ÚVOD

Vážený čtenáři,

v roce 1999 a 2000 se uskutečnil cyklus středočeského vzdělávání členů KSM, který byl účastníky vysoce hodnocen a který vyvolal vlnu zájmu o probíraná témata v daleko širší veřejnosti, zejména mezi levicovou mládeží.

Vzdělávání probíhalo v malém kroužku a skládalo se z 45 minutového výkladu a diskuse. Účastníci dostali na závěr každého tématu strojem psané podklady - vlastně skripta, aby se mohli plně soustředit na probíranou látku. Jenomže těchto podkladů kolovalo mezi lidmi jen několik a v ne příliš dobré tištěné kvalitě. A tak jsme přikročili postupně k jejich přepsání, grafické úpravě (včetně volného prostoru po stranách na poznámky) a vydání v rámci naší vydávané edice brožur.

Nyní se Ti tedy dostává se do rukou upravený výukový a diskusní text prvního tématu středočeského vzdělávání - Třídy a třídní struktura společnosti.

 

TŘÍDY A TŘÍDNÍ STRUKTURA SPOLEČNOSTI

Proč studovat třídy a třídní strukturu?

  1. Obsah přídavného jména KOMUNISTICKÝ – OPRAVDU směřující k beztřídní společnosti. Je-li cílem beztřídnost, pak je nutno dokonale znát a pochopit třídy a třídnost a také představit si cestu k beztřídnosti.
  2. Jazykově je communis – společný, obecný; commune – věc obecná, majetek obecný, obec; in commune – společně, dohromady, vespolek.

  3. KSM se hlásí ke klasikům: Marx, Engels, Lenin. Třídy a třídnost patří k základním kamenům Marxova a Leninova učení. Hovořit o marxismu nebo o leninismu a přitom nehovořit o třídách a třídním boji, to dělají podvodníci. Podvodníků a falšovatelů bylo v komunistickém hnutí ve 20.století spousty.
  4. Karel Marx byl ve Velké Británii na začátku října 1999 zvolen MYSLITELEM TISÍCILETÍ. Už proto stojí za to studovat alespoň základy Marxova učení a pochopitelně i celek.
  5. My dnes žijeme v třídní společnosti, v kapitalistické společensko-ekonomické formaci. Je to objektivní skutečnost – ať chceme nebo nechceme. Mladá generace (18-39 let dnes) si vybrat nemohla. Znalosti tříd a třídnosti pomohou v dnešním životě. Pomohou v ovlivňování okolí. Nemá smysl tajit třídy a třídnost.
  6. Buržoazní sociologie a buržoazní statistika uznává a postupuje podle teorie a definice tříd. Buržoazie používá buržoazní definici tříd, ta je mezinárodně uznávaná a vychází z ní mezinárodní sociologické a statistické postupy. Nazývá se EGP – definice tříd podle iniciál tří autorů: Erikson, Goldthorp a Portocarero (rok 1979, British Journal of Sociology, str.415-441).
  7. Tato definice je jevově podobná marxisticko-leninské. Dělí společnost do 11 kategorií. Je souborem čísel podle EGP a se znalostí Marxova a Leninova pojetí tříd lze dospět k přesným údajům o třídní struktuře společnosti ČR. Posední údaje jsou k 1. lednu 2000 (Statistická ročenka ČR, vychází každoročně).

  8. Odhalit lži buržoazní propagandy ve všech buržoazních médiích. Marx a Engels vždy nabádali: naučit se všechny jevy ve společnosti posuzovat třídně, dokázat za nimi nalézt třídní zájem.

UČENÍ O TŘÍDÁCH JE STARŠÍ NEŽ MARXISMUS.

Karel Marx nevynalezl třídy ani třídní boj.

Političtí ekonomové popsali ekonomickou anatomii tříd. První vědečtí političtí ekonomové: William Petty (1623-1687, Anglie), Pierre Le Pesant de Boisguillebert (1646-1714, Francie). Poslední klasici buržoazní politické ekonomie: David Ricardo (1772-1823, Anglie), Jean Charles Leonard Simonde de Sismondi (1773-1842, Švýcarsko).

Buržoazní historikové ve Francii - restaurace po roce 1815 – líčili dějiny jako boj tříd (Louis Adolphe Thiers, Francois Pierre Guizot, ale také utopičtí socialisté už v roce 1802 – Claude Henri de Rouvroy de Saint-Simon). Po roce 1830 byla dělnická třída historiky již pravidelně uznána jako účastník třídních bojů.

Marxův přínos spočívá (viz. dopis Josephu Weydemeyerovi z března 1852):

  1. existence tříd je spjata pouze s určitými historickými fázemi vývoje výroby
  2. třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu
  3. tato diktatura je sama jen přechodem k zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti

To bylo Marxovo sebehodnocení z roku 1852 – bylo mu 34 let. Vznik Marxovy politické ekonomie se datuje do let 1857-1859. Díla se nazývají: Rukopisy Grundrisse a Ke kritice politické ekonomie, první sešit (vyšel 1859) má slavnou a známou předmluvu.

