Příběhy (nejen) pro děti

Příběhy z dějin sovětského státu – Sergej Alexejev

I. Revoluce a občanská válka

Rudý orel

Sovětská moc postupuje stále dál a dál. Nedá se zastavit. Rasulův dědeček žil v malé osadě vysoko v horách. Létali tam jen orlové a svištěl sveřepý vítr. Hory se tyčily až k slunci. Když si stoupneš na špičky – můžeš si na něj i sáhnout. Rasulova chaloupka je daleko odtud. Do údolí se přihnali rudí jezdci a přinesli zprávu o sovětské moci. Jejich vyprávění pozorně poslouchal i Rasul: o půdě, o míru, o soudruhu Leninovi. Mladý velitel vyprávěl o novém životě velmi srozumitelně. Rasul chodil celý den džigitovi v patách a vyptával se na podrobnosti hnedle několikrát. “To tedy cara už mít nebudeme?“ “Ne,”říká džigit. “A bohatá šlechta bude vyhnána?” “Sama uteče,”zní odpověď. Rasul se s džigitem skamarádil. Ukázal mu podomácku vyrobenou dýku, které se říkalo kindžál, a vypravoval o svém dědečkovi. Ráno se poslové s rolníky rozloučili a vydali se na další cestu. Rasul se mnoho dozvěděl. A co dědeček? Je vysoko v horách. Kdo mu to všechno bude vypravovat? Rasul by mu to vypravoval, ale je ještě malý. Do hor za dědečkem se nemohl vydat. A tu si náhle vzpomněl: dědeček je lovec, stopař. Od dětství se přátelí s ptáky, rozumí řeči orlů. To orel o tom dědečkovi poví, ten se do hor dostane snadno. Chlapec vidí sedět na skále u řeky orla, svobodného obyvatele nebes. “Poslouchej!” zavolal na mohutného orla. Orel se podíval na Rasula a ten mu vykládal o půdě, o míru i o soudruhu Leninovi. Poprosil ho, aby letěl co nejrychleji do hor za dědečkem Abdulkerim a oznámil mu tu důležitou novinu. Orel přešlápl z jedné nohy na druhou, pokýval hlavou a roztáhl svá obrovská křídla. “Ne abys to popletl!” volá Rasul. “Vyřiď mu všechno do slova a do písmene.” Orel se vznesl vysoko na nebeskou klenbu. Uplynuly tři dny a do údolí sestoupil starý Abdulkerim. Rasul pohlédl na dědečka. Ten se v nové pláštěnce a v nové čerkesce na vnuka usmíval. Rasulovi je to jasné: orel splnil jeho prosbu. Vrhl se k dědečkovi: “To já jsem toho orla poslal!” “Ty?” “Já, já,” stále vede svou Rasul. “Pověděl ti o půdě?” “Pověděl.” “A o míru?” “I o míru.” “A o soudruhu Leninovi?” “I o soudruhu Leninovi.” “To všechno jsem mu řekl já,” vítězoslavně hlásí Rasul. “Musím říci, že orel je skvělý.” “Skutečně je skvělý,” odpověděl dědeček. “I koně má skvělého.” Rasul byl spokojený. Pomyslel si však: Co s tím má společného kůň? Dědeček Abdulkerim něco popletl. “Je to skutečný orel,” opakoval stařeček a uličnicky na vnuka zamrkal. “Je to náš rudý orel.” Rasul teď byl už úplně popletený. “Rudý orel? Orlové přece nebývají rudí.” “Bývají,” na to dědeček. Rasulovi bylo líto, že si tehdy u řeky toho sám nevšiml. Snad slunce pořádně nesvítilo. V Dagestánu bylo jaro a džigitové rozšiřovali významnou zprávu o vládě lidu – jejich vládě.

