MLADÁ PRAVDA

11/2001

Zálohy nových bojovníků za sociální spravedlnost jsou připraveny

Školné – můj názor

SOS student dnes

Na Václavském náměstí vyrostla zeď proti školnému

Polemika o školném v Právu

Stop zdražování kolejí a menz!

Šikana – problém nejen českých škol

Další fašizace na obzoru - omezení práva shromažďovacího SHROMAŽĎOVACÍHO

Budeme hodní na obecní nácky?

Výzkumy hovoří - rasismus a podpora skinheads

Policejní lustrace

3x komunisté a parlament

Stop pokusům na zvířatech

Stránka o válce USA proti Aghanistánu

Milionová demonstrace v Kalkatě proti válce

Co vydělaly americké monopoly bombardováním Jugoslávie?

Krvavé dny u Petrohradu

Dva dny v newyorské base

Buržoazní objektivismus, buržoazní demokracie

Udrží ČR nadstandardní vztahy se Slovenskem?

70 let od celostátního sjezdu trampů

60 let od vyhlášení Mezinárodního dne studentstva

Kultura - Jindřich Honzl

 

 

 

Zálohy nových bojovníků za sociální spravedlnost jsou připraveny

V září uskutečnil Dětský fond OSN Unicef rozsáhlý sociologický průzkum mezi věkovou kategorií dětí od 9 – 17 let ve 35 zemích Evropy.Cílem bylo zjistit alespoň rámcový obraz názorů těchto respondentů na důležité politicko- ekonomické otázky. Pozici k vládnoucím režimům měly děti vyjádřit v odpovědi na otázky: Důvěřujete představitelům vlád? Důvěřujete představitelům církví? Druhá otázka logicky vyjadřuje názory na režim zvláště v zemích, kde je silný vliv církve sloužící jako převodová páka vládnoucích vrstev ( např. Polsko). Společensko-ekonomický pohled dětí odrážela odpověď na dotaz: Myslíte si, že se ekonomická situace, sociální jistoty a stav životního prostředí budou do budoucna zlepšovat či zhoršovat? Získané poznatky kapitalisty jistě nepotěšily. Ukázaly, že i v nejmladší generaci dříme značný kritický potenciál, jenž se vhodným působením může v budoucnu proměnit na pozitivní úsilí o spravedlivější svět. Jak odpovídaly děti v ČR? 44% mládeže ve dané věkové kategorii nedůvěřuje vládnoucím a 47% nedůvěřuje představitelům církví. Téměř 60% dotázaných pak pociťuje značnou skepsi, co se týká možnosti zlepšení ekonomiky, soc.jistot a stavu životního prostředí za současných podmínek ( tj. za stávajícího kapitalistického režimu). Je to nejkritičtější myšlení (nebo nejotevřenější vyjádření svých názorů) ze všech zemí, v nichž průzkum proběhl. A to si ještě musíme uvědomit, že mládeži v této věkové kategorii relativně nic neschází a s prohlubováním sebeuvědomění a přemýšlení o vlastní budoucnosti s rostoucím věkem se mladým  lidem oči dále otevírají. I zkušenosti KSM potvrzují, že počet levicově smýšlejících žáků ZŠ a Stř.Š. roste, nepoměrně vyšší je počet radikální mládeže mezi 20 – 35 lety. Jde o to, tuto nespokojenou mládež oslovit. K tomu je ovšem zapotřebí používat jazyk mladých a moderní metody práce, nabídnout této mládeži skutečnou zásadovou alternativu ( i života) ke kapitalistické cestě, takže komunisty nebudou považovat za jednu z mnoha režimních seskupení. Jedině skutečná alternativa a přátelské prostředí vytrhne mladé z letargie a přiměje je víc se angažovat. Není totiž pravdou, že většina mladých se o politiku nezajímá. Často pouze čekají na to, až je někdo osloví. A KSM  má na tomto poli nezastupitelnou úlohu a už vykonal dost dobré práce.

                                                                                                                                                                                   JKA

 

Školné – můj názor

   Otázka školného není otázkou poslední doby, ale teprve za „vlády“ sociální demokracie se podařilo pravicové parlamentní většině (myslím tím v obou komorách) schválení školného prosadit. Přesto se nedomnívám, že bychom my, kteří usilujeme o bezplatné kvalitní vzdělání, měli hodit flintu do žita. Naopak právě jednání našich zákonodárců a také to, že se na poslední chvíli pro školné vyslovili i někteří představitelé levice, mě přimělo, abych si všechno utřídil v hlavě a důrazně veřejně vyjádřil svůj názor. Argumenty stoupenců zavedení školného sledují jeden a ten samý stereotyp. Školné prý přispěje „chudým“ školám a umožní tak poskytnutí kvalitnějšího vzdělání, za druhé zainteresuje žáky a studenty na jejich studiu a konečně prý umožní vyššímu počtu Čechů dosáhnout vyššího stupně vzdělání. Rád bych se postupně věnoval všem třem klíčovým argumentům, samozřejmě z pozice člověka, který zavedením školného je bezprostředně ohrožen – jsem totiž studující a logicky také odpůrcem tohoto bludu. K prvnímu argumentu: Jistě, že mnoha školám, nejen vysokým, chybějí peníze, například na nové učebny, modernější vybavení a tak dále. Je to logickým důsledkem stávající situace, kdy vzdělání národa, přes různé fráze, rozhodně není prioritou vládní politiky. Tento macešský přístup můžeme pozorovat již od prvních vlád po „sametovém“ převratu. Mluvím teď o vzdělanosti formální, tzn. vyjádřené stupněm dosaženého vzdělání školského, nikoliv o skutečném vzdělání tak důležitém i pro praxi, to totiž v současné době neoliberalistické společnosti snad ani není kvalitně možné dosáhnout. Stoupenci školného tvrdí, že v rozpočtu nejsou peníze, a proto je třeba získat alternativní zdroje příjmů, což oni chtějí řešit právě pomocí školného. Já to vidím jinak. Jednak si myslím, že značná suma prostředků je již v samotné rozpočtové kapitole školství. Kdyby stát nedotoval stovky či tisíce soukromých a církevních základních či středních škol miliardami korun, takto získané peníze by vyřešily mnoho problémů. Jsem také odpůrcem víceletých gymnázií. Z osobní zkušenosti vím, že kvalitou se nižší ročníky těchto gymnázií od „základek“ neliší a zároveň často berou žáky a tím i finance základním školám, jimž pak doslova hrozí zánik. Jejich existenci vnímám jako úspěšné lobbistické tažení určitých skupin středoškolských pedagogů a hlavně gymnazijních ředitelů. Rekonstrukcí systému středního školství na podobu bez víceletých gymnázií by bylo možné získat také poměrně značný obolus a česká společnost by na tom, co do kvality vzdělání určitě netratila. – nyní zbytečně vynaložené výdaje na nižší ročníky víceletých gymnázií by bylo možné rozdělit mezi ZŠ a čtyřletá gymnázia. Do učňovského školství by finanční zdroje mohlo přinést obnovení vazeb mezi jednotlivými „učňáky“ a podniky nebo firmami. Vždyť i individuální živnostník rád zaplatí alespoň část výdajů za „svého“ učně, jestliže si ho bude moci zvolit a sledovat jeho profesionální růst a vývoj a nakonec k němu daný učeň přejde (i na Západě není ojedinělým jevem tato navázanost vzdělávacích institucí a podniků s povinností dotovaných žáků či učňů na urč. dopředu stanovenou dobu do sponzorského podniku po ukončení školy nastoupit – to se týká i některých přírodovědně zaměřených VŠ). Co se týká vysokých škol, je situace o něco složitější. Právě zde má alternativní financování určitý smysl, ale rozhodně ne v podobě finanční spoluúčasti studentů. Alternativním zdrojem by spíše mělo být podnikání vysokých škol, ať už např. v podobě pronajímání (poměrně velký majetek se dává církvím, není na čase svěřit některé nemovitosti např. místo obcím vysokým školám?), vydavatelské činnosti (VŠ v současné době velmi málo využívají možnosti vlastního vydávání učebnic a skript, které si studenti musejí tak jako tak koupit, a místo vysokých škol na vydávání těchto publikací profitují soukromá nakladatelství), dividendy, příjmy z obchodu s akciemi ad. Na prvním místě ale přesto musí stát dotace ze státního rozpočtu, které by měly být daleko vyšší než v současnosti. (Procentuelně by se výdaje na vzdělání měly alespoň přiblížit tzv. vyspělým kapitalistickým zemím, avšak spíše by měly být ještě vyšší, chceme-li zameškaný desetiletý vývoj dohnat. Navíc v řadě mezinárodních smluv je zakotvena povinná snaha států, pokud to podmínky dovolí, zavést bezplatné školství, takže v době, kdy se vyspělé země alespoň uvažují nad možnostmi školné na státních školách odstranit, v České republice se bude zavádět. Dotace do vzdělání nejsou přece darem, ale naopak dobrou a účelnou investicí do budoucna. Konečně, co se týká financování, by měla být zavedena přísná a účinná kontrola vynakládání prostředků obdržených od státu. Na řadě škol, hlavně vysokých, je financí dostatek, ale způsob nakládání s nimi není rozhodně nejefektivnější – např. se nakoupí příruční počítače za stovky tisíc korun, jež si pak vedoucí představitelé školy odnesou domů nebo častěji je sice v práci nechají, ale pokryté prachem, protože s elektronikou neumí pracovat aj. Pokud stát nemá na školství peníze, proč tedy vysílá české vojáky do zahraničí, což daňové poplatníky stojí miliardy, proč existuje senát, jenž mezi lidmi nemá legitimitu a k volbám senátorů dochází 20-30% voličů? Nikoliv podpora školného jako tzv. alternativního financování, ale výše uvedené přístupy jsou podle mého názoru reálným ekonomickým řešením současného stavu. Teď k dalším dvěma argumentům pro školné. Jde o tvrzení, že povinnosti, že povinnost platby zainteresuje studenty na studiu a otevře vysoké školy početnějším zástupům mladých lidí. Co se týká zainteresovanosti. Nemyslím, že pokud si někdo vysokou zaplatí, bude nějak intenzivněji studovat. Naopak takový student bude přesvědčen, že má morální právo dostudovat, vždyť si to zaplatil (a tak to skutečně funguje např. v USA, Velké Británii i jinde na Západě, kde je jakási výměna VŠ vzdělání za peníze). Učitelé se dostanou v podstatě do pozice korumpovanosti, i když ne vlastní vinou a tlak je donutí postupovat podle přání „platících“ studentů (nebo spíše jejich rodičů, protože na rovinu, kdo z mladých nastupujících na vysoké školy pude moci platit veškeré náklady ze svého). Dojde k tomu, že kdo si zaplatí, bude přijat bez přijímacích zkoušek, bude moci přeskočit některé zkoušky aj. O tom, kdo získá vysokoškolské vzdělání, tak rozhodne zámožnost rodičů. Bude se tak opakovat situace za první republiky. Kdy jediným požadavkem na studenty byl jejich sociální původ, resp. kolik mohli zaplatit. Pak si mohli studovat libovolně dlouhou dobu, zahájit studium třeba na filosofii a skončit po 20letech po řadě přestupů mezi několika fakultami na medicíně. Naproti tomu mladí nedisponující dostatečným kapitálem mohli vystudovat jen díky sponzoringu a libovůli bohatých mecenášů. Že situace až zase tak odlišná po zavedení školného nebude, ukazují navržené výše ročního školného. Tím se dostávám k otázce možnosti rozšíření počtu studujících. Je nutné jednoznačně říci, že zvedení školného by mohlo znamenat rozšíření počtu studujících pouze v případě, že by bylo zrušeno přijímací řízení a zároveň! By bylo školné jen symbolické, k čemuž však podle návrhu čtyřkoaličníka Matějů nedojde. Naopak, již nyní předpokládaná výše bude představovat jasný vyřazovací element. Vždyť již nyní výdaje studentů na některých fakultách (např. na učebnice, stravování, kolejné ad.) dosahuje až 10 000 korun ročně. Na školy se tak dostane méně lidí, a pokud stejně jako nyní, tak se bude jednat o skupinově jinou mládež než studuje dosud. Místo schopnějších nastoupí bohatší, kteří v současnosti studují na soukromých VŠ (které si platí a od toho tu soukromé VŠ jsou), ale pro něž státní školy představují vytoužený cíl, protože dosud poskytují státní vysoké školy přeci jen vyšší kvalitu vzdělání než většina soukromých. Zavedením školného klesne kvalita státních VŠ, ale zároveň i soukromých, které budou hledat náhradu za ztracené studenty nižšími nároky na vědomosti uchazečů o studium. Já osobně jsem stoupencem rozšíření možnosti studia jinou cestou. Na základě dostatečnějších finančních prostředků (některé možnosti jsem uvedl výše) by mělo dojít k odbourání přijímacích zkoušek nebo jejich eliminaci na minimum, jako je tomu kupříkladu v Německu. To zda je někdo schopný, by neměly určovat umělé hranice „přijímaček“ nebo školného, ale především schopnosti prokázané v praxi. Myslím si, že by bylo správné umožnit co nejvíce mladým lidem dosažení vysokoškolského vzdělání ponechat jim rovnost příležitostí, aby se mohli projevit skutečné talenty. Často totiž ti nejúspěšnější na VŠ nepatří mezi nejlepší v praxi. Kvalitativní rozdíl mezi státními a soukromými školami zůstane zachován, dík rozdílným metodám a požadavkům výuky. A pokud bude horních deset procent tolik stát o to, aby jejich „princátka“ měla diplom, mohou si zaplatit soukromou VŠ, jejichž požadavky již nyní nejsou až tak vysoké (jenže soukromé školy nejsou tolik uznávány a v tom bude pravděpodobně zakopán pes, proč chtějí bohatí zavedením školného koupit svým dětem studium na státních „vejškách“). Připravovatelé zákona sami přiznali, že by bylo nejlepší zlikvidovat neziskové profese, jejichž absolventi nemohou navrhované půjčky na školné splácet, i kdyby se ve svém oboru uplatnily. Musíme se tedy v případě zavedení školného rozloučit s celou řadou vynikajících oborů, např. s profesí učitelskou (bohatí asi pak půjdou rovnou studovat na vysoké, aby jich, když si náležitě zaplatí, stihli od šesti let „vystudovat“ co nejvíc), s medicínou (nízké platy lékařů i dalšího zdravotnického personálu ve státních zdravotnických zařízeních ČR patří mezi nejvážnější problémy republiky), archeologií (čeští archeologové patří  přitom ke světovým špičkám), archivnictvím ad. Solidarita, jeden z nejlepších výrazů lidství, je v současné ČR masově opouštěna, právo na bezplatné vzdělání patří nejen k výrazům myšlenky solidarity, ale i mezi základní ústavní principy nejen v České republice, proto stojí za to ho hájit, stejně jako stojí za to hájit udržení dostupnosti všech dalších společenských a sociálních hodnot.