Zde Marx výborným způsobem přispěl k pojetí tříd – svojí politickou ekonomií. Kapitál je sedm tlustých knih rozčleněných na čtyři díly. Čtvrtý díl jsou 3 svazky Teorií o nadhodnotě. Znalec musí prostudovat všech sedm knih a také další Marxovy spisy. Karel Marx zemřel 14.3.1883. Engels vydal druhý a třetí díl Kapitálu. Čtvrtý díl Kapitálu vydal z rukopisů poprvé Kautský kolem roku 1910, ale část vynechal a upravil. Úplné vydání vyšlo až v Ústavu marxismu-leninismu v SSSR.

Karel Marx definici tříd a pojetí tříd souborně nepodává. Marxovo a Engelsovo učení o třídách je obsaženo v celém jejich díle. Hodně je napsáno v Engels: Pana Eugena Dűhringa převrat vědy (1878).

Vladimír Iljič Lenin v roce 1919 sepsal brožuru o 23 stranách – Velká iniciativa. Jde o velmi významné dílo, pojednávající o komunistických subotnicích, ale obsahuje i Leninovu definici tříd i Leninovo chápání tříd za socialismu. Speciální práce o třídách to ale není.

Vyjdeme z Leninovy definice tříd, která vymezuje pět znaků tříd a přidáme k ní další dva znaky na které kladli důraz Marx a Engels. Budeme tedy rozlišovat sedm znaků tříd. Z toho je šest znaků kvantitativně, tedy číselně měřitelných a jeden znak je kvalitativně popisný.

Znaky tříd na sebe logicky navazují (z hlediska vědy politické ekonomie). Lenin je uvádí ve správném pořadí – čtyři znaky:

  1. Vlastnictví výrobních prostředků (zachycené v zákonech)
  2. Charakter účelné činnosti (úloha ve společenské organizaci práce)
  3. Zdroj důchodu (příjmu k individuální spotřebě; forma získávání části společenského bohatství, s kterou disponují)
  4. Výše důchodu - příjmu (rozsah té části společenského bohatství, s kterou disponují)
  5. Další dva znaky od Marxe a Engelse:

  6. Vzdělání
  7. Čas (v generačních intervalech)
  8. Znak kvalitativně popisný, s kterým Lenin definici začíná:

  9. Místo a úloha v historicky pevně stanoveném systému společenské výroby

U tříd a u jedinců hodnotíme vždy všech sedm znaků, teprve tento soubor dává dohromady skutečné vědecké vymezení.

Třídy jsou velké skupiny lidí, které se od sebe liší svými znaky tříd. Jsou i jiné velké skupiny lidí a ty mají jiné znaky - souvisí s věkem a rozmnožováním lidí, se zdravotním stavem, se specifickými činnostmi. Říkáme jim sociální skupiny nebo taky biosociální. Například: děti a mládež do 18 let, starobní důchodci, invalidní důchodci, ženy na mateřské, studenti vysokých škol,vězňové atd.

Pokud je jedinec zařazen do národního hospodářství (výrobního procesu lidského života v širokém smyslu slova) a je tedy výdělečně činnou osobou, nebo nuceně nezaměstnaný, vždy je součástí nějaké třídy. Nemůže stát mimo třídy nebo nad nimi, i když si to třeba myslí.

POPIS JEDNOTLIVÝCH ZNAKŮ TŘÍD:

VLASTNICTVÍ VÝROBNÍCH PROSTŘEDKŮ – v kapitalismu

  1. soukromokapitalistické vlastnictví výrobních prostředků: ve velkém rozsahu, takže k jejich uvedení do provozu je potřeba velký počet pracovních sil – to je znak buržoazie – třídy kapitalistů; velké vlastnictví půdy – třída pozemkové aristokracie (landlordi, statkáři) - toto jsou třídy vykořisťovatelů
  2. vlastnictví výrobních prostředků v měřítku jednotlivce nebo rodiny je znakem maloburžoazie městské i na venkově - parceloví rolníci současně vlastní výrobní prostředky a současně jsou činní

Maloburžoazie a rolníci nezaměstnávají cizí pracovní sílu. Jsou to individuální podnikatelé, mohou používat pomoci svých rodinných příslušníků (statkáři jsou zemědělští kapitalisté, kteří zaměstnávají cizí pracovní sílu, vykořisťují ji).

Družstevní vlastnictví ve výrobě existuje za kapitalismu i za socialismu. Jde o spojení vlastnictví společného a práce. Obchodní družstva jsou pojením vlastnictví a neproduktivní činnosti, ale ne vždy u všech podílníků.