Bicí hodiny

Fomka se probudil, chvíli se vrtěl na palandě a pak vyběhl ven si ulevit. Byla tmavá noc. Venku se rozprostřela mlha. Fomka zašel za roh baráku a tu uslyšel kroky. Chlapec zůstal nehybně stát a poslouchal. Kroky se stále přibližovaly. Muselo to být kdesi nedaleko. Fomka nastražil uši. Vtom se ze tmy, z mlhy vynořili tři lidé. Dva z nich táhli nějakou bednu, třetí nesl lopatu. Fomka napjal zrak a poznal bývalého majitele továrny Jelizara Jelizaroviče Mojkina a jeho dva syny. “Bedna. Lopata. Kampak s tím jdou?” zajímalo Fomu. Tiše se vydal za nimi. Mojkinové šli k tovární vodárně. Když došli až k ní, postavili bednu na zem a začali kopat jámu. Kopali rychle. Stále se přitom ohlíželi kolem a naslouchali… Zakopávají poklad, proletělo Fomkovi hlavou. Počkal, až Mojkinové svou práci dokončili, obešel vodárnu, zapamatoval si místo, kde kopali, a vrátil se domů. Leží zas na palandě, vrtí sebou, ale usnout nemůže. Sotva se rozednilo, běžel ke svému kamarádovi Kapkovi Zatvorovovi. “Kapko, Kapko,” zacloumal kamarádem. “Kapko vstávej!” Kapka si protřel oči: “Co blázníš, co ti je?” “Poklad, poklad!” “Jaký poklad?” “Opravdický!” A Fomka Kapkovi vylíčil, co v noci viděl. Kapka vyskočil a oblékl se. Oba popadli lopaty a běželi k vodárně. “Tam bude peněz…” říká Fomka. “Peníze, co tě nemá! Peníze jsou jenom papírky. Tam bude zlato a brilianty,” poučuje kamaráda Kapka. Chlapci se dohadují, co budou dělat s takovým bohatstvím. “Koupíme si perníčky,” říká Fomka. “Kdepak perníčky!” odpovídá Kapka. “Koupíme si zmrzlinu, čokoládu, sněhové pusinky a krémové pečivo.” Fomka zírá na Kapku. Ten se, pane, vyzná. Vždycky něco vymyslí. Chlapci střádají další plány. Maminkám koupí lehké vlněné šátky, sestrám látku na šaty a mašle, tatínkům vysoké boty. Malininovým koupí pět kilo knedlíků – ti mají mnoho dětí. Dědovi Charlamovi válenky. Invalidovi Zarubinovi novou berli – dávno si ji toužebně přeje. Strýci Vavilinovi, který je zámečníkem, placatou čepici. Mezitím přiběhli k vodárně. Hned se pustili do práce. “Dělej, rychle!” pobízí Kapka. Chlapci do sebe strkají a vyhrabávají hlínu. Nakonec lopaty narazily na bednu. “Tik-tak, tik-tak…” slyší chlapci. “Hele jsou tam hodiny,” pronesl Fomka. “Opravdu hodiny!” zasmál se Kapka. “Buď je to budík nebo malé bicí hodiny.” Chlapci byli tak zaujati, že ani nezpozorovali, jek k nim kdosi přistoupil. Byl to zámečník, strýček Vavilin. “Copak to tady máte? Chlapci zrozpačitěli. “Poklad,” řekl nakonec Fomka. “Je tam asi zlato a tikají tam hodiny. Asi bicí.” Vavilin se v mžiku nahnul nad jámu a zaposlouchal se. “Rychle pryč!” vykřikl na chlapce. Chlapci ucouvli. Vavilin natáhl ruku k bedně a chvíli tam něco kutil. Hodiny ztichly. Vavilin vstal. Otřel si pot z čela a usmál se. “Poklad… Pěkný poklad, jen co je pravda. Takovému pokladu se říká dynamit.” Chlapci zkoprněli. “Jsou tam přece hodiny.” “Hodiny, ale ne takové jaké si představujete. Je to zvláštní mechanismus, který způsobuje výbuch. A teď mi vypravujte všechno pěkně po pořádku.” Chlapci mu všechno pověděli. “Se šátky a mašlemi je konec,” povzdechl si Fomka. “Co šátky a mašle!” ozval se Kapka. “Vodárna má větší cenu.” Vavilin se rozesmál: “Jsi pašák Kapko!” Ještě téhož dne byli Mokjin a oba jeho synové vzati do vazby. Pohnali je před soud. Odsoudili je přísně, ale spravedlivě, přesně podle revolučních zákonů. Fomka a Kapka byli také u soudu. Znovu tam všechno vylíčili. V soudním zápisu vystupovali jako svědkové. Sám soudce a všichni přítomní v soudní síni však vycítili, že to není to nejpřiléhavější slovo. Jacípak svědkové? Ne, oni byli hrdinové, zachránci vodárny.

Jak si děti rozdělovaly nebe

Také ve vesnici Staré Dvory byla nastolena sovětská moc. Děti viděly, jak si dospělí rozdělovali statkářovu půdu, dobytek a jiný majetek, a začaly snít: “Co abychom si taky něco mezi sebou rozdělily?” A protože už dělit nebylo co, všechno už bylo rozděleno, a Kolja Rjabov najednou navrhl: “Budeme si rozdělovat nebe.” “To je nápad! Jakpak chceš dělit nebe?” pošklebovaly se děti. “Jednoduše. Spravedlivě. Každému stejný díl!” “To je jasné. Rozdělíme ho, ale co dál? Co s ním budeme dělat?” “Jaképak co? Všechno, co budeš chtít. Můžeš si postavit chalupu, orat a vyvádět koně na noční pastvu.” Děti se divily: to bude zábava… Byli čtyři: Kolja Rjabov, Jerjomka Dudarov, Gríša Kolibin a Marfutka Dygajová. “Dobře, když ,dělit, tak dělit.” Udělali přes nebe nejprve vodorovnou čáru a pak svislou. Potom losovali, komu která část připadne. Scházeli se za vesnicí na louce. Plácli sebou na záda do trávy a oči upřeli do nebe. Jerjomka Dudarov zoral svůj díl nebe a zasel žito. Žito už vyhnalo do klasů a zrní už má barvu jantaru. Gríša už vyvedl koně na noční pastvu. Na samém krajíčku nebe rozdělal oheň. Marfutka svůj díl vyzdobila chrpami a heřmánkem. Kolja Rjabov je tu také. Oči mu jen hoří. Jako ve snu slyší víření bubnů, burcující hlas polnice. Na nebi vlaje rudý prapor. Kolja vidí sebe jak jede na bujném koni s ostrým kopím v ruce. A tam kde hraničí s polem, vylézají ze západu slunce netvoři. “Na ně, na ně! Bijte je!” vrhá se na ně udatně Kolja. Děti spolu žily družně. Až jednou… Stalo se to na počátku léta. Zase se sešly na louce. Znova si lehly do trávy. Každý se v duchu něčím zabýval na svém dílu nebe. Slunce se kutálelo po nebi a trávy si něco šeptaly. A najednou Gríša zpozoroval nespravedlnost: dostal kus nebe na severní straně, kam se slunce nedostane. Gríša se nasupil a vstal: “Podvedli jste mě!” Děti vyskočily. Oč jde?! “Slunce jste vzali pro sebe a já jsem ostrouhal mrkvičku,” ukazoval Gríša na nebe. Děti se podívaly na jeho díl. Měl pravdu. “Ale vždyť jsme o tom hlasovali,” prohlásil Jerjomka. Chci díl nebe se slunce, chci pěstovat melouny,” nebyl k utišení Gríša. Děti se daly do křiku a pohádaly se. Uraženě odběhly domů. Ale doma se zamyslely. “Takhle hloupě to dopadlo,” přemýšlel Jerjomka. “Zbytečně jsme se pohádali,” spráskla ruce Marfutka. Také Kolja o tom přemýšlel: “Vždyť Gríša má vlastně pravdu, každý má právo na slunce.” A tak Kolja Rjabov svolal kamarády. “Víte co, měli bychom z nebe udělat společný majetek.” Děti se na Kolju podívaly, ale pak zašly křičet: Správně. Správně! Nebe by mělo být společné pro všechny!” “Slunce je jen jedno,” prohlásil Kolja. “Tak ať svítí všem.”