                                                                                N.A., autor článku studuje na státní VŠ

Toto si uvědomuje i celá řada mezinárodních smluv o problematice vzdělání a školství. V mezinár. smlouvách je zakotvena povinnost států zajistit bezplatného základní vzdělání a také bezplatné vzdělání na středních a vysokých školách pokud to situace společnosti umožňuje. Jinak obsahují také výzvu, aby i státy, přestože jejich situace zavedení bezplatného vzdělání na státních SŠ a VŠ ještě neumožňuje, uskutečňovaly postupně kroky směřující ke konečnému cíly – k odstranění školného. Čl.33 Listiny zákl.pr. a sv. stanoví, že Každý má právo na vzdělání. Občané mají právo na bezplatné vzdělání na základních a středních školách, podle schopnosti občana a možnosti společnosti též na vysokých školách. Postup České republiky, resp. pravice v ČR, jde přesně proti zásadám těchto smluv i proti principům Listiny základních práv a svobod, přitom tyto smlouvy i Listina mají přednost před zákonem. I zde, tedy právní cestou, je možná cesta boje proti školnému.(pozn.Red.)

 

 

 

 

Šikana – problém nejen českých škol

     Česká republika se po kontrarevoluci v r.1989 snažila dohnat v mnoha oblastech to, co za uplynulých 40let nezvládla – ve  značné části z nich se jí to také podařilo – stejně jako na Západě tu máme armádu nezaměstnaných, velké rozdíly mezi bohatými a chudými, vysoké ceny a daně, amerikanizovanou kulturu, vysokou kriminalitu a v neposlední řadě také nesnášenlivost, rasismus a šikanu. Šikana v současnosti patří k velmi palčivým problémům, s nimiž se společnost potýká, zejména pak šikana na školách a jiných vzdělávacích institucích, protože tam postihuje děti nebo mladistvé, jejichž hodnotový systém se teprve utváří a šikanou může být jejich další pohled na společenské vztahy, způsob chování ad. výrazně poznamenán. Šikana se totiž dotýká nejen osoby agresora a oběti, ale negativně ovlivňuje i ostatní spolužáky, kteří jsou šikanování přítomni nebo o něm vědí. Přihlížením a nečinností (ať již z nezájmu nebo ze strachu) se totiž ostatní děti učí tolerovat bezpráví s nímž se i v budoucnu setkají. Přestože např. Bílý kruh bezpečí vydal s přispěním ministerstva práce a sociálních věcí k mezinárodnímu roku rodiny 1994 útlou brožurku týkající se této problematiky a oficiálně mohou šikanované děti najít pomoc v pedagogicko-psychologických poradnách, už skutečnost, že zatímco v r.1994 bylo šikanováno na všech typech škol necelých 19% školáků, v roce 2000 přesáhl jejich počet 20%, dokazuje, že tyto kroky k řešení nedostačují. Vlastní pojem šikany je odvozen z francouzského „chicane“, označuje se jím malicherný spor, z něhož se postupem času stává systematické trýznění spočívající zpravidla v a)fyzickém násilí, b)verbálních projevech, c)vyloučení a izolaci jednice nebo i d)v poškozování majetku a krádežích. Děti vystavené šikaně to často nikomu nechtějí říci, ze strachu se snaží škole vyhnout (simulováním nemoci, záškoláctvím aj.), utíkají z domova, výjimečně se pokoušejí o sebevraždu. Přestože podle různých sociologických průzkumů jsou útočníky převážně silnější děti z problémových rodin (zejm. z rodin v nichž jsou samy tvrdě fyzicky trestány), praxe těmto teoriím odpovídá pouze částečně. Naopak řada ze šikanujících dětí, zejména při šikaně v podobě všemožného ponižování či zesměšňování, pochází čím dál tím více z velmi dobře finančně zajištěného prostředí – z rodin soukromých podnikatelů, ekonomických odborníků, poradců, umělců ad. Tyto děti rodiči i kapitalistickou společenskou morálkou (respektive amoralitou), žijí totiž často v představě, že peníze jejich rodičů z nich dělají pánybohy a že díky nim si mohou všechno dovolit. Právě za peníze (movití žáci někdy už na základní škole dostávají od rodičů několik tisíc měsíčně jako kapesné) si takové děti kupují falešné kamarády s nimiž ponižují a vysmívají se spolužákům. Je třeba říci, že v nemálo případech má škola právě s těmito šikanovateli největší starosti, protože jejich pocit nadřazenosti podporují občas i jejich rodiče. (Někteří majetní rodičové odmítají například, aby jejich potomci jezdili domů s „obyčejnými“ dětmi hromadnou dopravou nebo aby se s nimi mimo vyučování stýkali.) Největší díl výchovy proti šikaně musí nést samo sebou rodiče, a to i v případech, kdy na své děti nemají z objektivních důvodů čas, protože právě příklad rodičů a jejich výchova je v současnosti, vzhledem k opouštění systému kolektivní výchovy dětí a mládeže společenskými institucemi a organizacemi,  nezastupitelná. Co se týká školy a učitelů, škola by měla zajistit svůj provoz takovým způsobem, aby minimalizovala příležitosti šikany, učitelé by si měli více všímat uzavřených, slabších a zakřiknutých dětí, proti šikaně rozhodně vystoupit již při jejích prvních náznacích a využívat již od nejnižších ročníků nejrůznější příležitosti k odsouzení šikany. Velkou roli přitom hraje osobní angažovanost učitele. Ten by si měl udělat čas, aby si promluvil s obětí šikany, vyjádřit jí podporu, nabídnout ochranu, informovat rodiče napadené(ho), věc spravedlivě, rychle a přísně řešit. Nemenší pozornost je nutné samozřejmě věnovat také útočníkovi, je potřebné, ba dokonce nutné, si promluvit s útočníkem a napomenout ho, zjistit proč to dělá, informovat jeho rodiče o jeho činnosti, pokud se nenapraví vyloučit ho z budovy školy na dobu přestávek a oběda, pokud ani to nepomůže tak šikanujícího na jeden až dva dny vyloučit z docházky, dalším krokem je týdenní vyloučení z docházky a nakonec vyloučení ze školy. Otázkou nadále zůstává, jak zajistit vzdělávací instituci a učitelům v této otázce státní i celospolečenskou podporu, protože v současné liberalistické společnosti končí pravomoci učitele koncem vyučování a předtím ani potom faktický vliv na výchovu či chování žáka objektivně nemá. Dalším problémem jsou i nízké platy učitelů, kteří jsou placeni za odučené hodiny (a to ještě dost mizerně) a veškeré aktivity směřující k výchově žáků tak musí činit zadarmo a ve svém volném čase. Rozhodně však nestačí současný postup, kdy maximem je zřízení tzv. černé schránky či linky důvěry, k čemuž má dojít na všech školách na základě pokynů ministerstva vnitra Přestože je otázkou, zda je možné šikanu na školách v kapitalistickém amorálním systému nějak účinněji řešit, zůstaňme optimisty – při dobré vůli, snaze a větší angažovanosti státu aj. institucí, možná i za přispění výše navržených přístupů,  je možné situaci minimálně zlepšit.

                                                                                                                                                                       SKA

 

Slovníček marxismu-leninismu V.

Buržoazní objektivismus, buržoazní demokracie

Objektivismus. Kapitalistická média a nejrůznější „myslitelé“, obhajující kapitalistický řád se často ohánějí tím, že jejich postoje jsou objektivní. Jak už mnohokrát dokázala marx-leninská teorie, praxe i historický vývoj, ve skutečnosti není nestrannosti a názory kapitalistů cíleně stranicky vykládají dění a historické zákonitosti tak, aby ospravedlnily a vychválily kapitalistický řád a zdánlivou „nestranností“ kryly buržoazní názory. „Objektivismus“ je ve skutečnosti subjektivismem, vědomým zastíráním určitých skutečností s cílem hájit zájmy vykořisťovatelských tříd.Naproti tomu marxistické pojetí objektivnosti vědeckého rozboru vyžaduje,aby události byly hodnoceny z hlediska revolučního proletariátu a tím nejen že neodmítá nutnost skutečně objektivního studia věcí, ale naopak je na něm plně založena. Takže zatímco v marxismu-leninismu uvědomováním si skutečné reality tvoří stranickost a vědecká objektivnost jednotu, buržoazní objektivismus je s objektivním poznáním pravdy neslučitelný. Ve filozofii se objektivismus projevuje zejména ignorováním, neschopností a nevůlí řešení běžných otázek lidského života, akademismem, rozporem teorie a praxe, nechápáním toho, že každý krok ve vývoji pokrokového filozofického myšlení (tzn. dynamické filozofie budoucnosti) se uskutečňuje bojem proti reakčním názorům.

Demokracie (z řec. demos – lid, kratos – vláda, moc) je dalším termínem, který buržoazie často používala a používá ve vyloženě pokřivené podobě, aby vyzdvihla přednosti svého režimu. Jenže ve společnosti rozštěpené na utiskované a utiskovatele, na třídu vykořisťovaných a vykořisťovatelů nikdy nemohla ani nemůže být skutečná vláda lidu – tzn. používat pro označení kapitalismu pojem demokracie je nesmysl. V buržoazní společnosti totiž ve skutečnosti vládne oligarchie – úzká vrstva boháčů, kteří vytváří ústavu, zákony, pod nátlakem mas zavedli sice volební právo, ale volby probíhají podle jejich pravidel a většinou nic nezmění, zavedli formální práva a svobody – avšak možnost využít těchto práv a svobod pro široké masy je fakticky omezený a celý „demokratický“ aparát buržoazní republiky je přizpůsoben tomu, aby byla politická aktivita mas paralyzována a aby byly prostí lidé zbaveni účasti na politickém životě. V.I.Lenin k tomu napsal: Buržoazní demokracie, která je ve srovnání se středověkem historickým pokrokem, zůstane vždy pseudodemkracií – demokracií omezenou, okleštěnou, falešnou a licoměrnou, rájem a demokracií pro boháče, podvodem a diktaturou pro chudé. Lidská práva jsou sice formálně hlásána, avšk nejsou zajištěny reálné podmínky pro to, aby byly uskutečněny – to se týká i jednoho z životně nutných práv práva na práci. Parlamentní „žvanírna“ je rouškou pro zastření tajné protilidové vnitřní i zahraniční politiky, kterou vypracovává malý kruh bankéřů, továrníků, profesionálních politikářů a provádí aparát státní moci bez ohledu na parlament, který je ostatně obvykle rovněž poslušným orgánem buržoazie. Tak zvané „všeobecné volební právo“ se ve skutečnosti, jak říkal již Marx, omezuje jen na to, že voličům je jednou za tři nebo šest let dána možnost rozhodovat, který člen vládnoucí třídy má zatupovat a potlačovat lid v parlamentě. Za každé revoluční krize a války, kdy nadvládě buržoazie hrozí nebezpečí, je demokratická rouška odhazována a na scénu přichází otevřená vojenská diktatura buržoazie. Lenin dále odhaluje to, že v epoše imperialismu (jehož součástí světová globalizace je), probíhá v buržoazních státech obrat od demokracie k politické reakci. Jasným příkladem jsou Spojené státy, v nichž se soustřeďuje větová reakce a které pod praporem „demokracie“ a „civilizace“ používají brutální až fašistické metody k potlačování domácí i světové opozice. J.V Stalin ve svém projevu na XIX.sjezdu strany uvedl, že „dříve byla buržoazie proti feudalismu nucena hájit buržoazně demokratické svobody a tím si vytvářela popularitu mezi lidmi. Nyní po tom nezůstalo ani stopy – není již tak zvané svobody osobnosti, práva osobnosti se nyní přiznávají jen těm, kteří mají kapitál, kdežto ostatní občané jsou považováni za pouhou lidskou surovinu, která se hodí jen k vykořisťování. Byla pošlapána rovnoprávnost lidí a národů a nahrazena plnoprávností vykořisťovatelské menšiny a bezprávností vykořisťované většiny lidí. Prapor buržoazně demokratických svobod byl kapitalisty hozen přes palubu.“

 

 
Na Václavském náměstí vyrostla zeď proti školnému

Na Václavském náměstí se 2.10.sešli na základě výzvy SOSStudent lidé, kteří odmítají návrh na zavedení školného. „Nemám dostatek prostředků už dnes a abych platila školné, ani půjčku bych jako učitelka nemohla splácet.Z čeho?“ uvedla aktivistka kampaně Petra.S. Petiční akce byla spojena s manifestační stavbou zdi proti školnému. Přestože nám městská policie již při přípravě akce zakázala stavbu přenosného stánku, skončila akce úspěšně. Kdo se podepsal pod petici, mohl následně umístit na „zeď“ z drátěného pletiva bankovku v hodnotě 14 000Kč (průměr připravovaného školného) s portrétem poslance Unie svobody Petra Matějů, který je tvůrcem a hlavním propagátorem předlohy novely zákona, jež má školné zavést. Matějů, který byl přítomen, diskusi s  především mladými lidmi, kteří přišli protest proti školnému podpořit, opravdu nevyhledával a raději rozdával rozumy své suitě opodál. Celkově se přitom u stolku s petičním archem vystřídalo více než 100 osob.  „Jsme tady proto, abychom vysvětlili, proč nesouhlasíme s placením školného v jakékoliv podobě. Jeho zavedení by bylo pro mnohé rodiny sociálně neúnosné, už teď je studium stojí statisíce“, sdělil novinářům jeden z organizátorů akce Z.Štefek, 1.místopředseda KSM. Jeho názor, že ani navrhovaný systém půjček by nebyl pro řadu studentů řešením a stát by se měl spíš zaměřit na změnu daňového systému a zavést progresivní zdanění, potvrdila mimo jiné i mluvčí ministerstva školství Vladimíra Al Malikiová: „Nikde se jasně neprokázalo, že by školné mělo více kladných než záporných stránek.“ Podle oficiálních průzkumů veřejného mínění v ČR odmítá zavedení školného víc jak 63% lidí , pro necelých 21%. V současnosti naši petici proti zavedení školného podepsalo již více jak 7000 osob. Poslanec ODS J.Zvěřina však věří, že: „pokud ve volbách vyhraje pravice, školné se určitě prosadí.“ Nezbývá tedy než volit podle toho.

                                                                                                                                                                 PSK

 

Udrží ČR nadstandardní vztahy se Slovenskem?