Vlastnictví malého množství akcií nebo jiných cenných papírů nedělá z dělníka nebo služebníka kapitalistu. Lidový kapitalismus je ideologický nesmysl. Dividenda sice i u malého vlastnictví pocházejí z nadhodnoty a tedy z vykořisťování, ale drobného vlastníka neuživí.

Soukromé vlastnictví není vědecký pojem. Je to jen zkušenostní termín, plete se s osobním vlastnictvím spotřebních věcí.

Nemajetní (proletariát) nemají vůbec žádné výrobní prostředky.

Termín proletariát je nutno v dnešní době přesně chápat. Došlo totiž k společenskému vývoji v početnosti jednotlivých částí třídní struktury. Podstatné je, že i po roce 2000 je proletariát skupinou tříd.

Proletariát jako termín má ale původně (historicky) tři významy:

  1. proletariát ve starém Římě = lidé tak chudí, že měli jenom děti, nepracovali, žili na úkor státu – římského impéria; latinsky proles- děti, mládež, dorost
  2. Klasici – Marx, Engels, Lenin – používali zejména v začátcích termín proletariát jako synonymum k pojmu třída námezdních dělníků. Není to ale přesné a Marx si to studiem politické ekonomie uvědomil (1857).
  3. nemajetní lidé jako masa několika tříd – základním znakem je nemajetnost co do vlastnictví výrobních prostředků, ale dalšími znaky se liší.

Karel Marx v celém Kapitálu použil termín proletariát jen několikrát. Uvědomil si, že je nutné používat termín námezdní dělník, který je v Kapitálu mnohokrát použit.

V kapitole Takzvaná původní akumulace v 1.díle Kapitálu je popsáno, jak se nemajetní lidé po rozpuštění feudálních družin nebo násilném vyhnání z půdy rozdělili do tří tříd. Aby získali obživu, museli:

  1. toulat se, krást, žebrat – tak vznikl lumpenproletariát
  2. vstoupit do služeb bohatého pána nebo měšťana - tak ze sloužících nemajetných lidí vznikla třída sloužícího proletariátu, později rozšířená odštěpováním neproduktivních funkcí ve výrobě jako samostatných zaměstnání
  3. museli námezdně pracovat – tak vznikla početná třída námezdních dělníků, zpočátku násilně donucena k námezdní práci, zákony prodlužovaly původně pracovní den dělníků, přísné tresty

Konečně s rozvojem kapitalismu vzniká početná třída nezaměstnaných (průmyslová rezervní armáda). Posledních 30 let je stálou součástí společnosti vyspělých průmyslových zemí. Kapitalistický systém si není schopen a nebude schopen s nezaměstnaností důsledně poradit. Nezaměstnaní jsou nejen námezdní dělníci, ale také sloužící proletariát. V zvýšeném počtu v době krizí.

Toto všechno je proletariát. Početně ve vyspělých průmyslových zemích je dnes poměr námezdních dělníků ke sloužícímu proletariátu 50:50, nebo je i většina sloužícího proletariátu. Počet nezaměstnaných se statisticky pravidelně sleduje. Počet lumpenproletariátu se odhaduje.

Také Lenin si dobře uvědomoval existenci sloužícího proletariátu, byť v Rusku hrálo hlavní úlohu asi 4 miliony městských proletářů (průmyslových námezdních dělníků) a 95-100 milionů rolníků (v jejich době pracující třída).

CHARAKTER ÚČELNÉ ČINNOSTI

Rozlišujeme tři základní a nejdůležitější druhy účelné činnosti: 1) PRÁCE, 2) SLUŽBA, 3) VLÁDNUTÍ. Jsou to vědecké pojmy. Byť se to zdá paradoxní, nucené vyřazení, tj. nezaměstnanost, je z hlediska kapitalistů také druh účelné činnosti. J to ovšem historicky podmíněná a omezená účelnost.

- vymezení pojmů práce, služba, vládnutí viz. níže

Podle toho se třídy dělí do tří skupin tříd (množné číslo!) a to třídy pracující, třídy sloužící a třídy vládnoucí. Toto rozdělení na třídy je starší než marxistická teorie, vychází z klasické buržoazní ekonomie. Toto rozdělení na tři skupiny zdůvodňuje např. anglický ekonom William Blake v roce 1823. Toho Marx důkladně studoval. Ale až v padesátých letech 19.století. V době, kdy Marx a Engels psali Manifest komunistické strany, toto rozdělení tříd neznali a tudíž ho nepoužívali. Z text manifestu je to poznat. Teprve v letech 1857-1859 Marx analyzuje a zdůvodňuje toto třídní rozdělení. Marx toto učení ještě prohloubil a zpřesnil. V něm je podstata politické ekonomie – kdo vyrábí ve skutečnosti hodnotu, jak se rozděluje nadhodnota.