Příběh na pokračování

Generál Krasnov byl zavilým nepřítelem sovětské moci. Právě on velel vojskům, která v říjnu 1917 poslal Kerenskij na Petrohrad. Kerenskij i Krasnov byli poraženi. Kerenskij uprchl. Krasnova zajali vojáci Rudé armády. Byl přivezen do Petrohradu, do Smolného, kde s ním dlouho mluvili. Generál prosil, aby mu odpustili a dal čestné generálské slovo, že už nikdy nepozvedne zbraň proti sovětské moci. Rudí Krasnovovi uvěřili a pustili ho na svobodu. Generál Krasnov však své slovo nedodržel. Utekl z Petrohradu na Don, k donskému atamanovi generálu Kaledinovi. A záhy poté, co se Kaledin po porážce zastřelil, byl Krasnov zvolen donským atamanem. Jako donský ataman bojoval znovu proti sovětské moci. V létě a na podzim roku 1918 byly právě boje s vojsky generála Krasnova pro mladou Sovětskou republiku jedněmi z nejtěžších. Pro sovětský stát to byla těžká doba. Na západě řádili Němci, sever obsadili Angličané a Američané, bojovalo se na východě a z jihu začala útočit soldateska generála Krasnova. V září 1918 musela být k boji proti generálu Krasnovovi dokonce vytvořena jižní fronta. Zpočátku se rudoarmějcům v bojích nedařilo, neměli dostatek sil a nedostávaly se jim zbraně. “Zvítězili jsme! Vítězství je naše!” triumfoval generál Krasnov. Radoval se však předčasně. Když se chystal obsadit Caricyn , byl Rudou armádou odražen. Třikrát táhl se svým vojskem na Caricyn, třikrát ho lidé zahnali. Caricyn nakonec Krasnov nedobyl. Donský ataman vyhrožoval, že dobude Voroněž a dokonce i Moskvu. Ani jedno se mu však nepodařilo. Rudá armáda rozdrtila bílá vojska generála Krasnova. Sám Krasnov utekl do zahraničí, i když ne tak daleko jako Kerenskij. Neutekl jako mnoho bílých generálů do Francie, ani do Spojených států amerických, ale blíž – do Německa. Tím však životní příběh generála Krasnova neskončily. Když v roce 1941 němečtí fašisté napadli Sovětský svaz, ukázalo se, že generál Krasnov je živ a zdráv – a zároveň zajedno s fašisty. Navlékl si dokonce fašistickou uniformu a přijel na Don. Stále doufal, že se mu tam podaří zorganizovat povstání proti sovětské moci. Sovětská armáda však hitlerovce a jejich pohůnky porazila a generál Krasnov byl znovu zajat jako tehdy u Petrohradu 1917. Tentokrát však sovětští lidé už generálovým slibům neuvěřili. Nevedli s ním dlouhé řeči a pohnali ho před soud. Krasnov byl za své činy odsouzen a po právu pověšen.