   S ohledem na objektivní skutečnosti a okolnosti i na dosavadní vývoj lze předpokládat, že datum vstupu ČR a Slovenska do Evropské unie budou rozdílné, resp. že SR nebude patřit mezi státy přijaté do Evropské unie v první vlně (jak dokazují poslední stanoviska Evropské komise, Rady i Evropského parlamentu, myšlenka, že se EU rozšíří najednou o všechny kandidáty, byla opuštěna – viz např. návrh na zřízení instituce tzv. dočasných vnějších hranic). Tato skutečnost samozřejmě velmi výrazně ovlivní vztahy České republiky ke svému východnímu sousedovi. Již nyní s jistotou můžeme říci, že pokud ČR do EU vstoupí, stávající nadstandardní vztahy se mezi oběma státy zhorší, dokonce přestanou být nadstandardní a ocitnou se na druhé koleji. Všechna vyjádření různých Migašů a Klausů, že by chtěli i po vstupu ČR do Unie zachovat celní unii mezi ČR a SR atd., jsou v lepším případě zbožnými sny, spíše však jde o další z projevů předvolební hry a líbivého populismu. Realita je taková, že pokud v současnosti někdo souhlasí se vstupem České republiky do Evropských společenství, souhlasí zároveň s odcizením českého a slovenského národa, tedy s prohloubením té dynamiky, kterou zahájilo rozbití společného státu Klauso-Mečiarovskou garniturou. Důvody výrazného oslabení nadstandardních vztahů se Slovenskem po případném vstupu ČR do unie jsou následující. Evropská unie je charakteristická svou nadnárodností, tzn., že členské státy ztrácejí část své suverenity a přesně vymezený okruh pravomocí (který se postupně rozšiřuje) přenechává orgánům EU.Zároveň se okamžikem vstupu komunitární a unijní právo stává součástí právního řádu členského státu a je nadřazeno i jeho ústavnímu pořádku. (Pro výše uvedená tvrzení viz např. čl. 189 Smlouvy o ES, rozsudky Evropského soudního dvora – Van Gend en Loos 26/62 z 5.2.1963, Costa 6/64 z 15.7.1964, Simmenthal 106/77 z roku 1977 a další prameny evropského práva.) To znamená, že dosud platný ústavní zákon 74/1997 z 19.3.1997 o změnách státních hranic se Slovenskou republikou i Smlouva mezi ČR a SR o společných státních hranicích 246/1997 budou podřízeny primárnímu a větší části sekundárního práva ES. Součástí komunitárního práva je také tzv. schengenský aquis = Schengenské dohody (tj. 1.Schengenská dohoda z r.1985, Úmluva o aplikaci Schengenské dohody z r.1990, s platností od r.1995 a Dublinská úmluva 1992), které se na základě Amsterodamské smlouvy o revizi smluv o založení tří společenství, Smlouvy o EU a některých souvisejících aktů k 1.5.1999. Tyto dohody budou jedním z důvodů výrazného ochlazení vztahů mezi Českou republikou a Slovenskem. Proč? Schengenský aquis (právní systém) znamená 1.)uvolnění volného pohybu zboží a služeb uvnitř prostoru a 2.)výrazně se zpřísňují kontroly zboží a osob na vnějších hranicích Společenství, tj. na hranicích mezi ČR a SR. Dosavadní mírné kontroly a volný pohyb bude nahrazen téměř železnou oponou (status přidruženého státu EU v této otázce Slovensku nepomůže, neboť této problematiky se Asociační dohoda netýká). Protože je schengenský aquis součástí zřizovacích smluv Společenství, je bezprostředně závazný a pravomocný a Česká republiky bude muset těmto požadavkům přizpůsobit svůj právní řád (včetně ústavních zákonů a mezinárodních smluv jimiž je vázána) prostřednictvím tzv. kompenzačních opatření. Další překážkou bude plná realizace koncepce jednotného vnitřního trhu (zaveden Jednotným evropským aktem 1986, platnost 1987) na území ČR, která objektivně bude znamenat snížení objemu vzájemného obchodu a při použití zásady reciprocity(vzájemnosti mezi státy) povede k stížení možnosti vzájemných investic. Například bude vstup do EU znamenat zánik česko-slovenské celní unie, kde má Česká republiky roční aktivní saldo 4mld Kč. Rozhodné  omezení možných snah ČR o udržení vřelých vzájemných vztahů znamená institut vnějších pravomocí EU, resp. kompetencí v rámci vnějších vztahů a společné zahraniční a bezpečnostní politiky (druhý pilíř Unie). Toto je upraveno v článcích 11-19 Smlouvy o EU a čl.3 a 24, 177-181 Smlouvy ve znění Amsterodamské smlouvy. Institut vnějších vztahů a společné zahraniční a bezpečnostní politiky znamená vertikální přenos velké části pravomocí v zahraničněpolitické oblasti na orgány Evropské unie. Rozlišuje se přitom explicitní vnější pravomoci EU jako je již zmíněná společná zahraniční a bezpečnostní politika, dále spolupráce ve věcech trestních (čl.38 SEU) – tzn. orgány Společenství určují, koho vydat a koho ne, měnová politika (čl.111), obchodní politika 131-134, služby čl.133 odst.5 a další. Kromě toho disponují orgány EU tzv. implicitními = souběžnými vnějšími pravomocemi - to znamená, že pokud vydalo Společenství k provádění některé společné politiky, předvídané Smlouvou, v jakékoliv formě společná pravidla, nemají členské státy nadále právo individuálně ani  kolektivně sjednaná s třetími státy nadále právo individuálně ani kolektivně sjednávat s třetími státy závazky, jež by tato pravidla mohly ovlivnit. O tom, které dohody mohou pravidla ze Smluv ovlivnit, samozřejmě rozhodují orgány Evropské unie. ČR to tedy nijak výrazně neovlivní a bude se muset nařízení bruselských byrokratů podřizovat. Členské státy se podle zřizovacích smluv musí zdržet jednání odporujícího zájmům Unie, podporovat společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a musí veškeré své akce oznámit Radě. Základem společné zahraniční a bezpečnostní politiky je mimo jiné loajální spolupráce členských států při provádění této politiky, důležité jsou společné postoje a společné akce, které přijímá Rada (např. 3 dny po zahájení války NATO proti Jugoslávské svazové republice bylo přijato stanovisko tento mezinárodní zločin podporující). Tzn. že Česká republika bude ve velké míře bez vlivu na vlastní zahraniční politiku a ani při dobré vůli nebude moci udržet nadstandardní vztahy s bratry Slováky. Otázkou bude také možné zavedení vízové povinnosti se Slovenskem. V současné době mají členské státy Společenství vízový styk s přibližně 130 zeměmi. Zatím neexistuje jednotné evropské vízum, ale intenzivně se na něm pracuje. Východiskem pravděpodobně bude přístup – pokud má 1.členský stát Unie se třetí zemí vízový styk, bude zaveden i ostatními. Pokud bude jednotné evropské vízum zavedeno ještě před vstupem ČR do EU, je klidně možné, že mezi bývalými republikami Československa vznikne vízová povinnost. Otázkou je též občanství. Podle SES (čl.18, 39, 43, 52 ad.) a také směrnice Rady (hlavně směrnice 180/26 z 28.června 1990) získáním státní příslušnosti jednoho z členských států vzniká osobě automaticky evropské občanství. Navíc je ulehčeno nabytí práva pobytu rodinným příslušníkům unijního občana. To vede na Západě k obavě před přílivem „mas z východu“, a proto se zpřísňují podmínky nabytí občanství v některé členské zemi EU osobami ze třetího státu. V důsledku toho téměř stoprocentně dojde ke změně poměrně nově přijatého zákona, usnadňujícího Slovákům nabytí českého občanství. Není také od věci si uvědomit, že Vysokým zástupcem majícím na starost společnou zahraniční a bezpečnostní politiku je z titulu svého úřadu generální tajemník Rady EU, kterým je v současnosti na dobu neurčitou jmenovaný válečný zločinec J.Solana.

   Cíl všech pokrokových občanů našeho státu – další sbližování a nakonec znovusjednocení Československa, se vstupem ČR do Evropské unie vzdaluje nejen z krátkodobého, ale také ze střednědobého strategického horizontu. Je nutné uvědomit si tento aspekt vstupu do EU (jenž je pouze jedním z mnoha negativ vstupu) a na základě tohoto poznání se řídit při rozhodování zda bude pro ČR vstup do Unie pozitivem nebo ne, a s tím související rozhodování zda vstup podpořit nebo ne.

                                                                                    Odborná skupina KSM pro EU,

                                                                                                                                          JKA

Prameny k otázce:

Ústavní zákon 74/97 Sb. o změně státních hranic se Slovenskou republikou

Smlouva 246/97 Sb. mezi ČR a Slovenskou republikou o společných státních hranicích

Smlouva o ES (čl. 3, 24, 111, 131-134,177-181 ad.)

Smlouva o EU (čl. 11-19, 38 aj.)

Vybraná judikatura ESD

Dokumenty ke studiu evropského Práva, Karolinum, Praha 1997

L.Tichý a kol., Evropské Právo, C.H.Beck, Praha 1999

 

                                                                                               

 

