimír Kouba

 

Demonstrace v Brazílii

   Druhé největší brazilské město Rio de Janejro, které je v povědomí české veřejnosti spojeno s karnevaly, se v posledních měsících stalo dějištěm mohutných demonstrací, jež patří možná k nejpočetnějším v celé historii Brazílie. Možná až jeden milion lidí opakovaně vychází do ulic, aby tak vyjádřil nespokojenost s vládou prezidenta Fernanda Henríqua Cardosa vedoucího zemi již od r.1994. Ač je Cardoso sociální demokrat (nebo právě proto), nesplnil žádný ze svých předvolebních slibů. Naopak vytvořil vládu s pravicově konzervativními Liberální frontou a Brazilskou pokrokovou stranou a pokračuje v politice neoliberalizace a tzv. ekonomických reforem naordinovaných Mezinárodním měnovým fondem (díky nimž se inflace v Brazílii pohybuje ve dvou až trojciferných číslech a brazilská měna reálně ztratila již 25-30% ze své hodnoty). Prezident, který při nástupu sliboval 9 milionům bezzemků agrární reformu se ihned po volbách postavil na stranu velkostatkářů a nezměnil stávající stav, kdy 12% celkové půdy (kvalitativně ta nejlepší) patří 3000 osob, zatímco miliony nemajetných rolníků nemají nic a nachází se v podstatě v postavení nevolníků. V zemi bují korupce a nejnověji zde propukla energetická krize, ohrožující samu existenci obyvatelstva žijícího ve městech. I přes názorové rozdíly se pokrokové opozici podařilo v červnu vytvořit neformální jednotnou protestní frontu. Zahrnuje jak politické strany (klíčovou roli v ní hraje Komunistická strana Brazílie a Brazilská socialistická strana, dále zde je Dělnická strana, Zelení, menší Socialistická strana brazilských dělníků, a dokonce i vládní centralistická Strana brazilského demokratického hnutí), odbory (hlavně CUT) a mládežnické organizace včetně oficiálního Národního svazu studentstva reprezentujícího 9 milionů středoškoláků a vysokoškoláků. Cíl demonstrantů je jasný – svrhnout protilidovou vládu, „která z Brazílie dělá polokolonii USA a EU“, jak trefně prohlásil předseda Komunistické strany Brazílie J.Amazonas de Souza Pedroso.

                                                                                                                         PSK

 

Krajské setkání komunistické mládeže v Karviné

Ve dnech 8. 9. září zorganizovala pod záštitou krajské rady KSČM Zájmová skupina mládeže při OV KSČM v Karviné 1. krajské setkání komunistické mládeže. Mezi účastníky setkaní takřka ze všech okresů Moravsko-slezského kraje byla také šestičlenná delegace Komunistického svazu mládeže v čele s předsedou KSM J.Gottwaldem. Velkou většinu diskusí, kterých se účastnili i poslanci Recman a Vymětal a senátor Petráš zabraly překvapivě otázky na přítomné delegáty XV. světového festivalu mládeže a studentstva v Alžírů. Mladší i starší na besedě zajímala nejen stanoviska mladých lidí v Evropě k otázkám připravovaného protestu proti zasedání NATO v Praze a rozšiřování Evropské unie, ale i konkrétní informace z průběhu festivalu.  Nakonec však  došlo i na debatu s přítomnými členy Parlamentu. Poté se účastníci přesunuli do nově otevřené sportovní haly, kde si mohli vzájemně změřit své síly ve squashi, badmintonu a tenise a zároveň navštívit i místní posilovnu. Tato sportovní hala je skutečnou chloubou Karviné a byla postavená také díky velkému úsilí místní KSČM. Následovala prohlídka Karvinského zámku, patřícího dříve rodině Laryšů. Večerní kulturní program pak obstaral svým vystoupením sportovní karatistický klub a hudební skupina, hrající k tanci i poslechu. I o politických tématech se pak diskutovalo do brzkých ranních hodin. Jednalo se o akci veskrze vydařenou a my jen přejeme, aby se stala tradicí.