Používat pojem pracující třída v jednotném čísle je nesprávné.

Pracující třídy jsou tři (a to jak v kapitalismu, tak v socialismu):

  1. třída námezdních dělníků, v socialismu třída socialistických dělníků
  2. třída výrobních družstevníků, většina členů výrobních družstev bezprostředně pracuje, je tam ale i řídící a sloužící aparát
  3. třída individuálních malovýrobců – pracuje a vyrábí zboží; je to část maloburžoazie; v socialismu existují také, nikdy zcela nevymizeli (v Polsku a NDR měli velký význam v národním hospodářství)

Je třeba si uvědomit, že pojem práce má v marxismu-leninismu dva teoretické významy (politicko ekonomický a filosofický), které jsou odlišné. Navíc se v komunistickém hnutí používal nejčastěji význam zkušenostní, tj. neteoretický význam tohoto slova. Je v tom zmatek, pozor na to.

Vědecká definice práce ve smyslu Marxovy politické ekonomie je v 1.dílu Kapitálu, kapitola Pracovní proces a zhodnocovací proces a kapitola Absolutní a relativní nadhodnota. V 2.dílu Kapitálu Marx ukazuje, jak se od práce odštěpují neproduktivní funkce a stávají se samostatnými zaměstnáními – pro sloužící proletáře. Lidé v nich činní nevytvářejí hodnotu ani nadhodnotu.

Filosofický pojem práce je širší než politicko ekonomický pojem a v tomto smyslu se o práci hovoří ve filosofických dílech Marxe a Engelse. Sami klasikové si tento pojem uvědomují až na konci 50.let 19.století, ale v dílech spíše marxismus propagujících ho přesně neodlišují ani v dalších letech. V kapitálu jsou ale vymezení zcela přesná.

ZDROJ DŮCHODU

Tady Karel Marx učinil zásadní posun v politické ekonomii. To je to, co dělá politickou ekonomii skutečně marxistickou!

Zdroje důchodu jsou tři:

  1. VARIABILNÍ KAPITÁL, to je mzdy námezdních dělníků, pocházející z nutné práce námezdních dělníků – jsou to jen mzdy
  2. NADHODNOTA pochází z nadpráce odcizené námezdním dělníkům, je to zpředmětněná nadpráce. Kromě malovýrobců a družstevníků jsou z nadhodnot živi všichni další příslušníci společnosti, včetně sloužícího proletariátu.
  3. Formy nadhodnoty: průmyslový zisk továrníků, obchodní zisk obchodních kapitalistů, úrok bankéřů, pozemková renta statkářů, daně státu, dále církevní desátek (v některých státech dodnes církevní daň) a konečně – platy sloužícího proletariátu jak ve výrobní sféře, tak ve sféře nadstavby.

    Je třeba pochopit, že část nadhodnoty se ihned vrací do výrobního procesu – k platům služebníků za neproduktivní funkce, které v začátcích kapitalismu všechny vykonával sám kapitalista. Jsou to nutné funkce.

    V každém výrobním podniku jsou zástupci tří tříd: nejpočetnější jsou námezdní dělníci, pak sloužící proletáři a pak majitel či malá skupina vlastníků, která však může být nahražena vrcholovým managementem jako sloužícími lidmi. Slovo manager je obsaženo už v 1.dílu Kapitálu, není to vůbec nový termín. Tak to prostě je v kapitalismu. Bezprostřední výrobci jsou však jenom dělníci v tomto podniku.

    Je potřeba si uvědomit, že účetnictví zachycuje jen jevovou formu kapitalistické výroby, ale nezachycuje podstatu skutečných vztahů skupin lidí v daném podniku.

    Marxův zásadní přínos spočívá také v tom, že zdůvodnil fakt, že námezdní dělník je tím bezprostředním výrobcem. U Saint-Simona a u Adama Smithe to bylo jinak.

    Protože námezdní dělníci mají zdroj důchodu – mzdu, tj. variabilní kapitál a sloužící proletáři mají plat odvozený z nadhodnoty (ta musí být nejprve vykořistěna z dělnictva), je zde položen základ k rozdílným zájmům ba k rozporům v celém proletariátu. To si jasně uvědomovali už Marx a Engels, ale moc to nezdůrazňovali.

    Heslo: PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ SPOJTE SE! by se do češtiny mělo správně překládat jako: NÁMEZDNÍ DĚLNÍCI VŠECH ZEMÍ SPOJTE SE!

    Tak to vyplývá z Marxovy politické ekonomie a z vědeckého socialismu.

    SOCIALISMUS SE STAL VĚDOU a tudíž MUSÍ BÝT STUDOVÁN.