 
STOP!  pokusům na zvířatech

Někteří lidé si zejm. pod vlivem v Evropě dlouhodobě působící křesťanské ideologie namlouvají, že jsou ve všech směrech nadřazeni zvířatům, avšak šimpanz (u kterého je odhadnuto, že má stejnou úroveň inteligence jako pětileté dítě) si uvědomuje sebe sama více, než např. osoba, která je trvale v komatu to znamená, že  šimpanz je schopen trpět více než tato osoba v komatu. Použít člověka v jakémkoliv druhu pokusů škodících jeho životu nebo zdraví by vyvolalo,  alespoň u morálních lidí, obtížné etické dilema, zda ho využít k pokusům či nikoliv a to i v případě, že by takto získané údaje mohly zachránili tisíce lidských životů. Šimpanz jako samostatně existující tvor nedluží lidem nic. Jeho zneužívání jako nečlověčího primáta v laboratořích kvůli tomu, aby lidé netrpěli negativními účinky výrobků, které chtějí užívat nebo jak to dělají v USA, aby na něm zkoušeli následky jaderného záření ad. zbraní hromadného ničení (na druhou stranu ve Spojených státech používali až do 60.let vojáky, které nahnali do blízkosti atomových hřibů a poté je dlouhodobě zkoumali, k ještě hrůznějším pokusům s jaderným zářením docházelo z americké strany na ozářených lidech v Hirošimě) , je ukázkou lidských slabostí - zbabělosti, sobectví, sebelítosti a bezuzdné arogance. Způsobovat utrpení druhému na základě toho, že ten druhý je z jiného druhu, že je horší než my, je obdobou krutostí páchaných vůči ostatním používajíce sexismus nebo rasismus jako omluvu. Laboratorní zvíře je stejně jako člověk schopno pamatovat si bolestivé stimuly a bát se jich. Tento fakt byl prokázán opakovanými a četnými  experimenty připravujícími psy, poníky, primáty, krysy, atd. prostřednictvím elektrických šoků na vyhýbání se bolesti. Někteří nešťastní tvorové byli poté nepředstavitelně mučeni, aby se u nich vyvolal stav "naučené bezmocnosti, reakce, která by bezpochyby postihla kohokoliv z čtenářů těchto řádek, pokud by se dostal do stejné situace. Samozřejmě, pokud by "nečlověčí" zvířata necítila bolest, neuvědomovala si sebe sama a nereagovala inteligentně na svou situaci, tak by tento druh barbarství nedostával finanční podporu. Bylo by to stejně zbytečné z hlediska experimentátorů, jako to je pro kohokoliv s jakýmkoliv druhem představivosti! Lidský život je důležitý a mělo by být o něj pečováno, ale tento život by neměl pokračovat na úkor životů ostatních tvorů, kteří mají stejné právo prožít svůj život ve zbytcích toho, co zbylo z ekosystému. Člověk jako živočišný druh způsobil více smrti a ekologické genocidy, než kterýkoliv jiný biologický  druh.  Lidé mučí a zabíjejí zvířata i jeden druhého z malicherných příčin či zcela bezdůvodně. V nejrůznějších válkách, ozbrojených konfliktech ad. zemřely stovky milionů lidí jen proto, že si panovníci chtěli rozdělit moc či kvůli rozšíření trhů a zvýšení zisků několika málo procent vládnoucích. Největším zabijákem na světě v této chvíli nejsou rakovina, srdeční choroby ad., ale chudoba, hlad a války, které vyvolává největší nepřítel člověka – člověk sám.Většina z lidí, kteří jsou proti pokusům na zvířatech, činí tak z morálních důvodů. Ale argumenty proti pokusům na zvířatech jsou silně posíleny vědeckými výzkumy. Lidé a zvířata se totiž od sebe vzájemně značně liší ve způsobu, jak jejich tělo funguje, a v jejich reakcích na léky a nemoci. Kdyby byly pokusy na zvířatech spolehlivou metodou výzkumu, chodili by lidé, když jsou nemocní, raději k veterináři, nežli k doktorovi! Ve skutečnosti je vivisekce (=pokusy na zvířatech) nevědeckým medicínským postupem, protože je tu přítomné velké riziko zavádějících, někdy vyloženě protichůdných, výsledků. Lékaři již dlouho vědí, že lidské nemoci se mohou projevovat v značně odlišné podobě, když jsou uměle vyvolány u zvířat. Například v 80. letech 19.století během výzkumu cholery německý experimentátor Robert Koch opakovaně neuspěl, když se pokoušel vyvolat tuto nemoc u zvířat. Koch byl nakonec nucen se spolehnout na klinické pozorování pacientů, u nichž se vyskytly skutečné případy lidské cholery, a díky tomu se mu podařilo izolovat choroboplodné zárodky, které způsobují tuto nemoc, a zjistit, jak se cholera šíří. Jiným známým případem je žlutá horečka. V roce 1900 prováděli výzkumníci pokusy na sobě, protože nebylo známo žádné zvíře, které by dostalo tuto nemoc. Prokázali, že je žlutá horečka přenášena moskyty, a navrhli preventivní opatření. Zápal plic je další chorobou, u níž mikroorganismy, které tuto nemoc způsobují, nejsou obecně škodlivé pro laboratorní zvířata. Vědci také nejsou schopni vyvolat u zvířat AIDS. U druhů blízce příbuzných člověku - jako jsou šimpanzi - se tato choroba po naočkování virem HIV nevyvinula. Ve skutečnosti má tuto nemoc, ovšem s odlišným průběhem a ne v takové formě v jaké se objevuje u člověka pouze jediný druh poloopic a dodnes je pro vědce záhadou, jak se tato nemoc na člověka vůbec přenesla. (Některé teorie spekulují o vzniku AIDS jako o možné biologické zbrani USA.) I v případech, kdy příznaky nemoci vyvolané u zvířat připomínají příznaky nemoci u lidských pacientů, může tu stále být skrytý rozdíl v fyziologii a v biochemii těla, čímž se výsledky pokusů na zvířatech stávají značně diskutabilními. Příkladem je výzkum mrtvice, kde se tento stav u zvířat vyvolá uměle zablokováním cév v mozku. I když je zde určitá povrchní podobnost s touto chorobou u lidí, jsou pokusy na zvířatech stále ještě zavádějící. Z 25 léků, které se osvědčily při léčbě zvířat, u nichž byla mrtvice uměle vyvolána, se za posledních 10 let ani jeden neosvědčil v klinické praxi. V lékařském časopise Stroke (leden 1990) došli výzkumníci z Mayo Clinic z USA k závěru, že "nakonec...odpovědi na mnoho otázek týkajících se...léčby mrtvice neleží v neustálé snaze modelovat dokonale lidskou situaci u zvířat, ale spíše ve vývoji technik umožňujících studovat...živé lidi."Další nemocí, u které uměle vytvořený stav u zvířat se povrchně podobá stavu u člověka, je rakovina. Je ale už dávno známo, že tumory u zvířat jsou biologicky odlišné od rakoviny u člověka. V komentáři uveřejněném v odborném časopise Clinical Oncology, který je zaměřen na výzkum rakoviny, je konstatováno, že je obtížné najít jedinou běžnou rakovinu, u které by provedení a předpoklad léčby byly nějak významně ovlivněny laboratorním výzkumem.V lékařských časopisech se nachází nespočet příkladů, kdy léky a ostatní chemické látky způsobují jiné reakce u lidí než u zvířat – např. kortizon způsobuje defekty plodu u myší, avšak nikoliv u lidí, zatímco thalidomid (contergan) působí přesně opačně, morfin působí na lidi uklidňujícím účinkem, ale stimuluje kočky, kozy a koně, penicilin je velmi jedovatý pro morčata a křečky, inzulín způsobuje defekty plodu u zvířat, ale nikoliv u lidí. aspirin používaný pro léčbu člověka je jedovatý pro kočky  a navíc způsobuje defekty plodu u krys, myší, psů, morčat a u opic, ale je považován za bezpečný pro těhotné ženy. Průzkumy prokázaly, že většina z vedlejších účinků, které se objevují u člověka po podání léku, nemohla být správně předpovězena pokusy na zvířatech. Lék na artritidu - kyselina fenklozická způsobuje u lidí otravu jater, ale nikoliv u krys, myší, psů, opic, králíků, morčat, fretek, koček, prasat a u koní. S takovými výsledky mohou být testy na zvířatech buď bezcenné, nebo úplně nebezpečné, protože poskytují falešný pocit bezpečí. Byly klasifikovány v USA během roku 1987 po té, co prošly běžnými testy na zvířatech, ale nyní jsou považovány za příčinu 3000 lidských úmrtí. Americký General Accounting Office zjistil, že 51,5 % léků prodávaných mezi lety 1976 a 1985 muselo být přeoznačeno kvůli "vážným" neočekávaným vedlejším účinkům. Ty zahrnují selhání srdce, jater a ledvin, závažné krevní poruchy, deformace plodu, zástavu dýchání, záchvaty a oslepnutí. Změny označení buď vedly k omezení použití léku, nebo k přidání varování nebo upozornění. Spoléhání na pokusy na zvířatech může být škodlivé v ostatních oblastech medicínského výzkumu. Když vědci přehlížejí v zájmu výsledku pokusů na zvířatech klinické objevy na lidech, důsledky mohou být ničivé. Důležitým příkladem jsou škodlivé následky kouření. Objev, že kouření způsobuje rakovinu plic, byl dosažen prostřednictvím studií lidských populací a možná představuje jeden z nejvíce důležitých příspěvků do zdravotní politiky v poslední době. Až dosud neúspěšné pokusy vyvolat rakovinu plic u laboratorních zvířat nutíce je dýchat tabákový kouř způsobily zpochybňování výsledků studií na lidech a zdržely zdravotní varování o mnoho let, stojíce tisíce lidských životů. Zjištění, že nadměrná spotřeba alkoholu vede k cirhóze jater, bylo zpochybňováno jenom proto, že se téměř u žádného laboratorního zvířete nepodařilo vyvolat podobné účinky. Dalším příkladem, kdy odlišné výsledky pokusů na zvířatech oddálili přijetí výsledků studií na lidech, je rakovina plic vyvolaná azbestem.  První zprávy o spojení mezi azbestem a rakovinou plic byly sepsány v Německu a Anglii v třicátých letech po pečlivém výzkumu osob, které zemřely na azbeztózu. Následkem toho v roce 1943 německá vláda prohlásila azbestem vyvolanou rakovinu plic za chorobu z povolání. Ale v některých státech, zvláště v Americe, byla karcinogenita azbestu po mnoho let zpochybňována, protože bylo prokázáno, že je vyloučeno vyvolat u laboratorních zvířat tuto chorobu. Ta diskuse pokračovala až do šedesátých let navzdory dalším důkazům vzniklým pozorováním dělníků pracujících s azbestem. V roce 1967 se nakonec podařilo experimentátorům vyvolat rakovinu u zvířat, tím, že jim podávali dávky azbestu. K tomu došlo 30 let poté, co byla zveřejněna první zpráva o rakovině plic u lidí, a více než 20 let poté, kdy německá vláda uznala spojení mezi azbestem a rakovinou plic). V listopadu 1983 vzbudil pozornost zvýšený počet případů leukémie u dětí v okolí jaderné elektrárny a závodu na přepracování jaderného odpadu v Sellafieldu v Británii. Ačkoliv výskyt leukémie tvořil desetinásobek národního průměru, státní vyšetřovací komise (Commitee of Inquiry) rozhodla, že není způsoben jaderným zařízením. Jejich závěr byl založen na informacích získaných z pokusů na zvířatech. Tím, že byla dána přednost údajům, které byly získány pokusy na zvířatech, a ne údajům získaným přímým pozorováním lidí, byla rizika radiace podceněna. Mnohem více by bylo možné dosáhnout, bez ubližování zvířatům, soustředěním se na metody, které se týkají přímo lidí. Tyto metody zahrnují studie lidské populace (vědecky jsou označovány jako epidemiologie), klinická vyšetření osob, které jsou nemocné, nebo které umřely, pozorováním zdravých dobrovolníků a pokusy "ve zkumavce" na lidských tkáních. Takovéto tkáně mohou být získány během operací, biopsií, či ze zesnulých osob.Jen dva příklady k ilustraci životní důležitosti studií lidí. V devatenáctém století sociální reformátoři použili epidemiologické studie lidí, aby objevili příčiny infekčních nemocí a zavedli sociální reformu. Výsledná zlepšení ve zdravotním stavu osob byly zejména příčinou následného prodloužení průměrné délky lidského života v mnoha zemích světa během minulého století. klinické a epidemiologické studie lidí objevily hlavní příčiny rakoviny, srdečních nemocí a mrtvice, čímž ukázaly, jak je možno předcházet těmto velmi nebezpečným nemocem dnešní doby. Přesto, navzdory své značné důležitosti pro medicínu, výzkum založený odborným sledováním již nemocných lidí či studiem příčin vzniku a rozšiřování nemocí je podceňován a není dostatečně financován. Například americký Národní institut zdraví (National Institutes of Health), který financuje státní medicínský výzkum, věnuje na pokusy na zvířatech zhruba dvakrát tolik, než na studie lidí. Rovněž klesá zájem o pitvy, které se v minulosti ukázaly být velmi důležitou metodou pro náležité porozumění vzniku, průběhu i projevům různých onemocnění. Situace se stala natolik závažnou, že Robert Anderson, vedoucí oddělení patologie lékařské fakulty Univerzity v Novém Mexiku prohlásil, že "víme mnohem více o příčinách úmrtí starých myší, než o příčinách úmrtí starých lidí." Studie "ve zkumavce" na lidských tkáních jsou také značně zanedbávány. Platí to zejména ve farmakologii - vědě o lécích. Farmakologové určují přesně, jak léky a chemické látky běžně se v těle vyskytující působí na tkáně. Tento druh informací je cenný pro poskytování logických základů pro vývoj nových léčiv. Bohužel se farmakologové spoléhají hlavně na tkáně ze zvířat navzdory mnoha vzájemně si odporujícím výsledkům. Noradrenalin který zužuje žíly v lidském mozku, ale nemá žádný účinek na podobné žíly u krav. Fyzické a biochemické rozdíly mezi lidmi a zvířaty zdůrazňují urgentní potřebu výzkumu, který nebude založen na pokusech na zvířatech. Je to v zájmu obou - lidských bytostí i zvířat - aby vivisekce byla zastavena, a aby energie a zručnost vědeckého výzkumu byla zaměřena do jiných postupů. Zastánci vivisekce rádi tvrdí, že kdybychom zastavili pokusy na zvířatech, tak by se zastavil lékařský výzkum. To je samozřejmě nesmysl. Velká část lékařského výzkumu nezahrnuje použití zvířat. Pokroky v medicíně jsou mnohdy uskutečňovány prostřednictvím studia lidských dobrovolníků, nikoliv zvířat. Kromě toho bylo navzdory drastickému nedostatku finanční podpory vyvinuto mnoho alternativ k použití zvířat ve výzkumu. Některé z nich jsou popsány níže. Často je nejlepší alternativou k pokusu na zvířatech nedělat ten experiment vůbec. Kromě toho, opravdu potřebujeme nový druh rtěnek testovaných na zvířatech, novou potravinovou barvu, pesticidy nebo tablety proti bolení hlavy ? Ale i v případě, že je výzkum důležitý, techniky bez použití zvířat jsou nejen humánnější, ale často i spolehlivější ne ty pokusy na zvířatech, které nahrazují. Následně jsou uvedeny pouze některé z mnoha možností, které by mohly nahradit testování na zvířatech.

BUNĚČNÉ A TKÁŇOVÉ KULTURY

Buněčné kultury jsou rostlinné, živočišné nebo lidské buňky pěstované mimo tělo v laboratoři. Lidské buňky jsou nejprve získávány bezbolestným přemisťováním některých tkání z lidských dobrovolníků biopsií, během operace nebo posmrtně. Buňky jsou pečlivě pěstovány ve speciálních miskách naplněných výživným roztokem. Tato technika je nazývána in vitro - jako opak in vivo ( in vivo znamená v živém organismu ). Poslední výzkumy v oblasti technik tkáňových kultur ukazují, že mimo organismus lze uchovat mnoho druhů buněk po delší a delší dobu, v některých případech téměř neomezeně. Jednotlivé komplexy buněk mohou být pěstovány společně za účelem vytvoření realističtějšího modelu části těla - například kůže. Další pokroky v technologii vedly k vyvinutí nesmírně citlivých a vyspělých přístrojů, které mohou monitorovat buněčné kultury a zjišťovat nepatrné změny v buňkách. Buněčné kultury jsou zajímavé a rychle se rozrůstající odvětví výzkumu a představují velkou naději pro nahrazení pokusů na zvířatech a rovně pro zdokonalení kvality celého lékařského výzkumu. Například vakcína proti vzteklině, která byla vyráběna na kachních zárodcích, je v současné době vyráběna metodou in vitro na lidských diploidních buňkách. Tato metoda produkuje vakcínu, která je desetkrát účinnější, lacinější a bez vedlejších účinků. V USA Národní ústav pro výzkum rakoviny ( NCI National Cancer Institute ) zastavil používání myší s leukémií při hledání léku proti rakovině poté, co bylo přiznáno, jak jsou pokusy na myších bezvýsledné. Místo toho nyní používají lidské rakovinné buňky pěstované v laboratořích. Toto je ale jen pár příkladů z mnoha způsobů, kterými mohou buněčné kultury nahrazovat zvířata ve výzkumu chorob, vývoji nových způsobů léčby a v testování léků. Představují obrovský potenciál pro budoucnost.

TKÁNĚ Z ROSTLIN

Pravděpodobně jedním z nejúspěšnějších alternativních testů je EYTEX test, vytvořený jako náhrada k DRAIZE testu dráždivosti na oko. Test DRAIZE je založen na kapání testované chemikálie do oka králíka, ale EYTEX test používá proteinový roztok získaný z fazolí. Kdy je do roztoku přidána testovaná látka, tak jakékoliv poškození proteinu má za následek vzrůst zakalení roztoku, což může být měřeno a tak lze předpovědět nakolik ta látka podráždí oko. EYTEX je prodáván jako souprava a je nyní s velkým úspěchem používán společnostmi jako je the Body Shop k testování jejich kosmetických výrobků. Nicméně navzdory množství programů osvědčujících spolehlivost tohoto testu stále ještě některé společnosti provádějí test DRAIZE.

 

MIKROORGANISMY

Mikroorganismy - jako jsou bakterie a kvasnice se již používají v různých testech a je zde velká možnost dalšího nahrazení testů na zvířatech. Například bakterie salmonely jsou používány v Amesově testu k určování schopnosti určitých chemikálií ničit genetický materiál, z čehož může být předpovězena jejich schopnost způsobovat rakovinu. Stejně tak lze pro určení karcinogenity využít změny v počtu chromozómů a mutace kvasinek místo použití hlodavců. Kvasnice se také využívají ke stanovení fototoxicity, což je reakce kůže na chemikálii při vystavení kůže světlu. Pokračuje výzkum na použití kvasnic k nahrazení zvířat ve studiích metabolismu léků. Bakterie jsou značně využívány v genetickém inženýrství k výrobě očkovacích látek, inzulínu a růstových hormonů.

POČÍTAČE A MATEMATICKÉ MODELY

V posledních letech se objevují stále více a více vyspělé počítačové software a hardware umožňující vývoj počítačových programů a matematických modelů, které mohou znázorňovat orgány, tkáně a buňky živého těla. Tyto modely mohou nahradit zvířata znázorňováním, nebo matematickou simulací vzájemného působení chemikálie a lidského těla - například oběhového nebo dýchacího systému. Tímto způsobem se mohou použít ke zjišťování působení léků a k testování toxicity. Počítačové modely tvaru, velikosti a struktury molekul se už využívají ve farmakologickém průmyslu k vytváření nových léků a k předpovědím toxicity. Ukazuje se, že počítačové vytváření léků bude mnohem racionálnější a úspěšnější proces než stará na náhodě založená technika používající krutosti ke zvířatům pro model chorob. Ve vzdělávání se počítačové programy používají k nahrazení pokusů na zvířatech ve výuce biologie, medicíny a veterinárních věd. Na rozdíl od živých zvířat lze použít počítačové programy opakovaně.

PLACENTY

Lidské placenty, které se obvykle po narození vyhazují, se mohou dát na dobré využití jako učební pomůcka nahrazující použití zvířat při praktikách v mikrochirurgii. Kromě toho je placenta nejvhodnější zdroj neporušeného lidského orgánu s mnoha různými funkcemi, na kterém se mohou provádět pokusy. Mezi mnoha jinými využitími se může použít ke studiu transportu léků v těle, biochemie, rakoviny, reprodukce buněk, imunologie a stárnutí.