-MKR-

Kunětická hora

Druhý zářijový víkend byl vyhrazen tradičnímu setkání mládeže a levice na Kunětické hoře.

Jako každý rok i letos se na Kuňku vypravila delegace KSM.

Přijela už v pátek, jelikož na tento večer byl zajištěn kulturní program. A stál skutečně za to. Zdařilé vystupování country kapel pokračovalo hodně přes půlnoc a tak ani nevadilo, že se příliš mladých, místních účastníků nedostavilo. Většina zúčastněných si čas od času vlezla mezi kapelu a zpívalo se sborem dohromady.

Druhý den byl čas pro oficiálnější program. KSM postavil svůj informační stánek, samozřejmě také s peticí proti školnému, zájem byl hlavně o informace z 15. Světového festivalu mládeže a studentstva.

Na pódiu se střídala vystoupení hudebních skupin, poté pozdravili přítomné i představitelé komunistické strany a symbolicky i zahraniční hosté. To již se však strhla doslova průtrž, zejména při zpěvu Internacionály. Ani tento déšť však neodradil lidi od účasti na této slavnosti, stánky na párky, kuřata, langoše, něco teplého k pití byly obklopeny frontami a před deštěm přítomné schovávaly deštníky. A obšas vysvitlo i slunce.

U stánku KSM mezitím probíhalo čilé setkávání s dávnými a novými přáteli a pak již byl čas vydat se z bahnitého parkoviště zpět.

 

SETKÁNÍ V HOLANECH

1. září se uskutečnilo již poněkolikáté setkání mládeže a levice v Holanech - „Slavnost národů“ . Tentokrát bylo spojeno i s krajským turnajem ve stolním tenise.

Mimo dětí a mládeže a místních členů KSM se akce zúčastnila i skupinka pražských členů vedená předsedou. Jako u většiny akcí i tato začínala již den před oficiální částí – v pátek. Ubytování v chatkách, bezvadná večeře, prohlídka okolí, návštěva pohostinství, večer plný povídání a toho něčeho dobrého, např. vínka, a už bylo ráno.

Druhý den dopoledne probíhal v několika kategoriích zmíněný turnaj a na jeho sklonku začala oficiální slavnost, účast však byla poznamenána špatným počasím. A tak přítomní lidé, poslanci Brynychová a Kohlíček, Heiko Kosel ze saského sněmu a hosté z velvyslanectví východních zemí diskutovali o situaci ve svých zemích o volbách, o problému lužickosrbských škol, o 15. Světovém festivalu mládeže a studentstva, neboť zde bylo přítomno dokonce několik delegátů, a to nejen z KSM.

Za finanční podporu této akce (a podporu mladých účastníků) se závěrem sluší poděkovat pořadatelům, zejména poslankyni Brynychové, která mládež doprovázela již od pátečního večera.

-STE-

Kolumbie - nový Vietnam

V devadesátých letech Kolumbie byla hlavním příjemcem vojenské pomoci a výcviku na polokouli, v současnosti míra této "pomoci" stále narůstá. Záminkou je válka proti drogám. Ve skutečnosti jsou dodávky do armády, která si vysloužila nejhorší hodnocení na polokouli, co se lidských práv týče; a je velice blízce spojená s polovojenskými teroristy a drogovými bossy. Informací o tomto tématu je mnoho a jsou šokující, ovšem jen málo z nich se dostane na širokou veřejnost, kterou by vyděsily."

Noam Chomsky, Columbia Bullletin

 

Národní média troubí na poplach žádajíc vyšší míru intervenování armády Spojených států do vnitřních problémů latinsko-amerického národa Kolumbie. Podle vládních médií, jednotky spojené s FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) jsou "narkoteroristi" chytrý termín spojující démonizované postavy drogových dealerů a "teroristů". To, co média Američanům neříkají, je celá pravda.