  4. zdrojem důchodu je HODNOTA, ale ne celá, ZDANĚNÁ. Ta je u tříd výrobních družstevníků a maloburžoazie, vyrábějící zboží a tedy i hodnotu. Tyto dvě třídy jsou také bezprostředními výrobci hodnoty, ale početnost těchto tříd má v soudobé ČR jen malý význam.

Podnikatelé v oblasti služeb, obchodu, peněžnictví, pojišťovnictví v kapitalismu nevyrábí hodnotu ani nadhodnotu, ale podílí se na přesunech částí hodnoty a nadhodnoty. To je rozdíl. Jevová buržoazní ekonomie ho ale neuznává příliš. Ta ale také nebyla schopna odhalit zákony kapitalistické výroby a podstatu vztahu tříd, jak vyplývá z politické ekonomie – to udělal Marx.

Průmyslový (zemědělský, stavební …) kapitalista si sice v první fázi přivlastňuje celou nadhodnotu, ale jen se tak stane, už se musí dělit s ostatními vládnoucími třídami a také se sloužící třídou a se státem. Ostatně stát chápe Marx ve 4.dílu Kapitálu jako vnucené služby.

VÝŠE DŮCHODU

Tu je třeba sledovat ze statistiky. Průměrná mzda/plat v ČR a v jiných státech, průměrné mzdy a platy podle odvětví a podle zaměstnání. Zákonem stanovená minimální mzda. Také zákonné životní minimum. Dále je třeba sledovat inflaci. K obrazu reálné životní úrovně je do hloubky potřeba sledovat složení tzv. spotřebního koše zboží a služeb. Úroveň či kvalita života je opět odlišný pojem a na jeho stanovení je mezinárodní metodika daná OSN.

Je třeba zásadně odmítnout kapitalistickou tezi, že konkrétní výše mzdy či platu je nějaké tajemství. Také zisky kapitalistů nemají být pro dělnické hnutí tajemstvím.

Dělníci se musí naučit myslet a uvažovat jako samostatná třída o všech záležitostech společnosti. Navíc jsou vykořisťovanou třídou. Práce je pohyb pracovní síly – mozků, svalů, rukou, celého těla dělníka. Na konci procesu práce je výrobek – to je forma bytí, forma zpředmětněné práce.

Potom nastupuje MEZILIDSKÝ VZTAH. Jestliže se výsledek práce dělníka oddělil od jeho bytosti, je možné si ho jako věc přivlastnit. Kapitalisté si přivlastňují výrobky cizí, dělnické práce. To je podstata vykořisťování. Z hlediska dělníka – a toto hledisko my máme hlavně na zřeteli – se jedná o vztah odcizené práce.

Analýzu pojmu odcizená práce učinil Karel Marx již v roce 1844 rukopisech, které nesou název Ekonomicko-filosofické rukopisy. Celým politicko ekonomickým dílem Karla Marxe se táhne pojem odcizená prácejako červená nit. Zejména je popisována v dílech Rukopisy Grundrisse z let 1857-1859 (ve třech svazcích vydala Svoboda v 70.letech) a v Kapitálu ve všech dílech a ve všech svazcích.

Vzniká otázka: jestliže v roce 2000 pracuje, ve vědeckém smyslu slova, ve společnosti polovina z výdělečně činných osob (např. hlavní pracující třídy, námezdních dělníků, je v ČR v lednu 1999 jen 45% z výdělečně činných osob), je ještě oprávněné všeobecné používání pojmu pracovní síla člověka?

I tuto otázku Karel Marx řešil, a to už v Ekonomicko-filosofických rukopisech z roku 1844. Marx zde zavedl a na pěti stranách textu popsal pojem lidská bytostná síla. Tato zahrnuje mnohem širší řadu potencí, smyslů a činností u bytosti člověka. Je možné ji mnohostranně rozvíjet v řadě účelných činností i méně účelných činností do různých stupňů dokonalosti. Pracovní síla je potom jenom částí mnohem širších tvůrčích možností člověka – tedy lidské bytostné síly. Být jenom pracovní silou a to doživotně (jako je tomu u námezdních dělníků), to je forma poroby člověka. Proto je podle Marxe a Engelse základním zákonem budoucnosti střídání prací a činností a podle tohoto zákona musí být společnost přebudována.

Uplatnění tohoto zákona je ale nemyslitelné bez vícestranného rozvoje dělníka – stejně jako každého dospělého člověka v produktivním věku. Každý člověk bude mít v budoucí společnosti povinnost vykonávat určitý díl materiální zpředmětňující se práce, ale každý člověk se bude také podílet na dalších činnostech (službách, veřejné správě, v tvořivé novátorské činnosti, ve vědách a uměních …), podle toho, jak konkrétně mnohostranně rozvine jedinec svoji osobnost. Vícestranný rozvoj bude povinností každého jednotlivce – jeho konkrétní forma bude, zpočátku zčásti, později stále více, volbou každého jednotlivce.