NEINVAZÍVNÍ ZOBRAZOVÁNÍ

Vývoj nových snímacích technik umožnil značně přesně a detailně zobrazovat vnitřek těla, který je tak vidět bez potřeby invazívních (operačních) technik. Například je nyní možné vidět změny toku krve v mozku. Toto umožnilo například výzkumy k přesnému určení oblastí mozku zpracovávajících podstatné jména. Existuje rozmanitost snímacích technik s různou citlivostí a kapacitou. Počítačová tomografie (CAT) používá rentgenové paprsky k vytvoření podrobného třírozměrného obrazu těla. Pozitronová emisní tomografie (PET) může poskytovat velmi přesné obrazy specifických oblastí - jako je například mozek. PET je používána ke sledování působení léků na rakovinu, alzheimerovu chorobu, epilepsii, schizofrenii a choroby srdce. Magnetoencefalografie (MEG) měří nepatrné magnetické pole spojované s nervovými buňkami, a tak umožňuje objevení cesty uvnitř mozku a nervového systému. Tyto nové zobrazovací techniky otevírají podněcující nové způsoby provádění biologického výzkumu. Bohužel v současné době není plně využíváno jejich velké uplatnění při nahrazování pokusů na zvířatech.

             Na základě vědeckých analýz a informací rozšiřovaných organizacemi na ochranu zvířat           PSK                                                                                                                                        

 

Kultura

Divadelní avantgarda

Jindřich Honzl

Narozen 14.5.1894 Humpolec, zemřel 20.4.1953 v Praze

Divadelní režisér, dramaturg, divadelní teoretik i praktik, dramatizátor a autor jevištních montáží. Jedna z nejvýznamnějších osobností divadelní avantgardy.

Publikoval např. v Právu lidu, Rudém právu, Červnu, Proletkultu, Tvorbě, Reflektoru, ReDu, Magazínu DP, Stavbě ad. Přispíval rovněž do brožurek Osvobozené divadlo (ročníky 1928-34), Redigoval Divadlo (1921-22, č.14-22), Divadelní listy (1930-31), Divadlo (1951) a Sovětské divadlo (1931-53).

Syn krejčího, oba rodiče činí v sociální demokracii. Obecnou a měšťanskou školu absolvoval v Humpolci. V Praze vystudoval učitelský ústav a od r.1914 vyučoval na „měšťankách“ chemii a fyziku. Už za studií aktivně pracoval v sociálně demokratickém hnutí, později působil ve Sdružení demokratických herců při pražské Dělnické akademii. Inspirován příkladem dělnických klubů v sovětském Rusku založil spolu s J.Zorou roku 1920 proletářský recitační kolektiv Dělnický dramatický sbor, tzv. Dědrasbor. Po vzniku KSČ odešel s Dědrasborem z Dělnické akademie do Proletkultu, který také pomáhal zakládat. S Dědrasborem nastudoval novou formou sborové recitace revoluční a kolektivistické verše Horovy, Neumannovy, Březinovy aj. V této době Honzl také publikoval v Právu lidu (v příloze Sobota), Rudém právu, Kmeni a i jinde řadu článků, v nichž kriticky analyzoval současné měšťácké jeviště. Po r. 1920 vytvářel nový divadelní sloh, který by zápas s měšťáctvím a konservatismem vyjádřil v divadelních formách. V článcích v Divadle, Červnu, Proletkultu, sbornících Devětsil aj., v avantgardistických časopisech Disk, Host, Stavba aj. hledal překlady pro nový divadelní projev v uměních klaunů, filmových groteskách a dynamických sportovních mítinků, odmítaje přitom konvenčnost i názorovou omezenost měšťanského stylu (Roztočené jeviště). Koncipoval mohutnou revoluční scénu pro druhou spartakiádu FPT. Od r.1920 spolupracoval také se sdružením Devětsil (patřil k jeho zakládajícím členům), v jehož Revolučním sborníku Devětsil publikoval v roce 1922 teoretický článek O proletářském divadle (tento článek patří k počátkům českého divadelního avantgardního hnutí). 1925 stál s J.Frejkou u zrodu Osvobozeného divadla, kde uvedl večery poezie a prakticky aplikoval teoretické postuláty avantgardy (G.Apollinaire, I.Goll, J.Cocteau, V.Nezval, A.Hoffmister, V.Vančura ad.). Zároveň úzce spolupracoval s dělnickými amatéry a organizoval agitační skupiny Modrá blůza (šlo o ochotnické divadelní soubory inspirované stejnojmennými sovětskými skupinami). Jeho komunistická činnost neunikla pozornosti státních orgánů. V letech 1925, 1934 a 1935 procestoval Honzl Sovětský svaz a po svém návratu publikoval několik článků o sovětském školství, divadlech a avantgardních režisérech). 1927 se vzdal učitelování poté co byl policejně vyšetřován a měl být z Prahy přeložen do zapadlé vsi Sedlčansko. Téhož roku odešel do Osvobozeného divadla, kde až do r.1938 působil jako režisér a nastudoval více jak 20 her Voskovce a Wericha i dalších autorů. 1935 působil krátce v Novém divadle na Václavském náměstí. Zejména jeho knihy – soubory statí Roztočené jeviště (1925) a Sláva a bída divadel (1937) dokumentují snahy české divadelní avantgardy a jsou zároveň teoretickým komentářem k režijní tvorbě v amatérských proletářských sborech a v Osvobozeném divadle. Po uzavření Osvobozeného divadla spolupracoval s Československým filmem. Když pro něho za okupace „nebylo“ v divadlech místo nalezl útočiště u Topičů na Národní třídě kde vedl mezi lety 1939-41 prakticky v poloilegalitě malou scénu „Divadélko pro 99“, v němž sestavil a režíroval několik poetických pásem (Večer s Vítězslavem Nezvalem, Večery poezie 1900) a montáží (Román o lásce a cti, Cizinci v Praze, České písně kramářské, Dvě lásky M.Alše). Upravoval také starší hry pro aktuální potřebu. Poslední tři roky války musel odejít do ústraní. Po osvobození v pětačtyřicátém musel Honzl vést složitý zápas o socialistický charakter Národního divadla. Od r.1946 (do 1948) založil a vedl experimentální studio Národního divadla, kde prosazoval zejm. proti měšťácké strnulosti nový styl pokrokového divadelního uměleckého vyjádření. Zaslouženého uznání se dočkal až po r.1948, kdy se stal ředitelem Národního divadla. Řadu let pracoval také v divadelní sekci Čs-sovětského institutu.

BIBLIOGRAFIE:

Beletrie a práce o divadle: Roztočené jeviště (soubor studií,1925), Sovětské divadlo (studie,1936), Sláva a bída divadel (soubor studií,1937), Román lásky a cti (dramatická montáž o vztahu K.Světlé aj.Nerudy,1940), Třicet let sovětského divadla (1947,s J.Pokorným), České písně kramářské, Svatby (dramatická montáž z díla B.Němcové), Pásma o Puškinovi (básnické texty v překladu P.Křičky,1937),  Národní hrdina Julius Fučík (dvě scénická pásma,1946) Pivovar v Sojkově (drama,1962), Dvě lásky Mikoláše Alše (dramatická montáž z knihy Alšovy listy milostné). Scénická hra: Scéna v zaumském jazyce (1927). Montáže: Večer s Vítězslavem Nezvalem (1939), Večery poezie 1900, Cizinci v Praze. Úpravy dramatických textů: např.J.K.Tyl  - Jan Hus (1947), Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři (1950). Příspěvky ve sbornících: SSSR, kniha delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem – ze zájezdu do SSSR 1925 (1926), Deset let diktatury proletariátu 1917-1927 (1927), Fronta (1927), 10let Osvobozeného divadla 1927-1937 V+W (1937), 50let Moskevského uměleckého divadla (1948). Překlady: A.Breton,Spojité nádoby (1934,s V.Nezvalem), J.Romains, Jiskra(1929) ad. Výbory z díla: ed.J.Pokorný K novému významu umění (1956) aj.

                                                                                                                                              PSK

Budeme hodní na obecní nácky?

Asi všichni byli notně podiveni, když se začátkem letošního září poprvé v médiích setkali s kampaní proti narůstající síle ultrapravice. Po původním překvapení, že i "oficiálnější místa" něco proti fašismu dělají se začaly ozývat velmi rozporuplné reakce. Není divu, protože kampaň vystupující pod heslem "Be kind to your local nazi" (Buďte hodní na svého obecního nácka) určitě rozporuplnou je.

Vezměme si její televizní část. První scénka je z restaurace, kde neofašista svou napřaženou pravicí převrhne tác se sklenicemi, další záběry nás pak zavedou za neonacisty, kteří mají díky permanentně napřažené pravé ruce problémy s držením telefonního sluchátka, či v boxerském ringu. Následuje snad jediný skutečně vtipný okamžik kdy fašista díky nacistickému pozdravu o svou ruku nakonec přijde ve výtahu. Tato televizní spoty jsou také doplňovány reklamou v tisku, MHD vlacích billboardy po celé republice a také internetovou stránkou www.panackove.cz. 

Tato kampaň, jejíž snahou je neonacisty ironicky zesměšnit není ale možno chápat jako akci, která skutečně nějak neonacismus zasáhne. Je to především proto, že se celá kampaň ani v nejmenším (kromě par vět na internetu) nedotýká názorů neonacistů a ani se nesnaží popsat co to neonacismus je. Zaměřuje se pouze na některé součástí subkultury skinheads, tedy hlavně pozdrav - zdvižená pravice, ale ve spotech můžeme vidět také oholené hlavy, boty "martensky" či vojenskou bundu "bomber".

Narozdíl od moralistických kritik typu "Když dítě uvidí v televizi hajlovat, začne hajlovat taky." apod. a nekritického obdivu (a to i ze strany některých členů radikální levice) musíme tuto liberálně-buržoazní kampaň kritizovat za její pokrytectví a prosazovat přitom alternativu revolučního boje proti fašismu.

-MKR-

Připravuje se delší omezování práv a svobod

V souvislosti s událostmi 11. září a připravovaným summitem NATO dochází k dalšímu omezování základních práv a svobod občanů. Mimo zvýšení možnosti špehování a sledování, vybavování speciálních policejních útvarů a snahy zavést gumové projektily se změny objevují i v oblasti legislativní.

Gross a jeho ministerstvo připravují novelu zákona shromažďovacího, která výrazně omezuje možnost určitá shromáždění pořádat.

Dosud se shromažďovací akce pouze nahlásily na odpovídajícím úřadě, stačilo je nahlásit kalendářních dnů předem. Úřady mohly akci zakázat jen ze závažných důvodů, což ale často obcházely. Nutno říci, že při odvolacím řízení se téměř vždy ukázalo, že právo bylo na straně demonstrantů…

Nyní dostane policie a úřady řadu dalších možností rozhodnout, která shromáždění povolí a která zakážou. Celkově budou posíleny jejich pravomoce a omezeny práva svolavatelů a účastníků. Navíc budou moci potrestat organizátory obrovskými pokutami a to i za činy jakýchkoliv účastníků demonstrace, včetně policejních a jiných provokatérů.

Současná lhůta pro oznámení shromáždění se v návrhu prodlužuje téměř na dvojnásobek, tj. na 7 pracovních (tj. 9 kalendářních) dnů. V případě aktuálních událostí, na které veřejnost může reagovat, tato lhůta samozřejmě nestačí, a úřad může takové oznámení „nepřijmout".

Novela omezuje též shromažďování po 22. hodině.. Dříve obecní úřad mohl nařídit, aby bylo shromáždění např. ukončeno dříve, nyní může celé shromáždění, byť překračuje tuto hodinu jen částečně (a nemusí jít zrovna o veřejný koncert), prostě zakázat. Svolavatel musí v oznámení uvést dobu ukončení a akci v tuto dobu ukončit, pokud se lidé ihned nerozejdou, musí požádat obecní úřad či policii, aby akci rozpustily a zbylé např. násilím rozehnaly…

Dříve svolavatel dbal o pokojný průběh shromáždění, nyní by za celý průběh přímo odpovídal a nese přímou zodpovědnost za hmotné škody, což neplatilo ani za Rakouska-Uherska.. Pokuty se např. u právnických osob zvyšují z 1.000,- na 50.000,- Kč. Svolavatel je navíc povinen zajistit úklid prostranství. Navíc, určení, kdo je svolavatel a zaplatí pokutu, může určit úřad sám, např. určí řečníka či držitele transparentu…

Je zaveden také odstavec týkající se pasivní ochrany demonstrantů - V § 12, písm. d): je psáno, že účastníci jsou povinni "nezakrývat si obličejovou část hlavy způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jejich identifikaci, je-li proti shromáždění prováděn zákrok útvaru policie.", což znamená, že sice můžou nosit šátky či masky, ale když policie začně demonstranty rozhánět, musí si je sundat, aby byli identifikovatelní. Jinak by totiž porušili zákon a pak by je policie mohla zpětně znova rozehnat (ty rozehnané???)…

V zákoně zůstane i nejasný paragraf § 12, písm. c), kde stojí, že účastníci "jsou povinni účastnit se shromáždění bez jiných předmětů, jimiž lze ohrozit život, zdraví nebo majetek, lze-li z okolností nebo z chování účastníků usuzovat, že mají být užity k takovému účelu.". Ale skutečný účel věcí, které demonstranti sebou mají, by určil asi jen světový astrolog Baudyš…

Možná se v příští novele dočkáme skutečně toho, že bude povinností svolavatele zajistit si odborný posudek astrologa…

-ZST-

3x KOMUNISTÉ A PARLAMENT

EKOLOGIE

Ve Sněmovně se projednával zákon o obalech. V současnosti totiž dochází k hromadění obalů na skládkách, zejména jde o tzv. PET lahve, které leží i podél silnic, v parcích i jinde ve volné přírodě. Komunisté zastávají názor, že s obaly jakožto odpady by se mělo zacházet v následujícím pořadí - recyklace, spalování, ukládání. A podle toho přistupovali i k tomuto návrhu zákona.

Celkově by měl zákon vést k tomu, aby v roce 2005 byla recyklace nápojových obalů 50% a v roce 2008 aby došlo k recyklaci 80% obalů a samozřejmě i k vyšší recyklaci u ostatních obalů. Hodnotu zákona zvyšovala řada pozměňovacích návrhů - jeden pozměňovací návrh zaváděl např. povinnost poskytovat nápoje ve vratných lahvích vždy, když jsou na trhu vedle nevratných. Vratné by přitom byly levnější. V diskusích komunistů se rodil i jiný model - aby se více motivovali uživatelé k ekologickému chování, byl zde navržen jiný model, a to, aby PET lahve byly vykupovány ve Sběrných surovinách (za kg), které by je vracely k recyklaci. Výrobci či distributoři by platili za láhev 1, 3 Kč podle množství (poplatek na tento cyklus) a lidé by si mohli vybrat, jestli odnesou PET láhev do sběrny (a dostanou nějaký ten peníz) či ji hodí do speciálního kontejneru (zdarma), kde si ji ovšem bude moci vytáhnout někdo jiný... Model by byl jistě efektivnější (podpořilo ho 62 poslanců, proti 87), ale lobby ve Sněmovně opět zapracovalo a tak se ODS a ČSSD dohodli, že zákon zůstane bez pozitivních pozměňovacích návrhů, dokonce i bez onoho povinného paralelního poskytování vratných obalů (zůstalo jen torzo). Snížena byla nakonec i hranice recyklace pro rok 2005 a stanovení pro rok 2008 bylo vypuštěno úplně. "Mattoni už není", slýcháváme reklamu. Nevím, kolik by stálo tu reklamu předělat, ale dodal bych tam ještě "a ve vratných asi nebude...". Přírodo, připrav se na další várku PET lahví...