Kolumbie je mnohem víc než jen jednoduchá země umístěná v Latinské Americe; je to národ, jehož 45 procent jsou afričtí Kolumbijci. Většina z nich žije v pobřežních regionech země, na pobřeží Tichého oceánu zvaném Choco, a na pobřeží Atlantického oceánu zvaného Uraba. Jsou to tyto oblasti, kde jsou ozbrojené polovojenské jednotky aktivní, a kde provedli mnoho masakrů afro-kolumbijců. Jména vesnic jako Urrao, La Jagua de Ibirico, Dabeiba, Antiqui a Pavarando jsou více než místa na mapě; jsou to synonyma pro masakry prováděné Spojenými státy podporovanými polovojenskými jednotkami. Jednou s polovojenských skupin, podporovaných USA je ACCU (Sebeobrané oddíly Cordoby a Uraby). Hádejte, kterou skupinu podporuje CIA, FARC nebo ACCU? A když si vzpomenete na drogové transporty prováděné CIA v jiných částech svět, co myslíte, že se děje v Kolumbii? Nezávislý novinář, píšící do čtvrtletního Kolumbijského bulletinu, informuje:

"Většina kolumbijských levicových guerril, obvzlášť mezi dřívějšími promoskevskými FARC, je skutečně ve spojení s drogami. Ovšem americká mezinárodní studie před nedávnem objednaná bývalým Clintonovým ambasadorem v Bogotě, Mylesem Frachettem, označila jejich roli jako omezenou na ochranu sklizní a v menší míře další operace. Naproti tomu pravicové polovojenské oddíly spojené s armádou ochraňují mnohem víc drogové laboratoře a vnitřní tranzitní cesty, jak potvrdily zdroje USA i Kolumbie: transporty drog jsou opět pod kontrolou polovojenských jednotek."

Tyto informace si nepřečtete v oficiálních novinách a neuvidíte je v oficiálním televizním zpravodajství, ale člověk by se mohl podivit proč. Tyto informace by měly být zveřejňovány v oficiálních zpravodajstvích USA, měly by je znát lidi, kteří jsou neustále vyzýváni, aby "zastavili narkoterorismus."

Média vyrábějí nové nepřátele, které by říše měla zničit, další rebelie, které by měla rozdrtit ve jménu kapitálu. Mezitím se nikdo neodvažuje ani naznačit, že drogový průmysl mohl být živen historicky největší chutí Američanů na víc a víc kokainu!

Americká vojenská intervence nemá nic do činění s "narkoterorem", ale je motivovaná jen potlačením vzpoury, která ohrožuje imperiální kontrolu na polokouli. Učenec Rensselaer W. Lee III. napsal v zářijovém čísle Orbis roku 1988, že snahy Latinské Ameriky a Spojených států zastavit řeku kokainu proudící na sever jsou takřka jistě odsouzeny k neúspěchu: "Řešení, jestli vůbec nějaké existuje, neleží v Andských džunglích, ale v USA. Těch šest milionů lidí, kteří dnes berou kokain musí změnit své zvyky."

Řekněme NE! této falešné drogové válce !!!

Mumia Abu Jamal

(převzato z rudyprapor.webpark.cz)

Z konference proti rasismu v JAR

Po intenzivním zkoumání rasismu ztělesňovaném v politice vlád USA, Jižní Afriky, Izraele, dalších koloniálních vlád, Světové banky, MMF, nadnárodních korporací oznámil ministr zahraničí USA Colin Powell, že USA by chtěly opustit v neděli konferenci, a to kvůli diskusi o apartheidu v Izraeli. Podobně na tom byla Kanada a Izrael.

Světová konference proti rasismu, rasové diskriminaci, xenofobii a vzájemné intoleranci (WCAR) v Durbanu, Jižní Afrika, pokračovala uprostřed mnoha pouličních protestů a diplomatických sporů. Prezident Jižní Afriky Thabo Mbeki se hodně rozhněval během svého vystoupení na konferenci nevládních organizací pro její neochotu ukázat na pravého viníka - vládní neoliberální ekonomickou politiku. Delegace USA prodloužila svou účast na konferenci až po vyjmutí témat o reparacích a sionismu z programu, což také potvrdilo, že USA jsou odpovědné za současný a historický rasismus prosazovaný jejich politikou. Muslimské země se spojily do skrytého pozorovacího statusu v Mezinárodní asociaci gayů a lesbiček. Vláda Indie volala např. v národní komisi pro lidská práva, že téma kast je nevhodné, jelikož prý kasty nejsou rasismem apod.