Podle Karla Marxe začíná říše svobody za a mimo říši nutnosti materiální práce, ale na základě materiální práce. Zkrácení pracovní doby na materiální práci a ekonomie času budou zásadami budoucí společnosti.

- tolik vsuvka o některých způsobech cesty k beztřídnosti.

 

VÝVOJ TŘÍDNÍ STRUKTURY V ČR

stav k 1.lednu daného roku v tiscích osob

 

1997

1998

1999

námezdní dělníci

2252

2186

2149

sloužící proletariát*

2031

2048

1954

výrobní družstevníci

91

73

59

buržoazie

205

200

204

maloburžoazie

381

398

462

pomáhající rodinní příslušníci

21

21

25

 

4981

4926

4853

-nejsou tu započteni nezaměstnaní a ženy na mateřské dovolené

-podle údajů ČSÚ ČR

*včetně příslušníků armády

Práce je jeden z druhů účelné činnosti člověka. Je to jedna z mnoha účelných činností. Práce je pohyb pracovní síly pracovníka jako bezprostředního výrobce. Pracovní proces pravidelně končí ve výrobku, produktu. V výrobku totiž práce jako pohyb uhasíná, protože ve výrobku se práce zpředmětňuje. Práce ve výrobku je tedy ve formě bytí – ve formě zpředmětněné práce. Práce je tedy pravidelnou výrobkotvornou činností člověka. Existují ale i nepravidelné výrobkotvorné činnosti člověka.

Práce tažného zvířete, přírodní síly (vody, větru, slunečního záření …) nebo třeba stroje není prací ve vědeckém smyslu politické ekonomie. Práce je zpředmětňující se lidská činnost.

Práce je trvalá podmínka lidského života. Trvá tak dlouho jako rod člověka (rod Homo). Pracoval i předchůdce – rod Australopithecus. U člověka Homo sapiens sapiens je práce trvalou podmínkou života ve všech společensko ekonomických formacích. Pracovník, bezprostřední výrobce, se různě nazývá, podle toho, v jakých společenských vztazích působí.

V kapitalistické společensko ekonomické formaci je převládajícím pracovníkem námezdní dělník. V zemědělství za kapitalismu působí mnoho pracujících rolníků současně vlastnících výrobní prostředky. V kapitalismu ale pracuje i část maloburžoazie současně vlastnící výrobní prostředky, ale zásadní význam ve výrobním procesu nemá. Pro kapitalismus je typická strojová velkovýroba.

V socialismu 20.století, který se hlásil k odkazu Marxe a Lenina byl převládajícím pracovníkem socialistický dělník, který byl formálně právně bezpodílovým spoluvlastníkem výrobních prostředků v celospolečenském vlastnictví.

V mnohých socialistických zemích významnou část zboží vyráběla zemědělská a další družstva. Většina osob v těchto družstvech byla bezprostředně vyrábějícími družstevníky. Dále byl ve výrobních družstvech malý kolektiv vedoucích pracovníků a správní výdělečně činné osoby – tito nepracovali, nýbrž sloužili. Služba je další z vědeckých pojmů, další účelná činnost člověka. Je to činnost, která se nezpředmětňuje, nelze ji oddělit od lidské osoby činné v daném místě a po určitý čas.

V některých socialistických zemích měla významný podíl na výrobě i třída individuálních vlastníků výrobních prostředků, kteří pracovali. Zejména v zemědělství, ale i v jiných oblastech. Například v Polsku a NDR, okrajově i v ČSSR. Ale ani v ČSSR nikdy zcela nevymizeli.

Oficiální ideologie socialistických zemí v Evropě po celou dobu trvání této společenskoekonomické formace ignorovala rozdíl mezi prací a službou ve vědeckém smyslu. To nutně přinášelo rozpory do praktického života i do ideologické a kulturní i politické sféry. I ignorování tohoto rozdílu mezi službou a prací patří mezi deset nejdůležitějších příčin zhroucení socialismu v Evropě 20.století.

Ignorování rozdílu mezi prací a službou je dále typickým projevem oportunismu v komunistickém hnutí a projevem jakéhokoliv dalšího falšování Marxova a Leninova učení. Je také projevem nerozvinutého a zdeformovaného učení o třídách, které vládlo v socialistických zemích v Evropě. Ke skutečnému rozvoji vědecké teorie tříd oficiálně nedošlo, zůstalo na úrovni pololegality a samizdatu.

Dalším zásadním druhem lidské účelné činnosti je vládnutí. Vládnutí je účinné rozhodování o lidech a věcech, přitom rozhodování o lidech je prvořadé, rozhodování o věcech je doprovodné tomu.

Složení výdělečné činných osob v ČR k 1. lednu 1999 podle vzdělání.