 

LIDSKÁ PRÁVA

Již potřetí sněmovna diskutovala o zákonu o registrovaném partnerství homosexuálů a lesbiček, který již dvakrát neúspěšně navrhla komunistická poslankyně Z. Rujbrová a další. Nyní šlo o návrh vládní, pod jiným jménem a byl i jinak koncipován. Na rozdíl od jiných států jde v ČR podpora či nepodpora zákona napříč politickými stranami (i když levice je většinou pro), mezi komunistickými poslanci a poslankyněmi však byl proti pouze jeden. Tentokrát odpůrci registrovaného partnerství, zejména KDU-ČSL, ale i jiní (exceloval klasicky Payne) zahájili tažení jinak. Aby nebyli nařčeni z "nenávisti vůči menšinám", kritizovali právní nedostatky návrhu. Po dalších vystoupeních, ve kterých byla vyjádřena zákonu podpora, se však již neudrželi a začali naplno. Navrhovali např., že je zákon zbytečný, protože lidé mají křesťanskou alternativu vůči rodině- manželství - celibát. Chrlili oheň a špínu, nic nepomohla ani fundovaná vystoupení sexuologického odborníka Zvěřiny. Ani třetí verze zákona nakonec neprošla...

 

VÁLKA V AFGHANISTÁNU

Neslýchanou reakci M. Zemana vyvolaly dvě interpelace komunistických poslanců ohledně války USA proti Afghanistánu. Exner /KSČM/ ve svém vystoupení označil ČR jako zemi, která je součástí mezinárodního terorismu, když podporuje útoky USA vůči Afghanistánu. Na to mu Zeman odpověděl, že když si to myslí, ať se nechá hospitalizovat do konce volebního období do Bohnic /pozn. red.: tam se nachází proslulá psychiatrická léčebna/. Na další obdobnou interpelaci /Vymětal, jednalo se o zapojování české strany do konfliktu aneb řitní alpinismus vůči USA a NATO/ označil vystoupení komunisty jako řev dinosaura vylézajícího z bažin (dinosaurus je přitom plaz a tudíž nemá hlasové ústrojí...). Závěrem řekl, že ještě 3 takováto vystoupení a bude usilovat o zákaz komunistické strany. (Druhý den byl většinou sněmovny zamítnut návrh negativního hodnocení vystupování předsedy vlády a zamítnut byl i následující návrh D. Matulky, aby se Zemanovi zakázalo v prostorách Sněmovny chlastat... Další důkaz toho, že když jde o boj proti komunistům, sjednotí se pravičáci do jednoho šiku i okolo ČSSD).

-ZST-

 

 

POLICEJNÍ LUSTRACE

     V neděli 28 října jsem se šel podívat na demonstraci proti neonacismu, fašismu a rasismu kterou pořádala ČSAF, ale hned na okraji náměstí mě a mého společníka zastavil hlouček policistů který nás požádal o občanské průkazy řka, že jde o bezpečnostní opatření a že to dělají pro nás (je pravda že v této chvíli nám nemohl žádný zuřivý demonstrant ukrást naše OP).Během opisování našich osobních údajů nás druhý policista zkoušel vyfotografovat a za asistence kolegyně se mu  nakonec přece jen podařilo zvítězit nad záludným fotoaparátem. Čtvrtý strážník kontroloval obsah tašky mého společníka přičemž jeho pozornost upoutaly zvláště podezřele vyhlížející ručník a tenisky (že by chemická zbraň?) naštěstí ho uklidnil argument že to jsou věci ze cvičení. Pátý policista nám položil záludnou otázku, zda nemáme nějaké zbraně ( nedej Bůh, abych si vzal k srdci foglarovky, nevím, nevím jak by Mirek Dušín obhájil svůj kapesní nůž). Mezitím policista s našimi občankami odešel někam do ústraní, ale na konec se přece jen vrátil, a tak bylo vše v pořádku, jeho kolegyně se nás zeptala: „Co tam budete dělat?“. Její otázka mě zaskočila, neboť mi připadalo divné odpovědět, že jdu na demonstraci demonstrovat, tak jsem řekl že jsem tu proti rasismu. Na mou otázku jestli také nesouhlasí s rasizmem odvětila nesrozumitelně, ale asi něco v tomto smyslu: „tihle jsou proti, tihle pro, to máte jedno“( zřejmě zde zapůsobila státní propaganda o nerozlišování extrémní pravice a levice). Můj společník se zeptal na důvod naší kontroly, policisté odvětili, že jdeme do problémové skupiny ( je mi líto všech lidí kteří se pohybují okolo poslanecké sněmovny, ona každodenní kontrola OP není nic příjemného). Nakonec ale musím uznat že se k nám strážníci chovali slušně, jen by mě zajímalo, co by odpověděla stařenka o berlích, která by se vracela přes náměstí Míru domů, na otázku: „máte u sebe nějaké zbraně?“ (ono železnou berlí lze rozbít mnoho věcí).     -KR-              

VÝZKUMY HOVOŘÍ

 

Každému třetímu Čechovi mladšímu třiceti let jsou podle posledního průzkumu agentury Opinion window blízké myšlenky skinheadů. U starších lidí ultrapravicoví extremisté ztrácejí rok od roku podporu. Zatímco letos jen osmnáct procent všech dotázaných odpovědělo, že skinheadské hnutí má kladné stránky, ale že svých cílů dosahuje špatným způsobem, v roce 1994 takto holé lebky hodnotilo celých sedmatřicet procent lidí.

Že má hnutí více příznivcům mezi mladšími lidmi, potvrzuje i nedávný výzkum společnosti AISA. Skiny viděla v dobrém světle takřka polovina teenagerů, kdežto jen 35 procent oslovených dospělých lidí.
Lidé podle něho pravděpodobně u skinů oceňují hlásaný boj proti drogám a kriminalitě. "To, že se dotázaným nelíbí způsoby dosahování jejich cílů, je alibi." Podle loňského výzkumu zpracovaného pro Úřad vlády nacházejí skinheadi podporu hlavně mezi studenty odborných učilišť. Sympatie k holohlavým "pravičákům" přiznalo dvaadvacet procent žáků bezmaturitních středních škol, podobně o nich však hovořila jen čtyři procenta gymnazistů. ...

SOS student dnes

Po více než 50 veřejných petičních akcích po celé republice (v září naposledy ve Žďáru nad Sázavou), při kterých bylo sesbíráno mezi vysokoškoláky a gymnazisty přes 7.000 podpisů, se přiblížil čas, kdy Matějů, Valenčík a další mají zveřejnit věcný záměr zákona o školném.

Zároveň se zhoršila finanční situace VŠ, čemuž se věnuje také jeden článek (koleje apod..) . Abychom však nezabrali celou Mladou Pravdu iniciativou SOS student, budeme se problému oněch 2 mld a aktivitami na vysokých školách (včetně pozadí atd.) věnovat příště. To už jistě bude známo mnohem více faktorů onoho konfliktu.

Rozhodli jsme se tedy problém školného opět zviditelnit, a to postavením zdi proti školnému na začátku akademického školního roku. Akce byla řádně nahlášena, pro svou neobvyklost inzerována předem i v novinách (Super) a v rádiu (Impuls, Radiožurnál i včetně vystoupení spolu s P. Matějů v Poledních ozvěnách 2. 10.). Záměrem bylo udělat větší petiční akci, při které bude moci podepisující zasadit (cihlu) do symbolické zdi, která má představovat, že školné rozdělí studenty na chudé a bohaté. Tedy žádná demonstrace, jak pochopili někteří novináři (Právo…), ale klidná petiční akce s happeningem.

Akce se jako pořadatelé účastnilo 15 našich aktivistů, kteří drželi zeď, transparenty, obsluhovali petici, rozdávali v okolí bulletiny SOS student, samolepky a zvali ke stánku. Zeď, na kterou se vešlo 50 bankovek, byla postavena během 40 minut, řada bankovek byla "odcizena", petici podepsalo za 1,5 hodiny přes 120 lidí. Přišli se podívat a podiskutovat i navrhovatelé zákona o školném - Matějů a Valenčík. Mimo rozhovoru v přímém přenosu pro ČRO1 a ČRO6 se akce mediálně dostala do řady novin (s fotografiemi např. Večerník Praha, Slovo, Dnes, Haló noviny, stručné zkreslené info bylo v Právu) a natáčela i ČT1. Matějů hystericky napadl SOS student 2. 10. v Právu, tento článek uvádíme též včetně rekce zaslané Právu a Haló novinám…

Mimo tuto akci se rozběhla další kola petičních akcí – na řadě míst v Praze, dále v Plzni, Brně a okolí. Podařilo se dostat petici i na další školy, nezávisle na týmy aktivistů, kteří veřejné petiční akce připravují.

ZEĎ proti školnému

Na Václavském náměstí se 2.10. sešli na základě výzvy SOS Student lidé, kteří odmítají návrh na zavedení školného. „Nemám dostatek prostředků už dnes a abych platila školné, ani půjčku bych jako učitelka nemohla splácet.Z čeho?“ uvedla aktivistka kampaně Petra. S. Petiční akce byla spojena s manifestační stavbou zdi proti školnému. Přestože nám městská policie již při přípravě akce zakázala stavbu přenosného stánku, skončila akce úspěšně. Kdo se podepsal pod petici, mohl následně umístit na „zeď“ z drátěného pletiva bankovku v hodnotě 14 000Kč (průměr připravovaného školného) s portrétem poslance Unie svobody Petra Matějů, který je tvůrcem a hlavním propagátorem předlohy novely zákona, jež má školné zavést. Matějů, který byl přítomen, diskusi s především mladými lidmi, kteří přišli protest proti školnému podpořit, opravdu nevyhledával a raději rozdával rozumy své suitě opodál. Celkově se přitom u stolku s petičním archem vystřídalo více než 100 osob. „Jsme tady proto, abychom vysvětlili, proč nesouhlasíme s placením školného v jakékoliv podobě. Jeho zavedení by bylo pro mnohé rodiny sociálně neúnosné, už teď je studium stojí statisíce“, sdělil novinářům jeden z organizátorů akce Z.Štefek, 1.místopředseda KSM. Jeho názor, že ani navrhovaný systém půjček by nebyl pro řadu studentů řešením a stát by se měl spíš zaměřit na změnu daňového systému a zavést progresivní zdanění, potvrdila mimo jiné i mluvčí ministerstva školství Vladimíra Al Malikiová: „Nikde se jasně neprokázalo, že by školné mělo více kladných než záporných stránek.“ Podle oficiálních průzkumů veřejného mínění v ČR odmítá zavedení školného víc jak 63% lidí , pro necelých 21%. V současnosti naši petici proti zavedení školného podepsalo již více jak 7000 osob. Poslanec ODS J.Zvěřina však věří, že: „pokud ve volbách vyhraje pravice, školné se určitě prosadí.“ Nezbývá tedy než volit podle toho.

-PSK-

POLEMIKA V PRÁVU S NAVRHOVATELEM ŠKOLNÉHO

2. 10. : Vysokoškolské SOS

Dnes má na Václavském náměstí vyrůst symbolická zeď z bankovek s mým portrétem jako výraz protestu skupiny SOS student proti zavedení školného, které spolu se skupinou lidí, kterým leží na srdci budoucnost vysokého školství, připravuji. Zpráva ČTK o konání protestní akce však již nehovoří o tom, zda účastníci akce budou protestovat i proti půjčkám na vzdělání, proti sociální podpoře studentů vysokých škol, proti stipendiím, proti spoření na studium se státní podporou a proti daňovým úlevám pro studenty, kteří si občas vydělávají. Nejen školné, ale také tyto věci jsou totiž součástí návrhu na hlubší změnu ve financování vysokého školství, který spolu s řadou odborníků připravujeme. Lidé, kteří organizují protestní akce SOS student, nevědí, nebo spíš nechtějí vědět, že nejde o školné, ale v prvé řadě o to, jak co nejdříve otevřít vysoké školy všem, kteří chtějí studovat a jejichž šance jsou dnes mnohem menší než v okolních zemích. Také jsem ještě neslyšel, že by se někde konala protestní akce studentů vysokých škol, kteří by vyjádřili nespokojenost s tím, kolik ministerstvo školství dává vysokým školám na jejich vzdělávání. Asi nevědí, že je to jen polovina částky, kterou na jednoho studenta vysoké školy vydávají země OECD. Kdyby proti této degradaci vysokého školství protestovala jen polovina vysokoškolských studentů, sešlo by se jich více než sto tisíc. Také nevím nic o tom, že by se chystala protestní akce všech nepřijatých uchazečů, kteří sice uspěli u zkoušek, ale nebyli přijati proto, že stát na jejich studium vysokým školám nedá ani korunu. Těch je každoročně okolo padesáti tisíc. I tito mladí lidé mlčí. A to je možná škoda. Tak jako jiné, zatím spíše chudší země, i my se postupně dostáváme do situace, kdy masívní zájem o studium na vysokých školách nedokážeme plně financovat ze státního rozpočtu. Přitom víme, že neposkytnout co nejvyšší vzdělání všem, kteří k tomu mají předpoklady a silnou motivaci, je nebezpečné plýtvání lidskými zdroji. Kromě požadavku na růst investic do vzdělání z veřejných zdrojů, které jsou z hlediska mezinárodního srovnání extrémně nízké, se snažíme vytvořit podmínky pro větší zapojení soukromých zdrojů v investování do vysokoškolského vzdělání. Jsme si vědomi, že to nesmí oslabit solidární prvky sociálního systému a musí prohloubit naplňování principu rovnosti příležitostí. Vše nasvědčuje tomu, že veřejnost věcným argumentům naslouchá a přemýšlí o nich. Podle výzkumů STEM podpora myšlenky zavedení školného a půjček roste. V roce 1997 bylo pro toto řešení jen 27 procent občanů, v roce 2000 již 46 procent, v únoru tohoto roku to byla již již většina - 58 procent. Potěšitelné je, že veřejnost je z tohoto hlediska méně politicky "rozpolcená", než by se mohlo zdát z někdy až hysterických reakcí představitelů politických stran. Myšlenku zavedení školné a půjček dnes podporuje okolo 66 procent voličů pravicových stran (ODS, US, 4K, KDU-ČSL), 50 procent voličů ČSSD a dokonce 43 procent voličů KSČM. Zdenka Štefka, hlavního organizátora protestů SOS student proti školnému, jsem pozval na tiskovou konferenci u příležitosti zveřejnění předběžného návrhu celého systému. Chtěl jsem, aby mohl názory lidí, které reprezentuje, novinářům sdělit osobně a tváří v tvář nám, kteří systém promýšlíme, uvést hlavní argumenty proti tomu, co navrhujeme. Nedostavil se. Na náměstí se o tak vážných věcech nediskutuje právě nejlépe.