Už úvodní ceremonie byla poznamenána zlostnou konfrontací mezi Palestinci a Židy. Mary Robinson, vysoká komisařka OSN pro lidská práva, byla pozdravena tisícovým aplausem, když vystoupila na podium a řekla, že by otázka Palestiny měla být diskutována. To se ještě nerozzlobil strýček Sam. Tisíce lidí se vydalo také do ulic Durbanu, aby vyjádřilo své pohledy na témata konference. Shodně s konferencí vyzvali antiprivatizační a antiglobalizační aktivisté ke generální antiprivatizační stávce. Africké ženy se shromáždily, aby přednesly své názory nejen pro konferenci OSN, ale pro lidi celého světa.

Pro další informace můžete použít adresy Women´sNet (http://www.womensnet.org.za/index.html) nebo mezinárodní rádio FIRE (http://www.fire.or.cr/).

Fórum nevládních organizací najdete zde:

http://www.racism.org.za/index.html, deklaraci OSN na

http://www.unhchr.ch/html/racism/

a stanovisko černého radikálního kongresu na

http://groups.yahoo.com/group/brc-press/message/48

a o rasismu v USA na

http://www.whiteprivilege.com/

 

65 let od založení organizace maďarské mládeže v Československu

Stále hrozící větší nebezpečí fašismu v Německu vyvolalo oprávněné snahy pokrokové mládeže Československa o své sjednocení. Iniciativně se tímto zabývalo zasedání ústředního výboru Čs. Komsomolu již v listopadu 1935. Na tomto jednání byl přijat závěr přebudovat Komunistický svaz mládeže v masovější organizaci mládeže. V říjnu 1936 (také před 65 lety) projednávalo vedení Komunistické internacionály mládeže iniciativu Čs. Komsomolu na vytvoření samostatných, legálních národních svazů mládeže v českých zemích, v německém příhraničí, na Slovensku, v maďarských oblastech i na Zakarpatské Ukrajině. Zároveň Komsomolu bylo uloženo usilovat o spolupráci se socialistickými a antifašistickými organizacemi mládeže. To se podařilo realizovat, nejdříve v českých zemích, kdy 23. června 1936 byl v Praze ustaven Svaz mladých. Koncem roku na Slovensku vznikl Svaz slovenské mládeže se shodně podobnými cíli jako Svaz mladých. Následoval vznik dalších pokrokových organizací mládeže, v listopadu vznikl Svaz německé mládeže v ČSR – Deutscher Jugendbund, začátkem roku 1937 v Zakarpatské Ukrajině – Sojuz karpatoruskich molodych. V říjnu 1936 vznikla také organizace pokrokové maďarské mládeže v ČSR pod názvem Magyar Fiatalok Szóvetsége.

Připomínáme si vznik těchto pokrokových národních svazů mládeže jako důkaz snahy mladých pokrokových lidí v Československu postavit se proti nebezpečí fašismu. Byl to důkaz i toho, že bez rozdílu národnostního, mnohdy i politického přesvědčení se podařil tento čin, který vzešel z iniciativy Čs. Komsomolu. Dobře na tuto výzvu reagovala i maďarská pokroková mládež žijící v Československu. Právem si toto 65. výročí připomínáme.

František Kovanda

Izrael útočí na Palestinu

Izrael využil americké situace ke stupňování útoků proti centrům Palestinců na Západním břehu a v pásmu Gazy.