 

(v tisících osob)

%

základní

513

9,9

vyučen

2054

39,6

střední odborné bez maturity

293

5,6

vyučen s maturitou

96

1,9

střední odborné s maturitou

1455

28,1

střední všeobecné s maturitou

198

3,8

vysokoškolské

545

10,5

nezjištěno a analfabetů

29

0,6

CELKEM

5182

 

Průměrná hrubá měsíční mzda (plat) v ČR

1993

5817

1994

6894

1995

8172

1996

9676

1997

10690

1998

11687

ČAS

Čas patří do teorie tříd a do nauky o překonávání třídnosti. Zejména má význam čas měřený v generačních intervalech. Generační interval je doba od narození do prvního rozmnožení. Statisticky se lehce sleduje jako věk ženy při prvním porodu. Za socialismu byl v ČR GI 21 let. Nyní zveřejněná čísla z roku 1998 v ČR: GI 24 let.

Význam mají i zlomky GI, zejména 1/2, tj. 10 let.

Sociální mobilita nebo třídní mobilita je jev, kdy jedinec mění svojí třídní příslušnost. Třeba i vícekrát v životě. Zde je měřítko času důležité.

Zákon střídání prací a činností jako základní zákon budoucnosti se bude posuzovat v čase. V čase u konkrétních jednotlivců. Základní výklad Marxův je z prosince 1846 v dopise Anněnkovovi. Marx v dopise líčí materialistické pojetí dějin a mimořádný důraz klade na časová měřítka: jedno století, generační interval. Marx vysvětluje, že nastupující generace (18 let, 20 let, 23 let) si nevybírá ani výrobní síly ani výrobní vztahy. To je produkt předchozí generace nebo generací. Přechodem generací vzniká mezi lidmi spojitost v historii. Právě nastupující generace, tj. mladá generace (do 39 let), nejvíce cítí a vnímá rozpory mezi dosaženými výrobními silami a mezi způsoby styku lidí (výrobní vztahy). Právě tato generace je nucena měnit tradiční sociální formy, aby nepozbyla plodů civilizace, jimiž jsou dosažené výrobní síly, včetně nového člověka připraveného do moderní výroby.

Marx píše, že nelze odstranit rozdíly mezi produktivní prací a službou (neproduktivní prací). To by byl zázrak. Stejně tak nelze odstranit rozdíl mezi tvůrčí novátorskou prací, vynálezeckou a konstruktérskou a rutinní prací. Jsou pohádky, že v budoucnu bude mít veškerá práce tvůrčí a vědecký charakter. Nebude! Řešení je v střídání prací a činností, v tom, že každý dospělý jedinec bude mít povinný určitý podíl materiální práce. A tady je čas velmi důležitým sociologickým ukazatelem. Mírou práce - přirozenou mírou - je čas. Stejně tak jakékoliv další účelné činnosti.

Další význam času: pokud máte dvacet a více let v řídících funkcích jedny a tytéž lidi - těžko budete přesvědčovat masu, že neexistuje vládnoucí třída.

Své místo v historicky pevně určeném systému společenské výroby mají feudalismus, kapitalismus i socialismu (určité druhy socialismu už existovaly). Beztřídní společnost - komunismus - to ještě nebylo. Pozdní feudalismus: Bedřich Engels Německá selská válka (1850) - je tam výborná analýza třídní struktury. Třídní analýza kapitalismu je obsažena v celém díle Marxe, Engelse a Lenina. Velmi dobré je prostudovat např.: Karel Marx - Třídní boje ve Francii 1848-1850, nebo 18.Brumaire Ludvíka Bonaparta. Pro zběhlost v reáliích té doby, se vedle této četby doporučuje prolistovat nějaké dobré dějiny Francie - té doby. Vynikne tak rozdíl mezi běžným dějepiseckým pohledem a analýzou tříd v kapitalismu a jejich chování v revoluční době.

Pro studium první čtvrtiny 20.století: John Reed 10 dní, které otřásly světem - v poznámkové příloze velmi dobře a přehledně ukázán obraz Ruska s vysvětlením. Leninovo dílo - vybrat si to, kde se Lenin více věnuje historii a třídní struktuře dané doby: např. Vybrané spisy v 5.svazku.

TŘÍDNÍ STRUKTURA SOCIALISMU V EVROPĚ 20.STOLETÍ

Nejprve pečlivě nastudovat teorii - Marxovo a Leninovo pojetí tříd. Potom prostudovat třídní strukturu kapitalismu (viz. předcházející dva odstavce). Teprve potom a na základě toho pečlivě promýšlet, jak to bylo za socialismu, co z třídních znaků zůstalo, co bylo změněno či překonáno. Velmi důležitá jsou zde čísla - v knihovně vypůjčit nebo nastudovat: historické statistiky ČSSR - zejména sociální a ekonomickou strukturu.