Bakuští komisaři

Nalevo i napravo je písek. Nalevo i napravo je poušť. Lokomotiva uhání po kolejích. Vagóny drkotají na spojích kolejnic, Vzduchem se rozléhá houkání. Ve vagónech sedí strážní. Ubíhá kilometr za kilometrem, strašná hodina se blíží. Zahraniční interventi drancují jižní Rusko, sovětské Zakavkazsko, sovětskou Střední Asii. I tam přišli okupanti. Právě tehdy, když v sovětském Zakavkazsku a sovětské Střední Asii řádila anglická vojska, došlo k jednomu ze zločinů kapitalistů a zahraničních interventů – bylo zavražděno 26 bakuských komisařů. V Baku byla nastolena sovětská moc 31.října 1917. Brzy zde byla ustavena rada lidových komisařů v čele se Stěpanem Šaumjanem. Život sovětského Ázerbajdžánu se začal radikálně měnit. V bakuské oblasti jsou velmi bohatá ložiska ropy. Bakuská rada lidových komisařů znárodnila ropný průmysl, závody a továrny odňala boháčům a začal je spravovat lid. Město Baku leží na břehu Kaspického moře. Baku je přístav a v přístavu jsou parníky a lodi. Patřily bakuským boháčům, ale sovětská moc je znárodnila a tak patří všem. Ázerbajdžánští pracující začali dostávat půdu. V závodech a továrnách byla zavedena osmihodinová pracovní doba. Místním kapitalistům se samozřejmě nové poměry nelíbily. Čekali na vhodnou chvíli, aby mohli sovětskou moc zlikvidovat. A taková chvíle nastala 4. srpna 1918, kdy Baku obsadila anglická vojska. Sovětská moc byla svržena, mnoho lidí bylo zavřeno do vězení – také bakuští komisaři. Brzy se do Baku stěhovali noví okupanti – turečtí interventi. Bakuským bolševikům se v posledním okamžiku podařilo z vězení osvobodit 26 bakuských komisařů, které interventi odsoudili na smrt. Osvobození komisaři se dostali na parník Turkmen a všichni byli přesvědčeni, že jsou již zachráněni. Na parníku Turkmen však byli zrádci. Parník odplul do Krasnovodsku, jenž byl v rukou britských interventů. Angličtí důstojníci spolu s místními bělogvardějci rozhodli o osudu bakuských komisařů. V noci je naložili do vlaku a odvezli z města. Vyhnali je z vagónů a odvedli do pouště. Vojáci zvedli pušky, zazněl povel a 26 bakuských komisařů bylo zastřeleno. “Umíráme za komunismus! Ať žije komunismus!” byla poslední slova odvážných bojovníků za štěstí lidu.

Rudé vlajky

Bylo to na jihu u černého moře. Rudoarmějec Nikanor Děrjugin šel na průzkum. Pustil se k moři. Na rejdě kotvily lodě. Nikanor se pozorně podíval – na lodích byly rudé vlajky. Děrjugin se honem vrací ke svým vojákům: “Naši jsou na Černém moři!” “Jak to naši?!” “Odkud by se tu vzali?” “Naši, jsou to naši!” ujišťoval průzkumník. “Mají rudé vlajky na lodích!” Na průzkum se vydala celá skupina vojáků. Lodě stály na rejdě. Na nich se skutečně třepetaly rudé vlajky. Vedoucí skupiny vyndal dalekohled a zaměřil ho na moře, na lodě. Ale byly to cizí lodě. Jasně byly vidět jejich názvy. Jak se mohly objevit rudé vlajky na lodích interventů? Cizí námořníci nebyli spokojeni, nebyli spokojeni ani řadoví vojáci. Nechtěli bojovat proti ruským dělníkům a rolníkům. Vždyť sami byli dělníky, sami byli rolníky. Proto vyvěsili rudé vlajky, aby všichni viděli, pro koho jsou námořníci. Nejen to, námořníci dokonce vystoupili na břeh. Společně s ruskými komunisty pochodovali v revolučních zástupech Sevastopolem. Nejen v Sevastopolu, nejen na dalekém severu, ale i v jiných oblastech i v zemích interventů proti nim stáli lidé: “Války už máme dost!” “Ruce pryč od sovětského Ruska!” Cizím generálům a cizím kapitalistům bylo jasné, že by měli z Ruska odejít. Rozhodli se odsunout svá vojska ze sovětského Ruska. Lidé se radovali. Začaly houkat sirény na lodích interventů, z komínů se začalo kouřit. Cizí kapitalisté odvezli své vojáky, ale zemi sovětů na pokoj nenechali. Říkali si: “Pomůžeme bílým! Rukama bílých generálů zardousíme sovětskou moc.” Cizí vojska se odsunula, ale proti sovětské moci vystoupily s novými silami a penězi za zahraničí armády bílých generálů.

Daleko i blízko

Proti Kolčakovi bojovalo několik sovětských armád. Jižní skupině velel zkušený rudý velitel, bývalý revolucionář, který pracoval v ilegalitě, bolševik Michail Vasiljevič Frunze. Rudoarmějec Ivan Dronov byl velmi zvědavý. Kdysi viděl Frunzeho ve městě Ivanovo-Vozněsensku. Bolševik Frunze měl tehdy projev k dělníkům a Dronov se teď dohadoval, zda je jejich velitelem týž Frunze, nebo jen člověk stejného příjmení. “To je on,” ujišťují vojáci Dronova. “Je z Ivanova-Vozněsenska.” A vysvětlují jak vypadá Frunze: “Je vyšší postavy, má široká ramena, kulatý obličej a jasné oči. Nosí vousy a vlasy má ostříhané na ježka.” “To by mohl být on, to by se shodovalo,” říká Dronov. “Ale přeci jen bych ho chtěl vidět.” Ivan Dronov měl kamaráda, který sloužil ještě v carské armádě, jmenoval se Luka Makajonok. “Kdepak bys ho mohl vidět,” usmál se Makajonok. “Ten nebude v zákopech, ani nebude jíst ze společného kotlíku. Je to velitel!” a uvedl pořekadlo vžité za staletí v carské armádě mezi vojáky: “Velitel je daleko a generál vysoko. Vlčí mlha přede mnou, vlčí mlha za mnou.” Rudá vojska pod Frunzeho vedením zaútočila na Ufu. Znovu se rozpoutaly úporné boje proti bílým. Bílí se zuby nehty chtěli v Ufě udržet, Ufa totiž leží při řece Bělaja a tato řeka má vysoké a strmé břehy. Zvlášť těžké boje probíhaly u přívozu. Ufa leží na pravém břehu řeky, rudí zaútočili z levého. Přes řeku se přeplavily dva pluky rudých. V tom přilétla letadla Kolčakovy armády a začala bombardovat přívoz – pohyb rudých se zpomalil. Dva rudé pluky tak zůstaly osamoceny a bílí se na ně vrhli. Mezi jednotkami, které přešly řeku, byla i rota, v níž sloužil Dronov a Makajonok. Rudé pluky zakolísaly a začaly ustupovat k řece. A tu se před ustupující jednotky postavil velitel: “Stůjte! Kam jdete? Kupředu!” Dronov zpozorněl. Tohle je přece Frunze! “Frunze! Na našem břehu je Frunze!” ozývalo se v jednotlivých řadách. Frunze zamával puškou a vrhl se do útoku: “Za mnou!” Řady rudoarmějců se vyrovnaly. Vojáci šli odvážně v sevřených řadách. “Frunze!” šťouchá Dronov Makajonka do ramene. “Zdá se, že je to on,” odpovídá Makajonok. “Ne že se ti to zdá. Je to on. Je to opravdu on. Osobně. Podívej je vyšší postavy a má jasné oči. Má vousy a vlasy střižené na ježka. Je to on. Náš velitel Michail Vasiljevič Frunze. ” Později, když rudí osvobodili Ufu, Dronov a Makajov se znovu rozpovídali o Frunzem. “Jak to tedy je? Velitel je vysoko a generál daleko?” zeptal se Dronov. “Viděl jsem ho, viděl,” ozval se provinile Makajonok. “Je vidět, že v Rudé armádě je tomu jinak než v carské, jsme jedna krev i pokud jde o velitele.” Při útoku na Ufu byl M.V.Frunze v boji zraněn, ale rychle se vyléčil a až do konce občanské války bojoval proti bílým. Velel celým armádám a frontům.