Izaelská armáda, která dříve obklíčila Jenin na západní břeh tanky a jednotkami, zaútočila večer 11. 9. A zabila 9 Palestinců a tucet jich zranila, prý jako odvetu za bombový útok na železniční stanici Nahariya, kde byli zabiti 4 izraelští vojáci. Následující den zaútočili Izraelci na Jericho, zabili mnoho lidí a zranili další. V dalším incidentu byli zabiti 2 Palestinci, když byl zastaven jejich vůz taxi a pak následovala "standardní operační procedura", jak Izraelci nazvali zahájení palby na vůz… Případů je samozřejmě více…

V poslední době jsme ale svědky dramatického poklesu ochoty Izraelců vstupovat do armády a účastnit se okupace.Od začátku Intifády je za to uvězněných nejméně 26 lidí. To porovnejte se 3 uvězněnými v předchozím roce. Ale to je jen vršek ledovce. Podle dat New Profile (http://www.newprofile.org/english/) množství Izraelců, kteří dokončili pravidelnou vojenskou službu, poklesl pod 50% (dnes je to okolo 44%).

-ZST-

Podvýživa, hlad a lidská práva

Loni vydala Organizace pro výživu a zemědělství OSN (FAO) publikaci, v níž údaje vztahující se k letům 1996-1998 by nikoho, komu jde skutečně o lidská práva, neměly nechat na pokoji. V této publikaci se FAO zaměřuje na stav podvýživy, jak se projevuje zejména v rozvojových zemích - což jsou státy, které v minulosti prošly desítkami či stovkami let koloniální či polokoloniální nadvlády.

Jeden z největších budovatelů britské koloniální říše Cecile Rhodes, který v 80. a 90. letech 19. století organizoval britské koloniální výboje na jihu Afriky a byla po něm pojmenována jedna z velmi výnosných kolonií - Rhodesie - prohlásil: »Impérium je věcí žaludku. Nechcete-li občanskou válku, musíte se stát imperialisty.« Mauleví Ahmed, vynikající indický organizátor a válečník, který stál v čele lidového křídla povstání proti britským kolonizátorům v roce 1857, prohlásil: »Má-li v Lancashiru jeden továrník zbohatnout, musí v Indii půl miliónu lidí zemřít hladem.«

Většina z nich zůstává dodnes ve vleku závislosti či podřízenosti na imperialistech - a v »zemích přechodu«, jak jemně nazývá státy střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu, které přecházejí od první historické formy budování socialismu zpět ke kapitalismu. V těchto zemích, v nichž v té době žilo přibližně 4,914 200 tisíc obyvatel, počet podvyživených činil více než 818 miliónů. Z toho vyplývá, že v průměru každý šestý obyvatel v této části světa, která zahrnuje přibližně pět šestin všeho lidstva žijícího na zeměkouli, byl v letech 1996-98 postižen podvýživou a trpěl hladem.

Zaměřme se na země Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Publikace se zabývá 99 reprezentativními zeměmi této oblasti. Rozdělme si zmíněných 99 států podle počtu kalorií, které měli v průměru k dispozici jejich obyvatelé, do čtyř kategorií. (Pro srovnání: V 90. letech minulého století prakticky téměř ve všech »vyspělých« zemích Západu mělo obyvatelstvo v průměru k dispozici přes 3 tisíce kalorií na osobu a den, část horních vrstev těchto zemí léčí svou otylost z přejídání. V Československu v 80. letech doporučené dávky pro muže v produktivním věku činily od 2500 do 3800 kalorií na osobu a den, a to podle věku a pracovní zátěže, u těžce pracujících za ztížených podmínek dosahovala tato norma 4100 kalorií; nebyl problém tuto normu realizovat včetně požadavků na správnou skladbu výživy.)

Do první kategorie zařadíme 17 států rozvojového světa s téměř třemi sty milióny obyvateli, kteří měli v průměru na osobu a den k dispozici méně než 2000 kalorií. V těchto zemích byla většina obyvatel (téměř 54 %) postižena podvýživou. Jestliže do druhé kategorie zařadíme ty státy, kde v průměru bylo na osobu a den disponibilních 2010 až 2500 kalorií, což je stále pod úrovní potřeb lidského organismu, dovídáme se, že v nich v té době žilo přibližně 1803 miliónů obyvatel, z nichž 423 miliónů bylo podvyživených, to znamená, že je to každý čtvrtý obyvatel země, zvláště bereme-li v úvahu, že takzvané elity žijí v přepychu a mohou si dopřát nadstandardní potravinové i jiné zabezpečení.