Pozor na zjednodušující pojetí. Vycházejte z přesných definicí základních pojmů.

ÚROVNĚ POZNÁNÍ

U každého jednotlivce a také skupinách lidí - ve společenském vědomí existují různé úrovně poznání a vědomí. Tyto úrovně jsou čtyři. Jsou to běžné každodenní vědomí, zkušenostní vědomí, teoretické vědomí či poznání špičkové vědecko-praktické poznání:

CITACE Z DRUHÉHO DÍLU KAPITÁLU

Penězům je úplně jedno, jestli se přemění na zboží, věci (předměty) nebo jestli jsou použity jako kupní prostředek služeb (účelné lidské činnosti, která se nezpředmětňuje). KII/34

Lidská činnost, která má užitečný efekt, ale nevyrábí zboží, nezpředmětňuje se – SLUŽBA. str..35

Činnost koupě a prodeje – netvoří hodnotu – není to tedy produktivní práce. KII/130 Tím, že se tato funkce stane zvláštním zaměstnáním lidí, se nemění fakt, že to je neproduktivní činnost. KII/131

Nelze přeměnit neproduktivní práci v produktivní práci. To by byl zázrak. KII/131

Pracovní sílu člověka je možné najmout, ale nepoužívá se k produktivní práci. KII/132

Náklady oběhu nic nepřidávají k přeměňujícím se hodnotám. str.132

Dělba práce, která vede k osamostatnění nějaké funkce, ještě nedělá z této funkci produktivní, která tvoří výrobek a hodnotu. KII/134

Balení a třídění nepřidává zboží žádnou hodnotu. Jsou to jen náklady na přeměnu z jedné formy na druhou. Jejich nahrazování se provádí z nadhodnoty. KII/147

Pojištění proti škodám se kryje z nadhodnoty. str.174

Neproduktivní vynakládání pracovní síly se ale do nákladů započítává stejně jako náklady na produktivní dělníky. KII/238

Spotřeba třídy kapitalistů i spotřeba neproduktivních osob, které na ní závisí, probíhá zároveň se spotřebou dělnické třídy. KII/323

Avšak existují vůbec jen dva výchozí body: kapitalista a dělník. Všechny třetí osoby musejí dostávat peníze od těchto dvou tříd, buď za nějaké služby nebo, pokud dostávají peníze bez jakýchkoliv služeb, jsou spolumajiteli nadhodnoty ve formě renty, úroků atd. KII/325

Nadhodnota nezůstává celá v kapse průmyslového kapitalisty, musí se o ni dělit s jinými osobami. K II/325

Všichni členové společnosti, kteří se neúčastní přímo reprodukce, ať už prací nebo bez práce, mohou svůj

podíl na ročním zbožím produktu, tj. své spotřební předměty, získat především jen od těch tříd, jimž především

připadá výrobek – od produktivních dělníků, průmyslových kapitalistů a pozemkových vlastníků.

Potud jsou jejich důchody odvozeny od původních důchodů (mzdy, zisku a pozemkové renty)

A jeví se tedy jako odvozené důchody K II/361

Příjemci těchto odvozených důchodů je dostávají v důsledku svých společenských funkcí jako králové,

páteři, profesoři, děvky, žoldáci atd. K II/361

Celkovou masu roční hodnoty nově vytvořené společností, lze rozložit jen na v + m.

Oba tyto prvky hodnoty tvoří zároveň zdroje důchodů pro různé třídy. Mzdy jsou důchodem dělníků. K II/364

Služebnictvo tvoří třídu kapitalistické společnosti K II/463

ČTVRTY DÍL KAPITÁLU – TEORIE O NADHODNOTĚ (3 svazky) PRVNÍ SVAZEK

(práce) Činnost sluhy- nepřidává žádnou hodnotu. Výdaje na udržování sluhy se nikdy nevrací, píše Adam Smith. Vydržováním velkého počtu sluhů – kapitalista chudne. ToN I/141

Činnost herce, hudebníka, prostitutky zaniká ve chvíli, když se vykoná. Nefixuje se v nějakém prodejném předmětu ToN I/149

Práce léaře a učitele bezprostředně nevytváří fond, z kterého jsou placeni. ToN I/150

Státním úředníkům, vojákům, virtuózům, lékařům, kněžím, soudcům, advokátům atd. nebylo vůbec příjemné, že jsou ekonomicky vykázáni do stejné třídy, jako šašci a domácí služebníci, že vypadají jen jako příživníci, paraziti skutečných výrobců nebo správněji – činitelů výroby. ToN I/156

Tovární zpráva z roku 1861 ukazuje, že ve Spojeném království je počet osob zaměstnaných v továrnách celkem (včetně řídícího personálu) 776 tisíc. Ale počet sluhů je jenom v Anglii 1 milion. ToN I/177

Neproduktivní práci koná i placený milenec ToN I/185