Voják z Kalábrie

V jednom z rudých pluků, které bojovali proti Kolčakovi, se objevil voják jménem Michael Godoni. Ital. Vojáci se divili: “Je z Itálie.” Itálie leží u Středozemního moře. Rudoarmějci si se zájmem prohlíželi mapu: “Podívejte se, Itálie vypadá jako bota.” A skutečně, Itálie připomíná svými obrysy holinky. Ze tří stran ji omývá moře. Na nejjižnějším cípu Itálie, tam, kde má bota špičku je Kalábrie. Michael Godoni pochází z Kalábrie. “Z teplé Kalábrie až k nám na Sibiř, to je věc!” usmívali se rudoarmějci. A jak se objevil Ital Godoni v pluku Rudé armády? Michael Godoni byl vojákem italské armády. Když vypukla válka, bojoval proti Rakušanům. Ale brzy došlo k tomu, že sami Rakušané, kteří zajali Godonohi, a společně s nimi také jejich zajatec Godoni, byli zajati Rusy. V Rusku vypukla revoluce. Godoni nepatřil mezi bohaté. Měl radost z toho, že v Rusku převzali lidé moc a vládnou tam teď místo šlechty a boháčů dělníci a rolníci. “Je to naše revoluce,” říkal Godoni. Vstoupil jako dobrovolník do Rudé armády, aby bránil lidovou sovětskou moc. Godoniho měli u pluku rádi. Ital byl veselý a každý se s ním hned spřátelil. V boji s nepřítelem byl Godoni vždy mezi prvními. Vzpomínal na svou vlast: “Obloha je v Itálii strašně modrá, moře je teplé a slunce se na nás celý rok směje.” Zval své přátele rudoarmějce do Itálie. “Kalábrie, Lazio, Umbrie, Toskánsko, Piemont, Lombardie, Řím, Neapol, Milán, Benátky, vyjmenoval vzdálené oblasti a jména měst ze své vlasti. Jeho přátelé Itálii nenavštívili. Rudoarmějec Godoni zahynul v bojích u sibiřské řeky Tobol. Vojáci sklonili prapory a jeden z nich řekl: “Loučíme se s tebou, soudruhu Michaeli Godoni!” Přísahal, že zlikvidují Kolčaka. Že nezapomenou na svého spolubojovníka a kamaráda. Nejen Michael Godoni, také Češi, Slováci, Němci, Rakušané, Poláci, Maďaři i lidé z dalších států bojovali v Rudé armádě bok po boku za sovětskou moc. Patřil mezi ně také český spisovatel, autor Švejka Jaroslav Hašek.