Petr Matějů

 

 

 

10. 10.: Školné nepomůže

Symbolická zeď na Václavském náměstí proti školnému nedávno poukazovala na názor iniciativy SOS student, že školné připravované poslancem Petrem Matějů bude znamenat sociální diferenciaci studentů. Akce se netýkala jen školného, ony totiž i bez něho se náklady na studium pohybují v řádu statisíců korun. A v těchto dnech se připravuje další zdražování kolejí, postupně rostou i ceny menz, skript, dopravy. Navíc po studiu končí desítky tisíc absolventů na úřadech práce. S poslancem Matějů, který ve svém komentáři v Právu 2. října o akci mluvil, se asi shodneme, že situace zejména na VŠ je neúnosná. Trpí nedostatkem financí a tomu odpovídajícími platy, malými kapacitami, nedostatečným vybavením. Lišíme se ale ve způsobu řešení. Podle nás totiž školné v průměru 14 tisíc Kč i přes systém půjček a sociálního zabezpečení uváděného navrhovateli ke zlepšení nepovede. Na zvýšení počtu studentů (zajištění poslucháren, laboratoří, pedagogů) je příliš malé, vyšší školné by zase zhoršilo sociální efekty. Navíc bude znamenat zvýšení nákladů na správu a výběr poplatků. Více papírování pro studenty. Více nejistoty ze splácení půjček (neplatí totiž obecně, že vysokoškoláci mají vyšší platy než ostatní zaměstnanci) a z toho, jak případně parlament školné zvýší, když bude třeba zalepit díru v rozpočtu. Otazníky visí i nad případnou motivací - pokud nestačí chuť do studia, touha něco umět a dosavadní výše nákladů na studium, která zatěžuje rodiny, myslíte si, že nějakých těch čtrnáct tisíc navíc něco změní? Domnívám se, že každý student, bez ohledu na postavení svých rodičů, má právo na stejné podmínky pro studium. Pokud má schopnosti pro vysokoškolské studium, měl by dostat šanci. Podporujeme zvyšování kapacity škol, kolejí (místo hostelů i nové), nákup moderního vybavení. Odmítáme jakékoliv školné (kromě případných poplatků pro "věčné studenty"), prosazujeme studentské slevy na dopravu, vyšší dotace kolejí a menz, stipendia, právo na první zaměstnání. Ano, bude to něco stát. Možná i více než 1,3 procenta HDP, což je stav, kterého by rád dosáhl Petr Matějů. Zdroje však vidíme v efektivní a jednoduché daňové politice - zejména v progresivním zdanění - ať platí ti, co mají vysoké platy. Vysokoškolák, který takovéhoto postavení dosáhne, splatí svůj dluh společnosti. To se však všem vysokoškolákům nepovede (např. učitelé ZŠ mají platy značně podprůměrné…). Vzdělání má být státní prioritou, nejlepší investicí do budoucnosti. Na sanace bank, zvyšování rozpočtu na obranu, bujení státní správy finance jsou. A na školství? Poslanec Matějů uvádí, že mezi odpůrci a zastánci školného neprobíhá dialog. Jako důkaz uvádí mou neúčast na tiskové konferenci. Že jsem pozvánku na tuto akci dostal až další den, však vědět musel… Každý z nás si myslí, že mu jde o budoucnost českého vysokého školství. Dialog je důležitý a vítám ho, nakonec však vše rozsoudí čas. Podle aktuální informace ministerstva školství podporuje školné pouze 21 procent respondentů… Zdeněk Štefek

 

STOP ZDRAŽOVÁNÍ KOLEJÍ A MENZ!

 

Od nového semestru došlo k zvyšování cen bydlení i jídla. Kritická finanční situace panuje například na kolejích Univerzity Karlovy (UK) v Praze. Peníze nestačí ani na základní provoz, a studenti museli na podzim počítat se zvýšením kolejného. Příspěvky od státu každý rok klesají a krizi v hospodaření studentských ubytoven nepomohlo vyřešit ani využívání kolejí jako hostelů.


V kritickém stavu je např. kolej Hvězda v Praze 6 kde je 2000 obyvatel, kde se od listopadu zvýší kolejné asi o 30%. Vedení kolejí ale vedle zdražování počítá i s úspornými opatřeními. Mělo by se šetřit teplou vodou - po desáté večerní už nepoteče. Horká voda i topení se v noci tlumí už nyní. Na studenty by se měla přesunout i starost o ložní prádlo. Dosud jeho výměnu a praní obstarávala kolej. Zpráva o chystaných opatřeních se rychle rozšířila mezi studenty, kteří na Hvězdě bydlí. ˝Chodím pozdě večer z práce a nedovedu si představit, že se nevysprchuji v teplé vodě,˝ říká třiadvacetiletá studentka sociologie Kateřina. ˝Zvýšení kolejného jsem víceméně čekala. Asi se nedá nic jiného dělat,˝ dodává.

Přitom je míst na kolejích stále nedostatek. V Praze je možné takto ubytovat asi 9000 studentů. Místo na studentské ubytovně dostane jen asi 80 procent žadatelů. To platí i pro koleje dalších vysokých škol v ČR. Stovky inzerátů hledající ubytování se například objevily s příchodem zimního semestru v centru Olomouce. Bez kolejí zůstalo letos půl druhého tisíce studentů Univerzity Palackého. Poptávky po privátním ubytování se objevují na inzertních tabulích po celém městě i v novinách. Letos si o koleje požádalo celkem 6100 studentů, úspěšných však bylo pouze 4600 z nich. Studentům nepomohlo ani to, že vedení univerzity v loňském roce otevřelo nové koleje na periferii města s kapacitou 300 míst. Podmínky pro přidělení koleje se navíc stále ztěžují. O tom, kdo bude bydlet, se rozhoduje na základě několika kritérií. Tím nejzásadnějším je tzv. dojezdnost. Z čím vzdálenějšího a hůře přístupného místa žadatel pochází, tím větší šanci má pro získání koleje.

Českým studentům ještě navíc ˝konkurují˝ jejich slovenští kolegové, kteří od roku 1998 už nemusejí za studia platit a mají nárok na koleje i menzu, což zvyšuje xenofobní nálady studentů.

DALŠÍ FAŠIZACE NA OBZORU – OMEZENÍ PRÁVA SHROMAŽĎOVACÍHO

 

V souvislosti s událostmi 11. září a připravovaným summitem NATO dochází k dalšímu omezování základních práv a svobod občanů. Mimo zvýšení možnosti špehování a sledování, vybavování speciálních policejních útvarů a snahy zavést gumové projektily se změny objevují i v oblasti legislativní.

Gross a jeho ministerstvo připravují novelu zákona shromažďovacího, která výrazně omezuje možnost určitá shromáždění pořádat.

Dosud se shromažďovací akce pouze nahlásily na odpovídajícím úřadě, stačilo je nahlásit kalendářních dnů předem. Úřady mohly akci zakázat jen ze závažných důvodů, což ale často obcházely. Nutno říci, že při odvolacím řízení se téměř vždy ukázalo, že právo bylo na straně demonstrantů…

Nyní dostane policie a úřady řadu dalších možností rozhodnout, která shromáždění povolí a která zakážou. Celkově budou posíleny jejich pravomoce a omezeny práva svolavatelů a účastníků. Navíc budou moci potrestat organizátory obrovskými pokutami a to i za činy jakýchkoliv účastníků demonstrace, včetně policejních a jiných provokatérů.

Současná lhůta pro oznámení shromáždění se v návrhu prodlužuje téměř na dvojnásobek, tj. na 7 pracovních (tj. 9 kalendářních) dnů. V případě aktuálních událostí, na které veřejnost může reagovat, tato lhůta samozřejmě nestačí, a úřad může takové oznámení „nepřijmout".

Novela omezuje též shromažďování po 22. hodině.. Dříve obecní úřad mohl nařídit, aby bylo shromáždění např. ukončeno dříve, nyní může celé shromáždění, byť překračuje tuto hodinu jen částečně (a nemusí jít zrovna o veřejný koncert), prostě zakázat. Svolavatel musí v oznámení uvést dobu ukončení a akci v tuto dobu ukončit, pokud se lidé ihned nerozejdou, musí požádat obecní úřad či policii, aby akci rozpustily a zbylé např. násilím rozehnaly…

Dříve svolavatel dbal o pokojný průběh shromáždění, nyní by za celý průběh přímo odpovídal a nese přímou zodpovědnost za hmotné škody, což neplatilo ani za Rakouska-Uherska.. Pokuty se např. u právnických osob zvyšují z 1.000,- na 50.000,- Kč. Svolavatel je navíc povinen zajistit úklid prostranství. Navíc, určení, kdo je svolavatel a zaplatí pokutu, může určit úřad sám, např. určí řečníka či držitele transparentu…

Je zaveden také odstavec týkající se pasivní ochrany demonstrantů - V § 12, písm. d): je psáno, že účastníci jsou povinni "nezakrývat si obličejovou část hlavy způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jejich identifikaci, je-li proti shromáždění prováděn zákrok útvaru policie.", což znamená, že sice můžou nosit šátky či masky, ale když policie začne demonstranty rozhánět, musí si je sundat, aby byli identifikovatelní. Jinak by totiž porušili zákon a pak by je policie mohla zpětně znova rozehnat (ty rozehnané???)…

V zákoně zůstane i nejasný paragraf § 12, písm. c), kde stojí, že účastníci "jsou povinni účastnit se shromáždění bez jiných předmětů, jimiž lze ohrozit život, zdraví nebo majetek, lze-li z okolností nebo z chování účastníků usuzovat, že mají být užity k takovému účelu.". Ale to přece nelze často poznat! Možná se v příští novele dočkáme skutečně toho, že bude povinností svolavatele zajistit si odborný posudek astrologa…

-ZST-

Indie – Milionová protiválečná demonstrace v Kalkatě

 

I přes mohutné deště se více než milion lidí zúčastnilo 14. října 2001 na demonstraci v Kalkatě, jejímž cílem bylo vyjádřit rozhodný protest proti útokům USA na Afgánistán. Demonstrace byla reakcí na jednotné provolání levicových stran, které vyzvalo všechen indický lid k protestům po celé zemi. Demonstranté – dělníci, rolníci, pokroková inteligence, mládež i ženy, vyvolávali protiamerická hesla a vyzývali k řešení této otázky prostřednictvím OSN. Akci spolupořádala celá řada levicových stran (KSI,KSI(m), KSI(m-l), RSS, Blok Vpřed a další), odborů, ženských a mládežnických organizací. V čele průvodu, který zcela zaplnil devítikilometrovou cestu k Deshaprijaskému parku stáli např. představitelé KSI(m) Jyoti Basu, Buddhadeb Bhattacharya nebo známý filmový režisér Marinal Sen. Na akci se ve velkém počtu podíleli také etničtí Afgánci žijící v Kalkatě. Les rudých vlajek a zpěv Internacionály na začátku, v průběhu i na konci manifestace nahnal policii takový strach, že vůbec nezasáhla. Všichni řečníci poukázali na to, že to byly USA, jež financovaly teroristy po celém světě. Usamma bin Ladín a Taliban jsou výtvorem Spojených států, tito náboženští fanatici byli využíváni imperialisty nejprve proti Sovětům a posléze proti proíránskému režimu mudžahedínů. USA též podporovaly Pákistán i Saúdskou Arábii, státy které teroristy rekrutovaly, cvičily a platily. Protestující odsoudili také přítomnost jednotek USA v Pákistánu, neboť to ohrožuje zájmy zemí Jižní Asie i tolik potřebnou stabilitu v regionu. Tvrdě odsouzena byla servilita vládní pravicové Indické lidové strany. Indická vláda jako první země v oblasti nabídla Spojeným státům jakoukoliv spolupráci a pomoc, argumentujíc přitom lživě tím, že USA na oplátku pomohou vyřešit kašmírský problém. Řečníci jednoznačně prohlásili, že demonstrace není na podporu Talibanu, protože USA a Taliban jsou dvě strany téže mince. “Ani s USA, ani s Talibanem!” “Jak může svítit slunce, když nebe je zataženo válečnými mračny!” “Oko za oko a celý svět oslepne!” – to jsou jen některé slogany demontrantů.

-PSK-

CO VYDĚLALY AMERICKÉ MONOPOLY BOMBARDOVÁNÍM JUGOSLÁVIE?

 

Kongres USA na bombardování vyčlenil 15 mld USD, které zaplatí daňoví pokladníci. Dva týdny před bombardováním začaly ceny akcií stoupat, zvýšily se za 6 týdnů o 1000 bodů. Na tom vydělalo jen 30 největších korporací 668570575300 USD. Když se z této sumy odečtou náklady na bombardování, úplatky a lobbování, zůstává cca 600 mld USD. Kolik zisku přinesla jedna vybuchlá bomba a jeden zavražděný v Jugoslávii? Když se částka přepočítá na cca 1500 zabitých civilistů, pak zisk z jednoho zabitého civilisty je asi 400 milionů dolarů. Bombardování se finančně vyplatilo. A proto se vyplatilo investovat nemalé sumy do promývání mozků lidí této planety… A co současný konflikt v Afghansitánu? Kolik a kdo vydělá na zavražděných civilistech v Afghanistánu?

KRVAVÉ DNY

17.října 2001 se v papírnické továrně nacházející se nedaleko Petrohradu, odehrály scény připomínající události k nimž docházelo v carském Rusku. Členové elitní jednotky ministerstva vnitra zvané Tajfun byli povoláni, aby „vyřešili spor“ mezi britským vlastníkem a jeho zaměstnanci – dělníky, kteří v roce 1998 poté, co jim půl roku nebyla vyplácena mzda a posléze měli být propuštěni, převzali nad továrnou kontrolu a velmi rychle ji učinili znovu provozuschopnou a výdělečnou. Porušili však vlastnické právo, a to nelze v kapitalistickém státě tolerovat. 30 příslušníků Tajfunu zaútočilo ve dvě hodiny na továrnu, přemohlo hlídače a budovy ovládlo. Následně došlo k protiútoku zhruba 600 dělníků rychle svolaných z jejich domovů v dělnické kolonii na předměstí Petrohradu (asi 100 km od továrny). Ozbrojenci z Tajfunu se zmocnili sedmi rukojmí a s nimi se zabarikádovali v závodní kantýně, odkud byli propuštěni, když předtím propustili všechny zadržené dělníky. O budoucnosti továrny má rozhodnout státní komise. Dělníci odmítli návrat bývalých vlastníků a přejí si, aby se továrna vrátila do vlastnictví státu, s tím, že by nad ní vykonával nadále správu dělnický výbor, který se ustavil již v roce 1998 a stále funguje. Přejeme dělníkům hodně štěstí v jejich boji za spravedlnost. -JKA-

 

Dva dny v newyorské base

– o „svobodě“ v USA nereferují jen komunisté, ale i prostí občané, kteří byli touto „svobodou“ postiženi

Tak si to takhle šustím v předvelikonočním pondělním ránu po Harlemu a vědom si své nevinnosti mířím přímo do policejní kontroly. Předkládám řidičák a doklady od auta a pozoruji, jak zatýkají člověka z auta přede mnou. „Drogový dealer,“ říkám si pro sebe. Ještě, že já jsem čistej a... kupodivu jsem vyzýván, abych vystoupil z auta. Začínal jsem tušit nepříjemnosti, a tušení bylo správné.