Tedy celkově méně než 2500 kalorií v průměru na osobu a den mělo k dispozici více než 2 miliardy lidí naší planety, přibližně každý druhý obyvatel žijící v rozvojových zemích. Do třetí kategorie zařadíme státy, v nichž na obyvatele připadá disponibilních od 2510 do 3000 kalorií na osobu a den, což se blíží již určité normě zabezpečení. Do ní můžeme zařadit 27 států, o nichž statistika uvádí, že v nich žije 2031 miliónů obyvatel a přes 200 miliónů strádajících podvýživou, to znamená přibližně každý desátý z této oblasti. Významnou roli v této kategorii sehrává Čína, u níž statistika FAO uvádí údaje včetně Tchaj-wanu. Celkový počet obyvatel Číny v tomto období čítal 1244,1 miliónu (z toho Tchaj-wan něco přes 21 miliónů). V průměru připadalo na hlavu 2930 kalorií na osobu a den. Jiný zdroj OSN uvádí, že v letech 1990-1998 Čína zvýšila hrubý domácí produkt na obyvatele o 108 %, což je nebývale příznivý výsledek, který významnou měrou přispěl k tomu, že v letech 1978 až 1994 se v Číně snížilo procento lidí s příjmem na úrovni chudoby ze 33 na 7.

To znamená, že v těchto letech Čínská lidová republika zbavila chudoby více než čtvrt miliardy svých občanů a jak ukazují statistiky, dostává se Čínská lidová republika jako socialismus budující země z dříve jedné z nejzaostalejších na přední 17. místo mezi oněmi 99 rozvojovými zeměmi, pokud jde o spotřebu kalorií na osobu a den. Vnímám s porozuměním, že vláda ČLR všemi legálními prostředky brání vymoženosti, kterých dosáhla ve prospěch většiny svých obyvatel a odmítá transformace po vzoru zemí střední a východní Evropy a Sovětského svazu, kde trend je obrácený (viz článek Globalizace: stav hojnosti a podvýživy). Do čtvrté kategorie, kde na obyvatele je k dispozici více než 3000 kalorií na osobu a den, lze zařadit zbývajících 13 z 99 sledovaných států. V těchto státech se k vztahujícímu se období uvádí 373,7 miliónu obyvatel, z toho 12 miliónů lidí trpících podvýživou, což představuje přibližně 3 %.

K správnému vývoji lidského organismu je zapotřebí kromě dostatečného počtu kalorií zabezpečit ještě příznivou skladbu potravy, dostatečný počet bílkovin a dalších živin včetně vitaminů a minerálů, na což není v tomto článku prostor. Nedostatečná výživa a nesprávná její skladba mají vliv na vývoj lidského organismu, na nedostatečnou jeho odolnost (imunitu), přispívají spolu s dalšími negativními sociálními aspekty k jeho chorobám, které se při nedostatečné hygieně a zdravotní péči stávají pro tamější obyvatele tragickými. OSN v jedné ze svých tiskovin právě v tomto období uvedla, že na světě umírá ročně 13 až 18 miliónů lidí z »příčin chudoby« - jak cudně řečeno! V období druhé světové války z příčin agrese fašistických států přišlo o život od 1. září 1939 do 2. září 1945 přes 56 miliónů lidí; byla to nejstrašnější válka v dějinách. Na konci 20. století, kdy civilizace a demokracie podle současných hromadných sdělovacích prostředků »vítězí na celé čáře«, umírá z příčin chudoby způsobené kapitalistickou globalizací 1 1/2 až 2krát více lidí než v období druhé světové války. Co to je za civilizaci a demokracii?