Gabardinosukonskij

Na podzim roku 1919 zahájil generál Juděnič nové tažení na Petrohrad. Za Říjnové revoluce utekl ruský boháč továrník Gabardinosukonskij z Ruska do Velké Británie, do Londýna. Jednou si Gabardinosukonskij přečetl v anglických novinách, že vojska bílého generála Juděniče obsadila Petrohrad. Sbalil si své saky paky a loučil se s anglickými boháči: “Děkuju vám za dobré přijetí a střechu nad hlavou.” Angličtí boháči pokývali hlavami. “Děkuju vám za vaše pohostinství.” Angličtí boháči zase pokývali hlavami. “Děkuju za pomoc našim vojskům.” Angličtí boháči se usmívali: “Však mi se nějak vyrovnáme.” Angličtí kapitalisté poslali generálu Juděničovi nejrůznější vojenskou výzbroj. Děla, kulomety, náboje, patrony. Ale také boty, holínky a košile, cukr, kroupy a konzervy. Gabardinosukonskij děkoval jménem ruských kapitalistů anglickým kapitalistům za štědrou pomoc. “Však mi se nějak vyrovnáme.” Odpovídali mu na to angličtí kapitalisté. Gabardinosukonskij se rozšafně posadil do auta a rozjel se k přístavu. Angličtí boháči ho doprovázeli. Auta projížděli jednou z hlavních londýnských ulic. Co se to však najednou děje? Nemohou jet dál. Ulice je zaplněna demonstranty. Nad hlavou nesou transparenty. Gabardinosukonskij čte: “Ruce pryč od sovětského Ruska!” Gabardinosukonskij se zamračil. Londýn - a něco takového. Zamračili se také angličtí kapitalisté a přikázali šoférům, aby demonstranty objeli okolními ulicemi. Auta odbočila do vedlejší ulice. Vjeli do první, pak do druhé a až se znova dostali na širokou třídu. Je to možné? I na této ulici pochodují od jednoho kraje k druhému demonstranti. I tady nesou transparenty “Ruce pryč od sovětského Ruska!” I tuto ulici museli objet. Nakonec se přece jen dostali do přístavu. U mola stála nádherná loď. Její boky i paluba se jen leskly. Komíny se tyčily vysoko k nebi. Auta dojela k lodnímu můstku. Z auta vystoupil Gabardinosukonskij a spatřil na parníku plakát: “Ruce pryč od sovětského Ruska!” Angličtí dokaři vyhlásili stávku. Odmítli nakládat zbraně pro bílé generály v Rusku. Parník neodjel. Zůstal stát v přístavu. “Ruce pryč od sovětského Ruska!” je z něho vidět na sto kilometrů daleko. “Ruce pryč od sovětského Ruska!” ozývá se ze všech kontinentů.

Ušlechtilý čin

V armádě bílých byl vyhlášen bojový poplach. Přijel vagón naložený zbraněmi. Vojáci vykládali střelivo. Nosili náboje. Granáty. Trhavé pumy. Miny. Vojáci vyložili vagón. Zpotili se, až jim zvlhly uniformy, ale byli spokojeni. “Musíme být vděční. Takové hory zbraní a všechno zadarmo.” Zbraně poslali Francouzi a Angličané. Podporučík Zacepa vysvětluje: “Tomu se říká ušlechtilý čin.” Další den byl v armádě znovu vyhlášen bojový poplach. Znovu vojáci dostali rozkaz: “Na stanici!” Vojáci přišli. Stálo tam dvacet vagónů. “To si dáme!” “Považte těch vagónů.” Otevřeli dveře, ale vagóny byly prázdné. U kolejí byly sklady. “Ke skladům!” zněl rozkaz. Šli tedy ke skladům. “Dejte se do toho. Nakládejte do vagónů.” Vojáci tahali pytle mouky, pytle krup, soudky oleje, soudky medu. Nakládali cukr, salámy, slaninu a nakonec i zlato. Naložili to a vagóny odjely. Děnikin se domluvil s Francouzi a Angličany, že za vagón zbraní pošle do ciziny dvacet vagónů potravin a zlata. Jeden vagón za dvacet. Vojáci se obořili na poddůstojníka Zacepu: “To považuješ za ušlechtilý čin?” Zacepa se zarazil. Je to pravda, co je na tom ušlechtilého.? Starý voják se poškrábal za uchem. Nevěděl co na to má odpovědět. “Mlčet!” najednou vykřikl Zacepa. Vojáci ztichli. Už nepromluvili. Teď nešlo o slova. Vojáci pochopili, jak je to vlastně. Poznali, co stojí pomoc ze zámoří. Hrdlo se jim vztekem sevřelo, ale oči otevřely.

Kastorná

Rudá jízda slavného velitele občanské války Semjona Buďonného směřoval do Kastorné. Dostali rozkaz probojovat se do týlu Děnikinovi armády. Buďonovci vtrhli na stanici Sukovkino a zajali oddíl bílých. Mezi nimi byl i důstojník ze štábu generála Postovského. Generál Postovskij velel uskupení bílých v Kastorné. Od zajatého důstojníka se buďonovci dověděli, kolik vojáků bílé armády hájí Kastornou a kolik děl a obrněných aut Postovskij má. Dověděli se také, že bílý mají v Kastorné čtyři obrněné vlaky. “Tak vida!” “Čtyři!” “Měli by se s námi rozdělit!” “To není špatná myšlenka,” řekl Buďonnyj. Buďonnyj zvedl telefon a nařídil bílému důstojníkovi, aby ho spojil se štábem generála Postovského. Spojení dostal. Buďonnyj podával hlášení, jako by nebyl velitelem Rudé armády, ale důstojníkem bílých. Žádal, aby mu byl poslán k obraně stanice obrněný vlak. Ve štábu generála Postovského se poradili a odpověděli, že vlak pošlou. A skutečně. Do stanice Sukovkino přijel vlak. Dostal se přímo do rukou buďonovců. Velitel obrněného vlaku, který Buďonného považoval za bílého generála, mu dokonce podal hlášení: “Vaše Excelence, obrněný vlak je vám k dispozici.” Buďonovci byli spokojeni, ale přece jen se stále diskutovalo: “Bílí mají tři obrněné vlaky a mi jenom jeden. To je nespravedlivé.” Buďonnyj se usmál, souhlasil: “Ano je to nespravedlivé.” Znovu nařídil bílému důstojníkovi, aby ho spojil se štábem generála Postovského. Buďonnyj zase mluví do telefonu. Děkuje za první obrněný vlak, za pomoc. Hlásí, že se rudí objevili ještě v jednom směru. Bylo by dobré, kdyby dostal ještě druhý obrněný vlak. Ve štábu generála Postovkého se radili a brzy mu sdělili: “Posíláme vám druhý obrněný vlak.” I tento vlak získali buďonovci. “To je k nevíře!” smáli se buďonovci. “Teď je to vyrovnané. Každý má dva.” Sbor Buďonného zaútočil na Kastornou. Bílí se neudrželi. Generál Postovskij opustil svůj štáb – utekl. Buďonovci obsadili Kastornou a zamířili do týlu bílých. Týl Děnikinovi armády dostal notné trhliny.