Byl jsem prošacován a dostal jsem pouta. Dochází mi to vše strašně pomalu. Jsem zatčen za pozastavený řidičák (suspended driver licens), ale nevím, proč je pozastavený. Ptají se mne ještě, zda moji známí v autě s ním mohou odjet, a „nakládají“ nás dva do policejního minivanu. Po cestě na policejní stanici se dáváme do stíháni auta, které před námi podezřele ujíždí, a řítíme se po Harlemu se zapnutým majákem. Na zadním sedadle s pouty na rukou za zády to dvakrát pohodlné není. Bohužel se nám auto ztrácí. Řidič je znechucen nad svou neschopností a já jen doufám, že si to nespraví na nás.

Když dojíždíme s dvojicí policistů na policejní stanici, předvádějí nás přijímacímu policistovi a potichu si šuškají, že jsme snad ani neměli být zatčeni, ale že už tady jsme, tak to s námi musí dokončit. Tolik jsem z jejich tichého rozhovoru pochytil. Takže jsem byl znovu prohledán, sebrali mi tkaničky od bot a opasek, nechali mi peníze a šoupli mne do cely k ostatním „provinilcům“.

Dovídám se, že ten „drogový dealer“, který byl zatčen těsně přede mnou, má kanadský řidičák. A jen to bylo důvodem k zatčení, neboť policisté nevěděli, zda je pravý. I přesto, že dostali z Kanady zprávu, že řidičák je OK, musel zůstat v naší společnosti, neboť mu přišili, že řidičák z cizí země platí v NY pouze 3 měsíce, a pokud zde chcete pobývat déle, musíte si obstarat americký.

Dále zde byli tři Mexikáni, kteří se provinili pouze tím, že vypadali podobně jako 3 Mexikáni, kteří vykradli banku. Postupně sem začali přibývat drogový dealer, který všem tvrdil, že je nevinný (i nám), i když u něj našli 150 g heroinu a $25.000 v hotovosti :-), a strašně se zajímal, co má říkat před soudcem, aby dostal co nejméně. Později dorazili další dva se stejným problémem jako já, další drogový. Takže ve finále vypadala sestava asi takto 45 % drogy, 45 % problémy s řidičákem.

Máte zde dost času přemýšlet, a tak se mi honilo hlavou, z jakého důvodu je můj řidičák pozastavený, když platí až do roku 2005. A jen tak mimochodem, co všechno mi můžou přišít. Nepřicházím na nic podstatného, i když jsem prošel minulost až po činnost babičky za okupace.

Konečně se dovídám pravdu. Ptají se mne, zda jsem nespolupracoval s STB nebo KGB, a byl jsem upozorněn na to, že pokuty se mají platit. Za vše může jedna jediná zapomenutá pokuta za $85 — nezastavení na blikajících světlech v nepřehledném místě. Už si na to vzpomínám. Policista mi tam nevypsal sumu, kterou mám zaplatit. Prý si to mám zjistit v sazebníku sám. A tak jsem to nezaplatil vůbec. A oni mi to pomohli zjistit za mne: $65 pokuta + 20 za nezaplacení.

Ve 2:00 odpoledne přijde můj zatýkající policista za mnou do cely s tím, že mne pustí domů, jen co mi vezme otisky prstů a vyfotí si mne. Cokoliv, jen abych byl doma. Od jednoho zkušeného se dovídáme, že zatýkající policista je něco jako tvoje máma a musí se o tebe na policejní stanici starat. Takže ho hned vyzkouším. A opravdu to funguje! Zavedl mne na záchod a donesl mi láhev vody a čipsy. Dal jsem mu dva dolary a jeden mi dokonce vrátil zpět. Alespoň je spravedlivej. Hodiny ubíhaly, a stále se nic nedělo, a tak jsem se upomněl kolem 5. večer, kdy že mne pustí domů.

S omluvným výrazem ve tváři mi sdělil: „Boss“ rozhodl, že musíš před soudce na downtown Manhattanu! Ale není to nic hrozného, jen formalita. Večer budeš doma. Věřím mu už méně. Zdůrazňuje mi, že hlavně nemám říkat soudci, že jsem byl v STB nebo KGB! Rada nad zlato. Chystá se první várka odvozu provinilců k soudu, ale bohužel jsem se do „sestavy“ nevešel. Ptám se na důvod, a sdělují mi, že moje papíry ještě nejsou připraveny. Opět přemýšlím, co je důvodem zdržení, ale nepřicházím na nic reálného. Přibývají nám do „klece“ další „trestanci“. Opět ve stejném poměru provinění jako zpočátku. Teprve kolem 22 hodin se na mne dostává řada a jsem spolu se všemi ostatními (8 mužů a jedna žena) naložen do vanu jako jedna z oveček přivázaný ke společnému řetězu a odvezen k soudu.

Zde nám vracejí osobní věci (opasky, drobné, tkaničky), abychom před soudce mohli předstoupit důstojně. Jsme znovu vyfoceni, kdyby se nám snad změnily tváře při tom dlouhém pobytu ve vězení. A za odměnu nám dají sendvič s hnusným salámem. Hlad je vetší, a tak půlku sním. A zase nás šoupli do „klece“, která je kupodivu odemčena. Policajti, kteří nás hlídají (je jich asi 8), mají zřejmě dobrou náladu, neboť jejich bouřlivý smích přerušuje jen zoufalé telefonování „drogových dealerů“.

Vyplňujeme už asi 5. dotazník. Stále se nás ptají na totéž. Později zjišťuji, že tento je pro soudce k tomu, aby určil výši případné kauce. Ptali se mne, zda bydlím v soukromém domu nebo apartementu, kolik hodin týdně pracuji, kolik lidí bydlí se mnou a pod. Pro všechny policisty doposud jsem „russian guy“, neboť nikdo neví, co je to Czech Republic. Teprve Czechoslovakia zabírá — dobré pivo, dobří hokejisté.

Po tomto proklepnutí nás převádějí do jiné klece, která už je zamčená a je zde podezřelý klid, všichni leží na lavicích a na zemi a spí. Nikdo se kupodivu nepřipravuje k soudu, který podle zatýkajícího policisty probíhá 24 hod denně. A taky že ne! Soudce začne soudit v 8.30 ráno. Takže si hledám nejvhodnější polohu ke spaní. Urvu protekční místo na lavičce, hlavou ke „golemovi“ s vyholenou hlavou. Postupným posouváním vybojovávám prostor na pohodlné ležení, na úkor toho, co ležel za „golemem“ a strach mu nedovolil se ozvat.

Ve 4 ráno nás probouzejí na snídani. Trochu brzo na můj vkus, ale hlad je mocnější. Dostáváme 1/2 l mléka a rýžové křupky, chuti nedostižné. Vzhledem k mé „protekci“ mi rezervují mé místo na lavici a po „vydatné“ snídani znovu usínám, co se taky dá dělat jiného. V 8 ráno začínají vyvádět první lidi nahoru k soudu. Jsou mezi nimi i skoro všichni ti, kteří byli se mnou při převozu k soudu. Začínám být zase nervózní a podvědomí zapracovalo. Vzpomněl jsem si na reklamu na telefonování na účet volaného. Je vidět, že reklama byla dobře udělaná. Nikdy jsem nepřemýšlel při jejím sledování, že bych ji mohl potřebovat, ale byla tam v paměti uložena spolehlivě. Takže po 20 hodinách se dovolávám domů. Bohužel spojovatelka mi hlásí, že na druhé straně ta osoba neumí anglicky, a tak mám 5 sec na to, aby řekla „Yes“. Česky naštěstí manželka umí, a tak rychle potvrzuje, že se mnou chce mluvit. Kupodivu má veselou náladu a ptá se mne, jak se cítím. Už se bavila s jedním známým českým novinářem, a ten už seděl 4× a prý budu brzo venku. Mám si prý nechat spravit zuby, je to zadarmo. Je to vše jen formalita, ale jestli chci, přijedou za mnou a zjistí více. Jsem ale statečný a odmítám. Už to nějak vydržím.

Kolem 10. se ptám bachaře, jaký je problém, že ještě nejdu k soudci. Klasická odpověď: „Tvoje papíry ještě nejsou připraveny!“ mne zase trošičku znervózní. Volám opět domů, kde udržují „kontakt“ se soudem. Musím si počkat na rozmluvu se svým advokátem, a půjdu k soudci. Divné je, že všichni tam šli bez advokáta. Proč zrovna já nějakého potřebuji? Jsem snad nějaký těžší případ? Raději budu volat každou hodinu, a kdyby se něco dělo, máme nachystaného dobrého právníka, který za $500 na hodinu (slušný prachy) dovede zázraky. Přestávám být statečný. Ale hned nato jsem vyvolán a převeden do další klece, kde jsou všichni moji staří známí a čekají na rozmluvu s advokátem. Zase jsem klidnější, neboť to, že je převedli do této klece už v 8.00, je nikterak neuspíšilo.

Čas se zase vleče. Telefonovat nejde, neboť jediný automat je permanentně obsazen „drogovými dealery“ a my malé ryby se tam nemáme vůbec plést. Dovídám se další osudy lidí (na jednoho manželka zavolala 911, neboť ji chtěl snad zbít, což on popíral (později dostal srandovní trest 7 dnů). Další Angličan kolem 30, který se provinil pouze tím, že přeskočil turniket v metru, a je zde už 24 hodin. Nevím, co dostal, neboť přišel na řadu později než já.

Vše se strašně vleče a jako obvykle jdu k rozhovoru s advokátem mezi posledními. Uklidňuje mne, že vše je OK, navrhne soudci $50 pokutu, $25 za pobyt ve vězení (cena jak za levný hotel) a za chvíli půjdu domů. Má to vše však jednu vadu na kráse, jsem už v policejní kartotéce a mají právo o mne vést záznam, dokud ho nějaký právník za cca $400 nesmaže. Mohu také dát k soudu postup policie, protože až tak moc v právu nebyli, když mne zatkli na 32 hodin za pozastavený řidičák. Kdo by se ale soudil se státem? Takže hlavní důvod, proč nás sbírají, je podle mne ten, že nás chtějí mít všechny ve svém počítači a pod dohledem. NY je totiž, i když se tvrdí, že Amerika je svobodná země, policejním městem. Je zde 45 000 policistů.

Bohužel, trvá to další hodinu, než mne konečně předvedou k soudci spolu s 5 dalšími. Jako první je souzen taxikář, který ve svém autě převážel 150 g heroinu a byl při náhodné? prohlídce zadržen. Říkám si: „Bože, to bude trvat věky, než ho odsoudí.“ Skutečnost je jiná. Soudce si vyslechne krátký proslov státního zástupce. Obhájce přeruší v polovině proslovu (obžalovaný je amer. občan, 37 let, dosud netrestaný, otec 3 dětí — to vše se snaží říci na jeho obhajobu) a už ho „odklepává“ — $250.000 kauce, z toho 25.000 hotovost a do konce dubna musí jít před velký soud. Trvalo to 2 minuty. Další je odbaven ještě rychleji. Je to jak továrna na odsouzení. Konečně přicházím na řadu já, nestačím ani pořádně znervóznět a vše je u konce. Obhájce navrhuje to, co mi říkal v „kleci“. Soudce to přijímá. Ptá se mne, zda rozumím, co navrhuje. Zda jsem ochoten pokutu zaplatit. A jsem VOLNÝ. Čekám na své papíry, abych mohl zaplatit, to co mám, a v 17.30 po více než 30 hodinách dýchám nezamřížovaný vzduch.

Převzato z buržoazního internetového časopisu

70 let od celostátního sjezdu trampů

Podíváme-li se hlouběji do dějin Čs. Komsomolu, zjistíme, že jeho zvláštní kapitolu ve třicátých letech představuje jeho působení mezi trampy. Tramping vznikal již po první světové válce, ale k jeho největšímu rozmachu došlo až ve třicátých letech. Jeho hlavní ideou byl útěk z města do přírody, do lesů, do údolí řek a k večerním táborákům. Do určité doby převládala v trampingu apolitičnost, dokonce i odpor k jakékoli politice. Krizová léta přivedla mezi trampy mnohé nezaměstnané, kteří byli pod vlivem komsomolců. Postupně se značná část trampského hnutí stavěla proti vládě buržoazie. V roce 1931 zemský prezident v Čechách vydal mnohé zákazy proti trampingu. To vyvolalo nečekaný odpor. Dokonce v jedné písničce bylo v závěru řečeno „vládu dělníků chceme“.

Pokrokoví trampové za podpory komsomolců začali zakládat tzv. trampské obranné výbory. Pražský trampský obranný výbor zveřejnil prohlášení, ve kterém mimo jiné bylo řečeno:“Tramp bojuje o volný život, o nový svět, kde by nebylo utiskovaných a vykořisťovaných“.

Ve dnech 21. – 22. listopadu 1931 se v Praze uskutečnil celostátní sjezd trampů. Ten byl zahájen 21. Listopadu velkou veřejnou schůzí v Národním domě na Vinohradech, kde se přítomní vyslovili pro sjednocení trampského hnutí. Večer se pak v sále Jezerky v Praze-Michli uskutečnil velký sportovní a kulturní večer. Vlastní sjezdové jednání proběhlo 22. Listopadu v žižkovské Bezeovce za účasti kolem 400 delegátů zastupujících kolem 10.000 trampů.

Dá se říci, že to bylo poprvé, kdy se čs. Komsomolu podařilo úspěšně působit na širší vrstvu neorganizované mládeže.

60 let od vyhlášení Mezinárodního dne studentstva

Mezinárodní den studentstva je každoročně vzpomínán 17. listopadu. Podnětem ke vzniku tohoto dne solidarity pokrokového studentstva byly události ze 17. 11. 1939, zásah nacistů proti českému studentstvu. Dne 17. 11. 1941 byl v Londýně za účasti zástupců studentů všech zemí bojujících proti fašismu uspořádán Mezinárodní studentský sněm, který rozhodl každoročně slavit 17. Listopadu jako Mezinárodní den studentstva. V přijatém prohlášení bylo mimo jiné uvedeno: „My, studenti velké Británie, všech jejich dominií a Indie, Svazu sovětských socialistických republik, Číny, Francie, Holandska, Jugoslávie, Norska, Polska, Řecka a všech ostatních národů bojujících za svobodu světa, ve snaze vyjádřit hlubokou úctu popraveným československým studentům, kteří první v Evropě dali podnět k masovému odporu proti nacistickým okupantům na podzim 1939, prohlašujeme 17. Listopad Mezinárodním studentským dnem.

 František Kovanda