Ve své výzvě představitelům skupiny G 8 generální tajemník OSN Kofi Annan uvádí: »Miliarda lidí nemá co jíst, zatímco ve skladech bohatých zemí plesnivějí přebytečné potraviny. Méně než 7 miliard dolarů by stačilo k tomu, aby všechny děti třetího světa mohly navštěvovat základní školu.« Dětský fond OSN uvádí, že 8 miliónů dětí, které ročně umírají, by mohlo přežít za lepších materiálních, sociálních a zdravotních podmínek, které by vyžadovaly jen nepatrný zlomek výdajů čtyř členů Severoatlantického paktu; jiná tiskovina OSN uvedla, že v roce 1994 USA, SRN, Británie a Francie vydaly přes 400 miliard dolarů na vojenské účely. Stačilo by jen na kratičkou dobu v roce přivřít kohoutek, jímž vytékají miliardy dolarů na vojenské účely a s ní lidské životy rozvojového světa. Ale v globalizujícím se světě na kapitalistický způsob při alternativě: dosahování maximálních zisků a záchrana lidských životů mají prostě lidská práva, práva na důstojný lidský život, smůlu. Článek 25 Všeobecné deklarace lidských práv říká: »Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítaje v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci...«.

Co tomu říkáte, vy, pánové ochránci nejsvatějších lidských práv v Číně a na Kubě, Vy, kteří útočíte proti těmto a dalším pokrokovým zemím světa, nemáte dostatek důvodů zaostřit svou »spravedlivou palbu« jiným směrem?

OTA LEV

převzato z deníku

Haló noviny, 17. září 2001

Mládež, mládež, mládež

22. 9. projednával ÚV KSČM Kontrolní zprávu koncepce KSČM směrem k mládeži.

KSM se na přípravě několika prvních verzí podílel, proběhlo několik pracovních schůzek s předkladateli zprávy. Bohužel se nakonec zásadní námitky KSM vůči první verzi materiálu v dalších verzích neobjevily a tak byl rozhodnuto zpracovat pro potřeby strany vlastní verzi materiálu spolu s pozměňovacími návrhy k materiálu oficiálnímu. Pravdou je, že každá další verze byla lepší, informačně obsažnější a strukturovanější než ta předchozí. Přestože KSM nakonec nebyl na jednání o mládeži přizván, podařilo se některé připomínky zahrnout do konečné podoby kontrolní zprávy.

Původně jsme navrhovali, aby kontrolní zpráva byla připravena ve stylu úkol a jak se plní, ale autoři se rozhodli pro počáteční formu – vyjmenování aktivit, pokus o analýzu příčin stavu a návrh úkolů, aniž by byly přechozí úkoly, které se měly kontrolní zprávou kontrolovat, vzaty v potaz.

Působení na mládež je problematické, protože mládež není jeden jediný segment – různé formy práce musíme volit s mladými členy KSČM, s levicovými aktivisty mimo KSČM, a samozřejmě s největší skupinou, s ostatními, na kterou se daří působit spíše v ranném, dětském věku.

Na mládež se nejefektivněji působí přes vrstevníky, tudíž přes mládež. Podle nás by tedy bylo nejefektivnější zapojit mladé členy strany a získat, ne pro členství, ale pro spolupráci, v prvé fázi levicovou aktivní mládež, což v ČR je asi 5.000 mladých lidí, z nichž část patří do tzv. alternativní zóny, a skrze ně působit na ostatní.Z tohoto důvodu jsme tak v našem podkladovém materiálu uváděli některé pohledy, jak aktivní levicová mládež vnímá naší stranu. Bohužel se tyto pohledy objevily ve Zprávě trochu zkreslené. Např. KSM si nemyslí, jak je uvedeno, že mládež kritizuje KSČM, že se pokouší o zlepšování života v rámci kapitalismu, ale že KSČM chybí důraz, jednoznačnost, zásadovost při prosazování dlouhodobého cíle apod. Další výhrady se týkaly např. hodnocení kulatých stolů, zahraničních aktivit, podpory alternativní mládeže apod.

Ale neplačme nad rozlitým mlékem, materiál je schválen a ve svých úkolech má i body pro „komunisty ve vedení KSM“.

Čeká nás V. sjezd a právě na tomto sjezdu bude KSM projednávat zásadní dokument hodnotící naše úspěchy i neúspěchy, úspěšné i neúspěšné metody a formy práce, spolupráci s různými subjekty doma i v zahraničí.

Zmíněné úkoly bereme za své, neboť se je snažíme plnit již řadu let.

Za komunisty nemají mluvit papíry, ale činy. Takže do toho!

-STE-