Velitel internacionálního pluku

Mnoho vojáků se proslavilo v bojích proti Děnikinovi. Mezi ty odvážné patřil i Lájoš Gavro. “Lájoš Gavro?” “To přeci není ruské jméno. Kde se vzalo takové příjmení v Rudé armádě?” Lájoš Gavro byl Maďar. Byl velitelem internacionálního pluku a jedním z hrdinů občanské války v Rusku. V internacionálním pluku bojovali bok po boku Maďaři, Češi, Slováci, Němci, Poláci i další. Pomáhali národům Ruska bránit sovětskou moc. V době bojů vstoupil pluk do jedné vesnice. Rudoarmějci se tam zastavili na nocleh. Obyvatelé vesnice se divili, kdo všechno v pluku bojuje: “I Němci?” “I Němci,” odpovídá Lájoš Gavro. “I Češi a Slováci?” “I Češi a Slováci.” “I Poláci?” “Ano i Poláci.” “To je celá internacionála!” “Proto se pluk také jmenuje internacionální,” odpovídá Gavro. Rolníci si zvědavě prohlíželi rudoarmějce internacionalisty. Děti se sbíhaly do hloučků a hádaly, kdo je Čech, Slovák, Polák. Potom si navzájem sdělovali: “V naší chalupě máme Němce.” “U nás jsou dva Poláci.” “U nás je Maďar a Slovák.” Také hospodyně si o vojácích povídaly: “Maďaři chtějí, aby bylo v jídle víc papriky, Poláci zase chtějí mít jídla slanější.” Ani stařečci nebyli k příchodu internacionalistů neteční. Sami byli kdysi vojáky. Vyptávali se Lájoše Gavra: “Jak rozumějí rozkazům?” Rozumějí! Výborně jim rozumějí,” odpovídá Gavro. “S tou buržoazní sebrankou se nemažeme.” To nebyl jediný internacionální pluk za občanské války s sovětském Rusku. Internacionalisté pochodovali proti Kolčakovi na východní frontě, bojovali i na jihu proti Děnikinovi. Když vojska generála Děnikina útočila, pluk v čele s Lájošem byl nasazen k obraně u Kyjeva. Bílí se obávali střetnutí s internacionalisty. Znali internacionální pluk i jeho velitele Lájoše Gavra. Obavy bílých nebyly zbytečné. Internacioalisté bojovali odvážně a promyšleně. Při osvobozování Kyjeva vtrhli do města mezi prvními. Lájoš Gavro měl rád svůj internacionální pluk, své vojáky internacionalisty, vážil si jejich bratrství, statečnosti a revolučního elánu. Lájošovi Gavrovi byly uděleny dva Řády rudého praporu za hrdinství v bojích o sovětskou moc.

První rozkaz

Bylo to v létě 1920 na Krymu. V červnu tam bílí generálové zahájili nové tažení proti sovětské moci. V jejich čele stál generál Wrangel. Jak se stalo, že Krym obsadili bílí? Odkud se objevil Wrangel? Krymu se zmocnili už děnikinovci a po porážce Děnikina tam znovu utekla část bílé armády. Tito vojáci se na Krymu opevnili, aby znovu zformovali své pluky a roty. Vojska potřebovala vrchního velitele. Začali ho hledat. Někdo vyslovil také jméno barona Wrangela. Byly vypočítávány jeho přednosti: “Je generál.” “Je velkostatkář.” “A navíc je to baron.” “Vyhovuje i co do věku, je mu něco málo přes čtyřicet.” Srovnávali ho s bílým generálem Juděničem: “Wrangel je energičtější.” “Je reprezentativnější a na pohled slušnější.” Srovnávali ho s Děnikinem: “Je chytřejší a krutější.” Do sevastopolského přístavu připlula loď. Lidé se rozhlíželi: “Ta je veliká.” “Je to válečná loď.” Byla to anglická bitevní loď “Indický císař”. Na této lodi připlul na Krym, do Sevastopolu Wrangel. Generál a baron v jedné osobě se rozloučil s britskými důstojníky a vystoupil na břeh. Ten den bylo v Sevastopolu pověšeno několik desítek lidí. Měl to být zastrašující manévr. To byl první rozkaz generála Wrangela.

Mobilizace

Wrangelovy pluky v bojích s bolševiky řídly. Potřebovaly doplnit. Proto bílí prováděli na obsazených oblastech mobilizaci. Poručík Zjuzin a šikovatel Galkin z armády generála Wrangela přijeli do Novoalexejevky v berďanském újezdu. Cílem jejich příjezdu bylo provést mobilizaci. Prošli se po vesnici. Poručík Zjuzin si mnul ruce:“Je veliká, tady jistě někoho naverbujeme!” “Taky si myslím,” přitakával šikovatel Galkin. V ulicích potkávali muže a chlapce. “Jsou zdraví a urostlí,” prohodil Zjuzin. “Přesně tak,” potvrzuje jeho slova Galkin. Provedli mobilizaci a odvedli 207 lidí. Vesničané začali reptat. “Mlčte!” vykřikl Zjuzin a mával revolverem. “Mlčte, nebo vás postřílím!” “Je přísný,” sděloval rolníkům o svém veliteli Galkin. Ženy i děti se rozplakaly. “Ticho! Mlčte!” znovu vykřikoval Zjuzin. “Nerušte, baby jedny! Měly byste být hrdé, že vaši muži mohou jít bojovat za jeho veličenstvo cara a excelenci generála Wrangela.” poučoval šikovatel Galkin. Seřadili zmobilizované rolníky a v zástupu je vedli z vesnice. Zjuzin je spočítal. Byli všichni – 207zmobilizovaných. V zástupu se vydali na cestu. Přespali ve stepi a dýchali čerstvý vzduch. Ráno se probudili a Zjuzin se rozhlédl. Zdálo se mu, že řady zmobilizovaných rolníků nějak prořídly. “Nastoupit!” vykřikl Galkin. Zjuzin je osobně přepočítal. Z 207 lidí zůstalo méně než sto. “Vy lumpové, vy holoto…” sypal ze sebe nadávky poručík. A Galkin ze sebe chrlil nadávky ještě horší. Ale co se dalo dělat? Shromáždili zbylé zmobilizované rolníky a hnali je v zástupu dál. Než zase ulehli ke spánku, museli znovu nastoupit. Zjuzin je spočítal, zůstalo jich jen padesát. Nenápadně se po cestě rozutekli. “Vy jste ale …!” znovu zuřil Zjuzin. Ani Galkin nezůstával pozadu a kopal zbylé rolníky. Ale ať křičeli, jak křičeli, zmizelé rolníky už nevrátili. Znovu měli přenocovat. Zmobilizovaní rolníci tvrdě usnuli. Zjuzin a Galkin ale nespali. Hlídali zbylé rolníky. Chodili sem tam, bojovali proti spánku, jak mohli. Když je zmohla únava, posadili se. Seděli a seděli. “Spíš?” zeptal se poručík Zjuzin. “Vůbec ne, Vaše blahorodí,” zareagoval na jeho slova Galkin. “Spíte, Vaše blahorodí? ” ptal se za chvíli Galkin. “Dávám pozor, hlídám,” ozval se Zjuzin. Zjuzin a Galkin stále bojovali se spánkem a ani nezpozorovali, že nakonec usnuli. Ráno se probudili. Zjuzin se podíval na Galkina. Galkin se podíval na Zjuzina. “A kde jsou ostatní?” Ostatní ve stepi nebyli. Ze všech zůstali jen oni dva. Zjuzin a Galkin. Galkin a Zjuzin.

Bryčka

Rudí hnali bílé k Černému moři. Bílí teď touží jen po jednom: co nejdříve se dostat k moři! Tam jsou lodě. Vstoupit na loď – a sbohem Rusko. Vojska rudých vyrazila vpřed. Jízda jede tryskem, bryčky se řítí. Bryčka. Kdo by neznal bojovou bryčku s rychlonohými koňmi. Je to vůz a na něm kulomet. Za občanské války byla bryčka strašnou zbraní. V mnoha místech právě bryčky naháněly bílým strach. V zavolžských stepích, v bojích u Rostova a u Kachovky. A tak tomu bylo i nyní. Dostaly se na volné prostory Krymu a teď se řítí kupředu. Bílí důstojníci v panice utíkají: “Bryčky! Bryčky!” Bílí generálové prchají: “Bryčky! Bryčky!” Dokonce i Wrangel křičí: “Bryčky!” Bryčky uhánějí stepí. Koně letí jako střely. Hřívy jim vlají jako prapory. “Zvítězíme!”cvakají kopyta. “Zvítězíme!” řinčí kola. Bryčky uhánějí a ženou se kupředu. Bílí se chtějí zachránit. Generálové, kteří vyvražďovali celé vesnice, se teď o svůj život bojí. Běží k moři. Mezi mořem a stepí jsou hory. “Utečeme přes hory. Hory ty bryčky zadrží.” Společně se všemi ustupuje i bělogvardějec Uvar Gorbatyj. Běží ze všech sil. Dostal se přes Krymské pohoří a doběhl k Černému moři. Stačil ještě vběhnout na odplouvající loď. Uvar Gorbatyj si s ulehčením vydechl. Díval se na hory, skály, útesy a srázy. To je ale výška! Hory je skryly před rudými. Ale co nevidí: na hory tryskem vjela bryčka. Vidí koně na pozadí nebeské klenby. Koně udeřili kopyty, odlepili se od skály a bryčka se vznesla nad hory a moře. Jako pták prudce vyrazila kupředu. Koně letí jako střely, hřívy jim vlají jako prapory. “Zvítězíme!” cvakají kopyta. “Zvítězíme!” řinčí kola. Bryčka letí jako vítr. Nebyla to bryčka, to se přibližovalo vítězství. Byl 16.listopad 1920. Toho dne velitel jižní fronty Michail Vasiljevič Frunze odeslal do Moskvy telegram Vladimíru Iljiči Leninovi. Telegram končil slovy: “Bílá jižní fronta je zlikvidována.” Uplynul ještě nějaký čas a občanská válka skončila naprostým vítězstvím rudých. Ozbrojený lid mladého sovětského Ruska ubránil svou zemi i sovětskou moc před nepřáteli.